KOČIČÍ OČI

Náš kocour Pepan má kromě celé řady jiných výhod jednu zcela zásadní: jeho mimika je sice čistě z konstrukčních důvodů prakticky neměnná, přesto dokáže jemnými nuancemi báječně prozrazovat emoce. Nebo si to aspoň jakožto jeho majitelé a provozovatelé myslíme. Při vypuštění do divoké přírody stokrát probádané zahrady na chatě na Benešovsku třeba pokaždé nasazuje výraz "nikdy jsem tu nebyl a je to tu tajuplně skvělé". Ostatně jako v této obrazové reportáži, jež se jen těsně nevešla do dubnového čísla National Geographic.

 

Pepy se vlastně nikdo neptal, jestli chce, nebo odmítá být panelákovou kočkou. Za těch osm let si na tenhle úděl pravděpodobně zvykl. Aspoň se tak tedy tváří. Šelma v něm ožívá právě zpravidla při víkendových výjezdech.

 To třeba výhrůžně cení zuby na plastovou zahradní židli.

Nebo se s grácií a rozvahou březí medvědice přesouvá po rozlehlé zahradě, přičemž pozoruje, jaký efekt jeho přítomnost zanechává na zbylých obyvatelích místního ekosystému. Někdy se i porve s kocourem Plutarchem, ale to náš reportér jaksi nezvládl zachytit.

Pepa je od dávné epizody, kdy se neúspěšně pokoušel plachtit ze čtvrtého patra, poměrně přízemní. Ptáci jej proto sice velmi zajímají až přitahují, ale kořistí by se mu vzhledem jeho specializaci na lov v nulové výšce mohli stát třeba pštrosi či slepice nebo další hrabaví ptáci; bohužel v okolí Městečka je jich omezený počet a zpravidla mají větší zrychlení.

Kocourovy toulky jsme fotili v polovině března a pochopitelně bez blesku. Nevím, proč světlo na téhle fotce vypadá trochu, jako kdyby to fotila Nguyen Phuong Thao. Jinak vizážistou byla pochopitelně Matka Příroda.

Půjčeným dlouhým sklem jsem nakonec ještě na procházce sejmul anonymního psa se smutnýma psíma očima, který nemá s Pepanem vlastně nic společného kromě údělu, že z jeho mimiky dovozují lidé víc, než v ní patrně ve skutečnosti je.

text a fotky Řízek

KRAJINA ZA ZÁVOROU

Zcestovalí kamarádi světoběžníci by se mému způsobu plánování výletů vysmáli. Nebo by mi přinejmenším taktně naznačili, že než nakoupím letenky a zaplatím ubytování a půjčím si auto, je lepší aspoň tušit, co tam budeme vlastně dělat a zda tam vůbec něco je. Jinak se mi snadno může stát, že skončím v neznámém městě v pronajatém bytě s notebookem na klíně, průvodcem Lonely planet na stolku a hlavou v dlaních z několika strašných zjištění:

1. Je zima, Norsko je strašně velké a v Oslu není nic;
2. Kolem Osla není taky nic a všechno zajímavé je hrozně daleko;
3. Den má jen 24 hodin a auto máme půjčené na pouhých 48 hodin;
4. Nehledě na to, že dovolenou máme jen do středy, což je popozítří;
5. V Norsku nejsou dálnice a když už jo, jezdí se tam nejrychleji stovkou;
6. Z čehož ostatně vyplývá, že cokoli na googlovské mapě vypadá blízko, je v reálu nejméně tři hodiny daleko;
7. Závěr je jasný: jestli chci vidět fjordy, musím přijet v létě nebo jinam. Ideálně v létě a jinam.

Venku -14, vevnitř i20.

"Napiš Ragnhildě," radí věcně žena. Pronajmete-li totiž dnes cizím nevzdělancům svůj byt přes Airbnb, očekávají se i nějaké tipy a triky, jak pronajatý čas využít. Ragnhilda okamžitě předestře tři varianty velkého výletu, vybírám tu nejdelší s poznámkou "pokud vám nevadí strávit pár hodin v autě navíc" a posílám nás na kutě, protože budeme brzo vstávat.

