TŘÍDNÍ SRAZ

Seděli jsme úplně stejně jako tenkrát, jen možná naopak, nemohu si vzpomenout. Nevím, jak je to dlouho, ani jestli je potřeba to počítat, ale tehdy na gymplu to byla počmáraná lavice, zatímco tentokrát čalouněné sedačky rodinného vozu.

Pája pochopitelně do rodiny nepatří, má svou. Holky mu mávaly, když jsme z Radotína vyráželi do Jizerek na první společné běžky.

Teda druhé. Ty první byly zase na gymplu. Lyžařský výcvik vedený nechvalně proslulým tělocvikářem byl zakončen závodem libovolnou, tedy aspoň nějakou technikou. Absolutně nemám tušení, kde jsme to byli ani kudy se běželo, ale mám matné tušení, že šlo o Krkonoše a že se jela dvě kola.

Jelikož nikdo ze třídy tomuto sportu nijak zvlášť neholdoval (respektive holdovali jsme tomu jen proto, že nás tělocvikář a rámcové vzdělávací programy nutili), brzo po startu závodu, který byl podle mých zkreslených vzpomínek v extrémních podmínkách (trochu foukalo), bylo jasné, že vyhraje buď Pája, nebo Pája.

Scénář jsem naboural tím, že jsem si vzal nějaké superběžky půjčené od dvoumetrového bratra své tehdejší přítelkyně. Fiktivním mezičasem na prvním okruhu jsme tak s mým sousedem projeli prakticky bok po boku, tedy zase jako v lavici, daleko před zbytkem startovního pole. Jeho část neuměla bruslit, a tak nestačila, zbytku to bylo jedno a pojali to rekreačně, protože rekreační užití běžek je i na lyžáku legální.

Vlastně jsme se střídali a spolupracovali a cíl už byl blízko. Tělocvikáře, který mě právem považoval za lempla – a já jsem se nezlobil, protože jsem ho považoval přesně za to, co byl –, to asi překvapilo, ale dojeli jsme společně, protože jsme tak prostě chtěli dojet. Tělocvikář coby cílová kamera však situaci vyhodnotil, že Pája byl přeci jen na čáře první. Nejenže jsem byl trapně druhý, navíc jsme si ještě museli vyslechnout nějaké kázání o nesportovním chování atd.

Takhle si to pamatuju já, soused to možná viděl jinak, nicméně nepřišla na to řeč, protože jsme měli k dispozici jen dvakrát dvě vyučovací hodiny v autě tam a zpět a museli jsme toho probrat víc. V Jizerkách jsme každopádně zaparkovali v Hraběticích až v půlce odpoledne, minus osm, spousta sněhu a satelity chytrých hodinek nám kynuly na cestu dolů k přehradě.

Pája nasadil gymnaziální tempo, bořím se nečekaně měkkým sněhem za ním a nestíhám, a i když to neklouže a v kopci mě soupaž předjíždí postarší člověk snad spěchající pro druhou dávku Pfizeru, je to skvělé. Jsou to moje první běžky po dvou letech.

Stoupáme na Čihadla, svačíme čokoládovou tyčinku a fotíme (taky naopak, čili zrcadlově). Pak klesáme přes Krásnou Máří na Novou louku a já ztrácím cit v prstech, přesto cítím, že by bylo v nejlepším přestat. Musíme ale zpět k přehradě, táhneme se v kopcích a začíná se stmívat.

Odbudeme zdvořilosti, možná až moc: jeho kamarádi obývající chalupu v Hraběticích mě budou mít nějakou dobu, než zapomenou, zaškatulkovaného jako nerudného člověka, který se soustavně klepe zimou a těší se domů. Nevidí naštěstí, jak cestou k autu nesympatický člověk spadne a málem si v hlubokém sněhu zvrtne kotník (o dva dny později už to vyjde) a nebýt spolujezdcova řevu "Vole, bacha!" odře rodinné auto (vyjde to o tři dny později).

A poučil jsem se, ale asi jinak, než bych měl: být znovu středoškolským závodníkem, nechal bych ho prostě vyhrát, zasloužil si to, je fajn.

text a foto Řízek  

JIZERKY OPEN

Celou noc mi na spodní straně víček jel apokalyptický obraz, jehož děsuplnost naplno pochopí jen ti, kteří se pod tlakem uzávěrky někdy podíleli na publikaci jakékoli tiskoviny. Ve zkratce: z obrovského stroje, který se důmyslně vine halou potemnělé tiskárny, padaly výtisky našich novin - a dvě prostřední strany byly úplně nepopsané, bílé, jak zasněžené hory.

Na výklad takových snů člověk terapeuta nepotřebuje. Byl to sen ze špatného svědomí. Nechal jsem redakci oslabenou nemocemi ve štychu a sám jsem si jel užívat. Byla to moje první dovolená v nové práci (ani jsem ji správně nezaevidoval, protože jsem netušil, komu to mám hlásit) a cítil jsem se divně. Ale už se to nedalo zastavit, nabral mě Milan a jeli jsme na běžky.

V Hodkovicích přistoupil Franta, takže jsme byli kompletní, a po drobných peripetiích (paní z aplikace Waze nám vymyslela zkratku, ale neupozornila nás, že pojedeme skrz cestu, která spádem, povrchem i šířkou připomínala bobovou dráhu) jsme dojeli na parkoviště zrovna ve chvíli, kdy Karolína Plíšková prohrála semifinále Australian Open a na opačné straně zeměkoule, právě na tom parkovišti, ukazoval teploměr -15 stupňů.

Měl jsem tradičně pomalejší start. Nejprve jsem odmítal opustit vyhřáté auto, posléze i dřevěnou budku, ve které šikovnější lidé těm méně talentovaným za úplatu namažou lyže. Kluci, kteří na rozdíl ode mě umí mazat, mi mezitím ujeli, ale na přemrzlém sněhu běžky krásně klouzaly požadovaným směrem. Takže ještě před Kristiánovem jsem před sebou poznal tyrkysového klasika Frantu, jemuž mráz vytvořil na bradě kreaci, na niž by se nezmohl žádný karlínský barbershop, a bruslícího Milana, který zatím žádný vtipný atribut neměl. Ale za pár desítek minut se z něj stane ten, který se válí po zádech ve sněhu.

Okolí vypadalo jak z prospektu. Stromy vypadaly jako koňakové špičky nebo indiánky s polevou, akorát bílé, vyfoukané krystalky sněhu nabraly fantastické tvary a nebe bylo tak nepopsatelně modré, že se to až nehodí shazovat nějakým otřepaným přirovnáním. Jistě, redakci mám taky rád, ale jediná momentálně nedosažitelná výhoda, na niž jsem si dokázal vzpomenout, byl kávovar.

Na Knajpě jsme se opět rozdělili a rozjeli se do údolí ke Smědavě. Byl to požitek, který kazila jen absence citu ve zmrzlých prstech na rukou i nohou. S Milanem jsme se střídali ve vedení, tedy aspoň do té míry, jak jsem toho byl schopen. Jednou se mi povedlo kolegovi přišlápnout hůlku, takže si ustlal na tvrdém sněhu, a třebaže jsem se hned omlouval, zaregistroval jsem u svého dobrosrdečného kamaráda náznak drobné nevole.

Zpět na Knajpě jsme nad chlebem se sádlem a horkým nápojem porušili nevyřčenou zásadu "žádné pracovní telefonáty na běžkách", takže se nebe vzápětí zakabonilo a nastalá zima nás vyhnala zase do bílé stopy. A až dolů na stadion, když už nás bolela kolena a záda, a zpátky do Hodkovic, kde nám uvařili karbanátky a špagety.

A ty noviny i beze mě vyšly a na všech stránkách byla písmena. Což je precedent do budoucna.

text Řízek, foto Milan a Ř.

BIJÁK

Pokud by se nějakou nešťastnou náhodou biatlonista Martin Fourcade narodil jako Čech, nejspíš by v cíli stíhacího závodu na mistrovství světa v rakouském Hochfilzenu radostně mával vlajkou popsanou nápisy jako NOVÁ VES POD PLEŠÍ nebo PIČÍN, čímž by mi zkazil fotku. Český fanoušek je totiž nejen vlastenec, ale především patriot - je vlastně s podivem, že na českých vlajkách na stadionech chybí adresa i číslo popisné anebo směrovací. Navíc je našinec praktický - proč tahat zvlášť vlajku a zvlášť třeba erb nebo prapor své obce, když se to dá spojit?

