PÁTÁ

Máme po asi deseti letech novou matraci a zatím se to projevuje nevyžádaným způsobem: začaly se mi zdát sny, které si zpravidla i pamatuju. Horší je, že jsou to obvykle noční můry, v nichž někdo bojuje o život nebo je aspoň v nějakých nesnázích. 

Tuhle se mi třeba zdálo, že má Heda nějak nápadně červené tváře.

"Vážení rodiče, v naší DS se vyskytla PÁTÁ NEMOC - vysoce nakažlivé virové onemocnění !!!!!!!!!! Inkubační doba 14 dní. Příznaky: vyrážka na obličeji, trupu a končetinách. RÝMA, horečky a bolest svalů. Může být i bezpříznaková."

Ve školkové whatsappové skupině učitelky sice napsaly vyskytla se, ale já v tom tak trochu čtu "zavlekla to sem Heda". 

Choroba u ní měla velmi mírný průběh, ale zpětně doceňuju vynalézavost nástupu jejích projevů. Typické červené fleky na obličeji se u ní totiž objevily ve stejnou dobu, kdy jsme jí z tváří a čela konečně vydrhli červenočerného spajďáka, který se mimochodem paní malířce, na jejíž služby se na dnu otevřených dveří kačerovského depa stála hodinová fronta, moc povedl. Měli jsme to za nesmytý bordel, ale ona to byla vyrážka. 

Hedě nic není, jen má dál občas různě po těle červené fleky. Dávno není infekční a úplně standardně zlobí. Větší pohoršení budí to, že na potkání vypráví, že náš kocour má tasemnici a že mu lezli ze zadku červi (tato choroba se naopak vůbec nemaskovala). Do školky ji s PÁTOU NEMOCÍ ale nevezmou, navíc má ještě trochu RÝMU, a tak si na den zkusíme oživit, jaké to bylo, když jsme spolu kdysi byli doma.

Jedeme vlakem (bůhvíproč) do Řevnic. Vlastivědu jsem pro dnešek vzdal; hlavním cílem je kavárna s dětským koutkem a hřiště. Jedeme elefantem (říká mu telefant), máme skvělou náladu a hrajeme hádanky a už jsme se konečně dostali i do fáze, kdy dítě oceňuje bizarní názvy obcí na trase: Černošice, Mokropsy, Všenory, Dobřichovice, Řevnice. Takhle jsme kdysi jezdili s babičkou a strašně jsme se tomu smáli, pořád dokola. 

V Řevnicích se pokoušíme budit zdání civilizovaného oběda, ale ta rajčatová šatičky ničící polévka byla přece jen trochu velké sousto. Někde mezi vyškemraným čokoládovým lízátkem a kvapným přesunem na toaletu přijde na mobil notifikace, že na Slovensku je atentát na premiéra. Nijak mě to nepřekvapuje a překvapeni nebudou ani mí kolegové; vědí, že si před zásadními událostmi zpravidla prozíravě beru volno. 

Vím, že z krásného dětského hřiště pod brdským hřebenem kolegům nijak nepomůžu a ani se o to nesnažím. Můj úkol je dnes, vzdor aktuálním nočním můrám, vrátit dítě plné zážitků a celé. Takže třeba celkem suverénně vytáhnu čerstvě zakousnuté klíště. Se slušnou úspěšností předcházím pádům, věrně předstírám, že jsem nespokojeným zákazníkem fiktivní kavárny a že kamínkové latté mám fakt rád, a po dvou a půl hodinách už cítím, že bychom se mohli pomalu z toho hřiště hnout. Ve skutečné zmrzlinárně za poslední drobné pořizuju hruškovou a vanilkovou a můžeme jet domů.

A těsně před vinohradským tunelem mi připadá, že unavenému dítěti nějak tuhnou rysy. Heda obdobně jako jiné děti disponuje rychlonabíjením: po libovolně krátkém šlofíčku má baterku na osmdesáti procentech, takže by pak šla spát v jedenáct. To nechceme. Ale nebezpečí zažehnáno, včas vystupujeme a zdálo se mi, že to byl fajn den.

text a foto Řízek

CO JSEM SE DOZVĚDĚLA U SÁZAVY

Výlety s náhradní rodinou jsou vždycky paráda. Člověk se kromě objevování přírodních krás s místním průvodcem, který má všechno skrz naskrz proběhnuté, naučí i spoustu užitečných věcí o světě. Třeba:

• Když se jede do Pikovic, bůhví proč se vystupuje v Petrově.
• Dvě viditelně stejně staré děti každé ve vlastním kočárku a jinak oblečené budí dojem, že jsou sourozenci. Stále.
• Že “mám lítačku” by mohl říct každej, já mám doma Mercedes.
• Nejlepší hračka pro děti je kámen.

• Dětské hřiště na první pohled zamčené může být odemčené, stačí zkusit kliku.
• V Davli není kde se normálně najíst a už vůbec ne s dětma. Teda kromě nádražky, ta je super.
•  “Grilovaný hermelín” může úplně v pohodě znamenat i smažák v trojobalu.
• Mezi malebnými chatičkami u Sázavy si klidně můžete postavit (uplácat z betonu) monstrózní kulatou stavbu v okamurovském stylu navazující na stromovou chýši a předpokoj v podobě vybydleného přívěsu. A vykašlat se na všechna stavební povolení. I vkus a tak.
• Že když kolem budete procházet a dostatečně u toho kroutit hlavou, s kroucením se k vám přidá soused za plotem a spiklenecky vám vyzradí všechna tajemství o tvůrci a majiteli toho veledíla.
• Pobyt na koupališti s batolaty má k pohodě daleko. Spíš jde o nekonečný boj o jejich život jednou rukou, zatímco druhou je potřeba neustále střežit všechny donesené hračky.
• Nepropustné plenkové plavky jsou vlastně trošku propustné.

Takže děkujeme Lukášovi, že nás vyvezl kousek od našeho domu vlakem do míst, kam bychom se jinak asi samy nikdy nevypravily. Chceme zas!

text Míša, fotky Řízek

SLIMÁCI

Bratislava hlavná stanica, půl desáté večer. Žlutý vlak brzdí v zatáčce, a ještě než se zastaví úplně, opravuji se, že to ve skutečnosti nebyla zatáčka, nýbrž oblouk. V hale ošuntělého nádraží nic není, jen u jediných dvou zásuvek se choulí lidé, kteří si tam ohřívají své telefony.

Tísnivá bezútěšnost pokračuje i nadále. Kráčíme podél frekventované silnice, přes nestvůrné nadchody někam vstříc centru. Vede nás šéfredaktor Pavel a trochu se směje a víc se stydí za naše poznámky. Nafrnění Pražáci komentují okolní pustinu a nevlídnost. Ale ono kolem fakt nic není. Hele, prezidentský palác je vedle magistrály. Nekecej! Fakt jo.

Náš hotel je vlastně hostel, a třebaže se přilehlá ulice jmenuje malebně Panenská, ústí do obrovské nepřehledné křižovatky. Hospody zavřely, i bagetárna Subway (jediné metro v Bratislavě, směju se) už počítá tržbu. Uchytíme se až v zašlé pizzerii, než nás poprosí, abychom stlačili gombík na zdi. Tím se spouští signál, že máme jít pryč.