Vyrazili jsme ještě za svítání, za lomozu ranních tramvají a klení, nebo radování se lidí vyrážejících do práce (těžko rozhodnout, norština je nepřehledná). Prvních sto kilometrů za Oslem si zvykám na půjčený Hyundai i20 a začíná mě tahle elektronikou obtěžkaná korejská fabie bavit. Občas i zazlobím a místo povolených 80 jedu třeba 82.

Cílem je národní park Jotunheimen, který, jak jsem sofistikovaně zjistil (dal jsem do Googlu hledat fotky "Jotunheimen in winter"), vypadá k světu i v téhle únorové sibérii (teplota klesá k -14). Ragnhilda i jedna navigace říkají, že za 4,5 hodiny jsme tam. Druhá navigace nás bůhvíproč posílá úplně jinudy. Pochopitelně věříme té první, na pochybnosti není čas.

Když už nic jiného, tak cesta je krásná. Vine se zasněženými průsmyky a údolími a malý vůz statečně se smýkající po uklouzaném sněhu mě baví podstatně víc než spolujezdkyni, která na dlouhé minuty přestává mluvit, což je u žen něco jako oranžová kontrolka, obvykle s nesnadno dešifrovatelným symbolem. Jedna taková jako na potvoru začne svítit i na přístrojovce. Mrkneme do návodu, jenže ten je v norštině - což vyjde nastejno, jako kdyby tam nebyl vůbec (jak rozumět jazyku, v němž se někdo jmenuje zcela vážně Ragnhilda?).

Ale jedeme dál, stoupáme do hor, chvílemi spíš necestou než cestou a park a jeho nádhery už jsou skoro na dosah, až nás zastaví závora a za ní obrovský sněžný bagr.

Navigace (ta první) sveřepě trvá na tom, že závora a bagr jsou jen přeludem a park je skutečně patnáct kilometrů odsud, tedy za rohem. Zato druhá doporučuje vrátit se a střihnout to 196 kilometrů dlouhou zkratkou. Norové svá auta disciplinovaně řadí na blízké parkoviště, dobrovolně hází parkovné do kasičky, nazouvají běžky a vyrážejí v dál. Běžky nemáme.

Chvíli doufám, že závora se zvedne, bagr se pohne a budeme moci pokračovat. Daleko spíš je tam závora celou zimu - druhá navigace si pod fousy ulevila "já to říkala". S ráno namazaným toastem na klíně, průvodcem Lonely planet, norským návodem k autu a hlavou v dlaních se zaříkávám, že už nikdy nic plánovat nebudu.

Naštěstí je Norsko hezké i bez fjordů a národního parku. Projdeme se po zasněžené silnici, která je ale tak bezvadně protažená a sjízdná, až to člověka popouzí. Koukáme na blízké hory, běžkaře a na obří mrak, který se na nás žene, a vracíme se k autu. Závora se nehnula, tím méně bagr. Jedeme přes olympijský Lillehammer zpět do Osla. Oranžová kontrolka se nakonec ukáže být jen ukazatelem poklesu tlaku v pneumatice, takže nuda. A až sjedeme z hor, vrátí se snad i ženě řeč a slíbíme si, že se do krajiny za závorou zkusíme proplížit jindy, pokud možno v létě.

text a fotky Řízek

ROMANCE NA CHATĚ

Kocour je chytrý a nedůvěřivý. Pozná, že se někam jede, a zaleze pod postel. Přemlouvání je úplně zbytečné, ale ze slušnosti to zkouším. Následuje kombinace dloubání squashovou raketou a chvatů a hmatů. Kocourovi taky nevysvětlíš, že výtah není útulek nebo vraždírna koček. Sám by do něj nikdy nevstoupil, dá se tam odnést v náručí. Ani to není optimální, nejen kvůli jeho mocné hmotnosti. To pravé peklo začíná s rozjezdem. Jakmile se stiskne tlačítko přízemí, je třeba obejmout pána co nejsilněji a drápy zarazit někde poblíž jeho krční tepny. 

