V IZOLACI

Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr. Co je to? Samozřejmě covid. 

Na dvě čárky na ženině testu jsem zíral stejně vyjeveně, jako když na mě před čtyřmi lety mávala něčím podobným, ale těhotenským. Stejně jako tehdy i teď to byla bezprecedentní a pro nás zcela nová situace. 

Je pravda, že Maruška nevypadala úplně dobře, a tak se celkem nabízelo nechat ji pod dozorem ošetřovatele Majua (kocour) a držet od ní dál jak sebe, tak dítě. Volba padla na chatu a znělo to téměř skvěle: táta si vezme notebook a bude si přes den dělat ty svoje noviny a po uzávěrce bude pečovat, přes den bude totiž pečovat babička a nadto nám vyvařovat a pak večer bude odpočívat u prosecca. No a Heda, ta bude prostě jenom hodná.

V pondělí večer jsme dorazili do Městečka, kde bylo asi dvacet centimetrů sněhu. Zatímco jsem prohazoval cestu, ozvalo se divné praskání. Jak se ukázalo záhy, byla to silná větev borovice, která se ulomila a dopadla zhruba dva metry od tchyně, na niž se snesl jen elegantní poprašek. Zřejmě to bylo jakési znamení a na nás teď bylo, abychom ho rozklíčovali. A na mně, abych tu větev rozřezal a odtahal z ulice. 

Druhý den jsem si v dětském pokoji optimisticky vybalil notebook. Heda mi seděla na klíně a samovolně spouštěla solitér, o kterém jsem nevěděl, že jím můj stroj disponuje. Chvíli to byla zábava, třeba na poradě, pak už to začínalo být poněkud otravné a s prací zcela neslučitelné. Pak se ukázalo, že na veškeré babiččiny povely dítě reaguje zavrčením, což je nějaká nová hra, která byla pro všechny zúčastněné ještě méně zábavná než ten solitér. A hlavně že se ode mě nehne.

Na oběd do blízké hospody jsme dojeli na bobech. Heda nesnáší, pokud boby jedou z kopce nebo rychleji než krokem. V restauraci byli velmi vstřícní i poté, co jsme všude rozlili jahodový džus a celkově se chovali přesně podle toho vzorce, který určitý typ restauratérů vede k těm imbecilně působícím ostentativní zákazům dětí. Cestou zpět jsem naopak musel boby táhnout svižněji a na zpomalení reagovalo zavrčením. Nemůže to být z Tlapkové patroly? Tu bych mimochodem ostentativně zakázal.

Využívám chvíle, kdy je dítě s babičkou venku, schovávám se v dětském pokoji a zapínám počítač. Jenže Heda utíká za mnou zpět do chaty a při zouvání bot si neznámým mechanismem rozsekne ret o schody nebo o zeď. Krve je samozřejmě jak z vola a řev nebere konce, tedy do té chvíle, než nahlas vyjádřím spekulaci, že by to možná mohl vidět doktor. Pak už je to najednou téměř dobré. Jen teď bude pár dní vypadat jako Karlos Vémola muší váhy.

Odpoledne bylo stejně hrozné, ukňourané a protivné – třeba taková výprava za Mikulášem a anděly do blízkého Poříčí se taky nezapíše mezi naše hvězdné společné okamžiky, ale byl jsem odhodlán ještě pár dní vytrvat. Jen si na to prostě vezmu volno. 

Jen poté, co si zahraju fotbálek. Zbaběle zdrhám na otočku do Prahy a pálím za sebou mosty a radši si nepředstavuju, co se tam děje. Nicméně v době, kdy jsem krásným volejem ze tří kroků snižoval na konečných 2:5, babička kupodivu bez problémů uspala dítě. 

Čekal nás tedy společný večer, a tak jsme seděli u prosecca a vlídně rozprávěli a pak se trochu hádali o manželství pro všechny a pak jsem zavrčel a šel spát.

Středa už byla o něco lepší. Na nikoho nespadla žádná větev. Marušce už bylo lépe. Rozestavěli jsme sněhuláka a iglú. Pokoušeli jsme se bobovat, ale pořád nás to baví jen po rovině nebo do kopce. Vrčení, pravda, moc neustávalo.  "Bože můj, to je spratek, to je hrozný," odtušila rezignovaně babička a večer nám udělala bramboráky. 

Pak jsme týmu oznámili, že se zítra vracíme domů (rozhodli jsme se, že ženin covid už není nakažlivý. Prostě nemůže). Pak přišla obleva. Změkl nám sníh a stal se z něj parádní stavební materiál. Dostavíme iglú a Heda s fialovým rtem v něm chce přespat (zapomeň a padej do toho auta). 

Jak to ti lidé během pandemie dělali?

text a fotky Řízek

ŠELMAZEL

Princip práce z domova, známé též pod pojmem home office, odmítá pochopit jak Heda (skáče po mně ve chvíli, kdy se s kolegy přes videohovor hrozně důležitě bavíme o titulní straně a usilovně mačká Delete, když se pokouším zanášet korektury), tak i hlídající tchyně, která tomu vůbec nezabránila. 

