KOŤATA S PŘÍBĚHEM

Kočka Koko neměla v Městečku na růžích ustláno. Namísto toho si po své nečekané invazi, jež se změnila v anexi a posléze v okupaci, s oblibou ustýlala v rohu kuchyně, kde imitovala pestrobarevný hrnec nebo utěrku s vousy. Kočka přišla do domu nezvána a od počátku byla jeho obyvateli vyhazována. Ti samí obyvatelé, tedy můj tchán, tchyně a pratchyně, však stejnému zvířeti zároveň poskytovali potravu, čímž si omylem zajistili jeho náklonnost. Takovou, že jednoho dne na jejich gauči zničehonic povila blíže neurčené množství koťat.

Stalo se to ve stejný den, kdy se v Anglii narodila královská dcera, což samozřejmě není náhoda. Mela to mohla být srovnatelná, bohužel jsme u toho nebyli (ani u jednoho z těchto porodů). Považte: tchán a tchyně netuší, co s vyčerpanou kočkou, mrňavými koťaty a potažmo gaučem dělat. Jediný, kdo tuší, je starý, velký, černý pes, který rázem omládl a jal se plnit své predátorské povinnosti. Docent tchán, netající se odporem ke kočkám, nakonec projevil nečekanou míru rozhodnosti a chlupaté slepé novorozence vynesl v bedýnce na zahradu a ukryl je pod pramici. Koko (její jméno pochází z mikuláštiny, v řeči Maruščina synovce znamená zvolání "Kočko!") působila dojmem, že s tímhle řešením souhlasí.

Řešení se nicméně ukázalo jako nedostatečné. O dva dny později jsme totiž pod lodí našli kočku i většinu novorozeňat v ucházejícím stavu, což se ovšem nedalo říci o jednom nešťastníkovi, který zřejmě nebyl dostatečně rychlý, a tak byl poněkud potrhán (ale přesto dál bojoval o život-neúspěšně), a o dalším, který se prostě nehýbal. Zjistil jsem, že mi role zvířecího koronera nesvědčí, naštěstí druhý den se počet mláďat už nezměnil a zůstala tři.

Další kontrola proběhla o víkendu. Tentokrát mě pod lodí nečekal apokalyptický výjev, protože mě pod ní nečekal vůbec nikdo. Rodina si zčásti oddychla, protože není-li kočka, není problém. Moje žena se s tím však nesmířila a začala zvíře i jeho potomky hledat. Z nejasné příčiny (černý pes? soused narkoman?) kulhající Koko se nakonec objevila v jiné části zahrady a při obědě nonšalantně pozorovala naše řízky, a poté se dokonce vyvalovala na sluníčku, což ustarané matky obvykle nedělají. "Ona je snad sežrala všechny. Nebo je sežral pes. Nebo je utopil ten uživatel pervitinu odvedle," rozumovali jsme. Načež se kočka nenápadně odšourala pryč až k opuštěnému oplocenému psímu kotci, u jehož stěny ji z hromady rozličného bordelu vítaly pisklavé hlasy důmyslně ukrytých dětí. Hurá! Blbé je, že pes je chytrý a že celou tuhle bojovku prohlédl, tím pádem se do kotce snaží dostat. Zatím neúspěšně, ale kdoví.

Blížíme se k pointě. V dnešní době, abyste cokoli prodali nebo udali, potřebujete příběh. Cokoli (kafe, vejce, steak) mi bude mnohem lépe chutnat, když si přečtu, že jeho původci při jeho produkci netrpěli. Moje horské kolo zase bylo výrazně dražší než srovnatelné horské kolo, protože v jeho rodném listu je podepsaný nějaký Franta s Vencou, kteří ho údajně v malé dílničce vlastnoručně svařovali a lakovali.

A tak to máte i s kočkami. Čím lepší příběh, tím lepší zvíře. Zkrátka, nenabízíme jen tak ledajaká koťata, ale královská koťata s autentickým příběhem. Mohou se jmenovat třeba Charlotte, Elisabeth a Diana. Zn.: Nejlépe do rodiny se zahradou bez velkého černého psa.

text a foto Řízek

DĚLÁNÍ

Začíná to pokaždé stejně. Zavolá tchán. "Nazdar, Luki," zašvitoří, poptá se, co je nového v manželství a v novinách, načež se svěří, že má "malinkou prosbu." Je potřeba přidělat teploměr. Zasekl se mi na počítači seznam internetu a nic to nedělá. Spadla nám konzole od záclon, leží na zemi a nehýbe se. Já pak třeba jdu a oboustrannou lepenkou nainstaluju teploměr tak, že není zevnitř vidět. Vypadá to, že si stěžuju, ale já jsem za tyhle testy kutilské způsobilosti rád. Ač v nich zpravidla selhávám na celé čáře.

