ÚVOD DO PÍSKOVIŠTĚ

První krok stavby je hotov, hlásil pan docent do telefonu, zbývá už to jen dodělat. Byl jsem tím trochu překvapen; přeci jen, Maruščin otec, a to mu nechci nijak křivdit, má daleko blíže k právu, krásné literatuře, politice i k vaření zapečených špaget s tuňákem než ke stloukání barevných prkýnek v jedno úžasné pískoviště pro ještě mnohem úžasnějšího vnoučka. Vše se vysvětlilo poté, co jsme dorazili na chatu, kde čekala podlouhlá bílá krabice s víkem, jež bylo rozříznuto (první krok je hotov). Pan docent je lišák.

Několikrát jsem to už zde zmínil, ovšem je namístě zdůraznit, že vztah k pískovištím jsem vždy měl velmi pozitivní. Ne tak jako má snoubenka, která prý písek v dětství s oblibou jedla. Gastronomicky mě písek neohromoval, ovšem hrabošením v prostorách pískoviště před maringotkou jsem v dětství strávil dohromady přinejmenším stejně času, jako nyní v dospělosti účastí na nejrůznějších bizarních závodech a dokazování si čehokoli. Dal se tam pozorovat i určitý vývoj od bábovek ke sofistikovanějším tunelům a silnicím, jež jsme s bráchou onehdy experimentálně ztužili i cementem.

Jenže čas pádí, šeří se a krabice, na jejímž obalu je rozzářené dítě v barevné osmiboké ohrádce, je pořád jen rozříznutá a čučí z ní nepřehledný návod, žádná blbuvzdorná IKEA. Po chvíli dumání zjišťuji, že prkna k sobě spojují jakési plastikové obdélníčky, které se odborně probuší hřebíčky, načež se plast násilně ohne a celé se to nějak nakonec propojí (ale to je až v bodě sedm, takže to zatím není nutné řešit).

Když už sousedi sedí před kriminálkou, netopýři neslyšně plachtí a ohrádka má přibližně pravidelný tvar a Maruška se popáté starostlivě přišla podívat, jak mi to jde, nastává zádrhel. Bod sedm. Čínští inženýři připravili zlatým českým ručičkám těžkou zkoušku: vruty držící sedátko (a že sedátka jsou klíčová, není třeba zdůrazňovat, které dítě by při hře sedělo v písku?!) mají hlavičku s hvězdičkou. Nechápu proč, když veškeré další použité vruty mají normální, lidské hlavičky a já mám samozřejmě jen normální, lidské šroubováky. Doufám, že nyní vylepšené česko-čínské vztahy dokáží časem vyřešit i tuhle lapálii, jinak snad na protest a Zaorálkovi navzdory vyvěsím tibetskou vlajku.

Nakonec nacházím stejně velké vruty někde na dně zavazadlového prostoru auta a je to stejně nepravděpodobné, jako skvělé. A hotovo, stačí napustit písek, což opět svěříme panu docentovi a nějakým ochotným sousedům.

Maruščin synovec Mikuláš ještě není úplně v pískovém věku, musel jsem mu všechno názorně předvést. Jak uplácat v mokráči nějaký nesmysl. Jak ho pomocí nástrojů vzápětí poslat k zemi. Jak nemá cenu sedět na sedátku. Jak písek parádně ulpívá na rukou, obličeji, kolenou a tak. Jak pískovýma rukama následně upatlat objektiv. Koukal na to všechno užasle (první krok je hotov).

text a foto Řízek

HLAVOU DO PÍSKU

Byl to můj velký den. Celý tábor mi ten den musel povinně ležet u nohou a poslouchat mě (konečně!), byl jsem totiž šéfem dne - kdybych tedy méně oblíbeným náčelníkům rozkázal, aby šli třeba rukama rozhrabovat latrínu, nic jiného by jim nezbylo než vyhrnout si rukávy. A tak je škoda, že v táboře vlastně celý den nikdo nebyl, poněvadž všichni, včetně nepopulárních vedoucích, byli na výletech. My jsme strčili hlavu do Písku.

Tady měli komiksy.

Původním cílem bylo hornické muzeum. To mi přišlo sice trochu podezřelé, když se v Písku nic netěží, ale mlčel jsem. Na místě nám pochyby potvrdili zaměstnanci muzea Prácheňska, když nám sdělili, že jsme si asi spletli Písek s Příbramí.

A tady všechno.

Možná měli pravdu, možná ne. Ale popatnácté jsme děti do (s prominutím) trochu nudného prácheňského muzea hnát nechtěli, byť ty kroje a další staré věci a tak jsou samozřejmě moc prima.

Naštěstí opodál nám Evropská unie postavila daleko zábavnější atrakci. Oni totiž vzali starou pivovarskou sladovnu, celou ji zrekonstruovali a dovnitř naskládali asi sedm různých galerií a infocentrum.

Protože bylo celkem nevlídno a vstupné bylo lidové, šli jsme to prozkoumat. A nutno říct, že se to unii a spol. povedlo, bylo to hravé i poučné a přiměřeně interaktivní. Akorát medailony autorů byly k neučtení, patrně to někde stáhli, což by nevadilo, ale mohli to aspoň zkrátit.

