MIKULÁŠ

Náplní posledních dvou týdnů pro některé z nás nebyly jen běžky a znovu další běžky s jinými kolegy než původní běžky. Je jasné, že o „laufování“ se tady do konce této zimy ještě nejmíň jednou dočtete (hurá), a tak je čas na jiné téma.

Zatímco stovky borců mazaly, píchaly a funěly a já u toho díky bohu nebyla, vylezl na svět chlap, který je mi v současné běžkařské sezoně nejbližší. Jmenuje se Mikuláš, je to můj synovec a narodil se 7. února.

Sympatický mi byl ještě v bříšku mé statečné ségry, protože je očividně teplomilný tvor jako teta a ven se mu nechtělo, ač už na tomto světě měl být už nejméně týden. A tak se jednoho únorového čtvrtka elitní lékaři z motolské nemocnice rozhodli, že když to nejde po dobrém, půjde to císařským řezem.

Mikuláš tak vypadal jako ze žurnálu: nepomačkaný, vlasatý s úctyhodnými 3,97 kilo vynikal nad ostatními minidětmi. Jeho specialitou, díky které mu přezdíváme Krtek, jsou obrovské ruce, které prostě nejdou přehlídnout.

My jako Hujerovi jsme se k němu dostali večer po porodu a hlavně po návštěvní době – prostě typický kulichové. Strejda Lukáš ho furt fotil a teta se bála, že mu ublíží. Takže ještěže třetí sudička byla novopečená babička, která to naštěstí s dětmi umí.

Hrdý otec, můj švagr Tomáš, první přírůstek do rodiny notně zapil. Druhý den mi volal už v devět hodin ráno, aby mi sdělil, že se právě probudil na gauči a že jeho syn bude mezi ctitelkami přezdíván díky výše zmíněné vlastnosti Miky Prstič. Prý pak mluvil ještě s mojí matkou, tak doufám, že jí nevyprávěl to samé jako mně.

text Maruška, fotky Řízek