YEPPI

- Co se ti na tom lyžování nejvíc líbilo? 

- Čajík.

Slzím. Samotného by mě to ještě před pár lety nenapadlo, ale zjistil jsem, že jsem dojímací, a to přesně tím pitomým způsobem (moje šikovná holčička, ještě před chvílí to bylo mimino, a teď - koukej, co všechno dovede!).

V dohledné době bude Heda pochopitelně protáčet panenky, jakmile spatří tenhleten můj zjihle orosený pohled při čemkoli, co mi přijde tak nějak sladké. 

Při první hodině v Sokole nás coby diváctvo naštěstí vykázali na ochoz, takže nemohla vidět, jak se tvářím při jejích nemotorných pokusech vylézt po šikmé lavičce na žebřiny (celý táta). A jak trpím tím, že jí nemohu nějak nenápadně pomoct. Nebo aspoň přispět dobrou nevyžádanou radou.

Z první lyžařské dvouhodinovky na úplně rovné loučce uprostřed Harrachova nás naštěstí instruktorka Domča preventivně vyhodila a navrhla celkem racionální řešení, že jen občas přijdeme holky zkontrolovat (protože by se nic nenaučily, kdybychom tam za tím plůtkem celou dobu stepovali) a zdejchneme se někam do kavárny. 

A stejně jsem se nepoučil a běhal podél jezdícího pásu, až na mě Heda výrazně zavrčela – chtěla tím nepochybně říct, že jsem trapnej a ať jdu prostě pryč na kafe a na štrúdl a ji nechám, ať se snaží sama. Tedy s kámoškou Eldou a Domčou. 

A tak jsem šel a s Eldinou mámou Míšou jsme kecali o všem možném, ale stejně jsem se diskrétně vnitřně dojímal nad tím, jak je to hezký, když se z té mrňavé bytosti stává pomalu osobnost schopná bezesporu velkých věcí - hnaná nějakým vnitřním puzením (a naším vnějším pruzením). 

Na placaté louce jim to pochopitelně moc nejezdilo, Eldě asi o kousek lépe, zato Heda předvedla regulérní dobrý skutek, když nejlepší kámošce (téměř) pomohla z vázání. 

Druhý den přituhlo a kamarádi běžci by zachmuřeně konstatovali "Těžká podmínka". Holky ale jezdily dále, byť s pauzou na zahřátí a kňourání a na čaj.

A pak jsme je vzali do chaloupky a s Maruškou a Míšou jsme jim vymysleli skvělou bojovku. Končila na zahradě a místo Krakonoše, který by se tak nějak nabízel, hlídal poklad s pečenými nanuky yetti, kterému Heda soustavně říkala yeppi. Asi proto, že tohle roztomilé období bude mít nepochybně jepičí život.

text a foto Řízek

FAMILIE MARES

Těžko říct, co si o nás paní domácí myslela, když místo očekávané "Familie Mares" z dodávky vylezlo sedm různě zmuchlaných mužů disponujících lyžemi a pípou, postupně jí podávalo ruce a slabikovalo zdvořilosti typu "háj, aj em Pítr". Já jsem taky moc nevěděl, co si o tom celém myslet, každopádně už jsem začínal věřit tomu, že jsem opravdu s kamarády na horách v Rakousku.

Oni takhle jezdí každý rok, ale zpravidla mě zapomenou pozvat, respektive je patrně přestalo bavit mě zvát poté, co jsem to rok co rok s různými výmluvami odmítal.

Ale teď jsem tu, dokonce mi svěřili dodávku (řekl bych, že správně odhadli, že nebudu mít cestou potřebu pít pivo) a vypnul jsem si i pracovní notifikace, tedy aspoň některé. Šestihodinovou cestou jsme třeba řešili, jak se pozná, že v sousedství někdo umře, a dospěli jsme k závěru, že podle televize: když nápadně hraje, soused umřel, když nápadně nehraje, soused taky umřel. Taky jsme hráli slovní fotbal (otáčím a zkracuju) a jediný, kdo neudělal skvělý vtip o Rakušanech a sklepu, byl asi Tutsu, protože pořád spal.

Večeřeli jsme sekanou z mikrovlnky. Kremžská hořčice, radotínské minipivo a divná hudba tekly proudem. Největší ohlas vzbudil zpěvák výčtových písní Ladislav Vodička a nějaká silná žena Natálka, která řekněme zpívala o lásce. Společenské hry jsme nepostrádali, protože jsme koukali na YouTube. Když došlo až na sestřih pořadu Rande, usoudil jsem, že jdu spát. Nenapadlo mě, že člověku může dojít YouTube. 

Postel měla jen o pět centimetrů víc než já a za celý pobyt jsem se s tím nedokázal srovnat, respektive naopak. Lyže měřily stejně jako já a byly tátovy, oblečení jsem měl bráchovo, a jelikož mě strašně tlačily ty boty, postupně jsem vyškemral ještě dvoje další ponožky.

Ale jinak jsem to po těch pár letech úplně nezapomněl; kdybychom byli na lyžáku, jezdil bych s Kubajzem v prvním družstvu, pokud by mě nesuspendovali za rozevlátý styl. Na Katschbergu jsme se ještě s teplými permicemi spustili z černé sjezdovky a pak z lanovky pozorovali zbylé kolegy, jak profesorsky i svérázně zdolávají rychle měknoucí svahy. 

Taky že bylo pořád asi jedenáct stupňů. Tutsu se nekonečně dlouho vyhříval na lavičce a srkal aperol. Péťa každou jízdou namotal tisíce úplně stejných obloučků a cestou do ubytování před námi jel strašně pomalu někdo z Brna a hned jsme přesně věděli, o čem si ta posádka asi povídá. 

Večer mi ukázali novou hudebně-zábavní dimenzi, a sice kapelu Bert and Friends. Milan skvěle hrál na kytaru a obskurním způsobem zničil paní domácí sprchový kout. Ta ale byla ráda, že jsme v pořádku, protože v televizi hlásili, jak pro Angličany a Holanďany přistával vrtulník – asi si zlámali nohy. "Když už mluvíme o těch zlomených nohou," vytvořil jsem asi nejlepší oslí můstek v životě a přiznal se ke zničení jakési rurální židle.

Poslední večer jsme pili "Pštroh", Milan mě obskurním způsobem zničil ve stolním fotbálku 0:10 a při turnaji se staly i další divné věci, ale já o tom celkově nemůžu napsat vůbec nic negativního, protože chci, aby mě zase příště pozvali. 

