TLAPLÁKOVKA

Jako rodiče nejsme úplně důslední a Heda opravdu není to dítě, které v patnácti poprvé s úžasem ochutná limonádu a bonbony dostává pouze 29. února a to jen tehdy, vyjde-li to zrovna na úplněk. Radost z toho bude mít možná akorát kamarádka zubařka, u níž bude stejně jako u logopeda patrně štamgastem.

Stejně tak se nám trochu rozvolnila opatření týkající se obrazovky; ono se to ostatně dost blbě vymáhá, když sami v jednom kuse civíme do telefonů (před chvílí mi mobil přinesla k vaření krupicové kaše, chtěla mi chudák udělat radost). Takže když někdo řekne: My nemáme doma televizi, pokrčíme rameny a opáčíme: My jo.

Tlapková patrola určitě není největší zlo z toho, co se dá na Déčku najít: tvůrci přišli s neotřelým nápadem, že ve fikčním světě tohoto seriálu bůhvíproč nahradí integrovaný záchranný systém jakousi smečkou štěňat vedenou vynalézavým a trochu panovačným nagelovaným hošíkem – a dětem se to líbí, což jim nepochybně vyšlo v průzkumech. Patrola všechno zválcuje; má virální potenciál srovnatelný se školkovým průjmovým onemocněním doprovázeným horečkami. 

Vadí mi akorát ta prvoplánová komerce: těch psů je tam jak psů jen kvůli tomu, že když koupíš dítěti Čejse, řekne fajn, dobrý, ale já chci ještě Máršla, potom ještě Rabla a Skáj a kde je sakra Rajdr (což je v Hedině podání Uajdu). A když už konečně máš všech šest až deset psů (někteří jsou ve vztahu k těm hlavním zjevně trochu "na volno"), ještě přece potřebuješ jejich vozítka a pak jejich vozítka pro jízdu mezi dinosaury a superhrdinská vozítka. 

Pořád se tam omílají stejné hlášky. Každé to zvíře, je-li vybráno pro záchrannou činnost, jak hotentot vždy zopakuje nedbale přeloženou větičku typu "Jsem v jednom ohni". Z čehož vznikají i nedorozumění: kvůli sloganu "Tlapky připraveny do akce, Rajdre, pane" si Heda dlouho myslela, že "akce" je to shromaždiště, kam jsou ta nebohá zvířata svolávána. Takže když jí Ježíšek přinesl tuhle jejich centrálu, říkala jí "akce".

Abych jen nekritizoval, jsou tam i dobré momenty, třeba zábavné vedlejší postavy: starostka je trochu pizda a chová slepici a vypadá trochu jako bývalá starostka naší městské části, která je tak trochu pizda. Starostku naštěstí žádné dítě domů nechce.

Teď tohle celé ještě přišlo do kin. Usoudili jsme, že tohle zařízení už Hedě nebudeme déle skrývat, a jednou v sobotu, když zrovna bylo krásně, jsme oblékli teplákovku (vlastně spíš tlaplákovku, haha) a vyrazili do obchodního centra řekněme za kulturou a já jsem tipoval, které z osmi přítomných dětí skrytých za středními a velkými kyblíky popcornu (malé neprodávají) začne plakat jako první a proč zrovna to naše.

(Pro nutričně radikálnější rodiče, kteří nadzdvihli obočí: Heda dosud popcorn neměla. Možná i proto si ty kuličky zvědavě jednu po druhé prohlížela a říkala jim "burger", který ale taky nikdy neměla.)

"Oni to jsou vlastně trochu vagnerovci ještě za Prigožina," konstatovala žena krátce potom, co se naši hrdinové konečně objevili na plátně - děti musely zvládnout kromě popcornu i nekonečné trailery na jiné filmy (včetně Krajča) a úplně debilní předfilm, nebo co to bylo.

