ČERT MUSÍ ZA DVEŘE

Jednou to praskne. Těm dětem prostě dojde, že nenadálá návštěva tří lidí - statného šedesátníka, blonďaté mladé ženy a jednoho možná ještě trochu umouněného muže - je přeci jen poněkud nápadná, když ve stejné podobě opakuje každoročně, a mohla by čistě teoreticky mít souvislost s mikulášskou nadílkou, jež před pár minutami skončila.

Ale dojde jim to nejdříve příští rok. Teď se ještě můžeme v klidu a s nepředstíraným zájmem vyptávat, co že měl ten Mikuláš na sobě, zda neměl děravou čepici, zda byl anděl krásný (jak se od anděla tak nějak stereotypně očekává), jestli čert byl opravdu tak strašlivý, řinčel zrezivělým řetězem a na hlavě mu plály rudé kadeře, z nich trčela dvojice rohů. Všechno nám to jeden přes druhého vyprávějí. A můžeme pít víno a jíst guláš a okázale litovat, že jsme se zdrželi a toho Mikuláše zase (stejně jako loni a předloni) těsně neviděli.

Jsme neziskový tým, nelepíme inzeráty na kandelábry, protože obsluhujeme jen vybrané dětné kamarády a příbuzné. Anděl s čertem si dali sraz v redakci a společně jedou tramvají devítkou a budí mírný rozruch. Povídají si o tom, co bylo v práci, občas kouknou na mobily. Drží se za jízdy tyče a při brzdění trochu vlají, jako všechny normální lidi i fiktivní postavy. "Čerte, tady vám asi něco upadlo," podává mi paní ocas, který jsem vytrousil.

Před bytovkou parkuje Mikuláš. Má bílé nebeské auto s náhonem na všechna čtyři kola, protože cesty tam nahoře stojí za starou bačkoru. U nás v pekle to ale není o moc lepší. Do domu nás pouští starší dáma a můj otec si na ni testuje svou mikulášskou dobrotivost. Je to role, která mu sedí: "Určitě jste byla letos hodná," loučí se a zvoníme na správné dveře. Nadechnout, vydechnout, narovnat paruku. Řetěz do pravé, pytel s našitými končetinami dětí (oblíbená rekvizita) do levé.

V obýváku čtyři děti cca dva až pět let. Maminky konejší, otcové natáčejí. Mikuláš si zapomněl brýle a anděl s osmi dioptriemi mu pomáhá luštit výhody a nevýhody jednotlivých dětí. Nakonec to společnými silami zvládnou. Každý dostane to, co si zaslouží - pochvalu, vlídnou kritiku, pytle s cukrovím, uhlí.

Pětiletý kluk studuje něco jako ČVUT pro předškoláky; v klidu odříká čertovi básničku a jde si vedle nejspíš počítat nějaké vzorečky. Čert musí za dveře a je mu dozorujícím orgánem nařízeno omezit strašení.

Moc to nepomáhá, malé děti totiž řvou, jen co začnu chrastit řetězem. Není to dobré přirovnání, ale je to jak Pavlovův reflex. Na druhou stranu je dobře, že se mě bojí i beze slov, protože když jsem si před zrcadlem zkoušel strašení a čertovské blekotání, nebyla to žádná hitparáda. Znělo to spíš jak logopedické cvičení pro začátečníky. Němohra mi celkově svědčí a zjistil jsem to už mnohokrát při jiných příležitostech.

Mikuláš nás veze na závěrečnou štaci, aniž by se demaskoval. Pokud nás cestou zaznamenaly radary, fotky budou zcela neprůkazné. Průběh je obdobný, víc nezúčastněných dospělých, ale děti jen dvě. Oproti loňsku prodělaly dynamický vývoj. Andělova neteř hrozivě řve, ale ne tak kvůli čertovi, ale protože záhy zjistila, že ten neznámý vousatý člověk v bílém to všechno ví a má zaznamenané ve své nebeské knížce - třeba jak se ošklivě vztekala na maminku. "Je to kriminální uvažování," konstatoval posléze její otec. Mizím na chodbu, tady na pořádné trauma stačí vyšetřovatel Mikuláš.

