MAJU A JEHO OTISK

Zničil každou kytku, i když potom blil. Zničil koženku z dveří, a když jsme je nechali opravit, zničil i tu novou, aby nám vysvětlil, že už to opravovat nemáme. Zničil dětské tee-pee. Pil vodu ze záchodu, a Heda se tomu ještě smála. Když jsme ho jednou nevzali na dovolenou do ciziny, nechal nám uprostřed dětské postýlky velmi nevábný, avšak pro všechny další obdobné případy zcela jasný vzkaz. Nepoučili jsme se, a když jsme ho nevzali k moři i tentokrát, dopadlo to ještě hůř. 

Jednou objevil tajný průchod z koupelny na balkon. Stačilo jen prokousat síť. Vzniklý otvor jej navíc při cestě na vzduch i vyčesával. Naučil se sundat pokličku z pánve a sežral cokoli, co nebyly jeho granule, ale nikdy, za žádných okolností nejedl sýr. Nikdo mu nikdy nedokázal vysvětlit princip stolu a stolování. Při vaření vyskočil na desku třeba padesátkrát a 49krát jsem ho shodil a jednou nad tím mávnul rukou. Vylíval nám skleničky se šťávou. Jen tak.

Když po sobě zahrabával bobky, cíleně škrábal do plechového koše a nedalo se to poslouchat. Nosil myši do domu, jen tak. Když se uprostřed noci do domu nemohla dostat Maruška, plakal tak, že jsem se šel podívat, co se děje, a pustil ji dovnitř.

Utlapkával nám břicha, spal vždycky Marušce u nohou a občas jako bych zaslechl i velmi slabé předení (to byla jeho velká panička). Nejvíc ho bavilo hrát si s plyšovou leklou rybou s hýbacím ocasem. Hlavně uprostřed noci.

Ale jeho rajón byla chata. Lovil ptáky a nechával je za dveřmi. Lovil krtka pod zemí a zničil tím víc trávníku než on. Lovil naše nohy čouhající z peřiny ve spaní, než si na nás zvykl a stal se největším mazlem. Lovil panáčky z Člověče, nezlob se a zanechal svůj otisk ve všech červených, s nimiž hraje Heda. 

Zanechal svůj otisk v nás, protože miloval Hedu tou nejčistší zvířecí láskou – nikdy by jí neublížil (občas si akorát s přehrávaným pláčem stěžovala, že ji "packnul") – a ona milovala jeho. Dávali si hlavičky na uvítanou. Jako nemotorný akrobat lezl po její domečkové postýlce, a když jsme prodávali její kočárek, vysáli jsme z něj kilo černých chlupů. 

Ty byly ostatně všude. A neměli jsme kytky a nemohli jsme někde nechat bez dozoru jakékoli jídlo (kromě sýru) či skleničku se šťávou. Zato jsme měli senzačního parťáka.

Vždycky se nakonec odkudsi vrátil, jenže tentokrát to nevyjde. Protože když černá kočka neběží přes cestu dost rychle, je to především její smůla. 

Maju, Mažík, Mažinot, Mažislav, Mažíček je snad někde v kočičím nebi a s Pepanem nejspíš kroutí hlavou nad tím, jak tu kvůli nim bulíme.

text a foto Řízek

PROBLÉM ČTYŘ TĚLES

MUÍČKO! 

TATI!

MAMI!

MUÍČKO!

Mám hrozně rád naši postel, je to jakási kotva a jistota v dnešním složitém světě, ale jakmile se z vedlejšího pokoje uprostřed noci ozvou tyhle výkřiky, všechno se ve mně sevře, protože to zase začíná a naopak sladký spánek, jak jsme ho v předchozích hodinách krátce zažili, bez náhrady končí. 

Jak jsem kroutil hlavou nad zkušenějšími otci a maminkami, jejichž ratolesti se rozhodly torpédovat zasloužený odpočinek rodičů tím, že jim anektují postel (proč se s nimi prostě nějak nedohodnou?), tak přesně tohle se teď děje každou noc.

