HARRY POTTER A KÁMEN ÚRAZU

Kousek od Nové Paky, v malebné krajině Českého ráje leží chatkový tábor Sopka. Děti se tam v létě patrně vyřádily při etapové hře Harry Potter a sbírka mincí Barda Beedlyho aneb vzpoura Smrtijedů.

A zatímco řádily, jejich vedoucí zevlující na travnatém plácku s fotbalovým míčem nejspíš dospěli k závěru, že jim to kopání celkem jde. A hned potom, co se vrátili do civilizace, vystřízlivěli, umyli se, uklidili ešus a zkontrolovali, jestli nemají klíšťata, přihlásili se do Hanspaulské ligy.

Až na to, že se tábor jmenuje jinak a není v Čimelicích, je to vlastně okopírovaná historie našeho fotbalového týmu.

S LDT Sopka nás nespojoval jen podobný osud, ale i podobně nelichotivá poloha v tabulce naší skupiny. Sopka sice ležela ještě kousek pod námi, jenže naše výchozí pozice se začala zhoršovat se snižujícím se počtem našich hry schopných kamarádů.

I mě skolila rýmička, ale utkání nejnižší ligy na světě má absolutní prioritu, tak jsem se obalil šálami a šátky a šel. Povolali jsme i bratra Kubu, který dosud dával přednost vysokoškolskému soustředění. A bylo nás tak akorát, stejně jako soupeřů. Unikátní bylo jen množství míčů, které jsme donesli a které postupně všechny zmizely ve tmě pod hřištěm.

Záhy se ukázalo, že když jsme si na táborech říkali, že nám to kopání celkem jde, chyběla nám soudnost. Na hřišti se odehrávalo něco strašidelného – kamenem úrazu bylo posunout balon aspoň přibližně požadovanou intenzitou a směrem. Při kontaktech s míčem, které byly vesměs omylem a nahodilé, hrozilo poškození samotných hráčů. A celé se to úplně rozpadlo ve chvíli, kdy se po jedné vzájemné nešikovnosti zranil nejstarší hráč Sopky, která tak musela pokračovat oslabena.

Hrát přesilovku v malém fotbale je hračka. Trpělivou kombinační hrou rozeberete unavené soupeře a do prázdné branky přidáváte další a další góly. Pokud tedy nejste my. My jsme své už tak nedostatečné fotbalové umění zahodili a nahradili ho totálním chaosem. Všechny balony končily za plotem. Vůbec jsme si nevěděli rady. Jen jsme si nadávali. Soupeři stačilo usilovně stát kolem branky a potutelně se usmívat a nenápadně nevěřícně kroutit hlavou.

Až po nekonečných 45 minutách udělal bratr dvě kličky a zavěsil míč do šibenice, což měl udělat o půl hodiny dříve a několikrát, načež rozjel s kamarádem mladým Matyášem nepochopitelnou dětinskou oslavu plnou plácání a la černošský gang v Bronxu a mávání rukama do neexistujících kamer, jako kdyby právě v nastavení rozhodl finále Ligy mistrů. „Přestaňte se radovat,“ poručil starý Matyáš. Vrátili jsme se na zem.

Soupeř zareagoval nečekaně. Zraněný hráč se vrátil do hřiště a postavil se k mojí brance. Sice se nemohl hýbat, ale i tak byl celkem nebezpečný. Nebo se tak aspoň tvářil. O pár minut později se navíc zranil náš Dan a stoupl si k němu. Souboje dvou zchromlých mužů se měnily na vzájemné podpírání a působily nechtěně komicky. Sopka nás však začala tlačit a cítila, že slabšího soupeře už letos nepotká, takže by bylo záhodno vyrovnat. A málem se jí to povedlo. Trefila břevno a měla i další šance. Ještě párkrát jsme překopli balon přes plot až k zaparkovanému traktoru a pak to naštěstí skončilo.

Poprvé v kariéře jsem po zápase zašel za rozhodčími, abych se jim omluvil za to, že se na to museli celou hodinu koukat.

A pro všechny zúčastněné z toho vyplývá, že věci, které na táboře vypadají tak hmatatelně a opravdově, jako třeba fotbal nebo Harry Potter, v reálném světě neexistují.

text a foto Řízek

HLUBINY BOWLINGOVÉHO BAHNA

Minulé pondělí nás jako vždy a neodvratně čekal čtvrtý a zároveň poslední hrací den „pralesní“ 7. bowlingové ligy na Proseku v hotelu Duo. Tentokrát jsme dorazili v tradiční sestavě bez Citróna, tedy moje maličkost v roli týmové trojky, Péťa a Řízek kolísající mezi týmovou dvojkou a jedničkou.

Velkým problémem celé letošní sezóny bylo především zbytečné ztrácení bodů s outsidery. Zvlášť poté, co se nám mnohdy naopak podařilo obrat o body favority. A také skutečnost, že pokud jeden z nás zahrál dobře, ostatní ho svými výkony stáhli opět do hlubin bowlingového bahna.

Tímto úvodem bych chtěl nastínit naše ambice na dobrý výsledek, popřípadě nějakou tu individuální či týmovou cenu v tomto hracím dni. Cíle byly samozřejmě nejvyšší, jaké jsme si mohli dát, ale přiznejme si to otevřeně, bez jakéhokoli reálného základu.

O to více všechny naše příznivce překvapí následující řádky.

V posledním hracím dni, když už nám o nic nešlo, se nám podařilo neskutečné. Hráli jsme všichni ne dobře, ale výborně. Konečně, máte to možnost posoudit sami:

V tabulce hracího dne jsme sice skončili až na třetím místě s 19 body z šesti her (první tým měl 23 bodů ze sedmi her, druhý 21 bodů ze šesti her), ale s neuvěřitelným průměrem 498 bodů, což bylo o 51 bodů více než vítěz kola a o 35 bodů více, než měl tým na druhém místě!

V průměrovém žebříčku jsme byli za celé čtyři hrací dny nejlepší. Řízek měl z hracího dne na 1. místě průměr 184 bodů, já na 6. místě 158 a Péťa na 8. místě 155 bodů. Dále získal Řízek cenu za nejvyšší nához dne, a to když se mu podařilo dokonce dvakrát zahrát 201 bodů. Dále jsme se mohli radovat z několika lahví piva, což byla odměna za nejvyšší nához týmu v průběhu celé soutěže. To jsme dokázali (na nás) neuvěřitelným skóre 557 bodů.

