V REŽII AGENTA 007

Jako dítě mi to celkem nevadilo, avšak jako vedoucí jsem se na ten čas v roce, kdy už je jako vážně opravdu pomalu potřeba začít nacvičovat na mikulášskou besídku zvanou Mitra, bytostně netěšil. Stejně jako na tu ostudu, co jsme zpravidla předvedli (málokdy nás pochopili!). Letos poprvé jsem téměř dočista abstrahoval od jakékoli pomoci s organizací i vedením a byl se podívat jako divák - a nebylo to špatné.

Především jsem ocenil, že po loňském úletu, kdy chlapce tradičně slabé dívky dočista vymazaly ze sálu, bylo letos vše při starém. Vyhráli kluci. A jinak? Poměrně plné kino, dobrá nálada, přiměřeně vtipní moderátoři, sladké věnečky, technicky téměř dokonalé promítání fotek (poprvé včetně výborných videí) a naprosto skvělý Mikuláš. A taky to, že si vlastně nikdo nebyl jistý, kolikátý že to je vlastně ročník. Letos prý buď 41., nebo 43.

Bondgirl k sežrání.

Nejlepší scénku předvedla družina vlčků, kteří zahráli parodii na bondovku. Bylo to poměrně zábavné, nechyběla tomu málem profesionální výprava včetně těch divadelních přístrojů, které vytvářejí iluzi epilepsie a zakouřených prostor, značně sofistikované vtípky i rafinované kostýmy (ano, narážím na to, že to celé patrně zařídili a vymysleli jejich vedoucí).

To novorozeně bude mít časem
vážný problém s pletí.

Ale na druhou stranu, zařídili to opravdu skvěle a děti se to perfektně naučily a taky zahrály. Diskutabilní bylo, zda opravdu nechat druháky nebo třeťáky předvádět soulož pod nataženým prostěradlem - byť tenhle rozměr k Bondovi patří asi jako k Bobovi Bobek. Publikum tohle neřešilo, následoval až frenetický potlesk a o vítězi bylo rozhodnuto.

Ten tvůj kamarád kapitán je jak
pytel, a neříkej, že ne.

Berušky předvedly námořnickou hru, deklasovaly piráty a našly svého uneseného kapitána.

Jejich starší kámošky hrály hru o princezně, která měla komplex z jakéhosi "bordelu" na svém obličeji, snad to byla obří piha; to bylo místy srandovně zrýmované a princ se ukázal jako pravý materialista, což je v dnešní době v pořádku, že jo. Pak tu byl i zmiňovaný Bob s Bobkem někde v Tichomoří u Robinsona a nějaké krásné Tahiťanky. Nejstarší holky byly jen dvě, tak zahrály písničku, a kino dokonce zpívalo.

Sherlock v deliriu zabil Watsona, bídák.

Byť jsem přes rok táborníky spíš občas navštěvoval, než vedl, k jejich scénce jsem měl přeci jen bližší vztah. A proto mě potěšilo, že svého Sherlocka Holmese, zobrazeného jako nesvéprávného vraždícího alkoholika, zahráli fakt pěkně, skončili třetí a lidi se smáli - protože na generálce jsem tou scénkou a úrovní jejího nastudování byl upřímně zděšen (jak mi bylo vysvětleno, kluci si ji vymysleli sami).

A pak už přišel Mikuláš, který ze své nebeské knížky vyčetl, že Jáňa občas poslouchá až napodruhé. A pak hurá do zimy. Mitra byla tak akorát a povedla se.

Starší texty o Mitře najdete zde, tady, tu a tam.

text a fotky Řízek

MIKULÁŠSKÝ PÁNSKÝ DEBAKL

Soutěžní divadelní festival radotínských turistů, kterým se naše tradiční mikulášská besídka v podstatě stala, letos zdemoloval zažité předsudky. Nešlo jen o to, že si minimálně dvě scénky dělaly srandu z gayů a dvakrát zaznělo Sladké mámení (byť jednou jako Špatné trávení). Především na celé čáře vyhrály holky.

V kině je to fajn.

Přepsaly dívky v 37. nebo 38. ročníku, jak si nikdo nebyl jist, opravdu historii mikulášské mitry? Co se týče umístění, tak bezesporu. Nikdo asi nepamatuje ročník, kdy by holky vyhrály, anebo nějak jinak zazářily. Tím spíš, že byly hned na třech prvních místech.

Proč tomu tak bylo? Tak jednak nejlepší letošní scénka, kadetská show Starořecko má talent, byla nesoutěžní. Vedoucí i jejich svěřenci si s ní opravdu vyhráli - a nepochybně by triumfovali, kdyby měli soutěžit s ostatními. Zvlášť veslující otroci jako akrobati nebo baleťáci byli úžasní.

Indiáni z Radotína.

A protože je chlapeckých družin letos málo, zbývaly jen další dva pokusy - a ty byly slabší než většina scének holčičích. Takže ta dívčí nadvláda dává smysl.

Vlčácký Poklad na Stříbrném jezeře prováhal slušnou výpravu i dobré nastudování zmateným scénářem, který si z originálního příběhu vzal až příliš mnoho. Nemayovci aby si pomalu načrtli nějaký diagram s postavami!

Táborníci jako módní policie.

A tábornická konverzační parodie holčičích knížek (na námět jedné takové publikace) nebyla po všech stránkách dotažená, byť ji kluci nezahráli vůbec špatně. Obávaná fotbalová scéna nedopadla zas tak strašně. Třebaže publikum teplého fotbalistu celkem přijalo a žádné "prolongace" (Václavův termín) během představení nenastaly, bylo to ale celkově moc obyčejné. Mitra už je jinde.

A šmoulí vítězství.

Na vítěznou doslova multimediální show nečekaně šikovných malých ještěrek, které si přisvojily Šmouly, tábornické dílo nemělo ani v nejmenším. Ač spíš než jakékoli herecké výkony a děj samotný zaujala projekce obrázků, kostýmy a písničky - tedy aspoň mne. Ale bylo to opravdu poctivě udělané a bylo znát, že si s tím někdo dal práci.

Snímek z kadeřnictví.

Osobně se mi nejvíc líbily nejstarší holky, když naživo s kytarou "zpívaly" strašně blbou písničku o tom, jak mitru nikdy nevyhrály. A pak taky super scénka o drbně kadeřnici. Ta byla geniální včetně situace, kdy celé kino napjatě čekalo, jestli kadeřnice opravdu odzpívá celé Holky z naší školky. Odzpívala.

A co se týče celkového dojmu, člověk v nově zrekonstruovaném kině měl chvílemi pocit, jako by byl ve Varech. Zázemí je už úplně někde jinde než v někdejší traktorce se zalepenými okny. Třeba promítání na obří plátno celé dopoledne určitě zvedlo. V celém sále je i výborně slyšet. Hlavně to všechno celkem odsýpalo. Snad i proto byl odliv lidí během představení daleko méně znát než v minulých letech.

Mikuláš je nejlepší psycholog.

Přišel i Mikuláš, skvělý jako vždycky, s nebeskou knížkou a dvojicí pekelníků. Chápavý a nenásilně vtipný světec s lízátky uspěl v souboji se stále drzejšími dětmi a táborník Aleš překvapil celý sál svými netušenými hlasovými kvalitami.

Jen sladkých věnečků bylo letos napečeno nějak poskrovnu, anebo si je lidé odnesli výměnou za dobrovolný příspěvek na naše super beachové hřiště, k němuž byli naším náčelníkem vyzváni. Tak jako tak, musel jsem se o jeden jediný dělit s Matoušem, a to je tedy velké mínus a prostor pro zlepšení do dalších let.

Ohlédnutí za předchozími třemi ročníky najdete zde, tady, a konečně i tady. Fotoalbum vytvořím časem.

text a fotky Řízek

BIVOJ PROHRÁL S ACHILLEM

Mitra letos v pohodě
text a fotky Řízek

Pamatujete na loňského Mikuláše-tragéda? Toho popletu, co pomalu neudržel myšlenku, nevěděl, čí je ani kdo je, padaly mu vousy a byl tak nějak spíš k politování než k smíchu? Tak ten letos nepřišel. Místo něj na naši tradiční besídku dorazil zkušený rutinér s nebeskou knížkou (určitě) hustě popsanou klady a zápory toho kterého dítěte. Kromě něj se povedly i scénky, a především větrníky. Ty měly grády!

