TŘÍDNÍ SRAZ

Seděli jsme úplně stejně jako tenkrát, jen možná naopak, nemohu si vzpomenout. Nevím, jak je to dlouho, ani jestli je potřeba to počítat, ale tehdy na gymplu to byla počmáraná lavice, zatímco tentokrát čalouněné sedačky rodinného vozu.

Pája pochopitelně do rodiny nepatří, má svou. Holky mu mávaly, když jsme z Radotína vyráželi do Jizerek na první společné běžky.

Teda druhé. Ty první byly zase na gymplu. Lyžařský výcvik vedený nechvalně proslulým tělocvikářem byl zakončen závodem libovolnou, tedy aspoň nějakou technikou. Absolutně nemám tušení, kde jsme to byli ani kudy se běželo, ale mám matné tušení, že šlo o Krkonoše a že se jela dvě kola.

Jelikož nikdo ze třídy tomuto sportu nijak zvlášť neholdoval (respektive holdovali jsme tomu jen proto, že nás tělocvikář a rámcové vzdělávací programy nutili), brzo po startu závodu, který byl podle mých zkreslených vzpomínek v extrémních podmínkách (trochu foukalo), bylo jasné, že vyhraje buď Pája, nebo Pája.

Scénář jsem naboural tím, že jsem si vzal nějaké superběžky půjčené od dvoumetrového bratra své tehdejší přítelkyně. Fiktivním mezičasem na prvním okruhu jsme tak s mým sousedem projeli prakticky bok po boku, tedy zase jako v lavici, daleko před zbytkem startovního pole. Jeho část neuměla bruslit, a tak nestačila, zbytku to bylo jedno a pojali to rekreačně, protože rekreační užití běžek je i na lyžáku legální.

Vlastně jsme se střídali a spolupracovali a cíl už byl blízko. Tělocvikáře, který mě právem považoval za lempla – a já jsem se nezlobil, protože jsem ho považoval přesně za to, co byl –, to asi překvapilo, ale dojeli jsme společně, protože jsme tak prostě chtěli dojet. Tělocvikář coby cílová kamera však situaci vyhodnotil, že Pája byl přeci jen na čáře první. Nejenže jsem byl trapně druhý, navíc jsme si ještě museli vyslechnout nějaké kázání o nesportovním chování atd.

Takhle si to pamatuju já, soused to možná viděl jinak, nicméně nepřišla na to řeč, protože jsme měli k dispozici jen dvakrát dvě vyučovací hodiny v autě tam a zpět a museli jsme toho probrat víc. V Jizerkách jsme každopádně zaparkovali v Hraběticích až v půlce odpoledne, minus osm, spousta sněhu a satelity chytrých hodinek nám kynuly na cestu dolů k přehradě.

Pája nasadil gymnaziální tempo, bořím se nečekaně měkkým sněhem za ním a nestíhám, a i když to neklouže a v kopci mě soupaž předjíždí postarší člověk snad spěchající pro druhou dávku Pfizeru, je to skvělé. Jsou to moje první běžky po dvou letech.

Stoupáme na Čihadla, svačíme čokoládovou tyčinku a fotíme (taky naopak, čili zrcadlově). Pak klesáme přes Krásnou Máří na Novou louku a já ztrácím cit v prstech, přesto cítím, že by bylo v nejlepším přestat. Musíme ale zpět k přehradě, táhneme se v kopcích a začíná se stmívat.

Odbudeme zdvořilosti, možná až moc: jeho kamarádi obývající chalupu v Hraběticích mě budou mít nějakou dobu, než zapomenou, zaškatulkovaného jako nerudného člověka, který se soustavně klepe zimou a těší se domů. Nevidí naštěstí, jak cestou k autu nesympatický člověk spadne a málem si v hlubokém sněhu zvrtne kotník (o dva dny později už to vyjde) a nebýt spolujezdcova řevu "Vole, bacha!" odře rodinné auto (vyjde to o tři dny později).

A poučil jsem se, ale asi jinak, než bych měl: být znovu středoškolským závodníkem, nechal bych ho prostě vyhrát, zasloužil si to, je fajn.

text a foto Řízek  

JIZERKY OPEN

Celou noc mi na spodní straně víček jel apokalyptický obraz, jehož děsuplnost naplno pochopí jen ti, kteří se pod tlakem uzávěrky někdy podíleli na publikaci jakékoli tiskoviny. Ve zkratce: z obrovského stroje, který se důmyslně vine halou potemnělé tiskárny, padaly výtisky našich novin - a dvě prostřední strany byly úplně nepopsané, bílé, jak zasněžené hory.

Na výklad takových snů člověk terapeuta nepotřebuje. Byl to sen ze špatného svědomí. Nechal jsem redakci oslabenou nemocemi ve štychu a sám jsem si jel užívat. Byla to moje první dovolená v nové práci (ani jsem ji správně nezaevidoval, protože jsem netušil, komu to mám hlásit) a cítil jsem se divně. Ale už se to nedalo zastavit, nabral mě Milan a jeli jsme na běžky.

V Hodkovicích přistoupil Franta, takže jsme byli kompletní, a po drobných peripetiích (paní z aplikace Waze nám vymyslela zkratku, ale neupozornila nás, že pojedeme skrz cestu, která spádem, povrchem i šířkou připomínala bobovou dráhu) jsme dojeli na parkoviště zrovna ve chvíli, kdy Karolína Plíšková prohrála semifinále Australian Open a na opačné straně zeměkoule, právě na tom parkovišti, ukazoval teploměr -15 stupňů.

Měl jsem tradičně pomalejší start. Nejprve jsem odmítal opustit vyhřáté auto, posléze i dřevěnou budku, ve které šikovnější lidé těm méně talentovaným za úplatu namažou lyže. Kluci, kteří na rozdíl ode mě umí mazat, mi mezitím ujeli, ale na přemrzlém sněhu běžky krásně klouzaly požadovaným směrem. Takže ještě před Kristiánovem jsem před sebou poznal tyrkysového klasika Frantu, jemuž mráz vytvořil na bradě kreaci, na niž by se nezmohl žádný karlínský barbershop, a bruslícího Milana, který zatím žádný vtipný atribut neměl. Ale za pár desítek minut se z něj stane ten, který se válí po zádech ve sněhu.

Okolí vypadalo jak z prospektu. Stromy vypadaly jako koňakové špičky nebo indiánky s polevou, akorát bílé, vyfoukané krystalky sněhu nabraly fantastické tvary a nebe bylo tak nepopsatelně modré, že se to až nehodí shazovat nějakým otřepaným přirovnáním. Jistě, redakci mám taky rád, ale jediná momentálně nedosažitelná výhoda, na niž jsem si dokázal vzpomenout, byl kávovar.