Co z toho všeho plyne, mi řekl pořadatel při přebírání jedné z cen. "Pokud byste takto hráli celou dobu, bez problémů byste postoupili o ligu výš," konstatoval.

Bohužel nestalo se tak a my obsadili „pěkné“ páté místo z osmi týmů.

Poučení pro nás: Jsme srdcaři s velkým týmovým duchem, a proto je náš cíl pro příští sezónu jediný možný: postup do méně pralesní 6. ligy.

Zdraví dlouholetý kapitán Vlastík

foto Řízek

SEŘÍZENÁ MÍŘIDLA

Naše bowlingové mužstvo je nejspíš obecně nazíráno podobně jako svého času jamajský čtyřbobový tým. Roztomilá kuriozita na hranici recese - totálně bez ambicí, velmi hlučná, křiklavě oblečená, složená ze ztroskotanců, odsouzená k prohře, podceňovaná.


Zarostlý Vlastík se ovšem zhlédl namísto bobování v biatlonu. Ale prý už dávno, ještě než to bylo "in". Naši hru proto komentuje v biatlonovém stylu. Posílá nás za netrefené kuželky na trestná kolečka na záchodky a zpátky. Mluví o "nevhodně seřízených mířidlech"; nejspíš "špatná máza" pak zapříčiní, že se můj bratr, týmový benjamínek, při rozběhu rozplácne a duchapřítomně to zachraňuje variací na break dance.


Nějaký profesionálněji vyhlížející soupeř se se mnou zcela zbytečně pokusí rozebírat podmínky na naší dráze číslo jedna, jelikož se podle něj dramaticky změnily oproti jiným dnům. Ten člověk v tom vidí jakousi levárnu a ptá se na moje zkušenosti z tréninku. Pokrčím rameny a přiznám, že jsem svou kouli před měsícem schoval do skříně a dnes ráno vytáhl jen proto, že jsem si náhodou vzpomněl, že je další turnaj. (Vzpomněl jsem si proto, že ve stejné skříni jako koule je vysavač. A protože se u nás o víkendu luxuje.) A že trénujeme individuálně, což znamená, že hrajeme sami jiné sporty.


Zatímco pokračujeme v biatlonových paralelách, zbylé týmy se od nás trochu štítivě odvracejí. Oblečeni částečně ve starých zelených fotbalových dresech FC Forejt rozebíráme, zda bychom si vybrali spíš Italku Dorotheu Wiererovou, nebo Norku Tiril Eckhoffovou. Vlasta konstatuje, že bychom neměli zapomínat na Rusa Šipulina, protože je taky dobrý.


Kupodivu vítězíme. K zesměšnění favorizovaných Frfánových Hulibuřtů 5:0 nám stačí, když bratr trefí dvě ze tří posledních kuželek. "To je debil," vydechneme unisono, protože shodí jen jednu a paní Hulibuřtové věnuje půlbod za jejich vzájemnou remízu.


Amatéři Radotín - tak se bohužel jmenujeme, ale pořád to zní lépe, než kdybychom třeba měli ženský tým s podobným jménem - šplhají tabulkou vzhůru. Najednou jsme čtvrtí.


Poslední hra je ale nervozní. Hlavně proto, že jsem na střídačce. Daleko víc vnímám tu tíhu, která je na bedrech mých kolegů. Oni asi taky. Péťa buší pěstí do sloupu a omylem hraje, když zrovna nemá. Nenahraje ani stovku. Ani ostatní kolegové zrovna neválí. Naštěstí vedlejší dráha strašně zlobí a soupeři na ní hrající se zlobí ještě víc. Zaznamenávají nejhorší výkon sezony, my jen druhý nejhorší, a proto opět vyhráváme. A to je klíčové.


Radost ovšem trvá jen chvíli, protože nám za tři minuty jede metro, k čemuž musíme ještě překonat takzvaný Kotasův labyrint na stanici Střížkov. Železobetonové bludiště o třech úrovních.



Tunelem za odjíždějící soupravou tak doznívá hrdý pokřik: Někteří lidi nevěří, že Amatéři zvítězí.

text Řízek, foto Ř. a Citron

DILEMATA

Svého času byly populární takzvané gamebooky, které jsem si, už notně ohmatané, jako dítě půjčoval z knihovny a pak si je četl pod lavicí. Nešlo tam ani moc o čtení, nýbrž o příběh, který mohl čtenář aktivně ovlivňovat, a do nějž bylo proto snadné se vžít. Bylo to poutavé. Hrdina, třeba jednatřicetiletý novinář se zálibou v běhání, celou knihu řeší sled závažných dilemat. Čteš: "Máš zánět šlachy v prstu, poslední dny tě trápí jakási rýmička a za čtrnáct dní máš běžet maraton v Rakousku. Opravdu chceš jet na tradiční úštěcký triatlon do Holan k Milčanskému rybníku?

Team spirit

Pokud ne, otoč na stranu 27 (zůstaneš v sobotu celý den doma se svou milující manželkou a obézním kocourem a nic ti nebude chybět). Jestli ano, otoč na 87 (nalokáš se kalné vody, spadneš z kola ze srázu, ale vyhraješ duši a propisku)."

Když hráč zvolil stranu 27, tedy manželku a kocoura, mohl si pak dále maximálně vybrat, jestli si dá k obědu svíčkovou se šesti (strana 112), nebo mu žena uvaří kuře na paprice (strana 145). Což obojí v jisté míře přispělo k jeho regeneraci a i manželskému štěstí. Zdálo se to jako racionálnější volba, ale dítě čtoucí si pod lavicí bude nepochybně škodolibé.

Neprohlíží si dacii, ale mapu

A pošle hrdinu na triatlon. Do auta mu navíc posadí osmnáctiletého bratra; jeho maminka ho na závod ani nechtěla pustit, protože patrně v televizi viděla nějaký jiný triatlon. Nějaký, kde na těch pár, kteří se vůbec doplazí do cíle, rovnou čekají sanitky a havrani. Je pravda, že bratr jede jen štafetu, takže pouze terénní cyklistickou část. Ale zase nikdy neseděl na horském kole a absolutně nezná trasu, která není v terénu nijak značená. Hrdina nicméně věří, že to se nějak poddá.

Jsme na místě, v kempu Milčany. Ukazuje se, že závodníků je hrstka, zhruba stejně jako loni. Na druhou stranu mnozí pracují na tom, aby se startovní pole v budoucnu rozrostlo - druhé a čtvrté místo v letošním absolutním pořadí (Miloš a Rádoš) mají dohromady šest dětí.

Odložte půllitry a utopence, jde se na start. Voda je teplá, ale mazlavá. Má si vzít si ty plavecké brýle, ve kterých není po chvíli nic vidět? Ano, ano! tleská čtenář. Patnáct lidí se máchá v rybníce a ostatní na to koukají. V čele krauluje Mažňák, muž s vojenskou disciplínou i kondicí, proslulý schopností zabloudit kdekoli vyjma rybníka. Pár diváků si dokonce Mažňáka spletlo s hrdinou, protože mají podobný účes, respektive takové vlasové reziduum. Znalci ale vědí, že novináři kraulovat neumějí, zato se se zamlženými brýlemi napájejí zelenohnědou tekutinou daleko vzadu. Kromě ní je tíží i vědomí, že se novináři stali proto, že nic neumějí.

Hrdina čelo závodu vidět nemůže, protože nevidí vůbec nic, ale z vody vylézá první právě zmiňovaný vojenský lékař. Následuje plavkyně Míla a oba trojnásobní otcové. Pak konečně i náš závodník a po něm i Kubča, Milan i další borci a borkyně. Na chvilku odvraťme pohled, protože teď se všichni budou převlékat do cyklistického. Až na Mažňáka, který má speciální triatlonový obleček vhodný do všech živlů a už všem ostatním na kole vybaveném obrovskou mapou nepolapitelně ujíždí. Bohužel pro něj úplně špatným směrem.

Zbloudilý voják

Čtenář ani nedutá, protože musí vyřešit další dilemata. Jestli červené rukavice, nebo ty šedivé s prodřenými dlaněmi (šedivé, strana 101). A náš závodník už je v prvním kopci. Čteš: "Rádoš jede docela slušně, navíc má pěkný černo-zelený dres a taky bys s ním mohl cestou pokecat třeba o dětech, skutečně ho chceš předjet?" No dobře, tak tedy pojedeme bez něj.


Po přelistování na patřičnou stránku je tak hrdina osamocen a čeká ho sjezd zvaný Broučci. "Chceš slézt z kola a vyhnout se těm obrovským šutrům, nebo to hodláš riskantně sjíždět a nahnat pár mrzkých sekund?"

Bratr se našel

Jasně, budeme sjíždět. Jezdec končí v parakotoulu, kutálí se ze stráně, z jeho startovního čísla se přitom chvílemi stává ležatá osmička. O chvíli později dopadne i kolo, na něj. Pak je ticho. Ale on nakonec, odřený a orvaný, vstává jak fénix z popela, respektive z jehličí a šutrů. A zbylých třicet kilometrů (tedy asi osmdesát stránek knížky, které můžeme přeskočit), po trase projede maximální rychlostí v zoufalé snaze dojet domněle vedoucího Mažňáka. To se mu, jak se čtenář může uchichtnout, nikdy nemůže povést, protože voják bloudí někde daleko za ním.

Johny Troska senior se přezouvá

U kempu, kde je start i cíl, se stane divná věc. Oba bratři se potkají. Jeden se z kola vrací, ten mladší zjevně teprve vyráží. Staršímu to vrtá hlavou, ale pravdu se dozví až v cíli. Co se stalo bratrovi? Přetrhl řetěz a z kola udělal nepraktickou koloběžku. Vrátil se do kempu, zkušenější mu stroj spravili a vyrazil znovu. A nestačil se divit. "Nikdy by mě nenapadlo, že existují i sjezdy, které jsou horší než šlapání do kopce," vyzná se nakonec, po asi šesti hodinách sportovního zážitku, kdy už měli všichni trochu obavy o jeho osud.

Našemu závodníkovi zatím zbývá uběhnout necelých pět kilometrů kolem rybníka. Už ví, že Mažňák je za ním. Ale co když je jen TĚSNĚ za ním? Stošedesátkrát se ohlédne, mnohokrát zastaví, protože nemůže, ale do cíle dokulhá jako první. Zbloudilý voják i další odvážlivci dorazí až za čtvrthodinu a později. Pokud třeba cestou nezničí sedlo jako Milan.

Měsíc

Ivanův legendární triatlon, tedy jeho 23. ročník, nekončí vyhlášením a rozdáním cen, ale unaveným večírkem. Sportovci se při něm stávají hudebníky a pěvci, střídavě usínají a probouzejí se; lampa předstírá, že je měsíc, a ve dvě hodiny nastane potřeba usnout pod širákem v uschlých březových listech.

Poslední dilema čeká čtenáře v neděli ráno. Hrdina se vrací domů. Zbývá určit, jestli dostane doma dršťkovou a kázání, anebo to kuře na paprice.

(Bylo tam to kuře, děkuji).

text Řízek, fotky Natálka a Řízek

Starší (lepší) triatlonové texty najdete zde

JARO NA VSI

Matně si vybavuji, jak jsme kdysi s bráchou, sestřenicí a bratrancem coby kolednický gang o Velikonocích prošli vesnicí, kde máme chalupu. Nahoru ke kostelu po pravé straně a nevynechat žádný barák, jen u toho podivína nemá smysl zvonit. A od kostela zase dolů po druhé straně ulice. S vrchovatým košem vajec i dalších dobrot jsme se radostně spěchali pochlubit, načež brácha zakopl a všechny vykoledované věci z košíku vysypal a rozbil. Sice nás to chvíli mrzelo, ale zato to byla dobrá historka.

Na památku slavného koledování jsme tehdy na nejzazší okraj zahrady zasadili do bláta u potůčku pomlázky. Po nějakých dvaceti letech se drží už jen některé, avšak jejich zakroucené kmeny a bujné větve vytvořily solidní buš. Letošní pomlázky jsme tak z velké části vyrobili z vlastních zásob. Chvílemi na nás i sněžilo, což bylo přinejmenším divné.


Pletení pomlázek nám v rodině nikdy moc nešlo. Přemíra materiálu mi letos dovolila uplést hned dvě, obě takové zkroucené, každou jinak. Manželka cynicky podotkla, že moje výtvory trpí nemocí ALS. Utahoval si z nich ostatně i rodinný známý. To bylo troufalé, neboť on sám koledoval s opentleným klepadlem na koberce. Zato tvorba bratra Kuby se podobala kyji, neboť místo proutků se pokoušel plést z klacků. Ale nástroj dokončil, což obdivuji.


