GALAPÁGY V TROJI

Galapágy na dvou stech padesáti nádherných fotkách. Obří želvy, ptáci s modrýma nohama a hlavně tuleni, kteří se v klidu povalují v písku podobni unaveným rekreantům. Mezi nimi se v klidu povalují naši kamarádi. Koukal jsem na to s pootevřenými ústy a zmocňovala se mě lehká, ale stupňující se závist. Třebaže i my jsme se zrovna vrátili z výletu.

Nebylo to moje auto a byl jsem z něj trochu nesvůj. Totéž se dalo říct o dětech na zadním sedadle. Vůz byl pro zajištění pohodlné jízdy vybaven automatickou převodovkou. Ze stejného důvodu byly děti vybavené videem s maxipsem Fíkem. Ani nedutaly, vypadaly jak zhypnotizované. Probralo je až cuknutí auta, když jsem na křižovatce instinktivně hledal levou nohou spojku, a místo ní samozřejmě objevil brzdový pedál.

Šťastně jsme dojeli do zoo. Matně si vzpomínám, že pro mě v dětství byl jeho nejatraktivnější součástí plavající lední medvěd následovaný kočkovitými šelmami, které svou nebezpečnost a lovecké pudy vychytrale skrývaly za spánek či hypnotické obcházení výběhu po vyšlapané cestičce. Jako dítě jsem byl hrdý na to, že jsem se tím nenechal oblafnout.

Pro moderní děti jsou mnohem zajímavější jiné položky. Ještě před samotným vstupem do placené části existují bezpečnostní skříňky, které jsou přitažlivé nejen motivy zvířat, nýbrž i zdánlivě nekonečnou hloubkou. Zatímco žena kupuje vstupenky, děti se skryly do uzamykatelné nory. A konečně turnikety a hurá za medvědem.

Je tam, jak si ho pamatuju. Plave a skoro i dovádí v betonové částečně prosklené betonové kádi imitující tající ledovou kru. Sklo se dá zadýchat a pak se po něm dá kreslit prstem. Tohle zjištění je velmi nakažlivé, medvěd se snaží zaujmout, ale má smůlu, jeho výběh je pokreslen panáčky.

Jdeme radši dál, překonat nástrahy klouzaček, stánků s párky v rohlíku a dalších zákeřných pastí. Údolí slonů je přesně takové, jak by člověk z názvu čekal, ale slony děti znají z televizní obrazovky, takže je jejich přítomnost a majestátní vykračování nikterak nepřekvapuje. Překvapují je naopak různé drobné stavby evokující svatyně, a tak máme šanci zjistit, že naše přednáška Hinduismus pro tříleté není ještě tak úplně vycizelovaná. Zatímco vysvětluji, Miki visí na klandru a naklání se ke slonům, jinak je vše pod kontrolou.

Některé pavilony jsou moderní a vybavené plochými televizory. Na nich pobíhají stejná zvířata, jako se nacházejí opodál za sklem. Je to veskrze dobrý nápad, jenže jeho důsledkem je houf dětí kolem obrazovky a houf dospělých kolem ospalého exponátu. Ale zase je dobré, že se nervou.

Zlatý hřeb by neodhadl asi nikdo – je to naučná stezka zkamenělin. Betonové zvětšeniny zamotaných pravěkých tvorů. U každého šutru se obě děti zastaví a podrobují ho dlouhému zkoumání. Stejným hloubavým způsobem o chvíli později jedí smažený sýr. Ale kdoví, třeba je jejich rozvážné tempo úplně normální a jen my pořád někam spěcháme, aby nám všechny ty naše eidamy neztuhly a nevystydly.

Bylo to vlastně skoro jako Galapágy. Akorát výběh tuleňů se opravuje.

text a foto Řízek

NUTRIJNÍ HODNOTY

 

V neděli po pěkném svatebním veselí rodiny Štěchů by bylo asi patřičné mít opici, ale naštěstí jsme měli k obědu jen srnku a po ní jsme vyrazili na nutrie. Další zvířata už v tomto článku významnější roli hrát nebudou, respektive to nepředpokládám.

Paní Marušková nás odnavigovala do malé obce Čtyřkoly, kam by bylo asi patřičnější jet nějakou čtyřkolkou. Ale zvládla to hravě i naše rodinná předokolka. Jeli jsme za zážitkem. Skepticky jsem spíš očekával, že uvidíme maximálně tak dvě tři kachny, rybáře a že ukrutně zmokneme.