Konečně jsme na ulici. Jenže těch zvuků a pachů! Rychle se zarýt! Pán spěšně míří k autu, kocour už ví, že je to to modré, nečeká a skáče do pootevřených dveří. A na zlomek vteřiny v sobě tak probouzí tu šelmu potlačovanou gaučovým vyvalováním a pravidelnou stravou.

Kocour cestu autem zvládá přeci jen klidněji. Projevuje se převážně jen naštvanými pohledy. Pravděpodobně nám ještě neodpustil, že jsme koupili auto s roletkou přes kufr, ne s pevným krytem. Posadí se ostentativně na roletku, která se zlověstně prohne a vytvoří houpací síť. Jindy kocour přechází volně po autě a cestujících. Ve favoritu bylo skrze tunel mezi řidičem a spolujezdcem možné nepozorovaně prolézt až pod pedály, čímž byla mimo jiné ohrožena bezpečnost silničního provozu, a ostatně taky kocour samotný. Vozy třetího tisíciletí tuto konstrukční chybu už neopakují.

Jsme na chatě a kocour se teoreticky může rozběhnout vstříc přírodě a radovat se z ní. Namísto toho volí taktiku okoukanou od Greenpeace - zarývá drápy do čalounění a vyčkává příjezdu zásahové jednotky s vodními děly a novinářů.

Kocour zbystří teprve, když zahlédne jinou kočku. Toho času poněkud březí bestii, která se pokouší vetřít do přízně rodiny. Je to láska. Jak je krásně vesnicky flekatá a koketně mhouří oči! V dalších hodinách lze sledovat humorný obrázek dvou plnoštíhlých tvorů, jak v uctivém rozestupu rozněžněle korzují zahradou. Nebo Pepan v nábožném transu pozoruje vesnickou krásku, jak prolézá větvovím.

Taky je tady Mikuláš. "Paněpe! Pípáne! Pííípo!" volá na Pepana dvouletý synovec mé ženy. Kocour samozřejmě utíká, až mu bříško divoce plandá ze strany na stranu jak vlnobití. Dítě je mu v patách, ale sprinterské souboje vyhrává zatím na celé čáře zvíře. Jindy mu dítě dává láskyplné pusinky na mokrý čumák a citlivě ho za vytrvalého hýkání "Malá, malá" hladí proti srsti. Pepan tohle s obdivuhodným sebezapřením snáší, třebaže je to nepochybně horší než ten výtah.

Když Mikuláš spí, přeneseme Pepana do auta. Zalézá do houpací roletky a trochu klimbá - není divu, těch zážitků bylo mnoho. Málem bych zapomněl na okusování rostlin a travin a jejich následné dávení. Provokování psa. Srdcem nicméně zůstává u své nové známosti.

Jak jí příště, až zas pojedeme na chatu, řekne: "Budu tě milovat až do konce našich osmnácti životů a ani ta cizí děcka mi zas tak nevadí." Anebo se schová pod postel tak důkladně, že ho z jeho staromládeneckého bytového stereotypu tentokrát nikdo nevytáhne.

text a foto Řízek

PROKOPÁK PŘÍSNĚ TAJNÝ

Nedělní ráno bylo nečekaně kalné, ale slib je slib. Zkontrolujeme nabití našich inteligentních mobilů a do batůžku sypeme mandarinky a polomáčenky. V magických 10:10 na zastávce stepováním odháníme vlezlou zimu a ledový vítr a čekáme na Vávu s Kamilem. Jdeme totiž po zimním spánku poprvé na kešky.

Tedy, zimní spánek zažily jen Holky z marketingu, tedy my. Druhá část našeho, troufám si tvrdit, tradičního týmu nejenže už má konečně i keškařské jméno, ale také dokonce přes čtyřicítku zářezů, oproti ubohým třinácti našim. Ale v Prokopáku, Václaváku mezi pražskými lesoparky a parkolesy, ještě lovit nebyli, takže jsme na tom byli v podstatě stejně.