Otec zase uprostřed pletení zjistil, že na začátku omylem vyřadil jeden z proutků, a tak to šněroval jen ze sedmi. Nabízeli jsme mu pomocné ruce. "Nechte si je, budete je potřebovat na aplaus," odvětil.


Kocour Pepan byl samozřejmě nad věcí. Aby ne, když nemá mimické svaly. Byť si myslím, že některé velikonoční nápady úplně nedocenil.


Chalupa je mnohem zabydlenější než tehdy a asi i útulnější. Hlavně se tam výborně vaří. Se ženou přijíždíme vyhublí a odjíždíme tlustí. A vyuzení od netěsnících kamen v takzvané Petrově seknici (pastoušce pojmenované patrně po někdejším nenáročném čeledínovi), kde jsme přespali.


A druhý den přišli i koledníci. Sháněli se po vajíčkách, pentlích i po panácích. Tak jak to koledníci obvykle dělají, a každý je proto rád vidí.


Nejlepší byla tak trochu krojovaná partička s opravdovým dítětem na nádherném trakaři. Měli i obrovské řehtačky, které podle očekávání dělaly po roztočení obrovský bordel. Taková dřevěná zkouška sirén.


Když jsme odjížděli, už nesněžilo, naopak bylo krásně. Dvě pomlázky jsme aspoň zabořili do hlíny a uvidíme, jestli z nich něco bude. Jen letos nikdo nic nevysypal ani nerozbil, bohužel.

text a fotky Řízek

NOVÉ AUTO

Ještě že jsem nekoupil tu tatrovku! říkal jsem si, když dvouletý synovec nadšeně točil volantem obřího policejního teréňáku na baterky a okamžitě zapomněl na všechny ty stavebnice, autíčka a svetříky, které vybalil předtím. Oči navrch hlavy a zářící úsměv od ucha k uchu. Ježíšek měl naštěstí dost prozíravosti v tom, že mu tenhle drahokam mezi dárky schoval až na konec. Věděl, že tohle všechno přebije. Třeba i případnou kuchařku od Ládi Hrušky. Tu ale nikdo z našich příbuzných nedostal, což je svým způsobem unikátní.

Tatrovku mi žena rozmluvila s tím, že by to byl spíš dárek pro mě - jasně, měli jsme s bráchou skoro tu samou a jak byla skvělá! Rozvážně i radostně nás provezla přes pískovištní část dětství. Žena mě však poučila, že dvouleté dítě retrodárky ještě tak úplně neocení. A mně samotnému připravila největší překvápko Vánoc - dostal jsem běžky, na nichž, až konečně napadne (a teď zrovna padá intenzivně), budu králem bílé stopy.

Samozřejmě, že Štědrý den je především logisticky náročný projekt. Začínáme na chalupě v Rašovicích. I kvůli nám Ježíšek přijde už krátce po obědě. Zvířata, děti i lidé zde koexistují v křehké harmonii hraničící s chaosem. Slavnostní tabule vypadá úžasně. Ne tak stromek, který inženýr s magistrem ne a ne umístit rovně. Otec však nezapře um a zručnost, kterou jsem nepodědil, a soustavou důmyslných klínů jedličku nakonec narovná. Na nebohý jehličnan následně navěsí kilometry blikajících řetězů, neboť čím víc to svítí a bliká, tím víc je to vánoční.

Kapry, řízky a vinné klobásy obalujeme na zahradě, jelikož vnitřek domu je už slavnostní a zaplněn. Je to nezapomenutelné, jak se zkřehlé prsty kmitají v ledových rozšlehaných vajíčkách. Protože moje rodina jí násobně větší objemy než Maruščina, smažíme sborově na několika pánvích. A posléze hodujeme náramně a náramné je i vybalování dárků.

Odpolední nadílka má nejen tu výhodu, že nedočkavým dětem se dramaticky ukrátí čekání, navíc jsme za světla s bráchou a otcem stihli i fotbálek na zahradě.

Večer je z jiného těsta. S Maruščinými příbuznými se scházíme ve velikém domě. Nechybí polévka, u níž se budeme taktně tvářit, že není ani trochu připálená. Ale i kdyby náhodou malinko byla, vždyť to nakonec není tak důležité. Pak přijdou další kapři, salát a hromady dárků. Hruška nikde. Nakonec se z tmavé chodby vynoří zářící Mikuláš na blikajícím houkajícím stroji a Ježíšek má zase na rok padla.

 

text a foto Řízek

TVOJE SVĚDOMÍ

 

Po senzačním vstupu do soutěže se forejtovský gólostroj zadrhl, naší oranžové lokomotivě došla pára, soupeři naší titikaka hře vystavili stop a podobně. Poslední tři zápasy náš hanspaulský fotbalový tým zkrátka prohrál postupně 1:2, 2:6 a znovu 1:2, což znamenalo volný pád tabulkou, ne nepodobný pádu mému, při němž jsem si zlomil jakousi kost v zápěstí. Ale to sem patří jen částečně.

Zápas s týmem Tak dort jo nemohl dopadnout dobře, neboť soupeři byli fotbalisti a my byli sice velmi úporní a snaživí, ale přesto jen takyfotbalisti. Přesto se mladí muži s gelovými účesy, svítivými kopačkami a uplakaným pocitem křivdy při každé Kajetánově kose na vítězství docela nadřeli. Na to, že jsou první v tabulce a aspirují na postup, to žádná krasojízda nebyla.

Hrajeme důrazně.

V prvním poločase se totiž trefil jen jejich ofenzivně naladěný brankář, a to po přímém kopu přesně do šibenice. Pak jsme paradoxně měli šance spíš my, než na začátku druhé půlky dali hodně divný gól na 2:0. Po pěkné akci už jsme jen snížili; samozřejmě, že skóroval Jirka.

Alexův rozevlátý styl

V dalším zápase jsme podlehli týmu !nBev Tigers 2:6 a utkání si budeme pamatovat hlavně kvůli tomu, jak jsme se málem nesešli. Operátoři si jistě mnuli ruce, když předseda týmu a kapitán obvolali během posledních hodin před výkopem naprostou většinu známých i neznámých fotbalistů. Na výsledku tolik nesejde, ale úžasné je, že nakonec nastoupilo dokonce sedm hráčů FC Forejt a naprostá většina z nich legálně - dlouho to totiž vypadalo, že budou hrát dva. Akorát zamrzí, že nám při zápase někdo ukradl míč.