Příběh je šablonovitý a Mirka Spáčilová by tomu určitě nedala ani svých typických šedesát procent. Přesto jsme se shodli, že nás to vlastně neuráží. Děti to chápou a celkem stíhají, i když tam pořád létají jakési meteority, lejzry a chvílemi i psi (učebnice fyziky to také není). Padouch je jasný, je tam i zlý a tupý starosta, navíc je tam určitě i nějaké to poselství.

Třeba to, že i nejmenší štěně v celém sále nakonec dokáže velké věci. Vydrží hodinu a půl v klidu sedět, nepoblinká se z popcornu a počůrá se až doma. 

text a foto Řízek

VLK OD LIBEŇSKÉHO MOSTU

Ve skutečnosti jsme chtěli jít do letního kina a smát se hipsterům, jenže jsme místo toho dorazili na luxusní loď s golfovým odpalištěm, akvárkem s rybičkami, které umí něžně okusovat nohy a kdovíco všechno, a číšníkem, jenž říkal: "Ó, děkuji." Bylo to jak ve filmu Vlk z Wall Street, jen sexu a různých zakázaných substancí bylo během večera podstatně méně.

V restauraci botelu kotvícího u Libeňského mostu hráli Beatles v zaoblené nekonfliktní verzi pro zazobané paničky. Mladý úslužný číšník nám přinesl jídelní lístky - jelikož zatím nejsme nehorázně úspěšní makléři, dali jsme si jen pivko a polévku. Stejně jsme se museli za okamžik odebrat na horní palubu, kde se měl promítat právě film Vlk z Wall Street, který kromě nás pěti patrně viděli už všichni na planetě. Péťa si oblékl tričko s nápisem Capri - snad na počest Leonarda DiCapria, jak poznamenala má snoubenka. Leonardo pak za odměnu v následujících asi třech hodinách bezmála neslezl z plátna. Míša s Petrem měli strašný hlad, jenže benzinka na Argentinské byla strašně daleko.

Zřízenec nám na palubu donesl houně, podsedáky a zeleninové chipsy, aby nám zpříjemnil sezení na proutěných křeslech. Až na ty lupínky mi to připomnělo ten díl Poirota, jak letí právě takhle zachumlán a na křesle letadlem a pak se tam stane vražda a on ji svými šedými buňkami bravurně vyřeší.

Místo reklamy pustili upoutávku na hotelové služby. A bylo to krásné: mladý úspěšný muž s přenádhernou dívkou procházejí kajutami, okusují je rybičky, masérky jim cosi hnědého patlají po zádech, pak vířivka, odpalují golfové míčky z paluby, pojídají humry a celou dobu jako by se schylovalo ke koitu. Místo něj však přicházejí další a další luxusní radovánky a pak to najednou celé cudně skončí.

Vynahradili jsme si to vzápětí. Ten podstatnější film o burzovním makléři byl první hodinu neskutečná jízda, pořád se souložilo, šňupalo a mluvilo sprostě a ideálně všechno najednou. V druhé hodině už to bylo trochu pomalejší, DiCaprio mi svými motivačními projevy před svými podřízenými připomínal nějakého šmejda z předváděček, od nějž bych si koupil biolampu i dvě sady hrnců, jen co by se na mě usmál. Asi dvěstěkrát se tam opakoval záběr na ty makléře, jak ho v tom jejich kanclu zbožně naslouchají a provolávají mu slávu. I s tím fetem už to pak pan vlk trochu přeháněl. Trochu přepálená byla i ta jeho jachta s vrtulníkem na střeše.

Poslední půlhodina, kdy by to všechno mělo vlastně gradovat, už byla skoro k nevydržení. Spělo to k očekávané konečné, jako ty noční tramvaje, které drandily přes most z jednoho vltavského břehu na druhý. Správňácký agent FBI, který jezdí metrem, přece musí vyhrát - a taky že jo. A vlk skončí jako instruktor prodeje biolamp, nebo něco takového. Protože kdo seje vítr, sklízí bouři.

