MAŠKARNÍ PLES Z WISHE

Na žurnalistice mě ze všeho nejvíc kromě mé budoucí ženy bavily fotografické předměty vedené Alenou Lábovou a Filipem Lábem. Byli to výborní učitelé. Dokázali nám předat nám aspoň kousek své erudice a nadšení a chodit po Hollaru se zrcadlovkou (či dokonce praktikou) kolem krku znamenalo, že člověk patří tady k téhle skvělé sektě podivínů z temné komory a okolí, což mi přišlo cool, i když jsem chodil v rejoickách. 

Navíc ty předměty byly fakt zajímavé, na rozdíl od řady jiných kravin, co nás tam učili.

Jakkoli jsem si vážil všech spolužáků, kteří dokázali ztvárňovat hluboká sociální témata a objevovat úplně jiná a neotřelá a dopouštět se při tom až umění, utíkal jsem ve svých školních projektech raději k bizárům, které jsem dobře znal. 

Fascinovala mě třeba estetika hanspaulské ligy jako něčeho, kde se snoubí nedokonalost těla s emocemi a vůlí za každou cenu vyhrát, i kdyby to mělo znamenat posun z jedenáctého na desáté místo v poslední lize. 

Byl jsem navíc skálopevně přesvědčen, že tenhle svět končí, podobně jako zahulené hospody s obsluhou nahoře bez. Předpovídal jsem nepochybně, že tenhle rudimentální částečně chlapský typ vyžití brzy vytlačí squash, virtuální realita, karbonová silniční kola nebo vytrvalostní běhání v upnutých legínách.

Byl jsem pak velmi pyšný, když moje zrnité snímky plné škváry a obtisknutých míčů na stehnech tělnatých lidí, kteří v běžném životě opravovali tramvaje nebo seděli v kancelářích, ale na malém hřišti se konečně mohlo probudit jejich opravdové já, zdobily vedle toho skutečného rozmazaného umění chodby Hollaru. Lábovy nebylo možné podezřívat z protežování či z toho, že by je moje téma jakkoli zasáhlo nebo aspoň interesovalo, ale přistupovali k těm fotkám vyloženě vlídně, konstruktivně a četli je tak, jak jsem chtěl. Byli opravdu skvělí. 

O sedmnáct let později náš hanspaulský FC Forejt po premiérovém postupu do páté ligy posílil, čímž mé šance být jako poslední aktivní spoluzakladatel ještě nějak herně platný dále zeslábly (kontrast mezi našimi výkonnostmi narostl). Vysomroval jsem proto od kolegy a spoluhráče Kuby jeho profesionální přístroj, abych nemusel jen s kelímkem stát u čáry a nesměle svým slaboučkým hlasem volat "do toho, do toho" a abych zjistil, jestli tam to kouzlo pořád je.  

Na škole jsem téměř vše fotil černobíle (nebo spíš to dodatečně převáděl do odstínů šedi), neboť kromě toho, že jsem byl pozér, jsem tušil, že moji guruové ty barevné fotky moc neuznávají. Oba týmy pozdě večer (ano, ISO 10 000 nám udělá moc krásné digitální zrno) nastoupily v odstínech zeleni, což se vyřešilo tak, že moji spoluhráči vyběhli v podkladových tmavých termotričkách, než o poločase kustod, pokladník a srdcař donesl rozlišováky. Proto to na fotografiích vypadá jako maškarní ples z Wishe.

Kuba mi s lehkou nedůvěrou a rychlou instruktáží předal redakční Sony a střeďák, protože aby přinesl větší dělo, na to už jsem si vzpomněl moc pozdě. Protože mu bylo jasné, že to po mně bude promazávat, vypnul mi sekvenční snímání. 

To jsou každopádně jen technikálie, protože pro mou ad hoc obrazovou reportáž bylo důležitější, že náš tým narazil na (obdobné) debily z Greenhorns, takže se druhé kolo páté ligy stalo nasazením i emocemi ekvivalentem hodně nervózního finále mistrovství světa. 

Když se ukázalo, že to ještě vůbec nezvládá rozhodčí, tetelil jsem se, že sice kamarádi budou mít možná zlámané nohy, ale že si pak budou moct v nemocnici na mobilu prohlížet skvělé fotky.

První gól na sebe nenechal dlouho čekat a byl samozřejmě úplně směšný, protože nebylo vůbec jasné, jestli se vůbec hraje, neboť míč možná byl, možná nebyl za čárou. Soupeřův hráč nejistotu ale skvěle vyřešil tak, že odkopl míč přímo do našeho útočníka, od nějž se už opravdu dostal za brankovou čáru.

Druhou, tentokrát opravdu neplatnou branku jsme dali asi v přerušené hře, ale že byla přerušená, jsme se vlastně spíš dodatečně domluvili, než že by to rozhodčí nějak určil. 

