ZPRUZENÍ ČMELÁCI

Jedna z mých prvních cest elektrickým autem vedla na pumpu pro benzin (do zahradního traktoru). V poličce s novinami měli MF DNES s otvírákovým textem Elektromobilem do Chorvatska a to mě zajímalo! Proletěl jsem ho (plytká, nudná PR slohovka), odložil a povzdychl si, jak tyhle kdysy skvělé noviny upadly a dopadly. A přemýšlel jsem, jak asi dopadneme my na naší cestě "Elektromobilem do Itálie".

První zklamání nastalo, když se holkám nelíbilo, že by se náš nový vůz jmenoval Koniáš (což mi u Hyundaie Kona přišlo jako jasná volba). Takže prý Rudík (že je rudý).

Druhé zklamání bylo spojené s výzvou, jak se do takhle mrňavého kufru s těmi všemi nesmysly vejdeme, když jsme rozmazlení absurdně velkým zavazadlovým prostorem někdejšího kombíku a když ještě musíme koupit ty pěnové hady? Na druhý pokus se to nicméně zavřelo. Ale jestli jsem si třeba jen na chvíli pomyslel, že se mi dovnitř (jako dřív) pohodlně vejde kolo, opravdu jsem si zvolil špatný vůz. Dětská skládací koloběžka se nicméně vlezla hravě.

Hedvika už umí parádně trollit: "Stejně budeme celou cestu pořád jen nabíjet," směje se, zatímco neviditelné hejno zpruzených čmeláků roztáčí kola vozidla. Lehkonohý (ale trochu nervózní) táta řídí, znuděná máma pouští písničky, Heda si se sluchátky srandovně "anglicky" prozpěvuje, na ukazateli dojezdu zatím konejšivě září čtyřstovka. Auto je tiché a překvapivě mrštné ("Tati!" ozve se ze zadního sedadla vyčítavě při každém rychlejším rozjezdu). A především vzbuzuje velmi příjemný, třebaže pravděpodobně klamný dojem ekologičtějšího cestování - ona ta naše česká elektřina asi tak úplně čistá nebude. 

Další výhody jsou diskutabilní: náklady za palivo se sice i s veřejným nabíjením (v činžáku nemáme soláry ani wallbox) dají stlačit pod korunu na kilometr, jenže oproti benzinové variantě stojí srovnatelně vybavená elektrická kona nejméně o 150 tisíc víc a její hodnota klesá rychleji. Člověk nemusí být žádný velký počtář, aby viděl, že ta návratnost je spíš ve hvězdách. 

Co je však skutečný opruz, je vyznat se v tom všem, přichází-li člověk z fosilního světa. Nabíjecích stanic je už na světě skutečně hodně, v tom patrně problém nebude, nicméně jejich provozovatelů a různých sítí, aplikací, karet a čipů, diskuzních fór a zaručených tipů je také spoustu a až vám někdo bude říkat, že je to vlastně všechno stejně jednoduché jako přijet k pumpě a nepoplést si naftu s benzinem, tak se vámi snaží manipulovat.

Na Rozvadově se snažím manipulovat s kabelem rychlonabíječky a před svým ženským publikem se pokouším působit jakž takž suverénně. Přes aplikaci pro mě dosud neznámé sítě napoprvé pouštím do auta proud a následně hrdě mávám holkám, které to samozřejmě vůbec nezajímá, před očima obrazovkou mobilu, kde do namalovaného autíčka přitékají procenta. 

Dáme si párek a kafe, za patnáct minut nám přibude dost šťávy pro dalších sto padesát kilometrů výletu a pokračujeme do Řezna, kde jsme si naplánovali nákup bot do vody a pěnových hadů (a také nabíjení na parkovišti obchodního centra). Nad rámec toho všeho je doslova potřeba ještě najít záchody, a tak se červené auto blaženě koupe v energii a můžeme pokračovat.

Oblíbil jsem si aplikaci ABRP (A Better Route Planner). Její placená verze v reálném čase bedlivě sleduje apetit auta, počasí i výškový profil a propočítává trasu i s ohledem na možnosti nabíjení. Kousek za Řeznem nás z důvodů, které tuší jen ona, posílá mimo dálnici na romantickou cestu skrz jakési sedlo, pravděpodobně někde za ním má být další kabel s elektřinou. Maruška poprvé a ne naposledy prohlásí, že tu aplikaci nesnáší. Zpíváme a pískáme si s Hedou naše oblíbené songy Vítr od Vltavy a Holandský kakao od Tata bojs, asi třicet kilometrů jedeme jen z kopce a ukazatel stavu baterie usne na třiceti procentech, takže na další občerstvovací pumpě, kde překrásně voní hnůj, dokonce pohrdneme elegantní nabíječkou (a tys přitom říkala, že budeme pořád jen nabíjet!) a do Innsbrucku dojíždíme s rezervou.

Předem jsme počítali s tím, že tu přespíme: ne tolik kvůli nejistotě neprobádaného vozidla, nýbrž kvůli dítěti nepřivyklému dlouhým cestám. Podle apky je tři sta metrů od apartmánu pomalá nabíječka - vypadá to nepravděpodobně, ale v uzounké uličce tam stojan skutečně je. I tady se proces napoprvé spustí: auto nabijeme doplna asi za (mých) necelých šest stovek, zatímco večeře v centru města nás (Marušku) mezitím vyjde na trojnásobek (ale je výborná). 

Druhý den nás z bezvadné alpské zoo vyžene slejvák. Teploty okolo klesají, jak stoupáme k Brenneru, přehřívá se jen můj telefon. To je trochu mrzuté, protože se přes něj naviguje, ovládají všechny ty elektromobilní aplikace, ale třeba i odemyká a zamyká auto. K Lago di Garda dojedeme asi po třech hodinách; díky klesajícímu profilu auto na cestě z Innsbrucku spolykalo jen necelých 13 kW na sto, takže by teoreticky zvládlo ujet půl tisíce kilometrů (ale radši bych to nezkoušel).

Rudík se sice musí uvelebit na trávník mezi pokřivené olivovníky, nicméně v hotelu je nám k dispozici nabíjení zdarma. To je trochu nezvyklé; nepamatuju si, že by nám při předchozích pobytech kromě welcome drinku nachystali i kanystr s benzinem. Na výlety kolem jezera tak jezdíme gratis. 