Výlet na jachtě luxusu končil vlastně podobnou katarzí jako ten film, návratem do reality. Svazky bankovek jsme vyházeli do vln a nacpali jsme se do stařičkého opelu, který nás vyhodil na noční MHD. Může nás aspoň těšit, že podobně cestují i neúplatní agenti FBI. A taky to, že charakter si prostě za jachtu nekoupíš.

text a foto Řízek

V REŽII AGENTA 007

Jako dítě mi to celkem nevadilo, avšak jako vedoucí jsem se na ten čas v roce, kdy už je jako vážně opravdu pomalu potřeba začít nacvičovat na mikulášskou besídku zvanou Mitra, bytostně netěšil. Stejně jako na tu ostudu, co jsme zpravidla předvedli (málokdy nás pochopili!). Letos poprvé jsem téměř dočista abstrahoval od jakékoli pomoci s organizací i vedením a byl se podívat jako divák - a nebylo to špatné.

Především jsem ocenil, že po loňském úletu, kdy chlapce tradičně slabé dívky dočista vymazaly ze sálu, bylo letos vše při starém. Vyhráli kluci. A jinak? Poměrně plné kino, dobrá nálada, přiměřeně vtipní moderátoři, sladké věnečky, technicky téměř dokonalé promítání fotek (poprvé včetně výborných videí) a naprosto skvělý Mikuláš. A taky to, že si vlastně nikdo nebyl jistý, kolikátý že to je vlastně ročník. Letos prý buď 41., nebo 43.

Bondgirl k sežrání.

Nejlepší scénku předvedla družina vlčků, kteří zahráli parodii na bondovku. Bylo to poměrně zábavné, nechyběla tomu málem profesionální výprava včetně těch divadelních přístrojů, které vytvářejí iluzi epilepsie a zakouřených prostor, značně sofistikované vtípky i rafinované kostýmy (ano, narážím na to, že to celé patrně zařídili a vymysleli jejich vedoucí).

To novorozeně bude mít časem
vážný problém s pletí.

Ale na druhou stranu, zařídili to opravdu skvěle a děti se to perfektně naučily a taky zahrály. Diskutabilní bylo, zda opravdu nechat druháky nebo třeťáky předvádět soulož pod nataženým prostěradlem - byť tenhle rozměr k Bondovi patří asi jako k Bobovi Bobek. Publikum tohle neřešilo, následoval až frenetický potlesk a o vítězi bylo rozhodnuto.

Ten tvůj kamarád kapitán je jak
pytel, a neříkej, že ne.

Berušky předvedly námořnickou hru, deklasovaly piráty a našly svého uneseného kapitána.

Jejich starší kámošky hrály hru o princezně, která měla komplex z jakéhosi "bordelu" na svém obličeji, snad to byla obří piha; to bylo místy srandovně zrýmované a princ se ukázal jako pravý materialista, což je v dnešní době v pořádku, že jo. Pak tu byl i zmiňovaný Bob s Bobkem někde v Tichomoří u Robinsona a nějaké krásné Tahiťanky. Nejstarší holky byly jen dvě, tak zahrály písničku, a kino dokonce zpívalo.

Sherlock v deliriu zabil Watsona, bídák.

Byť jsem přes rok táborníky spíš občas navštěvoval, než vedl, k jejich scénce jsem měl přeci jen bližší vztah. A proto mě potěšilo, že svého Sherlocka Holmese, zobrazeného jako nesvéprávného vraždícího alkoholika, zahráli fakt pěkně, skončili třetí a lidi se smáli - protože na generálce jsem tou scénkou a úrovní jejího nastudování byl upřímně zděšen (jak mi bylo vysvětleno, kluci si ji vymysleli sami).

A pak už přišel Mikuláš, který ze své nebeské knížky vyčetl, že Jáňa občas poslouchá až napodruhé. A pak hurá do zimy. Mitra byla tak akorát a povedla se.