S tříletou dcerou se ve čtyři ráno velmi složitě diskutuje. Na její návrh, že si mám jít lehnout na gauč, jsem nedávno spontánně zareagoval zbytečným a úplně nesmyslným dotazem: "To myslíš vážně?" Co mi na to asi tak má říct?

Empatičtější žena ji v těchto situacích zpravidla vezme za ruku a odvede ji zpátky do jejího pokoje a počká u ní, až usne.

Mimochodem, kromě toho má Heda také roztomilé období budování interiérových bunkrů, respektive vypisuje zakázky na jejich výstavbu: "Táto, postav bungr." To mi zas tolik nevadí, akorát je potom nesmíme zase bourat, pročež se pak v bytě hůře pohybuje. Což teď ale stejně nechceme, protože chceme spát.

Zatímco ohřívám mlíčko, Heda nezadržitelně míří do dospělácké ložnice a zabírá mou polovinu. Diskuzi o návratu do správné postele razantně utíná.

Tak se aspoň trochu posuň, zaúpím, načež se dítě nepatrně pohne ke středu. Popostrčím ji o dalších asi deset centimetrů, abych neležel jen na tom dřevěném rantlu, přičemž v tu chvíli na posteli přistává kocour, který odněkud přiběhl, protože tohle si přece nemůže nechat ujít. Vměstná se někam mezi a rázem tu řešíme problém čtyř těles. Na dvou metrech. Ve čtyřpokojovém bytě.

Jsem z nich nejstarší a nejrozumnější, ale momentálně bezradný. V kompaktní poloze se pokouším pokračovat v započatém spánku, jenže okupovaný prostor není jediná nesnáz, se kterou je potřeba se vyrovnat: jak takhle mrňavé dítě proboha může takhle šíleně chrápat a funět...?

Nic, vzdávám to a odcházím do obýváku na gauč.

Jenže tam je přece ten bungr.

A nemůžu se na ni zlobit, protože mi ráno namaluje obrázek a na koberec, kde jsem spal, mi přinese nedopitou limonádu ze včerejška.

text a foto Řízek

ŠELMAZEL

Princip práce z domova, známé též pod pojmem home office, odmítá pochopit jak Heda (skáče po mně ve chvíli, kdy se s kolegy přes videohovor hrozně důležitě bavíme o titulní straně a usilovně mačká Delete, když se pokouším zanášet korektury), tak i hlídající tchyně, která tomu vůbec nezabránila. 

Nadto se jala ve třiceti stupních bůhví proč vyrábět povidla, aniž to kdykoli předtím dělala, a žádá mě, abych je tak dvě tři hodinky semtam zamíchal. Zatím neví, že jsme jejich zárodky, už trochu plesnivé, po jejím odletu na dovolenou s tchánem spiklenecky vylili do hajzlu.

Nově se k sabotérům idylické středy na chatě (přece nepojedu do rozehřáté Prahy!) přidala i kavárna v Čerčanech, která měla sice super recenze a jevila se být vhodným alternativním pracovištěm lokálního digitálního nomáda a zároveň útočištěm před povidly, rozdováděnými dětmi a podobnými věcmi, jenže v ní ten den zrovna netekla voda. A korunu tomu nasadilo to zvíře. 

Kocour Maju přezdívaný Mažislav je už součástí týmu, byť je to nepředvídatelný blázen se dvěma základními polohami 1) šelma; 2) mazel, mezi kterými nahodile přepíná, přičemž na chatě zpravidla dominuje ta lovecká polovina jeho osobnosti. Aby ne, doma hubí maximálně moly a koženkové dveře. A spinká paničce stočený u nohou. 

Maju už zredukoval zpěvné ptactvo tak, že se akustický doprovod víkendů na zahradě smrskl na silnici I/3 a autokros v Poříčí nad Sázavou. Troufám si tvrdit, že Heda toho ptáčka, kterého nám donesl přímo k nohám, tak úplně nedocenila. 