Nadto se jala ve třiceti stupních bůhví proč vyrábět povidla, aniž to kdykoli předtím dělala, a žádá mě, abych je tak dvě tři hodinky semtam zamíchal. Zatím neví, že jsme jejich zárodky, už trochu plesnivé, po jejím odletu na dovolenou s tchánem spiklenecky vylili do hajzlu.

Nově se k sabotérům idylické středy na chatě (přece nepojedu do rozehřáté Prahy!) přidala i kavárna v Čerčanech, která měla sice super recenze a jevila se být vhodným alternativním pracovištěm lokálního digitálního nomáda a zároveň útočištěm před povidly, rozdováděnými dětmi a podobnými věcmi, jenže v ní ten den zrovna netekla voda. A korunu tomu nasadilo to zvíře. 

Kocour Maju přezdívaný Mažislav je už součástí týmu, byť je to nepředvídatelný blázen se dvěma základními polohami 1) šelma; 2) mazel, mezi kterými nahodile přepíná, přičemž na chatě zpravidla dominuje ta lovecká polovina jeho osobnosti. Aby ne, doma hubí maximálně moly a koženkové dveře. A spinká paničce stočený u nohou. 

Maju už zredukoval zpěvné ptactvo tak, že se akustický doprovod víkendů na zahradě smrskl na silnici I/3 a autokros v Poříčí nad Sázavou. Troufám si tvrdit, že Heda toho ptáčka, kterého nám donesl přímo k nohám, tak úplně nedocenila. 

Teď se zjevně pustil do hlodavců. První dnešní myš bojovala statečně prakticky celou editorskou poradu (zápas začal někdy u nabídky domácí rubriky a skončil během rozkreslování novin, trval tedy nepředstavitelně dlouho). Ale dopadlo to tak, jak muselo. 

Další kolo turnaje se bůhvíproč přesunulo do domu, kam si další, mnohem menší myšku patrně odnesl. Vyděšené zvíře projevilo dostatek pudu sebezáchovy a schovalo se do škvíry za skříň, které tchyně říká veškosten, a Maju byl namydlenej. Namydlení jsme byli i my, protože nemáme povidla, zato jsme selhali, protože jsme dopustili myší invazi. Bylo nám jasné, že to se líbit nebude.

Chvíli jsem se domníval, že se to nějak samo vyřešilo, a zas jsem se v rámci možností věnoval publikační činnosti. Jenže myš vylezla na tchyninu kytaru a čuměla na mě. 

Jelikož kocour nebyl v dispozici, neboť pracoval na jiných důležitých projektech venku (redukce slepýšů, veverek a lučních koníků), bylo to na nás. Pětaosmdesátiletý děda Láďa záhadně docílil toho, že se myš po asi půlhodině přesunula na záchod. Jako jediný dostupný alfa samec jsem mu nařídil, ať hlídá za dveřmi. Problém byl, že to zvíře tam nebylo, respektive zmizelo z dohledu. Našel jsem ho až úplně v rohu pod štětkou. 

Tím byl jeden problém vyřešen. Zbývala jen maličkost: chytit myš. Respektive dvě: dodělat konečně tu knížku a chytit myš. Na záchodě, pravda, k tomu moc využitelných věcí nebylo. Nakonec jsem se rozhodl využít smetáku. Nevím, co by tomu říkal Srstka, ale chlupatou částí (jak se s ní vždycky dělalo "dej pusu dědovi")  jsem si myšku přidržel a pak ji chytil za vyčuhující ocásek. Odnesl jsem ji pod vzrostlou třešeň a doporučil jí, aby na sebe dávala pozor. A pokusil jsem se zas chvilku něco dělat, než se stane cokoli dalšího.

Když Maju o tři dny později na práh hrdinně přinesl další bezvládné myší tělíčko, připadalo mi trochu povědomé. Ale kdoví.

text a foto Řízek

BOMBA

 
Je to hadička, která vede od sporáku. K bombě. Nebo od bomby ke sporáku, záleží na tom, jak se na to díváš. Musíš otočit kolečko ve směru šipky, je tam nápis "Otevřeno", nespleť to, jinak bys to zavíral. Akorát ta hadička asi bude zpuchřelá, protože tam deset nebo patnáct let nikdo nic nevařil. A co vlastně chceš vařit? My vás nakrmíme.

Tchánovy instrukce byly v podstatě přesné. Ve sklípku u chaty byly opravdu tři různobarevné plynové bomby, od nich vedla hadička a na zemi ležela plastová nádobka zachytávající vodu kapající odkudsi. V nádobce plovaly tři stejnobarevné mrtvé myši, taky zpuchřelé, o nichž se tchán nezmínil. Izolace v plastové garsonce vyplněné vodou zjevně jejich pohyb omezila natolik, že se utopily. Jednočlenný pohřební průvod k popelnici nechal kocoura kupodivu zcela klidným; manželku jsem ke krátkému pietnímu shromáždění nezval a nevzal.