Úroveň hry se propadala s tím, jak stále víc hráčů na hřišti zapomínalo, že mají vysokou anebo vůbec nějakou školu, možná s výjimkou školy smyku. Někde mezi fauly a kreativními i nejhrubšími nadávkami soupeři vyrovnali, pak pár lidí dostalo žluté karty, když celkem výstižně pojmenovali rozhodčího, a zapamatovatelný mi přišel moment, kdy zelená sedmička, i na poměry týmu vyloženě duševní titán, řvala směrem k naší lavičce doslova: "Huehuehue", aby tím ilustrovala svou domnělou intelektuální převahu.

V druhé polovině hrál Forejt dokonce přesilovku. Jestli jsem to správně pochopil, tak za to, že soupeřův hráč dvakrát během pár minut zcela nesmyslně chytil míč do rukou. Jenže přesilovku samozřejmě vůbec neumíme, takže jsme snad celkem všichni uvítali, když se vyloučený hráč zas po deseti minutách vrátil, protože to bylo znamení, že ta násilná bramboračka už mířila k nerozhodnému konci. Jenže chvilku před koncem Forejti ještě vyrobili chybku a Greenhorns nás opět, potřetí v historii porazili a mohli se smát, ale oni se spíš chtěli prát. 

Kuba probral a učesal moje fotky a vytvořil z nich akční výřezy, což z něj dělá minimálně spoluautora. Co by na ně řekli Lábovi, se už bohužel ani teoreticky nedozvíme, ale jako dokument toho, že se život sestává z krásně zbytečných rozmazaných a zrnitých okamžiků, a proto je potřeba do všeho jít po hlavě naplno a pak se sám sobě smát, to myslím funguje. Huehuehue.

text Řízek, foto Ř. a Kuba, všechny fotky jsou tady

BOUDO, BUDKO

Schovej to, prosim tě, přece teď nemáš pracovní dobu, napomenula mě tchyně u nedělní večeře, když jsem místo dědovy proslulé číny kontroloval, jestli nám v Deníku N něco zásadního nechybí. 

Až do pátku chybělo, a to byl ostatně důvod, proč jsem toho v pracovní době moc neudělal. A o tom bude dnešní příběh.

Za těch sedm a půl roku v této skvělé redakci jsem seznal, že nic jako pracovní doba neexistuje a že její život je vlastně extrémní případ kohabitace hlasitých a veselých lidí, kteří milují slovní hříčky a zpěv ad hoc písní, jimiž glosují aktuální dění, s těmi, jež by se před nimi nejraději ukryli někam do ticha a tam si soustředěně tvořili, kdyby tedy bylo kam. Mezi nimi se plynule přelévá několik trollů, jimž se nikdy nedá nic moc věřit, tím méně ohleduplnost k jedné či druhé grupě. Což jsem ostatně i já. 

Když od jednoho z nich ve středu přišel nenápadný podnět – odkaz na bazarovou protihlukovou telefonní boudičku –, preferované čtení bylo brát to jako takové rýpnutí do dlouhodobě neudržitelného neřešeného stavu. Asi sám nečekal, že se pro to někdo nadchne, a že pro to dokonce zajistí financování. 

Takže se Prokop nejspíš dost divil, když jsem se na něj téměř okamžitě obrátil s prosbou o pomoc s rozebíráním a přepravou boudy, když už s tím přišel. Výhodná cena měla totiž svoje opodstatnění - bylo třeba odvézt si ji sakra rychle. Ale na místo skutečně dorazil, stejně jako můj kamarád Franta se svou dodávkou, z níž se linula oblaka namodralého dýmu. To je jako jet na hory v roce 2002, poznamenal sarkasticky i obdivně Prokop a úplně přesně trefil zlomek využití legendárního univerzálního stroje.

Oproti tomu sofistikovanou boudičku využívala reklamní agentura, která už nechce být korporát a stěhuje se do menšího. Opouští tedy krásné prostory věžáku kousek pod vrcholem pankráckého kopečku, jež vypadaly jako téměř dokonalý newsroom, dokonce se tam válela i spousta nedopitých lahví. Měli jsme včera rozlučkový večírek, poznamenala omluvně sympatická paní, s níž jsme to celé domluvili, a nabízela, jestli nechceme něco dopít, já jsem jí na oplátku nabízel, jestli si nechce koupit předplatné. Tady to celé mohlo nabrat úplně špatný směr, ale čistě z respektu k tomu, co nás čekalo, jsme se nabízeného alkoholu ani nedotkli. A taky to vlastně bylo v pracovní době. 

