ZMEŠKANÉ HOVORY

Cestou od ondřejovské hvězdárny zpátky k řece jsem přemítal, jestli to bude stačit. Na břehu v kempu byly připravené špalky coby stupně vítězů a vše se schylovalo ke slavnostnímu směšněhrdinskému ceremoniálu. Odhaduji, že se budou rozdávat tatranky a nejlevnější sprchové gely z Rossmanna, a to těm dnešním nejlepším běžcům do vrchu. A jestli jsem správně spočítal vrásky a šediny těch, kteří doběhli přede mnou, mohl by vyjít bronz v kategorii a to by bylo hezké. Historie se už nebude ptát, že nás v kategorii bylo asi šest.

Jenže v kempu mě nevítá nikdo jiný než řada zmeškaných hovorů: naše kočka Coco je nějaká divná, nežere (pravda, to už třetí den) a má ve stelivu krev (to je novinka). Naposledy smutně pohlédnu na špalek, na nějž někdo fixkou napsal "3.", a poklusem zamířím k autu, ze kterého se za okamžik stane zvířecí sanitka. 

Kočka vypadá celkem normálně, ale ona i normálně vypadá trochu divně. Ví se o ní, že výlety na chatu tak úplně nevyhledává; připadá si tam nesvá, jako by na ni zdánlivě nekonečný prostor (v porovnání s hranicemi bytu) bez ustání číhal. Dokonce i své standardně tiché mňoukání ještě víc ztlumí, asi jako když já kuňkám na editorské poradě, aby ji svět neslyšel, což někdy trochu komplikuje její nalezení. 

V přepravce ji vezu místnímu veterináři, který nám ošetřoval už několik zvířat a i v okolí se těší celkem dobré pověsti; ono tam ostatně zas tolik veterinářů není. V čekárně mě zaujmou a vyděsí strašlivé portréty známých osobností ze širšího okolí (poznávám Tondu Panenku, jak na mě potutelně mrká, vedle něj se Honza Nedvěd chlípně směje), ale říkám si, že dobrý lékař nutně nemusí být vkus a třeba ta hrůza je jen nějaká úlitba komukoli.

V ordinaci panuje víkendový chaos, postupně si nás předává několik sester a nakonec i lékař. Kočce udělají vyšetření krve a po něm se všichni tváří závažně. Kočka dostává antibiotika a lékař mě mírně vykolejí dotazem, jestli ji tam chci rovnou nechat přes noc (to odmítnu a raději přijdeme druhý den na kontrolu, byť to znamená další sezení pod Nedvědem). 

Kočka něco málo sní, přesto se druhý den vracíme. Závažné výrazy se opakují, dělá se test na nějakou ošklivou nemoc, což vyjde pozitivně, takže se vážně tvářím i já. 

Doktor chce Coco dovyšetřit zítra, zase to odmítám. Není to kvůli obrazům, ale už chceme být zpátky v Praze. Vyžádám si aspoň výsledky krve (možná to byl krevní obraz!); je to od pohledu docela divočina, protože v těch správných hodnotách je asi jen jméno zvířete a věk. Snímek posílám umělé inteligenci. Jak jsem zvyklý, že mi normálně nepokrytě podkuřuje a bezvýhradně se mnou souhlasí, tentokrát spíš volí naléhavý tón a doporučuje jednat rychle. Působí to dojmem, že kočka bezmála umírá. Na to, že umírá, je sice docela v pohodě, jenže co když to jen umně maskuje? 

Snímek posílám raději i skutečné kamarádce-veterinářce, která vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření i erudici lékaře (kulantně řečeno), ale doporučuje pro jistotu co nejdříve vyšetření na nějaké větší pražské klinice. Jsme z toho dost špatní. Pozorujeme kočku: není nějaká šedivější než normálně? To bude ta anémie. Chudinka. 

- "Jasně, přijeďte za dvě hodiny, paní doktorka se na ni podívá a prosím, vezměte s sebou ještě jednu jinou, zdravou kočku."

-"???" 

- "No s těmihle výsledky bude určitě potřebovat transfuzi."

- "Kde mám teď sehnat zdravou kočku? Mám jen jednu kočku a ta je nemocná."

- "Zeptejte se kamarádů, napište někam na sítě. Na shledanou!"

V neděli odpoledne píšu do pracovního chatu a na Facebook, jestli by mi někdo nepůjčil kočku, že ji vrátím v pořádku, jen o padesát mililitrů krve lehčí. Přestože to asi většina považuje za nějakou mou další kulišárnu, pár potenciálních dárců se ozve. Jenže jejich kočky jsou buď na Vysočině nebo v Německu, v bytě, od nějž nemají klíče, nebo jakkoli jinak nedostupné. 

Jsme z toho špatní. Možná dokonce stále horší. Nakonec však vezmu rozum i madlo od přepravky do hrsti a vyrazím na velkou veterinu i bez kočky na náhradní díly.

Na pražské klinice Coco důkladně prohlédnou a vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření a erudici lékaře (a dávají si velký pozor, aby to bylo kolegiálně kulantní). S masivním pohotovostním příplatkem znovu provedou vše, co se provádělo, a naberou krev; je pozoruhodné, že tentokrát má Coco úplně všechny hodnoty srovnané jako premiant třídy. Lékařka zjistí, že zvíře má akorát trochu struvity (pravděpodobně ze stresu), a doporučí potravinové doplňky, zatímco ve vedlejší ordinaci uspávají nějakého psíka. Je na ní vidět, že je za happyend ráda, neboť je vzácný. Happyendy se nedoceňují.

Za dohromady sedm tisíc tedy zjišťujeme, že diagnóza zvířete se jmenuje chata. Ostatně poté, co se vrátíme z veteriny domů (do bytu ohraničeného bezpečnými stěnami), kočka nejenže dál vypadá normálně, navíc vyžere celou misku. Doufám, že potom, co jsme ji už v myšlenkách málem pohřbili, ji čeká dlouhý život.

Vesnickému veterináři píšeme zdvořilý mail, že nás poněkud vyděsil a že by bylo hezké, kdyby třeba uznal, že to popletli, a vrátil nám peníze. Nesouhlasí sice s naším postojem, neomluví se ("Někdy se krev při vyšetření srazí," napsal pouze), Nedvěda nesundá, peníze vrátí. 

Tu tatranku za třetí místo mi už ale nevrátí nikdo.

text a foto Řízek

KDO UMÍ

Děkuju za gratulace, byť si neskromně myslím, že se mi v životě povedly i pozoruhodnější věci než dožít se čtyřiceti let. Napadlo mě při té příležitosti, že bych třeba zkusil najít stejné množství věcí, které jsem rád, že jsem stihl/dokázal, nebo čtyřicet jiných, kterých bych chtěl dosáhnout/naučit se/změnit v těch dalších čtyřiceti letech (plus minus). 

A pak jsem se dlouze zamyslel a položil si otázku, jestli by to zajímalo i někoho jiného než mě anebo lidi na LinkedInu (které by to ostatně, hádám, taky ve skutečnosti nezajímalo, ale mohli by to lajknout). 

A řekl jsem si, že začnu znovu, protože bilancovat se mi ukrutně nechce, navíc to určitě není povinné. A že jenom zaznamenám, co jsem ten den, když mi bylo čtyřicet, vlastně dělal. Jako to činím už od doby, kdy mi bylo asi patnáct. A že to třeba tak má být. A že to třeba někdy později dá dohromady nějaký smysl. 

Narodil jsem se v blbý den, na Nový rok nikdo soudný nechce slavit narozeniny. Tentokrát to schytala i tchyně, která se obětavě jala upéct mi v šest ráno dort, byť se octla ve zcela nešťastné konstelaci (na poslední chvíli ohlášená návštěva, silvestr, prosecco, prázdná lednice). 

Ráno jsem dostal Hedin dárek: obrázek krásného tříbarevného sněhuláka, podepsána AHED. Taky mi popřála Pražská energetika a jestli prý vím, že se ve stejném roce ČSSR vyhrála nějaké mistrovství v hokeji. A co má být? Ten nevinný vygenerovaný mail mě naprosto neúměrně popudil; hádám, že za to může stáří. Odhlásit z odběru se mi nepovedlo, protože po mně (rafinovaně) chtěli i číslo zákaznického účtu, což se mi teda fakt nechtělo hledat. PRE tohle mistrovství vyhrála.

Jeli jsme za tchyní a tchánem na chatu ve velmi neobvyklém rozpoložení - chystali jsme se s Maruškou (oba!) na běžecký závod. Pravda, bylo to vlastně jen dvakrát kolem rybníka, ale i tak to pro nás bylo sváteční.

Kromě nás také dnes běží na Dvojce novoroční koncert z Vídně, což je v Městečku tradiční program. Tentokrát jsme si našli teleskopické drbátko a hráli si na dirigenta, čímž jsme si to zpestřili. Čočka byla akorát tak kyselá a dort umně maskoval, že krém byl ve skutečnosti z pomazánkového másla a z prázdné lednice. Ale každý jsme nějaký. 

Vyrazili jsme pak na Konopiště a v autě naneštěstí hrálo něco, co prodělalo lobotomii a co se jmenuje Štístko a Poupěnka ("skáčeme, skáčeme, pořád skáčeme, a když doskáčeme, zase skáčeme"), na rybníku se bruslilo, Hedě vadil zvuk z repráků (aspoň vidí, jaké to je) a vlídní mufloni se pásli naproti restauraci, v níž lidé pojídali mufloní steaky. 

Na startu jsme si dali pusu, protože dál musíme každý zvlášť. Tedy, nemuseli bychom, ale mému návrhu, že se poběžíme spolu, se žena samozřejmě vysmála, neboť zná mě a mou legendární týmovost.

Pustil jsem se do toho nerozvážně, protože mě pata nechala celkem být, což jsem považoval za svým způsobem dárek. Zatímco dorostenci prchali, přede mnou se leskl led na hladině a šediny jiných závodníků. Pak jsem se na to už nemohl koukat, dostal jsem se před ně a najednou jsem byl sám, zamával jsem Hedě a babičce a pustil se do druhého kola. 

