VELKÁ NÁDHERA

Nemohu říct, že bych na Velkou kunratickou nebyl připraven. Třeba jsem upekl dva chleby, abychom k pohostinnému švagrovi, kterým nám tradičně poskytuje zázemí zahrnující i deset kilo guláše, nepřišli úplně s prázdnou. Hedu jsem navlékl do několika vrstev, protože na to, aby do té protivné mlžné zimy odmítla jít fandit s logickým argumentem, že ji to vůbec, ale absolutně nezajímá, máme ještě čas, odhadem tak rok. 

Sportovní ambice byly tentokrát drženy při zdi tím, že se vlastně ještě pořád vracím po operaci a budu s sebou do všech tří kopců tahat tři šrouby navíc. "A taky si vezmi, že jsi zas o rok starší," vlídně konstatovala švagrová, což je velká pravda. Tak jsme si zakrojili chleba a přemýšleli o tom. Nebo aspoň já. Osobák mám 15:18 a je asi osm let starý. Nejpomalejší čas mám z roku 2013, kdy jsem tu běžel poprvé - 15:56. Vše ostatní se vešlo mezi. Loni 15:40. 

Z trasy jdou zkazky, že je to dnes mimořádně bahnité. Pobavila mě paní, která se na Facebooku zlostně dožadovala úschovny zavazadel. Někdo z organizátorů jí tam pohotově odpověděl, že letos nebude, stejně jako v předchozích 88 letech. 

Hedin kočárek byl i proto velice žádaný - jeho podpalubí skýtalo dost prostoru pro mikiny, které se v cíli budou uříceným závodníkům tak hodit. Zato kluci a holky z SK Babice, k nimž se také hlásím, ale do hospody jsem s nimi nešel, měli zázemí v dodávce. 

Startoval jsem téměř na chvostu babického bloku, vedle mě shodou okolností Zuzka, která před časem vymyslela náš byt a hrozně se jí to povedlo. Je to tak krátký závod, že jí za to ani nestihnu poděkovat, byť jsem jí už ve skutečnosti děkoval mnohokrát a zas bude určitě prostor při nějakém delším závodě. Hned po padesáti metrech jsem při svém asi osmém startu poněkud perplex: je zde nová louže jak z Prasátka Pepiny, beru to odvážně prostředkem a bahno strašně smrdí. Po prvním brodu mám už mokré všechny nohy i ortézu a kdo nemá, nedává tomu všechno. 

První kopec býval rozehřívací, ale nějak ho v posledních letech ztížili, což se zdá divné, protože je to pořád tentýž kopec, jenže je to tak. Člověku je po něm hůř, než by mělo být, a nejsou to jen roky a šrouby. Přitom teď je čas závodit, využít rovného úseku i jediného seběhu, který není krkolomný. Pak další bláto a potok a to, proč se sem všichni vracejí a zároveň proč jich jsou každý rok jen čtyři tisíce. Šplhání na Hrádek mi letos nejde, drolí se mi to pod rukama a kloužu po šutrech. Ale postupuju. To není tak málo. 

Nahoře nastane ta divná chvíle, kdy nohy, když ten nelidský kopec skončí, najednou netuší, která bije. Pohyb po rovině ještě zvládnou, ale proč po nich najednou chci, aby zas brzdily? Na tenhle stav absolutní tíže se každý rok těším. Z kopce pak bahno spíš pomáhá a člověk by aspoň spadl do měkkého, chlácholím se. Je to předposlední pasáž, kde si mohu urvat rekonstruovaný kotník, a je za mnou. 

Kolem zvířátek, pokud tam nějaká jsou, letím. V rámci možností. Poslední kopec je turistický. Doženu a předejdu kolegu Lukáše, myslím, že mě poznal podle hekání. A teď začíná ta druhá, nesouvisející půlka Kunratické, strašný kvalt po rovině, s tepovou frekvencí těsně pod stropem. Lukáš už je zas přede mnou, Iveta povzbuzuje a fotí a pak už jen slalom mezi stromy a veterány z posledního kopce a finiš, kde na mě rozmazané Heda s Maruškou volají Do toho, do toho. Pak stopnout hodinky a 15:41. Beru všemi zabahněnými deseti! 