Bouda byla stavebnicí, nicméně poměrně sofistikovanou (návod měl 26 zastavení a spoustu poznámek drobným písmem). Bylo to těžké lego, a to v každém smyslu. Třeba ty tlusté skleněné dveře, to bude radost tahat po schodech. Ale takhle daleko ještě opravdu nejsme. Prvních pár minut jsme kolem ní chodili v uctivých kruzích a přemýšleli, kudy do toho proniknout. Samozřejmě jsme nejvíc spoléhali na Frantu, protože my dva zbylí máme ruce dozadu a netajíme se tím. Nakonec jsem to byl kupodivu snad já, komu se podařilo odloupnout první zásadní kus.

Zatímco se pomačkaní reklamní kreativci trousili pro svoje osobní věci a u kávovaru dojížděli včerejší dorty, boudy ubývalo. Opět se dostavil pocit radosti z fyzické práce, na které mě asi nejvíc baví to, že se člověk může soustředit jen na jednoho aktuálního nepřítele, překážku, kterou je potřeba důstojně překonat, a nic jiného neexistuje. Nepotřebuje plánovat, schůzkovat, odpovídat na maily a prioritizovat, na mobil se práší, prostě jen najít správně velkou hvězdičku a vrrrr! a nazdár, z boudy je kabrio, koukejte na mě, kamarádi borci. Moje radost z toho celého je vždy okamžitě vystřídána vystřízlivěním, že bych si rukama nevydělal ani na slanou vodu. 

A pokud jde o stěhování, to bych rovnou i něco doplácel, protože horní polovina mého těla se při tom všem běhání nějak zapomněla osvalovat. 

Ta hezčí část práce zkrátka skončila, zbýval přesun. Byli jsme celí zarudlí a byli jsme rádi za rudly. Nebyla to totiž běžná překližka, ale nějaká kouzelná a strašlivě těžká. Z běžné překližky jí zůstaly jen třísky. Sklo zase ve zpocených rukách nečekaně klouže a koho by napadlo vzít si rukavice? Frantu. Ten pokaždé jen trnul, když jsem si za chůze eskamotérsky vyměňoval unavené ruce, přičemž jsem si břemeno přidržoval jen hlavou.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsme nic nerozbili. Prokopa na pozici pomocných speditérů v redakci vystřídali mj. věhlasný politický geograf a editor víkendové intelektuální přílohy. Adélu jsme nejtěžších kusů ušetřili, ač se nás snažila přesvědčit, že jako skautka odtahala spoustu podsad. Vynést to do třetího patra bylo logicky horší než snést to ze druhého, na druhou stranu už jsme svého nepřítele dokonale znali. Sestavit ho do původní podoby na zcela odlišném místě už byla v podstatě brnkačka (tedy hlavně pro Frantu) a to celé nám zabralo jen asi osm hodin. Pocitově to bylo asi jako jedna porada.

Hrozně mě bolí záda a další neexistující svaly, ale mám z toho vlastně radost. Uvnitř se opravdu soustředí ticho a klídek, ale je to hlavně tím, že má druhý zástupce šéfredaktora volno, a tak zatím nezazní Reklama na ticho ani Enjoy the Silence. "Dnešním dnem jsme se definitivně stali korporátem," komentuje boudu další z reprezentantů trollů a opět nevím, jak moc tu jízlivost myslí vážně. Já se spíš obávám, že se tady dál bude zpívat a že je to dobře. 

text a foto Řízek

ZPOMALENÉ ZÁBĚRY

- Koho teď máte?
- Deník N.
- Ti jsou asi nejhratelnější, ne?
- No, říká se to.

Na pánském záchodě v berounské hale jsem během futsalového turnaje novinářů omylem vyslechl konverzaci, kterou jsem vyslechnout nechtěl a která by ve správném sportovním filmu byla přesně tím momentem, kdy by se podceňované mužstvo jamajských bobistů nebo jakýchkoli jiných -istů prostě vzmohlo, zařvalo nějaký motivační pokřik a pak za zvuků pompézní, ale zároveň i trochu jímavé hudby (doprovázené zpomalenými záběry) slavně zvítězilo. 

Akorát že to se vůbec nestalo: vrátil jsem se ze záchodu na hřiště a prostě jsme zase prohráli, tentokrát s Hospodářskými novinami, jež, při vší úctě, také nepatří k favoritům každoročního turnaje. 

Jak se stalo, že jsme otloukánkem a že nás soupeři považují spíš za kuriozitu? Tak předně je to dané tím, že jsme tam nikdy nic extra nepředvedli, vyjma legendární loňské rvačky s Primou. Taky máme místo dresů trička, což rovněž svádí k podcenění. 

Ale především je to tím, že zatímco v ostatních týmech se dají fotbalisté spočítat obvykle na prstech jedné ruky (což u malého fotbalu stačí), u nás na to bohatě stačí prsty dva – z čehož jeden nehraje, protože už přece ukončil kariéru a bude nám dělat trenéra (díky). 

My ostatní se sice strašně snažíme, ale takhle to většinou v životě nefunguje: jeden třeba strašně srandovně běhá, zato se mu nechce střídat, další dva jsou zcela nezdraví a přišli jen proto, že si dočista neopodstatněně myslí, že to celé nějak zachrání, další má na nose křehce vypadající brejličky a na nohou bizarní bílé tenisky. 

A fotbalisté z jiných týmů nikoho z nich nepustí k míči, což je právě ten problém. 

Postupně prohráváme s Deníkem Sport, zmíněnými Hospodářkami (tam aspoň chvíli vedeme, byť naše branka byla v podstatě vlastní) a nakonec i Novinkami. Když už to vypadá, že jediná radost budou výpečky v místní restauraci, protože nám zbývá jen nic neřešící zápas s bývalými kolegy z Aktuálně, objeví se příběh. 

Doteď celkem úspěšné Aktuálně potřebuje bodovat, aby si udrželo šanci na postup, jenže na hřišti máme od začátku překvapivě navrch. Honza na pozici posledního obchází dva hráče. Prokop mě najde přihrávkou a já při svém asi třetím kontaktu s míčem na turnaji poprvé střílím a míč projde skrz brankáře a nesměle se plazí někam do prostoru sítě, kam jej raději ještě uklidí pohotová bílá teniska. Náš početný fanklub propuká v jásot. 

Naše branka naopak odolává a ze snahy Aktuálně je křeč. Zkontroluju kotník mého kamaráda a nejlepšího střelce turnaje Jakuba, ale on ví, že to nedělám schválně, že jsem jen trdlo. Pak jdu najednou sám na brankáře a trefuju ho, což je moje poslední střela v turnaji. Těsně před koncem ale rychle rozehrávám aut na rozběhnutého Tobiáše a jeho neuvěřitelná obuv se ani tentokrát nemýlí a míč pomalu doklouže až do branky. "To byl můj první soutěžní gól od roku 2014," líčí hrdina později v šatně na improvizované tiskové konferenci.

Smějeme se na naše fanoušky o to víc, že díky druhému gólu kupodivu nakonec ani nejsme poslední. Celé to končí zpomalenými záběry na vepřové výpečky a loga Deníku N.

text Řízek, foto Deník N

BEROUN

Beroun. Nechce se mi tam, nemám na to místo dobré vzpomínky - spoluhráč (!) mi tam před několika lety zlomil prst tak kvalitně a následná zdravotní péče byla natolik podařená, že bude navždy křivý (ještě jsem se s tím úplně nesrovnal). Navíc jsem nemocný, s přestávkami už asi měsíc kašlu a chrchlám.

Na druhou stranu je mistrovství republiky ve futsale novinářů jakousi tradicí, respektive jedna z akcí, kam rok co rok chodím, aniž bych už vlastně přesně věděl proč. Začalo to tak, že někdy dávno, kdy se ještě na titulních stranách časopisu Týden objevovaly i jiné věci než Jaromír Soukup, mě tehdejší šéf sportovní rubriky jako nadějného eléva vzal s sebou, abych jim chytal.

Protože novinařina je v českém podání dost fluktuační povolání, postupně jsem se na stejném postu ve stejném Berouně octl v různých dresech, až jsem skončil úplně bez dresu, protože Deník N hraje zápasy v černých trikách bez čísel, což svádí k podcenění, a já jsem brankářské věci postupně vyházel a poztrácel. Budu si muset vzít nějaké své běžecké hadry a doufat, že to nikdo nepozná.

V sobotu ráno je mi zrovna lépe, Maruška protočí panenky a vyrážím na sraz.

Tak jsme tu a je to tady stejné. Akorát vyměnili moderátora u mikrofonu, což byl náš tradiční zdroj zábavy, protože znal asi dva hráče jménem a ostatním vymýšlel různé padnoucí přezdívky, třeba tělnatému brankáři v zářivém dresu neřekl jinak než Růžový panter. I během zápasů hraje muzika, asi aby byla atmosféra, ale nějak to nepomáhá, protože první tři mače končí 0:0. 

Góly začnou padat až těsně před naším vstupem do turnaje. Hrajeme se Seznamem, kam přemigrovala část HN, nezdají se být příliš silní. To my samozřejmě taky nejsme. První polovinu desetiminutového utkání držíme krok a jediní dva naši skuteční fotbalisti Prokop a Tomáš mají velké šance. Seznam nás pak překvapí po rychle rozehraném rohu a v závěru ještě zvýší na 2:0 a my se můžeme jít klouzat. Minimálně na hodinu, než na nás zas přijde řada. 

Proti regionálnímu Deníku opět nejsme favorité. Vzdorujeme zhruba pět minut, než se nám to začne sypat. Prohráváme 0:4 a mohlo to být asi i horší, každopádně jsme se velmi rychle zbavili veškerých nadějí na postup do semifinále, takže se nám třeba bude hrát lépe. 

Jdeme na oběd, protože máme zas asi hodinu pauzu. Část týmu dává guláš s knedlíky, ti ambicióznější "dietní" kuře s bramborem.

Třetím soupeřem je Prima, která na rozdíl od nás ještě postoupit může. Musíme něco změnit: Tomáš navrhuje, abychom si vybrali opačnou stranu než dosud. A funguje to. Nebo ty knedlíky. Ač to nikdo nečekal, dáváme první gól. Pak se ale jeho autor nechá po faulu na minutu vyloučit, soupeři v čele s Kubou z bývalého Týdne, který tohle celé vlastně způsobil, nás zmáčknou u branky a nakonec se jim s naší vydatnou pomocí podaří vyrovnat.

Jenže krátce před koncem druhý z našich fotbalistů promění brejk a všichni jsme z toho u vytržení, nejvíc mírumilovný kolega Michal, kterému agresivní protivník roztrhne dres, respektive tričko se zvoláním: "Co tady stojíš?!". Se závěrečným hvizdem přichází strkanice, o které se v kuloárech bude mluvit nepochybně víc než o našich výkonech, neboť z toho existuje video. Pro záznam dodávám, že hlavní aktéři se skrze mediátora (mne) navzájem omluvili.

Máme radost, protože už nebudeme tak trapní. V posledním zápase, jak po chvíli zkoumání zjistí i moderátor, nám ani Hospodářským novinám o nic nejde, leda o čest. Ze druhého místa postoupí Seznam, i kdybychom se rozkrájeli. Bereme si každopádně zas tu lepší stranu a dáváme gól z první šance, Michal s natrženým trikem posílá do branky míč, který se k němu odrazil od tyče. Soupeři kupodivu reagují tím, že odvolají brankáře (sport v HN nikdy nebyla úplně silná stránka, ale to ani u nás), což se jim po chvilce vymstí a pak ještě jednou - kolega Prokop dává dva góly z vlastní poloviny. 

Končíme třetí ve skupině, což je tak akorát. S dětmi našeho trenéra Honzy ještě chvilku blbneme na hřišti, kam se teď nikdo nehrne, a pak, zatímco kolegové vedou pozápasové rozbory, mě svezou na vlak.

V kupé sedí pán a na mobilu kouká na biatlon, bohužel mu to zpravidla před střelbou spadne, jak se vlak plazí kolem Berounky, kde není signál. I tak jsme oba se svou sobotou spokojení.

text Řízek, foto organizátoři Chance Press cupu

S PRSTEM A BEZ NÁBOJE

Jaká je pravděpodobnost, že si na stejném turnaji po dvou letech podruhé zlomím prst? Přemýšlel jsem o tom ve chvíli, když se ze stříbrného passatu, na který jsem čekal a nesměle mával na parkovišti K+R na Kačerově, vyhrnuly dvě úplně cizí ženy. K mému překvapení vůz odjel dál beze mě. 

Ale dopadlo to celé dvojnásobně dobře: v dalším stříbrném passatu, interně přezdívaném Mašinka Tomáš, už seděli novináři z Deníku N v přestrojení za fotbalisty. A ten prst, který už bude navěky křivý, tentokrát zůstal aspoň celistvý.

Zbytek je už vlastně méně důležitý: v Berouně se hrál šestnáctý ročník futsalového turnaje novinářů. Loni jsem chyběl a aniž by moje účast něco změnila, byl to podle všech indicií průšvih – vejtahové z Primy třeba v samooslavném textu neváhali používat obraty typu "beznadějně poslední Deník N". Dali jsme, stejně jako předloni, kdy mě vlastní hráč zmrzačil, jedinou branku a ani jednou nevyhráli. 

Takže i letos jsme tam dorazili opět v pozici těch, od nichž se vůbec nic nečeká, snad jen že zaplatí tisíc korun za startovné a ukážou na mobilu, že jsou očkovaní. Tentokrát nás bylo komfortních devět, z čehož třeba dva tři měli s fotbalem vážnější vztah než my ostatní. A někteří z nich si navíc ještě veřejně masírovali bolavá třísla.

Samozřejmě to nestačilo: sotva jsem si po hrozně dlouhé době navlékl rukavice a den staré sálovky zakoupené za nekřesťanských 550 korun v Decathlonu, vletělo na nás Aktuálně a naše taktika "dáme ty horší dozadu a ti lepší budou dávat góly" se ukázala jako nefunkční. Ve druhé minutě jsme byli už za stavu 0:1 svědky velmi srandovního obranného zákroku našeho Michala a v prázdné hale, protože komentátor zrovna mlčel, bylo krásně slyšet plesknutí ruky o míč a naopak. Penaltu jsem chytil naposledy asi před deseti lety a série pokračuje; zápas skončil 1:3 a my měli čtvrthodinu na to se sebou něco udělat. 