Mě nikdo nemůže podezřívat z nějakého přehnaného vlastenectví, ale tohle mě uráží. Na vlajku nikdo jiný nic nepíše. Ani Rusové a už vůbec ne Němci. Těch tu jsou tisíce. Nejprve sborově ztichnou (což je vlastně paradoxní), když se jejich reprezentant chystá ke střelbě, a pak jako jeden muž oslavují každou úspěšnou ránu, jakožto truchlí i pokaždé, když terč nezbělá.

Naše nepopsaná vlaječka

Přišli jsme trochu pozdě, protože Maruška chtěla být dokonale namalovaná jako Gabriela Koukalová, která se právě vynořila ze stadionu stíhána Laurou Dahlmeierovou. Jelikož podobně dokonalé chtěly být všechny fanynky, vytvořila se před stadionem zácpa nejprve aut, později lidí.

Jak jsme se tam vlastně octli? Dostal jsem k narozeninám lístky, jelikož Marušku nakazilo biatlonové šílenství. Kromě popisování vlajek totiž vynikáme i v tom, že bereme za své divné menšinové sporty pokaždé a jen tehdy, když "nám" to v nich začne jít. A to nemyslím zle, jen je to srandovní - když si vzpomenu, jak jsme díky a kvůli Aleši Valentovi počítali "full, full, double full, full" a jak jsme se naráz stali experty v něčem tak odtažitém, jako je rychlobruslení na dlouhých tratích!

Mezi reklamami i nějaké sportovkyně

Maruška to bere samozřejmě především z té bulvární stránky; nesleduje statistiky na stojce a ležce, spíš hodnotí vizáž a má dokonalý přehled, kdo s kým chodí či kolik má dětí.

Takže ví, že bezdětná Koukalová nakonec nedožene čerstvou matku Darju Domračevovou. O obou mluví v superlativech, zatímco o suverénní Němce Lauře hovoří ošklivě, ovšem potichu a bez použití mezinárodních výrazů, protože to by se nám mohlo zle vymstít. Němci na stadionu opravdu hrají naprostou přesilovku.

Následuje další stíhačka - úprk tisíců lidí ze stadionu do mrňavého tyrolského městečka, v němž je dohromady dva a půl restaurace. Nebudu vás napínat, skončili jsme bez medaile i bez jídla - chyběla nám kvalita, odvaha družit se s Rusy, průbojnost a zejména rezervace.

Naše namalovaná manželka

Před závodem mužů jsme se tedy občerstvili dva dny starou bagetou, kterou jsme našli v autě. Maruška se prospala na parkovišti, ale na tribuně jsme byli tentokrát včas, dokonce až moc brzo. Pán ve žluté vestě s nápisem ORDNER nás umístil na tribunu, protože ordnunk je ordnunk.

Pak závodníci vyběhli a suverénní Fourcade (podle Marušky krásný) drtil zbytek startovního pole. Jinak je to nesmírně napínavé, a jak ti televizní experti pokaždé připomínají, závod se rozhoduje na střelnici. Náš Ondřej Moravec bojuje o ty takzvaně cenné kovy, jenže nakonec chybuje na poslední střelbě a dobíhá pátý za Rusem Šipulinem a legendárním Bjørndalenem, mimochodem manželem Domračevové a otcem jejího dítěte, takže to máme vlastně i taková Rodinná pouta.

Na květinový ceremoniál nezdvořile nečekáme a prcháme ze stadionu. Je to závod s hromadným startem, je dost těžké se vyhnout kolizím. V dlouhé koloně aut přemýšlím, co bude za pár let. Jestli se pro změnu budeme učit jména třeba našich akvabel. Nebo možná hokejbalistů. A v zaplněných arénách jim budeme mávat vlajkou s nápisem ZELENÁ LIŠKA.

text a fotky Řízek

ZA PRKNEM

Na běžky se u nás doma vyráží zhruba tak často, jako se žehlí. Takže tak dvakrát do roka. Moje nádherná běžkařská výbava tak logicky po většinu času odpočívá ukrytá za žehlicím prknem. Když se ale prkno vyndá, lze vyrazil na výlet. Co třeba do Bedřichova?