A po těle je dobře, protože někdo má v termosce čaj. Tak ještě odbahnit a hurá na guláš s chlebem a nakonec, o čtrnáct dní později pak dojdeš k závěru, že daleko těžší než ten závod je najít si čas o něm napsat. 

text Řízek, foto Iveta

KUNRATICKÝ OKTOGON

 
Národ se rozdělil na ty, kteří o minulém víkendu sledovali zápasy v kleci, a ty, kteří sledovali StarDance, přičemž fajnšmekři vlastně mohli stihnout i obojí.

Anebo taky nic, jako my. Nevím, kdo dotančil a ani kdo je pan Vémola a proč je to důležité, neboť mým jediným oktogonem i tanečním parketem v jednom je tradičně Velká kunratická.

Z ní se zásluhou kunratické větve manželčiny rodiny stalo něco jako oslava díkůvzdání anebo dožínky, kdy se bábovka nasáklá červeným vínem výborně doplňuje s hovězím gulášem a historkami vymrzlých běžců ("nejhorší bylo, když mě předběhla Neumannová"). Ti si to ale celé musí ještě odpracovat v nedalekém lese. Oblékli jsme elasťáky a ozubené boty, zapózovali jsme fotografům, prokleli zimu a vyrazili.

Letos to kvůli Maruščině nemoci ztratilo náboj vyhroceného duelu nejlehčího s nejtěžším účastníkem – švagr Tomáš tak musel bojovat jen sám se sebou. A tento ročník jsem měl minout i já, pokud bych dodržel doporučení lékařů a manželky. Zvlášť toho prvního joudy chirurga, podle jehož názoru bych měl sledovat startující kamarády zpoza hrazení s horkým čajem v ruce a se sádrou na noze. Tos uhod'!

Takže jsem tam nakonec taky byl, a i když jsem věděl, že kvůli několika týdnům vynuceného zevlování, během nichž mi ubyly kilogramy pravé nohy a nahradily je jiné kolem břicha, se nedá očekávat zázrak, jsem bral jako křivdu, že nepřišel.

Kromě těchto fyzických změn prošla mírnou úpravou i trať sestávající ze tří kopců, přičemž ten první se dříve nepočítal, neboť byl jemný a rychlý. Tentokrát jsme ale nečekaně hned po startu zamířili přímo proti vrstevnicím nasávajíce ledový vzduch. Možná to organizátorům prostě připadalo moc lehké.

O dvě minuty později už jsme se podruhé brodili skrz potok a následoval ikonický Hrádek, který je letos i vyobrazen na oficiálním tričku závodu. Zastíněn věží imaginárního hradu se do krpálu po čtyřech šplhá schematicky nakreslený panáček. Tričko však nesprávně nezohlednilo, že jich šplhá řada naráz, navzájem si překážejí, chce se jim zvracet a že se pod nimi kopec drolí. Stejně tak si z něj člověk neodnese informaci, že po zhruba minutě, minutě a půl tohohle veskrze neběžeckého pohybu nohy zcela změní konzistenci a přestane na ně být spolehnutí při následném sestupu.

Jsme u zoo, za námi šest minut závodu. Ztrácím deset patnáct vteřin na své osobní maximum, ale s tím se dá teoreticky pořád ještě něco dělat. Blíží se poslední kopec, který nemá žádné jméno a ani na tričko se nevešel, ale je možná ještě horší. Chci ho na rozdíl od předchozích ročníků celý vyběhnout, ne vyjít. Daří se mi to jen za cenu toho, že cupitám skoro na místě, a porota StarDance by to možná vyhodnotila jako nepovedenou sambu nebo džajv.