Teď se zjevně pustil do hlodavců. První dnešní myš bojovala statečně prakticky celou editorskou poradu (zápas začal někdy u nabídky domácí rubriky a skončil během rozkreslování novin, trval tedy nepředstavitelně dlouho). Ale dopadlo to tak, jak muselo. 

Další kolo turnaje se bůhvíproč přesunulo do domu, kam si další, mnohem menší myšku patrně odnesl. Vyděšené zvíře projevilo dostatek pudu sebezáchovy a schovalo se do škvíry za skříň, které tchyně říká veškosten, a Maju byl namydlenej. Namydlení jsme byli i my, protože nemáme povidla, zato jsme selhali, protože jsme dopustili myší invazi. Bylo nám jasné, že to se líbit nebude.

Chvíli jsem se domníval, že se to nějak samo vyřešilo, a zas jsem se v rámci možností věnoval publikační činnosti. Jenže myš vylezla na tchyninu kytaru a čuměla na mě. 

Jelikož kocour nebyl v dispozici, neboť pracoval na jiných důležitých projektech venku (redukce slepýšů, veverek a lučních koníků), bylo to na nás. Pětaosmdesátiletý děda Láďa záhadně docílil toho, že se myš po asi půlhodině přesunula na záchod. Jako jediný dostupný alfa samec jsem mu nařídil, ať hlídá za dveřmi. Problém byl, že to zvíře tam nebylo, respektive zmizelo z dohledu. Našel jsem ho až úplně v rohu pod štětkou. 

Tím byl jeden problém vyřešen. Zbývala jen maličkost: chytit myš. Respektive dvě: dodělat konečně tu knížku a chytit myš. Na záchodě, pravda, k tomu moc využitelných věcí nebylo. Nakonec jsem se rozhodl využít smetáku. Nevím, co by tomu říkal Srstka, ale chlupatou částí (jak se s ní vždycky dělalo "dej pusu dědovi")  jsem si myšku přidržel a pak ji chytil za vyčuhující ocásek. Odnesl jsem ji pod vzrostlou třešeň a doporučil jí, aby na sebe dávala pozor. A pokusil jsem se zas chvilku něco dělat, než se stane cokoli dalšího.

Když Maju o tři dny později na práh hrdinně přinesl další bezvládné myší tělíčko, připadalo mi trochu povědomé. Ale kdoví.

text a foto Řízek

DUDÍKA

Přijdeš domů a ani nestihneš nic říct, někdo se vyřítí z obýváku do chodby, vrhne se na tebe a zatímco kočka utíká na svobodu, velí "táto, oblíknout" a rozepíná ti bundu, protože tím ve skutečnosti myslí "svlíknout", což může neznalému způsobit nedorozumění, jako když "rozsvítit" může ve specifických případech znamenat i "zhasnout", a do toho ti ona nebo kočka rozvazuje tkaničky u bot. 

Asi jí klesla teplota, protože letí do své ložnice ložnice a křičí "kde je Mažina?" a kocour Maju je samozřejmě venku na chodbě a lítá po baráku. Ale on se vrátí, asi.

Už jsem plně přepnut z pracovní a cestovní do domácí polohy, takže místo "vlastně bych si docela dal nějakou večeři" si pomyslím "papat něco", ale na to teď absolutně není čas, protože Heda, celodenním stonáním už asi trochu znuděná, znovuobjevuje adventní věnec. Nebezpečná věc.

Ten Maruška citlivě a minimalisticky vytvořila s ohledem na kocoura a jeho tendenci sežrat úplně vše aspoň trochu myslitelné dočista bez větviček a dalších potenciálních poživatin, které bych patrně později našel ve stelivu. 

Bohužel je věnec zjevně vhodný až pro děti od tří let, takže první adventní neděle přinesla lehounce sežehnuté, pořád ještě trochu blonďaté vlasy a potom, co jsme bez nehody snědli část oříšků, se teď do středu pozornosti bohužel dostaly červené kouličky. Dají se rozebrat. Dají se i rozebrané strčit do pusy. Dá se to i opakovat a testovat tím reakci rodičů.