A tady mají obědy za 69.

Milé průvodkyně nás protáhly všemi expozicemi, mezi dětmi byla jednoznačně nejpopulárnější ta první věnovaná ilustrátorům dětských a jiných knížek. Protože tam byla mluvící obrazovka a soutěžní kvíz, který se dal jet pořád dokola do zblbnutí.

Ke konci to už bylo trochu únavné.

Mně se líbila i další patra, třeba výstava komiksů nebo prastaré reklamní plakáty. (Jejich prodejní kopie nám nyní dokonce zdobí kuchyni a Milanovi bůhvíco).

Dohromady jsme tam strávili několik hodin až do pozdního oběda. Děti pak měly dlouhatánský rozchod na nákup kravin a na sbírání osobních údajů od lidí na ulici, což bylo takové hravé upozornění na to, co by se mohlo stát, kdyby se dobře neučily a skončily jako otroci průzkumu trhu. Ale bavilo je to. A my jsme šli do tříhvězdičkového hotelu na hotovku za 69,-.

Tonda získává údaje. Foto: Jirka

Po slušném obědě jsme sháněli strunu a tedy i prodejnu s hudebninami, která v Písku patrně nikomu nechybí, poněvadž tam nejspíš není. Bývala tam, Vlasta zde tenkrát zakoupil své hojně využívané bendžo a různé cinkací a ťukací nástroje. Takže bohužel, Písečtí jsou amuzikální. Zato jsme našli zmrzlinu. A na konci rozchodu také všechny naše děti se spoustou rozličných osobních údajů.

Jeli jsme vlakem zpět, pěšky z Čimelic okolo rybníků a statku pána, jenž má a nemá oko. Večer jsem pak pozbyl řízení táborového chodu, aniž bych uskutečnil svůj latrínový nápad. Tak příští rok.

 text a fotky Řízek

ČEKÁNÍ NA GÓLY

Metro AFK - Forejt FC 0:0
text Řízek, fotka Jirka

Nic netrvá věčně, říká se většinou tehdy, když se něco křehkého rozbije a pokazí, a trošku afektovaně se u toho mává rukou, jako když se odhání vosa. Nic že se neděje a že to jednou muselo stejně přijít. Tak jsme odmávali jednu dlouhou vítěznou fotbalovou sérii, byť k jejímu prodloužení chyběla zdánlivě maličkost – dát nějaký, třeba ušmudlaný, náhodný, nezasloužený a nehezký gól.

Místo předzápasové přípravy jsem tentorkát fungoval jako saniťák nemocných zvířátek, proto jsem ke strašnickému pískovišti Junioru přijel bez majáčku a jen s nepatrným zpožděním - které se samozřejmě stalo terčem kritiky a nejapných narážek mých spoluhráčů. Ale! Měli bývali raději využít chvíle čekání k usilovnému nácviku ofenzívy, přihrávek a zakončování. Protože jsme celé utkání předváděli jen variace na bezzubost.

A víte, čím to taky bylo? Chyběli nám střelci. Nejlepší kanonýr Jirka se belhal s čerstvě operovanou nohou za postranní čárou s fotoaparátem - a spolu s Eliškou a Maruškou tvořil letos nejpočetnější publikum. Střelec z půlky hřiště Matyáš má patrně svou tradiční škvárovou a pískovou přestávku, nejspíš se zase objeví až tehdy, budeme-li hrát na něčem méně prašném. Nebo v mezidobí vydělává na to, aby mi splatil dlužné poplatky za několik let zpátky. Ať tak či onak, chyběl stejně jako Péťa, který v neděli dal bohužel přednost sebevzdělávání.

V útoku tedy nastoupil Zdeno, dosud proslulý především svými defenzivními schopnostmi, a Vlasta, který si slušnou formu, rychlost a umění zpracování zřejmě zapomněl na Hagiboru - což je dobře, protože příští kolo hrajeme právě tam. Všichni víte, že Vašek je můj nejvíc nejlepší kamarád, a že tedy jsem zaujatý, ale z té vší útočné bídy trčel jako kosodřevina z nízké skalní vegetace. I tak ani on pořádně nevystřelil. K tomu se občas probil do slušné příležitosti Rádoš, jenže jeho střelba dosáhla stejně kritické úrovně jako moje dochvilnost.

Útočná bída naštěstí bila do očí na obou stranách a občasné zaváhání stopera Pecena nikdo nepotrestal. S blížícím se koncem zápasu se proto zdálo, že zápas rozhodne jediná chyba - jenže tento předpoklad byl dočista mylný. Když se totiž konečně objevilo okno v obraně Metra a v něm zkoprnělý Vlastimil téměř nadosah branky s míčem u nohy, zamířil bez rozmyslu vedle tyče. A i jemu bylo po zásluze vynadáno.

A protože by za této konstelace nepadl gól asi ani dodnes, rozhodčí celkem správně zápas ukončil a poslal fotbalisty, aby se ve zbytku nedělního odpoledne věnovali jiným aktivitám, k nimž mají třeba větší vlohy.