SMYSL

Někdy mám pocit, že to celé nedává smysl: z jedné hromady se přenášejí těžké staré předměty na druhou hromadu. Mezi nimi vzniká stísněný prostor, kterému táta říká – s nadsázkou nám vlastní – taneční parket. Mezi přenášením vzniká luxusní prostor na birell, rybízovou bublaninu, kafe a povídání. Tak se tu na chalupě bavíme.

Jednou tu prý bude dílna, ale dnes to rozhodně nebude, už je ostatně skoro tma a zatím jsou tu jen ty pestrobarevné hromady. Hodně kilo železa. Koukám skrz prach ven a najednou zahlédnu, jak se v mokré trávě před stodolou něco pohybuje, je to nějaký lehký mladý předmět. Je to ptáče. Hodně málo gramů peří. Stejně jako by se v dílně neměla dle mého nacházet obrovská a těžká sto let stará kamna suplující pracovní stůl, mám nejasný pocit, že by ptáci měli spíš létat než se batolit po trávě, natož úplně mokré.

Čípak seš a proč nelétáš? ptám se třesoucího se opeřence, který promáčenými křídly manipuluje podobně nešikovně a toporně jako já s těžkými předměty v příšeří budoucí "dílny". Nic neříká, umělá inteligence i živí kolegové říkají, že to je jiřička a že má problém.

A teď, co s tím. A tak volám na záchrannou stanici, kde už je záznamník. Dalo by se nedělat nic a nechat to na přírodě, tedy na potenciálních rodičích, jestli tu někde jsou, anebo na zubatých, nesentimentálních vesnických kočkách. Jenže tím bych popřel svou záchranářskou náturu (s Hedou vždycky někam jdeme, objevíme zvíře v domnělých nesnázích, přemístíme ho mimo cestu a pak si zpíváme, že jsme ti záchranáři šneků). 

Rozhodnu se, že je mi ta představa hebkého jiřiččího peří v tlamě kočky nepříjemná, a tak ptáče stráví noc v krabici. Táta, který je už mentálně nastaven spíš na závitky s křenem, moravský muškát a na zápas o třetí místo než na utkání o ptačí život, nakonec popadne svítilnu Parkside a obchází stodolu hledaje možné hnízdo. S Boženkou se pokoušíme lovit komáry a mouchy. Do krabice v souladu s internetem i kolegy umisťuji petku s teplou vodou, aby tam tvor měl teplíčko, beru ptáče a odcházíme spát.

V noci mě budí každý šramot anebo naopak jeho podezřelá absence. Ve dvě ráno měním vychladlou vodu za teplou, ale odhaduju, že se i tak oba vyspíme podobně mizerně. Zdá se mi o zachraňování ptáků, o kočkách v dílně, pak o zachraňování koček. Nějak se to celé proplétá.

Ráno se usušené ptáče ještě hýbe, ale ne moc. Na to, že by se samo vzneslo, obkroužilo kolem nás vítězné kolečko, zamávalo křidélky na pozdrav a zmizelo někde nad střechami, to nevypadá. Volají ochránci zvířat: v Kutné Hoře je sběrná stanice a ochotná paní.

Jedeme tam s krabicí, ptáčetem a tátou a těžko říct, jestli ho tahle obskurní záchranná mise naplňuje víc než přenášení věcí z místa na místo. Ale ví, že mě jo.  

Vypadá to, že je ptáček v dobrých rukou. Paní slibuje, že ho rozkrmí speciální pastou, a říká, že tam už má další přivezenou kámošku. Na to, že (zatím) nelétá, už se jiřička nacestovala dost: ještě ji čeká cesta do záchranné stanice ve Vlašimi. 

A vyrazím i já. Až skončí další slejvák, dopiju kafe a sním další buchtu, sednu na kolo a pojedu z chalupy na chatu. Tchyně mě zve na oběd, ovšemže bude španělský ptáček. Někdy mám pocit, že to celé dává smysl. Akorát ta dílna asi hned tak nebude.

text Řízek, foto Ř. a táta

Aktualizace: Jiřička je v pořádku mezi ostatními jiřičkami v záchranné stanici a daří se jí dobře.

(JE TO) NEMOŽNÉ

Když nám není do zpěvu, zpíváme si: 

  

         C          F     C                                  Ami

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

G      F

Nemůže

            C          F     C                                 Ami

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

G      F

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

Nemůže

            C               F             C 

Ref: Mohla bych sníst ty šutry?

                        G

(sbor) Je to nemožné

Mohla bych sníst ty boty?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty listy?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty bobky?

Je to nemožné

Už jsem si skoro myslel 

Že všechno vyřeším sám 

Že až se objeví rýma 

Hleny sám odsávám

Potom si uvařím kafe

Zatímco bude řvát 

Naštěstí něgdy je víkend

V noci jsem nemoh' spát 

Ref: Můžu se na skok vzdálit? 

Je to nemožné 

Mohl bych jít na záchod? 

Je to nemožné 

Můžu si přečíst knížku?

Je to nemožné

Můžu hrát chvilku karty?

Je to nemožné

Zapomeň na to! 

Je to nemožné 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné... 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

Nemůže 

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

NEMŮŽE!!!

Zapomeň na to! 

Je to nemožné! 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné

Zapomeň na to (zapomeň na to!) 

Je to nemožné...

text Řízek/Petr Fiala, hudba Petr Fiala, foto Ř.

BOBINKA

"Vy máte takový štěstí. Ona je tak hodná!" říkává často Hedvičina babička a my vždycky přitakáme a dodáme: "No jo, ona je vážně taková bobinka" nebo nějakou podobně chytrou větu.

Ono totiž prvních deset měsíců soužití s miminem proběhlo zcela bez katastrof a občas snad i v jakési symbióze. Což má samozřejmě i tu stinnou stránku: na ty středně velké a větší strasti jsme, jak se ukázalo, naprosto nepřipraveni a nevytrénováni.

Střevní chřipka, nebo co to bylo, zasáhla před dvěma týdny naše dítě podstatně mírněji než zbytek rodiny a další odrovnané osoby, které měly tu smůlu, že se s ním anebo s jím infikovanými lidmi setkaly. Přesto to byl několikadenní záhul; krmení mimina, které prakticky odmítalo cokoli kromě mléka, po němž mu bylo blbě, prověřilo mimo jiné i naši schopnost improvizovat. Zejména dokud nám oběma bylo taky blbě, takže nebylo jasné, kdo je zrovna pečující a kdo pečovaný.

Když to odešlo, přišla rýma. K ní se jednoho dne přidaly vysoké horečky, malátnost a první pořádné ponocování (všem ostatním, méně šťastným rodičům se omlouvám), aplikace čípků a velmi odporného sirupu na bohužel jen dočasné snížení teploty a nakonec i antibiotika, návštěva různých lékařů a laboratoří ("Vy nám nesete ty knihy? - Ne, já jsem přinesl moč své dcery") a nakonec kýžené zlepšení.

To jsme samozřejmě velmi uvítali. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se to naplno neprojevilo zrovna ve čtyři ráno, ale člověk nemůže chtít všechno.

Nevím, jestli je možné, že v Británii omylem rozemleli do jejího sušeného mléka kokain, nicméně bylo by to jedno z možných vysvětlení pohledu, který se nám opakovaně naskytl po příchodu do ztemnělého pokoje.

Heda se široce otevřenýma modrýma očima hopsá na kolenou (achievement "stání" ještě neodemkla), trhá se šprušlemi postýlky a u toho nečekaně vydává zvuky podobné skandování. V podstatě tomu chybí akorát stroboskop, ale i ten bychom zvládli zařídit, protože máme z Ikey takovou kočičku, která, když se zapojí do zásuvky a zapne, svítí a mění barvičky. Ale kočičku asi necháme spinkat, jo?

Hedýsku, ty už nechceš spát? Hrrrrrrrrrr! (předvádí tygra anebo tátu; je to taková naše primitivní hra, ale lepší nemáme - já udělám hrrrrr, ona udělá hrrr. Občas i obráceně).

Co třeba dudlíčka? (vezme ho a ne přímo zahodí, ale hravě a nonšalantně upustí pod postýlku a okamžitě si sedá v očekávání dalšího dobrodružství. Onehdy jsem zajásal, jak už tak pěkně umí zlobit, protože na zlobení je potřeba fištrón. Teď na to, pravda, není úplně vhodná chvíle). 

Střídáme se u postýlky jako na orloji. Nakonec po dlouhých minutách a řadě marných pokusů a přemlouvání kapituluji, popadnu mimino a umístím ho do postele mezi nás. To je, jak z minulosti vím, polovičaté, nebo spíš třetinovaté řešení: vyspí se ona, my ne.

Jenže tentokrát to vůbec nefunguje, protože Heda je pořád asi na Ibize. Zdecimované rodiče, t.č. na pokraji zhroucení, považuje navíc za překážky a její Spartan Race má zřejmě trvat až do rána. Hele, teď objevila pelest postele. Škrábe na ni a u toho předvádí, jak dělá prasátko. Maruška se začala mírně hystericky smát. A mně už fakt dochází trpělivost, jako už vážně.

Vůbec nevím, jak to skončilo, ale myslím, že jsme před šestou usnuli, Hedvika diagonálně, já na samotné periferii postele. V půl sedmé mě vzbudil kocour dožadující se počtvrté za noc večeře, teď už asi spíš snídaně. Pak jsem šel nejspíš vařit čaj, do kterého mi upadl citron a já si trochu opařil nejen ruce, ale i obličej. Naštěstí se máma už za deset hodin vrátí z práce.

No a teď zas zoubky.

text a foto Řízek

INSPEKCE HEREN

Jako malé dítě jsem proslul svou skromností a nenáročností. Na dlouhé hodiny mi stačilo pískoviště na dvorku a přítomnost babiččiny jediné slepice, s níž jsme dokonce, jak prozrazují fotografie ze zbytků rodinného archivu, jedli z jedné mističky. Patrně jsem se ve vývoji posunul až poté, co se moje hrabavá kámoška posunula do fáze slepice na paprice.

Současnost nabízí mrňavým dětem daleko větší možnosti vyžití, jak momentálně zjišťuji. Existují třeba specializované herny pro malé děti. Nejde však zařízení se zmenšenými loterijními terminály, ruletou neobsahující drobné části a výherními automaty, z nichž v případě úspěchu padají plyšáci, ale o jakési prostory, kam se s dítětem lze za úplatu uchýlit, když už tátu nebaví podvacáté říkat "Ne, Hedinko, fuj! Tohle jsou Pepanovy mističky. Neber mu je, on na ty tvoje taky nesahá. Ne, Hedinko, tohle jsou zásuvky a to by tě moc bolelo. Au, víš? Ne, ke koši taky nelez..."

Oproti domovu mají tyto podniky i tu výhodu, že uondané mamince (řidčeji zdrchanému tatínkovi) zde někdo uvaří kafe, zatímco se jeho svěřená osoba posunuje po koberci v relativně bezpečném prostředí. Pravda, některé maminky si takhle dopoledne dají i dvojku růžového, ale do téhle fáze jsem ještě nedospěl.

V posledních týdnech náš dvojčlenný tým intenzivně testoval herny v okolí a chceme se s vámi podělit, na co jsme přišli.

Prvním hodnoceným podnikem je Chaloupka. Leží na Ryšánce, kousek od budoucí stanice metra D. Naše první návštěva dopadla neslavně: kvůli pandemii do herny pouštějí jen deset dospělých (počty ratolestí zřejmě omezeny nejsou). Bohužel jsem byl jedenáctý, takže jsme museli trapně vycouvat - a to doslova, protože prostor kavárny/recepce/parkoviště kočárů je poměrně úzký a vedou tam, jak do legendární Hospody, tři schody.

Napodruhé a napotřetí už jsme byli úspěšní. Byť je Chaloupka, tak jako i ostatní herny, kde jsme byli, hlavně pro větší, je i pro desetiměsíční mimino fajn. Sortiment hraček je široký a Hedu beztak víc než hračky zajímají cizí děti, s nimiž okamžitě vytváří ad hoc kamarádství, zatímco si maminky povídají třeba o porodu a já sedím stranou s kapučínem a rakvičkou.

Problém nastává, a za to Chaloupka nemůže, když Heda při svém nejistém vandrování upadne a prostor, který je tak akorát, naplní její řev. To má hned po náladě a nedá se s tím nic dělat a ta stokoruna za slabou půl hodinu pobytu nevyjde úplně výhodně. Jinak je zázemí v pohodě a paní nám i velmi ochotně ohřála oběd (opět: že ho Heda prskala, není chyba Chaloupky). Já dávám 4 z 5, Heda kvůli tomu řvaní jen tři.

Přesuneme se na Barrandov. Na základě anonymního tipu hledáme herničku nazvanou Špunt a navigace nás dvakrát poslala kolem bloku a moje svěřenkyně už po pětadvaceti minutách v autobuse a další čtvrthodině bloudění po sídlišti začíná být pěkně nakvašená a být po ní, testování předčasně končí.

Vlastně nevím, co jsme na tom zvorali, možná jde i o to, že na Barrandově jsou podobné podniky dva. Špunt nakonec nacházíme opravdu jen asi sto metrů od zastávky a je to bez debat vítěz testu: kavárenská část je rozlehlá a nabízí spoustu dobrot včetně párků od řezníka Görgla ze Slivence (jezdili jsme k němu ještě v době, kdy jsem stoloval se slepicí), ale ještě víc prostoru je pro děti (opět zejména školkového věku), které tam mají celou řadu hraček a atrakcí. Navíc jsme tam takhle ve všední den dopoledne sami, nepočítaje děti zjevně náležící obsluze či majitelům.

Nejvíc oceňujeme oddělený prostor pro mimina Hedvičina typu, kde mají třeba i malou skluzavku nořící se do barevných míčků. Všechny ty plastové blbosti a obscénnosti, které hrají a svítí, když se něco zmáčkne, skutečně fungují (Heda to komplet ověřila). Návštěva zas končí řevem po nějakém zavrávorání, takže dítě dává 4 z 5 a cestou v autobuse na chvíli usne, já uděluji plný počet i proto, že se za mimino do roka neplatí vůbec nic.

Naše turné zakončujeme v Človíčkově v DBK na Budějovické. Jeho první nevýhodou je, že je na témže patře s dalšími provozovnami s miminkovským sortimentem, takže se může stát, že dorazíte už rozladěni průvanem v peněžence.

Podstatnější problém je, že Človíčkov má podobně jako DBK a okolí metra Budějovická asi svoje lepší časy za sebou a za 99 korun neohromí. Na sympaticky velké ploše, kde by ale stálo za to občas vytřít a vyluxovat, toho moc není. Prostoru vévodí různě pochroumaná šlapací autíčka. Na vrakoviště je smutný pohled - jednomu z dětí zrovna zůstal v ruce volant.

Blikající obscénnosti tam nejsou prakticky žádné, a pokud ano, nefungují. Kuličky pod klouzačkou jsou často prasklé, takže mají ostré hrany - Heda si ale našla jednu, která byla celistvá, a to ji na půl hodiny zabavilo. Je super, že mají dětské xylofony, ale kdyby aspoň jeden z nich měl paličku, užili bychom si to ještě víc.

Největší radost nám způsobil náš děda, který se tam nečekaně objevil. Heda dává tři hvězdičky hlavně díky němu, já dvě. Příště jdeme každopádně jinam, protože možností, jak jsme zjistili, je hodně a rozdíl, když se o ty herny starají, je fakt znát.

Venku je to každopádně stejně nejvíc. Deka je pro zbabělce, jakýkoli trávník je dobrodružný, všechny listy je potřeba ochutnat, i když táta říká Fuj!, nemluvě o kamíncích. A pak přijde písek! Tolik nás toho ještě čeká!

text Řízek, foto Ř. a archiv

PO VĚTRU

Uzlování a četné další tábornické dovednosti, jako třeba udržovat stan a osobní věci v aspoň zdánlivě ne úplně odporném plesnivém hnoji, mi nikdy nešly, zato v práci s mapou jsem když už ne exceloval, tak jsem si to minimálně myslel. Žádné vrstevnice a ty jejich triky, jestli vedou nahoru, nebo zase dolů, mě nedokázaly oblafnout, dokázal jsem dešifrovat tajuplné symboly skokanského můstku, větrného mlýna či hranice chráněné krajinné oblasti.

Je to magie v současnosti využitelná právě jen pro potřeby vytahování se v takovýchto zbytných textech – s malinkatým (skvělým) dítětem a pracovní dobou od nevidím do nevidím (a vidět je teď sakra dlouho) si člověk moc výprav do neznáma, kde by se hodilo neztratit se, neužije.

A když už, všechno za něj obstará mobil. Navigační aplikace v telefonu mám rád obdobně jako fyzické mapy, před víkendovým výletem k tátovi na chalupu jsem navíc nadšen zjistil, že Mapy.cz umějí plánovat výlety i v režimu pro silniční kola. Napodruhé se mi jednu z vygenerovaných tras podařilo i stáhnout do hodinek a mohlo se jet.

Teda ještě ne. Vypravit sám sebe mi trvalo bezmála stejně dlouho jako sedmdesátikilometrová cesta. Třeba v bidonu jsem našel živého slimáka a bylo potřeba ho přemístit do jiného výběhu, což mi zas trochu připomnělo ty tábory, bodování stanů a humus, který čas od času odněkud poněkud trapně vyhřezl.

Jenže když už jsem konečně jel, zjistil jsem, že ty internetové mapy ještě nejsou tak chytré, jako bych býval byl já, kdybych další dvě hodiny věnoval studiu cesty. Předně: silnicím, kde jsou tři pruhy, kruhové objezdy a složité křižovatky, kde na mě celkem oprávněně troubí autobusy, bych se propříště vyhnul.

Za další, je zajisté hezké jet po cyklostezce a oceňuji, že systém vybral ji, nikoli paralelně vedoucí dálnici D1. Jenže polní cesta s kořeny, třebaže disponuje žlutými cedulkami s číslem trasy, je něco zcela mimo komfortní zónu mého současného silničního kola, tudíž i mě.

