ČERT MUSÍ ZA DVEŘE

Jednou to praskne. Těm dětem prostě dojde, že nenadálá návštěva tří lidí - statného šedesátníka, blonďaté mladé ženy a jednoho možná ještě trochu umouněného muže - je přeci jen poněkud nápadná, když ve stejné podobě opakuje každoročně, a mohla by čistě teoreticky mít souvislost s mikulášskou nadílkou, jež před pár minutami skončila.

Ale dojde jim to nejdříve příští rok. Teď se ještě můžeme v klidu a s nepředstíraným zájmem vyptávat, co že měl ten Mikuláš na sobě, zda neměl děravou čepici, zda byl anděl krásný (jak se od anděla tak nějak stereotypně očekává), jestli čert byl opravdu tak strašlivý, řinčel zrezivělým řetězem a na hlavě mu plály rudé kadeře, z nich trčela dvojice rohů. Všechno nám to jeden přes druhého vyprávějí. A můžeme pít víno a jíst guláš a okázale litovat, že jsme se zdrželi a toho Mikuláše zase (stejně jako loni a předloni) těsně neviděli.

Jsme neziskový tým, nelepíme inzeráty na kandelábry, protože obsluhujeme jen vybrané dětné kamarády a příbuzné. Anděl s čertem si dali sraz v redakci a společně jedou tramvají devítkou a budí mírný rozruch. Povídají si o tom, co bylo v práci, občas kouknou na mobily. Drží se za jízdy tyče a při brzdění trochu vlají, jako všechny normální lidi i fiktivní postavy. "Čerte, tady vám asi něco upadlo," podává mi paní ocas, který jsem vytrousil.

Před bytovkou parkuje Mikuláš. Má bílé nebeské auto s náhonem na všechna čtyři kola, protože cesty tam nahoře stojí za starou bačkoru. U nás v pekle to ale není o moc lepší. Do domu nás pouští starší dáma a můj otec si na ni testuje svou mikulášskou dobrotivost. Je to role, která mu sedí: "Určitě jste byla letos hodná," loučí se a zvoníme na správné dveře. Nadechnout, vydechnout, narovnat paruku. Řetěz do pravé, pytel s našitými končetinami dětí (oblíbená rekvizita) do levé.

V obýváku čtyři děti cca dva až pět let. Maminky konejší, otcové natáčejí. Mikuláš si zapomněl brýle a anděl s osmi dioptriemi mu pomáhá luštit výhody a nevýhody jednotlivých dětí. Nakonec to společnými silami zvládnou. Každý dostane to, co si zaslouží - pochvalu, vlídnou kritiku, pytle s cukrovím, uhlí.

Pětiletý kluk studuje něco jako ČVUT pro předškoláky; v klidu odříká čertovi básničku a jde si vedle nejspíš počítat nějaké vzorečky. Čert musí za dveře a je mu dozorujícím orgánem nařízeno omezit strašení.

Moc to nepomáhá, malé děti totiž řvou, jen co začnu chrastit řetězem. Není to dobré přirovnání, ale je to jak Pavlovův reflex. Na druhou stranu je dobře, že se mě bojí i beze slov, protože když jsem si před zrcadlem zkoušel strašení a čertovské blekotání, nebyla to žádná hitparáda. Znělo to spíš jak logopedické cvičení pro začátečníky. Němohra mi celkově svědčí a zjistil jsem to už mnohokrát při jiných příležitostech.

Mikuláš nás veze na závěrečnou štaci, aniž by se demaskoval. Pokud nás cestou zaznamenaly radary, fotky budou zcela neprůkazné. Průběh je obdobný, víc nezúčastněných dospělých, ale děti jen dvě. Oproti loňsku prodělaly dynamický vývoj. Andělova neteř hrozivě řve, ale ne tak kvůli čertovi, ale protože záhy zjistila, že ten neznámý vousatý člověk v bílém to všechno ví a má zaznamenané ve své nebeské knížce - třeba jak se ošklivě vztekala na maminku. "Je to kriminální uvažování," konstatoval posléze její otec. Mizím na chodbu, tady na pořádné trauma stačí vyšetřovatel Mikuláš.

Její starší bratr je úplně v klidu. Dokonce mi připadá, jako by si mě hloubavě prohlížel. Zachumlám čertovi obličej ještě víc do kabátu.