Možná že za to mohly vlaky, které vinou stržené troleje někde u Radotína nejezdily ani v nejmenším, možná se jen rodičům a prarodičům nechtělo vstávat do přemrzlého rána. Nebo je prostě letos méně dětí, a ty mají zákonitě méně příbuzných. Každopádně bylo hlavně zpočátku v hledišti hrozivě prázdných křesel. A to mi přišlo trochu líto, protože jinak všechno organizačně šlapalo jako po másle. Včetně taxislužby; díky ní dva herci a dva důležití diváci, které zradily České dráhy, přišli jen o menší polovinu programu.

Stejně jako já, jelikož jsem je přivezl. Ušlo mi proto třeba promítání mých fotek z výletů a akcí (a večírků), které se prý sekalo, a taky pár scének. Dorazili jsme těsně předtím, než trochu mé děti sehrály scénku inspirovanou pohádkou Sůl nad zlato – a nutno uznat, že jako většina scének, která nám coby vedoucím přišla mimořádně vtipná, u diváků ani u poroty moc nezabodovala – smál se především Péťa, jenže ten v porotě vinou zpoždění chyběl... Ale naši herci vyloženě nezklamali, byť to nemůžu kvůli novátorskému bodovacímu systému „nikdo neprohrál,“ kdy se poprvé vyhlašovalo jen pořadí na prvních třech místech, říct s určitostí.

Porota tradičně dá spíš na perfektně nacvičené spektákly s bombastickou hudbou a velkolepou výpravou a kostýmy. Líbivé je i přání příjemných svátků, adventu atd., jimiž taky letos končil představení kdekdo. Kupodivu porotcům sedí i Venálovy hlášky. Ty konkurenční táborníci poslepovali střípky z pověsti o Bivojovi a vybojovali 2.-3. místo spolu s jednou dívčí družinou – a i kdybyste mě rozkrájeli, tak fakt nevím, s kterou, pardon.

Nejlepší scénku předvedla vlčata. Jejich Trojské pohádce se dalo vytknout máloco. Je neuvěřitelné, co všechno lze tak malé děti naučit (a tím myslím i Petra, který jim to v roli Trautenberka moc nezkazil). „To bylo dobrý, viď?“ řekla mi po dlouhotrvajícím aplausu Vlasta, a ta tomu rozumí.

Opakuji, neviděl jsem všechno, ale nic nebylo vyloženě trapné. Tři prasátka po slovensku, naozaj nedopadla tak špatně, jak jsem se obával, hej. Ijáčka jsem neviděl celého, ale byl skvělej. No a když Eliščiny holky přinutily publikum téměř k tanci a když to celé včetně důstojné i vtipné nadílky a promítání obrázků nezabralo víc než dvě a půl hodiny, bylo jasné, že to byla letos jedna z těch lepších besídek.

(Více fotek brzy ve fotoalbu, slibuju.)

MIKULÁŠOVY PATÁLIE

Veselá totalita v kině
text a foto Řízek

Někdy se to prostě nevydaří. Takovým případem byla i nadílka, kterou měla vyvrcholit tradiční, prý už 39. Mikulášská mitra, již podruhé hostilo radotínské kino. Ono by to vlastně nebylo zas tak špatné, kdyby
- Mikulášovi nepadaly vousy z holé brady a čepice z nadměrně kudrnatých vlasů;
- někdo škodolibě nevypnul mikrofon;
- světec v Matoušově podání z nějakých neznámých příčin po vstupu na pódium ztratil veškerou kuráž, smysl pro improvizaci, herecké nadání a chvílemi neudělal ani „hopl hé“;
- Mikuláš měl nebeskou knížku, v níž jsou zapsané všechny hříchy i to, kdo pomáhal a kdo zlobil – a netvrďte mi, že žádná taková knížka neexistuje;
- se děti tak zuřivě nebály čerta, že si skoro žádné kromě Vlastíka pro čokoládovou dobrotu, na niž Mikuláš stejně zapomněl, nechtělo jít;
- Mikuláš nevolal na čerta: „Mikuláši, přines mi sem nějaké děti.“

(Výčty jsou teď moderní, jinak bych to samozřejmě napsal ve větách.) Na druhou stranu, i rozpačitý Mikuláš má můj obdiv, já bych si na to netroufl. Sice mě to chvílemi přivádělo k myšlence využít příští rok Mikuláše z půjčovny, neboť vypůjčený projektor se osvědčil velmi, ale při Mitře 2010 určitě zase bude nebeská návštěva lepší.


