A pak jsem se dlouze zamyslel a položil si otázku, jestli by to zajímalo i někoho jiného než mě anebo lidi na LinkedInu (které by to ostatně, hádám, taky ve skutečnosti nezajímalo, ale mohli by to lajknout).
A řekl jsem si, že začnu znovu, protože bilancovat se mi ukrutně nechce, navíc to určitě není povinné. A že jenom zaznamenám, co jsem ten den, když mi bylo čtyřicet, vlastně dělal. Jako to činím už od doby, kdy mi bylo asi patnáct. A že to třeba tak má být. A že to třeba někdy později dá dohromady nějaký smysl.
Narodil jsem se v blbý den, na Nový rok nikdo soudný nechce slavit narozeniny. Tentokrát to schytala i tchyně, která se obětavě jala upéct mi v šest ráno dort, byť se octla ve zcela nešťastné konstelaci (na poslední chvíli ohlášená návštěva, silvestr, prosecco, prázdná lednice).
Ráno jsem dostal Hedin dárek: obrázek krásného tříbarevného sněhuláka, podepsána AHED. Taky mi popřála Pražská energetika a jestli prý vím, že se ve stejném roce ČSSR vyhrála nějaké mistrovství v hokeji. A co má být? Ten nevinný vygenerovaný mail mě naprosto neúměrně popudil; hádám, že za to může stáří. Odhlásit z odběru se mi nepovedlo, protože po mně (rafinovaně) chtěli i číslo zákaznického účtu, což se mi teda fakt nechtělo hledat. PRE tohle mistrovství vyhrála.
Jeli jsme za tchyní a tchánem na chatu ve velmi neobvyklém rozpoložení - chystali jsme se s Maruškou (oba!) na běžecký závod. Pravda, bylo to vlastně jen dvakrát kolem rybníka, ale i tak to pro nás bylo sváteční.
Kromě nás také dnes běží na Dvojce novoroční koncert z Vídně, což je v Městečku tradiční program. Tentokrát jsme si našli teleskopické drbátko a hráli si na dirigenta, čímž jsme si to zpestřili. Čočka byla akorát tak kyselá a dort umně maskoval, že krém byl ve skutečnosti z pomazánkového másla a z prázdné lednice. Ale každý jsme nějaký.
Vyrazili jsme pak na Konopiště a v autě naneštěstí hrálo něco, co prodělalo lobotomii a co se jmenuje Štístko a Poupěnka ("skáčeme, skáčeme, pořád skáčeme, a když doskáčeme, zase skáčeme"), na rybníku se bruslilo, Hedě vadil zvuk z repráků (aspoň vidí, jaké to je) a vlídní mufloni se pásli naproti restauraci, v níž lidé pojídali mufloní steaky.
Na startu jsme si dali pusu, protože dál musíme každý zvlášť. Tedy, nemuseli bychom, ale mému návrhu, že se poběžíme spolu, se žena samozřejmě vysmála, neboť zná mě a mou legendární týmovost.
Pustil jsem se do toho nerozvážně, protože mě pata nechala celkem být, což jsem považoval za svým způsobem dárek. Zatímco dorostenci prchali, přede mnou se leskl led na hladině a šediny jiných závodníků. Pak jsem se na to už nemohl koukat, dostal jsem se před ně a najednou jsem byl sám, zamával jsem Hedě a babičce a pustil se do druhého kola.
Nikoho jsem nedohnal, nikdo se ke mně nepřiblížil, jen několik pejsků na novoroční procházce. Taky jsem nezrychlil, ale ani nezpomalil. Což, jak jsem posléze překvapeně zjistil, vyústilo dokonce v pódiové umístění. O pouhý den jsem se posunul mezi "muže B". Snad poprvé v životě bylo datum narození nepochybně výhodou.
Popadl jsem Hedu a šli jsme podpořit Marušku do závěrečných metrů. A šli jsme spolu na čaj a tatranku, jako praví závodníci. Za třetí místo mezi beta samci a za mrznutí při čekání na vyhlášení jsem vyfasoval dva vstupy do saunového světa, čímž moje popularita v rámci užší rodiny skokově vzrostla. Se Štístkem a Poupěnkou ("kdo umí, nečumí, to se přece rozumí") jsme dojeli na chatu, umyli se a ohřáli a pokračovali domů.
Tam mi dvě břišní tanečnice předaly letenky do Istanbulu, kam pojedeme na výlet. Děkuju! Heda řádila na gauči s bronzovou medailí na krku a fotila selfíčka, kočka po ní střídavě skákala a jezdila na koloběžce, jedl jsem pomazánkový dort na střídačku s tatarákem, sledoval ten komorní mumraj a měl jsem najednou pocit, že se mi vlastně povedlo tak nějak všechno.
text Řízek, foto Ř, a Maruška
Žádné komentáře:
Okomentovat