Naštěstí jsme zpět na silnici, a to v logistickém areálu, kde ještě před pár lety byla jen pole. Otočím-li se, nebo pokud špatně odbočím, což se mi taky stalo, uvidím na obzoru pražská sídliště. Na opačné straně, kam mířím, se za šedivými halami skladů dá tušit zvlněná středočeská krajina, silničky s alejemi a křížky v pangejtech. Tak do toho šlápnu a trasa je chvilku zase fajn, protože mezi Světicemi a Mnichovicemi někdo uprostřed polí postavil jakousi cyklistickou dálnici.

Pořádný stoupák, jak se ukazuje, je do Ondřejova, kde sídlí observatoř, protože to má blíže k nebesům. Jsem celkem srovnaný s tím, že budu muset zase rychle spadnout k Sázavě, jenže automat, který vyrobil mou trasu, mě z hezké venkovské silničky najednou poslal na stále se zužující a zhoršující polňačku, která snad nějakým kamenolomem a přes panely prudce spadla do údolí.

Vody je dost, asfalt je hladký a vítr, jak Jarina Sochorová, kterou máme s tátou rádi, správně předpovídala, je příznivý a vane téměř přesně tam, kam mířím, jako když se snažím Hedu trefovat bublinami z bublifuku. Kolo na rovině skoro letí a je to docela podmanivé. Kousek před Uhlířskými Janovicemi jsme kdysi cestou na chalupu viděli čerstvou bouračku, škodovku ve škarpě, táta se strejdou šli těm lidem pomoct a nás zahnali do auta.

Anebo si to celé blbě pamatuju, jako když pak na chalupě, kam v mezidobí motorizovaně dorazily obě holky, vyprávím historku, jak jsme došli ke dceřině jménu Hedvika – načež mě táta koriguje, že mi v dětství nos rozbil někdo úplně jiný a úplně někde jinde a že se takhle určitě nejmenoval. Kdoví. Ale historka je to pořád dobrá.

Fouká podle Jariny šest metrů za sekundu, možná víc, ale přijel jsem aspoň symbolicky pomoct (a sežrat řízky a bábovku), takže i přes očividně nepříznivé podmínky kácíme tři vzrostlé stromy nad plotem.

Přemýšlím o tom rozbitém nosu a tahám za lano, které má usměrnit pád kmenů, protože jablko nepadá daleko od stromu a strom nepadá daleko od plotu. Jenže zjišťuji, že jsem provaz špatně zavázal a zajistil, takže se povoluje a je zcela k ničemu. Volám a zuřivě gestikuluji, ale tátova pila řve a nekompromisně ukrajuje kmen, který se užuž chystá kamsi nekontrolovaně zřítit (na nás, na sousedova psa, na plot). Nakonec se mi přece jen povede dřevorubce včas zastavit a napodruhé už to vyjde a padne tam, kam má.

Jsem si téměř jistý, že tahle banalita jednou hypertrofuje do skvělého dobrodružného příběhu. Možná zase pomotám jména, jisté však je, že to uzlování mi vážně nejde.

text Řízek, foto Strava/OpenStreetMap

34 TISÍC ZCELA NESMYSLNÝCH KROKŮ

Mívám blbé i blbější nápady. Dost často je nejprve testuji na ženě. Míra jejího odporu bývá indikátorem, zda jejich realizace stojí za to. Někdy doufám, že vzdor bude tak tuhý, že mi nezbude než vycouvat.

Zaběhnout si sám maraton místo všech těch, které zrušili, přišlo mimořádně hloupé i mně. Jenže manželka překvapivě nijak zvlášť neprotestovala. Zjevně se kolem děje tolik divných věcí, že je lepší nad podobnými výstřelky mávnout rukou a čekat, až se to přežene.

Překvapený nebyl ani otec, který se měl stát doprovodným vozidlem – spolehlivou tatrovkou s náhradními díly a polévkami z pytlíku, jež na Dakaru zachraňuje osamělé motocyklisty, hazardéry zapadlé do dun. "V pátek se mi to hodí, napiš, kde mám být," reagoval. Dokonce se zdálo, že v běžeckém úboru nebudu aspoň na části trasy sám, jenže kolega a vodič Milan si večer před "závodem" naměřil 37,4, což na 42 kilometrů dlouhý výlet není nejlepší predispozice.

Nehrála Má vlast, nekonal se ani primátorův motivační projev k závodníkům, ostatně se nekonali ani ti závodníci. Praha v sedm ráno trochu připomínala Pripjať, tři minuty před pomyslným výstřelem jsem zaparkoval v opuštěném Podolí a pořád byl ještě čas to otočit, protože startovné by nepropadlo, ale u zavřeného bufetu s grilovanými kuřaty, kde jsem si vymyslel startovní čáru, by to už vypadalo divně, a tak jsem běžel.

Loni na podzim jsem snil o maratonu pod tři hodiny, ale pak jsem skončil s nohou v sádře; na jaře se mi zdál tentýž sen a fakt jsem se snažil a poprvé v životě vážně trénoval, jenže v sádře skončil celý svět, maratony nevyjímaje.

Avšak doběhnout za tři hodiny z Dvorců do Klecánek a zpátky by znamenalo ukrajovat kilometry za čtyři minuty patnáct sekund. To nejde, to by byl úplně nejblbější nápad, na to se nikoho ptát ani nemusím. Zkusím držet rozumnějších 4:30, ale už u podolské porodnice zjišťuji, že to opravdu není tak pomalé a že ten mazácký štrúdl k snídani není úplně v bezpečí.

Na čtvrtém kilometru je první kritické místo. Semafor u Národního divadla neví, že se tady bojuje o každou sekundu. Svítí zelený panáček, který je mi vlastně trochu podobný. Tělo i štrúdl si tak nějak zvykly na nepohodlné tempo, míjím Karlín, kam jsem běhával do práce, a za pár zatáček už nebudu sám.

Kipchoge měl při svém vídeňském dvouhodinovém laboratorním maratonu jednačtyřicet vodičů, zato já mám tátu na kolečkových bruslích. Veze gely a dva různobarevné iontové nápoje. Kanoisté trénují v peřejích a my na hladkém asfaltu dokonce trochu zrychlujeme a závodíme s popelářským autem. "4:25? Proč?" komentoval by aktuální tempo obvyklý parťák Václav. Keňský rekordman si se svými vodiči asi moc nepokecal, my jsme toho probrali celkem dost. Dokonce jsme i zavolali ženě. Nádherně to uteklo.

V Klecánkách u přívozu je virtuální půlmaratonský mezičas; kdybych vydržel, jsem už za slabých 95 minut v pomyslném cíli (nevydržím, vždy mám druhou polovinu pomalejší). To je už jen asi 17 tisíc kroků. Hned na otočce mě píchne v boku a můj běh, který nikdy nebyl moc učebnicový, se stává ještě zkroucenějším. Táta nicméně dál klouže po asfaltu, vypráví a upozorňuje na architektonické a přírodní zajímavosti, já spíš přitakávám. Otec nabízí, že mi smíchá dohromady žlutou a červenou limonádu, jako to dělají na Sokolovně. Směju se už trochu křečovitě, ale je mi lépe než na otočce.

V Troji se loučím s tátou a opouští mě i krize. Kolem třicátého kilometru bych na pražském maratonu v šíleném vedru hypnotizoval billboard na Lihovaru, který by se pořád neblížil. Tady jsem klusal ve stínu a blížil se k Rohanskému ostrovu a pak už je to jen kolik? Deset? A to přece běhám skoro každé ráno. Proč mě bolí záda? A ruce? Co si na chvilku sednout tady na lavičku?

Na rozdíl od běžného maratonu míjím lidi, kterým je moje utrpení úplně lhostejné, protože o něm ani nevědí, považují mě za poněkud uříceného občasného sportovce, který si v rámci platných pravidel zpestřuje karanténu. "Maraton se mimo závod dobře zaběhnout nedá. Bez štrúdlu diváků podél trati, kteří ti ve druhé půlce nedovolí vystoupit z trati a vzdát, to dobře zaběhnout nejde," rozumuje nad mým výkonem Michal, jeden z tréninkových kolegů z Děkanky. A asi na tom něco je. Hlava by už to hrozně chtěla zapíchnout, kdekoli, hned.

Musí mi stačit dvoučlenný štrúdl. Jeho první část čeká před Rudolfinem a podává mi vodu, na 38. kilometru je mi rozhodně nejhůř. "Jsem už v hajzlu. - Ale nejsi." (Je pravda, že už jsme s manželkou vedli i duchaplnější konverzace). U Národního divadla je zase na přechodu zelená a po náplavce do Podolí už je skoro jak běžet po chodbě bytu, jen to podstatně víc bolí. Dvanáct set metrů do konce (tři kolečka na oválu) a z auta mi má žena mává. V cíli voní grilované kuře, táta fotí a podává obě limonády, abych si mohl dát míchanou.