Jednou to praskne. Ale příští rok snad ještě ne.

text a foto Řízek

MIKULÁŠOVO NADĚLENÍ

Je tu hrozné horko. Čertova kakaová pleť se leskne a propůjčuje mu spíš vzhled exotického playboye než děsivého pekelníka. Červené rohy jakoby ze sexshopu to podtrhují. Marjánka vypadá andělsky, ale proboha, jakého pohlaví jsou vlastně andělé? A proč si výrobce paruk myslel, že mají bílé vlasy? Padá mi mitra z hlavy a umělohmotný plnovous, se kterým bych byl králem Letné, svědí a šimrá. Nějaký rodič měl skvělý nápad a z dvaceti centimetrů si mě natáčí. To ale není nejhorší - v salónku přede mnou je asi dvacet dětí s očima navrch hlavy, které se na mě upínají. Jako se na mě upínají jejich rodičové s kamerami, fotoaparáty a očekáváním. "Tak děti, byly jste letos hodné?" koktám nesmělým hlasem do davu.

Mikulášem jsem se nikdy stát nechtěl. Ani jako dítě jsem tenhle svátek nikdy moc neprožíval; švestkové perníky s čertem a andělem mi nechutnaly a házet petardami po Mikuláších obrážejících sídliště mi připadalo nedůstojné. To radši třeba Velikonoce - babička vždycky na zahradě, která už tehdy lehce připomínala džungli, poschovávala sladkosti a vajíčka a s bráchou jsme je pak v křovinách hledali. To bylo prima. Ale Mikuláš? Pomeranče a ledová čokoláda v punčochách, pár brambor od čerta a emoce celkem na nule.

Když se moje žena iniciativně nabídla, že uděláme nadílku pro synovce a "pár dalších dětí", pořád jsem byl celkem v klidu. Předpokládal jsem, že dostanu roli třeba druhého čerta, který se jen trochu ušpiní a bude se zlověstně koukat - trénoval jsem to proti zrcadlu a nevypadalo to zle. Jenže z nejasných důvodů mi byla nakonec přepuštěna řekněme hlavní role štědrého světce. Kamarádům, kteří berou tuhle tradici jako vítanou periodicky se opakující šanci na sanaci rodinného rozpočtu a dokážou obejít třeba patnáct domácností, moje následné obavy, nespavost a pochybování přijdou směšné - ale já jsem to fakt nikdy nedělal.

Navíc jsem neherec, trémista a nerad mluvím před cizími lidmi. Že na poradách v práci působím jako hotentot, na to už si všichni zvykli, nicméně pro ty děti to bude leckdy první zkušenost s Mikulášem - a co když si budou už napořád myslet, že všichni Mikuláši jsou hotentoti?

Přijeli jsme pozdě; i Mikuláš chtěl v centru Prahy ctít modré zóny. Nakonec si řekl, že má nebeskou výjimku. Dětí bylo v salonku restaurace víc než pár. Vypadalo to, že si každý z toho původního páru přizval i pár svých kamarádů. Určili mi jakési vyvýšené pódium s ohrádkou - připadám si spíš jako prokurátor než jako světec.

"Mám na tebe takovou indiskrétní otázku: Chodíš už na nočník?" zkouším to asi po dvaceti minutách nadílky trochu odlehčit. Přes hluk (největší bordel dělají rodiče, kéž by si je čert všechny odnesl v tom příliš velkém pytli!) stejně nevím, co tříletý klouček povídá, jestli vůbec něco, jen je mi jasné, že anděl obrátil oči v sloup.

Anděl předává poslední balíčky, v nebeské knížce zbývá posledních několik stránek s hříchy. Je to pestré, od neuklizených hraček, kopání do maminky při přebalování po ztrácení nabíječek na mobily. Ale všechny ty děti byly asi převážně hodné, když dostaly takové mraky dárků. Ostatně mám to tu černé na bílém. Málokdo se taky bojí čerta. Třeba v něm taky vidí spíš toho krasavce-mouřenína. Jestlipak běžný kněz při mši propotí komži? A jestlipak jim taky ke konci odchází hlas?

-----------------------------

Jsem rád, že Maruška už nemá bílé vlasy a že Slížák odložil řetěz a pytel i kakaovou vizáž. Už odmaskován jsem se proplížil mezi dětmi pojídajícími perníky, pomeranče a čokolády ke konfitované kachně s kaštanovým pyré. Dopadlo to dobře. Vykoledovali jsme si několik lahví vína a s čertem a andělem se pomějeme. Příště bychom však těm dětem mohli místo Mikuláše poschovávat sladkosti (a mně kachnu) po zahradě a třeba by se jim to taky nakonec líbilo víc. Zkusím to na poradě navrhnout.

text Řízek, foto Anděl