ROMANCE NA CHATĚ

Kocour je chytrý a nedůvěřivý. Pozná, že se někam jede, a zaleze pod postel. Přemlouvání je úplně zbytečné, ale ze slušnosti to zkouším. Následuje kombinace dloubání squashovou raketou a chvatů a hmatů. Kocourovi taky nevysvětlíš, že výtah není útulek nebo vraždírna koček. Sám by do něj nikdy nevstoupil, dá se tam odnést v náručí. Ani to není optimální, nejen kvůli jeho mocné hmotnosti. To pravé peklo začíná s rozjezdem. Jakmile se stiskne tlačítko přízemí, je třeba obejmout pána co nejsilněji a drápy zarazit někde poblíž jeho krční tepny. 

Konečně jsme na ulici. Jenže těch zvuků a pachů! Rychle se zarýt! Pán spěšně míří k autu, kocour už ví, že je to to modré, nečeká a skáče do pootevřených dveří. A na zlomek vteřiny v sobě tak probouzí tu šelmu potlačovanou gaučovým vyvalováním a pravidelnou stravou.

Kocour cestu autem zvládá přeci jen klidněji. Projevuje se převážně jen naštvanými pohledy. Pravděpodobně nám ještě neodpustil, že jsme koupili auto s roletkou přes kufr, ne s pevným krytem. Posadí se ostentativně na roletku, která se zlověstně prohne a vytvoří houpací síť. Jindy kocour přechází volně po autě a cestujících. Ve favoritu bylo skrze tunel mezi řidičem a spolujezdcem možné nepozorovaně prolézt až pod pedály, čímž byla mimo jiné ohrožena bezpečnost silničního provozu, a ostatně taky kocour samotný. Vozy třetího tisíciletí tuto konstrukční chybu už neopakují.

Jsme na chatě a kocour se teoreticky může rozběhnout vstříc přírodě a radovat se z ní. Namísto toho volí taktiku okoukanou od Greenpeace - zarývá drápy do čalounění a vyčkává příjezdu zásahové jednotky s vodními děly a novinářů.

Kocour zbystří teprve, když zahlédne jinou kočku. Toho času poněkud březí bestii, která se pokouší vetřít do přízně rodiny. Je to láska. Jak je krásně vesnicky flekatá a koketně mhouří oči! V dalších hodinách lze sledovat humorný obrázek dvou plnoštíhlých tvorů, jak v uctivém rozestupu rozněžněle korzují zahradou. Nebo Pepan v nábožném transu pozoruje vesnickou krásku, jak prolézá větvovím.

Taky je tady Mikuláš. "Paněpe! Pípáne! Pííípo!" volá na Pepana dvouletý synovec mé ženy. Kocour samozřejmě utíká, až mu bříško divoce plandá ze strany na stranu jak vlnobití. Dítě je mu v patách, ale sprinterské souboje vyhrává zatím na celé čáře zvíře. Jindy mu dítě dává láskyplné pusinky na mokrý čumák a citlivě ho za vytrvalého hýkání "Malá, malá" hladí proti srsti. Pepan tohle s obdivuhodným sebezapřením snáší, třebaže je to nepochybně horší než ten výtah.

Když Mikuláš spí, přeneseme Pepana do auta. Zalézá do houpací roletky a trochu klimbá - není divu, těch zážitků bylo mnoho. Málem bych zapomněl na okusování rostlin a travin a jejich následné dávení. Provokování psa. Srdcem nicméně zůstává u své nové známosti.

Jak jí příště, až zas pojedeme na chatu, řekne: "Budu tě milovat až do konce našich osmnácti životů a ani ta cizí děcka mi zas tak nevadí." Anebo se schová pod postel tak důkladně, že ho z jeho staromládeneckého bytového stereotypu tentokrát nikdo nevytáhne.

text a foto Řízek