Na Knajpě jsme se opět rozdělili a rozjeli se do údolí ke Smědavě. Byl to požitek, který kazila jen absence citu ve zmrzlých prstech na rukou i nohou. S Milanem jsme se střídali ve vedení, tedy aspoň do té míry, jak jsem toho byl schopen. Jednou se mi povedlo kolegovi přišlápnout hůlku, takže si ustlal na tvrdém sněhu, a třebaže jsem se hned omlouval, zaregistroval jsem u svého dobrosrdečného kamaráda náznak drobné nevole.

Zpět na Knajpě jsme nad chlebem se sádlem a horkým nápojem porušili nevyřčenou zásadu "žádné pracovní telefonáty na běžkách", takže se nebe vzápětí zakabonilo a nastalá zima nás vyhnala zase do bílé stopy. A až dolů na stadion, když už nás bolela kolena a záda, a zpátky do Hodkovic, kde nám uvařili karbanátky a špagety.

A ty noviny i beze mě vyšly a na všech stránkách byla písmena. Což je precedent do budoucna.

text Řízek, foto Milan a Ř.

DŮSTOJNĚ SE ROZLOUČIT

Narazili jsme na sebe na vrcholu Ještědu, a ačkoli nám šlo vlastně o to samé*, navzájem jsme si nerozuměli. Dívky měly růžová trika s nápisem připomínajícím, že jsou součástí nevěstina týmu. Byly rozpustilé a něco si špitaly. Měly i různé žertovné rekvizity, aby, až si budou prohlížet fotky z rozlučky se svobodou, vypadaly vesele a spontánně. Možná popíjely prosecco nebo aperol, ale jen střídmě.

Ženich

My jsme naopak působili omšele. Ženich byl zarostlý, jeho družina zírala na svět a na neznámé růžové dívky kalnýma očima. Nadávali jsme si a hulákali a pak se tomu smáli. Naším týmovým oblečením byly kraťasy, obvykle uválené a různé potřísněné. Rekvizitami byly plechovky a lahve.

Nejslušněji vypadající z nás - v realitě právník - se obě skupiny vydal propojit. "Souhlasí, že se s námi vyfotí, když už jim pak dáme pokoj," tlumočil hlavní rysy uzavřené smlouvy po návratu z jednání.

Focení proběhlo. Ženich nad rámec dohody ulovil podpis jedné z družiček, ty se pak nenápadně vzdálily a do příběhu už nejspíš nezasáhnou. Ať už bohužel, nebo spíš naštěstí.

Ti druzí se hlučně svalili do údolí. Někteří pěšky, jiní lanovkou. Někteří pádem na asfalt přes neviditelný řetěz natažený přesně ve výšce holenních kostí. A tramvají a autobusem skrz město, které nám taky moc nerozumí, až na druhý konec k vysokoškolským kolejím, kde bůhvíproč bydlíme.

Kromě nás v areálu vypadajícím jako zmenšenina pražského Jižního Města přes léto zůstali jen vrátní, dva barmani a zahraniční studenti. Včera, když jsme přijeli, jsme jim svou účastí obohatili večerní fotbálek na plácku mezi budovami. Kličkovali jsme ještě lépe než obvykle. Hráčům ze Senegalu i Ruska padal pod nohy náš kolega, v realitě kandidát do zastupitelstva, než se ztratil. Organizátor výletu zase po každé střele zvedal ruce nad hlavu a křičel Gól.

Zasáhla je oba, ale i nás ostatní, především operativní změna programu akce. Degustace vybraných rumů měla podle instrukcí, jež jsme dostali předem, začít až ve 22:30 a měla být řízená, kdežto ona začala už na sedadlech v autobusu v 16:00 a byla spíš nezřízená.

Ostatně i v dalších bodech se bude skutečnost proti plánu mírně lišit. Například ligový zápas Liberec - Teplice (2:2), který máme navštívit, už začal bez nás. Neproběhne návštěva melounové párty ani diskotéky Ďábelská huť, kde měl ženich plnit různé pikantní úkoly. Nakonec neplnil vůbec žádné úkoly a byl za to rád. Místo toho se půjdeme potmě koupat, navštívíme Tesco a zasekneme se na mnoho hodin na minigolfu. Ale to až v neděli.

Kočka z kolejí

Naši noví kamarádi z kolejí z nás byli celkem nadšení, aspoň nám to tak přišlo. Byli jsme jakási živá voda jejich nudných prázdnin v nudném koutu nudné země. Naše babicovské pojetí bavorského kroje bylo jistě atraktivní. Zdálo se nám, že jsme i zábavní. Anglicky jsme jim vysvětlili, že jsme tady proto, že si Kája bere Martinu. A že hrozně se zlískat na jejich počest je  "Czech tradition".

Číňanka s Filipínkou se držely za ruce a já jsem jim něco valil do hlavy. Náš lídr se vytrvale ptal usměvavého černocha, odkud je, a on mu stejně vytrvale opakoval, že z Ghany. Další lidé objevili skupinu Rusů grilujících cosi u zaparkovaného auta, z nějž se nesly nějaké častušky. Byla to zkrátka družba jak někde na Erasmu. Nebylo divu, že nás na druhý den pozvali na nefalšovanou pařbu na kolejích. Podrobnosti mi sdělí Číňanka s Filipínkou. Vzaly si na mě mail a určitě mi brzo napíšou.

A na ten večírek teď právě klopýtáme. Pravda, jdeme pozdě a nic neneseme. "To nevadí, budou nadšení, že jsme přišli," přesvědčujeme se. Právníkovi spadl mobil do kanálu. Horolezec večeří avokádo a lahváče. Učitel opakuje dokola větu: "...a na to se napijem'". Kandidát se tentokrát radši drží zbytku týmu, aby se neztratil. Prodavačem sportovních potřeb od rána proteklo přibližně 17 piv. Organizátor výletu z podobných důvodů situaci celkem správně vyhodnotil tak, že půjde spát.

Jenže všude je ticho a tma. Jen u ruského auta postává pár lidí. Po obrovském mejdanu ani stopy. Ani po tom mailu, kde měly být podrobnosti. Budeme si holt muset i nadále vystačit sami.

*důstojně se rozloučit se snoubenci

text Řízek, fotky Ř., Smígl, Kubča

ZA PRKNEM

Na běžky se u nás doma vyráží zhruba tak často, jako se žehlí. Takže tak dvakrát do roka. Moje nádherná běžkařská výbava tak logicky po většinu času odpočívá ukrytá za žehlicím prknem. Když se ale prkno vyndá, lze vyrazil na výlet. Co třeba do Bedřichova?

Naposledy jsem tak dlouho taktizoval, až jsem do Jizerek vyrazil přesně v den, kdy na horách vytrvale pršelo, zatímco v Praze bylo krásně. Poučen jsem tentokrát studoval frontální systémy, facebook Jizerské magistrály a především norskou předpovědní službu. Tak mě nepřekvapilo, že v pondělí ráno v Bedřichově na stadionu ukazovala tabule pěkných 0 stupňů a obloha měla světle modrou metalízu.

Na parkovišti bylo méně než dvacet aut, vycházelo slunce, stráně už se zelenaly, ale tratě byly v dobrém stavu - a nadto na nich skoro nikdo nebyl.