Autobus nás pod šedivou oblohou vyplivl na Barrandově nedaleko školy, kam jsem chodíval jako dítě. Nikoho to nezajímá, což je zcela v pořádku - objektivně uznávám, že mnohem interesantnější je telefonní budka vycpaná plyšáky a koneckonců i Vávin holý zadek nedbale schovaný za až příliš vypelichaným vysloužilým vánočním stromkem. Za okny paneláků zašustily záclony. Ta dívka nezná stud.

Noříme se do hlubin dosud spícího lesa. Nacházíme bývalou hájovnu, plníme triviální úkoly a Kamil o pár set metrů dál na vyhlídce během několika vteřin odhalí důmyslnou skrýš drobné krabičky, když pod námi v údolí spěchá tmavě červený motorák.

Zdá se, že procházka bude efektivní. Naši přátelé na nás totiž nově machrují výrazy jako mudlodědci, geolidi a geopsi, hovoří o logování, mysterkách a multinách, do deníčku píší TFTC (asi Ten Foťák Taky Chci) a celkově jsou hrozně nabušení. Takže se začínáme cítit trochu jako mezi mými geopříbuznými, tedy poctivě out.

Zkoušíme další nedalekou a patrně ambiciózní prokopskou multinu. Už od začátku mám neblahé tušení, že nás její autor hodlá prohnat kolem obřího vojenského objektu ukrutně tajného významu, který se v prokopských skalách, anebo hluboko pod nimi, ukrývá.

A skutečně je tomu tak. Skryté kamery nám jistě nahlížejí až do útrob - nebo aspoň některým z nás, protože Váva prostě nezná stud -, žiletkový ostnatý drát ti vyšší z nás téměř cítí na temeni a maskovací fólie nad tajemnými vraty určitě nebude pro srandu králíkům.

Je to dlouhé, náročné, ale zajímavé. Fotit je samozřejmě přísně zapovězeno. Cestou ležérně odlovíme jednu tradičku u skalního tunelu (tu nám jinak bystrozraký Kamil blahosklonně nechá, neboť je to krabice jak kráva a je prakticky vidět z cesty), a pak potkáváme zjevně nevojenský objekt, v němž jsou v současnosti podle všech indicií a věrohodných zdrojů dislokovány kozy. Taky jsme snědli "pomrdanč" a z vyhlídky pozorovali dvě věže barrandovského sídliště.

Když nás autor-konspirátor konečně pustí se zamotanými hlavami od všech těch tajností, míříme pomalu k metru. Maruška je zmrzlá a nemluvná, nad námi co minutu brzdí obrovská letadla. Rozvíjím konpiraci o rizicích pádu letounu na strukturu tajného armádního objektu, ale Kamil mě přesvědčuje, že by ani mnohatunové monstrum souboj s masivem skály nevyhrálo. A tak jsem klidnější.

Odskočíme si ještě pro jednu krabičku dolů do malého lomu a nakonec pohoříme u sokolovny v Jinonicích, kde ta schovaná věc prostě není. Doslova není k nalezení. Na rozdíl od metra a tramvají, které nám pak (téměř) precizně navazují. Po mnoha hodinách končíme výlet nečekaně efektivním dvojrodinným nákupem v Bille (to je zase naše doména).

Celkově jsme tedy zase o něco hlouběji zabředli do toho globálního šílenství. Anebo se taky dá říct, že jsme nedělní kocovinu zahnali a zamrazili příjemnou procházkou.

text a fotky Řízek, a taky jedna fotka od Marušky

TELČSKO DO KOPCE

Česká televize v jednom z mnoha svých cestovatelských cyklů - nazvaném příznačně a krutě beatnicky Na cestě - ukazovala Telčsko. Náhodou jsem to viděl a dost mě to popudilo. Nejenže to bylo nudné jak učebnice vlastivědy a zaměnitelné se všemi ostatními takovými pořady (kromě Výletníků, kteří se liší tím, že jsou navíc ještě bezostyšně trapní a debilní), navíc to tam tak vůbec nevypadalo.