Je to naprosto neefektivní pohyb. Docílil jsem jen toho, že mi došly síly, přitom teď je naopak potřeba se rozběhnout – už je to jen po rovině a z kopce. Hodně hekám podoben špičkovým tenistkám anebo mému někdejšímu favoritu, když mu upadl výfuk a lidé před jeho řevem zděšeně uskakovali jak někdy na počátku věku automobilismu. Ale vlastně běžím dost pomalu.

Jsem dobitý a skoro K. O., ale cíl už je tady a rychle zjišťuji, že už jsem to kdysi běžel i pomaleji. Guláš, úctu i soucit si tedy zasloužím.

Jako každý, kdo se nechá zmlátit Kunratickou.

text a foto Řízek

VELKÁ S MALÝMI

Stázina to neví, ale má startovní číslo 6634. Jsou jí tři roky, vypadá na tři roky, ale dneska jsou jí formálně čtyři. Aby mohla běžet. Má boty na suchý zip a pláče.

Start Velké kunratické pro malé děti je z poloviny jímavý, z té druhé fascinující. Rodiče kolem jejich koridoru vytvořili špalír, z nějž trčí mobily a foťáky. Uprostřed špalíru defilují ve dvojstupu holčičky 4-7 let (snad Stázinu nikdo nepráskne). Je to, jako by si ve školce hrály na maturitní ples. Někteří rodiče konejší, jiní fandí jako na fotbale. Každých pět vteřin dvě holčičky vyběhnou a ztratí se mezi stromy a zbylý dav se o krok posune. Tři sta sedmdesát metrů, v cíli diplom a hračka.

Stázina asi úplně přesně neví, co dělá, cupitá po spadaném listí. V davu hledá známé tváře. Hodnou, legračně malinkou tetu Marjánku a divného strejdu Lukáše. Zírá naším směrem. Větší část naší delegace (aka Hujerovi) běží s ní, samozřejmě mimo dětskou trať, kterou od běžného světa oddělují žluté pásky. V nejvzdálenějším bodě Stázina předvede drobný fígl, chce si skrz les nenápadně střihnout zatáčku, ale pořadatelé ji jemně popostrčí zpátky do vymezeného koridoru. Samozřejmě by to mohl být jen omyl tříletého dítěte. Já v tom ale vidím velký potenciál rafinovaného křiváctví do budoucna.

My ostatní se pokoušíme nemotorně rozcvičit. Letos nebudou žádné bizarní sázky a hecování. Chceme jen přežít. Marušce je blbě, Tomáš je po operaci srdce a bere léky na snížení tepu, takže vlastně antidoping, Slížák ztloustl, Martin nikdy neběhal a já mám kotník o velikosti dýně hokaido a přes něj nepoddajnou ortézu. Kunratickou to ale nezajímá, takže tu všichni jsme a z nějakých protekčních důvodů (s velkou nevolí najdu ve výsledcích i u svého jména tým Labská bouda - moje tradiční stáj Zelená liška to bere jako velezradu) startujeme hned zkraje závodu, krátce po veteránech.

Trať je ještě nerozdupaná tretrami, gumotextilními kopačkami a Slížákovými kily, je příjemných deset stupňů a dalo by se pomýšlet na překonání osobního rekordu. Já jsem však ještě patnáct minut před startem intenzivně pomýšlel na to, že vůbec nepoběžím. Ale už jsem tady, brodím se potokem, který jen pro forma nechává na dně trošku vody, šplhám na Hrádek a bůhvíproč se u toho marně pokouším běžet, místo toho, abych jako pavouk nebo zvídavé batole využil veškerých končetin v nerovném duelu s drolícím se svahem.

Na těch pár divných vteřin na vrcholu Hrádku, kdy popletené nohy vůbec nerozumí tomu, že je ženu zase dolů z kopce, se každý rok těším - a je v tom trochu přiznaného masochismu. Nad posledním kopcem mě kdosi předběhne, čímž mi pomůže najít tempo do posledního zběsilého kilometru, který končí zase dole u potoka. Doběhnu ve stejném čase jako každý rok. I s dýní.