Nicméně pod mostem ve Čtyřkolech se to na břehu hemžilo dětmi a barevnými deštníky a ve vodě - ve vodě se pohybovala strašně divná zvířata, z třetiny hrozivá, ze dvou třetin srandovní. Považte, fousky to má jak kočička nebo jako můj oblíbenec Filip Horký z České televize. Očička to má půjčená z plyšáků a vzadu to má na pacičkách blány jak obyčejná, průměrná kachna a zuby to má žluté a zaječí.  Z těch jediných jde celkem respekt.

Kdybych třeba plaval, a to se snadno může stát, a na něco takového narazil, řešil bych dilema, jestli si hrůzou nadělat do plavek, nebo smíchy polykat vodu. Jsou jich tam desítky, malé, velké, tlusté i tenké.

Nutrie, jak jsem se dočetl v odborné literatuře, se tady prý dřív celkem běžně chovávaly, ale nezájem spotřebitelů o jejich legrační kožíšky a dietní maso (asi má slabé nutriční hodnoty) způsobil mimo jiné to, že jsem tohle zvíře ve svých 28,5 letech viděl poprvé.

Ale Čtyřkoly z nich mají celkem turistickou atrakci, jichž jinak patrně mají poskrovnu, lidi je sem jezdí krmit a pozorovat. Zvířata tak nejsou vůbec plachá, naopak velmi oprsklá a dá se říci, že nejlépe jim chutná mrkvička. Naše mrkvička; za chvíli každý z tech bizarních tvorů třímá svou vlastní a děti, které se trapně snažily zaujmout jejich pozornost kousky housky či slupkami od brambor, zahanbeně odchází. Nutrie na rozdíl od nás maso prý nežerou, takže dost nudné kachny, které se pokoušejí si taky přihřát svou somráckou polívčičku, mohou být relativně v klidu.

No, jako je to hezký, ale už docela dost prší, takže zase jedeme, čau.

text a mobilní foto Řízek

MUSÍTE TO OBEJÍT!

Opět jsme byli běhat a opět jsem byl jediný, kdo byl oblečený normálně. Namísto elasťáků si Řízek vzal zelené funkční spodky a přes ně trenky, takže vypadal, jako kdyby chtěl na vánoční besídce hrát hokejistu. Tolik krátké zpravodajství běžecké módní policie.

Byli jsme jen dva. Vyběhli jsme ze Zbraslavi podél Vltavy. Protože na asfaltové cestičce běhaly, jezdily a bruslily mraky lidí, běžkyním prosvítaly kalhotky a ambiciózní běžci nás předbíhali, rozhodl jsem se strhnout volant směrem k řece a pokračovat mimo mainstream po punkové pěšince.

Superbažant.

Cestička to byla fajn, dokud jsme se neocitli ve vodní pasti Modřanských lagun. Nevěděli jsme, co si počít. Řízkova navigace v telefonu marně přepočítávala trasu, aby nás vysvobodila z té šlamastiky, a my už se pomalu chystali vypálit světlici, kterou by snad zahlédnul nějaký záchranný člun v nedalekém přístavišti.

Pak nás ale zpozorovala Ona. Zrovna venčila psa na asfaltové cestičce, ze které jsme před několika minutami neprozřetelně seběhli, když uviděla dva nešťastníky v pasti. Hrdinně nás navigovala: "Musíte se vrátit kousek zpátky!". Když jsme ji tak docela neposlechli a začali jsme zkoumat led, jestli by to nešlo na břeh přejít, znovu hrdinka zakročila: "Musíte se vrátit ještě kousek zpátky!" Za své životy vděčíme této neznámé paní.

Kmotra liška.

Pokračovali jsme přes Most inteligence do Malé Chuchle, vyběhli jsme prďáckej prďák do zoo, kde byly lišky, hezcí Bažanti a tuctové bažantice, veverky a výr velký a sova pálená, latinsky Tyto alba, slovensky Tyto albumy, plzeňsky Tuta alba. Prohlédli jsme si zvířátka, vyběhli do Slivence, našli jsme pěknou vyhlídku nad Radotínem a se 17 km v nohách jsme se před sokolovnou rozloučili.

text Milan, mobilní fotky Řízek

ANETA MEZI KACHNAMI

Od té doby, co je místo Fejka v Troji Bobek, jezdíme do zoo na Moravu. „To je husté, nejzajímavější ze všeho mi tu přišly ty kachny,“ glosoval vůdce smečky desetiletých dětí, ale byl úplně mimo! I jeho kámošky. Nedalo se s nimi souhlasit; navíc chtěly kachnám, které plavaly kamarádsky vedle želv a krokodýlů, hodit nějakou Anetu.

Jen proto, že se prý ve škole (školce?) rozbrečela u nějakého drsného dokumentu. Úča to pak vypnula a oni se kvůli Anetě museli místo toho učit. Přitom se toho mají ještě tolik co učit! Mají u nás palec dolů.