Do zápasu s Novou jsme nastoupili se zásadně reformovanou taktikou "ti dobří budou bránit a ti ostatní budou dál od naší branky". A ono to docela fungovalo. Tomáš, předtím řidič stříbrného passatu a jinak i hráč třetí hanspaulky, pak okopáván prošel středem hřiště a vstřelil první vítěznou branku od založení Deníku N. Na oslavy nebyl čas, protože jsme se ještě museli probránit do konce.

Teď jsme měli pauzu delší, skoro dvouhodinovou. Dost času tedy bylo nejen na automasáž třísel, ale i na postupovou matematiku. Zase nám nepomohlo Aktuálně, které remízový zápas s Lidovkami ztratilo v úplném závěru divným gólem přes celé hřiště. Tím nám bývalí kolegové z Karlína určili, že proti stejnému soupeři nutně musíme vyhrát, jinak jedeme domů (dobře, ještě oběd a pivko). 

Vynikající komentátor, protože nás má zafixované jako lemply, prohlásil, že náš zápas o bytí a nebytí "nebude mít žádný náboj", což se nás dotklo. Na druhou stranu, ten náboj trval jen asi polovinu utkání, kdy jsme drželi aspoň remízu. Pak se Lidovky ujaly vedení a záhy poté se to celé rozpadlo. Začalo to silně připomínat úvod našeho vystoupení na turnaji, akorát místo chaosu a bizarní penalty jsem tentokrát já místo na některého z našich útočných es hloupě rozehrál na tísněného Vaška, což mi hned po zápase naštvaný automasér vytkl, a bylo to beznadějných 0:2. A tečku obstaraly ještě jesle v poslední sekundě utkání, kdy už mí kolegové na druhé straně hřiště patrně přemýšleli, jaké že to mají číslo skříňky a ve které kapse mají poukázku na oběd v restauraci, protože já jsem o tom rozhodně už přemýšlel.

Prý nakonec vyhrály Novinky a považují to skromně za Nagano, my jsme každopádně nebyli poslední. Skončili jsme totiž zhruba šestí, na roveň s chvástaly z Primy disponujícími opravdickým Šebrlem.

V berounském pivovaru mi omylem přinesli malé cyklopivo a ve vlaku, který mě vezl domů, jsem nejspíš nechal kamarádovu půjčenou pletenou čepici (promiň). Celkově mi to přijde jako přijatelný výsledek, zanechali jsme určitě pozitivní dojem. A teď si ještě počkáme na výsledky PCR testů.

text Řízek, foto Chance press cup

KRISTÍNKA IBA SPÍ

Opustil jsem bublinu, komfortní zónu, pohodlí domova i bezpečí velkoměsta a jedu poprvé přednášet (rozuměj šířit bůhvíkým – nejspíš Sorosem nebo Bruselem – placenou pravdoláskařskou ideologii) studentům gymnázia městečka skoro na hranicích. Dozvědí se, jak vypadá práce novináře. Nebo aspoň to, jak vypadá nervózní, potící se novinář.

A já nervózní jsem. Natolik, že jsem posledních pár dní špatně spal i psal, a když jsem zrovna špatně nespal, chystal jsem si epochální prezentaci.

Natolik, že si celou cestu nahlas předříkávám všechny objevné myšlenky, které jsem složitě zformuloval a opsal odjinud a kterými zahrnu kvintu broumovského gymnázia, která se do vyhřáté učebny zrovna vrátí z oběda. Jsem sám sobě audioknihou z Hodně levných audioknih. A občas i otočím volantem či předjedu kamion.

A nestíhám. Do konce opáčka celé prezentace mi chybí ještě asi deset slajdů, když mezi horami vykoukne věž broumovského kláštera. Moje přednáška má však začít už za pár minut. Ve sborovně nacházím pana učitele. Je milý a vypadá přesně jako Peter Nagy. Sympaťák. Sme svoji. Myslel si, že jedu z Náchoda. Chápu. Deník N zní jako Náchodský deník. Omlouvá se mi za to, že jedu až z Prahy; omlouvám se mu za to, že jedu skoro pozdě a že budu mluvit jako hotentot.

Slunce se opírá do oken učebny výtvarky. Ale opírá se až moc, protože tu kvůli opravě nejsou žaluzie. Jdeme tedy jinam. Slunce se opírá do oken učebny hudebky a do lavic se trousí mí náctiletí posluchači a posluchačky s předprogramovaným znuděním (mimochodem, krásny zadok!). Školní ajťák se mi omlouvá, že ještě není hotová dálnice z Hradce, a hned napodruhé zapojuje projektor. S Peterem Nagyem ladíme noty. A když mě tak vidíme, shodujeme se, že začneme promítáním dokumentárního filmu o fungování českých médií.