Nikoho jsem nedohnal, nikdo se ke mně nepřiblížil, jen několik pejsků na novoroční procházce. Taky jsem nezrychlil, ale ani nezpomalil. Což, jak jsem posléze překvapeně zjistil, vyústilo dokonce v pódiové umístění. O pouhý den jsem se posunul mezi "muže B". Snad poprvé v životě bylo datum narození nepochybně výhodou.

Popadl jsem Hedu a šli jsme podpořit Marušku do závěrečných metrů. A šli jsme spolu na čaj a tatranku, jako praví závodníci. Za třetí místo mezi beta samci a za mrznutí při čekání na vyhlášení jsem vyfasoval dva vstupy do saunového světa, čímž moje popularita v rámci užší rodiny skokově vzrostla. Se Štístkem a Poupěnkou ("kdo umí, nečumí, to se přece rozumí") jsme dojeli na chatu, umyli se a ohřáli a pokračovali domů. 

Tam mi dvě břišní tanečnice předaly letenky do Istanbulu, kam pojedeme na výlet. Děkuju! Heda řádila na gauči s bronzovou medailí na krku a fotila selfíčka, kočka po ní střídavě skákala a jezdila na koloběžce, jedl jsem pomazánkový dort na střídačku s tatarákem, sledoval ten komorní mumraj a měl jsem najednou pocit, že se mi vlastně povedlo tak nějak všechno.

text Řízek, foto Ř, a Maruška

V IZOLACI

Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr. Co je to? Samozřejmě covid. 

Na dvě čárky na ženině testu jsem zíral stejně vyjeveně, jako když na mě před čtyřmi lety mávala něčím podobným, ale těhotenským. Stejně jako tehdy i teď to byla bezprecedentní a pro nás zcela nová situace. 

Je pravda, že Maruška nevypadala úplně dobře, a tak se celkem nabízelo nechat ji pod dozorem ošetřovatele Majua (kocour) a držet od ní dál jak sebe, tak dítě. Volba padla na chatu a znělo to téměř skvěle: táta si vezme notebook a bude si přes den dělat ty svoje noviny a po uzávěrce bude pečovat, přes den bude totiž pečovat babička a nadto nám vyvařovat a pak večer bude odpočívat u prosecca. No a Heda, ta bude prostě jenom hodná.

V pondělí večer jsme dorazili do Městečka, kde bylo asi dvacet centimetrů sněhu. Zatímco jsem prohazoval cestu, ozvalo se divné praskání. Jak se ukázalo záhy, byla to silná větev borovice, která se ulomila a dopadla zhruba dva metry od tchyně, na niž se snesl jen elegantní poprašek. Zřejmě to bylo jakési znamení a na nás teď bylo, abychom ho rozklíčovali. A na mně, abych tu větev rozřezal a odtahal z ulice. 

Druhý den jsem si v dětském pokoji optimisticky vybalil notebook. Heda mi seděla na klíně a samovolně spouštěla solitér, o kterém jsem nevěděl, že jím můj stroj disponuje. Chvíli to byla zábava, třeba na poradě, pak už to začínalo být poněkud otravné a s prací zcela neslučitelné. Pak se ukázalo, že na veškeré babiččiny povely dítě reaguje zavrčením, což je nějaká nová hra, která byla pro všechny zúčastněné ještě méně zábavná než ten solitér. A hlavně že se ode mě nehne.

Na oběd do blízké hospody jsme dojeli na bobech. Heda nesnáší, pokud boby jedou z kopce nebo rychleji než krokem. V restauraci byli velmi vstřícní i poté, co jsme všude rozlili jahodový džus a celkově se chovali přesně podle toho vzorce, který určitý typ restauratérů vede k těm imbecilně působícím ostentativní zákazům dětí. Cestou zpět jsem naopak musel boby táhnout svižněji a na zpomalení reagovalo zavrčením. Nemůže to být z Tlapkové patroly? Tu bych mimochodem ostentativně zakázal.

Využívám chvíle, kdy je dítě s babičkou venku, schovávám se v dětském pokoji a zapínám počítač. Jenže Heda utíká za mnou zpět do chaty a při zouvání bot si neznámým mechanismem rozsekne ret o schody nebo o zeď. Krve je samozřejmě jak z vola a řev nebere konce, tedy do té chvíle, než nahlas vyjádřím spekulaci, že by to možná mohl vidět doktor. Pak už je to najednou téměř dobré. Jen teď bude pár dní vypadat jako Karlos Vémola muší váhy.

Odpoledne bylo stejně hrozné, ukňourané a protivné – třeba taková výprava za Mikulášem a anděly do blízkého Poříčí se taky nezapíše mezi naše hvězdné společné okamžiky, ale byl jsem odhodlán ještě pár dní vytrvat. Jen si na to prostě vezmu volno. 

Jen poté, co si zahraju fotbálek. Zbaběle zdrhám na otočku do Prahy a pálím za sebou mosty a radši si nepředstavuju, co se tam děje. Nicméně v době, kdy jsem krásným volejem ze tří kroků snižoval na konečných 2:5, babička kupodivu bez problémů uspala dítě. 

Čekal nás tedy společný večer, a tak jsme seděli u prosecca a vlídně rozprávěli a pak se trochu hádali o manželství pro všechny a pak jsem zavrčel a šel spát.

Středa už byla o něco lepší. Na nikoho nespadla žádná větev. Marušce už bylo lépe. Rozestavěli jsme sněhuláka a iglú. Pokoušeli jsme se bobovat, ale pořád nás to baví jen po rovině nebo do kopce. Vrčení, pravda, moc neustávalo.  "Bože můj, to je spratek, to je hrozný," odtušila rezignovaně babička a večer nám udělala bramboráky. 

Pak jsme týmu oznámili, že se zítra vracíme domů (rozhodli jsme se, že ženin covid už není nakažlivý. Prostě nemůže). Pak přišla obleva. Změkl nám sníh a stal se z něj parádní stavební materiál. Dostavíme iglú a Heda s fialovým rtem v něm chce přespat (zapomeň a padej do toho auta). 

Jak to ti lidé během pandemie dělali?

text a fotky Řízek

ODLOŽIT MOBIL

Někdy na výběr moc není, ale občas mám pocit, že se dá ve správnou chvíli odložit mobil a s ním velice zajímavé a spletité světy sociálních sítí, nedopít kafe, nedojíst punčák z kavárny z Poříčí a místo toho obout pohorky a vyrazit ven, protože je tam jeden stupeň, jedna dcera a její milovaná starší kamarádka-sestřenice a taky pět čísel úplně nasáklého sněhu a je klidně možné, že se tam na zahradě díky tomu něco semele, anebo se taky po dvou minutách otráveně vrátí domů a budou škemrat, abychom jim pustili Pepinu anebo toho otravně milého Paddingtona, ne, tak tady to vypadá, že se na zahradě pustily do projektu sněhulák; strejdo, nepomáhej nám, jo, tati, nepomáhej nám, dobrá, tak já si budu koulet vlastního, a jde nám to všem docela dobře, zejména teda mně, protože téměř tekoucí špinavá koule vyztužená listím a bůhví čím ještě dalším, co se na ni cestou nalepilo, je obří a na svahu už téměř neřiditelná, ale holky čtyřručně nezaostávají o mnoho a moje nabídky na spolupráci hrdě odmítají, my tě nechceme, strejdo, jo, nechceme tě, tati, poď puyč, tedy než se jim to nějak celé nesesype, zatímco letí dovnitř vyškemrat něco  na nos a oči (petržel a cherry rajčátka, ale budiž), takže nakonec stavíme společně a náš flekatý krasavec alespoň zdálky a v hrubých rysech skutečně připomíná sněhuláka, navíc už se začíná šeřit, takže ani nebude vadit, že se nám to trochu hroutí a trčí z toho překvapené tlející listy z jabloní, navíc máme hotovo, respektive pořád je tu ještě hromada sněhu z toho sesutého dívčího pokusu a děti asi ještě nejsou úplně durch, takže vzduchem letí první koule a neteř si to nenechá líbit a Heda samozřejmě v rámci tříletých možností kopíruje sestřenku, jejíž brácha, který se dosud opodál meditativně pohupoval na zasněžené trampolíně, zbystří a chce se také podílet na násilí, a tak všichni řveme a smějeme se a běháme po zahradě, kde už skoro žádný sníh nezbyl, protože většina se namotala na sněhuláčí koule a ten zbytek se nám vsákl do bund a rukavic, a máme celé červené tváře a ten sněhulák se samozřejmě za chvíli rozpadne a zmizí, ale tohle by někde zůstat mohlo.

text a foto Řízek

ČERTÍK BERTÍK A HOLČIČKA

Snažím se, ale vím, že v roli otce mám své limity: nejdou mi třeba rukodělné aktivity, byť vlajka na 28. říjen, kterou jsme zhotovili prostřednictvím vodovek a čtvrtky a pak ji slavně nalepili na kočárek a vyrazili na Hrad, sklidila málem aplaus. 

Ještě mnohem méně mi jdou pohádky. Potíž je v tom, že se po mně jejich vymýšlení vyžaduje každý druhý den v době, kdy už běžné děti spí a já už bych šel docela taky. Naštěstí je Hedina laťka zatím poměrně nízko: oblíbila si fiktivní dvojici "Čertík Bertík a holčička", již spolu zažívají četná dobrodružství, kam až naše společná fantazie sahá. Moc daleko, pravda, ne. 

Moje pohádky jsou objektivně dost hrozné a nudné. Čertík Bertík s holčičkou obvykle někam jdou, on je děsně nešikovný, takže se zpravidla zraní nebo onemocní, holčička se o něj stará. Pak už mu je lépe. Konec, opona, jdeme spát. 

V této disciplíně mě na hlavu poráží nejen Maruška, nýbrž i tchán, který si ve svých pětaosmdesáti jubilejní desáté vnouče pohádkově užívá. Nedávno rodinu zaujal loutkovým divadlem, které bylo vlastně spíš performance, jak se záhy ukázalo. Hrálo se na žehlicím prkně a krátká pohádka "Jak šlo vejce na vandr" k údivu zkoprnělého publika zničehonic skončila tím, že upustil syrové vejce na novou podlahu (konec vandru). Od té doby se s Hedou marně dožadujeme reprízy. Babička nikoli.