Pár minut po mně se z posledního svahu spustí má žena. Má boty utažené pro jistotu na dvě kličky a trochu se usmívá. Cupitá po spadaném listí ve špalíru cizích lidí, ve kterých nevidí rodiče ani divné strejdy. Jsem na ni hrdý a ona je šťastná, i když v cíli nedostane růžovou bárbínu.

text a foto Řízek

ČTYŘI KOPCE

Vzal jsem ženu do náručí a snášel ji ze schodů v metru. Obvykle ostře protestuje proti tomu, abych ji a kocoura takhle násilně tahal, tentokrát se však téhle skoro romantické vsuvce vůbec nebránila, protože jí každý krok činil nesnáze a v jejích stehnech zůstávala velká kunratická bolest.

Tradiční závod je v našem podání happeningem, kdy se v domě švagrovy rodiny sejdou běžci, jejich podporovatelé a příslušné děti a zvířata. Atmosféra je chaoticky vánoční, místo dárků se však z igelitových tašek vybalují startovní čísla a čipy, na plotně se ohřívá kotel guláše a na budoucí vymrzlé hrdiny čeká vířivka. A možná přijde i kouzelník. Ale něco za něco.

Už dopoledne si závodní premiéru odbyl čtyřletý Miki. Na třísetmetrové trati zaváhal jen jednou, a to půl metru před cílem, kdy předčasně ukončil běh a začal pózovat fotografům. Nás čekala rozměklá štreka o desetinásobné délce. Ve 12:43:00 vybíhá Maruška a její rival Tomáš, o deset sekund později vyrazím i já. Švagr začíná zvolna, míjím jej už před prvním bahniskem ("To tady loni nebylo," lamentujeme oba), Maruščiny elegantní pohyby se zdají být přeci jen svižnější, tak snad jí to vydrží.

Je to vlastně hrozně rychlé a každý rok mě to překvapí. V prvním kopci se nemohu srovnat se studeným vzduchem, ale už je za mnou, jsem zpět u potoka a brodím. Druhý je legendární Hrádek, kde není hanbou využít ke stoupání i přední končetiny, pokud vám ovšem není líto manikúry. O šedesát metrů dál a o pětačtyřicet výše zmožené nohy vůbec nechápou, co po nich ještě chcete, zvlášť když jediná cesta dál vede nebezpečně uklouzaným svahem zpět k potoku, oproti vší logice.

Jsem odhodlán třetí kopec tentokrát vyběhnout celý. Odhodlání však mizí hned na úpatí, protože všichni kolem jdou a já podléhám davové psychóze. Na silnější paní kdosi huláká, zřejmě trenér, ať zrychlí. Když povzbuzování nezabírá, muž dámu začne do kopce strkat jako automobil s vybitou baterií. Je to přinejmenším nedůstojné.

Poslední kopec se nezlomí do padajícího happyendu jako ty předchozí, táhne se jak žvýkačka nebo jak smrad, než se úplně narovná. Tady teprve začíná bitva o sekundy, není už na co čekat. Na posledním kilometru, který je vesměs z kopce, se dá nahnat hrozně moc, pokud máte ještě vůli. Seznávám, že vůle bohužel chybí, dobíhám spíš samospádem a zapisuji 15:25, sice o fous rychleji než loni, jenže o dva fousy pomaleji než předloni. Budu si vyčítat ten poslední proflákaný kilometr, ale na výčitky je ještě rok čas.

Vrací se mi normální barva a po pěšině se mi vrací i růžová žena. Přes kořeny skáče jako laň nebo muflon z kunratického lesoparku a na švagra, se kterým se letos o nic skandálního nevsadila, bude v cíli čekat přes tři minuty. Stali se z nich závodníci, protože jsou sice nadšení tím extrémním prožitkem, ale zároveň oba lehce nespokojení s dosaženým časem. Spřádají plány, jak to Kunratické příští rok vrátí.