V Lešné mají totiž moc pěknou zoologickou. Objeví se mezi poli, sotva co ve zpětném zrcátku zmizí vizovické kopce a slušovické haly. Mají tam turnikety jako v Praze a ceny jako v Praze, jen psi musí zůstat doma. Černých kocourů se zákaz pravděpodobně týká také.
 
Pár kilometrů od Zlína se tu dají najít zmenšeniny všech kontinentů, až na Antarktidu. Mají tam především perfektní imitaci džungle s polétavým ptactvem, všemožnými liánami a hlavně jakýmisi poloopicemi s dlouhými ocasy, které nesmírně mrštně dokázaly přeskakovat z větve na větev a spouštět se z bambusů (Maruška jim mávala). O něco níže zívali speciální aligátoři, kteří prý jedí želvy.
 
Nejzábavnější byli dva tučňáci. Hrozně dlouho se osmělovali u bazénku, jako kdyby byli na táboře a už se prostě potřebovali umýt, protože už po těch několika dnech to bylo nepříjemné i jim. Pak si navzájem prohodili místo, jako by to snad něco změnilo. A pak se jim hrozně vysmála nějaká kachna, která zcela samozřejmě zaplula pod hladinu. Oba pokrčili rameny a rychle a trochu zahanbeně se omyli.
 
Gastronomicky byla zoo ale úplná pohroma, ostatně jako celá Morava. Párek v rohlíku napoprvé nebyl, v druhém bufetu byl vlažný – a dokonce zcela absentovala hořčice, přestože jsme si dělali plané naděje, že by tam mohla být schovaná někde na dně rohlíku, a to teda nebyla. (Jak s tím souvisí fotka ze supí voliéry, je otázka.)
 
Kolem jezdil trapný vláček (to rovněž oprali od Prahy) a děti určitě marně louskaly nápis Lada Niva 4x4 psaný domečkovým písmem. Zvládla by to možná jen Aneta, jenže tu už ti ostatní předhodili kachnám, její pláč a související klapání krokodýlích zubů se rozléhaly Jižní Amerikou i kusem Afriky. Mezi Asií a Austrálií byl jen kousek, mohli jsme se projít mezi klokany, někteří byli úplně bílí. A dočista na konec se pohádali lachtani a dost na sebe štěkali.

Bezvadná zoo, i když polovina zvířátek na konci března vzkazovala „je nám zima, šli jsme pryč.“ Příjemně málo lidí, mnohem lidštější atmosféra a ledacos k vidění.

text a fotky Řízek

CHOVNÁ STANICE MĚSTEČKO

Ježíšek se Santou si zřejmě nikdy nebudou úplně rozumět, stejně jako Klaus s Havlem pravděpodobně jen tak sami od sebe nezajdou na jedno. Ze stejného ranku jsou mezirasové vztahy mezi zvířaty. Například kamarádství koček a psů existují asi leda na youtube, určitě ne v reálu.

Ve vesničce poeticky nazvané Městečko je malý dům s ještě menší chaloupkou a malebnou zahrádkou s bazénem. V domečku bydlí hodná babička a dva velcí psi. Jeden z velkých psů, chlupatá německá ovčačka Fanča, měla chuděra trable s kolenem. A šla proto pod kudlu. Sebrali jí meniskus a dostala nové vazy z nylonu.

Abychom na ni dohlédli a snížili šanci, že plastiku přetrhá, dočasně jsme se přestěhovali do Městečka. Jenomže jak víte, jsme hrdými chovateli velkého černého kocoura Pepana. Ten po příjezdu sice dostal vlastní komnatu s péřovými duchnami a luxusním výhledem na ptactvo, které platonicky miluje, ale neunikl pozornosti hafanů. Zvláště druhý z nich, černý kříženec vlkodava s vlkem a davem řečený Sam, byl z nového obyvatele úplně vedle.

Obě zvířátka se okamžitě chtěla seznámit. Něžně se očmuchávala beze stop jakékoli záště, Sam roztomile zakopl o Pepana, který se mu nervózně zapletl pod nohy. Vše se zdálo být krásné a čisté. "Pojď, budeme si hrát, neznámý příteli, jen pojď blíž... ještě blíž," jako by Pepan šeptal a Sam takovému vábení nemohl nepodlehnout.