Představuji se šestnácti- až sedmnáctiletému publiku a marketingově rafinovaně (připravoval jsem si to už od Jaroměře) se vyznám k náklonnosti k místnímu kraji ("tak rád jsem se sem s oddílem vracíval, tak rád jsem po kopcích na kole jezdil"). Nagy se usmívá, třída se tváří nepřítomně. Vysvětluji divákům, že nejdříve uvidí špatný film o tom, jak se novináři před dvěma lety snažili zjistit, jestli bude Miloš Zeman znovu kandidovat. Ale že jim neprozradím, jak to dopadlo (pauza na smích, který nepřichází). A že se omlouvám za to, že se v něm na několika místech mihnu. Nikdo se nesměje. Inu, někdy je smích, někdy pláč. Tak to radši pusťme.

Režisér filmu Mimořádná zpráva odvedl dobrou práci v tom, že správně odhalil, že naprostá většina stěžejního dění v redakcích velkých médií se odehrává v mikrosvětě porad, kde důležití muži v košilích jeden přes druhého sáhodlouze rozumují a udělují zbylým dvěma redaktorům důrazné protichůdné pokyny. Jeho film je právě proto střídavě nesnesitelná nuda a potrhlý chaos, což do dramaturgie mé přednášky vlastně sedí dokonale. Včetně toho, že je kvůli huhlání protagonistům špatně rozumět – i to máme společné. Nagy obchází usínající třídu a zabavuje mobily. Pár lidí si položilo hlavu na lavici, Kristínka iba spí.

Po skončení filmu se rozvine celkem zajímavá debata. Než mi dojde, že si vlastně docela příjemně povídáme s učitelem. Posledních pár nejvěrnějších nebo nejslušnějších nemá mobily v rukou. Asi dva žáci se ještě na něco zeptají. Aj tak je to fajn.

Chce být někdo novinářem? oslovím umdlévající třídu v naději, že nějakého aktivního šprta se mě zželí. Někde v serpentinách u Hronova jsem si dokonce v hlavě napsal dialog: "Takže vy byste chtěla psát? A co?" zeptám se já. "Něco o kultuře, mám ráda divadlo. Nebo bych chtěla jet do války a psát reportáže ze zákopů. Případně by mě bavilo dělat zpravodajství z olympiády," špitne dívka. A já na to citlivě: "Hm, nejspíš to dopadne tak, že budeš někde pár let nalévat zprávy z ČTK na web a pak půjdeš na mateřskou nebo dělat PR do nějaké regionální továrny za dvakrát tolik peněz, jak tak na tebe koukám." Naštěstí se nikdo nehlásí, protože nikdo novináře dělat nechce.

Jeden student, možná Marcel z malého mesta, se pak skutečně zeptá. Na to, jestli jsem si přál, aby Zeman už nekandidoval. Je to skutečně dobrá otázka.

Mluvím dál. O sobě, což mi jde nejlépe, o novinách, o dezinformacích. Několikrát zvoní, ale to není podstatné. Když mi dojdou slova, vzpomenu si, že jsem jim přinesl noviny. Pojďme sa zachrániť!

Zapojím žáky aspoň tak, že si je rozdělí do lavic. Dva žáci tvrdí, že čtou papírové noviny – Hospodářky a Blesk. Ty naše, které vidí prvně, je zaujmou rozměrem a (ne)kvalitou papíru. Na druhou stranu, je to první věc, která je za poslední hodinu a půl zaujala. Druhá stížnost směřuje na délku článků (příliš mnoho not). Nagy najednou vyzve žáky, aby poděkovali návštěvě a zvedli za sebou židle a vyrazili na školu v přírodě do Žamberka (nikdo nevíme, kde to je). Loučíme se a jsme všichni svým vlastním způsobem rádi.

Dostávám broumovskou propisku a dvě čokoládky. Učitel děkuje a prchá do svého kabinetu. Sám s nohami na stole balím počítač (pravda, v téhle poloze se to dělá těžko) i s prezentací, ze které jsme stihli přesně jeden slajd. Bylo na něm napsáno Práce novináře a na pozadí obrázek notebooku ukradený z fotobanky.

Druhý den mi pan učitel píše, že jsem tam zanechal dobrý dojem, ale i počítačovou myšku. Aj tak sme stale frajeri.

text a foto Řízek

ČASOPROSTOROVÝ HMG A TABULKA SELHÁNÍ

Do redakce přichází nová kolegyně a nechápe.

Pozdní páteční večery patří v redakci k magickým, pokud jste příznivcem nenáročných rozvláčných kouzel nad články, které musí někdo znormalizovat. Anebo dopsat. Tentokrát v milé společnosti láhve whisky, kterou jsme si k té řeholi vypůjčili od nepřítomného redaktora.

