Jednou tu prý bude dílna, ale dnes to rozhodně nebude, už je ostatně skoro tma a zatím jsou tu jen ty pestrobarevné hromady. Hodně kilo železa. Koukám skrz prach ven a najednou zahlédnu, jak se v mokré trávě před stodolou něco pohybuje, je to nějaký lehký mladý předmět. Je to ptáče. Hodně málo gramů peří. Stejně jako by se v dílně neměla dle mého nacházet obrovská a těžká sto let stará kamna suplující pracovní stůl, mám nejasný pocit, že by ptáci měli spíš létat než se batolit po trávě, natož úplně mokré.
Čípak seš a proč nelétáš? ptám se třesoucího se opeřence, který promáčenými křídly manipuluje podobně nešikovně a toporně jako já s těžkými předměty v příšeří budoucí "dílny". Nic neříká, umělá inteligence i živí kolegové říkají, že to je jiřička a že má problém.
A teď, co s tím. A tak volám na záchrannou stanici, kde už je záznamník. Dalo by se nedělat nic a nechat to na přírodě, tedy na potenciálních rodičích, jestli tu někde jsou, anebo na zubatých, nesentimentálních vesnických kočkách. Jenže tím bych popřel svou záchranářskou náturu (s Hedou vždycky někam jdeme, objevíme zvíře v domnělých nesnázích, přemístíme ho mimo cestu a pak si zpíváme, že jsme ti záchranáři šneků).
Rozhodnu se, že je mi ta představa hebkého jiřiččího peří v tlamě kočky nepříjemná, a tak ptáče stráví noc v krabici. Táta, který je už mentálně nastaven spíš na závitky s křenem, moravský muškát a na zápas o třetí místo než na utkání o ptačí život, nakonec popadne svítilnu Parkside a obchází stodolu hledaje možné hnízdo. S Boženkou se pokoušíme lovit komáry a mouchy. Do krabice v souladu s internetem i kolegy umisťuji petku s teplou vodou, aby tam tvor měl teplíčko, beru ptáče a odcházíme spát.
V noci mě budí každý šramot anebo naopak jeho podezřelá absence. Ve dvě ráno měním vychladlou vodu za teplou, ale odhaduju, že se i tak oba vyspíme podobně mizerně. Zdá se mi o zachraňování ptáků, o kočkách v dílně, pak o zachraňování koček. Nějak se to celé proplétá.
Ráno se usušené ptáče ještě hýbe, ale ne moc. Na to, že by se samo vzneslo, obkroužilo kolem nás vítězné kolečko, zamávalo křidélky na pozdrav a zmizelo někde nad střechami, to nevypadá. Volají ochránci zvířat: v Kutné Hoře je sběrná stanice a ochotná paní.
Jedeme tam s krabicí, ptáčetem a tátou a těžko říct, jestli ho tahle obskurní záchranná mise naplňuje víc než přenášení věcí z místa na místo. Ale ví, že mě jo.
Vypadá to, že je ptáček v dobrých rukou. Paní slibuje, že ho rozkrmí speciální pastou, a říká, že tam už má další přivezenou kámošku. Na to, že (zatím) nelétá, už se jiřička nacestovala dost: ještě ji čeká cesta do záchranné stanice ve Vlašimi.
A vyrazím i já. Až skončí další slejvák, dopiju kafe a sním další buchtu, sednu na kolo a pojedu z chalupy na chatu. Tchyně mě zve na oběd, ovšemže bude španělský ptáček. Někdy mám pocit, že to celé dává smysl. Akorát ta dílna asi hned tak nebude.
text Řízek, foto Ř. a táta
Žádné komentáře:
Okomentovat