Co mi jde ještě hůř, je lhaní. Když jsme včera vyráželi od kamarádů z Hradce Králové, chybějící dudlík na spinkání se mi prostě nechtělo hledat, protože jsem netušil, ve které z asi sedmnácti tašek by tak asi mohl být, a už jsem fakt chtěl jet. Kamarádka do rodícího se hysterického záchvatu totálně přetaženého dítěte přišla se záchranou v podobě příběhu o dudlíkové víle, které dítěti náhradou přinese nějaký dáreček. To víš, že jo. Oba jsme rychle prokoukli, že žádná taková víla není, a Heda řvala dál. 

V autě hned usnula, dudlík nedudlík, a doma jsme se večer s Maruškou rozhodli využít příležitosti a velmi nepřesvědčivě rozehráli riskantní hru, že dudlík - stejně jako zimní bunda, což je pravda - bohužel zůstal v Hradci. (Daleko radši bych jí upřímně řekl: zlato, budou ti už skoro tři roky, jsi hrozně šikovná holka a už se na ten dudlík vykašli a najdi si radši nějaký jiný zlozvyk, který mě taky začne brzo štvát. Nicméně nevím, jestli bych situaci pomohl.) 

Když se trochu uklidnila, celkem věcně mě žádala, abych nasedl do auta a pro ten dudlík jí do Hradce zajel. To jsem odmítl s tím, že je to hodně daleko. Pak mi (opět logicky) navrhla, abych se pro něj zítra zastavil, až pojedu do Bratislavy. Nebo že bych vlastně mohl někde koupit nový.

Jestli to chceme vyhrát, zbývá jediná věc: Čertík Bertík někde ztratí dudlík. S holčičkou ho půjdou hledat, nenajdou ho, ale čertík pak najednou zjistí, že bez něj se mu líp povídá a že mu to vlastně vůbec nechybí. 

Případně řeknu tchánovi, ať zahraje Jak šel dudlík na vandr. 

text a foto Řízek

ŠELMAZEL

Princip práce z domova, známé též pod pojmem home office, odmítá pochopit jak Heda (skáče po mně ve chvíli, kdy se s kolegy přes videohovor hrozně důležitě bavíme o titulní straně a usilovně mačká Delete, když se pokouším zanášet korektury), tak i hlídající tchyně, která tomu vůbec nezabránila. 

Nadto se jala ve třiceti stupních bůhví proč vyrábět povidla, aniž to kdykoli předtím dělala, a žádá mě, abych je tak dvě tři hodinky semtam zamíchal. Zatím neví, že jsme jejich zárodky, už trochu plesnivé, po jejím odletu na dovolenou s tchánem spiklenecky vylili do hajzlu.

Nově se k sabotérům idylické středy na chatě (přece nepojedu do rozehřáté Prahy!) přidala i kavárna v Čerčanech, která měla sice super recenze a jevila se být vhodným alternativním pracovištěm lokálního digitálního nomáda a zároveň útočištěm před povidly, rozdováděnými dětmi a podobnými věcmi, jenže v ní ten den zrovna netekla voda. A korunu tomu nasadilo to zvíře. 

Kocour Maju přezdívaný Mažislav je už součástí týmu, byť je to nepředvídatelný blázen se dvěma základními polohami 1) šelma; 2) mazel, mezi kterými nahodile přepíná, přičemž na chatě zpravidla dominuje ta lovecká polovina jeho osobnosti. Aby ne, doma hubí maximálně moly a koženkové dveře. A spinká paničce stočený u nohou. 

Maju už zredukoval zpěvné ptactvo tak, že se akustický doprovod víkendů na zahradě smrskl na silnici I/3 a autokros v Poříčí nad Sázavou. Troufám si tvrdit, že Heda toho ptáčka, kterého nám donesl přímo k nohám, tak úplně nedocenila. 

Teď se zjevně pustil do hlodavců. První dnešní myš bojovala statečně prakticky celou editorskou poradu (zápas začal někdy u nabídky domácí rubriky a skončil během rozkreslování novin, trval tedy nepředstavitelně dlouho). Ale dopadlo to tak, jak muselo. 

Další kolo turnaje se bůhvíproč přesunulo do domu, kam si další, mnohem menší myšku patrně odnesl. Vyděšené zvíře projevilo dostatek pudu sebezáchovy a schovalo se do škvíry za skříň, které tchyně říká veškosten, a Maju byl namydlenej. Namydlení jsme byli i my, protože nemáme povidla, zato jsme selhali, protože jsme dopustili myší invazi. Bylo nám jasné, že to se líbit nebude.

Chvíli jsem se domníval, že se to nějak samo vyřešilo, a zas jsem se v rámci možností věnoval publikační činnosti. Jenže myš vylezla na tchyninu kytaru a čuměla na mě. 

Jelikož kocour nebyl v dispozici, neboť pracoval na jiných důležitých projektech venku (redukce slepýšů, veverek a lučních koníků), bylo to na nás. Pětaosmdesátiletý děda Láďa záhadně docílil toho, že se myš po asi půlhodině přesunula na záchod. Jako jediný dostupný alfa samec jsem mu nařídil, ať hlídá za dveřmi. Problém byl, že to zvíře tam nebylo, respektive zmizelo z dohledu. Našel jsem ho až úplně v rohu pod štětkou. 

Tím byl jeden problém vyřešen. Zbývala jen maličkost: chytit myš. Respektive dvě: dodělat konečně tu knížku a chytit myš. Na záchodě, pravda, k tomu moc využitelných věcí nebylo. Nakonec jsem se rozhodl využít smetáku. Nevím, co by tomu říkal Srstka, ale chlupatou částí (jak se s ní vždycky dělalo "dej pusu dědovi")  jsem si myšku přidržel a pak ji chytil za vyčuhující ocásek. Odnesl jsem ji pod vzrostlou třešeň a doporučil jí, aby na sebe dávala pozor. A pokusil jsem se zas chvilku něco dělat, než se stane cokoli dalšího.

Když Maju o tři dny později na práh hrdinně přinesl další bezvládné myší tělíčko, připadalo mi trochu povědomé. Ale kdoví.

text a foto Řízek

ALE PROČ?

Ještě pořád jsou tyhle dny, kdy za ženou zapadnou dveře a řízení zbylé rodiny přebírá váhavý kopilot, trochu stresující. Heda velmi rychle vycítí, že hraje přesilovku, a napíná limity. Tím spíš, že už v DBK dosáhne ve výtahu na tlačítka a pamatuje si, v kterém patře je hračkářství. 

Dnes to nebylo tak strašné. "Počepšuju čun!" Uznávám, že červené plastové plavidlo, které zazáří, až se k někomu nasáčkujeme do bazénu, jsme skutečně počepšovali. Teď spí vedle ní, takže ta stokoruna byla dobře uložená. 

Už se trochu známe. Takže mě nepřekvapí, že když se konečně usadíme v kavárně a chystáme se drobit a rozlévat, okamžitě oznámí, že se jí chce čůrat, a já v očích hledám stopy naschválu a jsou tam (a oceňuju to), protože ví, že záchody jsou na opačném pólu obchoďáku. 

Nákupem a přilehlým hřištěm jsme oddálili nevyhnutelný přesun z bytu, kde bude ve třiceti stupních nehezky, na klimaticky přijatelnější chatu. Ale je čas jet. 

Cesta tramvají a vlakem je součástí dobrodružství a baví nás oba, hrajeme hádanky a ty Hediny jsou dost vypečené (je to žlutý a je to sluníčko). Vyslýchá maminku s malou holčičkou. Diví se, že se jmenuje Eda. Diví se, že se pejsek (bezmála) jmenuje Hustav. Divím se, že už jsme v Pyšelích a vystupujeme. "Ale proč?"

Poručí si řízek s kaší a hopíka. Kaši jí nedají, hopíka jí nekoupím. Fňuká a chce spát. Otočí se v kočárku na bok a za minutu spí. Ale jen na chvilku. Je tady spousta podnětů a byla by škoda to prospat.

Na chatě. Trampolína, bazén u sousedů, babička, kocour.

Večer vlezeme do stanu a koukáme na netopýry, jak nad zahradou neslyšně loví hmyz. "Dědo, máš rád letopýry?"

"To je osvěžení mé deváté dekády! Kam se na to serou přítelkyně ze třetí dekády!" raduje se tchán s vizourem v ruce. Přitakávám a má čtvrtá dekáda se mnou, ale už by to osvěžení pomalu mohlo zalehnout. Člun a další už počepšují spát.

text a foto Řízek

SPINKÁME

Nejnáročnější je asi uspávání.

Ještě si pamatuju, jak jsem si klepal na čelo, když mi zkušenější lidé disponující dětmi vyprávěli, jak u nich doma probíhají každodenní pohádkové maratony. Vidíš, a mně Heda, povídal jsem trošku hrdě, usne dost často ještě u mlíčka, to ti je tak roztomilý. A když ne, zapnu Felixe (zpívající muchláček), ten udělá tadadá - tadadá - tadadádádadáda a dítě za třicet vteřin chrápe, žena vyndává víno z ledničky, je 19:00 a my máme nohy na stole, respektive uklízíme, vaříme na další den a doděláváme resty do práce, nicméně ve srovnání se stavem, kdy je Heda vzhůru, je to selanka.

Vlastně by mě zajímalo, co je to selanka, nicméně k tomu se lze vrátit později.

Každopádně tohle bylo dřív. Nejdříve se časy odjezdu dítěte do Hajan plíživě začaly posouvat a přemluvit ho, že je tenhle typ odpočinku zcela na místě a vítaný, se najednou stalo poměrně pracným. Uspávání nezřídka trvá jako průjezd Prahou za odpolední špičky a dítě začíná pravidelně pravidelně oddechovat od půl desáté dále a vyndané pak není víno, ale my.

Situaci taky komplikuje to, že se Heda také naučila poměrně přesně vyjádřit, co chce. "Chci nejdřív Karkulku, pak O zlaté rybce, potom O Popelce a... Budulínka, táto."

Jsme na chatě, a tak dneska uspává babička a věří si - poněkud plačtivou Hedu zahání do postýlky zhruba o půl osmé, to by byl málem osobní rekord. Mám jisté pochybnosti, ale kolik já jsem v životě vychoval a uspal dětí, že jo. Pokouším se využít chvíle na nějakou řekněme intelektuální práci, jenže mi dochází energie - i proto, že jsem zapomněl napájecí kabel od počítače doma. Takže čumím do zdi. Píšu článek na blog. A vařím krupicovou kaši, co kdyby byla k užitku. "Musíš to pořád míchat. Pořád. A té krupičky jen trochu. Dost," kontroluje mě tchán a já neoponuju a míchám, protože kolik jsem v životě uvařil kaše, že jo.

V dětském pokoji je nečekané ticho, a tak tam nahlédneme. "Babička trošku usnula," skřehotá Heda. "Chci kašičku," zavelí, dvakrát uždíbne a konstatuje: "Už nechci kašičku. Chci Budulínka, O Zlaté rybce..." Navrhuju, že uvedeme jednu pohádku a pak spinkáme. Ono už je taky asi devět. 

Shodneme se na kompromisu: začneme Popelkou (ta mi teda moc nejde, protože jsem mimo jiné zapomněl, co je v tom třetím oříšku, kočár a šaty má, tak co by ta holka tak mohla ještě potřebovat?) a uzavřeme to Karkulkou. Někteří z nás pomalu usínají, zatímco do chaloupky nakoukl myslivec a celé se mu to tam zdálo nějaké divné, jiní si překvapivě rozepínají pyžámko. 

"Proč si rozepínáš pyžámko?" divím se a úplně svěží dítě mě informuje o údajně znepokojivém stavu své plíny. I tohle se podaří vyřešit, myslivec rozpáral břicho, košík s dobrotami se našel, zhasínám lampičku, pouštím tadadá - tadadá - tadadádádadáda a 

text a foto Řízek

ČERVENÝ A ČERNÝ

Lidem, kteří utekli z Ukrajiny před válkou, přece nemůžeš vyčítat, že nám jejich děti pravděpodobně snědly rybíz, říkal jsem si. 

Vedle chaty, kam jezdíme, je ještě jedna menší. Na její trochu zanedbané zahradě jsem onehdy zasadil pár ubohých keříků červeného a černého rybízu, mezi nimi možná ještě dva polochcíplé angrešty; prostě žádná velká plantáž, ale zasadil jsem si je sám a člověk tak nějak obecně má sklony ty nedokonalosti přehlížet, když je jejich spolupachatel. 

V menší chatě a na rybízové zahradě máme hosty z Ukrajiny a občas to vypadá, jako by tam byli odjakživa. Člověk má tak nějak obecně sklony zapomínat na ty šílené okolnosti, proč tu jsou, protože to působí skoro idylicky: taková trochu větší rodina na nekonečném víkendu.

Heda volá "Děti, děti" pokaždé, když dva kluky a dvě holky, kteří řádí úplně stejně a ona jim rozumí jen o něco méně než nám, z vedlejšího pozemku zaslechne, a řítí se za nimi. Když byly potichu, možná měly zrovna plnou pusu rybízu. Nezlobím se na ně. Nemůžu. Ale ten rybíz bych si rád dal. Nebo bych ho rozšmelcoval do marmelády. Byly by jí tak dvě deci, ale byla by moje. 

Jedeme na výlet na jinou, tátovou chalupu, kde je báječně. Pořád se tam jí, dítě je nadšeno, dostalo k užívání tatrovku, stan a traktor a já, dost nečekaně, obsypané keře s rybízem. Moje žena a tátova přítelkyně trhají a auto se plní. Červený a černý je pravděpodobně román o sklizni rybízu.

Vracíme se do větší chaty, která sousedí s menší chatou. Abych svými nesmyslnými nápady zaměstnal fakt úplně všechny, tchyně shání u sousedů mlýnek na rybíz (a už možná tuší, že později v noci mi bude ještě prát pokecané kraťasy, abych měl zítra v čem jít do práce). Mlýnek, z jehož jednoho konce vytéká šťáva, zatímco z druhého vylézá takové nekonečné e-e, se jmenuje Tutti fruti a já jsem u vytržení, že lidstvo vymyslelo něco tak sofistikovaného jen kvůli blbému rybízu a že to sousedi schraňují jako oko v hlavě přesně pro tyhle vzácné příležitosti. 

Šťávy vypadá, že je hodně, zachvátí nás proto zcela zbytečná panika, že máme málo skleniček. Tchán hledá další zavařovačky a hele, tady jsou už jen čtyři okurky, ty se dají případně obětovat. Nezapomeň jednu skleničku schovat, abychom měli na Vánoce na linecký!

Je to strašně sladké. To proto, že jsme tam vysypali dvě kila cukru. Zachraňuji to kyselinou citronovou, kterou jsem tam, pochopitelně opatrně a po lžičkách, nakonec taky vysypal celou. Docílím samozřejmě jen toho, že ta hmota, které je mimochodem jen pár skleniček, je zároveň strašně sladká i strašně kyselá. Ale je moje.

Kromě toho, že budu mít ráno ještě vlhké kraťasy, je jisté, že k snídani bude marmeláda. Ale co s ní? Oksana odvedle vlastně včera přinesla nějaké palačinky. Vše odpuštěno.

text a fotky Řízek

DEN VÍTĚZSTVÍ

Ne, nepůjdu, mám dnes jiný program, zítra je maraton a už mám ostatně natrénováno až dost, vrtěl jsem hlavou nad švagrovou za normálních okolností atraktivní a vítanou nabídkou společného běhu po okolí chaty, kam širší rodina o víkendech přijíždí s vidinou někdy trochu slaného, ale jinak příjemného oběda a hlasitých diskusí o čemkoli.

Já ostatně nepotřebuju utíkat, protože beztak jedu pryč: vypustil jsem Hedu a Marušku na chatě a nechal si v kufru jen pevné černé pytle na stavební odpad a zahradní substrát, ale ne, nejde o žádnou severskou krimi, nýbrž o japonsko-posázavský Receptář prima nápadů.

Placatěji řečeno, jedu do Zlenic ke kolegyni Majdě vykopat nějaké bambusy, které mají v budoucnu snad zastínit redakční terasu - vím o tom vlastně kulový, jsem jen ochotná lopata, respektive krumpáč, protože ta zem je natolik porostlá kořeny zlenického bambusového lesa, že to lopatou ani rýčem nejde.

Jinak je tam krásně. Domek z dvacátých let je způsobně, nýbrž vkusně zateplen, veškerá vegetace pedantsky sesekaná, protože žádný keř ani strom, ostatně ani maratonský běžec neroste do nebe. Tedy až na ten bambusový prales, který jednou pohltí celé Zlenice, Lštění a možná i okraj Čerčan a drážní zaměstnanci budou muset motoráčkům prosekávat cestu mačetami.

Ale to je teprve hudba budoucnosti, pár mladých bambusů balíme do papírových Deníků N, piju kafe s mlékem a vytěsňuji myšlenky na Zlenice decimované invazními druhy i na to, jak budu zítra touhle dobou vypadat.

Vracím se na chatu a obědvá se venku, takže je potřeba nejprve opravit pergolu. Zetlelou rohož odnímám ze spárů divoce rostoucí vinné révy, instaluji novou a balancuji u toho na chatrných štaflích. To by bylo trochu blbé se teď zranit. Kachnu pojídáme už v milém stínu, tedy všichni až na Hedu, která teď rozhodně jíst nechce, naopak hodlá padat z plastové židličky na hlavu.

Zatímco se podává káva a jahodová roláda, natahuji po zahradě, kterou je rovněž potřeba posekat, aby taky tráva nerostla do nebe, kabelový systém. Traktůrek je totiž rozbitý. Okruh zahradou, podobně jako některé závody, když člověk nemá formu nebo je zrovna strašné vedro, se zdá s malou sekačkou tentokrát mnohem delší a náročnější.

Jsou tři odpoledne, zítra touhle dobou budu asi relaxovat naložený ve studené vaně. Někde jsem četl, že to maratoncům po výkonu pomáhá. Ale možná si dám spíš teplou. Zahrada je k zulíbání, už se zelenými botami a s autem plným bambusu můžeme vyrazit domů. Rostliny odvezu do redakce, kde se z nich pod vedením naší provozní ředitelky nejprve stane živá dekorace a o chvilku později nás všechny pohltí.

Jdeme si vyzvednout startovní číslo. Drncáme po schodech s kočárem a je to celkem náročné, třeba jak zítra přeběhnout Palackého most a zamířit do nekonečné Strakonické.

Blíží se večer a jdeme na dětské hřiště - první ze dvou, které dnes navštívíme. Obdivuju Hedinu výdrž. Ne úplně jistou chůzí lítá desítky minut po vymezeném koridoru a nikdy se jí nestane, že by si třeba musela úplně vyřízená poodejit na kraj pískoviště a říct si, že už prostě dál nemůže a že chce jít radši domů. Možná i proto, že ještě neumí říct "domů".

Máma šla do sauny a na večeři, tak jí koupíme cestou na druhé hřiště kytku, on je vlastně taky Den matek. A zítra navíc Den vítězství, to se tak hezky sešlo.

Kytka je ve váze a vypadá dobře. Vařím rychle nějaké těstoviny, protože mňamňamňamňam už říct umí a stupňuje se to. Dá se to jíst, zjišťujeme oba. Při koupání odebírám ze sestavy hraček mrtvou natahovací rybu. Mrtvá natahovací ryba sice neplave bříškem vzhůru, protože má uvnitř takovou nádržku na vzduch, ale přestala hýbat ocasní ploutví. Natahovat ale začíná Heda, takže je čas ji uložit a začít být nervózní.

Heda spí, z trouby voní loupáky a já spravuju rybu. Už jsem takhle na chatě zachránil dvě - pruhovanou a žraloka. Tahle červená velryba je ale větší sousto. Útroby tvoří drobná ozubená kolečka a navinutý plíšek. To zjišťuji až poté, co se mi to celé vysype do dlaní a všude po místnosti. Po asi dvou hodinách pokusů žádný orgán nechybí, natahování natahuje, žena je doma, dítě spí. Vše je na svém místě.

Chystám si maratonskou kupičku věcí na zítra a je mi fajn. Tolik se mi toho podařilo stihnout, zařídit a dokončit! Vlastně ani nevadí, že to zítra nedoběhnu a že o tom nic nenapíšu. Škoda slov.

Mimochodem, ta ryba taky přestala fungovat.

text Řízek, foto táta

TŘI VETERÁNI

- Zdálo se mi, že v Paříži s takovou mrňavou Francouzkou kupovali košili. Pak jsme pili kávu v nějaký kavárně... 

- No a jak to dopadlo? viseli jsme tchánovi na rtech a na našich rtech nám možná visely drobky z domácího chleba.

- Probudil jsem se, starej a vedle babičky, smál se děda, pod nohama se mu batolilo skvěle naložené mimino a bylo nádherné pohodové ráno, až na to, že venku lilo a já jsem měl běžet na Blaník. 

Podivnou tradici našich účastí na obnoveném Zimním běhu na Blaník jsem hodlal dodržet, i když jsem zůstal ve startovní listině z kamarádů sám: nepřijedou Vzpamatovávám se z covidu, Neodpovídám na zprávy, Jsem na romantickém víkendu bez dětí a stydím se to přiznat ani Závodění jsem si zamlada užil dost. Jako poslední odpadl Začalo mě píchat v koleni, a když jsem poslouchal bušení kapek do střechy a pozoroval rychle tající sníh, silně jsem zvažoval, že se stanu Zůstal v suchu a teple s rodinou.

Ale nezůstal jsem. Zatímco tchyně, žena a dcera jeli ke své nenaočkované kadeřnici, do termosky po prababičce jsem vyfasoval teplý čaj a půjčili mi náhradní postarší, ale spolehlivou octavii, která cestu do Vlašimi už zná nazpaměť. A já bych mohl duchapřítomně dodat, že stejně tak znám i cestu na Blaník a zpět.

Jenže to není tak úplně pravda, protože za těch asi deset let, co sem jezdíme, teda vlastně už jen jezdím, to celé nějak protáhli a zkomplikovali: dřív to mělo sedmnáct kilometrů většinou po silnici a už to bylo šílené, protože uprostřed je prostě ten Blaník. Pak to natáhli na půlmaraton, jenže ani to jim nestačilo. Poslední čtyři roky (loni se běželo jen individuálně) tomu sice pořád říkají půlmaraton, ale ve skutečnosti je to už 24 kilometrů převážně terénem s převýšením skoro 700 metrů.

U Benešova jsem cyklovač stěračů přesunul do polohy 0, na polích bylo bílo a ve Vlašimi bylo sněhu snad ještě víc, byť byl mokrý a tálo to. Cestu parkem kolem Čínského pavilonu (kdysi překřtěného na Japonský altán) nám důsledně udusali naši předběžci. Startuje totiž asi 300 lidí a mně je 37 let, takže ještě dvakrát budu moct jako teď vyrazit s první, potenciálně nejrychlejší vlnou.

Překvapí mě, jak nikdo nespěchá, že za to nikdo nevzal hned od prvních metrů. Já to tedy rozhodně nebudu, nicméně nevycházím z údivu, když vybíhám z parku někde kolem osmého místa.

Za přejezdem, kde nás před mnoha lety poněkud zaskočil motoráček, se poslední roky zahýbá na pole, po němž mě letos poněkud zaskočilo, že místo původní pěšiny byla zavedena nová, divočejší, disponující kluzkými prudkými svahy, včelími úly a dokonce i jednou parádní namrzlou lávkou.

Vlastně se mi to dost líbilo, jen jsem na ušlapaném sněhu hodně podkluzoval a ztrácel tempo. Čelo závodu se mi nutně začalo vzdalovat a trápení předčasně vrcholilo na prvním pořádném bezejmenném kopci, z nějž jsem pořád ještě hodně v dálce zahlédl nechvalně proslulou rozhlednu, kam se hodláme vydrápat, než se přede mě se synchronizovaným funěním dostali dva borci.

Dřív se běhalo přes Kondrac, kde voněly vyhlášené obrovské řízky z místní hospody, teď se místo toho probíhá jakousi vesničkou, kde je zajímavé patrně jen to, že zde začíná krátký asfaltový úsek. Vlastně jsem se na pevný podklad dost těšil, ale silnice samozřejmě nebyla prohrnutá. Nikdo další mi ale na záda nedýchal, a to ani na blízké občerstvovací stanici, kde se mě paní vstřícně ptala, zda chci vodu, čaj, nebo kofolu. A já jí mile odvětil, tak jak to umím jen já, že vůbec nic.

Pod Blaníkem bylo sněhu víc a přibylo i potenciálně kolizních situací, když jsme se obousměrně s různě pomalými závodníky snažili vyhnout na úzké prošlapané pěšině. Nic z toho ale nebylo, dokonce nebyl ani fotograf lovící kolize a uštvané výrazy těsně za mezičasem, on totiž dokonce nebyl ani mezičas, jen ty schody a celkem prudký vítr. A rozhledna a pak zase dolů.

Sníh měl diskutabilní výhodu v tom, že vratké kameny, které tam určitě někde byly, zůstaly skryty. Moje viklavé kotníky sestup opět zvládly a na občerstvovačce jsem se odměnil kofolou.

Teď už je to opravdu více méně dolů, pokud ještě člověk má nějakou sílu, a člověk ji měl. I když je to ještě skoro deset kilometrů, dá se to. Teda jen jednou do roka, víckrát ne.

Předbíhal jsem dříve narozené a dříve startující a bez jakékoli větší krize jsem byl zpátky v parku, cesta už skoro roztála a objevily se první psí exkrementy, v cílové rovince nepříjemně položeným hlasem křičel moderátor, čímž mě hnal pryč, a já doběhl na devátém místě ve své kategorii a devatenáctý celkově v čase těsně pod dvě hodiny. Musel jsem se ujistit, jestli se mi to taky nezdá.

A jeli jsme zpátky za Zasněným tchánem a Ostříhanými ženami tří generací. S pocitem, že jsme já i moji noví kamarádi Udržím čaj tak horký, až si překvapen spálíš jazyk a Za trochu naturalu ti budu věrně sloužit na svůj věk předvedli úctyhodný výkon.

text Řízek, foto Tomáš Zahálka

VČELIČKY

Začal jsem tím, že jsem si do auta vzal dvojitou kávu. Cítil jsem se nevyspale, ale slavnostně a důležitě, třebaže moje role v celé operaci byla doplňková. Coby řidič jsem měl pouze zajistit, že se během tří a půl hodiny dvě osoby, které dělí dvaaosmdesát let, dostanou včas k vakcínám proti dohromady sedmi zákeřným nemocem. Tím moje mise končila a mohl jsem si jít dělat ty svoje noviny.

Hexavakcínu pro Hedviku nejspíš nebylo těžké zajistit, nijak jsem se na tom ostatně nepodílel. Tchánova injekce proti covidu byla oproti tomu společné dílo Štěstěny a jeho čtvrté nejstarší dcery. Ta napoprvé skončila v slzách a ve vzteku podobně jako velká většina dalších, kteří se "svým" seniorům pokoušeli pomocí rezervačního systému zamluvit termín.

O pár dní později však znenadání uspěla, neboť se v nemocnici v Benešově otevřelo několik volných míst (část z nich posléze zrušili).

A vyšlo to hned na pátek. Tchán se tak první dávky dočkal zcela zaslouženě a jen těsně po třiašedesátiletém televizním kuchaři, padesátiletém řediteli zdravotní pojišťovny, náměstkyni ministra s manželem atd.

Čekal na mě nervózní, ale dobře naladěný senior. Jeho nálada a kondice se mírně zhoršily, když jsem jej vyhnal do čtvrtého patra, kde očkování probíhá, po schodech (samozřejmě tam byl výtah, ale na druhé straně budovy). Tchán byl celou situací a možná i nečekaným sportovním výkonem tak vyveden z míry, že si odpustil obvyklé laškování se sestřičkami, což jsme všichni ocenili.

V malé čekárně seděli staří lidé se svými doprovody (a řidiči). Nebýt kontextu a všech okolností, bylo to vlastně docela dojemné. 

A navíc to netrvalo dlouho. Půl hodiny po činu jsme ještě poseděli ve druhé čekárně. Čas nám zpříjemnil můj přítel, lékař Pája, který se zastavil, aby nám povyprávěl zážitky z první linie. A taky o dětech, jak jsou skvělé. A jak nespí. A jak snášejí vakcíny.

Pak už v čekárně nikdo nezbyl, takže jsme vyrazili k domovu a výtah tam opravdu byl. A kdoví, třeba na tchána zbude i druhá dávka, takže ho příště využijeme.

V malé čekárně u pediatričky je vždy teplo a zpoza zdí se ozývá tlumený řev. Přebalovací pulty mají kvůli nařízení vlády omezenou kapacitu, funguje jen každý druhý. Do ordinace taky může vstoupit jen každý druhý rodič i řidič, čekám venku. Nějakého chlapečka velice zaujala Hedvičina sedačka, a kdyby nebyla tak velká jako on, snad by s ní odkráčel. Naše dcera na rozdíl od tchána nemohla být nervózní, protože nic podobného jako včeličku do nohy ještě nikdy nezažila.

Ale už jo. Z ordinace se ozývá mému srdci nejbližší řev, který ani zdi nedokážou ztlumit. S pobrekávajícím dítětem čekáme půl hodinku, kdyby se něco pokazilo.

Tentokrát nepřichází kamarád lékař, nýbrž rodina s krásnými dvojčaty. Tatínek je zjevně expert a mamince vysvětluje, že ti grázlové z nadnárodních firem sem posílají ten čínský a indický šunt a že nic takového do dětí píchat nenechá a ať si to každý na internetu přečte. Maminka nejprve přednášku vyučujícího z vysoké školy života opatrně mírní a pak s výrazem "mám děti s debilem, ale co teď s tím?" už jen přikyvuje.

Jedeme domů. Hedviku bolí stehno a o víkendu bude plačtivá a unavená, ale to se srovná. Tchána bolí rameno, ale nejspíš to večer zapije panákem. Pája pomalu ukrajuje ze své asi 96hodinové covidové služby a těší se na dcerky. Chlapeček si vyhlédl jinou dětskou sedačku. Debil z čekárny zůstává debilem. Všechno je, jak má být, a já můžu do práce.

text a foto Řízek

BOMBA

 
Je to hadička, která vede od sporáku. K bombě. Nebo od bomby ke sporáku, záleží na tom, jak se na to díváš. Musíš otočit kolečko ve směru šipky, je tam nápis "Otevřeno", nespleť to, jinak bys to zavíral. Akorát ta hadička asi bude zpuchřelá, protože tam deset nebo patnáct let nikdo nic nevařil. A co vlastně chceš vařit? My vás nakrmíme.

Tchánovy instrukce byly v podstatě přesné. Ve sklípku u chaty byly opravdu tři různobarevné plynové bomby, od nich vedla hadička a na zemi ležela plastová nádobka zachytávající vodu kapající odkudsi. V nádobce plovaly tři stejnobarevné mrtvé myši, taky zpuchřelé, o nichž se tchán nezmínil. Izolace v plastové garsonce vyplněné vodou zjevně jejich pohyb omezila natolik, že se utopily. Jednočlenný pohřební průvod k popelnici nechal kocoura kupodivu zcela klidným; manželku jsem ke krátkému pietnímu shromáždění nezval a nevzal.

Ne zrovna využívaná chata na vsi sousedící s domem rodičů mé ženy byla záchrana, jak se vymanit z počátečních příznaků šílenství lidí zakonzervovaných do 2+kk. Naše dříve hodnotné diskuse se začaly rychle vyčerpávat. "Víš, jak je taková ta aplikace, která pozná a ohodnotí víno? Škoda, že není něco podobného na druhy psů," říkala jednoho dne žena opřená o parapet při pohledu na lidi a psy a roušky dole ve frontě před řeznictvím a byla to jedna z posledních kapek. Bylo potřeba změnit prostředí.

Vlastně jsem zažíval i jakési těšení se z nadcházejících mikrodobrodružství:

Jak vlezu do temného sklípku, opřu se o poličku a všechno vyskládané jídlo spadne dolů do prachu (řekněme, že to byl prach). Jak se vrátím z ranního běhu a ve sprše zjistím, že z ní nic neteče (všechnu vodu vypily myši). Jak nám tchyně na neutrální území mezi oběma sousedícími pozemky přinese vynikajícího králíka na česneku anebo nejsladší mazanec na Benešovsku. Jak si uděláme vycházku na úplný vrchol Pyšel a cestou budeme v lese poslouchat ptáky. Jak je kocour nepochybně šťastný, i když nemá mimické svaly, když si lehl mezi bledule do jakéhosi ad hoc hrobečku. Jak si budu chtít udělat míchaná vajíčka na pánvi přímo na kamnech, protože tomu plynu fakt nevěřím. Akorát ta kamna se mi moc nepodaří rozpálit, protože ty špalky nejsou tak úplně suché, takže jsou to nakonec spíš sushi anebo tatarská vajíčka, ale jsou naše. Jak to večer působí dojmem, jako by kocour rozvalený v křesle jako pán zamyšleně koukal na hru plamenů v kamnech.

Na chatě získává i dystopie takový malebnější, ladovský nádech. Uprostřed konce světa stojím frontu před menším obchodem pro kutily. Všichni jsme tam přijeli, abychom se vyhnuli frontě před větším obchodem pro kutily. Všichni máme na papírcích propiskou napsané seznamy věcí na přežití apokalypsy. 2x Pepo, Jar, 5x lichořeřišnice, 2x sprchová hubice, 4x angrešt (nebo rybíz). Sázím keře místo těch, které mi uschly, a udržuju mezi nimi navzájem a tchyní bezpečnou vzdálenost. Plyn funguje! Dokonce mi sežehl chlupy na ruce.

Ráno najdu v košíku vedle kamen stočeného slepýše. Předstíral, že je proutí, a strávil s námi klidnou noc. Vypustil jsem ho na sluníčko. Koukám na velkého brouka, který se zjevil ve sprchovém koutě a octl se jak uprostřed mé hygieny, tak uprostřed boje o život (voda už teče). Když se odhodlám mu pomoct, smekne se mu několik nohou naráz a mizí v odtoku, který možná ústí do nádoby, kde jsem našel ty myši. Kdoví.

Chata taky mizí, kocour se na zadním sedadle postaví na zadní, předními se opře o dveře a smutně kouká(me) jejím směrem. Nebo to aspoň tak působí.

text a foto Řízek

FAKTOR KOČKA

Čas od času potřebuje každý z nás vypnout. Naštěstí žijeme v krásné době, kdy si můžeme beztrestně ze dne na den dovolit útěk z civilizace. Pro tuto variantu jsem se rozhodla nedávno já a prchla jsem na chatu, kde jsem chtěla strávit pár dní v úplném osamění. Vlastně spíš ve formátu 1+1, kde tím +1 je náš kocour.

Celé jsem si to představovala ve stylu filmu Jíst, meditovat, milovat. Budu dělat běžné věci, nebudu se stresovat, budu dlouho spát a hodně číst.

Když se mi první den ucpal záchod, který jsem nakonec musela zprůchodnit ručně, myslela jsem, že je to první a poslední překážka na mé cestě k zenu. Chyba. Čekala mě ještě jedna – Pepan. Ten očividně nepochopil, že toužím po klidu, a rozjel každodenní psychedelickou show, která začínala zhruba v půl šesté ráno, kdy se dožadoval jídla osvědčenými metodami – zavírání dveří, skákání na hlavu, nekonečné mňoukání.

Když to nepomohlo, vyčůral se na předložku v koupelně (sorry, mami). Dostal-li nažrat, nevlezl si do pelechu jako každá normální kočka, ale jal se mě přesvědčovat o své bezmezné náklonnosti a furt mi lezl do náruče, když jsem si chtěla číst.

Samostatná kapitola ponorkové nemoci s kočkou je „zvracení“. Když se mi podařilo Josefa na chvíli doslova vykopnout na zahradu, většinu času venku strávil pastvou. Nemusíte být zrovna veterinář, aby vám došlo, co je cílem tohoto spásání. Náš Pepan to ovšem praktikuje ve velkém, několikrát denně. Pak dorazí domů a pozvrací cokoliv kdekoliv. Kdybych byla Koukal, marketingově to vytěžím a sepíšu do bestselleru s názvem Jiný – příběh nesnesitelného kocoura.

Musím říct, že po těch pár dnech se docela těším do Prahy. Problém je, že tam nemůžu jaksi odjet, protože zatímco sepisuju tyto řádky, Pepan někde venku běhá a odmítá se nalodit do auta. Trvá to už zhruba 40 minut. Naposled, když jsem ho volala, zdrhl přede mnou a vylezl na strom. No…tak aspoň jeden z nás si to tady udělal hezký.

text a foto Maruška

POUŠTĚNÍ K VODĚ

Zhruba před měsícem nám pan vedoucí Řízek slavnostně oznámil, že bychom měli tmelit kolektiv, a proto se rozhodl uspořádat teambuilding. Protože oproti jiným oddělením na něj nedostal přidělené peníze (zda vedení usoudilo, že jsme stmelení dostatečně, a peníze proto nedá, nebo to ani nezkoušel, autor tohoto textu už neinvestigoval), oznámil, že to bude u jeho ženy na chatě a bude se tmelit při sjíždění Sázavy. A se strýčkem Doodlem vybral poslední víkend v červnu.

Že byl termín vybrán ve zbytečném předstihu, ukázaly následující turbulentní dni, kdy se pan vedoucí nečekaně vyautoval z týmu. A protože hrdě odmítl nabízenou možnost, aby teambuilding byl, ovšem s účastí svého nového osobního kouče, stal se exvedoucím a teambuiding se změnil na týmauting neboli též týmcrashing.

Zatímco pro pana exvedoucího byl uvedený víkend završením jeho vyautování, pro autora těchto řádků to bylo zase završení týdne zlomenin, který začal v pondělí, kdy se mu rozbil fotoaparát (naštěstí šest dní před koncem záruční doby). Ve středu pokračoval naprasknutím držáku cyklosedla, které upravil a snažil se tvářit, že je vše v pořádku, aby se v pátek při dojezdu domů sedlo úplně rozpadlo vedví. A to zdaleka nebylo vše – jak se dočtete dále.

Úhelné sedmičlenné jádro týmautingu (i s již dříve vyautovanou Veronikou) mělo sraz v sobotu ráno v osm hodin na hlaváku a nalodění dopadlo v pořádku, ač se to možná podle přiložené fotografie nezdá.

Některé ještě zřejmě dlouho po odjezdu zaměstnávala otázka, proč, ačkoli jedeme do Čerčan, jsme nesměli nastoupit do vlaku se směrovkou Čerčany, ale do toho na protější koleji, u něhož bylo uvedeno Tábor. A přestože to vypadá, že jsme vyráželi již v hluboké noci, tak tento dojem způsobuje vinohradský tunel.

Vylodění v Čerčanech dopadlo v pořádku, byli jsme tam o hodinu dřív než ten vlak, který měl uvedeno, že do těch Čerčan jede, a počet účastníků vzrostl na devět. Nalodění do plavidel také proběhlo hladce, až na to, že s autorem těchto řádků nikdo nechtěl sdílet loď, a tak musel jet sám. Pan exvedoucí mu sice opakovaně sliboval půjčit ženu, ale autorova hrdost mu nedovolila to přijmout.  Pravda, ani ona žena tomu od začátku nebyla příliš nakloněna, a když mu na zhruba 30 vteřin sama do lodě vlezla, aby s ním sjela pseudojezík, hned se slovy "Tady je to mokrý" zase uprchla.

Úsek z Čerčan do Týnce nepatří mezi vodáky mezi nejoblíbenější. „Je to volej,“ varoval exšéf předem a měl pravdu. Tedy částečně. Volej to byl, pokud to nebylo skoro vyschlé řečiště, kde jsme se pohybovali s lodí z kamene na kámen. Na trase byly sice čtyři jezy – ale jen jediný se dal překonat způsobem, který by sice někteří jedinci mohli označovat za sjetí, ale sami uznávají, že je to přílišný eufemismus.

(Mimochodem, jak autor těchto řádků posléze zjistil, být sám v lodi mělo i jednu nepatrnou výhodu: byť on sám měl větší ponor, loď měla jen jedno těžiště a při zvolení správné techniky byl někdy pohyb po kamenech a mezi nimi trochu jednodušší). Viz foto.

O tom, jak náročná cesta to byla, stačí sdělit dvě čísla z aplikace Endomondo: Celková vzdálenost 16,33 km (včetně cca 300 metrů do hospody a zpátky) a čas 7:37:46, strávený na trase (tedy včetně hospody v Nespekách - tři hvězdičky z pěti).

Po sportovní předehře tak mohla pokračovat druhá část, kulturně gastronomická, na již zmíněné chatě. Tedy před ní. Tam ve stejnou chvíli jako my dorazila i Anička, která si nechala ujít dobrodružství na vodě, ale zato měla čerstvě zvládnutou zkoušku ze starých německých spisovatelů.

Poté se vytáhl gril a kytary a zapálil oheň. Pan domácí byl neustále vnitřně rozerván a obával se, že jídlo nebude stačit, a měl tendenci doobjednat další od Šárky, která jakožto poslední účastník vyrážela z domova až po osmé. Naštěstí do té doby se ukázalo, že jídla moc neubývá, a tak objednávka skončila jen u sáčku brambor a pár hermelínů.

Snad jen drobná zmínka o kvalitě tamního nábytku: Možná by neuškodilo si pořídit bytelnější sezení než pár plastových křesílek, z nichž na některých se již začaly zřetelně rýsovat letokruhy. Ono nakonec je vlastně úspěch, že jsem na tom křesílku, které stálo na zhruba dvacetiprocentním svahu (tamní ohňokoutek je evidentně zkolaudován jen na komorní skupinky a velice rychle přechází ve strž) vydržel po více než dvě hodiny sedět a ono tak dlouho vydrželo 120 kg živé váhy, než se mu ulomila levá zadní noha a já nečekaně během vteřiny zaujal polohu vleže.

Mezitím zněly kytary, kdy Áďa 1 udivovala tím, že – byť nejmladší účastník – fungovala jako všechny zpěvníky od dob Ztracenky a Niagáry přes Mňágu a Plíhala až po kapely, jejichž jména jsem v životě neslyšel či je hned zapomněl. A oba kytaristé Lukáš a Honza zase udivovali hbitými prstoklady, byť především první neustále opakoval, že se stydí. Anička naopak udivovala koženými botami a oblečkem a k dokonalosti jí chyběl jedině bičík či pendrek.

Další z hřebů pak zařídil Áďa 2 hitem Řízku, Řízku, já tě mám tak rád, Řízku, Řízku, já tě udělám.

Třetí z hřebů pak zařídila sousedka, které na nás ani přes opakované vyhrožování (a naše opakované pouštění hitu Řízek) nezavolala policajty, a tak jsme to znechuceni marným čekáním o půl druhé ráno zabalili a šli spát do chajdy. O kvalitě chaty mluví zajisté to, že její majitel raději šel spát do přilehlé patrové vily ke tchánovi, byť na druhou stranu zase ráno donesl dvě konvice horké kávy i mléko. A k ránu se nakonec dočkali i ti, kteří doufali, že konečně uvidí skutečného pána domácnosti kocoura Pepana, který vše přišel důkladně zkouknout.

Zda jeho kontrola dopadla v pořádku, jsem již bohužel nemohl zaznamenat, protože pak už moje maličkost musela odjet vytvářet hodnoty do rubriky #PokornýhoBizáry. Takže ani nevím, jak vypadají rybí záda a proč Pepan zběsile prchal po ulici.

Zato vím, jak vypadá kompletně rozsedlé kolo. Když jsem přijel domů, šel jsem urychleně ještě před službou vyměnit sedlo. Při tom jsem ale zjistil, že mám uvolněný drát a vlastně dva, až jsem nakonec seznal, že jsou oba zcela vyrvané i s kusem středu zadního kola.

text Mára Pokorný, foto Řízek a Mára

POHANA

Maruška má bezpochyby velký potenciál dosáhnout v životě značných úspěchů. To se nicméně nevztahuje na oblast realitního makléřství. „Chtěla bych vás pozvat k sobě na chatu,“ nadhodila jednoho dne nad sklenkou vína a my s Honzou nadšeně souhlasili. „Je to tam ale dost punk,“ (citace pozměněna uplatněním práva na odpověď) dodala a nám zmizel úsměv ze rtů. Náš vytříbený charakter nám ale nedovolil nabídku odmítnout, navíc takové setkání bylo příslibem neskutečné zábavy. I přesto jsme náš příjezd na chatičku odkládali, co nám síly stačily. Raději jsme čelili nelehké výzvě v podobě kulturní vycházky, kterou nám Maruška naplánovala.

Jednoho by napadlo, že výlet mimo Prahu obnáší mimo jiné očistu od všech hipsterských podniků vyznačujících se pomalou a nepříjemnou obsluhou a mrkvovými pomazánkami v cenové hladině kaviáru – opak byl ale pravdou! Naším cílem byl hipsterský podnik na pobřeží vyschlé Sázavy, kde se Pítrová a Werner stali jedním tělem a duší a slíbili si lásku, dokud je Lukášův smrtelně náročný maraton nerozdělí. Ano, skutečně jsme tu popíjeli něco, co se jmenuje tonic expresso a k tomu si dávali chia pudink. Neb jsem starý pozér, mé nadšení neznalo z hranic. „Líbo, tady bych asi taky chtěla svatbu,“ řekla jsem celá rozněžnělá. „Tak se tady na nějakou stav,“ odpověděl mi můj drahý. Obhlídka rybníka, kde byla Mariana jednou bruslit, a svatebního kostela – dojemný, check!

Horký den si říkal o osvěžující koupel v řece. Řeku jsme sice měli, osvěžující ale ne. Byla to výzva pouze pro odvážné, kteří příliš neřeší osobní hygienu. Přirozeně se toho chopil Řízek, který později nepříjemně zapáchal. Byla to idyla, co si budem, žejo.

Všechno hezký ale musí jednou skončit. Přiblížili jsme se k oné exponované chatě a hovor a smích utichly. O to překvapenější jsme ale byli, když jsme zjistili, že docenti Pítrovi a bakalářka magistra Wernerová (nevím, jak je v této vlastnické struktuře zapojen Lukáš – máte předmanželskou smlouvu?) jsou vlastníky dvou luxusních haciend a malého bazénku. Svou příručku, jak se zbavit filcek, odhazuji v dál. Bazének jsme s Honzou okamžitě ovládli a k radosti všech přítomných předváděli tragickou scénu z Titaniku. Řízek s Jankem se tvářili nechápavě, Mariana zklamaná svými hosty odvracela zrak. Když už jsem se začala obávat, že je vše ztraceno, vyřítil se pan docent se sklenkami sektu na vskutku luxusním plastovém podnose. Takže za tohle dáváme na Bookingu 10/10 a velký srdíčko!

V chatičce vystřižené jak z Báječných let pod psa jsme zasedli k jednomu stolu a má noční můra v podobě deskových her dostala reálné obrysy. Obstrukce a klamání tělem mě tentokrát neochránily a stala jsem se členem týmu předurčeného k prohře – já, Maru, Honza. Přeci jen se mi nějak zdálo, že naše polovičky si nestihly zabít alkoholem tolik mozkových buněk jako my - jejich divoké polovičky. Hra založená na asociacích a přirozené inteligenci ukázala, že moje hypotéza je lichá. V momentě, kdy si tým málomluvících lidí začal spojovat komunismus s lokomotivou, jsem tušila, že se nám nikdy nemůžou rovnat. Bylo to tak, Řízek byl zdrcen a o to spokojenější jsme byli.

Abychom ho utěšili, nechali jsme ho zahrát na kytaru. Provedení oceňuji, selekce však pokulhávala. Chce-li si člověk udržet dobré sousedské vztahy, ale zároveň si pozve mě a Míču, nemůže tam přece narvat Slavíky z Madridu. Mezi naším hlasitým popěvkem „jajajajaja“ a hledáním kastanět se zcela přirozeně ozvalo: „Mariano, jsou dvě ráno, nejste tady sami! Lidi nemůžou spát!“ Jsme slušní lidé, a tak jsme se vyhnuli vulgaritám, zavřeli okno a pouze zpívali sprosté písně, v nichž ústřední roli hrála sousedka Hana, v tu dobu přezdívaná Pohana. Není zač, Marjánko.

Text už je sice dlouhý, ale ještě jsem slíbila, že Řízka pochválím za jeho organizaci výletu na Konopiště. Součástí jeho master plánu byl totální dopravní mindfuck, který spočíval v přesouvání aut, pěšců, vlaků zcela nemyslitelnými směry. Oběd v místním skanzenu tvořeném z lidí a smažených jídel. Smažák jsem do sebe nasoukala dřív, než kdo mrknul, se slovy „sorry, ale u smažáku rozhoduje každá vteřina, to víme přece všichni“.

Celkově hodnotím výlet velice pozitivně. Jen se bojím, že s ohledem na mou hlasitost a prořízlá ústa se chatkový pobyt vol. II příště uskuteční beze mě. Škoda, přitom takový skvělý lidi to jsou.

Výjevy jako Honza v roli převozníka Chárona, hnědý záda, Jan Čenský kupující meloun, grilování a v podstatě i Janko se mi do příběhu nepodařilo zakomponovat.

text a foto: Andre_Mdl (autorka je nejlepší přítelkyní majitele Řízkových stránek, blízkou důvěrnicí Marianky, majitelkou ochranné známky „Hovory z gauče“ a profesionálním hejtrem)

JEDNA MÍNUS

Jednoho dne se narodil malý Vašek, který dostal přezdívku Jáchym. Určitě bude zdravý. O to se u hrdého otce doma postarala řada kamarádů, následně řada přípitků a nakonec nekonečná řada prázdných lahví, kterou přípitky a kamarádi společnými silami vytvořili. Někdy uprostřed noci jsem se nejspíš rozloučil a šel nebo jel domů. Navzdory tomu jsem ráno napsal švagrovi SMS, že teda jdeme na ten závod, jak jsme si tuhle říkali a jak jsme si oba mysleli, že se na to ten druhý vykašle. Když nás tam tedy Maruška odveze. Protože já budu moct řídit tak pozítří.

Švagr měl výhodu. Jeho tým byl stabilnější, neboť měl šest nohou - byl z poloviny psí. Navíc nezapíjel ničí narození. Navíc byl domácí. Nespecký běh totiž odstartoval od hospody, kde má švagr otevřený účet. To mně, přiženivšímu se přivandrovalci, v cíli paní ani nechtěla dát žlutou limonádu na dluh. Přitom jsem byl v podstatě medailista.

Naškrábal jsem naše jména do přihlášky, pak vystoupil starosta a kladl nám na srdce, ať jsme proboha opatrní, protože to klouže. Šestašedesát lidí a nějací psi vyběhli a kolem autodílny a plotu, kde má někdo vystavenou ukradenou ceduli z metra s nápisem Kačerov, zamířili k Sázavě. Spaluji etanol, jsem jako auto z rozvojové země, kde nemají dost benzinu. Místo kol mám kruhy pod očima. V kopci se ze mě začne kouřit. Ale jsem někde v popředí a to je podstatné, což je důležité.

Okolí Nespek dobře znám. Však jsem se tu ženil. Tyhle špičaté kopce ale vidím prvně. Sotva si na ně zvyknu, pouštějí mě šipky s přiblblými motivačními citáty prudkým krpálem zase k vodě. A znovu nahoru. Přede mnou není vůbec nikdo. Možná se ostatní domluvili, že na to dnes kašlou, a skončili po cestě v hospodě. Mně to ale zapomněli říct. Takže se neobčerstvuji, nemám čas.

Blíží se kostel v Ledcích, kde jsme si řekli Ano, ale ne! Blíží se ke mně taky nějaký chlap! Nemůžu se nechat dostihnout, přes pole to rozbalím a, jak zpívají Priessnitz, raději neohlížím se.

Nespečtí byli při vymýšlení trasy líní, vracíme se proto do značné míry po vlastních a i cizích stopách. Po seběhnutí do civilizace se mi začne vracet barva. Vbíhám do cíle a moderátor, který za hodinu, kdy jsme se neviděli, sehnal baterky do mikrofonu, se ke mně vrhá. Informuje mě, že jsem třetí. Já ho informuji, že mi není dobře, protože jsem zapíjel Vaškova Jáchyma. Ale že mám radost.

Budu teď znít asi upřímně jako takoví ti borci, co po písemce zahlásili "To bude průser, vůbec jsem se neučil" a pak dostanou jedna mínus, nicméně za celých 13 kilometrů mě ani jednou nenapadlo, že bych mohl být na pódiu.

A taky nejsem. Hodinu poté, kdy už dorazí i švagr a pes a oba za mě zaplatí žlutou limonádu, která mi zachránila život, je na stupně vítězů volán jakýsi Lukáš Werber, člověk, který není. Dostává diplom pro Lukáše Werbera a celou řadu různých slevových poukázek pro Lukáše Werbera.

Stal jsem se zkomoleninou. Před příštím závodem proto v posilovně potrénuji především vachrlatý rukopis, co kdyby náhodou. A doufám, že se zase někomu něco narodí, aby byla příprava opět optimální.

text Řízek, foto Lucie Tylingr

PRÉMIE

Mám starší zrcadlovku Nikon D90, má upadlá dvířka od komůrky paměťové karty, odštípnutý kus kolečka volby režimů a odlepuje se z ní ohmataná guma. A nikdy bych ji neprodal - i proto, že bych ji prostě neprodal. Jsem spíš prase než fotograf, ale vášnivé/ý.

Pán, který mi v papučích přišel otevřít, je zase spíš penzista než fotograf. V malém bytě na ošklivé Balabence má však skříň a v ní poklad. Fotoaparáty, objektivy, filtry a další věci, jejichž účel jen tuším, odpočívají v originálních obalech, s fakturami a záručními listy a zářící tou černou nebo tmavě šedou novotou. Než si je někdo, kdo zrovna dostal prémie a chce je okamžitě poslat do oběhu, najde v internetovém bazaru.


"Fotím akorát vnoučata a na to mi stačí základní objektiv," konstatuje smířeně a podává mi pevné sklo, které mi tolik chybělo už od té doby, co mě bývalý učitel a stud donutili vrátit škole "dlouhodobě vypůjčený" podobný objektiv. Cvakám pár dramatických záběrů ustlané postele a lampičky. A není nad čím přemýšlet, vyložím na stůl několik tisícikorun a krabici začnu nemotorně rvát do příliš malého batohu. Pána ten výjev zjevně sklíčil. Ptá se, co s tím budu fotit já. "Nevím, asi kocoura," povídám na schodech. Bude ostrý jako břitva a ani za šera se neschová.


Oblékám na omlácené tělo aparátu netknutý objektiv a opravdu hodlám fotit kocoura. (Ženiny akty by mě pravděpodobně bavily víc, ale zatím jsme v tomhle směru nenalezli společnou řeč.) Navíc kocour je na focení zvyklý - a i když se tváří lhostejně, dobře ví, o co mi jde. Pózuje a spolupracuje. Ochotně aportuje předměty a zpomalí, než se autofocus zorientuje ve struktuře jeho varhánkovitého těla.

Nebo dlouhé minuty pozoruje ptáky na lampě přesně tak, aby se obézní holubi dali vyfotit skrz prostranství mezi jeho ušima.


Jindy vyrazíme na chatu a je dobré světlo, akorát tráva i hlína je po zimě ještě chladná a vlhká, když se na ní dvacet minut válím. Pepan zalezl do křoví a předstírá, že je ohrožená plachá šelma, já na jeho hru přistupuji a věrně imituji fotografa z National Geographic. A oba jsme spokojení a připadáme si důležitě.

Jediný, kdo na tom obchodu prodělal, je tak penzista z Balabenky. Než jeho bakelitový objektiv zaostří, vnoučata se mu rozmazaně rozutečou.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška 

PRINC BUZERANT A POHÁDKOVÝ ANALFABET

V takzvaném všeobecném přehledu se cítím celkem silný. Jako když jsem včera v Albertu poučoval prodavačku, kdo že vynalezl síťovku. Třebaže jsem Vavřínu Krčilovi zkomolil jméno, vlastně i příjmení, cítil jsem se přinejmenším jako věrozvěst.

Jenže existují oblasti, v nichž mám nemalé mezery. Často je mi to i líto, ale třeba v astrofyzice, znameních zvířetníku (a co z nich vyplývá) nebo v tom, kdo zrovna chodí s kterým hokejistou, dost plavu. A co nezvládám absolutně nejvíc, jsou pohádky.

Žena občas žadoní, ať jí před spaním povím pohádku (dobře, možná to vypadá zvrhle, ale není. Třeba když je nemocná). Jenže zatímco koukat v posteli do mobilu nebo tabletu by mi šlo (a jí také), pohádky vůbec nezvládám. Není totiž kde brát: Nepamatuju si, která princezna měla kde hvězdu a která byla pyšná, všechny mi připadají pitomé. Jsem rád, že vím, kolik vlasů měl děd Vševěd, a soucítím s ním. Nesměju se ani zlidovělým hláškám z dětských filmů, protože pro mě postrádají kontext. A už vůbec nedávám veškeré ty takzvaně moderní české pohádky, třebaže je moje žena ráda sleduje vlastně celé Vánoce.

Nevím, kde se stala chyba - jestli jsem často ikonické kusy během dětství neviděl, nebo prostě vytěsnil. Tyhle příběhy přitom prostě patří k těm našim středoevropským křesťanským hodnotám, které si musíme hrozně hlídat, a jejich neznalost tak neomlouvá. Každopádně to začíná nepříjemně ovlivňovat můj život.

Zaprvé jsem na silvestra hořel v párty verzi vědomostní hry Český film - když zhruba sedmdesát procent otázek se týkalo filmu S čerty nejsou žerty. V životě jsem to neviděl. Nevím, kdo je Dorota Máchalová. Mohla by to klidně být ta prodavačka z Alberta, nově expertka přes síťovky.

Podruhé jsem narazil před pár dny na návštěvě u rodičů mé manželky. Jejich vnoučata si poslední dobou oblíbila prastaré loutkové divadlo a dožadovala se představení. Zatímco tchyně a žena vyloženě válely (u strhujících příhod prince Buzeranta jsem ani nedýchal napětím), když přišla řada na mě a dvoučlenné dětské publikum ani nedutalo a přišpendlilo svá takřka nevinná kukadla, ukázala se moje nemohoucnost v plné nahotě, obrazně řečeno. Byl jsem fakt v průseru.

Leckterým loutkám po desítkách let nevhodného skladování chyběly končetiny, ale to nebyl náš největší problém. Ten spočíval v tom, že jsem naráz nedokázal vymyslet cokoli kloudného a přitom ještě pohybovat těmi loutkami, každou jiným směrem. A ještě zaujmout ty děti.

A tak jsem zajíkavě vyprávěl neobvyklý příběh o tom, jak bábu na poli, která okopávala řepu, sežral drak Šmak (toho jsem asi ukradl z Hobita, obávám se). Pak drak usnul na mezi - respektive jsem si ho odložil na stolečku, aby se mi nepopletl s nějakými dalšími loutkami, které jsem mohl, ale nemusel použít později. Jenže poté se vzbudil a sežral i dvě kolemjdoucí děti. Holt byly moc neopatrné a jejich zvědavost je dostala na scestí - chtěl jsem tomu dát i výchovný rozměr. Jakože se nemá sahat na horkou plotnu, strkat ruce do výběhu s tygrem, nebo co já vím, co se všechno nemá.

Naštěstí se objevil hloupý Honza, který byl ale náhodou docela chytrý. Rozpáral drakovi Šmakovi břicho klackem a z něj vyskočily baba i dvě děti, všichni živí, protože to bylo relativně krátce po pozření, a žaludeční enzymy tak ještě nedokonaly to, co bych od nich očekával. Zatímco všichni na scéně se radovali a drak počínal tlít, v sále se rozhostilo ticho a zavládla taková ta atmosféra, že už se k tomu radši nebudeme vracet. "Kdo si dá roládu s ananasem?" zachraňovala situaci tchyně.

Navíc si nemůžu pomoct: furt mi ta pohádka svou zápletkou něco připomíná.

text a fotky Řízek