Domů je to přesně 777 kilometrů, navigace trasu (bez přestávek) odhadne na devět hodin, reálně jedeme devět a tři čtvrtě. U Innsbrucku se nám napoprvé nezdaří zařídit, aby pumpa disponovala jak záchodem, tak i nabíječkou, ale o kousek dál nám pauza vyjde na oběd: jeden řízek stojí 15 (eur), potrava pro auto 56 centů za kW (což je vlastně stejné jako v Česku). 

Ještě v Německu stavíme podruhé, tady se to moc nepovede. Přehřátý telefon nezvládá opětovně připojit nabíjení, které se náhle vypnulo. V dešti lomcuju s kabelem, který nelze vytáhnout z auta; umělá inteligence radí několikrát zamknout a odemknout auto, což nelze, protože aplikace se v přehřátém telefonu nenačte... Zachraňuje nás fyzický klíč, který Maruška naštěstí vzala. Raději jedeme pryč. Někde u Stříbra zastavíme naposledy, Hedvika si hraje s barevnými kamínky, jenže není všechno stříbro, co se třpytí, takže to jsou ve skutečnosti střepy z rozbitých lahví. 

Ani tady tím pádem nechci stát ani o sekundu déle, za pár minut nabíjím jen naprosté minimum, abychom už nějak doklouzali domů, jenže za volant se hrne závodnice Maruška a já pak při každém předjíždění nervózně počítám každý propálený iont. Range anxiety, tedy úzkost z dojezdu, opravdu existuje. Už na Pražském okruhu se hladové auto hlasitě dožaduje krmení, ale domů už je to vesměs z kopce, takže zkušeně parkujeme s dojezdem 24 kilometrů.

Má to nepochybně svoje kouzlo a opodstatnění, jen to do dálkových cest přece jen (zatím) přidává nevyžádaný prvek dobrodružství, což asi není pro každého. Ale ta barva je fakt hezká.

text a fotky Řízek

ZVEDNEME ZADEK

Bohatý táta ze mě nejspíš nikdy nebude, oddělení motivační literatury v knihkupectví vyhledávám jen díky zálibě v bizáru (poočku sleduji, jaký typ lidí ty věci kupuje), a tak pravděpodobně dělám spoustu věcí ve svém životě úplně blbě. Především neustále něco rozbíjím a ono se to pak prodražuje. Krátce před Vánoci jsem třeba při rutinním klusu po Vyšehradě k údivu turistů při pádu rozsekal nejen koleno, ale i oblíbený mobil, a to ještě nebylo zdaleka všechno.

Maruška říká, že jsem nepozorný, a někdy to říká i hůř a přesněji.

Ten výlet mohl po prohlídce lesního betlému a řádění v lese klidně skončit, zážitků bylo i tak dost a už se stmívalo, ale ne, my jsme se museli ještě pozvat k Milanovi domů, aby se děti ještě trochu užily. "Zaparkuj dole na zahradě a při couvání bacha na zídku, ale teda zvládá to i máma," prohodil a jelo se. Naučili jsme se s Hedou nové slovo konvoj a v dobrém rozmaru jsme zahájili sestup na Milanovu zahradu a snažili jsme se vše dělat tak jako náš předjezdec, který nám svítil do zrcátek a couvací kamery a myslel si, že nám tím pomáhá. 

Najednou se stalo něco divného a ozval se nezvyklý zvuk, jako by naše auto uvázlo na mělčině, což mi na svažité zbraslavské zahradě přišlo málo pravděpodobné. Ani Heda na podobné věci ode mě pořád ještě není zvyklá, a tak se docela lekla. Aby ne, pravé zadní kolo hned za její sedačkou viselo ve vzduchu a auto sedělo pravou stranou bříška na jakési opěrné zídce (matně si vzpomínám, že mi o ní někdo kdysi vyprávěl). 

Volám ženě, že asi přijedeme trochu později. Zněla celkem klidně, ostatně je pravda, že k telefonátům "to je hezké, že nám v horoskopu vyšlo, že budeme spolu, ale mám přetrženou achilovku a veze mě sanitka do nemocnice" nebo "jsem v cíli, ale asi se na Slovensku trochu zdržím, spadl jsem a veze mě sanitka do nemocnice" tahle drobná nesnáz měla docela daleko.

K tomu, co následovalo pak, by byla nejvhodnější kulisou hudba z Pata a Mata. Jen by to muselo jet ve dvouhodinové smyčce. Milan vyhrabal z kufru svého vozu malinkatý hever, no jo, ale kam s ním, když tam překáží ta zídka? A hlavně, čeho vlastně chceme dosáhnout? Patrně bude potřeba nějak odlepit spodek auta ze země, dostat kolo výš a vydrápat se zpět nahoru bez toho, abychom to auto ještě víc doprasili. Nejnadějnější pokus, kdy jsme relativně chytře nadzdvihli závěs kola a podložili ho různým nalezeným materiálem (šutry, špalky), skončil destrukcí palety, která to celé držela. 

Zbývalo jediné: kapitulovat a udělat to, co v podobných situacích dělávám. "Ahoj tati, mám takový problém..." Naštěstí nejsem jediný nepozorný, ochotný táta si špatně poznamenal adresu a na té, kam jej navigace zavedla, opravoval neznámý muž auto a používal při tom obrovský hever. Otec nám tedy zprostředkoval a přivezl zachránce. "Největší problém je přesně tady," zhodnotil situaci a ukázal na nápis "i30" na víku kufru. Zdvořile jsem se zasmál. 

Muž, který kromě spasitele debilů působí i jako řidič autobusu, se okamžitě pustil do práce a na nás zbyla adekvátní role osvětlovačů. Lichotilo mi, že jeho nádobíčko (místo křehké palety bůhví odkud přitáhl takový ten těžký podstavec pod dopravní značku) bylo sice poněkud většího kalibru než naše, ale šel na to vlastně obdobně. Zvedl kolo za rameno, podložil ho a velel, ať opatrně zkusím vyjet. Sto čtyřicet překvapených koníků zaržálo a zimáky se začaly pálit o dlažbu. Jenže místo slavného vítězství se to celé sesunulo na stranu. 