Na konci se paní domácí ptala, jestli jsme jako kamarádi, nebo co vlastně jsme. Nezáleží na tom, jestli naše vysvětlování pochopila nebo co si o tom myslí, jde jen o to, jestli Milan nebo pojišťovna zaplatí za zničený sprchový kout. Protože jestli ne, půjde do sklepa.

text Řízek, foto asi Petr a Marťas

 

AUSTROSLAVISMUS

Díky inverzi poslední prosincový den na svazích nad rakouským Zell am See dovedně napodoboval lyžařský prospekt. Byl plný barev a kýče. Zato údolí i městečko na břehu jezera bylo z toho samého důvodu celý den obalené v nevábném vlhkém mlhavém povlaku. Nechtělo se nám ven, ale okolo deváté jsme se přece jen vykopali. Na náměstíčku v centru podnikavci vybalili stánky se svařákem a punčem a kryté pódium s dýdžejem. Ten měl charakteristickou ruku na sluchátku, komíhal se a občas odvázal natolik, že do šedivé mlhy pustil další, jedovatě zelenou. Jenže kromě nás a jedné české rodiny, která si nás bůhvíproč natáčela, bylo náměstí ještě pusté.

A propos Češi. Jsme všude. Halekáme na svazích, předbíháme ve frontách a v kantýně přepočítáváme eura na koruny a jsme okamžitě navzájem poznat. "Takže si fakt dáte radler, ne pivo?" diví se blonďatý pingl Kamil v jedné horské chatě, sotva vykoktám objednávku v němčině.

Cestou zpět do apartmánu jsem přemítal, kde jsou tedy na Silvestrův svátek Rakušané. Jestli po sobě taky střílejí petardami jako my.

Naše holky procházka, nebo spíš lyžovačka a svařák zmohly. Dokonce padl návrh, že když půjdeme v deset spát, nemusíme se přece cítit provinile, protože ono rozhraní dvou roků je vlastně jen konstrukt a je na nás, jak a zda ho oslavíme. Tak proč ne spánkem?

Chvíli bezradnosti jsme s Petrem vyřešili rumem přezdívaným Pan Péro a televizí. Na jednom kanále nabízeli jakési vibrační cvičební náčiní, které vypadalo jako automatický vysavač a pohybovala se na něm kyprá mamina. Dost nás to zaujalo, ale ještě lepší byla jakási pangermánská silvestrovská veselice živě vysílaná ze Štýrského Hradce. Bylo to jako Silvestr Jaromíra Soukupa, ale bez Jaromíra Soukupa a nikoli v barrandovské garáži, ale v něčem, co rozměry připomínalo O2 Arenu.

Ukázalo se, že Rakušané slaví silvestr právě tam. Mezi juchajícími lidmi se po hrací ploše proplétala dechovka hrající ty šílené syntetické songy, co znějí z tlampačů u lanovek, a na dvou pódiích se střídali umělci mladí i staří a na playback zuřivě jódlovali, třeba o Antonovi z Tyrolska, který jezdí traktorem. Publikum rozjařené povelem "Hände hoch!" se cpalo kameramanům do záběrů, odkud bylo následně vystrkováno. Krátce poté, co se odkudsi zjevila Bonnie Tyler, která ještě žije, s obrovskou přezkou na opasku o rozměrech emblému na kapotě nějakého velkého SUV a podporována a podpírána černošskými tanečníky vylezla na jakési štokrle, holky ožily a donutily nás pořad vypnout a vytáhnout třeba kytaru.

Pár vteřin ze Slavíků z Madridu nám přeteklo do roku 2018, ale nikoho to nepohoršilo. Venku asi probíhal ohňostroj, ale mlha ho zakryla, podobně jako loni v Praze. Naše privátní estráda, na níž nevědomky vystupovala Mňága i Kryštof, ještě nějakou dobu pokračovala, takže když ráno soused při pohledu na Petra odnášejícího kytaru do auta poznamenal: "Hele, náš kytarista", cítil jsem v tom lehkou výtku.

Na Nový rok jsem dopoledne jsem zašel k policajtům optat se na to, proč mi dali pokutu za stání na chodníku. Vždyť jsem na něm zanechal jen jedno kolo, byl tam sníh, navíc to byl chodník, který nikam nevede! Ale nikam to nevedlo, policajt mi jen oznámil, že o takových věcech se nediskutuje, nýbrž že se platí, bankovním převodem a šťastný nový rok. Přepočítávám dvacet eur na české a jsem zatrpklý.

A tak jsme se s Rakouskem rozloučili poznáním, že ač si k řízku bůhvíproč dávají brusinky, máme pořád hodně společného, nejen nepovedené ohňostroje a zálibu v hudebním neumění. Třeba policejní pitomost nezná hranic, takže si vlastně ani nemusíme závidět.

text a foto Řízek

BIJÁK

Pokud by se nějakou nešťastnou náhodou biatlonista Martin Fourcade narodil jako Čech, nejspíš by v cíli stíhacího závodu na mistrovství světa v rakouském Hochfilzenu radostně mával vlajkou popsanou nápisy jako NOVÁ VES POD PLEŠÍ nebo PIČÍN, čímž by mi zkazil fotku. Český fanoušek je totiž nejen vlastenec, ale především patriot - je vlastně s podivem, že na českých vlajkách na stadionech chybí adresa i číslo popisné anebo směrovací. Navíc je našinec praktický - proč tahat zvlášť vlajku a zvlášť třeba erb nebo prapor své obce, když se to dá spojit?

Mě nikdo nemůže podezřívat z nějakého přehnaného vlastenectví, ale tohle mě uráží. Na vlajku nikdo jiný nic nepíše. Ani Rusové a už vůbec ne Němci. Těch tu jsou tisíce. Nejprve sborově ztichnou (což je vlastně paradoxní), když se jejich reprezentant chystá ke střelbě, a pak jako jeden muž oslavují každou úspěšnou ránu, jakožto truchlí i pokaždé, když terč nezbělá.

Naše nepopsaná vlaječka

Přišli jsme trochu pozdě, protože Maruška chtěla být dokonale namalovaná jako Gabriela Koukalová, která se právě vynořila ze stadionu stíhána Laurou Dahlmeierovou. Jelikož podobně dokonalé chtěly být všechny fanynky, vytvořila se před stadionem zácpa nejprve aut, později lidí.

Jak jsme se tam vlastně octli? Dostal jsem k narozeninám lístky, jelikož Marušku nakazilo biatlonové šílenství. Kromě popisování vlajek totiž vynikáme i v tom, že bereme za své divné menšinové sporty pokaždé a jen tehdy, když "nám" to v nich začne jít. A to nemyslím zle, jen je to srandovní - když si vzpomenu, jak jsme díky a kvůli Aleši Valentovi počítali "full, full, double full, full" a jak jsme se naráz stali experty v něčem tak odtažitém, jako je rychlobruslení na dlouhých tratích!

Mezi reklamami i nějaké sportovkyně

Maruška to bere samozřejmě především z té bulvární stránky; nesleduje statistiky na stojce a ležce, spíš hodnotí vizáž a má dokonalý přehled, kdo s kým chodí či kolik má dětí.

Takže ví, že bezdětná Koukalová nakonec nedožene čerstvou matku Darju Domračevovou. O obou mluví v superlativech, zatímco o suverénní Němce Lauře hovoří ošklivě, ovšem potichu a bez použití mezinárodních výrazů, protože to by se nám mohlo zle vymstít. Němci na stadionu opravdu hrají naprostou přesilovku.