Sesbíráme zbylé kamarády a ještě než se kyslík vrátí do mozku (a na to prodejci sázejí), koupíme u stánku předražené podkolenky a podivné tričko. Z jednoho kunratického cirkusu se přesuneme do druhého, mezi naše oddané fanoušky. Víříme a bubláme, cpeme se skvělým gulášem, mluvíme překotně jeden přes druhého - užíváme si ten prchavý okamžik, kdy to ještě někoho zajímá -, do toho řvou různé děti, neuspořádaně pobíhají psi a pak, když už na ženu prosebně koukám, abychom šli už domů, se skutečně objeví i ten kouzelník. Tohle je čtvrtý, nejnáročnější kopec, na který se natrénovat nedá.

text Řízek, fotky Terka, Slížák

O RŮŽOVÉ VÍLE A POMALÉM CHASNÍKOVI

Představuji si Velkou kunratickou jako papundeklovou studiovkovou pohádku v hlavní roli asi s dvacetiletým Čenským. Za zvuků fanfáry, kterou složil Vadim Petrov a nahrál Filmový symfonický orchestr pod vedením Františka Belfína, nastupují udatní borci v podivných kostýmech. Jsou odhodlaní zdolat sedmero hor a brodů, za kterými se nachází princezna a horký čaj. Ve skutečnosti jsou ty hory a brody jen troje, protože tvůrčí skupině před třiaosmdesáti lety došel papundekl. Cestou možná narazí na draka, vlka anebo podobná zvířata, v Krčském lese pravděpodobněji na nějakou zmatenou srnku.

Na startu máme zavalitého chasníka Tomáše (Čenský?). Posnídal buchty a ionťák a je hotov utkat se s kýmkoli. Celá ta pohádka ovšem je, jak malí diváci posléze prokouknou, o souboji mezi ním a spanilou vílou Marianou (Aťka Janoušková?). Té všichni fandí, protože je maličká a růžová a navenek působí křehce. V sázce je hodně. Kdo z nich dvou tři kopce pomaleji překoná a k horkému čaji později se dostane, bude o páteř kratší (dospělí z toho dovodí, že bude muset vstoupit do ČSSD). Tak to bylo v první verzi scénáře. Nakonec to tvůrci zmírnili na to, že bude na svém těle muset navždy nosit cejch (bude se muset nechat potetovat).

Hrdinové se blíží k prvnímu brodu. Je zákeřný. V potoce nejspíš číhá vodník a tipnul bych si, že ho hraje Josef Dvořák, utopil generace dětí. Pozná se to podle těch hypnoticky pohybující se reflektorů, symbolizují jakési mámení. Jsou to možná blesky foťáků. Oba soupeři to ale zvládnou a bok po boku neohroženě stoupají na první horu. A předbíhá je trpaslík.

Chasník Tomáš

Každá pohádka má totiž taky svou stafáž. Slouží k tomu, aby se natáhla stopáž. Ostatně mohla by mluvit ve verších. Tak třeba takový ošklivý trpaslík Lukáš umí překonávat hory strašně rychle a děti milují jeho podkolenky narychlo objednané z fundusu a vytažené až ke kyčlím a smějí se jeho hekání. Umí taky předstírat mrtvého a naopak. Dále tu máme chasníkova panoše Slížáka, jenž zvládá celou řadu jiných věcí a některé i naráz, jenže v běžné pohádce ani na Kunratické nejsou k užitku. A lokaj Libor je spíš takový odstrašující příklad, že nikotin není čarovný lektvar a že bowlingem ještě žádný hrdina nad drakem či kopci nevyzrál.

Na druhé hoře se láme chleba. Je strmá a na jejím vrcholu, který se ztrácí v mracích, je černokněžníkův hrad. "To cigáro před během bylo navíc, ostatně asi i ten chleba krajíc," povzdechne si Libor a děti se smějí, zatímco věrně předstírá, že zvrací. To opravdoví hrdinové, Mariana a Tomáš, dál jdou bok po boku. Jen vílí krok je lehčí, snad že ji mravenečkové anebo lesní povětří nadnáší. A taky nemusí tahat sto devět kilo živé váhy jako Čenský.