Starší texty o Mitře najdete zde, tady, tu a tam.

text a fotky Řízek

MIKULÁŠSKÝ PÁNSKÝ DEBAKL

Soutěžní divadelní festival radotínských turistů, kterým se naše tradiční mikulášská besídka v podstatě stala, letos zdemoloval zažité předsudky. Nešlo jen o to, že si minimálně dvě scénky dělaly srandu z gayů a dvakrát zaznělo Sladké mámení (byť jednou jako Špatné trávení). Především na celé čáře vyhrály holky.

V kině je to fajn.

Přepsaly dívky v 37. nebo 38. ročníku, jak si nikdo nebyl jist, opravdu historii mikulášské mitry? Co se týče umístění, tak bezesporu. Nikdo asi nepamatuje ročník, kdy by holky vyhrály, anebo nějak jinak zazářily. Tím spíš, že byly hned na třech prvních místech.

Proč tomu tak bylo? Tak jednak nejlepší letošní scénka, kadetská show Starořecko má talent, byla nesoutěžní. Vedoucí i jejich svěřenci si s ní opravdu vyhráli - a nepochybně by triumfovali, kdyby měli soutěžit s ostatními. Zvlášť veslující otroci jako akrobati nebo baleťáci byli úžasní.

Indiáni z Radotína.

A protože je chlapeckých družin letos málo, zbývaly jen další dva pokusy - a ty byly slabší než většina scének holčičích. Takže ta dívčí nadvláda dává smysl.

Vlčácký Poklad na Stříbrném jezeře prováhal slušnou výpravu i dobré nastudování zmateným scénářem, který si z originálního příběhu vzal až příliš mnoho. Nemayovci aby si pomalu načrtli nějaký diagram s postavami!

Táborníci jako módní policie.

A tábornická konverzační parodie holčičích knížek (na námět jedné takové publikace) nebyla po všech stránkách dotažená, byť ji kluci nezahráli vůbec špatně. Obávaná fotbalová scéna nedopadla zas tak strašně. Třebaže publikum teplého fotbalistu celkem přijalo a žádné "prolongace" (Václavův termín) během představení nenastaly, bylo to ale celkově moc obyčejné. Mitra už je jinde.

A šmoulí vítězství.

Na vítěznou doslova multimediální show nečekaně šikovných malých ještěrek, které si přisvojily Šmouly, tábornické dílo nemělo ani v nejmenším. Ač spíš než jakékoli herecké výkony a děj samotný zaujala projekce obrázků, kostýmy a písničky - tedy aspoň mne. Ale bylo to opravdu poctivě udělané a bylo znát, že si s tím někdo dal práci.

Snímek z kadeřnictví.

Osobně se mi nejvíc líbily nejstarší holky, když naživo s kytarou "zpívaly" strašně blbou písničku o tom, jak mitru nikdy nevyhrály. A pak taky super scénka o drbně kadeřnici. Ta byla geniální včetně situace, kdy celé kino napjatě čekalo, jestli kadeřnice opravdu odzpívá celé Holky z naší školky. Odzpívala.

A co se týče celkového dojmu, člověk v nově zrekonstruovaném kině měl chvílemi pocit, jako by byl ve Varech. Zázemí je už úplně někde jinde než v někdejší traktorce se zalepenými okny. Třeba promítání na obří plátno celé dopoledne určitě zvedlo. V celém sále je i výborně slyšet. Hlavně to všechno celkem odsýpalo. Snad i proto byl odliv lidí během představení daleko méně znát než v minulých letech.

Mikuláš je nejlepší psycholog.

Přišel i Mikuláš, skvělý jako vždycky, s nebeskou knížkou a dvojicí pekelníků. Chápavý a nenásilně vtipný světec s lízátky uspěl v souboji se stále drzejšími dětmi a táborník Aleš překvapil celý sál svými netušenými hlasovými kvalitami.

Jen sladkých věnečků bylo letos napečeno nějak poskrovnu, anebo si je lidé odnesli výměnou za dobrovolný příspěvek na naše super beachové hřiště, k němuž byli naším náčelníkem vyzváni. Tak jako tak, musel jsem se o jeden jediný dělit s Matoušem, a to je tedy velké mínus a prostor pro zlepšení do dalších let.

