Fascinuje mě třeba zjištění, že jsme se stejnou ženou včera úplnou náhodou vypustili dítě na pískoviště pod tímtéž větrným mlýnem, před nímž jsme se před deseti lety fotili. Byli jsme tehdy na kolech, která nám mezitím ukradli (někomu i víckrát), Maruška měla kontroverzní ofinu a o mém účesu se dá ještě říct, že byl. A taky jsme teda neměli to dítě.
A loni případný čtenář mohl zjistit, že dle mého tehdejšího postoje zformovaného katastrofálním výletem (opět) na Moravu není společná dovolená dvou a více rodin se stejným a vyšším počtem mimin možná a že její vyznavači i z řad mých současných i bývalých kamarádů jsou pravděpodobně divní.
V tomto případě uznávám, že jsem se zmýlil, protože to za určité konstelace jde. Stačí k tomu vlastně jen několik věcí:
- Pepřový sprej proti zvěři. Relikt ze slavné účasti na závodě Tisíc mil zakoupený snad ve večerce v Peci pod Sněžkou jsem zapomněl v krosně, a když jsem tahal věci do auta, vylil se mi do batohu a vlastně i jinam. Takže mě celou cestu až do Vrbice pálily třeba i fotbalové oděrky, které jsem snad vlivem těch endorfinů vytěsnil – ale naštěstí si vozím tenhle sprej, díky kterému se dá spousta ran vyrešeršovat. A taky na nás pak nešli žádní psi a vlastně to bylo to nejhorší, co se nám za těch pár dní stalo. Horší než zapomenutá kachnička do vany.
- Bydlení se zahradou. A chce to opravdickou zahradu, kde je tráva, stromy, pískoviště s kočičími bobky (ale ty jsem všechny vyházel) a křoviny, kde se ještě před dvěma lety schovával tehdy nemocný kocour Pepan, který pak sám vylezl na schody a předstíral, že je sfinga.
- Někdo, kdo na všechno myslí. Nepřipravil jsem absolutně nic, jen jsem koupil naprosto senzační plastovou motorku (to říkám teď, ale až si na tom rozbije tlamu, zas názorově otočím) a vylil všude ten odporný sajrajt a zabalil si kartáček a dvoje běžecké boty. Nevím, jak to Maruška udělala, ale vůbec nic nám ani miminu nechybělo.
- Normální bydlení. Stačí kuchyň, kde se dají umatlat nějaké těstoviny s červenou omáčkou anebo upéct loupáky. Ve výbavě by nemělo chybět absurdní množství pastelek, které se dají všude rozmetat. Je dobré, když ve vesnici mají hřiště. Ve Vrbici mají krásné a dobře utajené hned vedle sběrného dvora.
- Lidské počasí. Když není celé dny třicet ve stínu ani totální slejvák, ukáže se, že se to málo, co je možné, dá v pohodě realizovat.
- Kompatibilní rodina. Ideálně někoho, kdo pochopil, že tady se žádné sportovní výkony, kulturně-poznávací činnost, gastrotoulky po hejlíkovských bistrech ani senzační večírky s pálavěnkou a vlašáčkem konat nebudou, protože odpadneme zhruba hodinu a půl po dětech, tedy vlastně krátce před budíčkem. A pak by to chtělo někoho, kdo nás nepotřebuje vzdělávat v oboru rodičovství, protože v tom sám taky občas nebo pořád těžce plave.
- A především kompatibilní děti. Hedvika je o tři měsíce starší než Eliška, která před pár dny začala chodit, takže vypadají jako dva různě rychlí zombíci. Střídavě vstávají a padají: když jedna spí, druhá se po ní ptá. Tedy minimálně Heda se (35×) ptá: "Éjišťa...?" Je to totiž první člověk v jejím životě, kterému může přijít na jméno (Babiš, kterého k našemu zděšení opakovaně zmínila dříve, se ukazuje jako nářeční výraz zřejmě pro určitý typ báboviček). Hedina a Eliščina individuální srandovnost se dohromady násobí. Dělí se o bublifuk, imazol na plenkovou dermatitidu, kapsičky s ovocnou dření, nudle i o radost ze společného setkání. V podstatě něco jako já a přítel Vašek, jen trochu roztomilejší a minus pětatřicet let.
- Snad jsem na něco nezapomněl.
Žádné komentáře:
Okomentovat