SAD

V sobotu vstáváme absurdně brzo, protože jedeme na chatu. Nabitý itinerář začíná cestou do Benešova ke kadeřnici, která bůhvíproč stříhává mou manželku i tchyni a zároveň působí střídavě jako vztahová poradkyně i jako osoba, která si chce nechat vztahově poradit. A poslouchá Michala Davida. Na zadním sedadle je i kocour Pepan. Netuší, která bije a proč ho dnes nenechali válet doma.

Kocoura vypouštím na zahradě a okamžitě někde radostně mizí. Klasicky se nažere trávy a bude mu blbě. V domě najednou nikdo není a je tam podivné ticho, až je mi smutno. Než se na zahradě objeví někdo, asi najatý zahradník, s nastartovanou motorovou pilou.

Uplyne čas vymezený pro stříhání, vracím se pro manželku a tchyni a po velkém soustředění nezapomenu pochválit určitou změnu jejich vizáže (správně jsem tipl, že má manželka tmavší hlavu, něco se nicméně událo i s tchyninou frizúrou, těžko určit co). Kadeřnice má zrovna období, kdy sama potřebuje radit, vzdychá a rozhazuje rukama. Vždy mám pocit, že manželce po návštěvě v salónu dočasně klesne inteligence. Tentokrát se to projevuje tím, že mluví o možném tetování (o tom normálně nemluví). Možná si v duchu pobrukuje Děti ráje.

Přesně podle plánu jedeme do ovocné školky. Má krásné webovky, na fotce jsou modré traktory v obležení rozesmátých mladých budoucích sadařů, díky nimž Benešovsko rozkvete. Sad je dovedně ukrytý za podchodem pod hlavní silnicí. Rozesmáté traktory nikde, ale vítá nás panáčkující kokršpaněl a drobná paní v holinkách. Abych se na novou životní situaci - sázení stromů a keřů - připravil, přečetl jsem pár stránek socialistické učebnice Základy sadařství a ovocnářství. Ale absolutně netuším, která bije, jsem jak ten kocour na zadním sedadle auta. "Podívejte se, my potřebujeme nějakou jabloň a třeba dvě švestky, nějaké angrešty a rybízy, ale prosím berte ohled na to, že jsme blbci," žádám paní poté, co se táže, jaké je na pozemku podloží, a klade i řadu dalších otázek, na které neznáme odpověď.

Vše se pak zjednoduší. Paní přestane mluvit v jinotajích a její holinky nás zavedou k výstavce jablíček. To nejhezčí a nejvoňavější z nich vyplodí přesně ten pahýlek, co za chvíli naložím do kufru auta, už za pár let - pokud naši péči náhodou přežije. Čekám, že paní bude mít připravené ještě nějaké instruktážní obrázky s konývkou, sluníčkem a nějakými veselými zvířátky - usměvavý ježeček by třeba mohl na trakaři převážet červenolící jablíčka. Ale ne, už mi jen na papírek napíše tajuplné zaříkadlo, kterým se v obchodě s chemií objednává prostředek proti zajícům. Když odjíždíme, kokršpaněl panáčkuje.

Následuje oběd. Postupně přijíždějí rodina ženiny sestry s dvojicí dětí, z nichž jedno naštěstí spí, a později i tchán. Vládne hluk a chaos jako v odbavovací hale letiště. Klopýtáme přes rozsypané hračky. Svěřili mi uválení játrových knedlíčků, což je znakem prestiže, kterou jsem v rodině získal. Bohužel zrovna knedlíčky jsou terčem kritiky, protože masna v nich nechala kousky kostí. Tchán vynalezl disciplínu házení masem a patří v ní ke světové špičce, kotlety proto kolují mezi různými talíři. A ananas jako moučník v rozhodující chvíli selhal - je nějaký nahnilý.

Jdeme radši ven. S tchyní vymýšlíme, kde ten nový ovocný les časem vznikne. Nejlépe tak, aby nebylo vidět na všetečnou sousedku. U kompostu prý bývávaly senzační švestky, když Maruška ještě tahala kačera. Se synovcem Mikulášem tam vykopeme kráter. Nejdříve díru otestuje on (zasadit dítě, postavit strom, zplodit dům), pak do ní umístíme a zasypeme domnělou slivoň. Pak se samozřejmě ukáže, že je to jabloň. Zbylé dva stromy (jednou nám poskytnou surovinu na domácí slivovici) strategicky umístíme tak, aby tchán nemohl projet zahradním traktůrkem. Mikuláš všechno tak zuřivě zalívá zelenou konývkou, že bychom bez problémů mohli začít pěstovat rýži.

Už bez dětského a vlastně i jakéhokoli doprovodu (manželka šla běhat, tchyně šla venčit děti) kopu další krátery, sázím angrešty a rybízy a vážu je ke kovovým tyčkám, se kterými předtím Mikuláš patrně pronásledoval kocoura. S dovedně skrývaným despektem mě pozoruje pán s motorovkou i jeho partnerka, která vyplela záhony a pokuřuje.

Když jedeme domů, kocour se snaží předstírat, že ho ta cesta strašně irituje, ale zmáhá ho únava. Žena nic nepředstírá a spí. Já se z celodenního předstírání, že jsem nadšený ovocnář, naopak vracím do reality a objevuji, jak je najednou taková klidná a nudná. Víkendy na manželčině chatě režíruje Menzel napůl s Havlem.

text a foto Řízek