Ne zrovna využívaná chata na vsi sousedící s domem rodičů mé ženy byla záchrana, jak se vymanit z počátečních příznaků šílenství lidí zakonzervovaných do 2+kk. Naše dříve hodnotné diskuse se začaly rychle vyčerpávat. "Víš, jak je taková ta aplikace, která pozná a ohodnotí víno? Škoda, že není něco podobného na druhy psů," říkala jednoho dne žena opřená o parapet při pohledu na lidi a psy a roušky dole ve frontě před řeznictvím a byla to jedna z posledních kapek. Bylo potřeba změnit prostředí.

Vlastně jsem zažíval i jakési těšení se z nadcházejících mikrodobrodružství:

Jak vlezu do temného sklípku, opřu se o poličku a všechno vyskládané jídlo spadne dolů do prachu (řekněme, že to byl prach). Jak se vrátím z ranního běhu a ve sprše zjistím, že z ní nic neteče (všechnu vodu vypily myši). Jak nám tchyně na neutrální území mezi oběma sousedícími pozemky přinese vynikajícího králíka na česneku anebo nejsladší mazanec na Benešovsku. Jak si uděláme vycházku na úplný vrchol Pyšel a cestou budeme v lese poslouchat ptáky. Jak je kocour nepochybně šťastný, i když nemá mimické svaly, když si lehl mezi bledule do jakéhosi ad hoc hrobečku. Jak si budu chtít udělat míchaná vajíčka na pánvi přímo na kamnech, protože tomu plynu fakt nevěřím. Akorát ta kamna se mi moc nepodaří rozpálit, protože ty špalky nejsou tak úplně suché, takže jsou to nakonec spíš sushi anebo tatarská vajíčka, ale jsou naše. Jak to večer působí dojmem, jako by kocour rozvalený v křesle jako pán zamyšleně koukal na hru plamenů v kamnech.

Na chatě získává i dystopie takový malebnější, ladovský nádech. Uprostřed konce světa stojím frontu před menším obchodem pro kutily. Všichni jsme tam přijeli, abychom se vyhnuli frontě před větším obchodem pro kutily. Všichni máme na papírcích propiskou napsané seznamy věcí na přežití apokalypsy. 2x Pepo, Jar, 5x lichořeřišnice, 2x sprchová hubice, 4x angrešt (nebo rybíz). Sázím keře místo těch, které mi uschly, a udržuju mezi nimi navzájem a tchyní bezpečnou vzdálenost. Plyn funguje! Dokonce mi sežehl chlupy na ruce.

Ráno najdu v košíku vedle kamen stočeného slepýše. Předstíral, že je proutí, a strávil s námi klidnou noc. Vypustil jsem ho na sluníčko. Koukám na velkého brouka, který se zjevil ve sprchovém koutě a octl se jak uprostřed mé hygieny, tak uprostřed boje o život (voda už teče). Když se odhodlám mu pomoct, smekne se mu několik nohou naráz a mizí v odtoku, který možná ústí do nádoby, kde jsem našel ty myši. Kdoví.

Chata taky mizí, kocour se na zadním sedadle postaví na zadní, předními se opře o dveře a smutně kouká(me) jejím směrem. Nebo to aspoň tak působí.

text a foto Řízek

FAKTOR KOČKA

Čas od času potřebuje každý z nás vypnout. Naštěstí žijeme v krásné době, kdy si můžeme beztrestně ze dne na den dovolit útěk z civilizace. Pro tuto variantu jsem se rozhodla nedávno já a prchla jsem na chatu, kde jsem chtěla strávit pár dní v úplném osamění. Vlastně spíš ve formátu 1+1, kde tím +1 je náš kocour.

Celé jsem si to představovala ve stylu filmu Jíst, meditovat, milovat. Budu dělat běžné věci, nebudu se stresovat, budu dlouho spát a hodně číst.

Když se mi první den ucpal záchod, který jsem nakonec musela zprůchodnit ručně, myslela jsem, že je to první a poslední překážka na mé cestě k zenu. Chyba. Čekala mě ještě jedna – Pepan. Ten očividně nepochopil, že toužím po klidu, a rozjel každodenní psychedelickou show, která začínala zhruba v půl šesté ráno, kdy se dožadoval jídla osvědčenými metodami – zavírání dveří, skákání na hlavu, nekonečné mňoukání.

Když to nepomohlo, vyčůral se na předložku v koupelně (sorry, mami). Dostal-li nažrat, nevlezl si do pelechu jako každá normální kočka, ale jal se mě přesvědčovat o své bezmezné náklonnosti a furt mi lezl do náruče, když jsem si chtěla číst.

Samostatná kapitola ponorkové nemoci s kočkou je „zvracení“. Když se mi podařilo Josefa na chvíli doslova vykopnout na zahradu, většinu času venku strávil pastvou. Nemusíte být zrovna veterinář, aby vám došlo, co je cílem tohoto spásání. Náš Pepan to ovšem praktikuje ve velkém, několikrát denně. Pak dorazí domů a pozvrací cokoliv kdekoliv. Kdybych byla Koukal, marketingově to vytěžím a sepíšu do bestselleru s názvem Jiný – příběh nesnesitelného kocoura.