Ohlédnutí za předchozími třemi ročníky najdete zde, tady, a konečně i tady. Fotoalbum vytvořím časem.

text a fotky Řízek

KINO ŽIJE

Radotínské kino prošlo přes léto brutální přestavbou, kterou by s trochou nadsázky bylo možné označit téměř za reinkarnaci. Od hajzlíků po plátno, všechno je v něm teď digitální, protože si někdo konečně uvědomil, že to tak mají všichni. Onehdy jsme to vše vyrazili otestovat.

S přáteli jsme se tedy jednoho večera sešli před budovou, jež prý svému účelu slouží už od roku 1926 a mívalo i srandovní názvy Bio Radio a Kino Jas. (Více se dá najít tady). Teď před ním v hloučcích postávala polovina okolí a opozdilý Ondřej neměl kde zaparkovat.

Ruku v ruce s letní rekonstrukcí dříve pouze víkendově hrající biograf rozšířil produkci i na některé všední dny. A asi díky digitálu obohatilo program o čerstvé americké blockbustery i o tuzemské novinky.

Daní za to je cena za lupen, která se z lidových sedmi pětek vyšplhala někam lehce pod multiplexové pálky. Ale to se tak nějak dalo tušit. Navíc postižení mají slevu (na dočasně postižené se bohužel nevztahuje, škoda).

Šli jsme na Muže v naději. Analogový zůstal jen legendárně nepříjemný promítač, i ten ale byl jak vyměněný -usmíval se a po skončení se každého ptal, jak se jim ve vytuněném kině líbí. Útulný sál byl plný asi ze dvou třetin, zvuk i obraz byly digitálně v pohodě.

Zato film děsně blbý, avšak lidi se smáli. Já ten Vejdělkův srozumitelně komerční humor nějak moc nemusím (dostalo mě jen, když slepec deklamuje, že to v žádném případě nebyla láska na první pohled). Jinak je k nevíře, že se z pouhé myšlenky "buďte všichni nevěrní a dobře se vám povede, i do vaší hospody budou najednou chodit lidi, protože to poznají" dá vytěžit celovečerní a určitě i úspěšný film. Nicméně že to bude blbé, jsme věděli, šli jsme se spíš mrknout na to nové kino.

Co s kvalitně načatým večerem? Rozhodli jsme se bez pozvání navézt k cyklistovi Milanovi, který pořádal takový domácí večírek, třebaže původně ne pro nás. Šli jsme přes celý širý Radotín. Trochu jsme mu prohlédli bar, zkonstatovali, že to tam mají hezké, a vyzkoušeli fotbálek. My, kteří bydlíme v opravdové Praze, jsme se pak odbelhali na poslední vlak.

text a mobilní fotky Řízek

MIKULÁŠOVY PATÁLIE

Veselá totalita v kině
text a foto Řízek

Někdy se to prostě nevydaří. Takovým případem byla i nadílka, kterou měla vyvrcholit tradiční, prý už 39. Mikulášská mitra, již podruhé hostilo radotínské kino. Ono by to vlastně nebylo zas tak špatné, kdyby
- Mikulášovi nepadaly vousy z holé brady a čepice z nadměrně kudrnatých vlasů;
- někdo škodolibě nevypnul mikrofon;
- světec v Matoušově podání z nějakých neznámých příčin po vstupu na pódium ztratil veškerou kuráž, smysl pro improvizaci, herecké nadání a chvílemi neudělal ani „hopl hé“;
- Mikuláš měl nebeskou knížku, v níž jsou zapsané všechny hříchy i to, kdo pomáhal a kdo zlobil – a netvrďte mi, že žádná taková knížka neexistuje;
- se děti tak zuřivě nebály čerta, že si skoro žádné kromě Vlastíka pro čokoládovou dobrotu, na niž Mikuláš stejně zapomněl, nechtělo jít;
- Mikuláš nevolal na čerta: „Mikuláši, přines mi sem nějaké děti.“

(Výčty jsou teď moderní, jinak bych to samozřejmě napsal ve větách.) Na druhou stranu, i rozpačitý Mikuláš má můj obdiv, já bych si na to netroufl. Sice mě to chvílemi přivádělo k myšlence využít příští rok Mikuláše z půjčovny, neboť vypůjčený projektor se osvědčil velmi, ale při Mitře 2010 určitě zase bude nebeská návštěva lepší.


