JEDNA MÍNUS

Jednoho dne se narodil malý Vašek, který dostal přezdívku Jáchym. Určitě bude zdravý. O to se u hrdého otce doma postarala řada kamarádů, následně řada přípitků a nakonec nekonečná řada prázdných lahví, kterou přípitky a kamarádi společnými silami vytvořili. Někdy uprostřed noci jsem se nejspíš rozloučil a šel nebo jel domů. Navzdory tomu jsem ráno napsal švagrovi SMS, že teda jdeme na ten závod, jak jsme si tuhle říkali a jak jsme si oba mysleli, že se na to ten druhý vykašle. Když nás tam tedy Maruška odveze. Protože já budu moct řídit tak pozítří.

Švagr měl výhodu. Jeho tým byl stabilnější, neboť měl šest nohou - byl z poloviny psí. Navíc nezapíjel ničí narození. Navíc byl domácí. Nespecký běh totiž odstartoval od hospody, kde má švagr otevřený účet. To mně, přiženivšímu se přivandrovalci, v cíli paní ani nechtěla dát žlutou limonádu na dluh. Přitom jsem byl v podstatě medailista.

Naškrábal jsem naše jména do přihlášky, pak vystoupil starosta a kladl nám na srdce, ať jsme proboha opatrní, protože to klouže. Šestašedesát lidí a nějací psi vyběhli a kolem autodílny a plotu, kde má někdo vystavenou ukradenou ceduli z metra s nápisem Kačerov, zamířili k Sázavě. Spaluji etanol, jsem jako auto z rozvojové země, kde nemají dost benzinu. Místo kol mám kruhy pod očima. V kopci se ze mě začne kouřit. Ale jsem někde v popředí a to je podstatné, což je důležité.

Okolí Nespek dobře znám. Však jsem se tu ženil. Tyhle špičaté kopce ale vidím prvně. Sotva si na ně zvyknu, pouštějí mě šipky s přiblblými motivačními citáty prudkým krpálem zase k vodě. A znovu nahoru. Přede mnou není vůbec nikdo. Možná se ostatní domluvili, že na to dnes kašlou, a skončili po cestě v hospodě. Mně to ale zapomněli říct. Takže se neobčerstvuji, nemám čas.

Blíží se kostel v Ledcích, kde jsme si řekli Ano, ale ne! Blíží se ke mně taky nějaký chlap! Nemůžu se nechat dostihnout, přes pole to rozbalím a, jak zpívají Priessnitz, raději neohlížím se.

Nespečtí byli při vymýšlení trasy líní, vracíme se proto do značné míry po vlastních a i cizích stopách. Po seběhnutí do civilizace se mi začne vracet barva. Vbíhám do cíle a moderátor, který za hodinu, kdy jsme se neviděli, sehnal baterky do mikrofonu, se ke mně vrhá. Informuje mě, že jsem třetí. Já ho informuji, že mi není dobře, protože jsem zapíjel Vaškova Jáchyma. Ale že mám radost.

Budu teď znít asi upřímně jako takoví ti borci, co po písemce zahlásili "To bude průser, vůbec jsem se neučil" a pak dostanou jedna mínus, nicméně za celých 13 kilometrů mě ani jednou nenapadlo, že bych mohl být na pódiu.

A taky nejsem. Hodinu poté, kdy už dorazí i švagr a pes a oba za mě zaplatí žlutou limonádu, která mi zachránila život, je na stupně vítězů volán jakýsi Lukáš Werber, člověk, který není. Dostává diplom pro Lukáše Werbera a celou řadu různých slevových poukázek pro Lukáše Werbera.

Stal jsem se zkomoleninou. Před příštím závodem proto v posilovně potrénuji především vachrlatý rukopis, co kdyby náhodou. A doufám, že se zase někomu něco narodí, aby byla příprava opět optimální.

text Řízek, foto Lucie Tylingr