Hrály se scénky, jako každý rok se v této ošemetné disciplíně soutěžilo. Jako každý rok zvítězili kluci, i tentokrát se dívčí oddíl seřadil na 5.-8. místě a moderátor Venál sám sebe nepřímo pochválil, že snad nikdy nikdo na světě Mitru nevyhrál dvakrát po sobě, až teď on. Nutno říci, že jejich verze Prodané nevěsty byla hlavně precizně nazkoušená a bezvadně vypravená, národní klasiku ani příliš neurážela.



To se naopak nedalo říci o scénce naší, pojmenované po jednom z hlavních hrdinů Rocky II. Nicméně spádu celého dopoledne (vzhledem ke tmě v sále mám pořád tendenci psát večera) jistě pomohlo, že dobrá třetina příběhu zůstala divákům skryta v zapomnění aktérů a neschopnosti donést veškeré rekvizity. Ale i tak obhájené třetí místo není špatné, navíc nám ty fórky zbyly do dalšího roku. Ovšem se špetkou nutné objektivity dodávám, že bychom mohli být klidně 5., 6., a nemohli bychom se na „transparentní tajnou“ porotu příliš hněvat. I letos nás prostě podržela.

Na druhém místě skončili vlčci s oslavnou ódou na turisťák, v němž využili totální chytlavosti a variability předlohy Když jsem já sloužil. Na rozdíl od otravných playbacků řady ostatních opravdu zpívali, bylo to krátké, svěží a legrační. Kdyby mě někdo pustil do poroty, dal bych jim desítku, i proto, že mi byl Venál svým holedbáním, jako že Prodaná nevěsta určitě zvítězí, neskutečně protivnej.


Vedení druhých vlčků se zřejmě rozhodlo šokovat, vybrali si jeden z Topolových indiánských příběhů o kojotovi a na pódium přinesli umírající zvířátka. Nejlepší z holčičích scének (a nejsem si jist, zda i podle poroty) byli Simpsonovi – a to jsme vždy dětem vtloukali, že parodii nelze zparodovat. Šlo to. Jen díky kreativní práci s osvětlením ty fotky stojí za prd. První scénku berušek, která skončila na posledním místě, jsem neviděl, neboť jsem zrovna šílel z hektické přípravy promítání.


Zbytek Mitry se pro mě poněkud mrzutě nesl více méně v normalizačním duchu, jiřičky hrály spartakiádu na kolovrátková Poupata, což pro mě bylo takřka nevydýchatelné (krásný úděl máme dnes...), vydry se zase rozhodly stvořit muzikál snad ze všech písní na světě, a pointovaly to přihřátou písní tragédů z Nightwork. Třeba Vlastovi se to ale líbilo.


Scénku kadetů jsem nepochopil, třebaže jsem se snažil, ale aspoň vizuálně byla pohybující se lavička téměř velkolepá. „Horští pumy“ se vytasily(i) s jakýmsi megamixem filmových trháků, zvlášť pěvecká čísla byla téměř nezapomenutelná, stejně jako Zyrtekův boj s rozkládacím lehátkem. To byl asi nejvtipnější moment več... dopoledne.


Celkově to letos vůbec nebylo špatné, kino naší besídce velmi svědčí a naši dramaturgové se s ním skvěle sžili, byť tam mnozí rok nebyli (můj případ). Sice budu trochu jako Venál, ale musím pochválit i promítání z fotek, které jsme se snad už taky naučili. A tradičně nezklamaly ani větrníky a banány. Jen ten Mikuláš a moc normalizace, jinak pohoda.

Můj kamarád, kterého mám v mobilu uloženého jako Závodník a s nímž jsem před časem na kole absolvoval úžasnou sedmihodinovku, má na svém blogu http://ciperajan.blog.cz/ z nějakého důvodu procentuální hodnocení zdaru veškerých akcí. V souladu s ním tak pravím:

Akce se povedla na 75 %.

OHLÉDNUTÍ

Ještě jednou o Mitře
text a foto Ř.

Když se ohlédnu hodně daleko přes rameno, až v páteři cosi přeskočí – ták, už tam skoro jsme –, a přehlédnu řadu jiných převratných událostí, můj zrak spočine na Mikulášské mitře. O ní jsem chtěl už dlouho něco napsat, jenže pak pokaždé přišla nějaká ta převratná událost, po které veškeré plány vzaly za své. Dobře jim tak.

Letošní ročník tradiční přehlídky ochotnických dovedností našich oddílových vedoucích a patřičných dětí byl v lecčem podivný. Předně se Mitra konala dopoledne a poprvé v radotínském kině, o němž se před začátkem akce tradovalo, že v něm nemají rádi lidi. Personál však příjemně překvapil: všichni byli celkem ochotní, dokonce nám i pomáhali vyřešit některé technické nesnáze. I proto jsem na konci nabídl panu promítači věneček.

I moderátoři byli odlišní. Loňskou dvojici šviháků v krojovkách nahradil šarmantní Václav a elegantní Eliška. I zde jsem se v očekávání netrefil: čekal jsem všechno, jen ne civilní a věcný způsob uvádění, který tato speciální přesilovková formace předvedla. Bohužel jim chyběl mikrofon, a tak mi možná něco uniklo, fórků však bylo poskrovnu. Nadchl mě až závěrečný nápad, kdy jména vítězných scének přečetly „missky“ Hanina a Vlasta.

Ostatně i Mikuláš byl nový. Čekal jsem, že se svou nebeskou družinou vpadne na pódium Franta (ostatně i on to čekal), ale sotva odhodil volant kosořského trolejbusu, zjevil se v roli majestátného světce poprvé komik Matouš.

Následující dva odstavce věnuji nadávání, takže kdo touží po ničím nenarušeném pozitivním vyznění, nechť je přeskočí. Každoročně mi vadí odliv publika v průběhu pořadu, když rodiče prchají pryč okamžitě poté, co se jejich dítě ukloní a odloží kostým. Letos navíc prchaly i děti – na lakros, do divadla… Asi je to pořád moc dlouhé, nebo málo pestré, nevím. Každopádně pohled do poloprázdného sálu těsně před koncem byl více než smutný.

Navzdory tomu, že jsme byli v kině, kde by člověk s podobnými věcmi potíže nečekal, problémy byly s prezentacemi fotek. Pokazila je slabá promítačka, jež z původního místa nedosvítila na plátno. Po přestěhování blíže dopředu se pro zadní strany z promítaných obrázků staly lichoběžníky, či jak se těm útvarům vlastně říká. Ale já jsem seděl hned za počítačem, takže mě to zas tak nebolelo.

Objevily se názory, že letošní scénky byly slabší než loňské. Tak ostře bych to neviděl, spíš až na jednu výjimku nikdo zvlášť nezazářil. Úroveň scének bych označil za neobvykle vyrovnanou. Nebyl tam žádný výrazný propadák, adeptů na poslední místo bylo tedy mnoho (sportovně uznejme, že včetně našich dětí). Jednoznačně nejlepší představení podle mě předvedly Bobíkovy děti, bylo nejvtipněji napsané a takřka dokonale secvičené. Na druhou stranu tábornické Biblické příběhy, které si získaly srdce poroty, byly sice poněkud stereotypně postavené na léty prověřené komice bratří Iblů, ale také nebyly vůbec špatné.

Zkrátka a dobře, letos se to povedlo – příští ročník bych určitě zase směřoval do temnoty kina. Nikde jinde nemají tak pohodlná křesílka…

SCÉNKA O SCÉNCE

Čtyři plus jeden zdarma
text a foto Ř.


Nevím, jak vy, ale já mám rád takové ty filmy o filmu. Jak vám tam režisér, usazený na křesílku s nápisem REŽISÉR, objasní veškeré záhady. Že to, co jste považovali za sníh, je jenom vata, že to, co jste měli za prsa hlavní hrdinky, je taky jenom vata, stejně jako většina z vět duchaplného scénáře. Pak tam je taky pár záběrů těch dech beroucích scenérií, pohledů do maskérny, nějaký ten orchestr, či věhlasný popíkář, jak nahrává ty dojemné melodie, a samozřejmě představitelka hlavní hrdinky, bohužel už bez vaty.