Na cestě jsme tam byli ještě před pár dny a rajzování Bartošky s Proenzi Donutilem (oni tam navíc ani nejsou, oni to jen čtou!) to naše připomínalo vlastně jen tou Telčí. Zatímco oni viděli nudného kováře, řezbáře betlémů vybaveného motorovkou a masopust s esenbákem v čepici a Bartoška žvatlal o golfu, my jsme jezdili furt do kopce, poznávali jsme neexistující hrady a ochutnávali tamní speciality. A kocour zlomil srdce jedné dívce.

Ta Telč leží přesně na půli cesty mezi Prahou a Vídní, ale hlavně téměř na konci cesty mezi Prahou a statkem v Borovné, kde jsme bydleli. Na cestě vrzala kola na střeše a kocour vstupoval do řízení.

Foukalo, když se hrbolatá dálnice změnila ve vlnitou asfaltku a nakonec jakousi cyklostezku, trochu jsme bloudili. Vinula se kolem masokombinátu v Krahulčí, což je takový průmyslový řbitov zviřátek. Traduje se, že někde za masokombinátem je v lesích ještě jeden skrytý masokombinát, kde se někdy dějí moc podivné věci. To místo má temnou moc, která prý nyní nabývá na síle. Bartoškovi hrůzou spadly brýle do očí. Donutila píchlo v koleni a přistihl se, že se těší, jak to bude někomu vyprávět.

Pak se statek objevil, čtvercový dvůr hned u rybníka. Pronajali jsme si krásný velký pokoj s klenbou a francouzským oknem s výhledem do kraje. A televizí, když se tím přesytíte. Všude je spousta zvířat, bez zdráhání lezou až do pokoje. Dva stejní psi oba přezdívaní Tesák, koťata Bábovka a Zrzavý a bílá kočičí dorostenka Sváťa (ta jediná se tak opravdu jmenovala). Do ní se náš poněkud vykastrovaný Pepan až po uši zamiloval a prožil s ní krátký platonicky pedofilní románek. Od dávného vztahu s kocourem Pepínem nic podobného nezažil. Cestou za ní si při skoku z okna do přírody plnoštíhlý Romeo dokonce pochroumal kotník a chvíli ostentativně kulhal.

Lidé jsou tu milí a pohostinní, ale i to má své meze. "Můžete tu klidně grilovat s námi... když si něco koupíte a donesete. Jestli chcete zase někdy přijet, zavolejte, a když bude zrovna náhodou volno, můžete." Žádná zbytečná podbízivost. Aby ne, mají tam plno. A není divu.

Telč je nádherná, zvlášť když v malebném centru nejsou historické trhy se stánky se středověkým fast foodem trdelníkem a takovými těmi hnusnými celofánovými balónky. Nejsem moc rebel, dám si langoše, kterým by se dal klidně i namazat řetěz.

Před přívalovým deštěm se schováme do vinné garáže, která má po stěnách nalepenou tapetu s kameny imitující renesanční sklepení. Velká garážnice nám spiklenecky poví, která ze stáčených vín jsou hnusná - její kolegyně tomu totiž vůbec nerozumí. Abychom se nenapálili. To naše je dobré. Pak přeci jen trošku zmokneme a Marušce se nádherně obtiskne vlhké sedlo na světlé kraťasy. Svérázná prodavačka v Jednotě to vidí stejně. "Ta vaše přítelkyně, nebo co to je, má dobrou prdel. Hej vy, máte dobrou prdel!"

Další den jedeme na pořádnější výlet. Asfaltová trasa s magickým číslem 5024 je pestrá a zajímavá a zvlášť jednomu z populárních herců by pohyb prospěl. Pohyb, to jsou kopce. Ujedeme přes padesát. Obědváme před klášterem v Nové Říši, na který ČT zapomněla.