Musím říct, že po těch pár dnech se docela těším do Prahy. Problém je, že tam nemůžu jaksi odjet, protože zatímco sepisuju tyto řádky, Pepan někde venku běhá a odmítá se nalodit do auta. Trvá to už zhruba 40 minut. Naposled, když jsem ho volala, zdrhl přede mnou a vylezl na strom. No…tak aspoň jeden z nás si to tady udělal hezký.

text a foto Maruška

POUŠTĚNÍ K VODĚ

Zhruba před měsícem nám pan vedoucí Řízek slavnostně oznámil, že bychom měli tmelit kolektiv, a proto se rozhodl uspořádat teambuilding. Protože oproti jiným oddělením na něj nedostal přidělené peníze (zda vedení usoudilo, že jsme stmelení dostatečně, a peníze proto nedá, nebo to ani nezkoušel, autor tohoto textu už neinvestigoval), oznámil, že to bude u jeho ženy na chatě a bude se tmelit při sjíždění Sázavy. A se strýčkem Doodlem vybral poslední víkend v červnu.

Že byl termín vybrán ve zbytečném předstihu, ukázaly následující turbulentní dni, kdy se pan vedoucí nečekaně vyautoval z týmu. A protože hrdě odmítl nabízenou možnost, aby teambuilding byl, ovšem s účastí svého nového osobního kouče, stal se exvedoucím a teambuiding se změnil na týmauting neboli též týmcrashing.

Zatímco pro pana exvedoucího byl uvedený víkend završením jeho vyautování, pro autora těchto řádků to bylo zase završení týdne zlomenin, který začal v pondělí, kdy se mu rozbil fotoaparát (naštěstí šest dní před koncem záruční doby). Ve středu pokračoval naprasknutím držáku cyklosedla, které upravil a snažil se tvářit, že je vše v pořádku, aby se v pátek při dojezdu domů sedlo úplně rozpadlo vedví. A to zdaleka nebylo vše – jak se dočtete dále.

Úhelné sedmičlenné jádro týmautingu (i s již dříve vyautovanou Veronikou) mělo sraz v sobotu ráno v osm hodin na hlaváku a nalodění dopadlo v pořádku, ač se to možná podle přiložené fotografie nezdá.

Některé ještě zřejmě dlouho po odjezdu zaměstnávala otázka, proč, ačkoli jedeme do Čerčan, jsme nesměli nastoupit do vlaku se směrovkou Čerčany, ale do toho na protější koleji, u něhož bylo uvedeno Tábor. A přestože to vypadá, že jsme vyráželi již v hluboké noci, tak tento dojem způsobuje vinohradský tunel.

Vylodění v Čerčanech dopadlo v pořádku, byli jsme tam o hodinu dřív než ten vlak, který měl uvedeno, že do těch Čerčan jede, a počet účastníků vzrostl na devět. Nalodění do plavidel také proběhlo hladce, až na to, že s autorem těchto řádků nikdo nechtěl sdílet loď, a tak musel jet sám. Pan exvedoucí mu sice opakovaně sliboval půjčit ženu, ale autorova hrdost mu nedovolila to přijmout.  Pravda, ani ona žena tomu od začátku nebyla příliš nakloněna, a když mu na zhruba 30 vteřin sama do lodě vlezla, aby s ním sjela pseudojezík, hned se slovy "Tady je to mokrý" zase uprchla.

Úsek z Čerčan do Týnce nepatří mezi vodáky mezi nejoblíbenější. „Je to volej,“ varoval exšéf předem a měl pravdu. Tedy částečně. Volej to byl, pokud to nebylo skoro vyschlé řečiště, kde jsme se pohybovali s lodí z kamene na kámen. Na trase byly sice čtyři jezy – ale jen jediný se dal překonat způsobem, který by sice někteří jedinci mohli označovat za sjetí, ale sami uznávají, že je to přílišný eufemismus.

(Mimochodem, jak autor těchto řádků posléze zjistil, být sám v lodi mělo i jednu nepatrnou výhodu: byť on sám měl větší ponor, loď měla jen jedno těžiště a při zvolení správné techniky byl někdy pohyb po kamenech a mezi nimi trochu jednodušší). Viz foto.

O tom, jak náročná cesta to byla, stačí sdělit dvě čísla z aplikace Endomondo: Celková vzdálenost 16,33 km (včetně cca 300 metrů do hospody a zpátky) a čas 7:37:46, strávený na trase (tedy včetně hospody v Nespekách - tři hvězdičky z pěti).

Po sportovní předehře tak mohla pokračovat druhá část, kulturně gastronomická, na již zmíněné chatě. Tedy před ní. Tam ve stejnou chvíli jako my dorazila i Anička, která si nechala ujít dobrodružství na vodě, ale zato měla čerstvě zvládnutou zkoušku ze starých německých spisovatelů.

Poté se vytáhl gril a kytary a zapálil oheň. Pan domácí byl neustále vnitřně rozerván a obával se, že jídlo nebude stačit, a měl tendenci doobjednat další od Šárky, která jakožto poslední účastník vyrážela z domova až po osmé. Naštěstí do té doby se ukázalo, že jídla moc neubývá, a tak objednávka skončila jen u sáčku brambor a pár hermelínů.