Její starší bratr je úplně v klidu. Dokonce mi připadá, jako by si mě hloubavě prohlížel. Zachumlám čertovi obličej ještě víc do kabátu.

Jednou to praskne. Ale příští rok snad ještě ne.

text a foto Řízek

MIKULÁŠOVO NADĚLENÍ

Je tu hrozné horko. Čertova kakaová pleť se leskne a propůjčuje mu spíš vzhled exotického playboye než děsivého pekelníka. Červené rohy jakoby ze sexshopu to podtrhují. Marjánka vypadá andělsky, ale proboha, jakého pohlaví jsou vlastně andělé? A proč si výrobce paruk myslel, že mají bílé vlasy? Padá mi mitra z hlavy a umělohmotný plnovous, se kterým bych byl králem Letné, svědí a šimrá. Nějaký rodič měl skvělý nápad a z dvaceti centimetrů si mě natáčí. To ale není nejhorší - v salónku přede mnou je asi dvacet dětí s očima navrch hlavy, které se na mě upínají. Jako se na mě upínají jejich rodičové s kamerami, fotoaparáty a očekáváním. "Tak děti, byly jste letos hodné?" koktám nesmělým hlasem do davu.

Mikulášem jsem se nikdy stát nechtěl. Ani jako dítě jsem tenhle svátek nikdy moc neprožíval; švestkové perníky s čertem a andělem mi nechutnaly a házet petardami po Mikuláších obrážejících sídliště mi připadalo nedůstojné. To radši třeba Velikonoce - babička vždycky na zahradě, která už tehdy lehce připomínala džungli, poschovávala sladkosti a vajíčka a s bráchou jsme je pak v křovinách hledali. To bylo prima. Ale Mikuláš? Pomeranče a ledová čokoláda v punčochách, pár brambor od čerta a emoce celkem na nule.

Když se moje žena iniciativně nabídla, že uděláme nadílku pro synovce a "pár dalších dětí", pořád jsem byl celkem v klidu. Předpokládal jsem, že dostanu roli třeba druhého čerta, který se jen trochu ušpiní a bude se zlověstně koukat - trénoval jsem to proti zrcadlu a nevypadalo to zle. Jenže z nejasných důvodů mi byla nakonec přepuštěna řekněme hlavní role štědrého světce. Kamarádům, kteří berou tuhle tradici jako vítanou periodicky se opakující šanci na sanaci rodinného rozpočtu a dokážou obejít třeba patnáct domácností, moje následné obavy, nespavost a pochybování přijdou směšné - ale já jsem to fakt nikdy nedělal.

Navíc jsem neherec, trémista a nerad mluvím před cizími lidmi. Že na poradách v práci působím jako hotentot, na to už si všichni zvykli, nicméně pro ty děti to bude leckdy první zkušenost s Mikulášem - a co když si budou už napořád myslet, že všichni Mikuláši jsou hotentoti?

Přijeli jsme pozdě; i Mikuláš chtěl v centru Prahy ctít modré zóny. Nakonec si řekl, že má nebeskou výjimku. Dětí bylo v salonku restaurace víc než pár. Vypadalo to, že si každý z toho původního páru přizval i pár svých kamarádů. Určili mi jakési vyvýšené pódium s ohrádkou - připadám si spíš jako prokurátor než jako světec.

"Mám na tebe takovou indiskrétní otázku: Chodíš už na nočník?" zkouším to asi po dvaceti minutách nadílky trochu odlehčit. Přes hluk (největší bordel dělají rodiče, kéž by si je čert všechny odnesl v tom příliš velkém pytli!) stejně nevím, co tříletý klouček povídá, jestli vůbec něco, jen je mi jasné, že anděl obrátil oči v sloup.