Fakt hrozná blbost, ale nezapomenutelná.

text Řízek, foto táta

ČERT MUSÍ ZA DVEŘE

Jednou to praskne. Těm dětem prostě dojde, že nenadálá návštěva tří lidí - statného šedesátníka, blonďaté mladé ženy a jednoho možná ještě trochu umouněného muže - je přeci jen poněkud nápadná, když ve stejné podobě opakuje každoročně, a mohla by čistě teoreticky mít souvislost s mikulášskou nadílkou, jež před pár minutami skončila.

Ale dojde jim to nejdříve příští rok. Teď se ještě můžeme v klidu a s nepředstíraným zájmem vyptávat, co že měl ten Mikuláš na sobě, zda neměl děravou čepici, zda byl anděl krásný (jak se od anděla tak nějak stereotypně očekává), jestli čert byl opravdu tak strašlivý, řinčel zrezivělým řetězem a na hlavě mu plály rudé kadeře, z nich trčela dvojice rohů. Všechno nám to jeden přes druhého vyprávějí. A můžeme pít víno a jíst guláš a okázale litovat, že jsme se zdrželi a toho Mikuláše zase (stejně jako loni a předloni) těsně neviděli.

Jsme neziskový tým, nelepíme inzeráty na kandelábry, protože obsluhujeme jen vybrané dětné kamarády a příbuzné. Anděl s čertem si dali sraz v redakci a společně jedou tramvají devítkou a budí mírný rozruch. Povídají si o tom, co bylo v práci, občas kouknou na mobily. Drží se za jízdy tyče a při brzdění trochu vlají, jako všechny normální lidi i fiktivní postavy. "Čerte, tady vám asi něco upadlo," podává mi paní ocas, který jsem vytrousil.

Před bytovkou parkuje Mikuláš. Má bílé nebeské auto s náhonem na všechna čtyři kola, protože cesty tam nahoře stojí za starou bačkoru. U nás v pekle to ale není o moc lepší. Do domu nás pouští starší dáma a můj otec si na ni testuje svou mikulášskou dobrotivost. Je to role, která mu sedí: "Určitě jste byla letos hodná," loučí se a zvoníme na správné dveře. Nadechnout, vydechnout, narovnat paruku. Řetěz do pravé, pytel s našitými končetinami dětí (oblíbená rekvizita) do levé.

V obýváku čtyři děti cca dva až pět let. Maminky konejší, otcové natáčejí. Mikuláš si zapomněl brýle a anděl s osmi dioptriemi mu pomáhá luštit výhody a nevýhody jednotlivých dětí. Nakonec to společnými silami zvládnou. Každý dostane to, co si zaslouží - pochvalu, vlídnou kritiku, pytle s cukrovím, uhlí.

Pětiletý kluk studuje něco jako ČVUT pro předškoláky; v klidu odříká čertovi básničku a jde si vedle nejspíš počítat nějaké vzorečky. Čert musí za dveře a je mu dozorujícím orgánem nařízeno omezit strašení.

Moc to nepomáhá, malé děti totiž řvou, jen co začnu chrastit řetězem. Není to dobré přirovnání, ale je to jak Pavlovův reflex. Na druhou stranu je dobře, že se mě bojí i beze slov, protože když jsem si před zrcadlem zkoušel strašení a čertovské blekotání, nebyla to žádná hitparáda. Znělo to spíš jak logopedické cvičení pro začátečníky. Němohra mi celkově svědčí a zjistil jsem to už mnohokrát při jiných příležitostech.

Mikuláš nás veze na závěrečnou štaci, aniž by se demaskoval. Pokud nás cestou zaznamenaly radary, fotky budou zcela neprůkazné. Průběh je obdobný, víc nezúčastněných dospělých, ale děti jen dvě. Oproti loňsku prodělaly dynamický vývoj. Andělova neteř hrozivě řve, ale ne tak kvůli čertovi, ale protože záhy zjistila, že ten neznámý vousatý člověk v bílém to všechno ví a má zaznamenané ve své nebeské knížce - třeba jak se ošklivě vztekala na maminku. "Je to kriminální uvažování," konstatoval posléze její otec. Mizím na chodbu, tady na pořádné trauma stačí vyšetřovatel Mikuláš.

Její starší bratr je úplně v klidu. Dokonce mi připadá, jako by si mě hloubavě prohlížel. Zachumlám čertovi obličej ještě víc do kabátu.

Jednou to praskne. Ale příští rok snad ještě ne.

text a foto Řízek

STROJ ČASU

"Máte tady ten sráč," oznámil otci jeho dvorní opravář vozidel a vraků. Neznamenalo to nic menšího, než že jeho skútr značky Čezeta, rok výroby 1959, je najednou schopen pohybu.

Obstarožní motocykl přezdívaný prase byl dárek k otcovým narozeninám; jenže dárek uspěchaný - tichý, nepojízdný. Přesto, že otec se strýcem (kdysi mívali vozidla stejného typu a rochnili se v nich) dali hlavy dohromady, na závadu nepřišli. Ani se k tomu vlastně moc nepřiblížili a čas plynul. Jen jsme o problému hodně mluvili a bylo to otravné. Přesněji řečeno, žena mi řekla, ať už s tím prasetem jdeme do prdele, a měla pravdu.

Teď tu ale stojíme na radotínské ulici, motor bublá, z výfuků jdou světlemodré jedy a zapatlaný mechanik chrlí další nadávky vůči nebohému stroji, pod nímž se nezadržitelně vytváří nedůstojná loužička. "Chčije z toho volej, nebrzdí to a to zdaleka není všechno," mávne rukou muž a přeje nám, potměšile, šťastnou cestu.

Skútr má bydlet na chalupě a druhý den ráno se ho tam pokusíme dostat. Je to zhruba osmdesát kilometrů. Táta je jezdec, má zářivě bílou přilbu jak dobrovolníci v Sýrii, kolem krku šálu a na rukou pracovní rukavice. Vypadá docela vyrovnaně na to, že na tom 35 let neseděl. Já jsem řidič doprovodného vozidla, jako mají na Dakaru. V kufru máme asi nějaké nářadí, pokud ho otec naložil, kromě toho i nealkoholické pivo, kdyby pilotovi z prachu cest vyschlo hrdlo. Za autem máme pro všechny případy přívěs, byť kolem toho proběhla výměna názorů: podle otce to skútr uráží, podle mě dojedeme nejdál do Břežan a pak za ten vozík budeme strašně rádi.

Kladu otci na srdce, ať jede pomalu. "Pomalu ne, to je nebezpečné," odtuší, motor, nebo spíš motůrek zaburácí, nebo spíš zaskřehotá a jezdec se nejistě dává do pohybu. Ještě méně jistě se otáčím s přívěsem, mezitím otec mizí, takže v nové roli doprovodného vozu poprvé selhávám.

Najdu jej až u pumpy v Dolních Břežanech, které jsou oproti všeobecnému očekávání na kopci. Oproti mému očekávání na mě otec už nějakou dobu čeká. Návštěvník z jiných časů budí rozruch. Modrobílá čezeta v lidech vyvolává podobné sentimentální pochody jako jiné tuzemské vynálezy té doby, jako třeba kofola, Karel Gott nebo měnová reforma. Motorkáři při míjení natahují jednu nohu - buď tím otce zdraví, nebo jej upozorňují na nesklopenou stupačku.

Zase mi ujel. Při průjezdu Mukařovem proto bílou helmu na krajnici málem přehlédnu. Motorka utichla a stojí v pangejtu. Asi jsme dojeli, ovšem jako doprovodný vůz mám konečně šanci vyniknout. V praxi to vypadá tak, že otci podávám chlazený nápoj a sleduji, jak hasákem, nebo co to je, přidělává uvolněný výfuk. Asistenční služby vynalezli zřejmě mnohem později než čezety.

Výfuk nepadá a cesta odbočuje z hlavní silnice na rozbitou okresku mezi lesy, plnou zatáček a horizontů, ale skoro bez provozu. Tentokrát se držím na dohled a občas se přistihnu, že se nahlas směju. Skútr se na každé větší díře nebezpečně rozvlní a to zadní kolo rozhodně není ve správném úhlu, při náklonech tajím dech, ale cíl se rychle blíží.

Za vraty chalupy otec otvírá šampus, polévá karoserii a pár kapek sektu se v louži mísí s unikajícím olejem. Vlastně nevíme, jak skútr pokřtít. Podle otce by měl takový stroj mít indiánské jméno. Tedy jméno s příběhem, ale zároveň i přesahem. Zatím z toho vychází něco jako Ten, kterému v Mukařově upadl výfuk, ale nevzdal se a před obcí Nučice normálně v kopci předjel osobák.

text a foto Řízek
fotogalerie je zde 

DVA VÝFUKY

S otcem máme, nepřekvapivě, mnoho společného. Oba jsme kupříkladu mívali nejdříve dlouhé, později nějaké vlasy, které nám při jízdě na našich milovaných strojích vlály anebo vstávaly hrůzou na hlavě. U mě tím strojem bylo a je horské kolo značky RB, u otce to býval podivný skútr Čezeta přezdívaný prase. Trosky různých exemplářů tohoto typu se o mnoho let později, když jsme byli malí, válely u dědy na zahradě a svými nevšedními tvary podněcovaly naši představivost.

Pro následující příběh je podstatná ještě jedna společná vlastnost: dáváme si navzájem zvláštní dárky, které neumíme pořádně přijímat. Nedostatečně projevujeme emoce, začneme třeba odcházet uprostřed procesu předávání, nejspíš věnovat se zábavnějším věcem; dárce je pak v rozpacích. Jako když se onehdy moje žena, která na kytaru nehraje, naučila brnkat mou oblíbenou skladbu a na mé narozeninové oslavě ji předvedla, pokýval jsem hlavou a šel jsem si pro chlebíček a rum s kolou.

Přes tato rizika jsme tátovi k šedesátinám sehnali prasečí skútr. Vymyslel jsem to už před časem a nikdo mi to včas nerozmluvil. Měl jsem dojem, že vepřové období je jedno z těch, na něž rád vzpomíná. Historku, jak jeli na Karlštejn a měli výfuk přidělaný páskem a ulomené zrcátko a místo klaksonu měli zvonek a zastavili je policajti, ale dobře to dopadlo, protože policajt jim jen chtěl říct, že je silnice zavřená, ať jedou jinudy, jsem slyšel v různých variacích xkrát a nepřestává mě bavit. Dá se říct, že zraje jako víno.

A jako já mám ikonickou fotografii, na níž jako (hodně malé) dítě ujídám slepicím starý chleba z kastrůlku, táta má drsňácký portrét vsedě na divném motocyklu, který vypadá, jako by návrhář původně kreslil lokomotivu nebo motorový člun a po náhlé změně zadání se mu to už nechtělo moc předělávat.

Když se na narozeninové zahradní slavnosti hosté rozestoupili a zpod hnusné plachty vykoukl otlučený rypák 59 let starého stroje, můj otec několik dlouhých vteřin stál bez hnutí a mlčel. Pravděpodobně mu hlavou běžely vzpomínky na všechny ty upadlé výfuky a kilometry tlačení, kdykoli si tenhle nevýkonný, zato obézní motocykl usmyslel, že prostě dál nepojede.

"Prase!" zvolal nakonec táta do nervózního ticha. Pak se zeptal, jestli skútr má jeden, nebo dva výfuky. "Dva," přiznal jsem nejistě, neznaje "správnou" odpověď. Otec spokojeně pokýval hlavou, usadil se na sedlo, zatroubil, poděkoval a šel se věnovat grilu.

Momentálně má stroj výkon jen 1 k. 

(Děkoval pak během večera mnohokrát, až moc, a byl opravdu dojatý, jako jsem byl i já tehdy s tou nacvičenou písní. Jen nám to prostě déle trvá. Pomaleji startujeme).

Oslava byla skvělá. Příbuzní i kamarádi dorazili v hojném počtu. Hejno juniorů víc než hodinu sestavovalo gril a bylo legrační i inspirativní to pozorovat. Načež se snědlo hodně masa i buchet. Promítala se difamující rodinná videa a bezvadné fotky z legendární motocyklové expedice za spolužačkami. Té se tehdy otec zúčastnil na náhradním stroji, neboť prase bylo zrovna chromé.

Ostatně i tohle darované ještě ráno před oslavou jezdilo, ale po troufalém, a proto neúspěšném pokusu dojet z Rudné do Modřan po vlastní ose nás sledovalo jen coby statický exponát. (Dojeli jsme k ceduli TACHLOVICE). Začínal jsem chápat, že to vlastně není dárek, ale tak trochu i kletba. Přesto se hrozně těším, až s tátou a strýcem zjistíme, co tomu je, a ze dvou výfuků se vyvalí typický dvoutaktní smrad.

Otci, který teď chudák hledá původní návod k použití a údržbě a klíč na svíčky, nicméně slibuji, že k sedmdesátinám dostane zcela konvenční dárek. Luxusní dovolenou, seskok padákem, výlet hyperloopem do Brna, elektromobil Tesla nebo normální motorku.

text Řízek, foto Ivan Tatíček, Hanka, Maruška a Ř.

ZABRUŠOVÁNÍ 4.0

Zedník Milan o tom patrně neví, ale s 82procentní pravděpodobností jej v budoucnu nahradí robotický dělník. Přijde do zcela rozbombardovaného bytu na barrandovském sídlišti, v kuchyni odrhne krámy ze stolu tak, aby vykoukl kousek ubrusu, na něj vybalí housky a salám a začne usrkávat kafe.

"Vokaž to, děláš to blbě. Musíš takhle přitlačit. Jako se ženskou, akorát pod úhlem 45 stupňů, hehe," ukazuje mi ještě opravdový Milan správný postup odstraňování staré malby pomocí jakéhosi obouručního nástroje. "Nó! Ták! Vidíš, že to jde," nesnesitelně míchá lžičkou o hrnek.

Neřeknu mu, že jsem sice manuálně nešikovné vemeno, ale na rozdíl od něj jsem v pohodě, protože roboti mají aspoň podle webu www.replacedbyrobot.info v budoucnu editovat zprávy jen s 31procentní pravděpodobností. Takže budoucí Milani se na pracáku spíš než s mými následníky sejdou s potomky elektrikáře Jakuba, který momentálně cosi vytváří v jiné místnosti. Tam je to skoro jistota, na 97 procent nám prý budou zapojovat zásuvky a opravovat zničená sluchátka - děkuji, Jakube! - roboti.

Když myslím na robotickou budoucnost a takzvaný průmysl 4.0, škrábání mi očividně vázne. Pod zašedlou bílou malbou se skrývá meruňková, populární v 90. letech, pod ní je ještě nějaký povlak - prý dvě vrstvy štuku - a pak už vykukuje panel místnosti jen vzdáleně připomínající někdejší obývací pokoj, kde mi kdysi bratr o jednu ze stěn rozbil ret, když mě parádně roztočil na křesle. Mimochodem, já jsem mu pak na oplátku vyrazil kus zubu činkou.

Obouruční nástroj má zespodu přidělané jakési pilky, které odškrabované vrstvy drolí na barevný prášek, který okamžitě vdechuji a polykám. To, co nestihnu vdechnout, se usazuje jinde na těle, třeba ve vlasech a v očích. Nemůžu se dočkat, až budu zase bezbarvý.

Já, mladší bratr, který se mezitím vzbudil, a ta hyperškrabka navíc děláme šílený rámus. Jako nehtem po tabuli, ale přes zesilovač. Zabrušujeme, ale je to děsná námaha. Makají ruce, záda, břicho, všechno naráz. Jsou hlupáci, kteří za to utrácejí peníze v posilovně. Do toho se dost nejistě kymácím na dřevěném lešení. "Hehe, jako na moři," glosuje to zespodu Milan a nepokrytě se mi směje.

Majitel bytu a organizátor rekonstrukce mezitím obchází jednotlivá pracoviště a vymýšlí harmonogram dalšího přemísťování věcí a lidí. Pak táta načas mizí a vrací se se svačinou.

Elektrikář, zedník a editor (t. č. pomocný odstraňovač maleb a štuků) odhrnou zaprášené věci ze stolu, srkají kávu, ťukají lžičkami do hrnků a pojídají teplou sekanou v housce s medovníkem. Takovou kompozici a kombinaci pokrmů by žádný robot nevymyslel. Nejen proto je můj otec zcela nenahraditelný.

text Řízek, foto táta

TVRDÉ Y (BĚŽECKÁ ABECEDA)

Miloš Čermák sepsal do speciálního běhacího vydání Hospodářských novin, jehož speciálnost i velkolepost malinko narušila jakási vládní krize, takovou abecedu o tomto údajně nejlevnějším sportu. Protože i moje nápady mí kolegové svévolně vykrádají a tento se mi líbil a lepší teď nemám, nabízím vám svou vlastní soukromou běžeckou abecedu letošního pražského maratonu.

A - Až budu (konečně) v cíli. Od 32. kilometru jsem nemyslel na nic jiného.

B - Blbost. Vlastně jsem myslel i na to, že běhání na vzdálenosti delší než řekněme 20 kilometrů je úplná kravina. Tím spíš na asfaltu, kočičích hlavách a s dalšími deseti tisíci lidmi.

C - Cíl. Prostor s modrým kobercem, časomírou a lidmi, kteří předávají každému medaile a těch hůře vypadajících se s upřímným zájmem ptají, jestli nepotřebují pomoc, což jsem odmítl.

D - Drogy. Pár kilometrů před koncem potřebuju jakýkoli doping. Dobrovolníci mají jen banány, pomeranče a ionťáky. Na jednom stolečku ale leží kostky cukru. Samotný cukr jsem nejedl od dětství a je to paráda.

E - Energie. Kvůli jejímu akutnímu nedostatku s sebou prozíravější běžci tahají jakési gely. Ti hloupější marně vyhlížejí občerstvovací stanice.

F - Fronta na toitoiky. Odvrácená strana jakéhokoli většího závodu. Bez níž to ale nejde. Lidé, kteří z budek vycházejí, se na čekající povzbudivě smějí. Kdo zvládne maratonskou toitoiku, toho už maraton nezaskočí.

G - Garmin Forerunner 230. Jeden z jednodušších modelů americké značky sportovních hodinek. Umí ukazovat tep, průměrné tempo, čas i další praktické věci. Naopak neumí člověka přesvědčit, že běží příliš rychle, plastovému tělu s gumovým řemínkem prostě chybí autorita.

H - Honzejk Petr. Známý komentátor HN a zkušený běžec. Taky kolega, který mě po jarním poměrně rychlém půlmaratonu dokázal přesvědčit, že zvládnu dvojnásobnou vzdálenost když ne za tři hodiny, tak za 3:15 určitě. Petrovi autorita nechybí, ovšem mně se na konci nebudou dostávat síly. Takže nakonec za 3:24. 

CH - Charita. Svůj první maraton jsem běžel pod křídly Diakonie, další dva pod pláštíkem Economie, která za mě startovné zatáhla a nic za to zatím nechtěla. Ačkoli je příjemné běžet zadarmo, z toho, že moje peníze půjdou na dobrou věc (jen částečně, větší část jde do jiných kapes), jsem měl lepší pocit. Ale ne zas takový, abych jim jen tak sám od sebe ty tři tisíce poslal. Jsem tedy špatný člověk, ale ne zas tak špatný, abych si to neuvědomoval.

I - Impulse. Moje boty se jmenují Altra Impulse, vypadají jako modro-žluté ploutve a i jejich nákup pár dní před závodem byl poměrně impulzivní. Upřímný obchodní název tohoto výrobku by měl být Otlačený Nárt.

J - Jiné boty. Samozřejmě bych si mohl vzít i starší pár značky Saucony, které mají v katalogu interní označení Rozedřená Pata. To rozhodování bych vám nepřál.

K - Kompenzace. Nedostatek čehokoli je perfektní pobídkou k tomu, aby člověk začal běhat. Kupříkladu pro mě byl ten správný impuls, když mi před lety ukradli kolo a já neměl dost peněz na nové.

L - Libeňský most. Běží se po něm dvakrát a nesmí se moc dupat, aby se nepropadl. Leží na 37. kilometru závodu, tedy v místech, kde řada závodníků naráží na své vlastní zdi. Tuhle část vyhledávají jen otrlí diváci s různými dekadentními úchylkami.

M - Maruška. Na Národní třídě se vidíme poprvé, cupitá podél hrazení. Tak jako pokaždé na mě volá, že běžím moc rychle. "Už tam skoro jsi, už jen jeden Krčák," povzbuzuje potom deset kilometrů před cílem, narážejíc na tradiční, léty prověřený okruh skrz voňavý les a pěkné cestičky, kde blažený člověk potká srnky a zajíce, ne žádné dlažební kostky a křeče. Zasním se a na chvilku to funguje. Maruška bude muset po závodě absorbovat spoustu nezajímavých postřehů a skuhrání. A jejím úkolem je mě přemluvit, abych se na to příště vykašlal. Nebo abych o tom aspoň přemýšlel.

N - Nohy. Není to překvapivě to, co dostane nejvíc zabrat. Horší je, když bolí vůle.

O - Oběd. Sním obrovský talíř mexického chilli a k tomu dva odpudivé zákusky z místní cukrárny. A banány a pomeranče nechci dlouho vidět.

P - Pařížská. Nejhezčí část závodu, cílová rovinka. Hodně se tu fandí a modrý koberec na obzoru se zvětšuje každým krokem. Pak si můžete navíc koupit i kabelku anebo šperk.

Q - Kvalita. Pokud by expert analyzoval můj výkon, seznal by, že ta mi ke konci trochu chyběla. Asi by mi vytkl i to, že jsem se občas na občerstvovačce zastavil a předstíral, že si dlouze vybírám mezi desítkami stejných kelímků vody. Ve skutečnosti jsem prostě potřeboval chvilku jít.

R - Radost. Její nejintenzivnější fáze je hrozně krátká, nastává krok za cílem hned po zamáčknutí hodinek a trvá obvykle do prvního marného pokusu o další krok. Ale stojí to za to.

S - Strakonická. Dálnice mezi 26. a 31. kilometrem, na níž není nic, jen v dálce lze pozorovat billboard. V těchto místech se každoročně můj do té doby celkem rytmický běh stává vadným a rychle vadne a vkrádá se malomyslnost. Nejméně oblíbený úsek.

T - Táta. Je neskutečný, zvládá jednou rukou fandit a druhou fotit. Na triku má motivační nápis ROCKY - tuším, že to má nějakým způsobem odkazovat ke mně. K tomu se v pražské MHD ochromené závodem rychle orientuje a s pomocí schématu trasy se v předstihu dokáže vždy přesunout přesně tam, kudy v blízké době poběžím. Toho samého otce tak během závodu vidím několikrát a na rozdíl ode mě nemění tvar ani skupenství.

U - U Husákova ticha. Na 39. kilometru před Těšnovským tunelem se s tátou loučíme. Uděluje mi poslední povzbudivá slova a taktické pokyny do finiše a mizí v metru. Tunelem se běží dvakrát, nejdřív asi na desátém kilometru, pak až těsně před koncem. A zajímavé je, že se mezi těmi dvěma setkáními asi desetinásobně prodlouží. Když jsem konečně napodruhé proběhl skrz a blížil se k nemocnici Na Františku, začal jeden ze soupeřů zpívat Auld Lang Syne. Asi to byl Skot.

V - Vodiči. Pánové s vlajkou, tahouni, motivátoři i srandisti. Deset kilometrů, po něž jsem se jich držel, uteklo nejrychleji. Pak mi nemilosrdně zdrhli na Strakonické a s nimi i vysněný čas 3:15.

W - www.runczech.com. Tam se můžete přihlásit na maraton, pokud to na těch nepřehledných stránkách někde najdete.

X - X (tvar nohou). Pro běh na delší vzdálenosti je takový tvar nevhodný, dejte na mě. Ošoupete si o sebe kolena a dost to bolí.

Y - Tvrdé Y. Přece si v metru po závodě nebudu sedat. Radši budu stát jako tvrdé Y nad jediným volným místem. Je nás tam takových několik. Koukáme na sebe, ale všichni to vydržíme, protože jsme přeci vytrvalci.

Z - Znovu? Zase za rok? Asi jo. Asi určitě.

text Řízek, foto táta

POHYB!

Daroval jsem si nové sportovní a tuze chytré hodinky. Kromě praktických funkcí (třeba vím, kdy vyjde sluníčko) mají i spoustu zbytečností, jak si konkurenční boj a záliba moderního člověka v analyzování sebe sama žádají: získají-li třeba dojem, že už moc dlouho v práci sedím jako pecka u počítače, zavibrují, abych aspoň udělal pár kroků. Já je poslechnu - přejdu na opačný roh redakce, kde si zároveň koupím tyčinku nebo nějaké sladké pití. Tuhle sabotáž už hodinky neřeší, protože zas tak chytré nejsou.

Tenhle přístroj začal vibrovat a ukazovat "Pohyb!" krátce poté, co jsem rozvalený na gauči dojedl Maruščin maratonský guláš. Tentokrát jsem ho neposlechl, naopak jsem mu odvětil něco ve smyslu, ať si trhne, že mám dnes jím stanovený plán kroků splněný na 472 %, což mi přijde dostačující.

Pražský maraton pro mě začal sháněním sichrhajcek. V obálce se startovním číslem nebyly a doma jsem našel použitelné jen tři, z čehož jsem jednu zničil, takže jsem dorazil do běžeckého areálu mezi Václavákem a Staromákem dříve, abych se optal osob obsluhujících jednotlivé stánky. Bohužel bez efektu. Naštěstí mě oslovila nějaká paní z ultraortodoxní neziskovky (nechtěla vůbec žádné peníze!), ať si vezmu špendlík se žlutou stužkou na podporu zřejmě trestanců vracejících se do života - drmolila a nerozuměl jsem jí -  a dám si ho na dres, což se mi velmi hodilo. Díky trestancům mi tak neplandalo číslo.

Ostatně nadevše oceňuju ty lepší z nás, kteří při maratonu nemyslí jen na sebe. Kamarád Pája třeba namísto závodění vezl na vozíku handicapované děti, nechal jim zažít atmosféru fandících diváků - a to má bezesporu větší váhu než můj boj se sichrhajckami a následně s vlastními limity a s rozpálenou a větrnou tratí.

19. km, na Výtoni

Sluníčko totiž vstalo už v 5:26 (bohužel o hodinu později než náš hlučný kocour) a okamžitě se jalo vyhřívat centrum Prahy i její periferie. Do toho se spustil poměrně silný vítr, pro který mají meteorologové zavádějící označení "mírný". A když jsme se za zvuků Vltavy posouvali ke startovní čáře a zapínali své chytré hodinky, byl už ve městě solidní pařák. Nic, co by kdokoli vyhledával.

Naprostá většina běžců by se ostatně shodla i na tom, že první kilometry vedoucí srdcem Prahy jsou schizofrenní. Na jednu stranu si zatím čerstvý a optimistický sportovec vychutnává, jak v centru spolu s ostatním 10 600 lidmi na den zvítězili nad auty a turisty, kteří asi místo Karlova mostu musí na Karlštejn. A užíváme si i povzbuzování povětšinou patřící jiným lidem. To všechno ale zároveň za situace, kdy se v úzkých uličkách pořád někdo plete pod nohy, které ostatně trpí na hrbolaté dlažbě a svádí je tramvajové koleje; musíte pořád dávat pozor.

Pak následuje výlet do Holešovic a zpět po druhém břehu přes Karlín znovu do centra. Je vedro, ale mezi domy je to lepší. Mávají na mě Radka a Maruška - ta běží za hrazením kousek se mnou a povídáme si. Mohl bych samozřejmě i zpomalit, ale baví mě sledovat, jak její krátké nožičky kmitají. Na Výtoni na 16. km vidím tátu, "Makej, vypadáš dobře," volá na mě. Po otočce pod Nuselským mostem ho vidím znovu, jak řeší dilema, zda fotit, nebo fandit - zjišťuje, že obojí naráz prostě nejde. Pak běžíme do Podolí, na Dvorcích otočka a poprvé to citelně fouká. U Palackého mostu mi Maruška říká, že vypadám hůř než loni. Pak se opravuje, že lépe. Sám nevím - loni jsem byl po polovině uvolněný a vysmátý, což dnes zdaleka nejsem, ale pak přišla krize, které bych se tentokrát rád vyhnul.

30. km, pod železničním mostem

Vašek mi před závodem kladl na srdce, ať držím autopilota (což je vlastně spíš tempomat) a ať běžím za "psovodem" (vodičem na 3:30). Tempo držím až nadstandardní, ale vodič je pár minut za mnou. Na Václava si vzpomenu ještě na Strakonické, kde opět hraje písničky od Beatles stejný, naprosto zoufalý kytarista jako nedávno při půlmaratonu.

Tempo vysoce nad poměry jsem udržel až k 35. kilometru, tedy téměř až znovu k Libeňskému mostu. Pak se vazelínou notně namazaný stroj začal v čím dál větším vedru, které odrovnalo i kamaráda Čendu (3:54), pomalu zadrhávat, když protivítr kácel cedule s kilometrovníky i dopravní značky a ostatně i mě. Začal jsem zastavovat na občerstvovačkách a pořádně se seznamovat s jejich sortimentem. Hodinky propad v tempu netečně zaznamenaly. Ale že by mi poradily, co s tím, když jsou tak chytré, to ne. A v Karlíně kolem 39. kilometru na mě padla deka, aniž by mě vlastně cokoli bolelo. Žádné křeče, nic. Prostě jsem najednou nemohl. Prohnal se kolem mě psovod a své smečce zrovna doporučoval: "Nekoukej pod nohy, koukej na konec rovinky." Já se pak koukal na konec rovinky, kde se mi celá skupina okamžitě ztratila.

Dva kilometry před koncem už jsem se spíš ploužil skrz Husákovo ticho, načež vidím otce, který dilema vyřešil správných způsobem. "Vypadáš dobře, držíš tempo," volal na mě, a ačkoli bylo obojí nehorázná lež, na chvilku mě to nakoplo. Zvolnil jsem až poté, co jsem musel už být mimo dohled. Do cíle mě ještě stihl předběhnout někdo, kdo vypadal jako čínský turista přišedší na posledních pár kilometrů závodu z Karlštejna, který navíc mával tou rudou vlajkou. Za 3:30:37 budu nakonec rád. Jako i za veškeré projevy přízně, tátův vítězný sekt brut ("Protože to bylo brutální!") a maratonský guláš.

Co bude dál? Nějakou dobu o tom závodě budu každému vyprávět. Pak (už) to začne lidi štvát. Možná přijdou nějaké další maratony. Jisté je nicméně jen to, že dnes ve 20:31 zapadne slunce.

text Řízek, foto Maruška a táta

ZOO BERLÍN

Zdálo se mi o Aj Wei-weiovi. Normálně se mi sny nezdají a tím méně o čínských umělcích. Třásli jsme si rukou a já mu slušnou čínštinou říkal, jak obdivuju jeho práci. Tuším, že mi říkal něco podobného, solidní češtinou. Byl to trochu servilní sen. Pořád ale dával větší smysl než vyrazit ráno do Berlína a ten samý den se vrátit zpět. Jepičí výlet. Fotbalová turboturistika.

Aj Wei-wei postavil úplně jiný olympijský stadion, než je onen berlínský. Ten na rozdíl od Ptačího hnízda (neplést s Čapím) podpírají mohutné sloupy a nad Východní branou jsou pověšené olympijské kruhy. Přijedete-li v sobotu dopoledne v den zápasu domácí Herthy s Borussií Dortmund, je obří parkoviště před ještě větší ošuntělou budovou prakticky prázdné a na jeho okraji teprve stánkaři z dodávek vykládají bratwursty a hektolitry piva. Sedmdesáti čtyřem tisícům lidí, kteří dnes dorazí fandit, určitě přijde obojí vhod.

Jižák

Máme zamluvené dva lístky, tátovy připravené bagety jsme snědli a ještě asi čtyři hodiny zbývají do výkopu, vyrazíme do města - jak jinak než žlutým U-bahnem. Jet linkou U2 přes "Zoo station" je magické. Koukáme na vykachlíkované stanice, smějeme se Kubovi, který se marně snaží stáhnout si německý slovník a s jeho pomocí vyluštit brožuru dopravního podniku. Píší v ní, že v Pchjongjangu jezdí staré německé soupravy metra. Jen že místo reklam v nich visí portréty různých Kimů. Vylézáme na náměstí Alexanderplatz, kolem proudí davy lidí a občas je vidět i potácející se žlutočerný dres Dortmundu.

Nad námi se tyčí jakýsi Sputnik na párátku. "Když je člověk v Berlíně, měl by se podívat na Televizní věž," zavelí otec a nemá cenu mu odporovat, ostatně platí to on. Na řadu máme přijít za hodinu a půl, vyrážíme na procházku k Braniborské bráně. Na třídě Unter den Linden je čilý stavební ruch a fanoušků Borussie přibývá. U brány se nám na chvíli ztratí Kuba, protože se šel pozeptat, za co že to tam vlastně protestují Balúčové z Balúčistánu. V poklusu okukujeme Reichstag a zpět pod věž jedeme dvoupatrovým autobusem. Otec je dojatý: vzpomíná, jak naposledy jel dvoupatrákem po nějaké šílené pařbě z Brna, a to v roce 1992. (Jen o rok dřív U2 vydali Achtung baby, které se částečně natáčelo v Berlíně a začíná peckou Zoo Station.)

Ve věži se zařazujeme do fronty. Když nás pustí dál, následuje další fronta - na bezpečnostní rámy. Po ní fronta na frontu na výtahy. Začíná se mě zmocňovat nervozita. Výtah letí do dvousetmetrové výšky rychlostí šesti metrů za sekundu a z ochozu je vidět celé město. Paneláky na východě se lesknou. Řeka se leskne. Leskne se i moje čelo, je tu fakt horko. Po polovině ochozu začíná další fronta - na výtahy směrem dolů. Tato fronta se pohybuje rychlostí šest centimetrů za minutu.

Jedna ze dvou šancí utkání

Otec a bratr si zatím nepřipouštějí vážnost a absurditu situace: být zavřený na vysoké věži uprostřed Berlína, zatímco utkání, kde jsme měli být, za chvíli začne. Připouštím si to za ně. Tak nenápadně, jako se na prosklené báni dá, předbíháme. Mladý pár se do nás španělsky pouští. Španělsky neumím, ale gestikulace je jasná - paní ukazuje na konec fronty. Vysvětluji, že situace je vážná, protože nestíháme fotbal (el fútbol!).  Doporučují, abychom šli dolů pěšky, je to jen 968 schodů. Ptám se dámy u výtahů, ale prý to nejde. Výtah se snaží, padá rychlostí šesti metrů za sekundu, ale už to nestíháme. Při úvodním hvizdu jsme někde pod zemí mezi Bismarskstrasse a Deutsche Oper.

A vlastně jsme nevyřešili jeden problém. Jsme tři, lístky máme dva. Táta s Kubou dvacet minut po výkopu mizí v hučícím stadionu, já se v autě převlékám do běžeckého. Na mapě jsem našel jakýsi lesík, směřuji k němu. Probíhám přes pěkný, až příliš úhledný park plný skalek a stinných míst. Ano, je to trapné, je to hřbitov. Naštěstí končí a za hlavní silnicí začíná Grunewald. Jak zjišťuji, je to berlínský Krčský les. Na hodinu v něm zmizím, zpátky na hřbitově už slyším hukot ze stadionu. Zápas právě graduje, zbývají poslední minuty. Dávám si Bratwurst mit Senf a pánové ve stánku žertem porovnávají kalorickou hodnotu buřtu s tím, kolik jsem právě spálil v lese. Kdybych uměl jazyk, něco bych jim řekl, takhle se jen blbě směju a přitakávám.

A pak se z nitra stadionu začnou valit modrobílí a žlutočerní. Samozřejmě, že zápas skončil 0:0. Nejvíc šancí bylo prý v prvních dvaceti minutách, tedy když jsme byli ještě pod zemí. Na druhou stranu, zážitek to i tak byl velký a sloup trčící hned ve výhledu vadil prý minimálně. Někdo v hledišti měl na sobě i sepraný dres Kollera. Dáváme nějaké další bratwursty a kakao v půllitrovém kelímku. Na nádraží S-bahnu čeká několik tisíc lidí. Kuba se opět ztrácí a nachází. Jedeme ještě někam do centra, vlak nás ale vyplivuje s fanoušky někde na předměstí. V tureckém bistru končíme výlet kebabem, nacházíme žluté U2, už zase prázdné parkoviště a jedeme domů. Řídím, táta vypráví, Kuba spí.

Druhý den mi píše Hertha a děkuje mi za návštěvu. "Byl to vzrušující zápas o čelo. Sice bez branek, ale s nesmírným zaujetím," rozplývá se mailový automat a nabízí mi slevu 30 procent na příští domácí zápas s Wolfsburgem (zvážím to). A takový byl ostatně i náš bleskový Berlín. Sice jsme za těch pár hodin pořádně nic neviděli, ale to zaujetí bylo nesmírné.

text Řízek, foto táta Luboš, Kuba a Ř.

MÁME KOMÍN

Táta je stavař a kutil a byl jím odjakživa, minimálně odméhojakživa. Jako takovému mu vždy bylo nepříjemné svěřit práci, kterou může zastat sám, specialistům. To je samozřejmě krásné, ale má to i jisté nevýhody, třeba když vás jako dítě nutí do podobných kousků. Tahali jsme takhle třeba s bráchou kýble (a plíce) plné škváry po schodech z budovaného podkroví. Trpělivě jsme přibíjeli palubky, zatímco naši vrstevníci někde honili mičudu anebo holky a opravdoví řemeslníci možná neměli co žrát. Dvacet let poté se otec rozhodl na chalupě přebudovat komín. Samozřejmě vlastnoručně.

K jakýmkoli komínům mám respekt, zesílený praxí v černé kronice v jednom ze zpravodajských serverů (samé osoby otrávené zplodinami). Takže když mi otec na jaře oznámil, že je potřeba na chaloupce vytvořit uvnitř starého komína nový kouřovod, znervózněl jsem a doufal jsem, že to třeba vyšumí. Jenže můj otec takový není. Jakmile se dny začaly krátit a letní žár vyhasínal, nahromadily se na chalupě nejrůznější trubky, roury, tmely a kolínka a byl jsem povolán coby pracovní síla.

Hlavně bezpečnost práce.

Zvykl jsem si a nevadí mi to, že při podobných procesech jsem pouhá lopata. Naprosto nic netušící trouba, jehož úkolem je nepřekážet a mezi neustálými vydatnými svačinami poslouchat povely a v hrubých rysech pomáhat naplňovat tvůrčí představy mého otce. Ten třeba projektuje budoucí trasu kouře z kamen a cizeluje její jednotlivé zatáčky a křižovatky, zatímco já bouracím kladivem z Lidlu demoluji původní zdivo, abychom jím mohli protáhnout novou rouru, a snažím se moc neškodit. Teď mi jedna cihla spadla. Snad si toho nikdo nevšimne. "Hm, zničil jsi vymetací otvor. Ale to nevadí, já ho slepím, běž si zatím vzít švestkový koláč a kafe, jo?" konejší otec.

Na konci září už potřeba topit začíná být hmatatelná. Zvlášť ve staré chalupě s tlustými zdmi. Její obyvatelé se přes den hřejí na slábnoucím slunci a přes noc jsou zachumláni do peřin a zahříváni domácími zvířaty. V podkroví tma a prach, skelná vata zalezla i pod rukavice, na něž mi táta napsal Luky, abych k tomu dílu získal osobnější vztah. Komín je zhruba v polovině. Z otce sálá budovatelské nadšení, ale není to to komančské zprofanované, je to prostá radost - nakažlivá.

Trochu se nám to komplikuje. Tmel má tu nepříjemnou vlastnost, že je nejprve hustý a hrudkovitý jako šťouchané brambory s cibulí a slaninou, ale jen pár kapek vody z nich udělá nemocniční vývar, zatímco žádoucí by bylo něco jako pyré. Historická kuchyňská váha je sice krásná, ale ve stavebnictví nepoužitelná, jak zjišťujeme. Navíc odhození nepotřebné vodováhy při minulé fázi budování se mi nyní v mé oblíbené pozici pobitevního generála zdá chybou, ale nahlas si to říct netroufám. Komín zjevně není kolmý. Nu co, tak toho vybouráme trochu víc. Chaloupka se otřásá v kopulačním rytmu sbíječky a pod peřinami se třesou zmrzlé ženy a děti.

O týden později, na začátku října, přijíždím na vymrzlou chalupu a pod rychloměrem mi svítí kontrolka se sněhovou vločkou. Když odjíždím, z komína se pořád nekouří. Aby ne. Je jím potřeba protáhnout poslední metr a půl roury, která vypadá jako poslepovaná kremrole. Na to by bylo samozřejmě žádoucí si povolat experty, jeřáb anebo aspoň pracovníky s dobrou životní pojistkou. (O tu jsem nedávnou změnou zaměstnání přišel.) Na střechu však lezeme s kolegou Kajetánem po svázaných žebřících jištěni jen modrým nebem a tátovou důvěrou a na vše máme jen jediný pokus.

Když se o den později nad střechou jak nad Sixtinskou kaplí objeví bílý obláček kouře, chtělo by se zvolat: Habemus caminum! Máme komín!

"Mohl jsem si zavolat odborníky, kteří by to měli za den hotový," zamyslí se nakonec otec a já na chvíli zadoufám, že ho tahle zkušenost přeci jen změnila. Jenže on dodá: "Ale to by nebylo ono. Dej si ještě buchtu a kafe."

text Řízek, foto táta Luboš

JARO NA VSI

Matně si vybavuji, jak jsme kdysi s bráchou, sestřenicí a bratrancem coby kolednický gang o Velikonocích prošli vesnicí, kde máme chalupu. Nahoru ke kostelu po pravé straně a nevynechat žádný barák, jen u toho podivína nemá smysl zvonit. A od kostela zase dolů po druhé straně ulice. S vrchovatým košem vajec i dalších dobrot jsme se radostně spěchali pochlubit, načež brácha zakopl a všechny vykoledované věci z košíku vysypal a rozbil. Sice nás to chvíli mrzelo, ale zato to byla dobrá historka.

Na památku slavného koledování jsme tehdy na nejzazší okraj zahrady zasadili do bláta u potůčku pomlázky. Po nějakých dvaceti letech se drží už jen některé, avšak jejich zakroucené kmeny a bujné větve vytvořily solidní buš. Letošní pomlázky jsme tak z velké části vyrobili z vlastních zásob. Chvílemi na nás i sněžilo, což bylo přinejmenším divné.


Pletení pomlázek nám v rodině nikdy moc nešlo. Přemíra materiálu mi letos dovolila uplést hned dvě, obě takové zkroucené, každou jinak. Manželka cynicky podotkla, že moje výtvory trpí nemocí ALS. Utahoval si z nich ostatně i rodinný známý. To bylo troufalé, neboť on sám koledoval s opentleným klepadlem na koberce. Zato tvorba bratra Kuby se podobala kyji, neboť místo proutků se pokoušel plést z klacků. Ale nástroj dokončil, což obdivuji.


Otec zase uprostřed pletení zjistil, že na začátku omylem vyřadil jeden z proutků, a tak to šněroval jen ze sedmi. Nabízeli jsme mu pomocné ruce. "Nechte si je, budete je potřebovat na aplaus," odvětil.


Kocour Pepan byl samozřejmě nad věcí. Aby ne, když nemá mimické svaly. Byť si myslím, že některé velikonoční nápady úplně nedocenil.


Chalupa je mnohem zabydlenější než tehdy a asi i útulnější. Hlavně se tam výborně vaří. Se ženou přijíždíme vyhublí a odjíždíme tlustí. A vyuzení od netěsnících kamen v takzvané Petrově seknici (pastoušce pojmenované patrně po někdejším nenáročném čeledínovi), kde jsme přespali.


A druhý den přišli i koledníci. Sháněli se po vajíčkách, pentlích i po panácích. Tak jak to koledníci obvykle dělají, a každý je proto rád vidí.


Nejlepší byla tak trochu krojovaná partička s opravdovým dítětem na nádherném trakaři. Měli i obrovské řehtačky, které podle očekávání dělaly po roztočení obrovský bordel. Taková dřevěná zkouška sirén.


Když jsme odjížděli, už nesněžilo, naopak bylo krásně. Dvě pomlázky jsme aspoň zabořili do hlíny a uvidíme, jestli z nich něco bude. Jen letos nikdo nic nevysypal ani nerozbil, bohužel.

text a fotky Řízek