Do půlnoci s Honzou pomlouváme nepřítomné kolegy. Ráno vstanu dřív a vzdor oteklému kotníku vybíhám k Dunaji. Kolem dálnice, autobusového nádraží a pak dál po asfaltovém chodníku k dálničnímu mostu. Ze všeho nejhezčí je ta řeka. Zdaleka.

Setkáváme se cestou do cizí redakce, které máme dnes koukat pod ruce, abychom se od zkušenějších něco naučili. Na zastávce tramvaje číslo pět je kavárna s rozmrazeným pečivem. Skoro všechny sladké druhy se jmenují slimák. Slimáci se však liší podle příchuti. Jde mi z toho hlava kolem, něco takového jsem nečekal.

Pětka nás veze městem, které celé vypadá zhruba jako Libeň. Denník N sídlí v kancelářské budově hned naproti kovošrotu, místní šéfredaktor mi uvaří kafe a i ostatní jsou na nás milí jak na hloupějšího mladšího sourozence. Umístí nás do zasedačky, jež se stane naší rezervací. Pak pro nás sehrají efektivní a celkem rychlou redakční poradu nad obsahem novin a webu a pak nastává ta důležitější část: dozvědět se, co všechno děláme blbě, respektive co bychom mohli dělat lépe, protože oni to tak dělají.

Chodíme mezi řadami počítačů, naši průvodci se sem tam zastaví a něco nám vykládají. Pokud by to někdo vyfotil, vypadalo by to asi jako snímky ze Severní Koreje, jen nemáme ty notýsky. Já teda jo, ale nestíhám si to zapisovat. Ukazuje se, že Slováci náš postup na cestě k dokonalému zpravodajství bedlivě sledují a mají celou řadu výhrad, které člověka na první poslech raní, ale na druhý jim musí dát za pravdu. Jde mi z toho hlava kolem, ještě víc než z těch slimáků.

Jsou ale věci, které se neodneseme. Slovenští kolegové editoři nás místo oběda pozvali do jakéhosi šalátového baru. To v Praze aplikovat nemíníme a až přijedou oni, vezmeme je do jídelny v poliklinice naproti, kde považují svíčkovou se šesti za šetřící dietu.

Blíží se večer, s ním se slovenským kolegům nachýlila uzávěrka a nám zase odjezd. Zase jdeme po nekonečném chodníku podél místní magistrály k nádraží, které je v zatáčce i oblouku zároveň. Rychlík z Maďarska je plný a naše úsporná redakce se rozhodla ušetřit za místenky. Dámy však zabraly místo v jídelním voze, jen se odtamtud nesmíme hnout. Někde u Chocně se ztratí signál i internet a s ním i Slonková s Kubíkem, mají něco o Babišovi. Ale ono to stejně nebude důležité.

text a foto Řízek

ZÁPADNÍ EXPRES

Na horách se válí spousta nevyužitého sněhu, po kterém se brzy jen zapráší, tak jsem si vzal v práci na dva dny volno, abych konečně vyrazil na běžky. Protože se mnou nikdo nechtěl jet, že prý pracují, a pálit benzín jen pro vlastní potěchu mi přišlo vůči planetě sobecké, nejel jsem nikam - v úterý jsem místo toho skončil v bazénu a na hodině angličtiny, pochopitelně nikoli naráz, a veškeré naděje jsem upřel na středu. "Viděl jsi předpověď? V Jizerkách má celý den pršet, pojedeme jindy," oznámil mi kolega. Později se ukázalo, že nakonec jel a zmokl sám.

Tak jsem běžky i kamarády nechal být, když jsou takoví, a vzal jsem to ráno zpožděným autobusem na Smíchov, odkud mi měl téměř ujet Západní expres Berounka. Ten se plazí údolím stejnojmenné řeky, zatímco já se budu opačným směrem plazit úplně stejně, akorát přes okolní kopce. Takový je plán.

Ostrým sprintem jsem doběhl domnělou Berounku, ale vlak měl klasické zpoždění. Navíc stánek s párky v rohlíku, který na třetím nástupišti pořád je a přežije patrně i atomovou válku, byl zákeřně zavřený. Čas se zastavil, můj pohled ulpěl na billboard Zeman znovu 2018 s fotografií vlídného padesátníka a litoval jsem, že nejsem kdekoli jinde.

Opožděný expres byl prázdný, nikdo se tak nemusel pozastavovat nad tím, že jsem si v kupé nenápadně vysypával drobné kamínky z běžeckých bot. Za okny míhal se život jak leporelo a Berounka plynula tak, jak plynula kdysi, v Dobřichovicích nabízeli koňský hnůj za odvoz a v Berouně mě vlak vypustil do zimy. Z nádražní haly se mi vůbec nechtělo.

Nejdřív se stoupá kolem berounské rehabilitační nemocnice, ale nebude to dlouho trvat a budu zase dole, na asfaltce u Svatého Jána pod Skalou. Mimochodem, vláda nedávno schválila, že se jeho areál stane kulturní památkou. Což je skvělé, ale doufám, že kvůli tomu neomítnou tu hnusnou zeď, kolem které stoupá červená značka. Jsou tam různé vyryté obrazce a informace o tom, kdo koho aktuálně miluje, ale k té cestě to tak nějak patří.

Další krpál vede nad Bubovické vodopády, jejichž název je i tentokrát poněkud zavádějící. Bubovické nepochybně, ale vodopády sotva. Jsou tam jen dvě smutné louže, lávky nad vyschlým korytem připomínají starý vtip o paní, která si kupuje podprsenku, aniž by měla poprsí. To ale neznamená, že tam není krásně. Je.

Karlštejn je ve všední den v mimosezóně ospalá díra, kde se dá platit eury. Červená mě vede do kopce nad Mořinu, tam se překulíme do druhé poloviny výletu, zatímco moji kolegové v karlínské redakci zrovna načali hlavní poradu. V Karlickém údolí trasu přeznačili, vede teď takovou strmě stoupající strouhou, kterou osadili informačními tabulemi s názvem Romantické údolí uprostřed krasu. Bylo by to ještě romantičtější, kdyby člověk zastavil, vydýchal se a zaposlouchal třeba do zpěvu ptáků zblblých klamným pocitem, že už je jaro. Ale to bych nebyl já. Jsem jako Forrest Gump křížený Emilem Zátopkem - chtělo se mi běžet, tak jsem běžel, ale nemohl jsem, proto teď přidávám.