Anděl předává poslední balíčky, v nebeské knížce zbývá posledních několik stránek s hříchy. Je to pestré, od neuklizených hraček, kopání do maminky při přebalování po ztrácení nabíječek na mobily. Ale všechny ty děti byly asi převážně hodné, když dostaly takové mraky dárků. Ostatně mám to tu černé na bílém. Málokdo se taky bojí čerta. Třeba v něm taky vidí spíš toho krasavce-mouřenína. Jestlipak běžný kněz při mši propotí komži? A jestlipak jim taky ke konci odchází hlas?

-----------------------------

Jsem rád, že Maruška už nemá bílé vlasy a že Slížák odložil řetěz a pytel i kakaovou vizáž. Už odmaskován jsem se proplížil mezi dětmi pojídajícími perníky, pomeranče a čokolády ke konfitované kachně s kaštanovým pyré. Dopadlo to dobře. Vykoledovali jsme si několik lahví vína a s čertem a andělem se pomějeme. Příště bychom však těm dětem mohli místo Mikuláše poschovávat sladkosti (a mně kachnu) po zahradě a třeba by se jim to taky nakonec líbilo víc. Zkusím to na poradě navrhnout.

text Řízek, foto Anděl

HYGIENA

"Víš, že hygiena zavřela tu čínu tam vedle Arabů?" povídá kolega takhle při pátku. Jsem v šoku. Nedělám si žádné velké iluze o úrovni takových provozoven, kam se chodí spíš za poměrem cena/výkon než za chuťovým požitkem, ale přiznám se, že mě to silně zasáhlo. Je to hned u redakce! Kuře s citrónovou omáčkou za 69,-, které jsem si tam s oblibou dával, rázem zhořklo a zkyslo. Jako i pikantní polévka (k hlavnímu jídlu za 10,-), už sama o sobě hořká a kyselá.

Cítil jsem se jako spotřebitel oklamán a smuten, jako když onehdy jiná inspekce vypátrala, že na mé oblíbené pumpě v Poříčí nedaleko Maruščiny chaty patrně ředí palivo. Taky trochu podveden a bezmocný. Jako když si v těch pohádkách a baladách bláhovec z jeskyně odnese mraky zlata a pak vyleze na světlo a má z toho šutry a oči pro pláč.

Tak ono tohle bistro i v konkurenci podobných podniků působí poněkud ošuntělejším dojmem. Třeba ty plastové ubrusy jak ve školce a komunistické plakáty na stěnách. Podivné je i upozornění na prasklé výloze, že se o ni osoby nemají opírat a popíjet alkohol. Ale paní servírka se zase vždycky usmívá, navíc je to fakt blízko. A kuchyně je umně schovaná tak, aby se do ní z žádného úhlu, ani pomocí soustavy zrcátek, nedalo nahlédnout. Paní vždy jen rychle otevře okénko, vyndá nudle a okénko neprodyšně zabouchne. Zákazník si tak může jen představovat, jak báječně to v kuchyni vypadá a v jaké sanitární dokonalosti orchestr sehraných čínských kuchtíků chystá jeho krmi.

"Inspekce v provozovně rychlého občerstvení nabízející cca 90 druhů pokrmů (stejně je nejlepší ta citrónová omáčka, pozn. red.) zjistila suroviny uložené v silně znečištěných obalech a sporáky, digestoře pro odtah par a okolní stěny silně znečištěné vrstvami mastných nečistot. Dále provozovatel dlouhodobě neudržoval v čistotě skladové prostory a v kuchyni nebyla k dispozici teplá tekoucí voda," popsali hygienickou apokalypsu v království tamního šéfkuchaře inspektoři a bez milosti ji zavřeli. Asi se zrovna paní usmívala málo.

ČOI a SZPI nás dennodenně zásobují zavřenými supermarkety kvůli myším bobkům a anonymními bary u hřiště v Horní Dolní, kde zrovna netekla voda. Ale tohle? Tohle ale bylo prostě hrozně blízké. Nemohl jsem si to samozřejmě nechat pro sebe a píšu Pájovi, který pracuje (a stravuje se) opodál. "Včera jsem se brutálně ožral a dneska jsem si dal k obědu právě čínu, takovou tu, co je v Bozděchově ulici... a před chvílí jsem to vyklopil do záchoda, horem," okamžitě odpovídá. Načež zjistí, že mluvíme o té samé číně.

Procházíme další zprávy SZPI a zjišťujeme, že jsou na tom jinde i hůř. "Alespoň tam nebyl výskyt mrtvých a živých škůdců v mase," poznamenal Pája a podivil se, jak to, že mu v číně dneska uvařili, když je hygiena zavřela. Jenže oni už asi zametli špínu a pustili teplou vodu, pozvali inspektora na kontrolu a jede se dál. Kamarád potvrzuje, že v restauraci zrovna byl nějaký pán a usměvavá servírka podepisovala formulář.

Asi to tak má být. Aspoň jsme se při té příležitosti dohodli, že zajdeme příští týden na oběd. Ovšem zařekli jsme se, že do téhle číny ne. Už nikdy. Ale ono nám to stejně dlouho nevydrží, stejně jako ostatním nepříjemně překvapeným nenáročným strávníkům. Do Poříčí pro benzin už taky jezdím bez řečí. Je to blízko a paní u pokladny se pokaždé usmívá.

text Řízek, foto SZPI

MÍŠIN PRVNÍ HEJT

Nejsem nijak extrémně pintlich, nevadí mi spát tři dny ve stanu a sprchovat se jen vlhčenými ubrousky a jednou jsem snědla ve čtyři ráno i quesadillu, co mi spadla v Dlouhý omylem na zem. Ale zážitky z povánočního bowlingového minisoustředění torza Amatérů a Kamarádek na Andělu mě donutily sepsat můj první čistokrevný on-line hejt. 

(První off-line hate už si u mě vybrala pracovnice České pošty na Černokostelecké).

Člověk si za 780,- korun za dvě hodiny představuje když už ne naleštěné dráhy, kožené sedačky, drinky zdarma a pikolíka u každé dráhy, který podává koule a chválí strajky, alespoň takový ten nenadchne/neurazí standard. V bowlingovém centru Equinoxe příhodně umístěném ve foodcourtu mezi fastfoody na Andělu si ale tenhle 'standard' vysvětlují po svém. 

Koule oškrábané tak, že už dávno ztratily svůj původní tvar, dráhy zapadané prachem, že můžete vidět směr vašeho hodu i všech hodů za poslední rok a půl, koberec prošlapaný až na beton pod ním, vrstva bordelu pokrývající voskovací stroj, usvědčující ho z mnohaměsíční zahálky, koš u baru, do kterého někdo minimálně nablil, a navrch naprosto odshoradolů zesraný a několik týdnů nemytý záchody.

"Ty vole, mě to tady tak strašně sere."
"Měli bychom to nějak zmedializovat, vyhejtovat ...třeba u mě na stránkách."

Majitel toho zaplivanýho podniku by zasloužil celodenní torturu (zahrnující nucené sledování projevu Miloše Zemana prokládané reklamou na Timotei s hlasem Marthy Issové), stejně tak pán obsluhující rozesrané dráhy a pindající kvůli botám a házení koulí na zábranu, parta mladých blbounů snažící se hrát s Maruščinou koulí a cpát do ní svoje tlustý prsty a pokladní v Tesku, která Lukymu decentně naznačila, že je dement.

"Přístě půjdem radši do nonstop bowling baru ve Vršovicích."
"Tak jo..."

text kamarádka Míša, fotka Řízek

PĚŠÁCI STÁNKOVÉ MAFIE

Trpasličí chaloupky
text a foto mobilem Ř.

Možná že vás to taky napadlo. Kde se berou ty ohyzdné stánky, které několikrát do roka za spokojeného brumlání starosty Jančíka zakryjí velkou část pěší zóny na Andělu? Jestlipak je pokaždé postaví rozkošní trpaslíčci s malinkými kladívky a šroubováčky a lesní víly na jejich střechy při měsíčku nakladou došky, mech a kapradí? Nebo se tam objeví díky mávnutí kouzelného proutku – starosty Jančíka?

Zjistil jsem, že pravda je tak někde uprostřed. Za bezesných nocí je tam za neustálého nadávání budují přiožralí asociálové spolu s chudými studenty.

Našemu štábu se koncem listopadu poštěstilo, že byl při tom. Spolužák Honza mi už dávno předtím nabídl brigádu. Dokonce tak dávno, že jsem na to zapomněl jako na smrt (což je mimochodem klišé, které mi přijde naprosto zvrhlé). Bohužel Honza nikoli, a tak jsem se na práci, „na kterou nás bude dost a která bude rychle odsejpat, uvidíš,“ jednoho večera musel začít chystat. S nekvalifikovanými pracemi mám už své zkušenosti, a tak jsem se soustředil hlavně na dva potenciální problémy, o nichž jsem si byl jist, že nastanou, a sice zimu a hlad.

Kromě těchto dvou, na něž jsem se samozřejmě opět připravil nedostatečně, se objevil ještě další, naprosto zásadní. Organizace práce, respektive její absence. První část večera se nesla v duchu absurdního dramatu Čekání na Pešíra. Tajemný muž, šedá eminence v pozadí ne a ne se odtajnit. Místo něj náš hlouček mrznoucích a na Godota Pešíra lajících neustále nabýval na síle. A také skupinka bezdomovců, prostitutek a dalších typických Smíchovanů.

Po hodině a půl neplaceného volna se On objevil. A s ním i náklaďák se stavebnicí, z níž měly naše šikovné ruce zbudovat vesničku pětatřiceti vkusných dočasných dřevostaveb. Pešír přiděloval nářadí. Vybral jsem si prestižní a intelektuálně (troufnu si tvrdit) nejnáročnější post elektrického šroubovače, neboť studuji už třetí humanitní obor na vysoké škole a vyhrál jsem olympiádu z češtiny.

Má hladina jásotu ze získání prakticky bezpracného postu klesala nepřímo úměrně hladině alkoholu v krvi mých dvou spolupracovníků. Obě podivné existence totiž dost podezřele často odcházely s lahví kofoly. Až po čase jsem pochopil, že je říznutá fernetem, nebo spíš naopak. Oba muži se stávali čím dál méně vhodnými pro náš náročný úkol: do bezpochyby architektonicky cenných staveb bušili kladivem, malátným přenášením jednotlivých dílů ohrožovali typické Smíchovany a v neposlední řadě občasné návaly beznaděje, či naopak euforie velmi brzdily průběh stavby. Musel jsem tedy často odkládat své povýšené náčiní a suplovat bujaré dělníky.

Vleklo se to. Milan s Honzou byli odveleni na galeje – v jakémsi tmavém skladu plnili další náklaďáky dřevěnými kusy vesničky. Když se po půlnoci vrátili, vypadali zuboženě. Na Honzu padla krize – sotva se hýbal, nemluvil, na střechu dával podlahu a na podlahu padal sám. Ve špatné formě s blížícím se koncem zápasu však byli všichni: skupinka rebelů dokonce odešla dříve, jejich vůdce prostě řekl: „Sol!“ a Pešír beze slova rozdal každému po tisícikoruně. Jiní se opřeli o stánek a rozebírali erární nářadí, či pohlavní život svůj, druhé a třetích.

My jsme, poctiví a hloupí, vytrvali až do konce. Když už noci moc nezbývalo, nasadili jsme poslední chatičce stříšku, nastavili dlaň a dovlekli jsme se na Smíchov. Z posledních sil jsem otočil klíčkem v zapalování a odjel někam domů.

Vzpomeň si na nás, až si tam budeš kupovat trdelník. A uroň do předraženého grogu či svařáku v plastovém kelímku slzu!