Servisman maže fialovým voskem - jistě není náhoda, že manželka má přesně takové nehty. Ne jako servisman, ale jako vosk. Chce se po něm, aby co nejvíce klouzal. Klouže. Stromy mají bílý závoj, zmrzlý sníh se leskne a ve stopách jsou opravdu jen ti, kteří nejsou v práci, a těch je menšina. Jako třeba Němci, kteří si vykračují prostředkem Promenádní tak, jako by skutečně byli na promenádě v šusťákovkách.

Na Knajpě servírují chleba se sádlem a s pórem. Hoduji přímo na sněhu a čeká mě posledních dvacet kilometrů, převážně z kopce. Když přežiju i rychlý sjezd z Olivetské hory a skrz měknoucí sníh se přebrodím k autu, je čas vrátit se domů. Kupuju dva párky v rohlíku a proud hořčice mi nemilosrdně a nepozorovaně stéká na kalhoty. Takhle vzpomínka asi zůstane napořád - vyprat to nejde. Snad to půjde aspoň vyžehlit.

text a fotky Řízek

LÁSKA PROCHÁZÍ KOLEM

Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše – tak zní titul jednoho z bestsellerů minulého století. Po několika společných dovolených s autorem těchto stránek musím dát názvu té vztahové beletrie za pravdu. A jestli se vztah na něčem opravdu láme, je to ten nejprostší lidský vynález – kolo.

Svého muže miluju – i přes jeho děravé ponožky, bordel ve skříni, chronické běhání a neuznávání mě jako majoritního akcionáře projektu Kocour Pepan. To všechno jsou malichernosti, ke kterým se zdánlivě přidává i náš odlišný názor na cyklistiku. Jenže jsem záhy zjistila, že kolo není tak banální věc, nýbrž jedna z cest do srdce vašeho vyvoleného. Jenže musíte vydržet a to se mně nedaří.

První společný cyklistický výlet si pamatuju matně, neboť negativní zážitky se snažím vytěsňovat. Bylo to v rakouském Zell am See – 40 km mě zmohlo natolik, že druhý den jsem strávila s knihou u jezera. Pak si pamatuju Telč – opět 40 kilometrů ihned po příjezdu, v noci svalová horečka zaháněná opět knihou a ibalginem a následný rozdýchávací pěší výlet, který se protáhl na hezkých 20 kilometrů.

Letošní rok jsem opět (ne)prozíravě šáhla po kolu a vyrazili jsme s kamarády na Moravu, kde došlo ke spiknutí kamarádky z dětství s mým manželem a vzešlo z toho 77 kilometrů. Od 55. jsem střídavě mlčela, brečela a odhazovala kolo zničená zradou nejbližších.

Čerstvým zážitkem je pak nedávný prodloužený víkend v Jizerkách. Odhodlaná strávit ho na manželově oblíbeném dopravním prostředku jsem si řekla, že tentokrát mě nic neporazí, nebudu křičet, brečet, nadávat. Budu šlapat a budu strašně free, aby si řekl, jak fajn má ženu babochlapici. Zabiju tu městskou holku v sobě a najdeme další společné hobby! Ale to by to nemohly být hory.

Ale viděli jsme třeba i Protrženou
přehradu!

Po 38 kilometrech a 30 stupních mě zlomil kopec číslo 1 258 (nebo tak nějak) a naše konverzace se zvrtla v onen starý známý dialog. „Kolik ještě kiláků?“ ptá se ona. „Tak 10 maximálně,“ odpovídá on a kontroluje své hypermoderní sportovní hodinky. „Támhle je zas nějakej zkurvenej kopec?!“ táže se nevěřícně ona a přestává se ovládat. „Prosím tě, vždyť je to jen taková vlnka,“ posměšně říká on, mezitímco přemýšlí, že si půjde ještě večer zaběhat. „Jak je sakra možný, že zase jedeme do kopce?“ křičí už ona. „Hele jsme v 900 metrech a potřebujeme se dostat na Jizerku, která je v 870 metrech,“ vypráví vůdce smečky. „To přece není logický, to bysme měli jet snad z kopce, ne?“ vybičuje zbytky mozkových buněk k výkonu blondýna. „Jenže musíme se dostat nejdřív nahoru na vrstevnici, abychom pak mohli klesnout, ne?“ utře ji muž.

A tak už další kopce nejedu a demonstrativně tlačím kolo a musím přiznat, že babochlapice ve mně zase prohrála. Tak snad se ten přerod z městské holky podaří příště.

text Maruška, foto Řízek

TO JE NA ŠITÍ

Kdo koho vlastně podpírá? A kdo na fotce chybí? Kdo raději usnul u televize, než aby vyrazil na procházku na vyhlídku? Nejasná fotografie z rozlučky mého nejlepšího přítele se svou někdejší až příliš živelnou svobodou příliš odpovědí nenabízí, spíš naopak. A to jsem se kvůli ní válel v prachu cesty, jako ten generál z šestasedmdesáté sloky hrozné trampské odrhovačky. V ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál.

Nebyl to pochopitelně šátek od přítelovy nevěsty. Ta by ostatně byla nejradši, kdyby žádná rozlučka neexistovala. Tento postoj je však společný většině nadcházejících nevěst, jak jsem vypozoroval, a podtrhuji, že ho nekritizuji, ani v nejmenším. Stejně tak nechci (tentokrát) hanit nikoho z účastníků. I proto jsou následující řádky striktně anonymizované.

Začíná to dobře.

Zhruba desítka mužů, z nichž někteří jsou objektivně mladí a další se tak aspoň cítí, se naskládala do vlaku a vyrazila společně strávit víkend. Pro jediného abstinujícího účastníka i pro obyčejné cestující byl už samotný průběh přesunu do ošuntělého města T. v podhůří jedněch z pohraničních hor možná málo pochopitelný a mohl budit rozpaky. Třeba když paní průvodčí v náhradním autobuse někdo z nás překřtil na průvodkyni České pošty a jal se jí tleskat, či když jiní na autobusovém nádraží nastavili klimatizaci ve veřejném WC na 42,5 stupně a další si zase v nádražce vyžádali červencovou dívku smějící se z kalendáře s argumentem, že srpen už je za rohem.

Chvilkové zamyšlení.

Chalupa B. pojmenovaná po zdrobnělé ženě byla po dlouhé cestě v podstatě vysvobozením. Někdo dokonce neváhal a už v půl deváté usnul v křesle. Jiní třeba hráli nekonečné šipky anebo mlátili do kytar. Další po probuzení rozšlápli lopatku a nechali o tom nad ránem hlasovat. Jiní zase v noci strašně chrápou.

Situace se změnila v sobotu dopoledne. Trojice aktivních účastníků vyrazila běhat, čtvrtý je koučoval ze sedla kola, než ho šnečí tempo unavených mužů znudilo. Vzhledem k okolnostem i terénu bylo jedenáct kilometrů v horách ažaž. "To je na šití!" hořekoval jeden z běžců nad rozbitým kolenem a tento nářek se stal jakýmsi leitmotivem zbytku víkendu.