Běžím přes Solopisky, které trumfují Prahu. Kromě obligátní Malé Strany se jedna ze dvou místních ulic jmenuje Velká Strana, ale tyhle problémy tentokrát řešit nemusíme. Když na kopci Klapice nad Radotínem zahlédnu v dálce pražské paneláky, vím, že jsem skoro doma a že budu mít případným (zmoklým) kamarádům co vyprávět.

text a foto Řízek

PŘÍBĚHY TĚCH DRUHÝCH

"Je to přezdívka vůdce Nočních vlků," říká Lukáš smrtelně vážně, když v električce motající se Vysokými Tatrami hrajeme legendární výletovou hru slovní fotbal verze pro pokročilé. Spočívá to v tom, že slova neříkáte, ale popíšete je a další hráč navazuje na nevyslovené slovo, a tak pořád dokola. Stejně jako mě šokovala Lukášova nápověda a jeho přesvědčení, že asi vím, jak se jmenuje jakýsi ruský motorkář (říká si Chirurg, pozn. red.), mně můj muž vyrazil dech i před měsícem, když pojal nápad, že nejlépe naše výročí oslavíme letem do Barcelony.

Každý, kdo mě zná, ví, že létání nesnáším. Lukyn je ale přesvědčen, že cvičení dělá mistra, a tak to zkouší. V únoru jsem se ještě překonala do Osla, teď už jsem Barcelonu sabotovala. Takže místo sangrie jsme popíjeli Tatranský čaj a kotníky nám neomývalo moře, ale místo toho bojovaly s vysokohorským terénem.

Pokud bychom vzali v potaz celkový strávený čas, nejvíc jsme se během našeho slovenského dobrodružství věnovali sezení ve vlaku. Na druhém místě skončil spánek a na třetím byly vysokohorské túry. Cesty ve vlaku jsme kromě slovního fotbalu trávili posloucháním cizích rozhovorů, což je záliba, kterou jsem měl v minulosti zakázanou, a o to víc si ji nyní užívám. Třeba mezi Starým Smokovcem a Tatranskou Lomnicí jsme si vyslechli tragický příběh o muži, který pochoval sedm příbuzných, a přesto jeho sousedé nemají o víkendech kde parkovat, protože jej zbylí příbuzní jezdí o to víc navštěvovat.

Když Lukyn konečně vyslechl příběhy rodáků z Popradu a dalších horských vísek, mohli jsme vyrazit na výlet. Ze Smokovce lanovkou na Hrebienok a pěkně po svých. Vodopády, kameny, lidi, kameny, spousta lidí s dětmi, kameny, obvyklá buzerace:  "Jdeme pomalu." Kameny, méně lidí, Skalnaté pleso. Hurá. Na Lomnický štít není vidět, je v mracích. Nicméně přesvědčuju Lukáše, ale spíš sama sebe, že kdyby svítilo slunce, určitě tam tou lanovkou vyjedeme. Všechno lepší než letadlo.

Místo barcelonského Gaudího obdivujeme Laca Kulangu. Tatranský Laco sice není věhlasný architekt, zato na svých bedrech vynosil minimálně tolik, co Gaudí postavil. Na chatrné konstrukci připomínající žebřík dokázal z údolí na hřeben vynést i přes dvě stě kilo plynových bomb, sudů se Šarišem i brynzových halušek. A když nenosil, plodil děti a zachraňoval chaty odsouzené k zániku. Laco je nejen Gaudí, ale i tatranský Chuck Norris.

Bylo nám ctí se s tímto skromným chlapíkem, který o sobě popsal několik informačních tabulí v jím zachráněné Skalnaté chatě, seznámit. A jeho příběh teď šířit dál, když tedy zrovna nebudeme poslouchat příběhy těch druhých.

text Maruška a Řízek, foto Ř.

TO JE NA ŠITÍ

Kdo koho vlastně podpírá? A kdo na fotce chybí? Kdo raději usnul u televize, než aby vyrazil na procházku na vyhlídku? Nejasná fotografie z rozlučky mého nejlepšího přítele se svou někdejší až příliš živelnou svobodou příliš odpovědí nenabízí, spíš naopak. A to jsem se kvůli ní válel v prachu cesty, jako ten generál z šestasedmdesáté sloky hrozné trampské odrhovačky. V ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál.

Nebyl to pochopitelně šátek od přítelovy nevěsty. Ta by ostatně byla nejradši, kdyby žádná rozlučka neexistovala. Tento postoj je však společný většině nadcházejících nevěst, jak jsem vypozoroval, a podtrhuji, že ho nekritizuji, ani v nejmenším. Stejně tak nechci (tentokrát) hanit nikoho z účastníků. I proto jsou následující řádky striktně anonymizované.

Začíná to dobře.

Zhruba desítka mužů, z nichž někteří jsou objektivně mladí a další se tak aspoň cítí, se naskládala do vlaku a vyrazila společně strávit víkend. Pro jediného abstinujícího účastníka i pro obyčejné cestující byl už samotný průběh přesunu do ošuntělého města T. v podhůří jedněch z pohraničních hor možná málo pochopitelný a mohl budit rozpaky. Třeba když paní průvodčí v náhradním autobuse někdo z nás překřtil na průvodkyni České pošty a jal se jí tleskat, či když jiní na autobusovém nádraží nastavili klimatizaci ve veřejném WC na 42,5 stupně a další si zase v nádražce vyžádali červencovou dívku smějící se z kalendáře s argumentem, že srpen už je za rohem.

Chvilkové zamyšlení.

Chalupa B. pojmenovaná po zdrobnělé ženě byla po dlouhé cestě v podstatě vysvobozením. Někdo dokonce neváhal a už v půl deváté usnul v křesle. Jiní třeba hráli nekonečné šipky anebo mlátili do kytar. Další po probuzení rozšlápli lopatku a nechali o tom nad ránem hlasovat. Jiní zase v noci strašně chrápou.

Situace se změnila v sobotu dopoledne. Trojice aktivních účastníků vyrazila běhat, čtvrtý je koučoval ze sedla kola, než ho šnečí tempo unavených mužů znudilo. Vzhledem k okolnostem i terénu bylo jedenáct kilometrů v horách ažaž. "To je na šití!" hořekoval jeden z běžců nad rozbitým kolenem a tento nářek se stal jakýmsi leitmotivem zbytku víkendu.

Za stálého bědování jsme se přesunuli do blízké restaurace, která měla tu výhodu, že byla ještě k tomu z kopce. Přesto nám přesun trval poněkud déle, neboť část výpravy zaujal na veřejnoprávním kanále dokument o příbuzných nechvalně proslulého diktátora. Dozvěděli jsme se krásným hlasem známého českého herce s pleší a výraznou bradou, že tento nejmenovaný vůdce měl i "odporného" synovce. Kromě nápojů z chmele a sladu jsme v restauraci konzumovali třeba i kyselou polévku s koprem a houbami a já si konkrétně pochutnal i na jídle pojmenovaném po jihoevropském drobném opeřenci.

V restauraci jsme zůstali dlouho, měli tam totiž dokonce i vířivku (nenavštíveno) a hřiště a trampolínu (obojí využito). "Mohli bychom vás poprosit o basketbalový míč a abyste nám ukázala prsa?" ptal se jeden z účastníků servírky a ta vyhověla jen zčásti, bohužel té méně zajímavé. Basket mě opravdu nikdy nebavil a nešel mi. Zato výrony kotníku ano. "To je na šití, to je na šití," halekali jsme a šířili jsme mezi ostatní hosty radost.

Tato skladba se odjakživa
nazývá Cikánský géčko.