Gastronomicky je však celá výprava pohromou. Není hospoda, kde by nás něco nenaštvalo. Pizzerii Italia v Telči, kde mají ještě troufale pověšenou mapu té nic netušící země na zdi, jsem ze soutěže rovnou vyloučil. To byl konzervově kečupový hnus. Jinak vesměs smažáky a retardovaná obsluha bez zájmu.


Maruška nemá ráda kopce, bloudění a když jedeme po louce nebo po okraji pole. A když ji při tom fotím. Ironií osudu je na našem posledním výletě všeho dosti. Nečekal jsem totiž, že bude koupací rybník sedm set metrů nad mořem - tedy na kopci. A přísahal bych, že jsem na mapě na fotce skutečně viděl věž toho hradu, který už pět set let nestojí.

"Máte naozaj meškanie," vysmála se členka party jiných výletníků mému rozčarování. A poprosila nás o skupinovou fotku. S údajnou hradní zdí. Tedy s tím, co z ní zbylo. Já tak pohotový nebyl, takže máme jen šutry, bez nás. Hledaná voda byla průzračná, vyjeli jsme skoro až na Javořici. Pak jsem píchnul a opodál zaokrouhlil 2 tisíce kilometrů na kole GT. Chleba ale levnější nebude.

Stopáž našeho výletu se nachýlila den před mou operací. Ve strašlivém vedru jsme v lese našli pár seschlých hub, které místní nechali coby milodar Pražákům. A vyrazili jsme domů.

Pepan to chvíli musel zpracovávat, ale někde u Jihlavy se odláskoval. Zbyly mu jen vzpomínky a možná blechy. "Stejně ještě neměla občanku a byla taková neduživá," mávl packou a rozvalil se řidičovi na klín. "Ale až trochu vyroste...," přemítal. My se tam někdy určitě vrátíme, neboj.

text, fotky a screen Řízek

ZŘÍM TĚ!

Po modré společně
text Maruška, ilustrační foto Řízek

"Pokud budete mít pocit, že se hýbete, stačí zavřít oči. Během celého představení, prosím, pokud možno, neopouštějte sál,“ zahlásila slečna uvaděčka a osoby na sedadle 18 ve čtvrté řadě se zmocnil starý známý klaustrofobní pocit.

Včasná rezervace se vyplatila. Dva právníci (jeden aktivní, druhý zatím pasivní) a blíže neurčený počet skautů z Radotína se ocitlo v neobyčejném kině na neobyčejném filmu s neobyčejně obrovskými brýlemi. Někteří byli v 3D poprvé, někteří také naposledy. Po půl hodině zarývání nehtů do sedadla, střídavého sundávání a nandavání komických brýlí se málem uvolnilo výše zmíněné místo. Závratě neustávaly a třesoucí kolena taky ne. Nicméně v rámci otužování jsem se zapřela, že tedy těch 161 minut "kultovní podívané" vydržím stůj co stůj.

Kladní hrdinové měli modré ocásky, létající hory a spoustu žvástů o matce přírodě. Záporní naopak mluvili málo, zato stříleli hodně. Zápletka je prostě jedním velkým klišé. Tvůrci však jasně věděli, jaký je jejich cíl, a tak lásku lidskou omezili v rámci lásky přírodní a neštítili se ji vyjádřit perverzním spojováním lidských ocásků s těmi zvířecími. Co si však budeme povídat, nevím jak skautům, ale nám ostatním o lásku k přírodě nešlo, přišli jsme konzumovat efekty.

Přes růžové brýle jsme s modrými lidmi létali na pestrobarevných dracích, procházeli se kapradím a utíkali zloduchům téměř až do jedné hodiny po půlnoci. I po krásné podívané jsem si ale jistá, že nechci žít ve světě Avataru jako spousta mých známých. Je to svět paradoxů. Kouřící Sigourney Weaver je kladná hrdinka, modří lidé mají levicové řeči a sexy hlavní hrdina na vozíčku celý film proběhá.

Prý už se připravuje druhý díl. Takže rada na závěr: Jamesi, příště k tomu distribuuj i nějaký alkohol. Třeba něco z agáve, ať je to pure nature.