Za stálého bědování jsme se přesunuli do blízké restaurace, která měla tu výhodu, že byla ještě k tomu z kopce. Přesto nám přesun trval poněkud déle, neboť část výpravy zaujal na veřejnoprávním kanále dokument o příbuzných nechvalně proslulého diktátora. Dozvěděli jsme se krásným hlasem známého českého herce s pleší a výraznou bradou, že tento nejmenovaný vůdce měl i "odporného" synovce. Kromě nápojů z chmele a sladu jsme v restauraci konzumovali třeba i kyselou polévku s koprem a houbami a já si konkrétně pochutnal i na jídle pojmenovaném po jihoevropském drobném opeřenci.

V restauraci jsme zůstali dlouho, měli tam totiž dokonce i vířivku (nenavštíveno) a hřiště a trampolínu (obojí využito). "Mohli bychom vás poprosit o basketbalový míč a abyste nám ukázala prsa?" ptal se jeden z účastníků servírky a ta vyhověla jen zčásti, bohužel té méně zajímavé. Basket mě opravdu nikdy nebavil a nešel mi. Zato výrony kotníku ano. "To je na šití, to je na šití," halekali jsme a šířili jsme mezi ostatní hosty radost.

Tato skladba se odjakživa
nazývá Cikánský géčko.

Večer se grilovaly stovky bílých klobás z německého diskontu L. A taky jsme po sobě chvíli házeli žebry v marinádě. Většina účastníků rozlučky pak vyrazila aspoň na symbolickou procházku na vyhlídku. Tam jsme zalitovali, že jsme nevzali karty. A pak jsme se živelně fotili na cestě zpět. V chalupě B. už se pospávalo. Brzy opět usnul i jeden z podstatných účastníků výletu.

Le Grill.

V neděli ráno jsem nikoho k běžeckému výletu nepřemluvil, což mě nepřekvapilo. Udělali chybu; kromě kopců a kamení jsem zažil i jedovatého hada, jehož rovněž nebudu jmenovat. Odjížděli jsme nadvakrát: první várka už dopoledne, druhá se zdržela v jiné restauraci a o jejich osudu mám jen protichůdné, třebaže velmi legrační zprávy.

Karty jsem pak doma našel ve futrálu od kytary. Tak holt na příští rozlučce s další živelnou svobodou.

CVIČÍM

Začal jsem cvičit. Plechový ženský hlas z chytrého telefonu nevzrušeně odpočítává další a další série podivných cviků. Kroutím se na parketách, funím a kocour mě v lepším případě starostlivě pozoruje, v horším aktivně pomáhá očmucháváním. Je mi třicet let a cítím se jak želé - těch pět minut denně mi jistě brzo propůjčí břicho kulturisty. Tenhle kýžený stav se ovšem zase o jeden den nepřiblížil - v pondělí jsem totiž necvičil, sebral se a odjel na skok do hor.

Tyhle road movie mám tuze rád. Modré rodinné kombi ujíždí po liberecké dálnici. Na spolujezdci sedí změť tatranek a funkčního prádla, na zadním sedadle brzké vstávání dospávají nádherné běžky a půjčené hůlky a veselý řidič si něco moc falešně prozpěvuje. Zatím je mu do zpěvu, ale v půl třetí musíme být v práci, tak je potřeba trochu spěchat.

Střih. V Bedřichově na stadionu svěřuji běžky servismance v půjčovně, jsem totiž kopyto. Nevím, čím to namazala, ale je to síla. Po osvědčené trase Jizerské padesátky se svou velmi volnou technikou drápu z Kristiánova na Rozmezí a dále na Knajpu. Jindy mi to trvá přes hodinu, tentokrát i s tatrankou a čůráním snad o dvacet minut méně. Lyže jedou neskutečně, ničím to nepřipomíná můj předchozí výlet a trápení v čerstvém sněhu (z nějž pochází fotografie). Předjel mě naposledy mercedes někde u Hodkovic, ale to se nepočítá.

Drandil jsem okolo německých turistů v oblečcích a la seriál Vyprávěj i kolem nešťastných dětí na lyžařských výcvikových kurzech. Soucítím s vámi. Samozřejmě že je ten tělocvikář idiot, že po vás chce běžky, ale vypadněte z mojí stopy, mládežníci, tiše jsem jim hrozil. A ironicky děkoval, když se konečně hnuli. A najednou jsem byl u Jizerky a blížil jsem se na Promenádní. Tahle tři kilometry dlouhá, zvlněná nekonečná cesta mě poprvé v životě bavila, na čemž měly pravděpodobně lví podíl ty dosavadní tři dny usilovného pětiminutového cvičení.

Když jsem se po třech hodinách klouzání a 42 kilometrech v nohách objevil opět na stadionu, nemyslel jsem na to, jak budu pod dohledem kocoura sténat na parketách. Nebo jak další hodinu a půl pojedu zpět do Prahy a pak budu devět hodin sedět u monitoru v práci. Cítil jsem se dál jako třicetileté želé, ale jako naprosto spokojené, unavené želé.

Někdy taky zvedám tříkilové činky.

text a archivní fotka Řízek

ČTYŘI BU

"Přátelé!" oslovil nás všechny hlas moderátora. Nazval nás tak už asi podvousté, aniž bychom se dosud stihli spřátelit. Měli jsme na to však teoreticky ještě dost času - teď ve dvě ráno do konce závodu chybělo asi deset hodin. Ležel jsem na karimatce, koukal jsem do plachty stanu postaveném na štěrkovém parkovišti a poslouchal, jak závodníci myjí zabahněná kola wapkou, jak z repráků pořád něco hraje, jak Franta leze do auta, kde něco zapomněl, jak se vedle mě Petr na těch šutrech převaluje a jak někde v lesích sviští Milan, který za náš tým zrovna najíždí kilometry. Až příště přijedu 24hodinový závod na kole, bude to bez iluzí, že se v noci aspoň na chvíli vyspím.

Žene se na nás nějaký mráček.

Do areálu ve Vesci u Liberce jsem na 20. ročník závodu Těžká pohoda přivezl tým Čtyři buzeranti. Jeho debilní název vznikl z vtipu, který si už nikdo nepamatuje, v časové tísni a kromě toho, že budil posměch, rozpaky a pochybnosti, kritizovali ho vlastně všichni naši závodníci, mí přátelé. Aspoň, že na výsledkové tabuli v cíli, kam se celý nevešel, měl milosrdnější podobu: Čtyři bu. Družstvo vzniklo z účastníků pravidelných čtvrtečních vyjížděk na Cukrák; na ten jsme, pokud správně počítám výškové metry, během závodu pomyslně vystoupali asi pětatřicetkrát. O závodě mi řekl kolega Čenda, který je husťák, protože to stejně jako mnoho dalších borců jede celé sám (smekám před nimi svou zabahněnou přilbu), a mě nenapadlo nic lepšího než postavit vlastní tým.