Večer se grilovaly stovky bílých klobás z německého diskontu L. A taky jsme po sobě chvíli házeli žebry v marinádě. Většina účastníků rozlučky pak vyrazila aspoň na symbolickou procházku na vyhlídku. Tam jsme zalitovali, že jsme nevzali karty. A pak jsme se živelně fotili na cestě zpět. V chalupě B. už se pospávalo. Brzy opět usnul i jeden z podstatných účastníků výletu.

Le Grill.

V neděli ráno jsem nikoho k běžeckému výletu nepřemluvil, což mě nepřekvapilo. Udělali chybu; kromě kopců a kamení jsem zažil i jedovatého hada, jehož rovněž nebudu jmenovat. Odjížděli jsme nadvakrát: první várka už dopoledne, druhá se zdržela v jiné restauraci a o jejich osudu mám jen protichůdné, třebaže velmi legrační zprávy.

Karty jsem pak doma našel ve futrálu od kytary. Tak holt na příští rozlučce s další živelnou svobodou.

V REZERVACI

Jsem mladý, mám upravený límeček, modrou uniformu a patří mi když už ne svět, tak přinejmenším rychlík Blaník, myslel si možná průvodčí a náladu mu nekazilo ani pětiminutové zpoždění. Zničil mu ji až podivný cyklista, který se v Táboře pokoušel sebe a své horské kolo naložit do vlaku, nemaje ani povinnou rezervaci pro kolo, ani ánung, že něco takového existuje a je zapotřebí.

Jeli jsme z Pakova a paní, ke které jsme si přisedli, to právě po deseti minutách vzdala („Dám vám tisíc korun, když se svlíknete, hhh. - Ta v tom motoráku, ta byla dobrá. - Dobrá byla i ta prodavačka. – Kalíme! – Kájo, prosimtě, nelez z toho okna“). Volal cyklista Pája, který nastoupil do vagonu pro kola, a zněl zkroušeně. Průvodčí ho prý chtěl vyloučit z přepravy kvůli nějaké rezervaci. Nerozuměl jsem mu ničeho, ale vzdor nastupující kocovině a nekonečné únavě se ve mně něco vzbouřilo, jako že to tak nenechám. Prý rezervace. Tohle celý je rezervace, nebo spíš skanzen!

Popadl jsem právníka Jakuba (tušil jsem, že se bude hodit) a pospíchali jsme na opačný konec soupravy. V prázdném vagonu visela dvě kola, na zemi seděla nějaká paní s větším než malým množství dětí a zavazadel a taky tam postával Pája a pán v uniformě. Pája smutně vysvětluje, že na tenhle vlak musí mít každé kolo svou povinnou rezervaci, a že když ji nemá, musí si vystoupit v Benešově, případně platit nějaké horentní sumy jako pokutu.

Jsem relativně mladý, neoholený, trochu smrdím, jak mě Jirka zlil tou vodou z louže, mám vyřvaný hlas a celá tahle situace mi připadá absurdní. Přesto se zkouším domluvit po dobrém. Že se omlouváme. Že jsme to nevěděli. Že něco takového vidíme poprvé. A že mu těch 35 korun moc rádi dáme. Že má prázdný vlak a že to nemusí řešit. Že se omlouváme, zase. Nic.

Ten chlap je jak dubovej (Měli jste si to zjistit, musí se to koupit předem. Když jedete do ciziny, taky zjišťujete, co na cestu potřebujete. Předpisy jsou předpisy, měli jste jet osobákem, tohle je rychlík, přijde inspektor a přepočítá kola a já přijdu o prémie, tohle by mohl dělat každý a takhle by to nešlo a kde pracujete vy, že můžete svoji práci flákat.). Co je ti do toho, holobrádku, myslím si, ale navenek působím zkroušeně a čekám nějaký nápad od právníka, ale on se jen kymácí v uličce a v kapse muchlá naši společnou jízdenku asi za 1 100 korun – až mi bude někdy hrozit doživotí, nevím nevím, jestli ho využiju. První kolo pan dráha vyhrál a vítězoslavně míří na obchůzku vlaku, kde zatím Kája vystupuje z okna a Jirka bůhvíproč chodí uličkou po čtyřech. Ale to mu je jedno.

O přestávce souboje ladíme taktiku. Napadá mě jediné, že uděláme nějaký opravdický malér, aby o ty prémie bez veškerých pochybností přišel, ale sám seznám, že to není konstruktivní. Průvodčí se vrací a následuje další verbální přestřelka. Při ní z něj vypadne, že mu Pája při nástupu do vlaku na žádost o povinnou rezervaci řekl: „To si děláte srandu“, a tím ho urazil. Takže se znovu omlouváme a kupodivu máme vyhráno: jak se tohohle traumatu zbavil, byl jak vyměněný. Poradil nám, ať tu rezervaci koupíme on-line přes mobil, jako že budeme předstírat, že Pája jede z Benešova, což je příští stanice. Že to nešlo hned!

Na chodbičce žhavíme s právníkem mobily. Není to úplně jednoduché. Je třeba najít mobilní e-shop drah, vyhledat Benešov, rychlík Blaník, předstírat, že chceme zase cestovat, a v nepřehledném menu objevit skrytou rezervaci pro kola. Na koridoru před Benešovem není mnoho signálu, zato spousta tunelů. Navíc program je chytrý, nedovolí nám to koupit zpětně.

Když už se stanice kvapem blíží, doklikal jsem se asi na pátý pokus až k placení. Zadáváme číslo platební karty, když tu unavený telefon prostě zkolabuje. Navrhuji průvodčímu (který najednou působí dojmem, že nám fandí), že to zkusíme s jiným telefonem koupit z Vršovic. Ale chlapík mávne rukou, ať už to neřešíme. Je fakt, že to mohl udělat rovnou, ale takhle to bylo aspoň dramatické. A poučné.

Pro všechny cyklisty, kteří by náhodou chtěli naložit bicykl do vlaku, tedy platí jednoduchá rovnice: je-li u vlaku symbol kola v kroužku (dobrovolná rezervace), je to O.K. Je-li u vlaku symbol kola ve čtverečku (povinná rezervace), je to průšvih, jede tam horlivý průvodčí a je potřeba se chovat nanejvýš slušně.

text a foto Řízek

NEDĚLE, OSVÍCENÍ A VODOPÁDY

Zapomněl jsem doma klíče od auta, které jsme si chtěli vyzvednout, až se budeme vracet z výletu do Berouna a okolí. Ujel nám vlak, koupil jsem snoubence šneka s rozinkami, které nesnáší, a zkazil jsem nám neděli. A na hlavním nádraží, sotva jsme se vynořili z metra, zhasla všechna světla, informační panely i Burger King a proud prý vypadl i v podstatné části Prahy. I za to jsem patrně mohl já. V neděli se mi totiž zpravidla moc nedaří.

Naše výlety vedou vždy do kopce.

Když proud zase nahodili, ve vlaku v koženkovém kupé jsme se od dvou turistek (jedné dominantní, druhé výrazně submisivní) ve středním věku omylem dozvěděli, že Tomáš tu dovolenou vždycky skvěle zařídí, Daníka akorát budou muset omluvit ve škole a další důležité věci.