To nás ale paradoxně zachránilo, protože nás to přivedlo na správnou cestu: nedává smysl se drápat zpět na zídku, musíme zadek auta opatrně posunout o pár centimetrů, aby se dostalo doleva mimo zídku, ne zpátky nahoru, a pak z té pasti po špičkách vycouvat. K tomu nám pomůže nenápadný detail: obří hever disponoval kolečky. Zvedneme zadek a pak do toho šetrně šťouchneme z boku. 

Stáhl jsem okýnka a poslouchal někdy protichůdné pokyny otce i autobusáka a snažil jsem se to moc nezkazit. Měl jsem srdce až v krku, obezřetně kroutil volantem a skutečně: auto se pomalu sunulo z nedůstojného zajetí. "Ahoj, já jsem Lukáš," řekl neznámý nakonec a já totéž - nejspíš z toho získal dojem, že jsem ještě v šoku a že už jen opakuju, co mi nařídí šikovnější a zkušenější. 

Na to, co všechno zídka počochnila v podpalubí auta, jsem se radši ještě nedíval, abych si nezkazil Vánoce. Zachránci, který si za svou půlhodinovou intervenci, bez níž tam nicméně visíme ještě dnes, bezesporu zasloužil odměnu, jsem je naopak vylepšil. 

Normálně hotovost nenosím, ale v peněžence jsem měl bohužel dvoutisícovku z prodaného dětského kola a nic menšího. Správný bohatý táta by asi zalhal, že nic nemá a ať mi pošle QR kód. Nebo by se zeptal Milana nebo otce, jestli nemají třeba pětikilo. Já jen v rozpacích předal bankovku. "Děkuji ti a neboj, nevidíme se naposledy. Věřím tomu, že všechno je osud a že se nám všechno vždycky vrátí," rozloučil se tajnosnubně, popadl peníze a (aspoň prozatím) zmizel. 

Ostatně, jak řekl klasik motivačního žánru, je rozdíl mezi tím být chudý, a být bez peněz. Být bez peněz je dočasné, zatímco být chudý je věčné. 

text Řízek, foto Věrka

ŠMOULÍ KREV

Jsem pořád ještě přesvědčený, že žiju na jednom z nejhezčích míst Prahy. Nejsou tu vůbec žádná turisticky přitažlivá panoramata ani pulzující noční život - tedy občas tu v parku hulákají bezdomovci, ale to se nepočítá. Ani kavárny se sofistikovanými názvy a vybydleným, přitom pravděpodobně rafinovaně stylovým interiérem. Přesto má zapadlé umrněné sídliště Zelená liška svoje vlastní specifické kouzlo. Je malebné, i když se jeho křivolakými uličkami mezi pejskaři proplétá popelářské auto.

To je ale minulost, protože už se neproplete. Jednoho rána se po obou stranách uliček objevily modré pruhy jako od krvácejícího šmouly. Ta čuňata je zběsile načmárala skrz výmoly i tam, kde na zanedbané vozovce asfalt úplně chybí, a především tam, kde si dosud nedovolili parkovat ani nájezdníci ze Středočeského kraje. Ti loni zjistili, že je nedaleko metro a že se u nás dosud parkuje grátis, a tak celé okolí každý všední den vezmou útokem a vyplení veškerá parkovací místa i chodníky. Při pohledu na změť fabií HTP s eskem na poznávacích značkách i klidnější lidé než já nemají daleko ke zkratkovitému jednání. Liška is fucked, chtělo by se říct.

Modré zóny u nás po mnoha odkladech mají začít platit 1. července a to modální sloveso je možná až příliš silné. Mohly by možná začít platit. Tohle město se totiž dál drží tradice, že jakákoli IT zakázka či dopravní změna je provázena průserem. Systém na vydávání parkovacích karet spadl hned první den.

O týden později už se všechno podařilo nahodit. Měl jsem zrovna volné odpoledne (nějak se mi jich teď sešlo víc), tak jsem svou činorodost nasměroval do budovy úřadu. Dojít tam není úplně snadné. Výlez z metra a přilehlou pasáž před časem zavřeli, protože se hroutí.

Uvnitř instituce mě zaujala nápadně dlouhá fronta u cedulky s nápisem Plavenky pro seniory. Na informacích žádám o informace. Paní okamžitě přechází do plačtivé defenzivy. Že za to nemůžou. Že se vydává jen sto lístků denně. Že se to teď nevydává, ale že je tam paní. Nebyl jsem z toho moc moudrý, nicméně došlo mi, že nekonečná fronta na domnělé plavenky se dotýká i mě.

Vrátil jsem se domů pro dostatečně tlustou knížku. Tři úřednice seděly u počítačů, jedna byla asi mimořádně důležitá, protože nad sebou měla slunečník, aby se nepřehřála. Možná byla serverem. Poslední paní suplovala nefunkční výdej lístků do fronty. Prostě halekala po chodbě. Kromě toho rozdávala už poněkud nervózním, ale pořád ještě disciplinovaným čekatelům papíry s tužkami. Z neznámých důvodů jsme měli uvést svou mailovou adresu. Takhle nějak si představuji zařizování občanky v Úlanbátaru. Nebo v nějakém středočeském městě. Samozřejmě bez urážky.

Záda přede mnou vůbec nemění polohu. "Vono by to chtělo vzít klacky a vyhnat tu verbež. Dobytek je to!" rozčiluje se starší pán. Jiná paní smutně konstatuje, že je tu dnes potřetí a že čeká od šesti hodin ráno (je jedna odpoledne). "Každej den sem chodím a každej den nejsou čísla," posteskla si. "To je bordel na kolečkách," hodnotí jiná. Pak někdo vtipný přijde a ptá se, jestli je to fronta na brambory. Ne, na plavenky. Občas se z davu ozve nesmělá výzva k defenestraci kohokoli - úřednic, Středočechů, starosty. To by ovšem bylo jen gesto. Radnice sice sídlí ve výškové budově polikliniky, jenže bohužel v přízemí.

Starosta ve frontě čekat nebude. Parkovací kartu nepotřebuje, neboť auto nemá. V radničním plátku nezapomíná zdůraznit, že jezdí na elektrokole. Po volbách na něm neslyšně pošlape do zapomnění.

text a fotky Řízek

ZJAZDOVÉ PALIČKY

"Kde jsou moje hůlky?" zeptala se žena, zatímco si prohlížela prázdný zavazadlový prostor auta. Nasadil jsem provinilý úsměv a prohlásil, že jsme je asi nechali na Slovensku. "My?!" zareagovala žena a cítil jsem v tom narážku na fakt, že jsem bagáž z lyžárny nakládal já. K další diskusi nedošlo, protože žena ostentativně přestala mluvit.