Petr právě završil 29. naše kolo.

Můj další přítel Václav (nepřítel cyklistiky) tuhle celou akci opovržlivě nazval Le Mans pro socky, když jsem mu prozradil, že se startuje asi půlkilometrovým během k přistaveným bicyklům, obdobně jako při onom slavném závodě. Jako kapitán jsem přemýšlel, jakého běžce nominovat, nakonec jsem nasadil sebe.

A start, "Přátelé", ohňostroj, rachejtle a běžíme. A je to napínavé, kluci určitě hypnotizují moje kotníky v děravých botách, ať na kluzké trávě vydrží. Pak už osedlat nejhezčí kolo na startovním roštu a jedeme. Na dvanáctikilometrovém okruhu je všechno: mokrý asfalt, mokré kořeny, kameny, brod, sanitka, prudké i táhlé kopce i parádní sjezdy. Provokativně se jede i kolem hospody, která ztichne až někdy ve čtyři ráno. Po půl hodině (a více) se vracíme na stadion, kde se Čtyři bu poprvé objeví na informačním panelu, a vyráží Petr. A po něm Milan a Franta. A tak pořád dokola do zblbnutí. Máme to dokonce napsané na papíře i s předpokládaným časem příjezdu a startu, zorganizovala nám to tak Milanova přítelkyně. Ta ale večer odjíždí a jsme až do rána, než přijede ona i moje Maruška, ponecháni napospas. Jízdní řád, přezdívaný tahák, papír, seznam a později cár, ale držíme i nadále.

Moje ferrari, nejhezčí bicykl v okolí

Noc ostatně přijde hrozně znenadání. Zaskočí nešťastného Frantu v temném lese s ubohou čelovkou. Pak už montujeme výkonné svítilny, ta moje (pochopitelně vypůjčená) dokonce nad ránem splaší nějakého ptáčka, který mě, chudáček, začne obletovat, anebo je sám halucinací. Z toho, že je ráno, máme samozřejmě potom radost, ale shodli jsme se, že noc byla na trati ze všeho nejhezčí a nejvíc nás bavila. To je člověk na trati častokrát opuštěn, všechno je pomalejší, tiché a tajemné a nikde žádný moderátor ani Maxim Turbulenc z reprobeden. Jen tu a tam prosvitne v dálce červené světélko, anebo ze tmy, zpoza stromů a mraků vykoukne měsíc anebo obrovský šutr.

Možná vás zajímá, co dělá jezdec týmu Čtyři bu, když zrovna nezávodí. Nejspíš vás to nezajímá, přesto vám to povím:

• Navštěvuje bufet. Jeho nabídka a nasazení jeho obsluhy nás totálně překvapila, měli jsme volně k dispozici všechno od různých energetických sajrajtů po salámy, chleba s májkou až po senzační krupicovou kaši, kterou jsme se nezávisle na sobě postupně nacpali všichni.
• Hrabe se v batohu a marně hledá nějaké suché oblečení.
• Směje se kamarádům, kteří mají celý zabahněný ksicht, a sám má na čele otlačený nápis Giro od helmy.
• Marně se pokouší o spánek.
• S baterkou v ruce pátrá po příčině závady na přehazovačce, jejímuž principu příliš nerozumí.
• Nadává na kapitána, na nebetyčnou troufalost a nerozvážnost, která ho sem zavedla, či na počasí.

Předávka štafety a na obzoru mráček

Počasí si za svůj výkon odstavec nezaslouží, ale zmínit bych ho měl. Když jsme se v jinak slunečném sobotním ránu totiž blížili k Liberci, na špičce Ještědu byl zapíchnutý obrovský černý mrak. Podivnost počasí se projevovala i nadále. Třeba když jsem jel já, téměř vždy pršelo, a jakmile jsem předal štafetu, objevila se duha. S Petrem jsme během poslouchání "Přátel" večer koukali na mobilu na aktuální radarový snímek: celá republika jasno, Liberec déšť. Další déšť jde z Německa, nás těsně mine. Teda nemine, rozmyslel si to a zahnul nad nás (hysterický smích). Jindy zase foukal prudký vítr. "To počasí je letos největší porno," poznamenal nad ránem jeden ze soupeřů, když jsme spolu na večerníčkovský převod 1-1 směšně klouzali z rozježděného blátivého kopce, který jsme chtěli vyjet. Nutno dodat, že v noci už nepršelo vůbec a nedělní slunečné dopoledne bylo za odměnu. Jelo se báječně, bez defektů, pádů i čehokoli zlého...

Sami sebe jsme překvapili, skončili jsme pátí v kategorii, celkově dvanáctí. Nakonec jsme se ovšem na pódium i tak dostali, byť kategorii Nejhorší název nevyhlásili: vyhrál jsem totiž v tombole nějaké energetické gely.

Přátelé, jsou fajn, ale radši bych byl, kdyby mi zabalili tu noční krupicovou kaši.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

POKORA

Skutečný sportovec se pozná tak, že v sobotu naloží do auta kamarády, vyrazí do Bedřichova na běžky, za nějakých pět hodin i s pauzou na lehký oběd oběhne Jizerskou padesátku a místo do zaslouženého mekáče pak zamíří na plovárnu - ovšemže ne očumovat dorostenky v plavkách, nýbrž pendlovat mezi oběma konci bazénu. V neděli pak použité kamarády vymění za jiné a celou proceduru zopakuje.

Běžkování s kolegou Čendou jsem se trochu obával. Tím spíš, že jsme měli jet po trase Jizerské padesátky. Sympatický a usměvavý pisálek absolvoval různé nesmírně dlouhé věhlasné závody, jejichž jména já stěží vyslovím, navíc i prakticky v jakémkoli sportovním odvětví pravděpodobně zaznamenal nějaký úspěch, byť se jím nechlubí. To já se naopak rád vytahuji, i když moc není čím, jako teď:

S Čendou a dalším kolegou Adamem jsme do Bedřichova vyjeli za společnosti Křesťanského magazínu na Českém rozhlase. Když už nic jiného, naplnilo mě to jakousi pokorou.

V deset jsme vyběhli, v deset nula pět bylo zjevné rozvržení sil: Adam pojede sám na výlet, Čenda si hezky zatrénuje, já mám nejhezčí červené běžky (půjčovna se skutečně vycajchnovala) a budu funět a nepřítomně zírat do sněhu.

Jizerky nabídly přívětivější tvář. Teplota lehce pod nulou, bezvětří, panoramata jsem při tepové frekvenci zhruba 190 nestíhal vnímat, ale bylo asi zataženo. Někde přede mnou byl Čenda a usmíval se. A byl tolerantní. "Jedeš dobře," konejšil mě vytrvale. Hovno, říkal jsem si v duchu a měl jsem pravdu.