Snad jen drobná zmínka o kvalitě tamního nábytku: Možná by neuškodilo si pořídit bytelnější sezení než pár plastových křesílek, z nichž na některých se již začaly zřetelně rýsovat letokruhy. Ono nakonec je vlastně úspěch, že jsem na tom křesílku, které stálo na zhruba dvacetiprocentním svahu (tamní ohňokoutek je evidentně zkolaudován jen na komorní skupinky a velice rychle přechází ve strž) vydržel po více než dvě hodiny sedět a ono tak dlouho vydrželo 120 kg živé váhy, než se mu ulomila levá zadní noha a já nečekaně během vteřiny zaujal polohu vleže.

Mezitím zněly kytary, kdy Áďa 1 udivovala tím, že – byť nejmladší účastník – fungovala jako všechny zpěvníky od dob Ztracenky a Niagáry přes Mňágu a Plíhala až po kapely, jejichž jména jsem v životě neslyšel či je hned zapomněl. A oba kytaristé Lukáš a Honza zase udivovali hbitými prstoklady, byť především první neustále opakoval, že se stydí. Anička naopak udivovala koženými botami a oblečkem a k dokonalosti jí chyběl jedině bičík či pendrek.

Další z hřebů pak zařídil Áďa 2 hitem Řízku, Řízku, já tě mám tak rád, Řízku, Řízku, já tě udělám.

Třetí z hřebů pak zařídila sousedka, které na nás ani přes opakované vyhrožování (a naše opakované pouštění hitu Řízek) nezavolala policajty, a tak jsme to znechuceni marným čekáním o půl druhé ráno zabalili a šli spát do chajdy. O kvalitě chaty mluví zajisté to, že její majitel raději šel spát do přilehlé patrové vily ke tchánovi, byť na druhou stranu zase ráno donesl dvě konvice horké kávy i mléko. A k ránu se nakonec dočkali i ti, kteří doufali, že konečně uvidí skutečného pána domácnosti kocoura Pepana, který vše přišel důkladně zkouknout.

Zda jeho kontrola dopadla v pořádku, jsem již bohužel nemohl zaznamenat, protože pak už moje maličkost musela odjet vytvářet hodnoty do rubriky #PokornýhoBizáry. Takže ani nevím, jak vypadají rybí záda a proč Pepan zběsile prchal po ulici.

Zato vím, jak vypadá kompletně rozsedlé kolo. Když jsem přijel domů, šel jsem urychleně ještě před službou vyměnit sedlo. Při tom jsem ale zjistil, že mám uvolněný drát a vlastně dva, až jsem nakonec seznal, že jsou oba zcela vyrvané i s kusem středu zadního kola.

text Mára Pokorný, foto Řízek a Mára

POHANA

Maruška má bezpochyby velký potenciál dosáhnout v životě značných úspěchů. To se nicméně nevztahuje na oblast realitního makléřství. „Chtěla bych vás pozvat k sobě na chatu,“ nadhodila jednoho dne nad sklenkou vína a my s Honzou nadšeně souhlasili. „Je to tam ale dost punk,“ (citace pozměněna uplatněním práva na odpověď) dodala a nám zmizel úsměv ze rtů. Náš vytříbený charakter nám ale nedovolil nabídku odmítnout, navíc takové setkání bylo příslibem neskutečné zábavy. I přesto jsme náš příjezd na chatičku odkládali, co nám síly stačily. Raději jsme čelili nelehké výzvě v podobě kulturní vycházky, kterou nám Maruška naplánovala.

Jednoho by napadlo, že výlet mimo Prahu obnáší mimo jiné očistu od všech hipsterských podniků vyznačujících se pomalou a nepříjemnou obsluhou a mrkvovými pomazánkami v cenové hladině kaviáru – opak byl ale pravdou! Naším cílem byl hipsterský podnik na pobřeží vyschlé Sázavy, kde se Pítrová a Werner stali jedním tělem a duší a slíbili si lásku, dokud je Lukášův smrtelně náročný maraton nerozdělí. Ano, skutečně jsme tu popíjeli něco, co se jmenuje tonic expresso a k tomu si dávali chia pudink. Neb jsem starý pozér, mé nadšení neznalo z hranic. „Líbo, tady bych asi taky chtěla svatbu,“ řekla jsem celá rozněžnělá. „Tak se tady na nějakou stav,“ odpověděl mi můj drahý. Obhlídka rybníka, kde byla Mariana jednou bruslit, a svatebního kostela – dojemný, check!

Horký den si říkal o osvěžující koupel v řece. Řeku jsme sice měli, osvěžující ale ne. Byla to výzva pouze pro odvážné, kteří příliš neřeší osobní hygienu. Přirozeně se toho chopil Řízek, který později nepříjemně zapáchal. Byla to idyla, co si budem, žejo.

