Kunratičtí si při prvním sněžení řekli, že nebudou sedět doma, a z nově otevřené hračkárny vykoupili všechny kluzáky a boby. Tedy až na jeden. Paní mi ten archivní kousek vytáhla z tajného skladu - ani jsem nevěděl, že takové tajné sklady hračkárny mají - a usazený prach setřela hadříkem napuštěným lihem. Věc, která dosud vypadala jako víko od popelnice, získala zářivě modrou barvu.
A mohlo se jít bobovat na jediný kunratický sáňkovací kopec, kam samozřejmě vyrazili všichni ti novopečení majitelé kluzáků. Jezdí se pomalu i divoce: absolutorium zaslouží chlapec, který se neohroženě pouští na těch strašně rychlých plastových saních hlavou napřed. Kopec nadto končí u rybníčku (kde začíná Velká kunratická) ostrou levotočivou zatáčkou, hromadou klád a právě tím rybníčkem - naštěstí prý místní hasiči už stihli nacvičit záchranné postupy.

Nikdo neřve a nikdo neskončil v rybníce ani v hromadě klád. Jdeme na oběd a Mikuláš dostane balonek, který poté uletí. Naštěstí se ho podaří "najít" (zajede se do restaurace a vyškemrá se náhradní, ale to je tajné).
Čekali jste, že dítě bude jásat? Vůbec ne, jen to vezme na vědomí. Balonek, no a? Prostě se vrátil moc pozdě - potřeboval ho v té chvíli, která už dávno vyprchala. A už si s ním nikdy hrát nebude, aby zase nedejbože nešel na výlet.
O dva týdny později sníh kompletně sleze a v Kunraticích je místo něj bláto. Balonek je pořád ještě přivázaný k židli. A Marušce až dnes přišly objednané sněhule. Taky nejásala, protože ta sněhová chvíle už je pryč.
text a fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat