.jpg)
Mám (měl jsem, před Hedou) doma cetky upomínající na desátý a dvacátý úspěšný odběr, před třicátým jsem se ale nějak zasekl.
Mou krev mi dvakrát obrazně řečeno vrátili s tím, že v testovacím vzorku je nedostatek železa (limit je 135 čehosi v čemsi, já jsem obsahoval jen 129, respektive 133). Rozklíčoval jsem při té příležitosti jejich důmyslný systém: nesplním-li při zkoušce limity, sestra číslo v kartě zakroužkuje a pro doktorku to je signál, že mě má s díky za účast poslat domů. Pravda, asi nebyl nejlepší nápad jít tam den po maratonu. Dostal jsem železné tabletky a pokaždé, když jsem na ně nezapomněl, jsem je i bral.
Další odklad nastal tím, že jsem neplánovaně daroval krev slovenské bahnité cestě a ulici vesnice Ulič na východě Slovenska. (Mimochodem, už jste to slyšeli? Ujel jsem Tisíc mil!)
Ta třicítka tedy ne a ne padnout; píšu mail do krčské nemocnice, jestli je rozervané a sešité koleno bráno jako stopka na půl roku, a domnívám se, že jo. Ale paní doktorka mi píše, ať tedy přijdu, a já si rezervuju místo hned na pondělí a těším se. Na hledání parkovacího místa, na vyplňování dvoustránkového dotazníku a především na párky za odměnu. A na tu třicítku. Medaili přivezu Hedě a ta bude pyšná, až jí vysvětlím, co je to pyšná.
I když vlastně: co to železo? Přicházím až jako čtyřicátý sedmý. Nikdy jsem v Krči tolik dárců neviděl. “Vypadá to tu jak v pátek,” hlesne paní v bufetu a naráží na fakt, že řada dárců využívá nároku na volno po odběru (já ne, protože jsem blbej). “Chcete kafe, nebo čaj? Sušenku a vodu si vezměte sám.” Člověk tam jde dvakrát: před odběrem na první letmou sváču a pak až po výkonu na párky.
Moje železné číslo není zakroužkované; 138 asi není žádná sláva, laťka se nejspíš trošku chvěje, ale vypadá to dnes nadějně. Čekání ale nebere konce.
Po skoro hodině a půl mě volá paní doktorka. Prochází se mnou dotazník, který jsem vyplnil. Barvitě vyprávím o svém cyklopádu, protože jsem konečně narazil na někoho, kdo to ještě neslyšel. Paní to zajímá méně, než bych čekal a než by si to zasloužilo, zato se zasekne u boreliózy, kterou jsem někdy ve dvanácti onemocněl, aniž si toho kdokoli všiml (ale OK, klidně povyprávím i o tom). Zjistí, že zmínka chybí v mé kartě. Načež zjistíme, že to vůbec není moje karta. Ani dotazník de facto není můj, je na mého o pět let staršího jmenovce. Sympatické je, že má úplně stejnou krevní skupinu.
Zase se vše zadrhne, doktorka zmizí, pak se zase vrátí, objeví se nějaké chybové hlášky v počítači, pak zmizí, přijdou i nějaké sestry, mávají papíry a já chvíli přemýšlím, jestli jsem to opravdu já, kdo devětadvacetkrát daroval krev, co když jsem vlastně o pět let starší, a je to vůbec moje železo?
Dostanu nový dotazník se svým rodným číslem a posílají mě na odběr. Nastavím pravou paži, zaposlouchám se do Hanky Zagorové, která zdvojuje utrpení, a za pět minut je to za mnou. “Jste celý bílý,” jasně, ale dejte mi ty párky. Třicítka!
Jsem tak excitován, že postupně málem zapomenu vyzvednout batoh s notebookem, odevzdat kartu, nechat si dát razítko na parkovací lístek a do průkazu dárce. “Jestli se nemýlím,” a říkal jsem to tónem, že si jsem jistý, “tak mám dneska třicet,” oznámil jsem paní na evidenci. “Asi jo. Ale za to nic není,” konstatovala. “Můžu vám dát leda razítko na omluvenku.” Nechci!
Hledám a je to tak, další plaketa je až za čtyřicet odběrů. To je při mém nekovovém a věčně zraněném tempu záležitost na dalších pět let.
Jsem z toho tak perplex, že si jdu (poprvé v životě) koupit ručník. Nehodlám ho hodit do ringu, ale najednou jsem získal pocit, že jich máme málo.
Když se Maruška vrátí z práce, ukáže mi tajemnou skříň plnou ručníků. Je jich tam asi třicet.
text a foto Řízek