Jsou-li rodiče proti, je potřeba činnost zintenzivnit. Jsou-li ještě ostřeji proti, pojďme to dodatečně vyhrotit třeba házením různými předměty. Koulička se rozprskne po parketách a unavená máma i unavený otec zvyšují hlas a to nemáme vůbec rádi. V bytě, kde už jsem konečně pověsil aspoň jednu záclonu, respektive síť na kočku, rezonuje pláč. 

"DUDÍKA!" ječí Heda, protože dudlík uklidňuje a léčí, a je to skoro stejně intenzivní nářek, jako když jsem ji včera cestou od zubařky Kamči vzal na koně a vzal lehce hlavou o futro (ale vysvětlili jsme si to a víme, co příště uděláme jinak). 

Máma vysává podlahu. Když uklidí lux, vrátí se Maju a jedním skokem rozbíjí obří keramickou mísu. Máma zase vysává podlahu a my se asi půjdeme koupat a uklidnit novou oblíbenou hrou Krémy jedou na výlet. 

Kočka mezitím pravděpodobně dojede Hedinu nesnězenou večeři nebo udělá jakoukoli další libovolnou hovadinu a mně se vkrade na mysl, jak je to vlastně pěkné a že se člověk aspoň nenudí. Jako když jsem v neděli celý od bláta, jak jsem ji pořád různě tahal, trochu dojatě sledoval, jak v Senohrabech se startovním číslem 815 vyrazila ze startovního oblouku a za opravdového jásotu davů statečně dokončila svůj první samostatný běžecký závod v kategorii pidižákyně mladší. 

Ale ty kouličky by teda fakt cucat ani rozbíjet nemusela. 

text Řízek, foto Maruška

ČERNÝ VŮL

Černý Vůl je rodiště našeho kocoura nazvaného Maju a zřejmě jej to determinovalo víc, než bylo nutné. Opravdu děkujeme, paní Ivano, nevím, co bychom si bez tohoto zvířete počali:

- Kdo by mi vylezl po židli na krk a okusoval ušní lalůčky a krk?

- Kdo by mě při práci z domova v přímém přenosu během editorské porady drápnul do oka a vyvolal tím lítost mých kolegů?

- Kdo jiný by tady lezl po hlavě do záchodové mísy a pil špinavou vodu ve dřezu, zatímco čisté vody v mističce by se ani nedotkl?

- Kdo by se v noci procházel po indukční varné desce a zapínal ji tlapkou?

- Komu by tchyně říkala: "Magore" a Heda to po ní opakovala jako: "Magoje", protože Heda prostě opakuje všechno a ještě víc si pamatuje, což je varovné?

- Koho bych každý den stopadesátkrát sundal ze stolu nebo z kuchyňské linky anebo z Hedy, aniž by to zanechalo byť jen nepatrnou výchovnou stopu?

- Jestlipak bychom se taky na noc zavírali v ložnici, protože pokud to neuděláme, to hovado začne rochat a svými drápy nečekaně šikovně odstraňovat pokrývku a následně se vrhat na obnažené končetiny?

- Zdalipak bychom se v kuchyni zavírali při každém jídle nebo pokusu o vaření, když by nám pravděpodobně nikdo neskákal do talíře a nesnažil se ukořistit cokoli aspoň trochu jedlého včetně syrových vajec či palačinek s marmeládou (tuhle se třeba prokousal skrz igelit k sýru). Asi bychom taky veškeré nádobí okamžitě nedávali do myčky, protože jinak je tohleto okamžitě vyluxuje. 

- Kdo by v noci budil Hedu tím, že jí skočí na hlavu? 

- Kdo by na chatě ve snaze cosi ulovit, ale spíš jen náhodně projevit něco ze svého magorství vykutal packama obrovskou jámu?