Následuje další stíhačka - úprk tisíců lidí ze stadionu do mrňavého tyrolského městečka, v němž je dohromady dva a půl restaurace. Nebudu vás napínat, skončili jsme bez medaile i bez jídla - chyběla nám kvalita, odvaha družit se s Rusy, průbojnost a zejména rezervace.

Naše namalovaná manželka

Před závodem mužů jsme se tedy občerstvili dva dny starou bagetou, kterou jsme našli v autě. Maruška se prospala na parkovišti, ale na tribuně jsme byli tentokrát včas, dokonce až moc brzo. Pán ve žluté vestě s nápisem ORDNER nás umístil na tribunu, protože ordnunk je ordnunk.

Pak závodníci vyběhli a suverénní Fourcade (podle Marušky krásný) drtil zbytek startovního pole. Jinak je to nesmírně napínavé, a jak ti televizní experti pokaždé připomínají, závod se rozhoduje na střelnici. Náš Ondřej Moravec bojuje o ty takzvaně cenné kovy, jenže nakonec chybuje na poslední střelbě a dobíhá pátý za Rusem Šipulinem a legendárním Bjørndalenem, mimochodem manželem Domračevové a otcem jejího dítěte, takže to máme vlastně i taková Rodinná pouta.

Na květinový ceremoniál nezdvořile nečekáme a prcháme ze stadionu. Je to závod s hromadným startem, je dost těžké se vyhnout kolizím. V dlouhé koloně aut přemýšlím, co bude za pár let. Jestli se pro změnu budeme učit jména třeba našich akvabel. Nebo možná hokejbalistů. A v zaplněných arénách jim budeme mávat vlajkou s nápisem ZELENÁ LIŠKA.

text a fotky Řízek

DENÍČEK MODERNÍHO STREJCE

Bejt bezvadnej chlap je těžký, natožpak bezvadnej strejda. Natožpak strejda na dovolené. V rakouském Zell am See je asi dvacet stupňů, ale posledních pár lanovek a sjezdovek ještě funguje. Ne tak Maruška, která s údajnou angínou zůstala doma.

Odvezl jsem tedy tchyni a tříletého synovce pod lanovku. Automaticky jsem se sápal po hůlkách, načež mě tchyně upozornila, že je dneska rozhodně potřebovat nebudu. Místo toho jsem Mikuláše odpoutal z autosedačky (to už jsme nacvičili) a skrz střední ostudu u pokladny jsme se skutečně krátce po desáté usadili v lanovce. Došlo mi, že to dítě ještě nemá lyžáky. Kdyby mě někdo takhle hrubě chytal za patu a rval mi ji do těsných bot, řval bych a nadával, ale synovec to kupodivu bral s humorem. Jako moje marné pokusy zapnout tchyni horní přezku.

Ve dvou tisících metrech nad mořem bylo přeci jen chladněji, asi patnáct stupňů. Myslel jsem si, že aspoň pro první jízdu radši pojedu s Mikulášem a budu ho jistit. Zvlášť vzhledem k tomu, že od lanovky nevedla žádná mírná sjezdovka, všechny "debil-platzy" byly roztáté, takže se muselo jet po červené. Rychle se ukázalo, že synovec, co se týče lyžování, netuší, která bije. Prostě si na mě lehl, kroutil se a svíjel - a strejdo, snaž se. Sám střídavě imitoval houkačku a fňukal. Podobně se ukázalo, že já netuším, která bije, co se týče výuky lyžování.

Křehké příměří vydrželo asi tak třicet vteřin. "Já uš neci lyšovat," prohlásil Miki rezolutně a začal neodvratně natahovat. "To máš dost blbý," odtušil jsem přívětivě a konstatoval jsem, že jsme si to za těch osmdesát eur dneska krásně užili, zatímco tchyně volila vstřícnější taktiku založenou na slibování sladkostí a dalších požitků, až sjedeme někam níž. "No to je hrozný. No tohle nejde. No sem jsme neměli jezdit," lomila rukama, což se s hůlkami dělá blbě, a aby tomu dodala ještě šmrnc, prohlásila, že se jí hrozně zamotala hlava. A že asi omdlí. Lepší začátek bych nevymyslel.

Miki nakonec pochopil, že ho odtamtud nic nedostane, tak jsem ho chytl za ruce a začali jsme zvolna sjíždět směrem k placatějším sjezdovkám. Dítěti se to najednou začalo líbit. Občas si dokonce radostně zavýsklo; to když jsme třeba ujeli babičce, která už neomdlévala, nebo když někdo v dohledu zvlášť srandovně spadl. S lyžováním jeho pohyb ovšem vlastně neměl nic společného - byl vlečen, jištěn a brzděn. Autentické byly jen občasné pády. Jeho specialitou se ukázalo zamotání končetin tak, že jeho koleno i lyže směřovala úplně opačným směrem. Situaci, po které by dospělý fotbalista patrně pomýšlel na konec kariéry, bral jako příjemné zpestření.

Po dvou hodinách hoblování nasáklého svahu s houkajícím dítětem mezi nohama jsem se odhodlal občas ho vypustit samostatně. Aspoň princip brzdění pluhem jsem mu vysvětlit nedokázal - vždycky to nadšeně pustil z kopce a čekal, až/jestli ho chytnu. Instruktoři lyžování, případně jeho rodiče by z takového postupu byli jistě nadšení. "Je tam dvuak a má v puse oheň!" povídali jsme si k cestou k dětskému hřišti, které se celé rozpustilo, jen zelený dvuak tam zůstal. Jednou kolem nás projel i něžný útl, kterému ostatní bůhvíproč říkají sněžný skútr.

V jídelně na vrcholu hory si synovec poroučí hvuanolky a vybu. Dostává hranolky a kuře. Sní hranolky a pochopitelně kečup, kuře si rozdělíme s tchyní, zatímco se synovec pokouší socializovat napříč celou jídelnou. Ostuda je ale pořád ještě v akceptovatelné míře, i tak ho ale táhnu pryč. Vracíme se na základnu. Marušce je líp. Mikuláš je k smrti unavený, ale dělá, že není. Hraje si s auty a sápe se po tabletu, jakoby nic. My ostatní jsme hotoví.

Večer se jde na dětské hřiště. Multikulturní sen, kdy se Miki radostně prohání po prolézacím hradu za několika arabskými holčičkami a s chlapečky z bývalé Jugoslávie sofistikovaně přepravují písek, trvá asi hodinu a ukončí ho hysterák, když se jej Maruška pokouší dostat domů. Řev trvá celou cestu do bytu. Vařím mlíko, které je moc horké a nemá žádnou chuť, ale Miki už nemá sílu protestovat. Je asi deset, jdeme konečně spát, což znamená přečíst Statečná autíčka.

Statečná autíčka jsou děsně blbá! Hasicí auto Hanička si vezme dovolenou, ale není jí přáno - místo volna s motorkou Terkou a policajtem Pavlíkem zachraňuje tu hořící balík sena v zoo, tu uletěného draka. Hanička je chudák unavená, připadá si ohromně důležitá, ale je děsně blbá. Hanička jsem já. Nastupuje uspávací babička a Mikuláš konečně spí. Ještě tři dny dovolené.

text a foto Řízek

MANŠESTR, WI-FI A KEČUP

Jezdit se mnou na hory není snadné. Považuji totiž sám sebe za jednoho z nejlepších žijících lyžařů, plánovačů i řidičů, a proto nelibě nesu jakékoli zásahy do cestování i samotné organizace lyžařského požitku. Kromě toho mám nepěkný zvyk podlehnout nejpozději třetí den ponorkové nemoci a být nenávistný a zžíravý, což žena jen stěží dokáže žehlit. Patrně tyhle moje vlastnosti nějak odhalili i ostatní, a tak s námi letos nikdo nechtěl jet. Když už to vypadalo, že si budeme muset kamarády vymyslet (což je metoda, kterou zhusta využívá náš kocour), našli se Míša s Honzou a mohli jsme vyrazit.

Tedy ono to s Míšou a Honzou taky není úplně jednoduché. Honza třeba do poslední chvíle neví, jestli pojede a vrátí se s námi. Závisí to i na předpovědi počasí, jež nemá být slunečné. Co hodinu se tak mění počty hyundaiů, účastníků i destinace. Nakonec jedeme všichni pohromadě jedním vozem, předpověď se totiž změnila, a i bez zahrádky a rakve se dá skvěle cestovat, pochvalujeme si my na předních sedadlech. Maruška to vidí trochu jinak, protože ji na ubohém prostoru prostředního sedadla zavalují lyže a přezkáče.

V Budějovicích pomocí chytrých aplikací naši kamarádi najdou bezvadnou burgerovou restauraci, což je myslím docela kumšt. A za rohem už by bylo Rakousko, kdybych asi půl hodiny nejel za náklaďákem se dřevem. Bydlíme v obci Maishofen poblíž našeho oblíbeného Zell am See. Tentokrát jsme nechali ubytování zařídit jiné, nikoli mě, tudíž nebydlíme u krav, ale v podkroví pěkného rodinného penzionu. Navíc tam mají wi-fi.

Druhý den ráno mě pošlou pro pečivo. Místo požadovaných osmi housek dostanu za necelých pět eur polovinu pekárny, zřejmě nějaká spontánní charitativní akce, když mě viděli. Lyžařům zvednu náladu. Ukrutně hodujeme. Není moc hezky, ale lyžovačka docela dobrá. Jen mám bráchovy krátké lyže a celkově lyžuju nějak hůř, než si pamatuju. Snad si toho nikdo nevšiml.

O den později se počasí vycajchnuje vymetenou oblohou. Pro snídani jde tentokrát Míša a z charitativní pekárny donese i nějaké koblihy. Neustále všechny buzeruji, takže se nám podaří být už v devět v lanovce. A stojí to za to: lyžujeme na manšestru, lidí je málo, prostě to nemá chybu. Navíc je všude wi-fi. Na konci dne si Maruška rozvalená na sluníčku na lehátku dopřeje populární jägatee a její jízda dolů k autu podle toho vypadá. Lyžování končí freeridem přes louku. V penzionu jsem si dokonce střihl i společenskou konverzaci v němčině s paní domácí ("Vy jste byl běhat? Óóó! - Ano, jsem běhat byl, k voda, hodně vody, jezero. - Až k jezeru? Óóó!").

Den návratu začne lahodnými toasty s kečupem, po němž se naši kamarádi podřeknou, že kvůli detoxikační dietě vlastně nejedí pečivo a kečup. Což by přesně mohlo být tím spouštěčem ponorkové nemoci. Ale ne. Míša s Honzou jdou na lyže, kdežto nás čeká patnáctikilometrová romantická procházka kolem napůl zamrzlého jezera a delikátní oběd z benzinové pumpy. U přístavu šumí ledová tříšť, kačeři se pohupují na vlnách a kloužou po tenkém ledu. A pak jedeme domů a po zbytek roku budeme doufat, že si pro příští zimu nebudeme muset hledat nové kamarády.

text a foto Řízek

POD KARÍN A TANJOU

Ledva se červený peugeot překulil přes hranice a mobily výletníků zachytily tuzemský signál a ti se dovolali příbuzným, dozvěděli jsme se, jaká vlastně byla naše krátká dovolená v Rakousku. A jací vlastně jsme my. V pokojích byl divný smrad. - Jaký smrad? - Asi od těch krav. - Tam byly krávy? - No paní jich měla asi pětadvacet, ale mohla jsem si pohladit telátka! A postele byly hrozně měkké. A krátké. A hajzlík byl na chodbě a koupelna taky. A ve vesnici neměli pizzu. V šest hodin ráno navíc bimbaly zvony a vnuk paní domácí v noci řval "Óma óma óma!!!" - A co lyžování? - Lyžování dobrý.

Do Rakouska s Jirkou a Eliškou jezdíme už skoro léta, ale letos to bylo dobrodružnější než kdykoli předtím. Ne proto, že jsme s sebou vzali mého bratra Citróna, nýbrž z toho důvodu, že jsme museli narychlo hledat nové ubytování, protože v tom našem osvědčeném někdo zlomyslně byl. A protože jsem to ubytování hledal já. Tedy, napjal jsem veškeré lingvistické síly a vytvořil velmi zdvořilý mail v němčině, že jsme mladí, sympatičtí sociálové z Česka a že bychom rádi poznali jejich úspornou pohostinnost. A dva dny před cestou jsem obeslal asi padesát chalup v okolí Kaprunu.

Večeře pod dvěma kravskými diplomy

Když už to vypadalo, že pojedeme do slušně vypadajícího apartmánu s wifi, myčkou a snad i saunou v malebné vísce, ozval se ještě jeden, který zcela upřímně nesliboval žádný luxus, ale ostatní účastníky zájezdu ohromil cenou. Tak nás paní selka pozdě večer uvítala ve svém stavení v obci Uttendorf a rozdělila nám pokoje. Dospívající bratr zajásal, dostal dvoulůžák sám pro sebe, Košťálovi se přesunuli do hnízdečka s balkonem, jen ten náš pokoj vypadal jak z katalogu východoněmecké cestovní kanceláře z osmdesátých let. Kdyby na pokoji byly nějaké ostré, nebo naopak tupé těžké předměty, patrně bych hněv ženy nepřežil. Byť to bylo určitě útulnější než jiná naše dřívější spartánská dovolená.

Ale zvykli jsme si. Ostatně stejně jsme tam jeli hlavně kvůli lyžování, že jo. V neděli ráno jsme vyrazili do Saalbachu a tady se vycajchnoval Jiří a jeho tajuplné vouchery. Pokud bych Jirku nechal zařizovat i bydlení, taky by bylo patrně super a zadarmo. K tomu vládlo fakt nádherné počasí. Maruška se na mě navíc už nezlobila, drandila v oranžové protilavinové bundě a s pousmáním pozorovala můj bolestivý návrat na snowboard po snad desetileté přestávce.