Maruška zarytě mlčela, protože k tomu neměla co říci a protože jsem nám zase zkazil neděli. Tak jako minulý týden, kdy jsme museli jet na blbej závod do kopce, kde jsem schválně moc zatáhl ruční brzdu u auta, aby se Maruška nemohla rozjet, navíc jsem pak musel na fotbal a nakonec jsem při vyklápění rozbil skvělou bábovku.

Abych to trochu zachránil, slíbil jsem Marušce modré z nebe a vodopády a hodlal jsem to splnit. Po červené jsme kolem smetištního okraje Berouna dospěli k tamní nemocnici, která vypadá luxusně, a navíc jí přistavují další křídlo a něco, co vypadá jako golfové hřiště. "Jen co si pan doktor vylepší hendikep, vrhne se na ten váš," žertovali jsme cestou do táhlého kopce k nejmladšímu památnému dubu v okolí a dále do Svatého Jana pod Skalou.

Tady je hrozně nebezpečná lávka.

Prohlédli jsme si podzemní poustevníkovu sluj a přesunuli jsme se do hospůdky U Krobiána na honosný oběd pod modrým z nebe s antikoncepční přísadou uřvaných dětí a vrzajícího kolečka, na němž se tyto uřvané děti soustavně vozily. Přes rozcestí Propadlé vody a další dlouhé kopce jsme se pak opravdu vynořili u vodopádů. Seděla u nich divná meditující paní v nezjištěné fázi nirvány a cosi si pobrukovala. V potůčku vinoucím se lesem zatím dováděli pejskové.

Tady se natáčejí horory.

Bubovické vodopády jsou moc pěkné, ale co do velikosti skromné, takže jsem se trochu obával, že se jim snoubenka vysměje, jako asi pětimetrovému pokusu o ferraty opodál anebo mým jakýmkoli snahám o romantiku. Ale Maruška vypadala spokojeně. Potůček se snažil, hezky šuměl a po dopadu do asi metrové hloubky vytvářel i jakési vodopádovité šplouchání a hučení. A vyloženě nadšení potom vzbudila nedaleká Kubrychtova bouda, v níž pan Kubrick určitě natočil snímek Osvícení.

Kdyby výluka byla delší, přespali
bychom tady.

Nadšení opadlo, když jsme došli do Srbska a zjistili jsme, že nám o pár minut ujel vlak a další se na nádraží objeví asi za padesát minut, kvůli jakési zpropadené výluce. Navíc v Srbsku, kde není normální nádraží, ale jen jakási kukaň, kupodivu prodávají lístky, což jsme zjistili až ve vlaku.

Zahanbeně jsem zaplatil přirážku, ale jelikož do nedělní půlnoci už žádný lapsus podobný zničení bábovky nepřišel, dá se očekávat, že příští neděle bude už dokonalá.

text a fotky Řízek

OSADNÍCI Z MĚSTEČKA

Pes Sam trávil první vteřiny nového roku s vytřeštěnýma očima na pokraji infarktu, schoulený u naplno puštěné televize, jejíž řev nedokázal přehlušit retardované petardy. A pět lidí v chalupě opodál první vteřiny nového roku málem prošvihlo kvůli napínavé deskové hře. Pokusili jsme se strávit letos silvestra bez petardovaných retardů, takže jsme se stáhli do Městečka u středočeských Nespek, kde jich bylo ještě snesitelné množství.

Někdo nám v Benešově odřel auto, když Maruška spolu s hosty, kteří tam dorazili vlakem - Lubošem, Vaškem a Hankou - nakupovala proviant na poslední noc v roce. Trochu mě to naštvalo, protože i naše plechové auto má duši a opuštěné na parkovišti se nemohlo bránit.

Já jsem zatím spolu s Pepou a Pepem zatápěl v kamnech romantické chaty vybavené glóbem se skrytou cisternou, knihami a trofejním parožím. Chata v současnosti funguje převážně jako útočiště a kuřárna pana docenta. Ten byl tak ochotný, že nám udržoval oheň, zatímco jsme se vydali na procházku.

Pepan objevil alkoglóbus.

Ukázali jsme hostům Městečko a zmínili jeho panoptikální charakter. Považte, před vámi se tyčí nízkoenergetický úsporný domek bratru tak za deset mega, vedle něj hacienda se soukromým dětským hřištěm (tváře sídlištních děcek by zbledly závistí do panelákových odstínů), nalevo se buduje široká asfaltka s chodníky mezi poli pro další vily...

Maruška si dá.

A my šlapeme po rozbahněné cestě pro starousedlíky a pozorujeme zahrádku místního velkosběratele vyřazených dopravních prostředků a zemědělské techniky. Vytáhl jsem z batůžku čaj s rumem a bylo nám fajn. Luki si dá, Maruška si dá, Luboš si dá, Vašek si dá? Vašek si nedá. Pak jsme trochu bloudili a skrze les a pole jsme dospěli k hospodě. K jedné ze dvou, které v Nespekách mají sympaticky hned naproti sobě přes ulici.

Mňamka

Nutno přiznat, že velebená restaurace naše hladové kamarády zklamala, ve vývaru nebylo maso, olej byl plný hranolek a majonéza plná salátu. Takže jsme šli dál, potkali dementy s bouchacími debilitami, kolem Hotelu Doly, který podobně jako nedaleký penzion nabízí "ubytování pro lásku", ovšem i s pronájmem té lásky. A pak přes kopec do Pyšel a ke golfovému hřišti a pak už do křesel v útulné chatě.

Kocour Pepan v ní zažíval převtělení do zvídavého tvora. Nebojácně procházel nahoru po schodišti i dolů a inhaloval tajuplné vůně pravděpodobných hlodavců. Na čumáku se mu tak objevovaly různé kosmetické nedostatky, jako třeba pavučinová maska. A i když pořád ještě nemá ty mimické svaly, vypadal, že ho to baví.

Panoval tam takový příjemný klídek. Připomnělo to náš někdejší "silvestr porozumění" v Janských Lázních, ale teď to bylo trochu jiné, chyběl tam smrad ze žumpy, divní tvorové ve střeše, a především chyběli manželé Batistovi, lyže a sníh.

My jsme si umíchali drinky a do chlebíčkové ochranné atmosféry rozbalili společenské hry. Byť ze mě udělali protihráči okamžitě embargovanou Severní Koreu, Libyi či Irák, podařilo se mi ovládnout poslední Osadníky roku 2013. To, že Luboš ani Maruška tu hru nemají rádi, jsme elegantně vyřešili tak, že prohráli spolu (každý matematik ví, že dva minusy jsou pokaždé plus). A pak jsme se pustili do vláčkařské hry Ticket to Ride Europe, kde však Benešov chybí.

Městečko hoří.

Šampaňské jsem odpálil na zahradě pravděpodobně o trochu později, než se má. Obloha se mezitím potáhla barevnou mlhou signalizující změnu letopočtu a senzitivní zvířata se snažila schovat, kde se dalo.

