PO HRÁZI NE!

Já jsem asi zapomněl na Moskvu. No jo, opravdu, zapomněl jsem na Moskvu, dumal jsem nad stylizovanou mapou Evropy. Jak jsem na ni, proboha, mohl zapomenout? Můj transkontinentální expres Cádiz-Benátky-Atény-Moskva neplánovaně končil už v Rostově a s ním končila i moje naděje na slušný výsledek poslední moravské partičky oblíbené železniční stolní hry Ticket to Ride. Ale těch lapsů nad mapami bylo během našeho pobytu mnohem více.

Maruška má krátké nohy a při jízdě na kole je to handicap. Je-li výlet příliš dlouhý, dojdou jí síly a po čase dokonce i sprostá slova. S kamarádkou Bárou, jejíž přezdívku Plísčina prostě odmítám používat, ježto se nedá vyslovit, jsme v kavárně ve Valticích našli nejkratší zpáteční trasu do Strachotína, kde jsme bydleli. Na mapě nevypadala špatně, jen nám do cesty někdo vystavěl vodní nádrž Nové mlýny. Experimentálně jsme ověřili, že cesta z Šakvic do Strachotína po klikatící se hrázi, jejíž monotónní betonová drncavost připomíná dálnici D1, opravdu není kratší než po silnici. Suma sumárum, ujeli jsme 75 kilometrů, ale byly to nervy.

Jasné bylo, že další den se na kola nejede. Vylezli jsme tedy pěšky na Dívčí hrady. Další chyba mapy byla v tom, že zřícenina je do kopce, což Bára nese těžko a na zádech se jí právě takové mapy vytvářejí. Nejprve takové ostrůvky, nakonec jakási Pangea. Výlet postupně vrcholí v Café Fara v Klentnici útratou cca 1 400 korun za oběd pro čtyři (i po jídle celkem) hladové osoby a posléze slejvákem v Perné, z nějž nás vysvobodí pálava namátkově vybraného sklepmistra a žluto-modrý autobus.

Každý večer jsme grilovali a někdy i velmi úspěšně. Pohlreich byl proti nám Hruškův učeň. A to proto, že najít na Břeclavsku slušnou hospodu je docela kumšt; působí to dojmem, že místním stačí ke štěstí jen ty jejich sklípky, případně herny a bary. Vybalili jsme mapu a zase jsme ji schovali. Našim mobilně gramotnějším kamarádům nepomohly často ani jejich sofistikované programy s uživatelskými recenzemi restaurací, které ve většině obcí prostě smutně konstatovaly "No tips".

Poslední cyklovýlet měl původně za cíl najít nějaký útulný sklípek, který by v sobotu večer pohostil čtyři degustující Pražáky ("hmmm... bílé"). Nakonec se však změnil v nekonečné hledání hospody, kde by měli aspoň ten smažák k obědu. Šakvický podnik Na Fürhaple, kde jsme přečkali náhlou přeháňku, se sice sichruje tím, že se označuje pouze za "penzion s restaurací", i tak naoranžovělá tekutina - česnečka s klobásou - byla opravdu daní za mou odvahu (samozřejmě, že jsem to snědl, ale těch keců!). Nakonec jsme se po dalších hodinách putování a křižování Velkými Pavlovicemi najedli slušného guláše a svíčkové někde u vjezdu do drůbežárny; číšník měl na sobě stylové triko s nápisem Ebola.

Místo degustace jsme si večer koupili do petky sylvánské zelené a objednali pizzu. Na stole rozložili mapu Evropy, barevné karty a plastové vagonky. A pak přišel ten trapas s Moskvou, nebo spíš bez Moskvy. Degustovali jsme až další den v neděli v poledne v úplně blbou dobu pro zodpovědného řidiče, kterého čeká 250 kilometrů domů. Prohlídka valtického sklepení se svérázným průvodcem sršícím dětinskými vtipy byla i s ochutnávkou za šedesát korun jednoznačným vítězem soutěže "cena / výkon".

A mohli jsme naložit Maruškou nenáviděná, mnou milovaná kola a po drncavé dálnici, jež připomíná hráz Nových mlýnů, opustit legrační, námi oběma milovanou Moravu.

text a fotky Řízek