Je tedy pravda, že se mi podobné nehody stávají docela často. Občas jako bych byl trochu nepozorný. Při odjezdu z hor jsem na padesáti metrech mezi samoobsluhou a autem patrně ztratil flash disk s Poslední aristokratkou. Je možné, že jsem ho při nastupování nechal na střeše vozu, takže aristokratka zřejmě spadla a zůstala ležet někde v rozježděném sněhu. A tahle nehoda se dotkla i nás: místo poslechu legrační audioknihy jsme cestou domů zarputile mlčeli.

O čtrnáct dní později jsem shodou divných okolností měl jet opět na stejný konec Slovenska. Jen tentokrát v pozici jedince, jenž se má tvářit jako nedílná součást skupiny 35 úspěšných mladých lidí ze střední Evropy, má si tuhle zjevnou chybu v horoskopu užít a vytěžit z ní maximum. A především vyzvednout ty zapomenuté hůlky.

Hůlky se slovensky řeknou zjazdové paličky. Vrtalo mi hlavou, jak pak tedy říkají třeba paličce na maso. "No přece tĺčik na mäso," odvětí domorodkyně, jedna z těch zdravých, mladých, perspektivních lidí. Nechápu, že mě to nenapadlo samotného.

Paličky mi schovali na recepci v Demänové, jenže program pro budoucí zachránce naší planety se odehrával na opačné straně kopce, v Tálích. Vzdušnou čarou je to zhruba 25 kilometrů, autem však šedesát.

Poslední večer pobytu mi došlo, že výpravu za hůlkami nemohu dál odkládat. V půl desáté jsem usedl za volant a vyrazil. Zde se opět projevila moje roztržitost: zaprvé jsem si neuvědomil, že mi v autě dochází benzín. Za druhé jsem si až po deseti minutách jízdy vzpomněl, že mám doklady a peníze v hotelu.

Napodruhé jsem vyjel už vybaven vším potřebným. Stav palivoměru mě trochu trápil. Oranžové oko svítilo do tmy, displej hlásil dojezd 60 km, přičemž k jediné ještě otevřené pumpě to bylo 60 km, navíc přes sedlo s varovným názvem Čertovica.

Korejské vozidlo se s námahou vyšplhalo krásnými serpentinami a úplnou pustinou do 1300 metrů nad mořem, vyhnulo se neosvětlené lišce i větvím rvaným počínající vichřicí. A pak se zase elegantně prosmýklo do údolí. Asi dvacet kilometrů před pumpou se údaj na displeji dojezdu změnil na zneklidňující "- - -". Přepnul jsem se do módu "šetřím zbytky par", o němž zpívají Tři sestry, a doploužil jsem se k pravděpodobně nejdražší pumpě ve středovýchodní Evropě. Čerpadlářka se mi ještě pokoušela vnutit vodu do ostřikovače; tuším, že to byl Evian.

Hůlky stály opřené u recepce. Sebral jsem je a na jejich místo položil čokoládu jako výkupné a jel jsem zpět, nejdřív do Tálů, pak druhý den do Prahy za ženou.

Chtěl jsem jí hůlky předat před jednou z jejích oblíbených tělocvičen a pak ji odvézt domů. Jenže tam nebyla. Jak jsem vzápětí telefonicky zjistil, čekala a mrzla před jinou na druhé straně města. Pak se spojení přerušilo, jako by se mnou ostentativně přestala mluvit. Ale hůlky máme!

text a foto Řízek

ZA VOLANTEM

Svíral jsem věnec volantu tak křečovitě, až jsem k sobě posunoval stůl a skleničky s vínem, položené právě na této dočasné palubní desce, se povážlivě kymácely. Jako se kymácelo i malé dravé červené auto na šotolině na jakési fiktivní trati vedoucí skrz krajinu asi imitující Řecko. Uháněl jsem po klikaté cestě, až mně i dvěma spolujezdcům takřka vlály vlasy.

S počítačovými hrami jsem začal už v raném věku a už tehdy mě ponejvíce bavilo drtit šipky na klávesnici a řítit se sportovním vozem po závodním okruhu. Možná i proto, že ve skutečnosti jezdím nudným autem i poměrně nezáživným stylem. Pokuty, pokud vůbec, dostávám v našem světě hlavně za nepovedené parkování. Rychlou jízdu u nás obstarává manželka.

Počínaje legendární sérií Test Drive zkraje devadesátých her a konče poněkud úchylnou hrou, kde si člověk hraje na tělnatého kamioňáka, který předjíždí jiný kamion v kopci na D1, trávil jsem po večerech hodiny za volantem. Tedy za klávesnicí. Volant jsem si však nikdy nekoupil. Místo něj mám kolo, bowlingovou kouli, squashovou raketu, deset párů bot a podobně důležité věci.

Milan, jak jsem překvapeně zjistil, volant má. Scházíme se i s Pájou v sobotu navečer, ukazuje mi volant, pedály a hru Dirt Rally. Zkoušíme herní mód autokros a já zklamaně zjišťuji, že to vůbec není jako Poslední jízda v Poříčí nad Sázavou. Chybí tam malinovka v kelímku, dobrovolní hasiči v zatáčce, spousta bahna a vysklené škodovky vyzdobené nápisy jako SPONZOR: TÁTA A MÁMA. Prostředí je mnohem sterilnější, ale i tak nechci hrát nic jiného, i když se mě kolegové snaží přesvědčit, že je tam ještě to rallye. Tak teda jo.

Drncáme po rozbitém asfaltu i uklouzaném sněhu. Padáme ze svahu a zázrakem se ocitáme opět nahoře. Obdivujeme flegmatičnost virtuálních diváků, kteří bez hnutí stojí u trati, i když se na ně v plné rychlosti řítí Milan. Ten pak rozseká svůj vůz o zaparkovanou sanitku.

Když Pája načíná další lahev vína, loučím se a vracím se do méně zábavné reality. Kde na přechodech překážejí chodci, benzín v nádrži ubývá a kolize se nedá vyřešit dvěma stisknutím tlačítka a vrácením v čase.

text a foto Řízek

KRAJINA ZA ZÁVOROU

Zcestovalí kamarádi světoběžníci by se mému způsobu plánování výletů vysmáli. Nebo by mi přinejmenším taktně naznačili, že než nakoupím letenky a zaplatím ubytování a půjčím si auto, je lepší aspoň tušit, co tam budeme vlastně dělat a zda tam vůbec něco je. Jinak se mi snadno může stát, že skončím v neznámém městě v pronajatém bytě s notebookem na klíně, průvodcem Lonely planet na stolku a hlavou v dlaních z několika strašných zjištění:

1. Je zima, Norsko je strašně velké a v Oslu není nic;
2. Kolem Osla není taky nic a všechno zajímavé je hrozně daleko;
3. Den má jen 24 hodin a auto máme půjčené na pouhých 48 hodin;
4. Nehledě na to, že dovolenou máme jen do středy, což je popozítří;
5. V Norsku nejsou dálnice a když už jo, jezdí se tam nejrychleji stovkou;
6. Z čehož ostatně vyplývá, že cokoli na googlovské mapě vypadá blízko, je v reálu nejméně tři hodiny daleko;
7. Závěr je jasný: jestli chci vidět fjordy, musím přijet v létě nebo jinam. Ideálně v létě a jinam.

Venku -14, vevnitř i20.

"Napiš Ragnhildě," radí věcně žena. Pronajmete-li totiž dnes cizím nevzdělancům svůj byt přes Airbnb, očekávají se i nějaké tipy a triky, jak pronajatý čas využít. Ragnhilda okamžitě předestře tři varianty velkého výletu, vybírám tu nejdelší s poznámkou "pokud vám nevadí strávit pár hodin v autě navíc" a posílám nás na kutě, protože budeme brzo vstávat.

Vyrazili jsme ještě za svítání, za lomozu ranních tramvají a klení, nebo radování se lidí vyrážejících do práce (těžko rozhodnout, norština je nepřehledná). Prvních sto kilometrů za Oslem si zvykám na půjčený Hyundai i20 a začíná mě tahle elektronikou obtěžkaná korejská fabie bavit. Občas i zazlobím a místo povolených 80 jedu třeba 82.

Cílem je národní park Jotunheimen, který, jak jsem sofistikovaně zjistil (dal jsem do Googlu hledat fotky "Jotunheimen in winter"), vypadá k světu i v téhle únorové sibérii (teplota klesá k -14). Ragnhilda i jedna navigace říkají, že za 4,5 hodiny jsme tam. Druhá navigace nás bůhvíproč posílá úplně jinudy. Pochopitelně věříme té první, na pochybnosti není čas.

Když už nic jiného, tak cesta je krásná. Vine se zasněženými průsmyky a údolími a malý vůz statečně se smýkající po uklouzaném sněhu mě baví podstatně víc než spolujezdkyni, která na dlouhé minuty přestává mluvit, což je u žen něco jako oranžová kontrolka, obvykle s nesnadno dešifrovatelným symbolem. Jedna taková jako na potvoru začne svítit i na přístrojovce. Mrkneme do návodu, jenže ten je v norštině - což vyjde nastejno, jako kdyby tam nebyl vůbec (jak rozumět jazyku, v němž se někdo jmenuje zcela vážně Ragnhilda?).

Ale jedeme dál, stoupáme do hor, chvílemi spíš necestou než cestou a park a jeho nádhery už jsou skoro na dosah, až nás zastaví závora a za ní obrovský sněžný bagr.

Navigace (ta první) sveřepě trvá na tom, že závora a bagr jsou jen přeludem a park je skutečně patnáct kilometrů odsud, tedy za rohem. Zato druhá doporučuje vrátit se a střihnout to 196 kilometrů dlouhou zkratkou. Norové svá auta disciplinovaně řadí na blízké parkoviště, dobrovolně hází parkovné do kasičky, nazouvají běžky a vyrážejí v dál. Běžky nemáme.

Chvíli doufám, že závora se zvedne, bagr se pohne a budeme moci pokračovat. Daleko spíš je tam závora celou zimu - druhá navigace si pod fousy ulevila "já to říkala". S ráno namazaným toastem na klíně, průvodcem Lonely planet, norským návodem k autu a hlavou v dlaních se zaříkávám, že už nikdy nic plánovat nebudu.

Naštěstí je Norsko hezké i bez fjordů a národního parku. Projdeme se po zasněžené silnici, která je ale tak bezvadně protažená a sjízdná, až to člověka popouzí. Koukáme na blízké hory, běžkaře a na obří mrak, který se na nás žene, a vracíme se k autu. Závora se nehnula, tím méně bagr. Jedeme přes olympijský Lillehammer zpět do Osla. Oranžová kontrolka se nakonec ukáže být jen ukazatelem poklesu tlaku v pneumatice, takže nuda. A až sjedeme z hor, vrátí se snad i ženě řeč a slíbíme si, že se do krajiny za závorou zkusíme proplížit jindy, pokud možno v létě.

text a fotky Řízek

KMOTROVSKÁ

Nesnáším předsudky. Ale jedním dechem dodávám, že skoro pokaždé, když se někdo na silnici chová debilně, je to řidič velkého BMW se zatmavenými skly a nápadně přehlednou registrační značkou. "Podívej, ten má ale štěstí, že na něj vyšly ty samé pětky a nuly," říkám s lehkým sarkasmem spolujezdkyni pokaždé, když nás někdo zběsile problikává, předjíždí na dvojité plné čáře těsně před začátkem dálnice, podjíždí nás zprava anebo opouští kruhový objezd bez blinkru. Prostě dělá přesně ty hovadské věci, které od člověka patrně vyžaduje řízení velkého BMW s kmotrovskou espézetkou. Anebo staré vytuněné oktávky v tédéíčku, ale to je jiný příběh.

Jisté nepravidelnosti při přidělování registračních značek, lidově nazývané "nehorázné uplácení úředníků registrů vozidel", svého času hojně kritizovaly naše sdělovací prostředky. Korupce všedního dne, tak zněl jeden z titulků, který si pamatuji. Zvláštní shodou okolností se pak vozy s pohlednými značkami hromadily třeba na sjezdech určitých politických stran, ale nutno dodat, že i jinde, třeba v blízkosti pražského magistrátu. S poukazováním na tento nešvar souvisí i jistý posun ve vnímání - co zpočátku zřejmě vypadalo jako frajeřina, je nyní spíš považováno za projev zastydlého devadesátkového privatizačního nevkusu.