Tohle opravdu nebyl gól.

Třetí prohru v řadě jsme si přivezli z oblíbené Děkanky, kde jsme podlehli týmu se skvělým názvem AC SK Viktoria 1905. Zápas předznamenala zajímavá disputace na našem týmovém fóru. "Samozřejmě se rozhodni sám za sebe, Vašku, vůbec se tě nechci nějak dotknout, ale osobně si při vší úctě k tobě myslím, že byl měl jít do obrany někdo jiný. Ne, že bys byl špatný obránce, to vůbec, ale všichni ostatní jsou lepší," pustil se do našeho kapitána někdo, kdo se podepsal jako Tvoje Svědomí. Narážel patrně na to, že kapitánovy otisky byly k nalezení na značné části branek, které jsme letos dostali. Václav na konstruktivní kritiku zareagoval tak, že se přesunul do útoku. Docela mu to šlo.

Hráč z FHS právě skóroval.

Do branky se místo mě opět postavil Kuba a bylo to nejen administrativně nejjednodušší řešení (v zápise se změnilo jen křestní jméno a číslo registračky), ono to navíc i fungovalo. Bratr předvedl velmi jistý výkon; trumfnul bych ho možná jen v mé oblíbené disciplíně "vykopni balon do autu a pak se všem omlouvej", což spoluhráčům patrně moc nechybělo.

Viktoria byla hratelným soupeřem, tím víc zchromlé publikum (mě a Péťu) mrzelo, že spoluhráčům nemůžeme pomoct anebo jim to nemůžeme kazit. Po bezbrankovém prvním poločase podivný hráč soupeře v tričku Fakulty humanitních studií (tím se vše vysvětluje) obešel našeho brankáře, ale odpověděli jsme podařeným rohovým kopem, po němž pálil Kajetán. Jenže to byla poslední naše střela mezi tyče, kdežto soupeřům se ještě podařilo využít záhadně vzniklý nesoulad v naší obraně, v níž se v tu chvíli Václav prokazatelně nenacházel.

A pak se na hřišti setmělo a nikdo se neměl k tomu zapnout osvětlení. Dřív než světlo přišel až závěrečný hvizd a my všichni, tedy hráči, zranění fanoušci i naše svědomí, jsme s ním přišli o další body.

text a fotky Řízek

OBALOVANÝ JEŽEK

„Co to je?:-D“ ptala se na dálku má snoubenka, když jsem se jí pochlubil snímkem čerstvého kuchařského výtvoru. (Ačkoli věděla, že budu usilovat o švestkové knedlíky). Bohužel to zdaleka nebyl první podobný nezdar. Čím víc mě obklopuje pořadů o vaření, kuchařek a facebookových přátel vytahujících se vizuálně atraktivními pokrmy lehce šmrcnutými instagramovým retro filtrem, tím spíš se moje vaření kvalitativně vrací do období staromládeneckého. Tehdy byly v pondělí debrecínské párky s kremžskou a v úterý vídeňské párky s plnotučnou, což mělo svoje výhody: dalo se to jíst a nevypadalo to jako mořský ježek v trojobalu.

Pozval jsem bráchu Citróna, jemuž déšť krátil poslední prázdninové dny, na oběd, na počítačové hry a na squash. Přivezli mi nádherné švestky z chalupy v Rašovicích, které si přímo říkaly o nějaké zpracování.

Kynout neumím, to už jsem zjistil (placatý chleba, placaté buchty), tak jsem zalistoval v Ditě P. a zvolil tvarohové knedlíky. První překvapení bylo, že teenager netuší, kdo je Dita P. (pornoherečka? Nějaká moje obézní kamarádka se zálibou v bílém oblečení?) – druhé překvapení bylo horší, a sice, že po smíchání všech Ditou vyjmenovaných ingrediencí vzniklo jedovatě bílé bláto, nikoli těsto.

Tady přichází ta nešťastná fáze, kdy se vařící muž poprvé odchýlil od receptu a snaží se improvizovat; současný stav pokrmu neodpovídá vymazleným fotkám v návodu, naopak je v příkrém rozporu s nimi, ale mužova hrdost mu přesto nedovolí volat, nebo aspoň googlovat o pomoc. Takže jsem přidal mouku a bláto se začalo drolit. Přidal jsem vejce a bláto se začalo lepit všude po kuchyni, jen ne na švestky.

Po mnoha dalších zoufalých pokusech, kdy jsme byli nedaleko jistějšímu vylití hmoty do mísy a odchodu do bistra na gyros, jsme ty knedle nakonec nějak uvařili. Nebudete tomu nejspíš věřit, ale na snímku už uvařené vypadají ještě o mnoho lépe než během celého procesu. Na rozdíl od kuchyně a blízkého okolí, kde to připomínalo katastrofické filmy, zejména pak scénáristovu představu o zániku lidstva po střetu s nějakým vesmírným tělesem. Nebo po invazi jakýchsi zapatlaných Marťanů s tvarohovými chapadly.

Nejlepší na knedlících byly samozřejmě ty švestky. V pořádku byl i strouhaný tvaroh, cukr a rozpuštěné máslo. Zbytek se (podle mě) dal celkem pozřít, když člověk zavřel oči, byť bratr vytrvale brblal, že je tam taková divná pachuť, kterou by knedlíky asi mít neměly. Nebo aspoň normální knedlíky.

Pak jsme se radši utkali v taktické bitvě s počítačem, který nás oba vydrtil, protože na rozdíl od nás jistě ze zásuvky obědval něco jedlého, a byl tak plný energie.




text a fotky Řízek

NEJKRATŠÍ POLOČAS A KONEC LEGENDY

Chybami se člověk učí. Brácha Citrón, kterého před týdnem zkušenější hráči i rozhodčí peskovali za to, že vhazoval auty v nesouladu s pravidly, se napřáhl a dlouhým hodem našel přesně Lubošovu hlavu. Ten balon trkl do prostředka branky, ruce brankáře však zakmitaly naprázdno a vedli jsme. Kdyby to nebyla naše jediná střela mezi tyče, možná bychom i vyhráli.