Naposledy jsem tak dlouho taktizoval, až jsem do Jizerek vyrazil přesně v den, kdy na horách vytrvale pršelo, zatímco v Praze bylo krásně. Poučen jsem tentokrát studoval frontální systémy, facebook Jizerské magistrály a především norskou předpovědní službu. Tak mě nepřekvapilo, že v pondělí ráno v Bedřichově na stadionu ukazovala tabule pěkných 0 stupňů a obloha měla světle modrou metalízu.

Na parkovišti bylo méně než dvacet aut, vycházelo slunce, stráně už se zelenaly, ale tratě byly v dobrém stavu - a nadto na nich skoro nikdo nebyl.

Servisman maže fialovým voskem - jistě není náhoda, že manželka má přesně takové nehty. Ne jako servisman, ale jako vosk. Chce se po něm, aby co nejvíce klouzal. Klouže. Stromy mají bílý závoj, zmrzlý sníh se leskne a ve stopách jsou opravdu jen ti, kteří nejsou v práci, a těch je menšina. Jako třeba Němci, kteří si vykračují prostředkem Promenádní tak, jako by skutečně byli na promenádě v šusťákovkách.

Na Knajpě servírují chleba se sádlem a s pórem. Hoduji přímo na sněhu a čeká mě posledních dvacet kilometrů, převážně z kopce. Když přežiju i rychlý sjezd z Olivetské hory a skrz měknoucí sníh se přebrodím k autu, je čas vrátit se domů. Kupuju dva párky v rohlíku a proud hořčice mi nemilosrdně a nepozorovaně stéká na kalhoty. Takhle vzpomínka asi zůstane napořád - vyprat to nejde. Snad to půjde aspoň vyžehlit.

text a fotky Řízek

CVIČÍM

Začal jsem cvičit. Plechový ženský hlas z chytrého telefonu nevzrušeně odpočítává další a další série podivných cviků. Kroutím se na parketách, funím a kocour mě v lepším případě starostlivě pozoruje, v horším aktivně pomáhá očmucháváním. Je mi třicet let a cítím se jak želé - těch pět minut denně mi jistě brzo propůjčí břicho kulturisty. Tenhle kýžený stav se ovšem zase o jeden den nepřiblížil - v pondělí jsem totiž necvičil, sebral se a odjel na skok do hor.

Tyhle road movie mám tuze rád. Modré rodinné kombi ujíždí po liberecké dálnici. Na spolujezdci sedí změť tatranek a funkčního prádla, na zadním sedadle brzké vstávání dospávají nádherné běžky a půjčené hůlky a veselý řidič si něco moc falešně prozpěvuje. Zatím je mu do zpěvu, ale v půl třetí musíme být v práci, tak je potřeba trochu spěchat.

Střih. V Bedřichově na stadionu svěřuji běžky servismance v půjčovně, jsem totiž kopyto. Nevím, čím to namazala, ale je to síla. Po osvědčené trase Jizerské padesátky se svou velmi volnou technikou drápu z Kristiánova na Rozmezí a dále na Knajpu. Jindy mi to trvá přes hodinu, tentokrát i s tatrankou a čůráním snad o dvacet minut méně. Lyže jedou neskutečně, ničím to nepřipomíná můj předchozí výlet a trápení v čerstvém sněhu (z nějž pochází fotografie). Předjel mě naposledy mercedes někde u Hodkovic, ale to se nepočítá.

Drandil jsem okolo německých turistů v oblečcích a la seriál Vyprávěj i kolem nešťastných dětí na lyžařských výcvikových kurzech. Soucítím s vámi. Samozřejmě že je ten tělocvikář idiot, že po vás chce běžky, ale vypadněte z mojí stopy, mládežníci, tiše jsem jim hrozil. A ironicky děkoval, když se konečně hnuli. A najednou jsem byl u Jizerky a blížil jsem se na Promenádní. Tahle tři kilometry dlouhá, zvlněná nekonečná cesta mě poprvé v životě bavila, na čemž měly pravděpodobně lví podíl ty dosavadní tři dny usilovného pětiminutového cvičení.

Když jsem se po třech hodinách klouzání a 42 kilometrech v nohách objevil opět na stadionu, nemyslel jsem na to, jak budu pod dohledem kocoura sténat na parketách. Nebo jak další hodinu a půl pojedu zpět do Prahy a pak budu devět hodin sedět u monitoru v práci. Cítil jsem se dál jako třicetileté želé, ale jako naprosto spokojené, unavené želé.

Někdy taky zvedám tříkilové činky.

text a archivní fotka Řízek

POKORA

Skutečný sportovec se pozná tak, že v sobotu naloží do auta kamarády, vyrazí do Bedřichova na běžky, za nějakých pět hodin i s pauzou na lehký oběd oběhne Jizerskou padesátku a místo do zaslouženého mekáče pak zamíří na plovárnu - ovšemže ne očumovat dorostenky v plavkách, nýbrž pendlovat mezi oběma konci bazénu. V neděli pak použité kamarády vymění za jiné a celou proceduru zopakuje.

Běžkování s kolegou Čendou jsem se trochu obával. Tím spíš, že jsme měli jet po trase Jizerské padesátky. Sympatický a usměvavý pisálek absolvoval různé nesmírně dlouhé věhlasné závody, jejichž jména já stěží vyslovím, navíc i prakticky v jakémkoli sportovním odvětví pravděpodobně zaznamenal nějaký úspěch, byť se jím nechlubí. To já se naopak rád vytahuji, i když moc není čím, jako teď:

S Čendou a dalším kolegou Adamem jsme do Bedřichova vyjeli za společnosti Křesťanského magazínu na Českém rozhlase. Když už nic jiného, naplnilo mě to jakousi pokorou.

V deset jsme vyběhli, v deset nula pět bylo zjevné rozvržení sil: Adam pojede sám na výlet, Čenda si hezky zatrénuje, já mám nejhezčí červené běžky (půjčovna se skutečně vycajchnovala) a budu funět a nepřítomně zírat do sněhu.

Jizerky nabídly přívětivější tvář. Teplota lehce pod nulou, bezvětří, panoramata jsem při tepové frekvenci zhruba 190 nestíhal vnímat, ale bylo asi zataženo. Někde přede mnou byl Čenda a usmíval se. A byl tolerantní. "Jedeš dobře," konejšil mě vytrvale. Hovno, říkal jsem si v duchu a měl jsem pravdu.

Nejhorší na celých Jizerkách a možná i na světě je Promenádní. Je přesně v polovině trasy Jizerské padesátky. Přímá cesta se několik kilometrů vlní v táhlých kopcích. Je to místo, kde jsem měl chuť zahodit lyže, boty i ty debilní hůlky snad z Teska a věnovat se něčemu jinému. Založit nějakou nadaci, zapsat se na jazykový kurz nebo třeba zahrádkařit. Bylo mi strašně. Tím spíš, že s nimi mám jet za 14 dní nějakou Krkonošskou sedmdesátku, nechápu proč.

Na konci Promenádní je ovšem i úžasný bufet, kde zaplatíte jen tolik, kolik opravdu chcete podle toho, jak vám chutnalo. Ne, nebyla to halucinace. Za skvělou čočkovou polévku, která mi zachránila život, a kofolu jsem podnikateli dal osm pětek a neprotestoval.

Je to sice trochu rouhání, ale pak už to šlo. Šílený krpál ze Smědavy už mě tolik neděsí, už se známe. Na 30. kilometru mi Čenda půjčil své karbonové hůlky a ty mé si hrdinně vzal, chudák. Pak začaly milníky na trati ubíhat, snad až moc rychle: někde jsme blbě uhnuli, a tak sporttester a mobil v cíli ukázaly něco mezi 48 a 49 kilometry.

Na parkovišti jsme nabrali Adama a vyrazili ovládnout libereckou plovárnu. Neměl jsem sílu protestovat. Chytřejší kolegové si s sebou vzali věci na převlečení, já jsem strašil lidi v šatnách v rádoby běžkařských homohadrech. Uplavali jsme další kilometr (takže padesátka možná padla!), navštívili páru podobnou mlze na hřebenech, jen teplejší, a na schodech na tobogán jsem pak měl pocit, že potřebuju nutně energetický gel.

V neděli se opravdoví sportovci vrátili na místo činu. Ti neautentičtí seděli doma, s hrůzou a pokorou vzpomínali na včerejší traumata, fňukali a celý den jedli.

text Řízek, fotka Endomondo.com

33 KILOMETRŮ PRŮRAZNEJCH ARGUMENTŮ

Polovina národa řeší, zda volit Losnu, či Mažňáka. Druhá polovina, která početně neustále sílí, toho má už po krk - a vyráží na hory. Je teď moderní, že prestižní sdělovací prostředky svým váhajícím čtenářům poradí, koho by měli hodit do urny a proč. A tak vězte, že Řízkovy stránky si vybraly ty hory.

Na počátku všeho bylo to, že jsem se jednou v práci sebral a vyrazil na oběd do kantýny něžně přezdívané Chemička nebo Prasečák. Když tu na mě Černá kronika haleká, ať jdu k nim. Jedeš s námi na běžkách Krkonošskou sedmdesátku? - Proboha, proč? Já? Ste upadli, ne? Jako jedinec bez názoru jsem byl nicméně za necelé tři minuty prakticky ukecán. A na chemickou specialitu jsem prakticky ztratil chuť. A doma tedy neměli radost.

Ten závod prý běží pětičlenné hlídky, což ovšem bohužel neznamená, že bychom se nějak rafinovaně vystřídali. Ba ne, na začátku března nás všechny (tedy i mě) čeká sedmdesát kilometrů přes krkonošské kopce. Což by zřejmě nebylo nic zas tak strašného, kdybychom kupříkladu pravidelně běžkovali. Ale to já třeba ne.

Abychom si to aspoň trochu dovedli představit, vyrazili jsme s kolegou, který tenhle úlet vymyslel, na jeden den do Jizerek na tamní magistrálu. Veslař Mikuláš oděn do trendových červených běžkařských oblečků a maje nejvyšší bruslařský model z manufaktury Jana Fischera - a já, v jedné ze svých plyšových mikin a s lyžemi z půjčovny pravděpodobně progresivní značky Ski Trab, soudě podle názvu východoněmecké.

Ze stadionu v Bedřichově jsme se krátce po poledni vydali strmě vzhůru. Na trati to vypadalo jako na magistrále v odpolední špičce. Mikuláš se odvážně řítil vpřed a pomalejší lidi problikával voláním Stopa! Jeden ho zvlášť brzdil a dělal, že ho neslyší, a tak jej předjel zprava. Nezdařilo se, v odstavném pruhu se vyválel a poškodil svou botu, taky značky Želé. Pomalejší lyžař se mu vysmál, sportovci si navzájem vyměnili nějaké ty debily a hovada. Ale v desetistupňovém mrazu emoce rychle chladnou.

Na běžkách jsem byl naposledy asi předloni, tak jsem radši moc neexhiboval a jel takticky, co bakelit na mých lyžích stačil. Stoupali jsme v protisměru Jizerské padesátky přes Krásnou Máří a Tetřeví boudy nahoru na Čihadla. Předjel nás pouze jediný člověk - ano, musíme si to přiznat, byla to ženská.

Na Knajpě, kam jsme se škrábali bezmála hodinu a tři čtvrtě, vytváříme vrcholové foto a přemýšlíme, co dál. Nakonec sjíždíme dolů do Smědavy. Tam začíná asi kilometrový krpál kolem Jizery a boj o život. Veslař je v krizi, opouští ho dobrá nálada, dokonce se přestal kriticky otáčet za dívčími zadnicemi a jeho sporttester pípá jak kuře na tripu. Když se konečně po asi hodině vracíme na Knajpu, je jasné, že toho bylo ažaž. Kolega pojídá sójový suk, což je energetický gel pro plebs. Moje müsli tyčinka ztvrdla na kámen a vybil se mi kromě těla i telefon! Chci domů.

 Posledních deset kilometrů do Bedřichova je pořád z kopce, nebo aspoň dřív to tak bylo. Tentokrát jakoby tu nakloněnou rovinu někdo zlomyslně pootočil. Vůbec to neutíká. Jak rád jsem se na stadionu v půjčovně opět setkal se svou obvyklou obuví, banánem a občankou!

Nominační závod zakončujeme v Liberci ve fastfoodu s obřím žlutým M. Máme dohromady asi dvanáct hamburgerů (na severu Čech jsou nějaké mastnější než jinde), silácké řečičky a někteří z nás (já ne) i zálusk na servírku Kateřinu. Byť se i servírka snaží, skutek utek, chybí energie.

Najeli jsme s veslařem a Ski Trabem 33 kilometrů. Po sedmdesáti kilometrech bychom tedy teoreticky měli vypadat jen dvakrát hůř. A co když ne? Aspoň budou mít v Černé kronice o čem psát.

text Řízek, mobilní vrcholové snímky Mikuláš a Řízek a mapička Endomondo.com

KOLEČKOVÝ VÝLET

Můj druh má spoustu hobby. Takže v bytě se nám válí koule na bowling, obrovský drak (říká se tomu „kajt“), kytara, dva foťáky, turistické mapy a v neposlední řadě kolečkové běžky. Právě posledně jmenovaný předmět jsme se rozhodli provětrat v mé učící pauze. Vzali jsme běžky, vzali jsme brusle a hurá do Poděbrad. Ne do lázní, jak si určitě myslíte, alebrž na cyklostezku podél Labe.

Bylo 26 stupňů, sun was shining a my vyrazili na cyklostezku směr Poděbrady-Nymburk. Nejdřív teda hezky pozvolna, takže po dvou kilometrech jsme zastavili na točenou limonádou. Kousek od nás zrovna probíhaly jakési hasičské závody, tak jsme se radši po dopití žlutky rychle sebrali, abychom neviděli, jak bude v alejích nablito.

Svištěli jsme dál, dokonce se mi na mých nových bruslích značky Fila (product placement musí být) podařilo předhonit Lukyho. Určitě by vám tvrdil, že je to tím, že neměl k těm suprběžkám suprhůlky, ale to mu nevěřte. Než jsem stačila zajásat, jak jsem si ho namazala na prsa, svalil se za mnou jak pytel. A výsledkem byl silniční lišej na pikantním místě… Určitě by vám tvrdil, že i za ten karambol může absence hůlek, ale to mu taky nesmíte věřit.

Skaut chvíli fňukal, ale než jsme dojeli do Nymburka k mostu a stavidlům a závodům dračích lodí, bylo po breku. Abyste nám věřili, tak jsme se tam vyfotili a v kolečkách jsme měli tak 9 kilometrů. Teprve? No hergot, tak šup šup. Přeběhli jsme na druhý břeh (bez registrace) a namířili jsme si to zpět do Poděbrad. Trochu jsme bloudili, ale blondýně nakonec poradil domorodec a tak jsme se vydali po tom hezčím břehu pěkně zpátky.

A to vám bylo bájo. Nikde nikdo, cesta uzoučká, ale přitom tak akorát. No idylka. Luky už nespadl, mě po 18 kilometrech začaly ty nové brusličky tlačit, tak už jsem si finále přes město odpustila a doploužila se do cukrárny. Ale to byla taková cukrárna, že i Homer Simpson by doughnuty vyměnil za jejich dobroty.

Břicha jsme si naládovali zmrzlinou, pan Odřený zadek dokonce nějakým jogurtem s živou kulturou a uťapaní jsme to zalomili autem směr Praha-Budějovická, kde už se ostatním krámům stýskalo po Lukyho běžkách. Hned druhý den si skaut pořídil nějaká udělátka, díky kterým teď může jezdit na běžkách i s hůlkami. Takže teď jestli spadne, tak už nám nebudeme moct tvrdit, že za to můžou ty hůlky, co nemá.

text a mobilní fotky Maruška, mapička Endomondo.com

BĚŽKY, TYGR A DRAK

3+1 z Týdne jeli do Jizerek
text a mobilní fotky Řízek
 
Co opravdu prověří pevnost vztahu? Není to účast přítelkyně na narozeninové oslavě s kamarády ani večery v nucené společnosti Sexu ve městě. Ani návštěvy u tchyně, ha ha ha, nebo společné nakupování. Je to bezesporu výlet na běžky v Jizerkách.

Lidé jsou různí, někteří sobotu v zimě a potu neocení tolik, co jiní. Další se zase tváří, že lyžovat pojedou, ale nakonec vyměknou. Nakonec jsem se tedy snažil na běžkách odrovnat jen tři konkurenty z časopisu Týden, včetně Marušky.

Vláďa měl legendární artisky a péřovku, Vokurka byla celá windstopperová a nakažlivě nadšená. Já měl Kájovy dlouhatánské madshusy a hadry na kolo, debutující Maruška měla metr dvacet dlouhé běžky se šupinkami, na něž ještě někdo zlomyslně nanesl klistr, který jsme v několikastupňovém mrazu moc nevyužili.

Běžky se šupinkami mají tu nevýhodu, že neumí jezdit rychle. Do kopce to ještě jde. Vedle Marušky kráčí Vokurka, jejíž plíce jsou schopné udýchat kopec i nepřetržitý pokec z Nové louky až na Knajpu.

Je krásně. Není moc vidět, chvílemi sněží, ale je krásně. V Knajpě mají v akci čaj s rumem, Marušku zachaňuje liberecký párek a pomerančovka, na rozcestí ji přemluvím, aby jela dál. Měníme lyže; žena se na těch dlouhých stává královnou bílé stopy a jede jako tygr, tedy když se jede z kopce. Měním se na trenéra a motivátora. Tady se to láme. Kdo vydrží, vyhraje.

Po necelé dvacítce končíme v hospodě na Nové louce, pár metrů před koncem hází Maruška neuvěřitelnou tlamu a mění se v tygra. Scházíme se se zbytkem Týdne - se zpravodajstvím i publicistikou. Dlouhé čekání na volné místo kompenzuje fantastické všechno; od polévky přes kance po žemlovku, kterou tamní kuchařky povýšily z jídelnového blafu v gurmánský zážitek.

Jedeme domů, Liberec fabie projíždí smykem, na dálnici se dříme a Marušku budou pár dní bolet nohy a záda. "Docela se mi to líbilo," přizná po čase opatrně. Tenhle test jsme zvládli.

BĚŽKAŘI A REJNOK

Jak utopit telefon na běžkách
text Řízek a mobilní fotky Kubča a Ř.

Velkohubě začínal nedělní běžkařský výlet. Hojnou účast a kvalitní zážitky sliboval nejen organizátor Kubča, ale i sobotní počasí. Sluníčko a modrá obloha se mohly přetrhnout v ukecávání, proto mě trochu zaskočilo, když jsem nad nedělním ránem v polospánku zaslechl jakési protivné bubnování na sklo mého střešního průzoru. Definitivně mě pak probudila až žalostná esemeska znamenající faktickou likvidaci zájezdu - původního dopravce zmohla sobotní noc, Franta rovněž odpadl. A tak najednou nebylo vozu.

Roli zachránce však na sebe vzala má milá a spolehlivá bělostná šestnáctka, zbylou trojici lyžařů bez reptání odvezla do hor. Drzost Pražáků slavila naprostý úspěch - sebevědomě jsme minuli Bedřichov i několik cedulí křičících OBSAZENO a vyjeli až nahoru na Novou louku (kdo by šlapal do kopce?). Tam jsme našli právě to jediné parkovací místečko, neboť to zrovna jedna posádka balila.

Aby ne, ono totiž pršelo. "Ty podmínky jsou dneska strašně těžké, boří se to, no vůbec to klukům nezávidím. Vidíte to, jak se všichni boří? Tomu v těch nemožných šusťákách se to ještě lepí a sám sobě šlape na hůlky, támhleten si zase vzal snad manšestráky a běžky s šupinkama - nebo je to mikrokontakt?-, no bude to dneska extrémně náročné," popsala by situaci expertka ze studia a ani by nemusela moc přechylovat. A měla by pravdu.

Po osmi kilometrech stoupání jsme byli navenek mokří a vespodu zpocení a ve zbytku výletu jsme z tohoto pocitu už nevyšli, v botách se objevily prameny, pravděpodobně nikoli léčivé. Příroda se nám vysmála také prostřednictvím těžkých vloček a sněhu, který neklouzal. Ovšem to vše nás popohánělo k nevšednímu tempu. Jakub a dva Lukášové tak už chvíli po poledni seděli v hospodě; jeden převlečený, druhý naostro a třetí v manšestrácích. Pili čaj, hodně jedli, sušili můj telefon a dívali se na rejnočí kůži visící na zdi (viz foto nahoře).

Drandíce dálnicí, rozebírali jsme pěkný výlet a telefon, který nějak nešel. A nad Jizerkami vylézalo škodolibé sluníčko a špičatými paprsky píchalo do očí.