Přiznám se, že jsem nikdy přesně nepochopil, oč lepší je mít na autě plíšek se čtyřmi jedničkami než třeba s trojkou, sedmičkou, osmičkou a nulou. A už vůbec by mě nenapadlo platit deset tisíc, což je nově legálně možné, a stát před úřadem v noci frontu kvůli tomu, abych na autě měl R1ZEK44 anebo MAR1ANA. Nebo třeba samé pětky a nuly.

Jenže teď jsem přesně jednu takovou značku dostal.

Úřednice, tuším paní Zdenka, mě poslala zaplatit správní poplatek (450,-) a mezitím ji ledabyle položila na pult přepážky na pražském Jarově, kam jsem si na kole dojel pro náhradu za ukradené espézetky. Pokud totiž nemáte značku, nemáte podle zákona ani jezdit. "Samozřejmě si klidně jezděte, ale můžete narazit na nějakého blbce," svérázně mě před svými kolegy při ohlášení krádeže varoval místní policista. Tak jsem radši vzal kolo.

Samé pětky a nuly ležely na pultíku mezi námi a já se paní poněkud nezdvořile zeptal, jestli si dělá srandu. "To máte za to, že vám ty značky ukradli, aby to tak nebolelo," smála se paní. Další dva čekající řidiči si černobílé plechové štěstí dlouze prohlíželi. Nakonec jeden z nich konstatoval, že by nic takového nechtěl, protože by mu okamžitě obešli auto klíčem. Manželka naopak měla radost - konečně si totiž značku našeho auta bez potíží zapamatuje. Zapamatuje si ji totiž každý. A náš nenápadný korejský kombík teď bude mylně zaškatulkován do kolonky "vozidlo kontroverzního podnikatele".

Takže se teď omlouvám části řidičů BMW. Fakt to s těmi espézetkami mohla být náhoda. Ale už mě prosím předjíždějte jen zleva a na to problikávání se taky vykašlete, dík.

text a foto Řízek

ENGE NA ZVÍKOVĚ

Každý jsme nějaký. To máte třeba řízení. Někdo jezdí nesmírnou rychlostí, přesto plynule a člověk se s ním tak nějak cítí v bezpečí. Jiný jede jako šnek, a i tak je jeho jízda ohrožení pro veškerý provoz, infrastrukturu i okolí. Kamarád Jan je jiný. Z obojího si bere to horší: jede závodnicky rychle, zběsile, avšak cestující místo ocenění toho, jak to má šofér v ruce, zpětně litují, že si nevzali pleny.

"Pojedeš s námi na Zvíkov?" Tak mohl bych. Když je totiž na táboře návštěvní den, od rána se v kuchyni vrší darované bábovky a dvěma týdny pobytu zahnojené a zocelené/zubožené děti vyrážejí s rodiči do akvaparku a mekáče. Pro mě jako pro hosta je to jasné znamení, že ve vylidněném táboře jsem zapotřebí ještě méně než obvykle, tedy že sotvakdo pozná, že tu nejsem, pokud ovšem někdo vůbec zaznamenal, že tu jsem.

Zvíkov je od tábora nedaleko. Usedáme do Janova téměř veteránského mercedesu. Takhle se už dneska auta nestaví, pomyslel jsem si, a než jsem si to domyslel, svištěli jsme po křivolakých cestách stodvacítkou. My zbabělejší na zadních sedadlech jsme zaprotestovali, načež nám oddělení reklamací vzkázalo, že ta klepající ručička na rychloměru lže.

Na Zvíkov po dalších epizodních zděšeních dojedeme v pořádku. Hned u parkoviště je bufet se zahrádkou a to je dobře. Vlastík pořád něco vypráví, Péťa se směje tak, že se okolí otáčí, a Jan to všechno fotí - takový klasický výlet. Do vedra se nám nechce, ovšem cílem je Zvíkov, a tak tedy jdeme.

Za kilometr trvající procházku se nám vysmál chlap od lukostřelby, když se Vlastík marně pokoušel do záběru dostat věže hradu. A taky jsme viděli pravý svatební kamion, nebo spíš tahač. A zelenou vodu v řece, kde jsme se původně chtěli koupat. No a taky ten hrad, aspoň zvenku.

Naštěstí čas pokročil, mohli jsme proto začít hledat hospodu na oběd. Nebyla daleko (šlo se kolem houpačky, hurá!) a na její zahrádce příjemně foukalo. Možná trochu nelogicky jsme se přesunuli dovnitř do tmavého lokálu, který vyzdobil netalentovaný epigon pana Lady. Po obsluze jsme si vyžádali kromě pohárů, nakládaných hermelínů a podobných laskomin i karty. Ze dvou nekompletních balíčků jednoznačně zvítězil ten hanbatý. Hráli jsme whist, což je v našem podání mariáš pro tupce.

Povzbuzen vítězstvím v kartách, roztočil Jan svůj mercedes a vyřítil se na cestu zpět jako Tomáš Enge. Bylo tam všechno. Nesmyslné lepení se na auto před námi, meziplyn, cukané zatáčení a další meziplyn (proč, prokrista?!). V táhlé nepřehledné levotočivé zatáčce kousek nad mostem se šofér jal předjíždět, načež jsme se ze zadních sedadel opět nesměle ozvali, jako jestli to myslí vážně. Podle Vlastíka sedícího vpředu to však bylo zcela bezpečné a přehledné místo k takovým manévrům – což ovšem nikoho nepřekvapilo, jelikož Vlastíkův názor, jak jsem vypozoroval, se obvykle vytváří tak, že se vezme názor většiny a o 180 stupňů se otočí.

Nakonec jsem z vozu vylezl se smíšenými pocity: bylo mi zle, jak se ve mně ty prožité hrůzy, hermelíny, piva a poháry smíchaly dohromady v jeden obří vystresovaný eintopf, na druhou stranu jsem byl opravdu vděčen za krásný výlet, především pak za pevnou zem. A rozhodl jsem se, že zpátky z tábora nejedu autem, nýbrž v pětatřicetistupňovém vedru osedlám kolo. Před cestou se mi to tak zrovna nejevilo, ale teď už to byla jasná volba.