Rodiče mé ženy bydlí o dvě patra níže. Tudíž, když jde tchán naproti do řeznictví pro rohlíky a šunku, můžeme na něj mávat a rozpustile hvízdat, což je pozitivní. Negativní je, že jsem coby potenciální opravář čehokoli dost na ráně - a tomu, že skutečně manuálně zručný jsem, patrně pan docent tchán dál věří, navzdory všem důkazům svědčícím o pravém opaku.

Kupříkladu ten zmiňovaný teploměr nejprve tchán nemohl najít. Nenapadlo ho totiž, že ho přidělám tak důmyslně, že bude celý skryt za okenním rámem. (Pokaždé, když se v bytě kvůli dalším drobným pracím zastavím, kontroluji, jestli tam ještě visí. Zatím jo.)

----

Vyzbrojen příklepovou vrtačkou, ohledal jsem jednou o víkendu místo nehody. Konzole skutečně ležela na koberci bez hnutí. Jako skoro neřešitelné se jevilo samotné rozebrání tohoto zařízení. Vypadalo neproniknutelně. Chtěl jsem to vzdát, ale nakonec jsem objevil malinkaté šroubečky divného tvaru a s využitím fištrónu a cyklistického nářadíčka jsem tyč nakonec rozložil. Dále tu máme tři díry ve zdi. Napadlo mě, že hmoždinky držící konstrukci byly zkrátka příliš drobných rozměrů, proto ta věc spadla. Pogratuloval jsem si k důvtipu a navrhl řešení: použít o fous větší hmoždinky, celé to tam znovu našroubovat a zase jednou být za hrdinu. Jenže větší hmoždinky se do díry nevešly. Bylo potřeba vyvrtat větší díru, ale zase ne moc velkou.

Nevýhodou v těchto situacích je můj drobný vzrůst. Byť mám pořád o několik decimetrů více, než činí průměr ženiny hobití rodinky. Abychom to nezdržovali, z vratkého křesla, které mi sloužilo coby štafle, jsem prostě během vrtání tří děr třikrát spadl, obvykle i s nářadím a okolními předměty. Hrozně nadávám. V bytě je strašné vedro. Vrtačka má moc krátký kabel a asi jsem použil příliš velké vrtáky. Konzole nedrží, ani se mi ji nedaří narafičit tak, aby aspoň jakoby držela. Je potřeba tím pádem najít větší hmoždinky a větší šrouby. Ani pak to nedrží. Vrtám další krátery do zdi. Jeden titěrný divný šroubek padá a navždy se ztrácí někde mezi právnickou či krásnou literaturou a popelem od cigár, ale když se kácí les.... Počtvrté padám. Mám chuť to tu zapálit.

Po čtyřech hodinách konstrukce jakž takž drží, ale mně i konzoli je jasné, že se nevidíme naposledy.

----

Po pár dnech jsem přišel zkontrolovat teploměr a konzoli. Teploměr tam stále ještě je, kupodivu i konzole. Už od pohledu vypadá nedůvěryhodně. Záclonu na ni nikdo raději nepověsil. Dokonce se mi zdálo, že i obývák se trochu zmenšil - židle a stolek, které pod konzolí původně byly, někdo snad raději odsunul od okna dál do místnosti. Někdo tak vytvořil dopadovou plochu. Někdo, kdo se na mě s důvěrou a veselým "Nazdar, Luki" brzy obrátí s dalším odpovědným džobem.

A já budu šťastný, že je mi důvěřováno, a rád se zase pustím do díla. Koneckonců, jsem přece manuálně zručný zeťák.


text a ilustrační foto Řízek

PAMĚTI

 

Můj oblíbený tchán před rokem slavil úctyhodné narozeniny. Dostal tehdy od příbuzných knížku - jenže takovou, kterou si musí vlastnoručně napsat. A jelikož sbírka milostné lyriky či dobrodružná četba pro mládež by v jeho věku už působila přeci jen trochu nepatřičně, o rok později docent Vladimír svým příznivcům podepisoval čerstvě vydané paměti.

Na večírku, kde se tato kronika tří čtvrtin století křtila, se sešly desítky fanoušků z řad rodiny, kamarádů a vrstevníků. Dorazil i jeho osmý vnuk, s nímž šijí všichni čerti, i čtyři z pěti jeho dcer. Ty mají mimochodem tři různé maminky. I z toho je vidět, jak byl autorův život doposud bohatý na zážitky.

Osmdesát procent dcer

S jeho nejmladší a nejhezčí ratolestí jsme rukopis nazvaný prostě Tatínek píše paměti mohli pročíst v předstihu, neboť jsme text měli za úkol jazykově vybrousit. Je to dojemné i břitké čtení. Autor s láskou vzpomíná na ty, kteří jej v životě ovlivnili a zasáhli. Jako i na první lásky, milenky a další múzy. Popisuje setkání s velikány české právní vědy a nejen jí, jako i třeba zkušenosti s prvním vozem - trabantem. Pro osoby s nespolehlivou pamětí mého typu jsou některé padesát a více let staré podrobnosti dočista fascinující. Vypadají jako vybájené, ale určitě nejsou.