Všechno hezký ale musí jednou skončit. Přiblížili jsme se k oné exponované chatě a hovor a smích utichly. O to překvapenější jsme ale byli, když jsme zjistili, že docenti Pítrovi a bakalářka magistra Wernerová (nevím, jak je v této vlastnické struktuře zapojen Lukáš – máte předmanželskou smlouvu?) jsou vlastníky dvou luxusních haciend a malého bazénku. Svou příručku, jak se zbavit filcek, odhazuji v dál. Bazének jsme s Honzou okamžitě ovládli a k radosti všech přítomných předváděli tragickou scénu z Titaniku. Řízek s Jankem se tvářili nechápavě, Mariana zklamaná svými hosty odvracela zrak. Když už jsem se začala obávat, že je vše ztraceno, vyřítil se pan docent se sklenkami sektu na vskutku luxusním plastovém podnose. Takže za tohle dáváme na Bookingu 10/10 a velký srdíčko!

V chatičce vystřižené jak z Báječných let pod psa jsme zasedli k jednomu stolu a má noční můra v podobě deskových her dostala reálné obrysy. Obstrukce a klamání tělem mě tentokrát neochránily a stala jsem se členem týmu předurčeného k prohře – já, Maru, Honza. Přeci jen se mi nějak zdálo, že naše polovičky si nestihly zabít alkoholem tolik mozkových buněk jako my - jejich divoké polovičky. Hra založená na asociacích a přirozené inteligenci ukázala, že moje hypotéza je lichá. V momentě, kdy si tým málomluvících lidí začal spojovat komunismus s lokomotivou, jsem tušila, že se nám nikdy nemůžou rovnat. Bylo to tak, Řízek byl zdrcen a o to spokojenější jsme byli.

Abychom ho utěšili, nechali jsme ho zahrát na kytaru. Provedení oceňuji, selekce však pokulhávala. Chce-li si člověk udržet dobré sousedské vztahy, ale zároveň si pozve mě a Míču, nemůže tam přece narvat Slavíky z Madridu. Mezi naším hlasitým popěvkem „jajajajaja“ a hledáním kastanět se zcela přirozeně ozvalo: „Mariano, jsou dvě ráno, nejste tady sami! Lidi nemůžou spát!“ Jsme slušní lidé, a tak jsme se vyhnuli vulgaritám, zavřeli okno a pouze zpívali sprosté písně, v nichž ústřední roli hrála sousedka Hana, v tu dobu přezdívaná Pohana. Není zač, Marjánko.

Text už je sice dlouhý, ale ještě jsem slíbila, že Řízka pochválím za jeho organizaci výletu na Konopiště. Součástí jeho master plánu byl totální dopravní mindfuck, který spočíval v přesouvání aut, pěšců, vlaků zcela nemyslitelnými směry. Oběd v místním skanzenu tvořeném z lidí a smažených jídel. Smažák jsem do sebe nasoukala dřív, než kdo mrknul, se slovy „sorry, ale u smažáku rozhoduje každá vteřina, to víme přece všichni“.

Celkově hodnotím výlet velice pozitivně. Jen se bojím, že s ohledem na mou hlasitost a prořízlá ústa se chatkový pobyt vol. II příště uskuteční beze mě. Škoda, přitom takový skvělý lidi to jsou.

Výjevy jako Honza v roli převozníka Chárona, hnědý záda, Jan Čenský kupující meloun, grilování a v podstatě i Janko se mi do příběhu nepodařilo zakomponovat.

text a foto: Andre_Mdl (autorka je nejlepší přítelkyní majitele Řízkových stránek, blízkou důvěrnicí Marianky, majitelkou ochranné známky „Hovory z gauče“ a profesionálním hejtrem)

SAD

V sobotu vstáváme absurdně brzo, protože jedeme na chatu. Nabitý itinerář začíná cestou do Benešova ke kadeřnici, která bůhvíproč stříhává mou manželku i tchyni a zároveň působí střídavě jako vztahová poradkyně i jako osoba, která si chce nechat vztahově poradit. A poslouchá Michala Davida. Na zadním sedadle je i kocour Pepan. Netuší, která bije a proč ho dnes nenechali válet doma.

Kocoura vypouštím na zahradě a okamžitě někde radostně mizí. Klasicky se nažere trávy a bude mu blbě. V domě najednou nikdo není a je tam podivné ticho, až je mi smutno. Než se na zahradě objeví někdo, asi najatý zahradník, s nastartovanou motorovou pilou.

Uplyne čas vymezený pro stříhání, vracím se pro manželku a tchyni a po velkém soustředění nezapomenu pochválit určitou změnu jejich vizáže (správně jsem tipl, že má manželka tmavší hlavu, něco se nicméně událo i s tchyninou frizúrou, těžko určit co). Kadeřnice má zrovna období, kdy sama potřebuje radit, vzdychá a rozhazuje rukama. Vždy mám pocit, že manželce po návštěvě v salónu dočasně klesne inteligence. Tentokrát se to projevuje tím, že mluví o možném tetování (o tom normálně nemluví). Možná si v duchu pobrukuje Děti ráje.