Letos jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom na Mikulášské mitře zahráli scénku o naší scénce. Tedy o jejím problematickém nacvičování. Ne, že by to u naší družiny nebylo jaksi zvykem, ale letos to bylo zvlášť šílené. Připomeňte mi prosím příští rok v srpnu, že už bychom měli začít. A radši to celé vymyslet i s přestávkami pro případný smích, nakreslit kostýmy a uplatit porotu. Jinak to bude zase vypadat přibližně takhle:

První dějství.

Péťa: No tak máme asi měsíc do Mitry, takže by už bylo pomalu načase začít něco nacvičovat.
Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma lakroskama! Péťa vám snad něco říká, ne?!
Honzina: Každej si do příště připraví něco, co by se dalo zahrát, jasný?

Druhé dějství, o týden později.

Honzina: Takže teď Mitra! Tak co máte?
Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma interkroskama! Honzina vám snad něco říká, ne?!
Sbor: (bordel, hluk, křik, sténání raněných, zvuk lakrosového míčku narážejícího do okenní tabulky).
Honzina: HÉJ!
Sbor: (ticho).
Péťa: Aha, no tak nějak postupně, někdo začněte, třeba ty, Dítě 1.
Dítě 1: No já jsem teda myslel, že by šlo hrát třeba Stár wors. Nebo takový to Medvídek Pů. A ještě mě napadlo, že by v tom mohla nějak bejt ta politika.
Sbor: (smích, šum, ruch, svistot lakrosového míčku)
Řízek: HÉJ! No, tak někdo další.
Dítě 2: Já jsem to svoje zapomněl.
Dítě 3: Péťo, prosím tě, můžu se tě zeptat? Kolik je hodin? Já dneska musím odejít dřív.
Dítě 4: Éééé, nóó… napadli mě třeba Simpsni, to by bylo dobrý. Nebo Rákosníček. Nebo takovej ten známej film o mutantovi z galaxie XY314, to každej zná.
Honzina: Aha, takže nemáte nikdo nic. Výborně. (Naběhne mu vzteky žíla na čele, mně i Péťovi unisono taky. Následuje proslov, jehož rozsah i obsah překračují možnosti tohoto textu). Takže příště už budete vědět, co budete hrát, jasný? A ZAHOĎTE SAKRA UŽ TY LAKROSKY, NEBO VÁM JE HODÍM DO KAMEN!!!

(...)

Poslední dějství, o měsíc později než první dějství, den premiéry, generální zkouška.

Řízek: To je hezký, že nemáte lakrosky, ale kde máte kostýmy?
Dítě 12: Já to budu mít až tam, ale bude to dost dobrý.
Dítě 14: Ahoj, já jsem tu teď tři měsíce nebyl, ale budu zase chodit. Můžu taky hrát?
Honzina: Ne, tady si sedni a seď. Nemáme čas.
Dítě 7: To se to fakt bude jmenovat Bylo nás čtyři plus jeden zdarma? To je trapný!
Řízek: Je, ale bude.
Dítě 14: Můžu hrát tady na to piáno?
Řízek, Péťa, Honzina, Pavel: Ne.
Dítě 14: Ách jo, kdyby tu aspoň byl nějakej hmyz...
Péťa: Heleďte, panáčkové, za půl hodiny musíme jít, vy jste to ještě nezahráli celý a teď si tu házíte s míčkem. Přijde vám to normální? To vás teda chci vidět, jsem na vás MÓC zvědavej....

No, a vidíte to. Naši borci byli třetí. Nabízí se laciná otázka, kolik nás to stálo. Jen spoustu nervů. Ostuda byla totiž téměř hmatatelně blízko. Děti však scénku zahrály lépe než kdykoli předtím (což ostatně nebylo tak těžké), ba dokonce lépe, než byla napsána. Ještě lépe však scénku našich svěřenců přijala porota, což fakt nechápu. Ale bylo to od ní hezké.

Příště to chce více jistoty, méně nervozity. A stejnou porotu.


(24. 12. 22:15)