Hrály se scénky, jako každý rok se v této ošemetné disciplíně soutěžilo. Jako každý rok zvítězili kluci, i tentokrát se dívčí oddíl seřadil na 5.-8. místě a moderátor Venál sám sebe nepřímo pochválil, že snad nikdy nikdo na světě Mitru nevyhrál dvakrát po sobě, až teď on. Nutno říci, že jejich verze Prodané nevěsty byla hlavně precizně nazkoušená a bezvadně vypravená, národní klasiku ani příliš neurážela.



To se naopak nedalo říci o scénce naší, pojmenované po jednom z hlavních hrdinů Rocky II. Nicméně spádu celého dopoledne (vzhledem ke tmě v sále mám pořád tendenci psát večera) jistě pomohlo, že dobrá třetina příběhu zůstala divákům skryta v zapomnění aktérů a neschopnosti donést veškeré rekvizity. Ale i tak obhájené třetí místo není špatné, navíc nám ty fórky zbyly do dalšího roku. Ovšem se špetkou nutné objektivity dodávám, že bychom mohli být klidně 5., 6., a nemohli bychom se na „transparentní tajnou“ porotu příliš hněvat. I letos nás prostě podržela.

Na druhém místě skončili vlčci s oslavnou ódou na turisťák, v němž využili totální chytlavosti a variability předlohy Když jsem já sloužil. Na rozdíl od otravných playbacků řady ostatních opravdu zpívali, bylo to krátké, svěží a legrační. Kdyby mě někdo pustil do poroty, dal bych jim desítku, i proto, že mi byl Venál svým holedbáním, jako že Prodaná nevěsta určitě zvítězí, neskutečně protivnej.


Vedení druhých vlčků se zřejmě rozhodlo šokovat, vybrali si jeden z Topolových indiánských příběhů o kojotovi a na pódium přinesli umírající zvířátka. Nejlepší z holčičích scének (a nejsem si jist, zda i podle poroty) byli Simpsonovi – a to jsme vždy dětem vtloukali, že parodii nelze zparodovat. Šlo to. Jen díky kreativní práci s osvětlením ty fotky stojí za prd. První scénku berušek, která skončila na posledním místě, jsem neviděl, neboť jsem zrovna šílel z hektické přípravy promítání.


Zbytek Mitry se pro mě poněkud mrzutě nesl více méně v normalizačním duchu, jiřičky hrály spartakiádu na kolovrátková Poupata, což pro mě bylo takřka nevydýchatelné (krásný úděl máme dnes...), vydry se zase rozhodly stvořit muzikál snad ze všech písní na světě, a pointovaly to přihřátou písní tragédů z Nightwork. Třeba Vlastovi se to ale líbilo.


Scénku kadetů jsem nepochopil, třebaže jsem se snažil, ale aspoň vizuálně byla pohybující se lavička téměř velkolepá. „Horští pumy“ se vytasily(i) s jakýmsi megamixem filmových trháků, zvlášť pěvecká čísla byla téměř nezapomenutelná, stejně jako Zyrtekův boj s rozkládacím lehátkem. To byl asi nejvtipnější moment več... dopoledne.


Celkově to letos vůbec nebylo špatné, kino naší besídce velmi svědčí a naši dramaturgové se s ním skvěle sžili, byť tam mnozí rok nebyli (můj případ). Sice budu trochu jako Venál, ale musím pochválit i promítání z fotek, které jsme se snad už taky naučili. A tradičně nezklamaly ani větrníky a banány. Jen ten Mikuláš a moc normalizace, jinak pohoda.

Můj kamarád, kterého mám v mobilu uloženého jako Závodník a s nímž jsem před časem na kole absolvoval úžasnou sedmihodinovku, má na svém blogu http://ciperajan.blog.cz/ z nějakého důvodu procentuální hodnocení zdaru veškerých akcí. V souladu s ním tak pravím:

Akce se povedla na 75 %.

BACHA, SLEČNO MATKO!

Hudební absolutismus
text Řízek, foto pereportabella.com

Z letošního Febiofestu jsme si nevyzobali ty nejchutnější rozinky. A nechme stranou, že moje společnice rozinky nepochopitelně ani nejí. Červený koberec osvětlený loučemi sice vypadá pohledně, ale k čemu to je, když vede na blbé filmy?

Buďme féroví, první pokus ještě nebyl tak zlý. Slovenský film Tango s komármi sice nijak zvlášť neoslnil, ale třeba ve srovnání s jedním z hrdinů jsme se neměli tak zle. Emigrant, který se z Argentiny na Slovensko vrátil, aby se rozvedl, vinou osudu, vyšinutého Ukrajince a nepochybně také scénáristy trávil značnou část snímku zamčený v jakési rezavé kleci umístěné někde v bažinách. Společnost mu dělala jeho dcera, kterou dosud neznal, a která je navíc pěkně nepříjemná, a tancující (?) hejna komárů. A pak mu ještě někdo ukradne kufr. Prostě pech, no.



Napodruhé to bylo sice zdarma, jenže. A před Bachem bylo ticho pojmenovali Španělé snímek, na který jsme vyrazili prostě proto, že jinde bylo PLNO a že to bylo zadarmo. Film začal tím, že před Bachem nebylo ticho - tlupa mnoha opilých intelektuálů a dvou velmi unavených lidí stepovala na chodbě kina a čekala, až se za dveřmi do sálu vymluví nějaký režisér a podepíše pár památníčků a bříšek.



Trvalo mu to sakra dlouho, opilí lidé zatím četli Lidové noviny, kde Míša na titulce kecala, že na Obamu leda bez klíčů, ale bylo to zdarma. "Takové čekání na film lidi stmeluje. To je obdobné, jako když se zpozdí letadlo. Ti cestující jsou pak jako jedna rodina," mudrovala jakási Ája. "Hahaha, Šedý vlk Radotín," pobavilo ji mé tričko a ke svému doprovodu dodala: "Svlékněte se, slečno matko!"

Bizarní zážitky pokračovaly. Hrací skříňka o velikosti klavíru jezdí po dlaždicích jakési garáže. Pak přijde slepý ladič pián a ladí piáno. Dva umlousaní šoféři kamionů snídají, mudrují, a pak jeden z nich začne hrát na foukací harmoniku. Senzačně a Bacha. Ten se pak objeví. Mudruje a hraje na varhany Bacha. Pak přijde průvodce. Dá si horkou čokoládu v baru a vypráví turistům. Loď pluje po Labi, motory hučí a voda šplouchá, asi Bacha.

Plný vagon cellistů (snad to byli oni!) v podzemí fidlá v šíleném tempu, to asi nebude fuga. Trhovci balí potraviny do partitur a mudrují. Maruška se zvedá a odchází potemnělou uličkou. Nasedám do tramvaje a konečně je to ticho.

P.S. Na serveru csfd.cz jsem si o filmu přečetl toto: "Několik přemoudřelých prupovídek rušilo jinak čarokrásný film ... Už jsem tiše, dívejte se, poslouchejte ... tanec polní trávy a plevele podle cesty ... hrbolatého povrchu flekaté asfaltky ... mosazných hrníčků ... pečlivého ladiče pian ... supícího výletního člunu na Labi ... cinkotu zubního kartáčku v kelímku ... vagónu metra letícího tunelem ... zběsilých kontrabasů na jeho palubě ... vlastního těla i mysli ... Váš."