Přesně podle plánu jedeme do ovocné školky. Má krásné webovky, na fotce jsou modré traktory v obležení rozesmátých mladých budoucích sadařů, díky nimž Benešovsko rozkvete. Sad je dovedně ukrytý za podchodem pod hlavní silnicí. Rozesmáté traktory nikde, ale vítá nás panáčkující kokršpaněl a drobná paní v holinkách. Abych se na novou životní situaci - sázení stromů a keřů - připravil, přečetl jsem pár stránek socialistické učebnice Základy sadařství a ovocnářství. Ale absolutně netuším, která bije, jsem jak ten kocour na zadním sedadle auta. "Podívejte se, my potřebujeme nějakou jabloň a třeba dvě švestky, nějaké angrešty a rybízy, ale prosím berte ohled na to, že jsme blbci," žádám paní poté, co se táže, jaké je na pozemku podloží, a klade i řadu dalších otázek, na které neznáme odpověď.

Vše se pak zjednoduší. Paní přestane mluvit v jinotajích a její holinky nás zavedou k výstavce jablíček. To nejhezčí a nejvoňavější z nich vyplodí přesně ten pahýlek, co za chvíli naložím do kufru auta, už za pár let - pokud naši péči náhodou přežije. Čekám, že paní bude mít připravené ještě nějaké instruktážní obrázky s konývkou, sluníčkem a nějakými veselými zvířátky - usměvavý ježeček by třeba mohl na trakaři převážet červenolící jablíčka. Ale ne, už mi jen na papírek napíše tajuplné zaříkadlo, kterým se v obchodě s chemií objednává prostředek proti zajícům. Když odjíždíme, kokršpaněl panáčkuje.

Následuje oběd. Postupně přijíždějí rodina ženiny sestry s dvojicí dětí, z nichž jedno naštěstí spí, a později i tchán. Vládne hluk a chaos jako v odbavovací hale letiště. Klopýtáme přes rozsypané hračky. Svěřili mi uválení játrových knedlíčků, což je znakem prestiže, kterou jsem v rodině získal. Bohužel zrovna knedlíčky jsou terčem kritiky, protože masna v nich nechala kousky kostí. Tchán vynalezl disciplínu házení masem a patří v ní ke světové špičce, kotlety proto kolují mezi různými talíři. A ananas jako moučník v rozhodující chvíli selhal - je nějaký nahnilý.

Jdeme radši ven. S tchyní vymýšlíme, kde ten nový ovocný les časem vznikne. Nejlépe tak, aby nebylo vidět na všetečnou sousedku. U kompostu prý bývávaly senzační švestky, když Maruška ještě tahala kačera. Se synovcem Mikulášem tam vykopeme kráter. Nejdříve díru otestuje on (zasadit dítě, postavit strom, zplodit dům), pak do ní umístíme a zasypeme domnělou slivoň. Pak se samozřejmě ukáže, že je to jabloň. Zbylé dva stromy (jednou nám poskytnou surovinu na domácí slivovici) strategicky umístíme tak, aby tchán nemohl projet zahradním traktůrkem. Mikuláš všechno tak zuřivě zalívá zelenou konývkou, že bychom bez problémů mohli začít pěstovat rýži.

Už bez dětského a vlastně i jakéhokoli doprovodu (manželka šla běhat, tchyně šla venčit děti) kopu další krátery, sázím angrešty a rybízy a vážu je ke kovovým tyčkám, se kterými předtím Mikuláš patrně pronásledoval kocoura. S dovedně skrývaným despektem mě pozoruje pán s motorovkou i jeho partnerka, která vyplela záhony a pokuřuje.

Když jedeme domů, kocour se snaží předstírat, že ho ta cesta strašně irituje, ale zmáhá ho únava. Žena nic nepředstírá a spí. Já se z celodenního předstírání, že jsem nadšený ovocnář, naopak vracím do reality a objevuji, jak je najednou taková klidná a nudná. Víkendy na manželčině chatě režíruje Menzel napůl s Havlem.

text a foto Řízek

OPERACE OLOVO

Vždyť tady máme to olovo! vzpomněl jsem si krátce před silvestrovskou půlnocí. Těžké kovové hvězdičky, které žárem zjihnou jako taveňák, jsme umístili na speciální naběračku, tu napíchli na pohrabáč a celé to strčili do kamen. Má se to dělat o Vánocích, ale na Silvestra to taky jde, jak jsme zjistili. Po vychrstnutí do lavoru nám hmota se zasyčením trojrozměrně vymodelovala naši budoucnost. A je nač se těšit.

Hlavně opatrně

Před Vánocemi redakce ve zvýšené míře zaplňují úplatky, jimž se kulantně říká vánoční dárky. Letos se dostalo i na mě: nejmenovaná nadnárodní auditorská společnost patřící do takzvané Velké čtyřky mi zaslala něco, co vypadalo jako luxusní, nadnárodní láhev. Ve skutečnosti se v krabičce skrývala sada pro lití olova.

Nabízí se paralela s Obecnou školou, kdy se chlapec těšil na vzduchovku, a on v tvarově podobné krabici byl jen stojánek na noty. Takže jsem byl trochu zklamán. Na druhou stranu jsem cítil, že tenhle "stojánek" má potenciál. Rozhodně to může být zpestření silvestrovského večírku na venkově.

Teď zpětně to na mě působí jako DNA,
nebo horní díl plavek.