Naši hrdinové z chaty po nezbytných přípitcích ve dvě ráno na verandě připomínající film Báječná léta pod psa rozehráli vědomostní hru Česko, což nebyl dobrý nápad, a tak ulehli až ve čtyři. A ráno třeba splachovali sýrové kuličky kolou, ale to už je jiný příběh.

text a fotky Řízek

RENESANČNÍ HRAD

Otázka za tisíc korun. V jakém slohu je postaven hrad Křivoklát? ptali se v jedné televizní soutěži takové sympatické, od pohledu inteligentní dvojice. S gustem bych se z pohodlí gauče vysmál těm tupcům, kteří po chvíli váhání prohlásili, že v renesančním. Renesanční hrad? Hahaha! Mámo, koukej, jak jsou lidi blbí a troufalí, že lezou do televize. Jenže, v té televizi jsme byli my – a jelikož jsme tedy nic nevyhráli, nezbylo nám, než se na Křivoklát vypravit a aspoň se dodatečně dovzdělat.

Můžeme jet. Pán má špinavou čepici

Byl teplý, barevný a trochu větrný den. Tramvaje měly sváteční vlaječky a komančský agronom a Křemílek s Vochomůrkou už se těšili, jak večer dostanou metál. Ze smíchovského nádraží nás svezl osobák do Berouna, kde nás překvapila výluka, takže žádná romantika motorákem hlubokými lesy a nad řekou. Chvíli jsme v jednom z náhradních autobusů jeli dočista sami, ale naštěstí se nás řidič na nic neptal, protože bychom to nevěděli.

Jako obvykle jsme začali obědem v namátkově vybrané, ale pravděpodobně nejhorší restauraci v obci Křivoklát. Pak už jsme vystoupali ku hradu, který opravdu vypadal celkem goticky a nedobytně. Koupili jsme lístky na prohlídku, a jelikož bylo dost času, prohlédli jsme si výstavu o Lánské oboře a taky o panu Nepraktovi. To bylo všechno fajn, ale dvě minuty před začátkem prohlídky jsem zjistil, že jsem mezitím ztratil vstupenky. Hrad se nám totiž chtěl vysmát ještě jednou, jako by to v televizi nestačilo.

Úprk na vlak

Naštěstí paní v pokladně v rychlosti vyhotovila lístek nový – na papírek napsala 2x PLACENO a průvodkyně si ničeho podezřelého nevšimla. A stejně jako ostatní burany, z nichž někteří třeba celou dobu telefonovali, nás provedla rozličnými hladomornami a studenými sály a ukázala věž, jejíž zdivo je prý devět metrů tlusté.

Nikdo to prý zaživa nedobyl, jen se s tím pořád kšeftovalo, sem tam to vyhořelo, nebo to někdo zgruntu přestavěl. Musel jsem nicméně uznat, že po renesanci ani stopa. Můžete se přesvědčit i na fotografii - tu jsem ovšem snímal v poklusu, normálně se ta stavba nekácí a nechybí jí kus věže.

Tímhle nám dopřáli jet jen 1 stanici

Sice jsme původně chtěli jít pěšky do Nižboru, ale čas kvapil nějak moc rychle - přetékali jsme do basketbalu. Takže jsme raději doběhli na nádraží a po absolvování únavného hromadně dopravního kvadriatriatlonu složeného z motoráku, autobusu, rychlíku a metra jsme se náhle objevili v našem novogotickém bytě obývaném palácovou kočkou – vyčerpaní, ale mnohem chytřejší.

Teď už bychom to tomu Hámovi natřeli; pokud by se ovšem, lišák, nezeptal na něco jiného.

text a fotky Řízek

PO ČERVENÉ A BĚHEM

Jednou ráno jsem sedl do auta a odjel do Radotína. Měl jsem totiž volno, nemusel jsem nikam spěchat, honit se, mohl jsem odpočívat až do aleluja. A tak jsem s Milanem vyrazil na výlet, který by snad i němečtí a ruští turisté odsoudili jako příliš zprofanovaný – na Karlštejn! Ale my jsme to vzali jinak než autokarem s průvodkyní. Po červené a během. 

Dáváme si tradičně sraz pod hodinami, které vymezují hranici sídliště; dá se tam nejlépe vypozorovat, jak ten čas letí a jaké má ten druhý zpoždění. Dnes jen dvě tři minuty, přešlapuji v nových botách (neprávem) přehlížené značky Brooks (ne, nekoupil jsem je v Sapě a ano, opravdu stály tři tisíce). Milan se vynoří v jakémsi modrém atletickém trikotu a nebýt malý, bílý a blonďatý, vypadal by skoro jako Usain Bolt. Působím proti němu dojmem společensky deklasovaného androida – tělo mi obepínají různé dráty, popruhy a ortézy a celé to vypadá chatrně a lacině.

Cestou ke kinu probereme ve stručnosti drby, protože na cestě na to už nebude moc času ani dechu. Na mostě nad kinem a cementárenskou železniční vlečkou to vypukne. „Dobrej výběh, ne? Takovej správně trailovej,“ ocení pak někdejší profesionální atlet Pája Špás to, co právě začalo. „Co je to trail?“ ptá se Milan. Já vlastně nevím… asi jako že hrozně dlouho klušeš po lesní pěšině a nemůžeš popadnout dech a nad tebou jsou větve a namísto asfaltového pleskání pod nohama křupou větévky a kořeny. Na konci máš propocené tričko a bolí tě stehna. To by tak mohlo být. A vypadalo to asi takto:

 Stoupáme na bezmála horu Klapici, kolem dvou hřbitovů a přes hlavní silnici. Značku na Karlštejn vymysleli dobře, jenže ji natáhli přes několik ukrutných kopců. V Solopyskách na nás vesele bečí beránci boží; krpál stoupá až nahoru do Vonoklas, kolem domu, kde major Zeman sbíral inspiraci pro Studnu. Poprvé hovor vázne, ono taky o čem chcete mluvit, když máte tep 190 a mžitky před očima.

Jak jsme se k tomu vůbec dostali? Tak Milan běhá odnepaměti. Nebo já si aspoň nepamatuju, že by neběhal. Zato já, já jsem se tak dlouho těm trapným fitness běžcům vysmíval, až jsem si loni koupil svoje první boty a zjistil jsem, že jsem vlastně jedním z nich a že když pak třeba v Krčském lese potkám klusajícího tlustého pána se sluchátky na uších a infarktovým pohledem a on na mě ledabyle pokyne a já mu to opětuju, že mě to hřeje u srdce a dává mi to něco jako sílu.

Nejhorší kopec nás ale čeká pod Mořinkou. Začíná zprudka, pak se uklidní a po dlouhých kilometrech nás červená značka vyplivne uprostřed obce. Nedávno jsme tam jeli na kolech a turisti tam měli nějaké pré, v letním žáru se tam pražily zástupy pochodníků a na grilu klobásy. Tentokrát nic z toho. A to není všechno – stoupání pokračuje ještě nad vesnicí po nekonečném poli. Na křižovatce dělníci něco budují, výkop poddoloval a obklíčil Boží muka, to je fakt boží, ale vyfotit to nemůžu, protože bych se už nerozběhl.