Třetí hora je skleněná. "Hek hek, zase jsem sebou sek," uleví si trpaslík, zatímco bezmocně klouže po hoře z ledového polystyrenu. Děti pády milují. Nikdo jiný nepadá. Víla Mariana zatím získává rozhodující náskok. V cíli, pohádkovém království zpocených těl, vrací půjčený čip a poraženému chasníkovi připíjí teplým čajem. Radost poddaných, tanec a skupinový zpěv lidových písní.

A jak dopadla stafáž? Trpaslík, v podstatě idiot, ale zábavný svou vytrvalou snahou, se snažil předstihnout svůj loňský stín, což - jak se ukáže - nejde. Další dva chtěli to putování z ateliéru 1 přes vyvýšené ateliéry 2, 3 a 4 a zpět do ateliéru 1 hlavně ve zdraví přežít, což se jim v zásadě podaří.

Na konci je bál. Hraje hudba (řvou děti) a nese se guláš a víno, to se v pohádkách smí (vždycky mě to udivovalo) a hoduje se. Chasník se usmiřuje s vílou i s vidinou kérky. A pak i se stafáží odcházejí do vířivky.

Děti, dobrou.

KONEC
MMXVI

text Řízek, fotky Maruška, Slížák, ktfoto.com.

PROMĚNA ŽENY

"Lukáš zase někde běhá," mávala pokaždé moje žena rukou, kroutila hlavou a říkala to nad vínem svým kamarádkám tónem, jako bych se někde nechával věšet na háky, nebo bych se převlékal za elfa a mlátil se v lese s jinými elfy sekyrami obalenými molitanem. A pak šla do solárka.

Ta samá žena má teď dvoje běžecké boty (na asfalt i do lesa), měřič tepu, tréninkový plán a ambici doběhnout Velkou kunratickou, samozřejmě po "chlapské" trase - překonat tři brody a vyškrábat se na Hrádek i na dva další kopce.

Vše se zlomilo na jednom narozeninovém večírku. Uprostřed zábavy se svým švagrem uzavřela bizarní sázku, jejímž předmětem je právě účast na legendárním závodě. Zatímco rychlejší z této dvojice se v cíli může těšit na teplý čaj a nehynoucí slávu, poraženého čeká něco tak šíleného, že to ani napsat nemohu. Ale věřte mi, nechtěli byste to. A nepřáli byste to ani svému příbuznému, byť "jen" sešvagřenému.

I po vystřízlivění obě strany nicméně seznaly, že sázka platí. Zatímco švagr Tomáš začal okamžitě zprudka hubnout a je to i znát, Maruška vyrazila do sportovních potřeb a vrátila se v růžovém. Pak vyrazila na konzultaci s trenérkou. Doma se následně objevila s několika hustě popsanými listy papíru a takřka nábožně opakovala tajuplné výrazy jako běžecká abeceda nebo fartlek. Pak nazula růžové, nebo fialové boty a skutečně začala běhat. A teď, když potmě kluše Kunratickým lesem, zdraví kolegy běžce pokynutím, jako by to dělala odjakživa.

V obou rodinách prožívají přípravy na závod stejně. A přejí si, aby už to konečně nějak proběhlo. Nedočkaví duelanti se totiž pohybují v jakýchsi sinusoidách (od "Běželo se mi dneska krásně, mám to v kapse" po "Bolí mě celý tělo, v životě ho nemůžu porazit, vždyť je obrovskej. A ty brody. Já vůbec nevím, jak se mám skrz ten potok dostat. Asi tam zastavím na břehu a budu stát a koukat."). Na okolí potom je, aby vždy přesně odhadlo, kdy se rozpoložení změnilo, a podle toho buď mírnilo, nebo dodávalo optimismus a sebevědomí a v mezidobí masírovalo bolavé svaly a přidávalo nějaké rady kolem taktiky. Celé je to sofistikovaný proces podobný třeba vypuštění nějaké družice. A je to stejně otravné, jako když se připravuji na nějaký maraton.