Načež kocour sekl Sama do čumáku, zasyčel a odskočil. Naježil se a nahrnul své kilogramy do výšky, takže vypadal jak stlačená harmonika (nebo jako ta hračková kočička od paní Niklové, co vypadá jako harmonika). Když se probral z paniky a úžasu nad tou zradou, pes naštvaně odfrkl a hnal se za bývalým kamarádem - v obřím tavícím kotli, ze kterého vzešel, byl bezesporu i chrt. Naštěstí jsem jejich rande nefotil, měl jsem tedy volné ruce a stihl před jeho čumákem zabouchnout dveře.

Pepan se už opět v duchnách usilovně snažil předstírat naprostý klid a ležérní přezíravost, měl ale tep asi dvě stě a očima nervózně těkal ke dveřím. Několik centimetrů za nimi se v pozici ozbrojeného bodyguarda rozvalil velký černý drak a v následujících dnech se z tohoto místa nehnul, jen když se chtěl nažrat nebo když se pokoušel prodrat dovnitř.

A takhle my teď žijeme. Vystresovaný kocour se nás snaží usilovným otíráním o nohy přesvědčit, ať ho už proboha vezmeme někam, kde nejsou zlí draci. Velký černý pes v noci nespí a hlídá hned za dveřmi, co kdyby se pootevřela dvířka a měl volnou cestu k zardousení bezbranného sedmikilového drobečka. Druhý pes má přes noc na krku satelit, aby si nemohl rozkousat stehy. Ale nedokáže to pochopit, takže klopýtá a shazuje nábytek. Přes noc si navíc sám zapíná televizi.

Po ránu ale na plot sousedovy zahrady, v níž mezi ovocnými stromy roste i starší BMW, přistálo několik sojek. Modře jim svítila křidélka na bříšcích a to bylo krásné.

Další mezidruhové seznamování jsme už ale nepokoušeli.

text a fotky Řízek

ZVÍŘÁTKÁM JE HEJ!

Zvěř v kleci, umístěná v kleci
text a foto telefonem Řízek

A jeli jsme do zoo. Řízek dal na jeden den vale práci, než mu dá na týden vale Maruška, a tak napotřetí nastartoval auto a vyjeli jsme za konzervovanými zvířátky.

Uplynulo asi padesát metrů a dostali jsme pokutu. „Pane Werner… chlape! Víte, co jste udělal?“ Věděl jsem. V té křižovatce se světly jsem se asi neměl otáčet. „Žijeme v ekonomickém státě,“ mudroval strážník, zatímco jsem se loučil se stokorunou. Ale poučné to bezesporu bylo.

Další kilo stálo vstupné pro jednoho studenta, i studentka platila stejně. Ale vyplatilo se to. Nejenže jsme se stali návštěvníky číslo 3 737 a 3 738 (startovní čísla jsme nedostali), navíc nám letně naladění tvorové poskytli i celou řadu diváckých zážitků.

Nebyl bych to já, kdybych nezačal želvami. Už zdálky se z jejich „výběhu“ (jak tomu říkat jinak? Výplaz?) ozývalo v pravidelných intervalech takové ufff! --------------- ufff! --------------- ufff! a podobně. Maruška se strachovala, jestli želvákovi něco není, když tam tak leží v křoví na balvanu a heká. Jenže balvan byla želva. Asi vám to přijde samozřejmé, ale želvy i při milostných hrátkách volí rozvláčné tempo. Želví sex byl tak napínavý a inspirativní, že nás doslova přikoval k plotu.

Sympatického outloně na dálku adoptovali manželé Outloňkovi, což mi přišlo přinejmenším případné. Žádného wernera ani wernerka, kterého bych si osvojil, jsem však cestou nepotkal. Ale zaujali nás lední medvědi. Jeden – radostný – celou dobu plaval, dokonce naznak, a roztomile vystrkoval pacičku z vody. Druhý – mrzout – jen přešlapoval kolem a i přes povzbuzování se do chladivé tekutiny neponořil. Za pár dní na táboře budu na břehu ledového potoka vypadat stejně, jen nejsem tak chlupatý.

Jiného mého kamaráda naopak nevědomky připomněla gorila. Nevím, zda jí nechutnalo, nebo zda si potravu chtěla jen ještě jednou prohlédnout, nicméně nějak jí to „vypadlo z pusy.“ Zvědavé zvířátko se však nerozpakovalo a napodruhé to spapalo.

Plameňáci byli celí růžoví a emu koukal neskutečně hloupě, když jsme se navzájem tak prohlíželi. Osinák je ztělesnění „osiny v pr…“, místo ocasu má obilí! Sloní šou nám utekla, ale zase můj sportovní vůz byl následně vybrán mezi ty pojištěné. Byť ten jouda z pojišťovny, jenž přijel v čemsi ještě oťukanějším, drze poznamenal, že „s odřenýma ušima“. A večeře byla dobrá.

Zoo je cajk, víš co.