Nejhorší na celých Jizerkách a možná i na světě je Promenádní. Je přesně v polovině trasy Jizerské padesátky. Přímá cesta se několik kilometrů vlní v táhlých kopcích. Je to místo, kde jsem měl chuť zahodit lyže, boty i ty debilní hůlky snad z Teska a věnovat se něčemu jinému. Založit nějakou nadaci, zapsat se na jazykový kurz nebo třeba zahrádkařit. Bylo mi strašně. Tím spíš, že s nimi mám jet za 14 dní nějakou Krkonošskou sedmdesátku, nechápu proč.

Na konci Promenádní je ovšem i úžasný bufet, kde zaplatíte jen tolik, kolik opravdu chcete podle toho, jak vám chutnalo. Ne, nebyla to halucinace. Za skvělou čočkovou polévku, která mi zachránila život, a kofolu jsem podnikateli dal osm pětek a neprotestoval.

Je to sice trochu rouhání, ale pak už to šlo. Šílený krpál ze Smědavy už mě tolik neděsí, už se známe. Na 30. kilometru mi Čenda půjčil své karbonové hůlky a ty mé si hrdinně vzal, chudák. Pak začaly milníky na trati ubíhat, snad až moc rychle: někde jsme blbě uhnuli, a tak sporttester a mobil v cíli ukázaly něco mezi 48 a 49 kilometry.

Na parkovišti jsme nabrali Adama a vyrazili ovládnout libereckou plovárnu. Neměl jsem sílu protestovat. Chytřejší kolegové si s sebou vzali věci na převlečení, já jsem strašil lidi v šatnách v rádoby běžkařských homohadrech. Uplavali jsme další kilometr (takže padesátka možná padla!), navštívili páru podobnou mlze na hřebenech, jen teplejší, a na schodech na tobogán jsem pak měl pocit, že potřebuju nutně energetický gel.

V neděli se opravdoví sportovci vrátili na místo činu. Ti neautentičtí seděli doma, s hrůzou a pokorou vzpomínali na včerejší traumata, fňukali a celý den jedli.

text Řízek, fotka Endomondo.com

33 KILOMETRŮ PRŮRAZNEJCH ARGUMENTŮ

Polovina národa řeší, zda volit Losnu, či Mažňáka. Druhá polovina, která početně neustále sílí, toho má už po krk - a vyráží na hory. Je teď moderní, že prestižní sdělovací prostředky svým váhajícím čtenářům poradí, koho by měli hodit do urny a proč. A tak vězte, že Řízkovy stránky si vybraly ty hory.

Na počátku všeho bylo to, že jsem se jednou v práci sebral a vyrazil na oběd do kantýny něžně přezdívané Chemička nebo Prasečák. Když tu na mě Černá kronika haleká, ať jdu k nim. Jedeš s námi na běžkách Krkonošskou sedmdesátku? - Proboha, proč? Já? Ste upadli, ne? Jako jedinec bez názoru jsem byl nicméně za necelé tři minuty prakticky ukecán. A na chemickou specialitu jsem prakticky ztratil chuť. A doma tedy neměli radost.

Ten závod prý běží pětičlenné hlídky, což ovšem bohužel neznamená, že bychom se nějak rafinovaně vystřídali. Ba ne, na začátku března nás všechny (tedy i mě) čeká sedmdesát kilometrů přes krkonošské kopce. Což by zřejmě nebylo nic zas tak strašného, kdybychom kupříkladu pravidelně běžkovali. Ale to já třeba ne.

Abychom si to aspoň trochu dovedli představit, vyrazili jsme s kolegou, který tenhle úlet vymyslel, na jeden den do Jizerek na tamní magistrálu. Veslař Mikuláš oděn do trendových červených běžkařských oblečků a maje nejvyšší bruslařský model z manufaktury Jana Fischera - a já, v jedné ze svých plyšových mikin a s lyžemi z půjčovny pravděpodobně progresivní značky Ski Trab, soudě podle názvu východoněmecké.

Ze stadionu v Bedřichově jsme se krátce po poledni vydali strmě vzhůru. Na trati to vypadalo jako na magistrále v odpolední špičce. Mikuláš se odvážně řítil vpřed a pomalejší lidi problikával voláním Stopa! Jeden ho zvlášť brzdil a dělal, že ho neslyší, a tak jej předjel zprava. Nezdařilo se, v odstavném pruhu se vyválel a poškodil svou botu, taky značky Želé. Pomalejší lyžař se mu vysmál, sportovci si navzájem vyměnili nějaké ty debily a hovada. Ale v desetistupňovém mrazu emoce rychle chladnou.

Na běžkách jsem byl naposledy asi předloni, tak jsem radši moc neexhiboval a jel takticky, co bakelit na mých lyžích stačil. Stoupali jsme v protisměru Jizerské padesátky přes Krásnou Máří a Tetřeví boudy nahoru na Čihadla. Předjel nás pouze jediný člověk - ano, musíme si to přiznat, byla to ženská.

Na Knajpě, kam jsme se škrábali bezmála hodinu a tři čtvrtě, vytváříme vrcholové foto a přemýšlíme, co dál. Nakonec sjíždíme dolů do Smědavy. Tam začíná asi kilometrový krpál kolem Jizery a boj o život. Veslař je v krizi, opouští ho dobrá nálada, dokonce se přestal kriticky otáčet za dívčími zadnicemi a jeho sporttester pípá jak kuře na tripu. Když se konečně po asi hodině vracíme na Knajpu, je jasné, že toho bylo ažaž. Kolega pojídá sójový suk, což je energetický gel pro plebs. Moje müsli tyčinka ztvrdla na kámen a vybil se mi kromě těla i telefon! Chci domů.

 Posledních deset kilometrů do Bedřichova je pořád z kopce, nebo aspoň dřív to tak bylo. Tentokrát jakoby tu nakloněnou rovinu někdo zlomyslně pootočil. Vůbec to neutíká. Jak rád jsem se na stadionu v půjčovně opět setkal se svou obvyklou obuví, banánem a občankou!

Nominační závod zakončujeme v Liberci ve fastfoodu s obřím žlutým M. Máme dohromady asi dvanáct hamburgerů (na severu Čech jsou nějaké mastnější než jinde), silácké řečičky a někteří z nás (já ne) i zálusk na servírku Kateřinu. Byť se i servírka snaží, skutek utek, chybí energie.

Najeli jsme s veslařem a Ski Trabem 33 kilometrů. Po sedmdesáti kilometrech bychom tedy teoreticky měli vypadat jen dvakrát hůř. A co když ne? Aspoň budou mít v Černé kronice o čem psát.

text Řízek, mobilní vrcholové snímky Mikuláš a Řízek a mapička Endomondo.com

BĚŽKY, TYGR A DRAK

3+1 z Týdne jeli do Jizerek
text a mobilní fotky Řízek
 
Co opravdu prověří pevnost vztahu? Není to účast přítelkyně na narozeninové oslavě s kamarády ani večery v nucené společnosti Sexu ve městě. Ani návštěvy u tchyně, ha ha ha, nebo společné nakupování. Je to bezesporu výlet na běžky v Jizerkách.