V neděli jsme na Pražačce hráli divný zápas. Jako tolikrát jsme se z nejrůznějších důvodů sotva sešli; někdy se to prostě tak nějak přihodí a víc bych to nerozmazával. Velmi záhy jsme nicméně seznali, že i s generačně nesourodým útokem Citrón - Vlastík a se střelcem Matyášem nezvykle schovaným v obraně můžeme tentokrát bodovat. Nebo spíš měli bychom. Kulantně řečeno, soupeř byl hratelný. Tak samozřejmě, i my jsme hratelní, možná vůbec nejhratelnější, ale soupeři z Viktorie Bítovská B na to pořád ne a nemohli přijít. Prvních dvacet minut se tak vlastně jen střídaly nepřesné výkopy mé s nepřesnými výkopy soupeřova brankáře a častěji se chodilo pro balon do zámezí než hrálo. Inu, osmá liga.

Pak jsme je zničehonic ztrestali onou gólovou akcí a dali jsme si velký pozor, abychom hned o minutu později neinkasovali, jak se nám tak pravidelně stává. Tentokrát jsme to přestáli, neboť rozhodčí záhy kupodivu ukončil první poločas, přestože obrovské ručičky na věži nad Pražačkou ukazovaly ani ne 13 hodin. A to jsme prosím pěkně určitě začali později než v předepsaných 12:30 a polovina utkání má trvat třicet minut. Sudího možná z naší hry bolely oči a chtěl to mít co nejdřív z krku, čemuž ostatně rozumím.

Do druhého poločasu jsme vstoupili levou nohou, protože naši věkově nevyrovnaní útočníci nepokryli nabíhajícího hráče z druhé vlny (o několik vteřin dříve jsem jim to připomínal!) a ten zblízka hlavičkoval k tyči. A to byla úplně poslední střela mezi tyče po zbytek zápasu, tudíž je zjevné, že to skončilo 1:1. Jenže to vůbec nereflektuje dění na hřišti. Snažili jsme se, ač jsme neměli kým střídat unavené borce. Hrozili jsme, vymýšleli zajímavé akce a měli jsme poměrně obrovskou převahu a protivníci se prakticky nedostali za půlku, natož k nějaké střele. Ovšem to bylo naprosto k ničemu, protože my jsme vůbec netrefili branku. Ne nadarmo jsme poslední.

To, že utkání skončilo zakopnutím našeho trofejního míče až někam na Palmovku, už nikoho nemohlo překvapit. S podivem bylo to, že jsme s Lubošem míč záhy našli.

Ještě větší překvapení nám pak připravil Vlastík. "Rozhodl jsem se z časových důvodů a z důvodu toho, že již nejsem takovým přínosem pro tým, jakým bych si představoval, ukončit reprezentaci za tým FC Forejt," oznámil totiž den po utkání manažerům klubu.

Umět odejít včas se samozřejmě cení, ovšem konce kariéry hovorného veterána s legendárním bodlem a (dříve i) proslulými tepláky je mi nesmírně líto - a ani ne tak proto, že se nám tím počet aktivních "otců zakladatelů" zase smrskl a že jsem teď v kádru už druhý nejstarší. Přes všechny srandičky dokázal být platným hráčem, obvykle když to nikdo nečekal. Navíc mám Vlastu tak nějak rád.

Ovšem zároveň tak trochu doufám, že to bude stejné jako s těmi všemi Jágrovými konci a že ho fanoušci odejít nenechají.

text a archivní foto Řízek

KOZA A NEVIDOMÝ ROZHODČÍ

Vlastíka jsme tu teda nečekali. Povědomý muž přešel přes hrací plochu a halasně nás zdravil. "Co tady děláš? Vždyť nemůžeš hrát, blbě přece vidíš!" tázali se fotbalisté FC Forejt indisponovaného útočníka. Načež on odvětil, že nejde kopat, ale pískat na sousedním hřišti. Tak to jo, na to vidět nepotřebuje...

Vlastík by se nám býval hodil - v prvním zápase sezony byla totiž velmi dobrá hra soupeře až druhotným problémem. Tím hlavním zádrhelem bylo se vůbec sejít v dostatečném počtu. A zde mě nesmírně překvapil fotbalový svaz, který jsem doposud považoval za jakési neprostupné orwellovské ministerstvo lásky anebo kafkovský Zámek. Považte, v pátek, zcela mimo úřední dny i hodiny, nám velmi ochotně (a na dálku!) provizorně zaregistrovali nového hráče. To by přes Peltu určitě neprošlo.

Tím nováčkem byl Citrón, který se hned v úvodu přiblížil na dostřel branky Kozy znezaneřáděné, ale místo nebojácné rány zvolil zkaženou přihrávku. Celkově naše sestava obsahovala samé ofenzivní specialisty, takže se chudák Matyáš nezřídka ocital na místě posledního a při jeho kličkách mezi zlověstně napadajícími útočníky mi hrůzou vstávaly zbytky vlasů na hlavě.

Nehráli jsme zle, navíc jsme dali gól. Jediný z mých výkopů, který nebyl přetažený ani jinak zmršený, si zpracoval Luboš, přihrál Alexovi, který se zblízka nemýlil a stal se na chvíli slavným.

Zase, jako pokaždé, nás hrozně vodil nejlepší hráč Kozy, kterého pak trochu rozzlobil Citrón, jenž mu svou zářivou kopačku obtiskl do obličeje. Pak jsme neuhlídali jeden nenápadný aut a bylo to 1:1. (Mimochodem, ta fotografie nahoře pochází z Piškotova poháru a hráči Kozy si na ní patrně prohlížejí kozy.)

Koza v druhém poločase těžila i z toho, že měla na rozdíl od nás tři hráče na střídání. Občas jsem lítostivě pohlédl na Vlastimila okounějícího na vedlejším hřišti a povzdychl jsem si, že by byl dnes platnější než kdykoli jindy. Je pravda, že jsem si v tu chvíli jeho hru v myšlenkách idealizoval. Představoval jsem si, jak by si zpracoval míč na prsa a zalepil ke kopačce. Pak by krátkozrace zamrkal, aby ho soupeř podcenil, načež by si hodil balon z nohy na nohu, naznačil přihrávku, rozhlédl se a strašlivým bodlem by se trefil někam do sítě a pak to halasně slavil.

Ale on nic. Jen tam tak blbě postával u čáry a koukal na jiný zápas. 

V poslední čtvrthodině už naše unavená pětice byla vyloženě pod tlakem, přestáli jsme pár velkých šancí, ovšem několik slibných náznaků jsme taky vytvořili, a Luboš dokonce nastřelil tyčku.