Když se závodník trochu uklidní, posílá svému soupeři namachrované esemesky. Když zrovna klidný není, rodina se pokradmu pokouší se zástupci té druhé dohodnout zmírnění drsné sázky. Právníci tomu říkají dohadovací řízení a nastává tehdy, když si obě strany uvědomují, že je to vážně průser.

Celé to však má i své milé stránky. Třeba když uřícení oddychujeme na spadaném listí po společném výklusu. Za čtrnáct dní bude ale s manželskými běhy konec. Vítězná, nebo zahanbená Maruška se vrátí do solárka, k vínu a kamarádkám a z běhání bude opět pofidérní kratochvíle nevybouřených zvrhlíků.

text Řízek, foto Maruška

SNĚHOVÁ CHVÍLE

Ticho zasněžených Kunratic násilně přerušil dětský nářek. Co nářek! Zoufalý, neutišitelný řev. Když Maruščin synovec v místní restauraci obdržel heliem naplněný balonek, všichni tušili, jak naše bobování na prvním sněhu, které se doposud obešlo bez jekotu, dopadne. A taky že jo - zelený balon se zanedlouho vznášel nad chalupami a Mikuláš mezi vzlyky žádal, ať ho okamžitě jdeme hledat. "Balonek šel na výlet," konejšila ho jeho maminka a táhla ho domů.

Kunratičtí si při prvním sněžení řekli, že nebudou sedět doma, a z nově otevřené hračkárny vykoupili všechny kluzáky a boby. Tedy až na jeden. Paní mi ten archivní kousek vytáhla z tajného skladu - ani jsem nevěděl, že takové tajné sklady hračkárny mají - a usazený prach setřela hadříkem napuštěným lihem. Věc, která dosud vypadala jako víko od popelnice, získala zářivě modrou barvu.

A mohlo se jít bobovat na jediný kunratický sáňkovací kopec, kam samozřejmě vyrazili všichni ti novopečení majitelé kluzáků. Jezdí se pomalu i divoce: absolutorium zaslouží chlapec, který se neohroženě pouští na těch strašně rychlých plastových saních hlavou napřed. Kopec nadto končí u rybníčku (kde začíná Velká kunratická) ostrou levotočivou zatáčkou, hromadou klád a právě tím rybníčkem - naštěstí prý místní hasiči už stihli nacvičit záchranné postupy.

Už bobujeme - a na co myslíme? Stázina na toho podivného soba, který jí visí z vršku kočáru. Mikuláš na to, jak se nejrychleji zmáčet. Švagr přemýšlí, jak by zájem Kunratických o sníh nějak monetizoval, a jeho manželka na to, jak mu coby právnička bude krýt záda. Maruška si uvědomí, že nemá sněhule a že si je nutně musí koupit; ještě dnes si je objedná přes internet a už zítra je bude mít na sobě, hurá! A já dumám, jak se se všemi těmi botami doma vejdeme. A taky, kolik hvězdiček dostal náš nový kluzák v crash testech, zejména v kategorii "ochrana posádky", částečně i "ochrana chodců."

Nikdo neřve a nikdo neskončil v rybníce ani v hromadě klád. Jdeme na oběd a Mikuláš dostane balonek, který poté uletí. Naštěstí se ho podaří "najít" (zajede se do restaurace a vyškemrá se náhradní, ale to je tajné).

Čekali jste, že dítě bude jásat? Vůbec ne, jen to vezme na vědomí. Balonek, no a? Prostě se vrátil moc pozdě - potřeboval ho v té chvíli, která už dávno vyprchala. A už si s ním nikdy hrát nebude, aby zase nedejbože nešel na výlet.

O dva týdny později sníh kompletně sleze a v Kunraticích je místo něj bláto. Balonek je pořád ještě přivázaný k židli. A Marušce až dnes přišly objednané sněhule. Taky nejásala, protože ta sněhová chvíle už je pryč.

text a fotky Řízek