Lidé jsou různí, někteří sobotu v zimě a potu neocení tolik, co jiní. Další se zase tváří, že lyžovat pojedou, ale nakonec vyměknou. Nakonec jsem se tedy snažil na běžkách odrovnat jen tři konkurenty z časopisu Týden, včetně Marušky.

Vláďa měl legendární artisky a péřovku, Vokurka byla celá windstopperová a nakažlivě nadšená. Já měl Kájovy dlouhatánské madshusy a hadry na kolo, debutující Maruška měla metr dvacet dlouhé běžky se šupinkami, na něž ještě někdo zlomyslně nanesl klistr, který jsme v několikastupňovém mrazu moc nevyužili.

Běžky se šupinkami mají tu nevýhodu, že neumí jezdit rychle. Do kopce to ještě jde. Vedle Marušky kráčí Vokurka, jejíž plíce jsou schopné udýchat kopec i nepřetržitý pokec z Nové louky až na Knajpu.

Je krásně. Není moc vidět, chvílemi sněží, ale je krásně. V Knajpě mají v akci čaj s rumem, Marušku zachaňuje liberecký párek a pomerančovka, na rozcestí ji přemluvím, aby jela dál. Měníme lyže; žena se na těch dlouhých stává královnou bílé stopy a jede jako tygr, tedy když se jede z kopce. Měním se na trenéra a motivátora. Tady se to láme. Kdo vydrží, vyhraje.

Po necelé dvacítce končíme v hospodě na Nové louce, pár metrů před koncem hází Maruška neuvěřitelnou tlamu a mění se v tygra. Scházíme se se zbytkem Týdne - se zpravodajstvím i publicistikou. Dlouhé čekání na volné místo kompenzuje fantastické všechno; od polévky přes kance po žemlovku, kterou tamní kuchařky povýšily z jídelnového blafu v gurmánský zážitek.

Jedeme domů, Liberec fabie projíždí smykem, na dálnici se dříme a Marušku budou pár dní bolet nohy a záda. "Docela se mi to líbilo," přizná po čase opatrně. Tenhle test jsme zvládli.

POMALU NAHORU A RYCHLE DOLŮ!

Kola na lanovce
text a mobilní fotka Řízek

Žádná vteřina nesměla přijít nazmar! Neděle byla našlapaná k prasknutí; kdybych měl tiskovou mluvčí, její minutovník by byl hustě popsán v několika vrstvách a žadatelé o interview se mnou by museli být nemilosrdně odpálkováni. To bylo tak, jeli jsme s Jankem do Jizerek sjíždět na horském kole prudký svah a za pár minut nám jela první lanovka.

„Co mám mít s sebou? Asi akorát kraťasy a nějakou bundu, ne?“ Byl jsem totálně netknutým elévem a neználkem a doufal jsem, že mi všechno půjčí pod lanem. Janek mě vyvedl z omylu. Mám si prý sehnat veškeré možné chrániče. Jenže vteřiny a hodiny do startu utekly příliš rychle, a tak jsem vyrážel vyzbrojen pouze chráničem páteře a stajlovými šusťáky. A dost jsem se bál.

Možná se bál i můj nedělní spolujezdec. Coby šofér jsem totiž dokazoval, že dopravní předpisy jsou někdy celkem ohebnou entitou a díky kvalitní GPS navigaci lze jet do Rokytnice i přes křivolaké dřevěné mosty přes propasti a strže jak vystřižené z Pána prstenů či Avatara, jen ne tak modré.

I proto jsme oproti původnímu plánu přijeli nakonec téměř o hodinu později – to, že jsme chtěli být první na lanovce, nebyla jen čecháčkovská chamtivost. Museli jsme se totiž už brzy odpoledne vrátit, čekala mě v Praze hanspaulka. Paní z půjčovny nám předala zamluvená celoodpružená sjezdová kola, helmy – a když mě viděla, dokonce někde vylovila i chrániče svého muže, za což jsem jí byl velmi vděčný. Narval jsem všechno pod šusťáky a vypadal jsem jako secondhandový Robocop. A už nás to vezlo vzhůru.

Sjezdová trať vede přímo pod lanovkou. Začíná se takovým legračním korýtkem na travnatém svahu, zatáčky, sem tam skoky. Pokračovalo se skrz lesík, překonala se vysoká dřevěná lavice, pár dalších skoků a ve zběsilém tempu padala cesta do nejprudšího krpálu na trati. Veliké balvany a kořeny absorbovaly mohutné pneumatiky a odpružení kola; přesto mi nebylo jak v bavlnce. Vlál jsem na tom dost nepřesvědčivě, proto jsem i celkem uvítal spodní stanici lanovky a patnáctiminutové čekání na další jízdu.

(Takhle nějak jsme jezdili, jen o trochu líp a rychleji...)

Každou půlhodinu adrenalinových krotitelů kol přibývalo. My jsme si zase byli čím dál jistější – rampy, které jsme dříve s respektem objížděli, jsme využívali k nesmělým skokům. Až jsem při třetí jízdě zahlédl, jak při jednom takovém pokusu Jankovo kolo svého dočasného majitele jaksi zalehlo. Borec musel následkem toho vyhledat vlekařské ošetření, zatímco já jsem si vychutnal sólo čtvrtou jízdu, při které jsem nad překážkami létal jako kolibřík, albatros a další ptactvo, nemoha se dočkat další a další cesty pomalu nahoru a velmi rychle dolů.

Jenže vlekaři coby lékaři veškeré další plány zkomplikovali. Janek s tržnou ranou na ruce nejenže potřeboval šití, navíc jim prý i na chvíli omdlel. Takže do nemocnice. Jenže minuty a vteřiny byly proti nám, a tak začalo další ohýbání předpisů a rychlý přesun zpět do Prahy. Ve Strašnicích jsme slavně vyhráli, jak víte. A Janek v nedaleké Vinohradské nemocnici vyhrál pár stehů a čtrnáct dní v klidu. Pěkný výlet to byl.

BĚŽKAŘI A REJNOK

Jak utopit telefon na běžkách
text Řízek a mobilní fotky Kubča a Ř.

Velkohubě začínal nedělní běžkařský výlet. Hojnou účast a kvalitní zážitky sliboval nejen organizátor Kubča, ale i sobotní počasí. Sluníčko a modrá obloha se mohly přetrhnout v ukecávání, proto mě trochu zaskočilo, když jsem nad nedělním ránem v polospánku zaslechl jakési protivné bubnování na sklo mého střešního průzoru. Definitivně mě pak probudila až žalostná esemeska znamenající faktickou likvidaci zájezdu - původního dopravce zmohla sobotní noc, Franta rovněž odpadl. A tak najednou nebylo vozu.

Roli zachránce však na sebe vzala má milá a spolehlivá bělostná šestnáctka, zbylou trojici lyžařů bez reptání odvezla do hor. Drzost Pražáků slavila naprostý úspěch - sebevědomě jsme minuli Bedřichov i několik cedulí křičících OBSAZENO a vyjeli až nahoru na Novou louku (kdo by šlapal do kopce?). Tam jsme našli právě to jediné parkovací místečko, neboť to zrovna jedna posádka balila.