I tak po zápase bodové ztráty litovali hlavně hráči Kozy a pak samozřejmě i ti méně realističtí z nás. Rozloučili jsme se s tím, že se určitě brzo znovu střetneme o ligu výše, a k pozitivnímu dojmu přispělo i to, že Vlastimila, aspoň dokud jsme byli poblíž, při pískání nikdo nezbil.

text a archivní foto Řízek

SKLENĚNÝ BRATR TANČÍ

Můj nejlepší kamarád, toho času pobývající v daleké Casablance (ale to teď není důležité), nám přezdívá Sklenění bratři. S bráchou máme totiž legrační schopnost poranit se v naprosto nevhodný moment, obvykle bez cizího zavinění a tak, že okolí jen nevěřícně kroutí hlavou. Není divu, že naše rodina v počtu zameškaných hodin vždy s přehledem drtila zbytek třídy. Takže když jsme se s Maruškou jako diváci chystali na bráchovy taneční, v duchu jsem si maloval bolestivé grimasy, sanitku na tanečním parketu a soucitné pohledy mistra a asistentek. Nic z toho naštěstí nenastalo.

Takhle vypadají taneční po veltlínu.

A to jsem docela ocenil. V tanečních jsem nebyl asi dvanáct let a byl jsem z toho poněkud vedle. Na chodbě ve Slovanském domě se převlékaly pozdě přišedší dívky, jako by se nechumelilo, mnozí chlapci v sále neměli motýlky a nemuseli mít ty bílé rukavičky. Ano, přesně ty nechutné bílé rukavičky, v kterých se potily ruce a činily diskomfort pohybu v nepadnoucím obleku v nepadnoucí životní situaci ještě nesnesitelnějším pro obě poloviny tanečního páru.

Poměry se zjevně rozvolnily, i ti asistenti už neměli ty zlé jestřábí kukuče, jak jsem si to pamatoval. Celkově to bylo takové vlídnější. Nezměnil se snad jen bar, kde i dnes nabízejí dvě vína - nechutné bílé a určitě i stejně nechutné červené. A ti dva zoufalci, kteří vyzbyli při dámské volence, byli úplně stejně tragičtí, jako jsem býval i já. Tím pádem jsem necítil žádnou nostalgii; tuhle část dospívání bych si tehdy býval klidně odpustil.

Hujerovi

Zajímalo mě, jestli bude můj nejmladší bratr stejný případ jako já, tedy že bude na tanečním parketu excelovat spíše v konverzaci a korzování než při skutečném tanci. Jako jsem se obával, že si při čače zvrtne kotník, zároveň jsem si trochu těšil na ty bolestivé a vyčítavé pohledy pošlapané, mimochodem velmi usměvavé partnerky. Jenže Citrón překvapil a se soustředěným výrazem v obličeji zvládal standardní i divoké latinskoamerické tance, aniž by dívku viditelně podupal a naopak.

Takže doufám, že mu to vydrží a že až ho zase jako Hujerovi přijdeme zkontrolovat do pokračovaček, předvede podobně kvalitní výkon.

text a fotky Řízek

POD KARÍN A TANJOU

Ledva se červený peugeot překulil přes hranice a mobily výletníků zachytily tuzemský signál a ti se dovolali příbuzným, dozvěděli jsme se, jaká vlastně byla naše krátká dovolená v Rakousku. A jací vlastně jsme my. V pokojích byl divný smrad. - Jaký smrad? - Asi od těch krav. - Tam byly krávy? - No paní jich měla asi pětadvacet, ale mohla jsem si pohladit telátka! A postele byly hrozně měkké. A krátké. A hajzlík byl na chodbě a koupelna taky. A ve vesnici neměli pizzu. V šest hodin ráno navíc bimbaly zvony a vnuk paní domácí v noci řval "Óma óma óma!!!" - A co lyžování? - Lyžování dobrý.

Do Rakouska s Jirkou a Eliškou jezdíme už skoro léta, ale letos to bylo dobrodružnější než kdykoli předtím. Ne proto, že jsme s sebou vzali mého bratra Citróna, nýbrž z toho důvodu, že jsme museli narychlo hledat nové ubytování, protože v tom našem osvědčeném někdo zlomyslně byl. A protože jsem to ubytování hledal já. Tedy, napjal jsem veškeré lingvistické síly a vytvořil velmi zdvořilý mail v němčině, že jsme mladí, sympatičtí sociálové z Česka a že bychom rádi poznali jejich úspornou pohostinnost. A dva dny před cestou jsem obeslal asi padesát chalup v okolí Kaprunu.

Večeře pod dvěma kravskými diplomy

Když už to vypadalo, že pojedeme do slušně vypadajícího apartmánu s wifi, myčkou a snad i saunou v malebné vísce, ozval se ještě jeden, který zcela upřímně nesliboval žádný luxus, ale ostatní účastníky zájezdu ohromil cenou. Tak nás paní selka pozdě večer uvítala ve svém stavení v obci Uttendorf a rozdělila nám pokoje. Dospívající bratr zajásal, dostal dvoulůžák sám pro sebe, Košťálovi se přesunuli do hnízdečka s balkonem, jen ten náš pokoj vypadal jak z katalogu východoněmecké cestovní kanceláře z osmdesátých let. Kdyby na pokoji byly nějaké ostré, nebo naopak tupé těžké předměty, patrně bych hněv ženy nepřežil. Byť to bylo určitě útulnější než jiná naše dřívější spartánská dovolená.

Ale zvykli jsme si. Ostatně stejně jsme tam jeli hlavně kvůli lyžování, že jo. V neděli ráno jsme vyrazili do Saalbachu a tady se vycajchnoval Jiří a jeho tajuplné vouchery. Pokud bych Jirku nechal zařizovat i bydlení, taky by bylo patrně super a zadarmo. K tomu vládlo fakt nádherné počasí. Maruška se na mě navíc už nezlobila, drandila v oranžové protilavinové bundě a s pousmáním pozorovala můj bolestivý návrat na snowboard po snad desetileté přestávce.

Večer jsme uvařili kolínka s omáčkou a pod kravskými zvonci a diplomy pro úspěšné krávy (Karín nadojila za život přes 53 tisíc litrů a Tanja - považte! - dokonce 60 tisíc) jsme se navzájem porazili ve společenských hrách a největšího z nás poněkud přemohlo i pivo.