Na rottentomatoes.com naopak jistý Bill White píše zhruba: "Pes sleduje, jak jeho slepý pán ladí piano. Z filmu uběhlo jen deset minut a už se nudím, jak ten pes. "

OHLÉDNUTÍ

Ještě jednou o Mitře
text a foto Ř.

Když se ohlédnu hodně daleko přes rameno, až v páteři cosi přeskočí – ták, už tam skoro jsme –, a přehlédnu řadu jiných převratných událostí, můj zrak spočine na Mikulášské mitře. O ní jsem chtěl už dlouho něco napsat, jenže pak pokaždé přišla nějaká ta převratná událost, po které veškeré plány vzaly za své. Dobře jim tak.

Letošní ročník tradiční přehlídky ochotnických dovedností našich oddílových vedoucích a patřičných dětí byl v lecčem podivný. Předně se Mitra konala dopoledne a poprvé v radotínském kině, o němž se před začátkem akce tradovalo, že v něm nemají rádi lidi. Personál však příjemně překvapil: všichni byli celkem ochotní, dokonce nám i pomáhali vyřešit některé technické nesnáze. I proto jsem na konci nabídl panu promítači věneček.

I moderátoři byli odlišní. Loňskou dvojici šviháků v krojovkách nahradil šarmantní Václav a elegantní Eliška. I zde jsem se v očekávání netrefil: čekal jsem všechno, jen ne civilní a věcný způsob uvádění, který tato speciální přesilovková formace předvedla. Bohužel jim chyběl mikrofon, a tak mi možná něco uniklo, fórků však bylo poskrovnu. Nadchl mě až závěrečný nápad, kdy jména vítězných scének přečetly „missky“ Hanina a Vlasta.

Ostatně i Mikuláš byl nový. Čekal jsem, že se svou nebeskou družinou vpadne na pódium Franta (ostatně i on to čekal), ale sotva odhodil volant kosořského trolejbusu, zjevil se v roli majestátného světce poprvé komik Matouš.

Následující dva odstavce věnuji nadávání, takže kdo touží po ničím nenarušeném pozitivním vyznění, nechť je přeskočí. Každoročně mi vadí odliv publika v průběhu pořadu, když rodiče prchají pryč okamžitě poté, co se jejich dítě ukloní a odloží kostým. Letos navíc prchaly i děti – na lakros, do divadla… Asi je to pořád moc dlouhé, nebo málo pestré, nevím. Každopádně pohled do poloprázdného sálu těsně před koncem byl více než smutný.

Navzdory tomu, že jsme byli v kině, kde by člověk s podobnými věcmi potíže nečekal, problémy byly s prezentacemi fotek. Pokazila je slabá promítačka, jež z původního místa nedosvítila na plátno. Po přestěhování blíže dopředu se pro zadní strany z promítaných obrázků staly lichoběžníky, či jak se těm útvarům vlastně říká. Ale já jsem seděl hned za počítačem, takže mě to zas tak nebolelo.

Objevily se názory, že letošní scénky byly slabší než loňské. Tak ostře bych to neviděl, spíš až na jednu výjimku nikdo zvlášť nezazářil. Úroveň scének bych označil za neobvykle vyrovnanou. Nebyl tam žádný výrazný propadák, adeptů na poslední místo bylo tedy mnoho (sportovně uznejme, že včetně našich dětí). Jednoznačně nejlepší představení podle mě předvedly Bobíkovy děti, bylo nejvtipněji napsané a takřka dokonale secvičené. Na druhou stranu tábornické Biblické příběhy, které si získaly srdce poroty, byly sice poněkud stereotypně postavené na léty prověřené komice bratří Iblů, ale také nebyly vůbec špatné.

Zkrátka a dobře, letos se to povedlo – příští ročník bych určitě zase směřoval do temnoty kina. Nikde jinde nemají tak pohodlná křesílka…