Každý jsme nějaký. Do toho auta jsem vlezl, ač samozřejmě dávno vím, že Jan takhle jezdí. Vědí to totiž všichni a mají ho rádi takového, jaký je. Ale měli by ho ještě radši, kdyby jezdil jako šnek a kdyby se s ním člověk cítil tak nějak v bezpečí.

text a fotky Řízek

HAVÍŘKA XXL

Tlustý autobusák mohutnýma rukama otáčel obrovským volantem karosy a jeho panděro rýsující se pod zpocenou modrou košilí se pravidelně pohupovalo na složitě vypadající sedačce vybavené různými kolečky, pákami a regulátory. Desetiletý Řízek jako obvykle stál v uličce přesně na žluté čáře ohraničující hájemství řidiče a fascinovaně sledoval právě to panděro a parádní sedačku. Snil o tom, že ji jednou taky vyzkouší - a skutečně se mu to splnilo, a netrvalo to ani dvacet let.

Pravda, sedačka neměla kolečka, ale jen tři různá tlačítka. Taky to nebyl autobus a nebo aspoň kamion, ale náklaďáček naložený sportovním zbožím. Ale když jsem v Radotíně přejel zpomalovací práh a zhoupl se jak děcko řádící na skákacím hradu, euforie se dostavila. Ještě modrou košili a panděro a byl bych jak můj dětský vzor. Byl bych ten zpomalovací práh přejížděl tam a zpátky do večera, jenže jsem musel splnit úkol.

Kamarád Franta mi onehdy nezištně pomohl s malováním v bytě. Dokonce z té šichty chudák onemocněl. Nevěda, co mu nabídnout na revanš, spíš jsem tak prohodil, že za něj klidně někdy pojedu autodopravu, když nebude moct. Když pak po měsíci zavolal, že ta chvíle nastala, musel jsem se skoro štípnout do tváře, že se mi to nezdá. Vzal jsem si na to dokonce v práci volno a už v půl šesté ráno (beztak jsem vzrušením nemohl dospat) jsem od Frantova bratra, ředitele přepravní společnosti, vyslechl veškeré instrukce. Zdálo se to prosté. "Nemůžeš to zvorat. Máš to naložený, pojedeš do Dvora Králové, tam o tobě vědí. Něco podepíšeš - psát umíš, ne? (přikývnu) -, buď tam v osm. Klíčky jsou v zapalování, moc to nehoň," pronesl a zmizel.

Pak jsem rozvážně vyrazil ze dvora, pohoupal se v sedačce a prakticky bez incidentů přejel po Jižní spojce Prahu. Kousek za městem vylezlo slunce a vesele nás zdravilo. Na pozdrav jsem mu zamával clonou. Před Hradcem mi začala docházet nafta a ručička ke dnu klesala strašně rychle. Po nekonečných třiceti kilometrech jsem konečně potkal pumpu. Nehonil jsem to, ale přestával jsem stíhat. Tím spíš, když jsem se před Jaroměří zasekl v zácpě kvůli frézování vozovky. Představoval jsem si, že vezu na palubě nálož, kterou přesně do 8:00 musejí experti v nákupním centru deaktivovat. Bohužel jsem dorazil v 8:02, ale bomba zjevně selhala.

Předvedl jsem na své poměry parádní manévr a opatrně jsem zacouval k prodejně. Její osazenstvo se nahrnulo k náklaďáčku. "Váš kolega přijíždí pokaždý blíž. Asi tak o pět metrů," vpálí mi dívka v červeném tričku. Vysvětluji jí, že nejsem řidič, nýbrž záskok. Ale že se pokusím. Šnečím tempem, bedlivě sledován dalšími červeně oděnými osobami, zacouvám ještě blíže k prodejně - připadá mi, že korba už skoro prochází výlohou - a objevuje se další zádrhel. Kurta nejde povolit. Naštěstí je prodavač sportovních potřeb zručnější než já, což ostatně překvapí málokoho.

Dál jde všechno jako po másle. Za půl hodiny je vyloženo, podepsány formality a můžeme odjet. Po chvíli boje s nedostatkem výškových centimetrů se mi podaří korbu znovu zaplachtovat a vyrazím k domovu. Na cestě mě chytne ještě průtrž mračen, nicméně to už je maličkost. Hlavně že jedeme a houpeme se v sedačce. Mimochodem, není moc pohodlná, celou cestu se kroutím. Zato jsem pod volantem našel tempomat a od té doby se moje řízení smrsklo na občasné pootočení volantem a rozvláčné předjetí kamionu.

Na dálnici stavím u pumpy. Normálně bych si dal kafe, ovšem když jsem teď něco jako kamioňák, dávám si kafe a "Havířku XXL". Zjistím, že je to bageta ze zmrazeného polotovaru naplněná párkem, slaninou a rozpečeným eidamem. Houpu se, žvýkám ten potravinový doplněk pro růst kamioňáckých břich, jednou rukou držím horký kelímek a druhou si tohle celé odškrtávám ze seznamu dětských snů.

text a foto Řízek

V MYČCE

Můj tchán je sice velmi špatný řidič a co se týče otázek automobilismu, asi bych za ním pro radu nešel, ovšem v jednom jsem s ním zajedno: v zimě se auto prostě nemyje. Je jedno, jestli máte v techničáku modrou metalízu nebo základní bílou, po pár kilometrech po zimní dálnici jsou hnusně šedá všechna auta. To jsem ženě posledních několik dní opakoval, zatímco její hlasitost a naléhavost se postupně zvyšovala. Že to auto je tak špinavé (použila expresivnější výraz), že nevidí do zrcátek (jako by je normálně využívala). A že se se mnou rozvede, když to nevezmu do myčky. A tak jsem jel - a pak jsem v myčce uváznul.

Dokázal bych si to představit jako takový klaustrofobní sen, jenže se to opravdu stalo. Rachot kartáčů, sušiček a těch dalších udělátek najednou ustal. Na displeji stroje se nápis PROBÍHÁ MYTÍ změnil na poněkud zneklidňující ALARM ALARM ALARM. Zpozorněl jsem a došlo mi, že domluvené běhání s Milanem a Vaškem asi nestíhám. Vlastně asi nestihnu ani večeři ani být zítra v práci, protože jsem v pasti.