Druhý lyžovací den jsme se opět s pomocí Jirkových promokartiček vyvezli do střediska Hochkönig a bylo to snad ještě lepší a ještě víc zadarmo. V závěru už se Maruška spíš koncentrovala na opalování a bylo jasné, že my teda rozhodně zítra už lyžovat nepůjdeme (a šli jsme místo toho do lázní).

Poslední večer nás paní poslala do dvou pizzerií, z nichž jedna neexistovala a druhá byla uzavřena. Prošli jsme se podél hlavní silnice, zkonstatovali, že paní selka peče vepřové, a uvařili jsme si kolínka s omáčkou. Paní se pak odněkud vynořila a přinesla nám (super a zadarmo) domácí jablečný šnaps a příslib, že si Eliška může pohladit telátko.

I tak si ale předpokládám, že napříště dáme přednost ubytování bez hospodářských zvířat. Pokud ovšem nebudou k dispozici nějaké vouchery.


text a fotky Řízek

VŠECHNO NEJLEPŠÍ

Jak nejlépe oslavit narozeniny, to ví můj bráška Citrón. Patnáctiny proměnil v mejdan nešikovnosti a karambolismu a bezmála se mu podařilo to, oč jsem se neúspěšně pokoušel v dobách, kdy jsem byl ještě mladý a nešikovný - abych měl naráz v sádře obě nohy.

Zazvonil mi v práci telefon a ze zkroušeného bráchova hlasu mi to bylo jasné téměř od začátku, přesto mi trochu cukaly koutky. Oslavenec, který už přibližně čtrnáct dní chodí o berlích, totiž upadl na schodech do metra tak nešikovně, že si zvrtl i druhou nohu. Tak jasně, není to sranda, sanitka, čekání v Motole, rentgeny, omluvenky a tak, ale stejně mi to přišlo takové půvabné. A velmi wernerovské, chůze nám prostě dělá problémy.

Je tedy pravda, že na současném nezáviděníhodném stavu bratra mám i svůj podíl, před dvěma týdny jsem jej vytáhl na squash a takhle to dopadlo - patnáct minut před koncem skvělého mače se najednou zničehonic zřítil k zemi se strašlivým řevem a odborníci pak zjistili, že měl i pořádný důvod, polámal si v kotníku nějakou zbytečnou, ale zřejmě poměrně křehkou kostičku.

A to byla ta první plastová sádra, na snímku zelená. Zbývalo jen napínavé a dlouhé čekání, jak dopadne druhý rentgen. Tentokrát sádra nakonec nevyšla, karambolik si způsobil jen výron a dostal pouhou ortézu. A táta čerstvě patnáctiletého výrostka, který na elektrickou kytaru mimochodem válí skoro jako Hendrix nebo Petr Janda, musel táhnout domů na zádech.

"Vztek, vztek, vztek," popsal zraněný své pocity exkluzivně pro Řízkovy stránky. A dodal, že ta nově zraněná noha bolí zhruba devětadevadesátkrát víc než ta dříve poškozená.

Já mám sice s nohami v sádře celou řadu zkušeností, ale tohle se mi teda fakt ještě nepovedlo, takže vlastně klobouk dolů. Umím i pokažené narozeniny; když mi třeba před třemi lety v noci na Nový rok vybrali z auta plnou krosnu a kytaru.

Ale tohle? Jak se s tím asi chodí? Dá se s tím třeba randit? Jak si vůbec vyzvedne čerstvou občanku?

Tak jako tak ti, Kubo, ještě jednou přeju všechno nejlepší, hodně zdravíčka, a teď už prosím hlavně opatrně.

text Řízek a fotky z mobilu táta Luboš

VE SVĚTĚ MOTORŮ

V sobotu ráno jsme z Barrandova vyjeli na den otevřených dveří do Mladé Boleslavi v sestavě Maruška, Luky, a já. Cestou jsme ještě naložili Vaška s jeho přítelkyní Hankou. Cesta byla poklidná až na dálnici, kde byla před Boleslaví zácpa, a na pána, co na Lukáše troubil, aby se mohl dostat do odstavného pruhu.

Podle počtu aut jsme předpokládali, že škodovácké parkoviště bude plné. Tak jsme focuse zaparkovali trošku dál, došli jsme to... A parkoviště ještě zdaleka zaplněné nebylo.

 
Tak jsme se konečně dostali mezi houfy lidí dovnitř, a po diskuzi jsme vstoupili do první haly, a to tuším byla lisovna. Řekl bych, že součástky se všem líbily rovnoměrně, až na Lukyho, kterému se líbil jistý blatník, se kterým by ten stávající na své fabii nejspíš nahradil. Škoda, no. Po delší prohlídce přes tu halu jsme narazili na další krásnou věc. Ovšem to nebyla soušástka, ale závodní vůz pro rallye.

 
Čas plynul dál, a my jsme se s Vaškem snažili marně přijít, odkud všichni ostatní berou lahve s Coca-Colou nebo Fantou, protože je měl snad každý pátý člověk. Jak jsme vyšli ven z haly, řešení naší malé hádanky bylo na světě. Venku stálo nespočet kiosků, které prodávali to stejné. A to Coca-Colu za 15 korun a podobně levný humus.


Netřeba se divit, že u nich byla obrovská fronta. Věc, která mne snad zaujala z celé naší výpravy nejvíce, byl simulátor nárazu auta v rychlosti 30 km/h. Lukáš, já, dokonce i Václav (!) jsme se nebáli, a zvládli jsme to. Ale nutno podotknout, že se holky měly čeho bát - Luky si před tím, než do simulátoru vlezl, o tu stejnou věc pěkně narazil palec. Ještě že ne zase kotník.

 
Poté jsme prozkoumali motorárnu, s jediným pánem, který nám o dané hale (a nejen o ní) něco řekl, a našli jsme venku hrát Monkey Bussiness. To bylo něco pro Marušku. Při odchodu z fabriky jsme akorát slyšeli hrát Pehu, Lukáše ptajícího se prodavačky s reklamními předměty, jestli nemá pro Marušku kalhotky s logem fabie (a neměla!), a konečně v autě jsme si na chvíli mohli oddychnout.


Pak jsme se vydali do Mladé Boleslavi hledat oběd. Ve třetí restauraci se na nás konečně usmálo štěstí. Nakonec se po obědě ukázalo, že jediný spokojený se svojí svíčkovou jsem byl já. Po prohlídce místního super náměstí a místního zmrlináře jsme se konečně vydali směr Praha.


Řekl bych, že se každému výlet moc líbil.

text Citri, fotky Řízek a Maruška