Docent Vladimír, doyen Patentového úřadu kdysi koketující s uměleckou tvorbou i novinařinou, je však především skvělý vypravěč historek - třeba jak před sjezdem obránců míru dostal zánět varlat, zrovna když měl řečnit před mladými pionýry. Nebo když líčí platonickou lásku ke guatemalské spolužačce, kvůli níž se naučil španělsky říkat Kolik je hodin. Samozřejmě, že jsme některé znali už z minula, třeba o Vladimírově pyžamu anebo tu, jak byla počata Marjánka. A třeba popis společnosti štamgastů ve vinárně u Honzíčka, jíž paní tchyně přezdívá středisko vrcholového pití, je prostě brilantní. No, co bych vám vyprávěl, prostě si to přečtěte. Pokud to nějaký dobrý knihkupec bude mít.

Divoké dítě

A teď tu autor stál obklopený přáteli a zájemcům, kteří se zrovna nekrmili teplou šunkou nebo dortem, zdobil knihy podpisem. Třeba i některá z dam překonala ostych a zeptala se, jestli je docent Pítra opravdu s "dlouhým měkkým," jak píše v knize, anebo je tomu naopak.

Možná vás potěší, že já zatím paměti nechystám. Hrdinské zkazky, jak jsem si zlomil člunkovou kost a jak jsem si při tom po několikáté ověřil, že porazit gravitaci je nad mé síly, tak budu zatím šířit jen v podobě ústní lidové slovesnosti a městských legend. Mohl bych tím taky jednou třeba strašit děti, ale pevné vazby je na to škoda.

text a foto Řízek

ÚVOD DO PÍSKOVIŠTĚ

První krok stavby je hotov, hlásil pan docent do telefonu, zbývá už to jen dodělat. Byl jsem tím trochu překvapen; přeci jen, Maruščin otec, a to mu nechci nijak křivdit, má daleko blíže k právu, krásné literatuře, politice i k vaření zapečených špaget s tuňákem než ke stloukání barevných prkýnek v jedno úžasné pískoviště pro ještě mnohem úžasnějšího vnoučka. Vše se vysvětlilo poté, co jsme dorazili na chatu, kde čekala podlouhlá bílá krabice s víkem, jež bylo rozříznuto (první krok je hotov). Pan docent je lišák.

Několikrát jsem to už zde zmínil, ovšem je namístě zdůraznit, že vztah k pískovištím jsem vždy měl velmi pozitivní. Ne tak jako má snoubenka, která prý písek v dětství s oblibou jedla. Gastronomicky mě písek neohromoval, ovšem hrabošením v prostorách pískoviště před maringotkou jsem v dětství strávil dohromady přinejmenším stejně času, jako nyní v dospělosti účastí na nejrůznějších bizarních závodech a dokazování si čehokoli. Dal se tam pozorovat i určitý vývoj od bábovek ke sofistikovanějším tunelům a silnicím, jež jsme s bráchou onehdy experimentálně ztužili i cementem.

Jenže čas pádí, šeří se a krabice, na jejímž obalu je rozzářené dítě v barevné osmiboké ohrádce, je pořád jen rozříznutá a čučí z ní nepřehledný návod, žádná blbuvzdorná IKEA. Po chvíli dumání zjišťuji, že prkna k sobě spojují jakési plastikové obdélníčky, které se odborně probuší hřebíčky, načež se plast násilně ohne a celé se to nějak nakonec propojí (ale to je až v bodě sedm, takže to zatím není nutné řešit).

Když už sousedi sedí před kriminálkou, netopýři neslyšně plachtí a ohrádka má přibližně pravidelný tvar a Maruška se popáté starostlivě přišla podívat, jak mi to jde, nastává zádrhel. Bod sedm. Čínští inženýři připravili zlatým českým ručičkám těžkou zkoušku: vruty držící sedátko (a že sedátka jsou klíčová, není třeba zdůrazňovat, které dítě by při hře sedělo v písku?!) mají hlavičku s hvězdičkou. Nechápu proč, když veškeré další použité vruty mají normální, lidské hlavičky a já mám samozřejmě jen normální, lidské šroubováky. Doufám, že nyní vylepšené česko-čínské vztahy dokáží časem vyřešit i tuhle lapálii, jinak snad na protest a Zaorálkovi navzdory vyvěsím tibetskou vlajku.

Nakonec nacházím stejně velké vruty někde na dně zavazadlového prostoru auta a je to stejně nepravděpodobné, jako skvělé. A hotovo, stačí napustit písek, což opět svěříme panu docentovi a nějakým ochotným sousedům.

Maruščin synovec Mikuláš ještě není úplně v pískovém věku, musel jsem mu všechno názorně předvést. Jak uplácat v mokráči nějaký nesmysl. Jak ho pomocí nástrojů vzápětí poslat k zemi. Jak nemá cenu sedět na sedátku. Jak písek parádně ulpívá na rukou, obličeji, kolenou a tak. Jak pískovýma rukama následně upatlat objektiv. Koukal na to všechno užasle (první krok je hotov).

text a foto Řízek