Když se konečně objeví horizont a les, máme v nohách 14 kilometrů a už nás čeká jen sestup. Na Karlštejn klesáme krajinou Pána prstenů, určitě se v téhle rokli něco podobného muselo natáčet. Nebo nějaká pohádka. Anebo mám halucinace. V jediné louži na trase oba dva shodně zabahníme své do té doby zářivé boty. Pod kopcem se Milan ptá, jestli si nechci hrad vyfotit. Nechci, vyfotím ho až z nádraží. Kruci, z nádraží není vidět. Tak z vlaku.

Sedmnáct kilometrů a hodina a 38 minut uteče jak voda a to nejhorší nás teprve čeká. Na přívětivé zahrádce u nádraží sice jedí a pijí lidé, leč restaurace je zavřená, pro nás ano. A tak necháváme ujet vlak a vracíme se k řece, snad že tam budeme šťastnější. Jenže hotel neví, že bychom si tu limču fakt zasloužili, a otvírá až ve dvanáct. A tak, jako největší tragédi, vytřepeme z kapes drobné a do příjezdu dalšího vlaku obchodujeme s nádražním automatem na pití, protože v té blbé díře prostě nic jiného není!

Možná trochu smrdíme, protože si v jinak plném vlaku nikdo nechce přisednout. Avšak kdyby věděli, co všechno máme za sebou, jistě by se usadili a celé naše dobrodružství si vyslechli.

text a mobilní fotky Řízek

VLAK DO STANICE TRAPNOST

Dostala se mi díky (anebo spíš kvůli) Ježíškovi do rukou kniha Pavla Bušty Expres Praha Radotín s podtitulem Adolescentovy zápisky. Byla mi věnována patrně proto, že je o Radotíně. Potud je vše v pořádku, doteď jsem však nepochopil, proč tohle někdo vydal – zvlášť, když na obálce hned v první větě správně konstatují, že popisů krize dospívání najdeme v domácí i světové literatuře bezpočet. Že to někoho netrklo. Vydavateli bych slovy někdejšího místního klasika vzkázal, aby se probral z tý diskotéky.

Neumím psát povídky ani literární kritiky, proto se omezím na nadávky. Knížka je to špatná hlavně proto, že nyní devatenáctiletý autor podobně jako já povídky neumí. Jeho humor není pythonovsky suchý, ale trapný a literární zážitek po přečtení se nedostavil, jen nasranost nad ztrátou času. Možná měli jeho učitelka slohu, rodiče, nebo on sám jiný názor, ale čím přesvědčili Mladou frontu, aby dílo v pevných deskách a s poměrně zajímavou obálkou pustila do světa, to mi hlava nebere. Deníček nebo blog to v pohodě snese, avšak tohle je přinejmenším troufalé.

V sedmnácti povídkách autor (a hlavní hrdina Petr) jako správný rozervaný uhrovitý teenager zažívá všechno poprvé (chlast, hulení, kouření a odmítnutí od dívek), brzy se ale začne opakovat a vše kombinovat a plácat dohromady. Nejčastěji píše o prvních láskách, to je pak většinou povídka postavena tak, že je hrdina nejprve odmítnut, pak se ožere, pozvrací a je mu blbě. Anebo se neožere, vystoupí z vlaku, nahodí sluchátka, pustí si Beatles (!) a hotovo. Do toho má neustále iritující potřebu něco k něčemu přirovnávat, nejčastěji k vtipným věcem jako k Bartošové, pyji Roberta Rosenberga a podobně.

To ještě není tak špatné, třeba erotická povídka Klasika, kde poněkud obrátí pořadí a ožere se hned zpočátku, by byla fakt dobrá, k věci, neukecaná a přímá a nad poměry pěkně napsaná, kdyby skončila o odstavec dřív prostým konstatováním, že soukromý dýchánek s dívkou odvedle narušila rodina, tu že ale zavřel venku. On to ještě ale musí ještě dovysvětlit, aby každému bylo jasné, že něco bylo. Proč, jako?

Mnohem horší jsou povídky na vážnější témata, jako když píše o svých zkušenostech s vírou (nuda), náměsíčností (nedočetl jsem) anebo moralizuje o vlivu slídivých rodičů na schizofrenii kamarádky (intenzivní pocit trapnosti). Úplné dno je pak vleklá (asi) satira, ale spíš slohovka, jak hloupí radotínští policajti vyšetřují zločin, v němž hlavní roli hraje Pitr předělaný na ženskou (snad jsem něco neprozradil). U ní jsem si jen dokola opakoval modlitbičku WTF? WTF?

A kde je vlastně ten Radotín? Kromě legendární hospody u Pigiho a naivních popisů mentality zdejších rodáků ve stylu „máme slámu v botách, ale je tu hezky a město je blízko“ v těch pár povídkách, které se skutečně odehrávají v Radotíně, to vlastně ani nepoznáte. Mohlo by se to klidně stát kdekoli jinde, kde je podchod pod tratí, základní škola, bezdomovci a úchylové a kde absentuje náměstí.

Možná jsem to celé nepochopil, třeba autorovo vyprávění opravdu postrádá sebestřednost, nadutost a neschopnost sebereflexe – byť si myslím, že vydání této knihy je spíš projevem pravého opaku. Na druhou stranu, v textu není moc chyb, povídky většinou tak nějak drží pohromadě a jejich zápletky jsou jednoduché a srozumitelné, tedy přístupné pro většinového čtenáře, je v nich sem tam erotično – a to asi stačí, takže zasedněme ke strojům a pojďme taky něco vyplodit.

text a repro Řízek

NA TÁBOR ZDLOUHAVĚ

Vzal jsem si týden volno v práci, a tak jsem v sobotu sbalil krojovku, koupil nový spací pytel a ešus - spacák mi před rokem a půl ukradli a už i mně bylo trapné půjčovat si jej - a za soumraku vyrazil za dětmi na tábor do Čimelic.

Zvolil jsem chtě nechtě nejdražší a nejdelší možnou cestu, když ovšem nepočítáme třeba parník, který by tam podle všeho plul ještě déle. Jel jsem podivným vlakem - takzvaným březnickým rychlíkem. Prastarou dieselovou lokomotivu natřeli namodro, odhlučnili a přidali jí namodralé jakobyxenony, připřáhli tři modré vagony a vyslali ji z pražského hlavního nádraží směrem k betonové krychli nádraží v Březnici.

Tento vlak končí jízdu ve stanici Protivín.

Ve vlaku kromě mě a posádky jeli asi tři lidé, přesto si do kupé přisedl neznámý starší muž. Luštil křížovku v Metru a nešlo mu to. Ve Zdicích nám nahlásili 15 minut zpoždění, načež se vlak kupodivu rozjel. A to nás spojilo - nadávali jsme na dráhy a po zvláštním oslím můstku naopak vlastenecky velebili tenistku, která zrovna vyhrála stříbrný talíř, a taky dovolenou na chatičce, když chlap může chodit jen tak v trenýrkách a nemá tam elektriku ani ženu (to on).

"Furt je tam ale co dělat, že jo," vyznal se a pokoušel se vyzrát aspoň nad osmisměrkou. Já si četl knížku od Mariusze Szczygiela, proč podle Poláků Češi nepotřebují Boha a proč si Pawlowská umí dělat srandu ze svého objemného těla. Lokomotiva bublala a cesta za okny neubíhala, spíš ucházela. Ale příjemně. V Příbrami pán bohužel vystoupil.

Opuštěná nádražní budova v Čimelicích -
zmizeli výpravčí i karafiáty za okny.

Z Březnice jsem pokračoval motorákem se dvěma podnapilými Rusy či Ukrajinci a průvodčím, který se je česky snažil přesvědčit, že tento poslední dnešní spoj opravdu končí už v Protivíně, a že se tedy do Budějic nedostanou, i kdyby se na hlavu postavili - což by vzhledem k jejich stavu a zatáčkám na trati patrně nebylo snadné. Šéf vlaku rusky neuměl, nebo nechtěl. Mně tykal a bylo to příjemné.

Byl mi odněkud povědomý. "A kde máš teda děti, když jedeš na tábor?" ptal se mě nakonec, když jsem vystupoval na peron v Čimelicích. Ukázal jsem někam do tmy, přes několik rybníků, polí a přes les a vydal se za nimi.

text a fotky Řízek

VÝLET PO SEZÓNĚ

Podél Sázavy bez dětí, ledu a utopených míčů
text a foto Řízek

Na rodinném výletě není nic skandálního. I to, že jej tvoří pouze dvojice lidí, je na rozdíl od jednodenního výletu s táborníky celkem v normě. Vyrazili jsme v sobotu k Sázavě, do její krajiny vodové a skalnaté, trempy kdysi osídlené a vytrvalými podzimními lufťáky dnes obývané.


Nejeli jsme vlakem ze Zbraslavi, v Petrově nás ze svých plechových osidel tedy vypustilo mé téměř už věrné vozidlo. Ledva se zelená značka metamorfovala v červenou, prošli jsme okolo nápisu pro hloupé vodáky, kteří by snad chtěli splouvat ještě dále po proudu, kolem pikovické cukrárny a chaty s nostalgickým názvem Poslední peřej.


Bylo hezky, ale zároveň takový ten hnusnější podzim, kdy to nejdříve barevné listí začne splývat v šedivý vyblitý celek, jako když žluté pruhované tričko opakovaně perete mezi jinými barvami. Vlaky na druhém břehu šplhaly po skalách, provoz na stezce pro lidi byl však minimální – aktivní senioři s teleskopickými hůlkami doprovázeni nudícími se vnoučaty s velkými rovnými kšilty, rodinka v pohorkách jak z reklamy na tatranky, stádo skautů.


Ocenil jsem novinkovou naučnou stezku, jenže její tvůrci zůstali někde mezi začátkem a půlkou cesty. Šestici zastavení navrstvili do asi dvou kilometrů, spolu s banálními popiskami a divnými fotkami. A dál nic, dál nic. Nicméně kvůli recenzi naučné stezky jsme tam nebyli.

Byl to přece výlet.

Ve společnosti červené značky jsme dospěli až do Kamenného Přívozu, v restauraci byli podivuhodní lidé, nemluvná servírka a vlažná polévka, zato nefalšovaný čaj Jemča. Na most v Žampachu se prostě muselo, co by to jinak bylo za rodinný výlet. Za ten výšlap do stráně jsem pochopitelně nemohl, všechny mosty jsou ze své podstaty logicky nahoře.


A pak jsme došli do Jílového, nastoupili jsme do klasicky pomněnkového přetopeného dvoupatráku a skrze tmu a tunely jsme vyrazili zpět do Petrova. Na trampských a lufťáckých chajdách svítilo jen pár světýlek. Bylo po sezóně.

S VÝHLEDEM NA ŘÍP

Ve vlaku
text a foto Řízek

Ve vlaku bylo od počátku velké teplo. Děti si sundaly čepice a šály, paní babička vytáhla z kabelky Vlastu. Tak pětiletý Tomášek, který seděl naproti své o kousek starší sestřičce a naproti směru jízdy, fascinovaně hleděl, jak se mu smíchovské nádraží ztrácí před očima a jak místo něj přibíhají stromy, šedivé skály a sem tam nějaké auto. Bylo to v podstatě legrační. Tomášek se usmíval, šmejdil rukama po okraji upatlaného okna a cucal si prsty.

„Necucej si ty prsty!“ rozkázala babička zpoza Vlasty. „Copak nevíš, že všude kolem nás řádí zákeřná žloutenka?“ doplnila holčička dikcí moderátorky hlavní televizní zpravodajské relace. Tomášek vykulil oči, leknutím se trochu kousl do palce, a plačtivě a nechápavě se otázal: „Kdo je ta Žloutenka?“ Holčička se povýšeně zasmála (kdyby nebyla tak roztomilá, řekl bych, že byla skoro na tečku). Pak ho informovala, že to není žádnej bubák, co požírá děti, které si cucají prsty, ale jen taková nemoc a že to všichni velcí vědí. Tomášek s klidem vrátil ruku zpět do úst.

„Hele, pan průvodčí. Vidíš, Tomášku, já už jsem velká, skoro jako babička, a proto mám tuhletu kartičku s fotkou. Až budeš taky tak velkej, budeš mít taky kartičku s fotkou, víš?“ (Trochu zahanbeně jsem průvodčímu ukázal svou kartičku bez fotky). „Dyť já mám taky kartičku! Mám ji! Mám ji doma! Skovanou!“ spustil Tomášek. „Ale nemáš, Tomášku, všichni víme, že jsi ještě malej a že žádnou kartičku nemáš!"

V jeho očích se zaleskly slzy, jako kapky z roztátého sněhu na poškrábaných oknech. Sestřička pochopila, že přestřelila a že je načase žehlit. „Koukej na toho Tomáška za oknem, jak se na tebe kouká mezi těmi ubíhajícími stromy, skálami a auty!“ Opravdu, byl tam, venku v zimě. Bylo mu ho líto, že nemá ani šálu, ani čepici. Díval se na něj vykulenýma očima – aby mu dodal odvahy, usmál se na něj. Tomášek venku se smál také, ačkoli jím zrovna proběhla Chuchle. Nevím, který z nich začal, ale brzy oba unisono nadšeně volali: „No ty jsi ale suňálek! Ty suňálku jeden, co na mě vyplazuješ jazyk! Ty jsi můj suňálek, víš?“ Než je babička razantním způsobem („Ticho tady krucinál bude!“) utišila.

„Babička je Žloutenka, suňálku,“ dodali ještě spiklenecky potichu a odvrátili se od okna, každý na svou stranu.

Když jsem dnes přijel do svého nového domova, na posteli seděly kočky, pod radiátorem stál budík a fotka a na oknech byly jihnoucí zbytky sněhu. Podíval jsem se skrz a viděl jsem staveniště, komíny a v dálce Říp. A mezi tím vším svého suňálka, jak se na mě směje a vyplazuje na mě jazyk. A to už jsem velkej!