Průvodcem lití olova jsem jmenoval sám sebe. Tím, že s rozžhaveným a patrně jedovatým kovem na velmi nestabilní konstrukci manipuloval ten nejméně šikovný, nebyla nouze o veselé momenty. Budoucnost řady z nás tak skončila neslavně: rozlitá na žhavém dřevu v kamnech chatky v Městečku na Benešovsku.

Věštili jsme docela dlouho. Málem jsme kvůli tomu nestihli příchod nového roku s epickým ohňostrojovým soubojem mezi Poříčím nad Sázavou, Čerčany a dalšími obcemi. Snad nejlépe dopadl Luboš, přezdívaný Malíř mandarinky. Olověný duch nadnárodních auditorů mu totiž v tomto roce přinese dívku hrající lakros, navíc prý s nohama daleko od sebe, jak poznamenal znalecky Kajetán. Je fakt, že je to trochu vágní, ale potěší to.

Pepan se lití nezúčastnil.

Já jsem do nezůstal zas tak pozadu. Naházel jsem na naběračku hvězdiček hned několik, abych to pojistil. A šup s tím do umyvadla! Ale to vypadá jako... No vážně to tak vypadá! "Je to vagina," potvrdil moudrý tchán, který se v chatce nachomýtl.

I vy si užijte podobně hezký rok.

text Řízek, foto Maruška a Ř.

ROMANCE NA CHATĚ

Kocour je chytrý a nedůvěřivý. Pozná, že se někam jede, a zaleze pod postel. Přemlouvání je úplně zbytečné, ale ze slušnosti to zkouším. Následuje kombinace dloubání squashovou raketou a chvatů a hmatů. Kocourovi taky nevysvětlíš, že výtah není útulek nebo vraždírna koček. Sám by do něj nikdy nevstoupil, dá se tam odnést v náručí. Ani to není optimální, nejen kvůli jeho mocné hmotnosti. To pravé peklo začíná s rozjezdem. Jakmile se stiskne tlačítko přízemí, je třeba obejmout pána co nejsilněji a drápy zarazit někde poblíž jeho krční tepny. 

Konečně jsme na ulici. Jenže těch zvuků a pachů! Rychle se zarýt! Pán spěšně míří k autu, kocour už ví, že je to to modré, nečeká a skáče do pootevřených dveří. A na zlomek vteřiny v sobě tak probouzí tu šelmu potlačovanou gaučovým vyvalováním a pravidelnou stravou.

Kocour cestu autem zvládá přeci jen klidněji. Projevuje se převážně jen naštvanými pohledy. Pravděpodobně nám ještě neodpustil, že jsme koupili auto s roletkou přes kufr, ne s pevným krytem. Posadí se ostentativně na roletku, která se zlověstně prohne a vytvoří houpací síť. Jindy kocour přechází volně po autě a cestujících. Ve favoritu bylo skrze tunel mezi řidičem a spolujezdcem možné nepozorovaně prolézt až pod pedály, čímž byla mimo jiné ohrožena bezpečnost silničního provozu, a ostatně taky kocour samotný. Vozy třetího tisíciletí tuto konstrukční chybu už neopakují.

Jsme na chatě a kocour se teoreticky může rozběhnout vstříc přírodě a radovat se z ní. Namísto toho volí taktiku okoukanou od Greenpeace - zarývá drápy do čalounění a vyčkává příjezdu zásahové jednotky s vodními děly a novinářů.

Kocour zbystří teprve, když zahlédne jinou kočku. Toho času poněkud březí bestii, která se pokouší vetřít do přízně rodiny. Je to láska. Jak je krásně vesnicky flekatá a koketně mhouří oči! V dalších hodinách lze sledovat humorný obrázek dvou plnoštíhlých tvorů, jak v uctivém rozestupu rozněžněle korzují zahradou. Nebo Pepan v nábožném transu pozoruje vesnickou krásku, jak prolézá větvovím.

Taky je tady Mikuláš. "Paněpe! Pípáne! Pííípo!" volá na Pepana dvouletý synovec mé ženy. Kocour samozřejmě utíká, až mu bříško divoce plandá ze strany na stranu jak vlnobití. Dítě je mu v patách, ale sprinterské souboje vyhrává zatím na celé čáře zvíře. Jindy mu dítě dává láskyplné pusinky na mokrý čumák a citlivě ho za vytrvalého hýkání "Malá, malá" hladí proti srsti. Pepan tohle s obdivuhodným sebezapřením snáší, třebaže je to nepochybně horší než ten výtah.

Když Mikuláš spí, přeneseme Pepana do auta. Zalézá do houpací roletky a trochu klimbá - není divu, těch zážitků bylo mnoho. Málem bych zapomněl na okusování rostlin a travin a jejich následné dávení. Provokování psa. Srdcem nicméně zůstává u své nové známosti.

Jak jí příště, až zas pojedeme na chatu, řekne: "Budu tě milovat až do konce našich osmnácti životů a ani ta cizí děcka mi zas tak nevadí." Anebo se schová pod postel tak důkladně, že ho z jeho staromládeneckého bytového stereotypu tentokrát nikdo nevytáhne.

text a foto Řízek