Večer jsme uvařili kolínka s omáčkou a pod kravskými zvonci a diplomy pro úspěšné krávy (Karín nadojila za život přes 53 tisíc litrů a Tanja - považte! - dokonce 60 tisíc) jsme se navzájem porazili ve společenských hrách a největšího z nás poněkud přemohlo i pivo.

Druhý lyžovací den jsme se opět s pomocí Jirkových promokartiček vyvezli do střediska Hochkönig a bylo to snad ještě lepší a ještě víc zadarmo. V závěru už se Maruška spíš koncentrovala na opalování a bylo jasné, že my teda rozhodně zítra už lyžovat nepůjdeme (a šli jsme místo toho do lázní).

Poslední večer nás paní poslala do dvou pizzerií, z nichž jedna neexistovala a druhá byla uzavřena. Prošli jsme se podél hlavní silnice, zkonstatovali, že paní selka peče vepřové, a uvařili jsme si kolínka s omáčkou. Paní se pak odněkud vynořila a přinesla nám (super a zadarmo) domácí jablečný šnaps a příslib, že si Eliška může pohladit telátko.

I tak si ale předpokládám, že napříště dáme přednost ubytování bez hospodářských zvířat. Pokud ovšem nebudou k dispozici nějaké vouchery.


text a fotky Řízek

NA LYŽÍCH S CAREVNOU

Po vražedné sérii zkoušek, státnic a jedné diplomce jsme se v první polovině března vydali do nám už dobře známého rakouského letoviska Zell am See. Na lyžovačku jsme vyvezli i Jiřinu s pívákama (letos rekordně nejnižší počet) a Elišku s parádníma vytápěnýma rukavicema!

Ačkoliv Lukáš neustále tvrdil, že nás čekají hromy, blesky, sněžení, první den jsme si na vrcholu Schmittenhöhe užívali téměř italské azzuro. Jestli vám ten název něco říká, vězte, že se jedná o horu, kterou mi můj milý dal okusit už v létě bez vody a jídla.

Letos v zimě mi ale dovolil jet lanovkou, dokonce se chvástal, že mě pozve na dvoudenní permici. Tedy do té doby, než mu paní za okýnkem řekla, že jeho "kredit karte ist kaput". Reparace za letní pochod smrti byly tatam a na lyžovačku jsem nakonec zvala já.

Moji tři spoluzávodníci hned od prvních vleků nasadili vražedné tempo, takže po zbytek našeho krátkého tripu jsem musela konstatovat, že nejlepší roky mám za sebou a rostu do lyžařského šneka a alkoholika, protože jsem se na své skupině neustále domáhala zastávky v hospodě.

Kaprun a někde dole Zell am See

Ta nakonec proběhla, ale byl to trochu trapásek. Paní číšnice neuměla spočítat dvěma párům jejich útratu zvlášť, a když se to nakonec přece jen povedlo, Eliška jí za snahu pokynula gestem carevny, ať si jako těch pár centů nechá. (Někdy vám to musí předvést, byla to šílená hlína!)

Druhý den jsme se vydali na Kaprun, kde je sice parádní sníh, ale má to dvě minus. I letos tam začalo být brutálně hnusně už v poledne a pak…ta lanovka. To je zlo, hlavně pro ty z nás, co nemají rádi výšky, šířky a uzavřené prostory. Korunu tomu nasadila matka naproti nám, která vybalila své ratolesti blicí pytlík. Po tomhle výjevu jsem už jen tajně doufala, že má ještě jeden pro mě.

I v Rakousku se dá koupit tuzemák!

Domů jsme kvůli nepřízni počasí dojeli tuze brzo a co jiného nám zbývalo, než začít hrát naše oblíbené vláčky. Chlapci si k tomu koupili sprostý rum, protože večer předtím vylili whisky do umyvadla. Ano, čtete správně - "Grantska" pánům z Radotína nevoní, tak proč ji nevylejt do lavoru...

Kromě toho, že jsem pomalejší na lyžích, jsem také lingvisticky čím dál blbější, což se potvrdilo v den odjezdu, kdy v nás nápis na rakouské Bille probudil naše kulinářské vášně, a tak jsme si koupili Rindfleisch na Gulasch v domnění, že je to zvěřina. Maso asi vycítilo naše zklamání a za trest se nám pak doma spálilo.

Takže do příště si píšu: slovník s sebou a nabitou kredit karte, viď Luky?

text Maruška, fotky Jirka a Řízek

(Zpětně závidět můžete i naše předchozí společné lyžařské zájezdy, a to třeba tento, anebo tuten).

FATÁLNÍ NEÚSPĚCH

Asi to není moc k chlubení, ale i já jsem několikrát v životě hrál Dračí doupě. No ano, s bráchou a sestřenkami, někdy v minulém století, jsme rozjížděli neskutečná dobrodružství v krajinách nespoutané fantazie, když jsme trávili prázdniny v chalupě na středočeském venkově. Pravidla jsme, pravda, neměli ani moc neznali. Přesto jsme tušili, že v rámci příběhu může přijít něco, čemu se říká fatální neúspěch. Útočíš na sedmihlavou saň a omylem dekapituješ kolegyni hraničářku. Chceš okrást trpaslíka, hodíš desetistěnnou kostkou - a místo toho ti někdo třeba sežere sváču. Nejhorší je, když se tyhle dračákové věci začnou míchat do běžného života. Jako dneska.

Chtěl jsem totiž po čase vytáhnout (shodou okolností, která se nabízela) draka na světlo boží. Vyzrát na oblevu a užít si dosud - pro občasného vyznavače kitingu, jež skoro neopouští okolí Prahy - poměrně marnou zimu. Buď je málo sněhu, anebo nefouká. Tentokrát ale větrná předpověď nelhala, venku to zběsile tálo, ale špinavý sníh se zuby nehty držel, sfoukl jsem tedy z draka prach, naházel jsem jej a lyže do auta a hurá do Hlubočinky.

Co tam? Hlubočinka je tuctová obec nedaleko Prahy, již od zapomnění a od záměny s jakoukoli anonymní vesnicí položenou u rozbité silnice, jíž se lze vyhnout ucpané dálnici, zachraňuje rozlehlý lán. Ten milovníky tažných draků láká prakticky dokonalými podmínkami. Pole je téměř bezbřehé, nikde nepřekáží dráty, lidé, naštvaní zemědělci či stromy. A vítr hladký jak šlehačka, většinou.

U krajnice právě odstavil svou felicii mladý rider. Hned za ním já. Prohodili jsme pár slov používajíce slang (usilovně jsem se snažil působit dojmem zkušeného borce, co už má, kámo, něco nalítáno). "Fouká jihojihozápad, to neni dobrý. To vůbec neni dobrý," odtušil a jal se připravovat svůj snowboard a létající nafukovačku. Něco jsem zamumlal, udělal ramena a vytáhl přezkáče s Lisou Simpsonovou. Žádný jiný lovec adrenalinu tam nebyl, to bylo podezřelé.

Sám sebe jsem překvapil, vše bylo krásné. Hned napoprvé se mi v poměrně silném větru podařilo odstartovat a lyže se rozjely po zaváté ploše, zatímco důkladnější kolega si na sebe teprve navlékal páteřák a další ochranné pomůcky, pro nás profíky zbytečné. A můj osobní Pán jeskyně už si do svého čtverečkovaného sešitu osudu čmáral nesnáze.

 Lyže krájely rozbředlý sníh, který mi jako tříšť dopadal do bot a během půlminuty mi promáčel kalhoty. Cítil jsem se jak mojito. Sotva jsem se na opačném pólu pole otočil a bokem na vítr se podoben plachetnici vracel zpátky, fukejř hrozivě zesílil. Najednou jsem svištil mnohem rychleji, než bych sám chtěl. Adrenalin nikde, dostal jsem strach. Zpomalit nešlo. Jako by někdo odřízl hadičku od brzd. Šutry bušily zespoda do skluznic. Ve třicetikilometrové rychlosti, která mi za normálních okolností zas tak závratná nepřijde, zářivě oranžový drak o rozměru bezmála padáku najednou mocně zabral. Sfouklo mě to. Hrany lyží už nezvládly vzdorovat a poslaly mě po obličeji do sněhu.

Bebíčka. Šup s tím na fejsáč!

Tedy, spíš do kamení. Těch pár čísel sněhu jsem coby pluh v pohodě odrhnul lokty a zápěstími. Drak, když chytne, tak už nepustí. Až po asi padesáti metrech orání se mi podařilo ho od sebe odstřelit takovou záchrannou brzdou, odletěl opodál a natáhl se mezi dva osamělé stromky. Vypadal jak nějaký výsměšný sociálně demokratický billboard. Do toho začal slejvák. Ujel jsem jen 1,6 kilometru, hlásí Endomondo. Mám dost, hlásím já. Celé dobrodružství trvalo osm minut.

Byl jsem mokrý skrznaskrz, potlučený, krvavý, potupený. Klepal jsem se zimou. Asi mám něco s loktem a se vším. Drak na tom byl stejně, navíc měl zamotané šňůry. Dvě trosky se belhaly k autu. Naložit se a zapomenout. Kolega mezitím nafoukl svého draka, nazul snowboard a párkrát elegantně skočil. Načež všechno sbalil, protože v tomhle se to jako fakt nedá.

Jestli čekáte, že mi ještě někdo ukradl auto nebo vypustil kola, tak to se nestalo. Ale pro mého Pána jeskyně neboli Pídžeje to může být inspirace do budoucna.

text a mobilní fotky Řízek

MUŽI, KTEŘÍ MILUJÍ SVÉ ŽENY A HORY

Ty dny před krátkou dovolenou se strašlivě vlekly. Pravda, o moc rychleji neubíhala ani cesta do Rakouska. Jeli jsme divně a pomalu; přes Šumavu, Pasov a miliardu serpentin a kruhových objezdů, nesvítil nám pravý přední reflektor a na střeše fabie vyrostl nádor v podobě obří rakve. Ale hej, vo co de, když jedeme na hory...!

V malém bílém autě se tísnili dva blonďáci (Jiří a Maruška), dva bruneti (Eliška a já), několik lyží, Jirkovy plastové "zlaťáky" z Vimperka a žádné zvíře. I počet bábovek proti loňsku Jirka výrazně zredukoval. Popřel svou přirozenost, jen kvůli malému autu.

Jezero ukazuje, jak bylo hnusně.

Ti samí spolu strávili necelé čtyři dny v bytě v Zell am See, s výhledem na jezero, jehož hladinu čeřil silný vítr, déšť i labuť, jíž se srandovně zasekla jedna noha za křídlem, ale nakonec se z podivného klinče nějak dostala.

Lyžovali jsme jen dvakrát, poprvé ve čtvrtek ráno v Saalbachu. Nahoře bylo větrno, sníh zmrzlý, dole kašovitý až tekutý. Někomu byla zima, jiného bolely prstíky v nových botách, ostatní zápolili s namrzlým kopcem a rolbařem, který se svou profesi asi teprve učil. Naše obloučky nebyly elegantní, ba naopak, bylo to náročné dopoledne, bolelo to, ale čekal nás den volna.

Pátek totiž propršel, a tak jsme vyrazili do lázní, které tak trochu zavánějí blízkým hnojištěm, ale jsou jinak bezvadné. Parádně to v nich bublalo, tříhodinový relax nás zanechal unavené a v blažené náladě a s varhánky na prstech.

Hráli jsme deskové hry, od myšek v čokoládě přes scrabble až po populární mašinky. Ale hlavně jsme si pustili studené severské drama Muži, kteří nenávidí ženy. Je to o ošklivé lesbě a nesympatickém novináři, jež odhalují dávná i současná zvěrstva. Dočista nás to přikovalo k obrazovce, dokonce jsme až do hranice rizika oddalovali pauzy na čůrání. Naprostá atmosférická pecka!

Kdyby nebylo dvou následujících, podstatně slabších dílů trilogie Millenium, skoro bych i věřil tomu, že si Jirka tu pětisetstránkovou knižní předlohu přečte, tak byl nadšen.

Co do filmů byl poslední lyžovací den sice slabší, zato přinesl nejlepší sněhové radovánky. Vyjeli jsme na ledovec na Kaprun a do dna jsme si to užili na prosluněných svazích, které nahoře vymetal prudký vítr.

Trilogie Millenium si nás získala.

My muži jsme vyrazili lanovkou i na nejvyšší vrch Kitzsteinhorn, kde v kabince zavěšené mnoho desítek metrů nad zemí Jirka zalitoval, že si u Elišky nechal foťák. "Budeme si to muset uchovat jen ve vzpomínkách," konstatoval nejirkovsky a já se rozesmál. Holky se zatím někde dole připalovaly na lehátkách.

Cestou dolů z těch tří tisíc metrů Jirka havaroval a narazil si loket. Kvůli bebíčku pak odmítal i jezdit mimo sjezdovku. Bylo tedy jasné, že je to pro letošek šlus.

V neděli ráno jsem všechny vyhnal z domu už v půl deváté, museli jsme stihnout odpolední fotbal. Jeli jsme nudně po dálnici, jako ostatní lidé. Včetně dvou Slováků, které jsme někde před Salzburgem předjeli a poznali jsme v nich sympatický pár, s kterým jsme sdíleli o den dřív lanovku. To bylo k nevíře! A pak jsme spali, hodnotili, telefonovali domů a plánovali, kam příště...

text Řízek, fotky Řízek a kouzelná budka

NOVOROČNÍ DESATERO Z KRKONOŠ

Jak důstojně zakončit rok 2011? V lyžácích a s helmou na hlavě! A když se mě někdo za 30 let zeptá, jak jsem trávila Silvestr 2011, vybavím si:

1. Dvě bílé fábie pokryté tučnou vrstvou čerstvě napadaného sněhu.

2. Torouše znuděně ležícího v křesle, naštvaného, že už zas ponocujeme a on nemůže v klidu chrápat.

3. Důmyslnou skříňku na klíč s těžko průstřelným kódem 1234.

Anča, ta to napsala.

