POJEDEME K MOŘI

Nerozumím tomu, že někdo tohle dělá dobrovolně. Že sedne do auta, jede tisíc kilometrů jen proto, aby si vedle něj na pláži kydli stejní morbidně obézní Češi, které potkává třeba v metru - jenže tentokrát asi nejeli ráno do rachoty, nýbrž přivstali si a rozmístili na atraktivní místa své deky o osušky (tak jako my). Jsou do ruda spálení a halekají.

Stejně nerozumím Mikulášovi. Celý den v ukrutném vedru monotematicky (Maruška se ho to slovo pokusila naučit) přenáší po oblázkové pláži konvičku se slanou vodou a její obsah s maximálním soustředěním vytrvale vylévá na policejní autíčko. Padesátkrát, stokrát. "To je myčka, víš, stuejdo?" opakuje. V noci měl slabší chvilku, jejíž následky protekly skrz matraci skoro až do přízemí apartmánu. Ale jinak je to velký frajer, má na hlavě hustou čepici s Mimoni a rovným (!) kšiltem, a kdyby mu příliš volné plavky neodhalovaly půlku zadku, mohl by klidně aspirovat na titul "Nejroztomilejší zdánlivě hodné dítě na plážích v Omiši 2016 v kategorii 3-5 let".

Jindy zase maluje voskovkami po nábytku anebo se pohybuje v nějaké své paralelní tříleté realitě; povídá sám sobě podivné příběhy, dává běžným věcem bizarní přívlastky (pouicajtskej, žualočí, bubáčí, čauodějnickej pudink) a sem tam zařve nebo mě kopne. Bohužel většinou tehdy, když se snažím docílit toho, aby se třeba oblékl, svlékl či přestal dělat právě tu nebezpečnou činnost, kterou se zrovna zaobírá. Když nezalévá auto, buduje na pláži z vyplavených klacků a vajglů (fuj je to!) hranice a docentem konvičkou hasí fiktivní ohně. Avšak když s panem domácím uspořádáme luxusní táborák i s opékáním špekáčků, je mu to úplně buřt a místo toho bloumá po zahradě. Ale už mě to vlastně skoro nepřekvapuje.

To Stázina je rovnou krásná. Má velké hluboké oči, a když něco chce, ukáže na to a prohlásí drsným hlasem: "Hueehueeehueeehueee". A pak se vrávoravě, ale překvapivě svižně rozběhne třeba vstříc schodům anebo moři. Dokáže taky během zlomku vteřiny přejít z usedavého pláče do démonického smíchu a naopak; to mi přijde pozoruhodné, ale možná nás to na konci tohoto pobytu čeká všechny. Babička ji s oblibou nechává v apartmánu bez plenky a zkouší ji naučit na nočník. A pak nadává, že vzor na dlaždicích je tak nešťastný, že je nemožné poznat, které jsou ještě pokaděné a které pohromě unikly.

Dohromady jsou ovšem obě děti vcelku na pěst a jejich matka patrně není ve skutečnosti povoláním právnička, nýbrž anděl vybavený svatou trpělivostí. Koupíte-li čtyři hračky (pejsky v záchranářských autech), začnou se tutově přetahovat zrovna o toho jednoho konkrétního vořecha policajta a na ostatní kašlou, i když je tam třeba senzační pitbul popelář anebo mopslík hasič, který taky není k zahození. A takhle je to se vším - konývkou, šutrem, který se dá krásně nacpat do pusy, pudinkem, nakrojeným jablíčkem, slanou vodou, tabletem s pohádkami.

Babička, která Chorvatům říká láskyplně Jogurti, dnes dostala ohromný nápad, že zajdeme na oběd do restaurace. "Tohle já nemám vůbec uád," pronese rezolutně Miki nad porcí lasagní v přepočtu asi za čtyři stovky. Lžičkou ale sežere veškerý parmezán, tedy ten, který nerozhází kolem, hraje si se sousedními korýši a měkkýši a nakonec ("uizoto já nemám vůbec uád") sní tři lžíce rizota (není to totiž ve skutečnosti rizoto, ale piuátskej žualočí talíš, věděli jste to?), zatímco Stázina paralelně ochutná veškerá jídla včetně přinesených a postupně přemístí sedmdesát procent babiččina zeleninového salátu včetně tuňáka pod stůl. Dáváme ohromné dýško a budeme dělat, že se to nikdy nestalo.

Nikdy neřvou naráz, ale na střídačku. A i kdyby to autíčko za dopoledne zalil tisíckrát desetilitrovým džberem, Mikuláš prostě po obědě neusne. Což by bylo žádoucí, protože my všichni ostatní bychom docela rádi (v noci hrajeme ze zoufalství mariáš). Aspoň pět minut, co, Miki? Ne? Teď se tu třeba pokouším psát blog a on kdesi sebral Maruščiny drahocenné dioptrické brýle a předstírá, že čte Kunderu. A teď mi začala Stázina bušit kyblíkem do klávesnice. Život je jinde.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška