33 KILOMETRŮ PRŮRAZNEJCH ARGUMENTŮ

Polovina národa řeší, zda volit Losnu, či Mažňáka. Druhá polovina, která početně neustále sílí, toho má už po krk - a vyráží na hory. Je teď moderní, že prestižní sdělovací prostředky svým váhajícím čtenářům poradí, koho by měli hodit do urny a proč. A tak vězte, že Řízkovy stránky si vybraly ty hory.

Na počátku všeho bylo to, že jsem se jednou v práci sebral a vyrazil na oběd do kantýny něžně přezdívané Chemička nebo Prasečák. Když tu na mě Černá kronika haleká, ať jdu k nim. Jedeš s námi na běžkách Krkonošskou sedmdesátku? - Proboha, proč? Já? Ste upadli, ne? Jako jedinec bez názoru jsem byl nicméně za necelé tři minuty prakticky ukecán. A na chemickou specialitu jsem prakticky ztratil chuť. A doma tedy neměli radost.

Ten závod prý běží pětičlenné hlídky, což ovšem bohužel neznamená, že bychom se nějak rafinovaně vystřídali. Ba ne, na začátku března nás všechny (tedy i mě) čeká sedmdesát kilometrů přes krkonošské kopce. Což by zřejmě nebylo nic zas tak strašného, kdybychom kupříkladu pravidelně běžkovali. Ale to já třeba ne.

Abychom si to aspoň trochu dovedli představit, vyrazili jsme s kolegou, který tenhle úlet vymyslel, na jeden den do Jizerek na tamní magistrálu. Veslař Mikuláš oděn do trendových červených běžkařských oblečků a maje nejvyšší bruslařský model z manufaktury Jana Fischera - a já, v jedné ze svých plyšových mikin a s lyžemi z půjčovny pravděpodobně progresivní značky Ski Trab, soudě podle názvu východoněmecké.

Ze stadionu v Bedřichově jsme se krátce po poledni vydali strmě vzhůru. Na trati to vypadalo jako na magistrále v odpolední špičce. Mikuláš se odvážně řítil vpřed a pomalejší lidi problikával voláním Stopa! Jeden ho zvlášť brzdil a dělal, že ho neslyší, a tak jej předjel zprava. Nezdařilo se, v odstavném pruhu se vyválel a poškodil svou botu, taky značky Želé. Pomalejší lyžař se mu vysmál, sportovci si navzájem vyměnili nějaké ty debily a hovada. Ale v desetistupňovém mrazu emoce rychle chladnou.

Na běžkách jsem byl naposledy asi předloni, tak jsem radši moc neexhiboval a jel takticky, co bakelit na mých lyžích stačil. Stoupali jsme v protisměru Jizerské padesátky přes Krásnou Máří a Tetřeví boudy nahoru na Čihadla. Předjel nás pouze jediný člověk - ano, musíme si to přiznat, byla to ženská.

Na Knajpě, kam jsme se škrábali bezmála hodinu a tři čtvrtě, vytváříme vrcholové foto a přemýšlíme, co dál. Nakonec sjíždíme dolů do Smědavy. Tam začíná asi kilometrový krpál kolem Jizery a boj o život. Veslař je v krizi, opouští ho dobrá nálada, dokonce se přestal kriticky otáčet za dívčími zadnicemi a jeho sporttester pípá jak kuře na tripu. Když se konečně po asi hodině vracíme na Knajpu, je jasné, že toho bylo ažaž. Kolega pojídá sójový suk, což je energetický gel pro plebs. Moje müsli tyčinka ztvrdla na kámen a vybil se mi kromě těla i telefon! Chci domů.

 Posledních deset kilometrů do Bedřichova je pořád z kopce, nebo aspoň dřív to tak bylo. Tentokrát jakoby tu nakloněnou rovinu někdo zlomyslně pootočil. Vůbec to neutíká. Jak rád jsem se na stadionu v půjčovně opět setkal se svou obvyklou obuví, banánem a občankou!

Nominační závod zakončujeme v Liberci ve fastfoodu s obřím žlutým M. Máme dohromady asi dvanáct hamburgerů (na severu Čech jsou nějaké mastnější než jinde), silácké řečičky a někteří z nás (já ne) i zálusk na servírku Kateřinu. Byť se i servírka snaží, skutek utek, chybí energie.

Najeli jsme s veslařem a Ski Trabem 33 kilometrů. Po sedmdesáti kilometrech bychom tedy teoreticky měli vypadat jen dvakrát hůř. A co když ne? Aspoň budou mít v Černé kronice o čem psát.

text Řízek, mobilní vrcholové snímky Mikuláš a Řízek a mapička Endomondo.com