- Kdo by prakticky bez přírazu a absolutně bez důvodu vylezl až na samotný vrchol ochranné sítě trampolíny a pak nevěděl, co dál?

- Kdo by se opakovaně snažil ulovit polystyrenové letadlo?

- Kdo by opakovaně snažil ulovit naše nohy? 

- Kdo by mi vlezl přímo pod podrážku jen proto, abych se pak cítil blbě, že jsem ho šíleně přišlápl?

- A jak by pak zněla první Hedina věta, když by to nebylo: "Táta má kočku"?

text a foto Řízek

KOČIČKA BOŽOLÉ

Nemá to úplně jednoduché. Koukáme, jak řádí, smějeme se mu, ale přitom ho neustále porovnáváme. Náš nový kocourek Maju je černý krátkosrstý produkt vesnického náhodného genetického inženýrství a vypadá prostě dost jako Pepan, až do loňského prosince naše nedílná součást. 

Chudák Maju se čte [mažu]. Vzniklo to takhle: posílali jsme s kamarádkou mé ženě fotky roztomilých černých koťátek, která by u nás mohla najít domov. Maruška si to však nepřála, a tak na ty snímky reagovala zvoláním "Mažu!". Ale ve skutečnosti je nesmazala a pak jsme se shodli, že už je načase.

Když hrajeme s klukama karty, není nic trapnějšího než vymyslet si své jednorázové herní jméno až během partie. Ve výsledkové listině je prázdno a člověka to stresuje. U koček to určitě platí taky, proto bylo potřeba otázku pojmenování vyřešit ještě předtím, než si zvíře odvezeme domů. Protože na to, aby se jmenoval Flíček, jak mu říkala původní majitelka (podle skvrny na diskrétních místech), jsme přece moc neobyčejní.

Měli jsme na to tři dny dovolené. Je pravda, že jsme se během té doby sporadicky věnovali i jiným věcem - takže není divu, že nás nic lepšího nenapadlo. 

Když se to ale napíše Maju, může to znít zahraničně a nepochybně to i něco znamená. Nebo ne? 

Bohužel nás nezachránili ani znalci japonštiny, ani francouzštiny – Majuovo jméno je prostě blbost, něco jako pojmenovat dítě Půlnoční bouře (nechystáme se). 

Když zlobí, voláme na něj Mažino! anebo Mažinote! Ženu jsem dvakrát slyšel volat i Imbecile! 

A zlobí docela hodně, vlastně když nespí, dělá výborné/strašné kraviny, na které už jsem zapomněl, že kočky dělají, dokud nejsou vykastrované a obalené tukem.

Dvacetkrát vyskočí na stůl a já ho devatenáctkrát, zpočátku trpělivě, vrátím na podlahu. Leze do dřezu, protože se bůhvíproč nebojí vody. Nechápe déšť. Nechápe sporák. Hedě během pár vteřin ukradne z talíře kus jídla. Leze na její tee-pee jako nějaká veverka, úplně až nahoru, jak se tam potkávají ty tyče, což by Pepan z ideologických a objemových důvodů nikdy neudělal. Miluje míče a kuličky. S dcerou se perou o hračky. "Moje, moje," upozorňuje Heda, ale nemá drápy. 

A ty má on slušné! V noci střídá dvě polohy, bohužel obě v naší posteli: buďto je to roztomilé oddychující klubíčko, nebo (častěji) predátor číhající na to, až se zpod peřiny vynoří jakákoli část jakéhokoli těla, což je v létě zvlášť příjemné. Dělal tohle Pepan? Nepochybně, ale tak nějak víc s grácií. Nebo jsme to spíš vytěsnili.

Když přijede táta, řeší to po svém a říká mu Božolé. Heda mu někdy říká Kočičko. Majuovi je to fuk, stejně si dělá, co chce, protože beztak na žádné jméno neslyší. 

Ale zasloužil by si nepochybně lepší. Můžeme se o tom někdy i pobavit, ale až DO PRDELE konečně sleze z toho stolu. 

text a foto Řízek