4. Snůšku těch nejsprostších nadávek při jinak poklidné a laskavé hře Mašinky  (aneb Ticket to Ride Europe) - ty svině nás ani jednou nenechaly vyhrát!

5. Smrad v našem pokoji u záchoda (později jsme ten pokoj překřtili na žumpu).

6. Maruščiny hřejivé vložky do bot, které se neustále shrnovaly, a zabránily tak Milanovi v neustálé snaze být první na lanovce (což jí podle mého názoru nikdy neodpustil, a právě proto ji tak potrestal v posledním čísle Mašinek, ale to je jen má neověřená hypotéza).

Toroušova pomazánková závist.

7. Lukášovu roztomilou epizodu se servírkou v hotelu Arnika:

Hotel Arnika, sedmá večerní, rezervace na jméno Werner u zadního stolu u okna. Přicházejí čtyři aktéři: Maruška, Lukáš, Milan a Ája, usedají ke stolu a sedí. Stále sedí. Nikdo si jich nevšímá. I když už mají dlouho vybráno, stále si jich nikdo nevšímá. Jedna ze servírek, ne nepodobná herečce Martine McCutcheon z Lásky nebeské, už je skoro u nás, ale jen skoro.

A: Myslíte, že si nás všimne?
L: Nejdřív obslouží všechny ostatní, pak doplní zásoby, vytře hajzly a pak možná.
Servírka (slyšela ho): Budete si přát?
A: Malou stellu.
M: Dvojku bílýho.
M: Velkou desítku.

Novoroční narozeninový dort.

L: Pro mě taky.

Servírka (vypočítává): Takže to máme jednu Stellu, malý pivo….
M: Ne, já chtěl velký.
Servírka: Pardon, dobře velký.
L: Pro mě taky velký.
Servírka (podrážděně): To mi došlo!!

Pes a jeho pán Milan.

Hodnotíme, jak moc zlý to od ní bylo, zatímco se těšíme na naši po celém dni lyžování zaslouženou večeři. Když s ní servírka konečně přijde, rozdá nám postupně talíře s pokrmy. Ten Lukášův si nechá na závěr. Svíčkovou.

„Maso je kdyžtak pod omáčkou, jo?“

Smějeme se. Servírka má plusové body. Když objednáváme po dobré večeři čtyři panáky, tři lemondy a jednoho ferneta s mangem či s čím, servírka se usmívá. Když nám je přináší, ptá se:

„Tak pro koho je ten drsoň?“ L: „Pro mě.“ Servírka se neudrží a vyprskne smíchy. „Pardon.“

Maruška, drsoňova partnerka.

8. Naše focení na Černé hoře, kde jsme všichni v helmách, brýlích a Milan dokonce v kukle. „Tahle fotka má tu výhodu, Ančo, že ji budeš moct ukazovat i v dalším manželství,“ praví Maruška.

9. Šípkový cukroví, které vlastně nikomu nejelo.

10. Milanovu hlášku (už doma, zhodnocení Silvestra): „Bylo to skvělý. Panovalo tam takový … porozumění.“

text: hostující hvězda Anna Baumová, fotky normální i mobilní Řízek

ŠTAU, BEJBY, ŠTAU

Co má společného 700 kilometrů dlouhá dálniční štreka z dovolené domů s proslulým lyžařským okruhem Sella Ronda, tedy kromě této věty? Je to čekání a fronty vinoucí se do nekonečné otravnosti.

V Itálii nám při bezvadné lyžovačce nevyšlo máloco, za mírný krok vedle však lze bezesporu označit výlet na okruh Sella Ronda. Ten důmyslně navzájem propojuje několik velkých dolomitských středisek pomocí rafinované soustavy lanovek a údajně středně těžkých sjezdovek, takže člověk celý den objíždí takový veliký kus šutru, který zabírá celé údolí.

Přestože to zní zábavně a do značné míry to i zábavné bylo, je to místy tak trochu na prd. Všude jsou velké cedule a všichni o tom vědí, všude to "reklamují," jak se u nás říká, takže tam v konečném důsledku všichni jsou.

Na prd je i vracet se v sobotu ráno domů, kdy stejný nápad (zabalit zbylé konzervy, pokradmu vyměnit víko na třídicím koši za sousední nepoškozené, naházet lyže do rakví, předat apartmán, nechat si od domácího Maďara vrátit kauci a naskákat v devět do auta) měli pravděpodobně úplně všichni.

Cedule !STAU! na obchvatu Mnichova celkem zbytečně varují před zácpou, když je hmota aut s rakvemi na střeše všude kolem, nehýbe se a Jirka otvírá plechovku za plechovkou a skřehotá: "Štau, bejby, štau!" Ostatní klimbají a jsou trudnomyslní.

Fakani v hummeru čučí každý do své obrazovky, dodávka s batůžkem od Jirkovy oblíbené značky je tu tři auta před námi, tu za námi, ale pořád okolo. Cesta utíká zoufale pomalu, když se auto vůbec nehýbe. "Proč nejedeš jiným pruhem?" komandují pasažéři. A mekáč v Rozvadově je ještě tak daleko!

Na Sella Rondě jsme čekali už ráno v Campitellu (opravdu to není radotínská pizzerie), půl hodiny na obří kabinu pro 125 lidí plus dozorce a dýdžeje v jednom. V obrovské výšce hřměly synťákové skladby v turisticky německém rytmu a na zvedání žaludku to nepomáhalo, ba naopak.

A pokračovalo to podobně. Navzdory deklarované střední obtížnosti jsme se chvílemi plácali po mírných modrých sjezdovkách s davem lidí, kteří měli úplně stejný nápad (na infocentru si během volného dne vyzvednout mapu, celý večer připravovat tousty na dlouhou cestu, vstát za kuropění a za rozbřesku naházet lyže do rakví, a pokud možno se dostat do areálů co nejdřív).

Kolem tohohle balvanu okruh vede.

Jindy ale trasa vedla i přes celkem pěkné dlouhé a především červené sjezdovky. To všechno v záplavě sluníčka, tak jako ostatně celý týden.

Ta mračna lidí se pak logicky pod svahem sešla v zácpě před lanovkou, kde čekající masa místy nabývala i krkonoškých rozměrů. I vevnitř to plynulo pomalu - některé lanovky vedly i po rovině a z kopce, v kabinách jsme strávili bez nadsázky několik hodin!

Anebo se davy potkaly až nahoře nad jedinou pořádně prudkou strání, kde s úžasem sledovaly apokalyptický výjev dole pod nimi. Plužící lyžařští turisté v očekávání střední obtížnosti zoufale traverzovali mezi boulemi, závodníci včetně nás se je snažili netrefit. Někde v lyžařském infernu se nám navíc nakrátko ztratila Eliška.

Obě cesty nakonec dopadly uspokojivě. Nad dálnicí se objevilo charakteristické logo značící, že už jsme skoro doma. Jirka mohl z kapsy vyndat užmoulané slevové kupony, když už druhý den zvažoval, co si v pekle dietologů vlastně koupí. A kolem třetí hodiny odpoledne jsme se rozměklým sněhem prosmýkli zpět do hudební kabiny, jež nás svezla dolů do města pojmenovaném po pizzerii.

text a fotky Řízek

UDĚLALI JSTE CHYBU!

Čtrnáctkrát ne
text a foto Řízek

Jsem příznivcem jakýchkoli last minute akcí a jejich nadšeným propagátorem. Vždyť prakticky každá nevšední úchylka ze stereotypu plánování přece každému nutně musí přijít vhod. Proto by mi asi ani nepřišlo divné, kdyby mi někdo ve středu ráno poslal esemesku, jestli nechci jet ve čtvrtek odpoledne na pár dní do Rakouska lyžovat. Naopak bych okamžitě odpovídal - čím stručněji, tím lépe - jen aby mě náhodou nikdo nepředběhl!

Čtrnácti jedincům Rakousko na poslední chvíli zas tak skvělý nápad nepřišlo. Ty osoby jsem pečlivě vybral (dobře, pár z nich tam bylo trochu z nouze) ze svého telefonního seznamu a v zoufalé snaze zaplnit aspoň nějaké volné místo v mém zdánlivě nevyhnutelně prázdném autě jsem jim odeslal zvací dopis čítající necelých 160 znaků. Pojeď na hory s Řízkem. Cena mírná, společnost vynikající, nebo tak něco. Čtrnáctkrát jsem byl s nezbytnou slušností téměř okamžitě odmítnut. Teda třináctkrát. Jedno odmítnutí bylo ještě zajímavější, ale o Honzovi i Hukovi jsem tu před časem psal, navíc Sparta dneska vypadla, takže pojďme dál.

Do Rakouska jsem nakonec vyrazil, třebaže mé auto zůstalo doma. Vešel jsem se k jiným. Svezl jsem se bavorákem - docela prima, ale felda je felda, víš co. Na horách jsem tak sice byl jediný, který s sebou neměl partnera, rodiče či zvířátko, avšak určitě to bylo lepší, než kdybych jich přivezl čtrnáct.

Protože partička, ke které jsem se slušně řečeno připojil, má ubytování a celkově organizaci až na detaily velmi zmáknuté, měli jsme se bezvadně. K večeři bylo možné pojídat jesetera, hovězí, salát, špíz a špecle, dokonce i zároveň, čehož jsem pochopitelně využil. Na svazích Katschbergu si pak bylo možné vybrat z větrného uplakaného pátku, který svými neurvalými poryvy neúprosně zavíral jednu lanovku za druhou, až pak na jediné sjezdovce zbyli už jen ti nejotrlejší - Češi; či z prosluněné soboty, kterou vyzdobilo dvacet čísel nového sněhu, který se v noci na sjezdovkách bůhvíodkud vzal. I zde jsem si vybral všechno.

To, že ještě prosluněnější neděle z prvotního plánu last minute zmizela, bylo právě vinou těch několika nezmáknutých detailů. Ale co. Aspoň jsem ušetřil za nocleh. Těch čtrnáct oslovených sice ušetřilo za tři a za velmi ledabyle využitou permici, ale zato neviděli to, co já. Padajícího Jirku, úžasnou šestikilometrovou červenou sjezdovku a v neposlední řadě bavorák zevnitř.

NA RAKOUSKÉM JEŠTĚDU

Na horách
text a fotky Řízek

Když chcete umakartovou ubytovnu s rozvrzanými dřevotřískovými postelemi s prkny místo roštů, vlažný titěrný radiátor v podobně velkém pokoji s okny otočenými do hlavní silnice, kterou se v několikametrové vzdálenosti nocí prohánějí tiráky stovkou, nemusíte pomocí důmyslného stroje času jezdit do Československa let sedmdesátých. Stačí v roce 2010 zajet do Rakouska.

Penzion Bertrand se honosil dvěma hvězdičkami, za nepatrný příplatek jsme si dopřáli cíp další hvězdičky v podobě vlastního záchoda. Zařizovali jsme vše na úplně poslední chvíli. Jen rychle. Připadal jsem si jako zrzavá Lola, co běžela o život, nebo filmový malátný gynekolog, který taky pořád někam utíkal, když jsem tak sprintoval v kolečku mezi bankomatem, cestovkou a prací. Ale vyšlo to.

Cestu tam jsme si zpestřili zkratkou přes rakouský venkov, navigátorka se červenala, ale opravené auto topilo a jelo! Objevili jsme senzační rozhlasovou stanici FM 4. Hrála a mluvila anglicky! Nedaleko Schladmingu nám otevřela vlídná paní, žádný rakouský kroj, preclíky ani sachrdort. Viděl jsem na Marušce, jak už už chce říct "Grüss Gott," volil jsem však slova lépe a paní nás za odměnu česky přivítala v domě, kde se zastavil čas. Lyžárna byla ve stodole.

Nesmíš si nechat zkazit výlet povrchnostmi. Pod peřinou je teplo kdekoli, když se srazí postele k sobě. Když je pod dveřmi škvíra, nevadí! Místo milostných dopisů si tedy můžeme prostrkávat třeba milostné videokazety. A paní vařila famózně a točila takové budvary, že chutnaly skoro jako plzeň. No a zahrát si s přítelkyní na notebooku Heroes V. a skoky na lyžích? Co víc člověk potřebuje?

Dovolená byla totiž báječná. Sněhu bylo méně habaděj než u nás, v pátek však dokonce svítilo sluníčko. Svahy obrušovalo jen málo lidí, tamní údolní Ještěd (viz snímek) byl sice směšný, ale sjezdovky by se zase vysmály Ještědu. A první osmisedačka ve Štýrsku měřila asi třicet metrů, byla na ni pokaždé fronta a cestou se vždy tak třikrát zastavila.



Je neděle a musí se domů. Za stěračem přibyl lísteček, snad ne pokuta. Uf, jen pozvánka na koncert Xaviera Naidoo. Děkujeme, nepůjdeme. Řítíme se směrem na Liezen a Linec skrz únavné tunely a mezi nenápadnými dálničními policisty, co se tváří jako sanitky. FM 4 hraje skvělou Eisbär od Dresden Dolls, zatímco rádio pomalu ustupuje hraničním horám a šumění a objevuje se Rádio Faktor s písní Príbeh nekončí a ČRo3 s Nejdřív kapučíno, pak červené víno. Hvíždalka je zavřená, večeříme jinde, príbeh pikodovolené končí. Lední medvědi ale nesmějí plakat.