Aby ne, ono totiž pršelo. "Ty podmínky jsou dneska strašně těžké, boří se to, no vůbec to klukům nezávidím. Vidíte to, jak se všichni boří? Tomu v těch nemožných šusťákách se to ještě lepí a sám sobě šlape na hůlky, támhleten si zase vzal snad manšestráky a běžky s šupinkama - nebo je to mikrokontakt?-, no bude to dneska extrémně náročné," popsala by situaci expertka ze studia a ani by nemusela moc přechylovat. A měla by pravdu.

Po osmi kilometrech stoupání jsme byli navenek mokří a vespodu zpocení a ve zbytku výletu jsme z tohoto pocitu už nevyšli, v botách se objevily prameny, pravděpodobně nikoli léčivé. Příroda se nám vysmála také prostřednictvím těžkých vloček a sněhu, který neklouzal. Ovšem to vše nás popohánělo k nevšednímu tempu. Jakub a dva Lukášové tak už chvíli po poledni seděli v hospodě; jeden převlečený, druhý naostro a třetí v manšestrácích. Pili čaj, hodně jedli, sušili můj telefon a dívali se na rejnočí kůži visící na zdi (viz foto nahoře).

Drandíce dálnicí, rozebírali jsme pěkný výlet a telefon, který nějak nešel. A nad Jizerkami vylézalo škodolibé sluníčko a špičatými paprsky píchalo do očí.

BOREČCI NA HORÁCH

Píchej!
text a foto lumixem Řízek

- Bauer.
- Dobrý den, u telefonu Lukáš Werner.
- Dobrý den...?
- Prosím vás, pane Bauere, já mám na vás takovou jako prosbu, víte.
- No, povídejte. (ztlumí rádio, hrají Landova Kryla)
- Víte, já jsem si teďka ňák chtěl koupit běžky pro sebe. Skejtový. No a tak jsem si myslel, že vy tomu asi aspoň trochu rozumíte, a tak byste mi jako poradil, který vybrat, abych nekoupil nějakej ten šmejd, no. Jo a tó... Viděl bych to tak mezi dvěma, třema tisícema – chudý student, však to znáte. A taky byste mi řekl, jestli třeba nekoupit ty se šupinkama, aby to hodně dobře stoupalo, že jo. Kdy by se vám to tak hodilo?
- (chvíle ticha, jen v dálce bratříček drsným hlasem zavírá vrátka...) Heleďte, tak co třeba zítra ve dvě před Gigasportem...?

Tento dialog bohužel zůstal schován pouze ve světě fikce, avšak dnešní běžkařský výlet na hory se opravdu uskutečnil. A jako pokaždé, když se sejde poměrně dobrá parta, sníh a cestovní kancelář Fávotrans, to stálo za to.

Přišel s tím včera vprostřed večírku Kubča, a přišel s tím za mnou. Odvedl mě do temné místnosti, jejíž okna byla zalepena novinami (jestli jsem si stačil správně všimnout, Lidovými), několikrát zkontroloval, zda není někde schovaná štěnice či jiná breberka, a pak mi šeptem dohodnutým tajným kódem oznámil, že zítra jedeme do Jizerek na běžky. Já jsem během oné oslavy již stačil přislíbit svou účast (a, což je mnohem důležitější, proto v závorce, účast svého vozu) na dalších dvou akcích. Jejich odvržení organizátoři mě pak ale mohli pouze výsměšně parodovat, aniž by jim to zvlášť pomohlo.

Na parkovišti před Martininým domem se pochopitelně nejdéle čekalo na Martinu. Vyrazili jsme Frantovým woodstockem 2.0 už po osmé hodině, sešlo se nás šest, sedmý přistoupil v Liberci Kubčův závodní kamarád Tomáš. Osmý byl napůl člověk, ze dvou třetin bůh Karel Gott, jenž se majestátně tyčil z 55 hodin písniček, které se komprimované mačkaly v Kubčově mobilu. Bez jeho Biene Maja a asi sebeironické Für immer jung by naše výprava byla sotva poloviční, ačkoli to početně příliš nesedí (a není to v tomto odstavci poprvé).

Na Nové louce to chvíli vypadalo, že nezaparkujeme, a pokud náhodou ano, tak na úkor okolních slabších a křehčích vozů. Bohužel se to nakonec podařilo, proto jsme byli bez milosti vyhnáni z vyhřátého auta, jak ti ušatí králíci z klobouku. Trošku mrholilo a foukalo a mne překvapilo, že je mi hrozná zima, navzdory tomu, že moje oblečení bylo teplé dokonce i na pohled.

Chlad však záhy zahnalo funění, první kilometry byly krušnou zkouškou výdrže, odvahy, a především tolerance a motoriky. Cesta byla totálně přecpaná sportovci. Připomínala předvánoční Tesco, lidé však nevlekli vozíky, nýbrž sebe, a okolní stromečky byly ochuzeny o vkusnou výzdobu. Čím výše jsme byli, tím méně svalovců a svalovkyň v kombinézách a funkčním prádélku významných značek. Zřejmě se ztráceli v mlze. Šlapali jsme asi dvacetikilometrový okruh v rozumném tempu, jen Tomáš coby družice soustavně probíhal okolo nás tu tam, tu zpět – pokusy o zachycení jeho bytosti alespoň na sítnici končily pohybovou neostrostí jak z učebnice fotografie. Měl totiž běžky snad ze slitiny peří a pavoučích sítí a hůlky v ceně ojetého vozu, no a možná i fyzičku.

Raději jsem bruslil v mlze před ostatními, aby ty mé pády nikdo neviděl. K tomu, abych rotoval kolem skupiny, jsem se však nezvýšil – byl jsem rád, že má rozřezaná tlapa příliš neprotestuje a nehodlal jsem ji moc škádlit. Krizí jsem si prošel až v posledním kopci před sjezdem zpět. Určitě i Lukáš Bauer zná ten nepříjemný pocit, že stoupá, stoupá, píchá a klouže, ale okolní krajina zůstává na stejném místě a obzor se odmítá přiblížit. Problesklo mi hlavou, jak jsem se mohl mít s Jirkou a drakem na poli (či ve vepříně) či s FC Forejt na fotbale...

Ale pak už na nás čekaly zase jen příjemné věci. Flákací pětikilometrový sjezd, objevení restaurace, vydatné pozdní poobědvání a s ním nevyhnutelně spojená ostuda, a nakonec pohodová cesta zpět s Karlovou brilantní němčinou a dalšími hity, od hiphopu přes Hložka až ke kořenům a Nedvědům.

Bylo to překrásné, ale do příště je rozhodně třeba:
- pořídit Frantovi novou čepici, v té staré vypadal hrozně;
- upozornit servírku v restauraci, jejíž jméno jsem zapomněl, že latté se musí podávat ve skleničce;
- zavolat Bauerovi a domluvit se na těch nových běžkách.