Vrata před vozem byla na první pohled hermeticky uzavřená, vrata vzadu rovněž. Stěny po stranách nepropustné. Nikde žádná obsluha, jsem ponechán napospas robotům.

Prolétl jsem instrukce na papírku, který mi paní čerpadlářka u pokladny dala při placení. Psalo se tam, že mám sundat anténu, ovšem na situace, kdy se člověk octne uzamčen v myčce, návod zapomněl. Po několika minutách váhání jsem vystoupil z vozu a seznal jsem, že celá robotická mycí souprava je zaseknutá o zadní stěrač krásně umytého vozidla. Takový golem, kterému vypadl šém a odkutálel se někam do odvodňovacího kanálku.

Robot stále tlumeně vrněl, jako by se měl každou chvílí rozběhnout, našamponovat mě, rotujícím kartáčem umlátit a následně mě nabalzámovat horkým vzduchem. Obešel jsem vůz a nesměle jsem zaklepal na vrata - na záběrech průmyslové kamery to bude vypadat hrozně zábavně. Nic. Stiskl jsem něco, co by mohlo být zvonkem. Nic. Našel jsem na zdi ovládací panel, na něm dvě šipky a drobné červené tlačítko s nápisem STOP. Mačkám - a opět se nic nestalo. Plechové dveře z boku jsou zamčené. Plynou další minuty a vypadá to, že nikomu nechybím ani já, ani funkční myčka.

Volám ženě, protože ona tohle zavinila, tak ať se snaží někoho splašit. Nějakou záchranu. Na pumpě to však nikdo nebere. Najednou se v zadních vratech otevřou malá dvířka (kterých jsem si prvně nevšiml), někdo vstoupí a zase rychle vyleze. Zkouším dveře otevřít zevnitř - a jde to. Nadechnu se na svobodě a pozoruju frontu aut, která se mezitím vytvořila. Řidiči automaticky předpokládají, že jsem idiot. "Vy jste při mytí vylezl z auta?" ptají se. Kroutím hlavou a krčím rameny. Přichází paní z obsluhy a místo mě starostlivě obhlíží stav mechanismu. Mé schopnosti odhaduje podobně jako nedočkaví řidiči. "Vy jste při mytí popojížděl, nebo couval?" zjišťuje. Už trochu uražen všechny dotazy neguji a ptám se, co budeme dělat a jestli je tu někdo, kdo dokáže vůz vysvobodit, nějaký odborník na zaseknuté myčky. Teď je uražená pro změnu paní, a to jsem rád.

"Já," odpovídá trochu namíchnutě. Přichází k ovládacímu panelu na zdi a namísto stopky tiskne bůhvíproč šipku dolů. Vrata, naprosto logicky, okamžitě vyjíždějí nahoru. Opatrně hladím plyn a včetně toho problematického stěrače opouštíme prostor, než se netvor probudí nebo než po mně bude někdo chtít něco zaplatit.

Tchán vlastně tak úplně pravdu nemá. Auto se v myčce nemyje v zimě, nýbrž nikdy. V zimě to napříště přežijeme s šedivým a po zbytek roku myju auto u potůčku, v bystřině, na louce či zahradě, prostě všude tam, kde mě nikdo nemůže uzavřít a ponechat napospas.

text a foto Řízek

P.S. Soundtrackem k tomuto textu je písnička od kapely Hm... s názvem V myčce.

NOVÉ AUTO

Ještě že jsem nekoupil tu tatrovku! říkal jsem si, když dvouletý synovec nadšeně točil volantem obřího policejního teréňáku na baterky a okamžitě zapomněl na všechny ty stavebnice, autíčka a svetříky, které vybalil předtím. Oči navrch hlavy a zářící úsměv od ucha k uchu. Ježíšek měl naštěstí dost prozíravosti v tom, že mu tenhle drahokam mezi dárky schoval až na konec. Věděl, že tohle všechno přebije. Třeba i případnou kuchařku od Ládi Hrušky. Tu ale nikdo z našich příbuzných nedostal, což je svým způsobem unikátní.

Tatrovku mi žena rozmluvila s tím, že by to byl spíš dárek pro mě - jasně, měli jsme s bráchou skoro tu samou a jak byla skvělá! Rozvážně i radostně nás provezla přes pískovištní část dětství. Žena mě však poučila, že dvouleté dítě retrodárky ještě tak úplně neocení. A mně samotnému připravila největší překvápko Vánoc - dostal jsem běžky, na nichž, až konečně napadne (a teď zrovna padá intenzivně), budu králem bílé stopy.

Samozřejmě, že Štědrý den je především logisticky náročný projekt. Začínáme na chalupě v Rašovicích. I kvůli nám Ježíšek přijde už krátce po obědě. Zvířata, děti i lidé zde koexistují v křehké harmonii hraničící s chaosem. Slavnostní tabule vypadá úžasně. Ne tak stromek, který inženýr s magistrem ne a ne umístit rovně. Otec však nezapře um a zručnost, kterou jsem nepodědil, a soustavou důmyslných klínů jedličku nakonec narovná. Na nebohý jehličnan následně navěsí kilometry blikajících řetězů, neboť čím víc to svítí a bliká, tím víc je to vánoční.

Kapry, řízky a vinné klobásy obalujeme na zahradě, jelikož vnitřek domu je už slavnostní a zaplněn. Je to nezapomenutelné, jak se zkřehlé prsty kmitají v ledových rozšlehaných vajíčkách. Protože moje rodina jí násobně větší objemy než Maruščina, smažíme sborově na několika pánvích. A posléze hodujeme náramně a náramné je i vybalování dárků.

Odpolední nadílka má nejen tu výhodu, že nedočkavým dětem se dramaticky ukrátí čekání, navíc jsme za světla s bráchou a otcem stihli i fotbálek na zahradě.

Večer je z jiného těsta. S Maruščinými příbuznými se scházíme ve velikém domě. Nechybí polévka, u níž se budeme taktně tvářit, že není ani trochu připálená. Ale i kdyby náhodou malinko byla, vždyť to nakonec není tak důležité. Pak přijdou další kapři, salát a hromady dárků. Hruška nikde. Nakonec se z tmavé chodby vynoří zářící Mikuláš na blikajícím houkajícím stroji a Ježíšek má zase na rok padla.

 

text a foto Řízek