Z archivu tabule. Tipovačka, kolik
naměří chorý kolega. Bylo to málo.

V době, kdy už většina kolegů z normálních oddělení v rodinném kruhu čerpá síly na další týden boje o čtenářovu přízeň a kreditku, vznikají ty nejlepší věci. Třeba se zrovna rozpadá SPD a vůbec ji nezajímá, že redakční odbornice na popletený extremismus měla už dávno být u kadeřníka. "Co tam chceš stříhat? Máš to dobrý. Piš. Kdyžtak ti napíšu omluvenku," motivuje editor.

Ve skutečnosti jsem to já, ale ve třetí osobě to vypadá lépe a uvěřitelněji. Kdysi na žurnalistice zkoušel podobný novátorský postup prorazit tehdejší spolužák, když psal v er-formě reportáže o událostech, v nichž sám figuroval, ale byl spíš než za inovátora za debila.

Z archivu. Čaj selhal tím,
že se vylil. Kaloni vymřením.

Naproti němu (=mně) sedí soustředěný muž, jemuž co chvíli zavibruje telefon. "No jo, já vím, že mi voláš," povídá si s manželkou, aniž by přístroj zvedl. Jeho žena to neví, ale on už se vlastně skoro vrací domů na Letnou. Zatím je v Bubenči v cizím bytě, v cizím článku. Odehrává se tam scéna jak z přiblblé detektivky. Teď už ano, původní verze textu však obsahovala tolik časových rovin, že člověk při jejich překonání trpěl pásmovou nemocí. Autor se totiž dnes moc nevyspal. Nad ránem zaháněl nespavost u počítačové hry, oslavoval tak mezinárodní den spánku. K dovršení paradoxů měl volno, ale šel místo toho do práce. Teď už se v jeho, přiznejme si, ne úplně přehledném textu, díky editorovi dá cestovat hladce a ten může pomýšlet i na návrat do svého pravého bytu. Nebo aspoň zvedne ten telefon.

Z neúhledným (=mým) rukopisem popsané tabule tak mažu další položku ze seznamu nazvaného Časoprostorový HMG (harmonogram, pozn. red.). Je na ní červenou fixou zaznamenaný stav aktuálně chystaných textů; nahrazuje mi nedostatečnou krátkodobou paměť. Náhražku chybějící empatie jsem zatím neobjevil.

Návod, jak si má  kolega rozplánovat den.

Dále je na tabuli celá řada více či méně zbytečných věcí. "Obdivuji tě, že se v tom vyznáš," řekl mi šéfredaktor, ale vycítil jsem, že spíš než jako obdiv to znělo jako námět na zlepšení.

K němu dosud nedošlo, takže tu dále máme například populární seznam Selhání, kam se nahodile zapisují nezdary kohokoli, od redaktorů přes okolní restaurace a jídelny po počasí. Implementaci údajně už zvažují i další mediální domy. Měli jsme i sousední kolonku Úspěchy, avšak neujala se – bylo nám trapné tam cokoli psát. Je zde také zeleně namalovaná hlava kočky. Na tabuli je už přes půl roku a pochybuji, že by šla smýt, proto ji tam necháváme.

Redakční terasa. V létě to bude jízda,
zatím se tu spíš suší moje hadry na běh.

Ale zpět k pátečnímu večeru. Mladší kolega sloužící noční směnu si objednal nápoj v prášku, kterým se teď bude živit, protože neumí vařit. Po druhé lahvi konstatuje, že z něj není nijak odvařený. Je zde taky před pár dny nastoupivší kolegyně, v níž dosud převládá údiv nad tím, že tenhle hlučící cirkus různě sociálně deformovaných lidí může vydávat něco jako noviny. Potřetí se jí dnes ptám, jestli se jí u nás líbí. Místo odpovědi mi říká, že už se jí dneska ptám potřetí.

Na dně zbyla poslední slza a někdo se jí blahosklonně ujal. Jedu domů s pocitem, že to bylo krásné, ale pro tenhle týden to stačilo. Povedl se; napsal bych ho do kolonky Úspěchy, jenže vypadalo by to trapně, když by tam byl tak sám.

Na Karlově náměstí vystupuji a vracím se zpátky do redakce, jelikož jsem si na tabuli zapomněl napsat, že si mám vzít domů notebook. Na tabuli Selhání si píšu další čárku.

text a foto Řízek

KORNOUT PADAT VIDĚTI

Když naše redakce začala kromě internetového obsahu chrlit i tištěné noviny, řada věcí se změnila. Třeba se výrazně zkrátily dny a vlastně i noci a obecně se běh času zrychlil. Odpadly i další obsoletní záležitosti jako třeba pauzy na oběd, tlachání na terase a osobní život.

Jako vedlejší produkt se nám editorům kromě jednorázových obalů, v nichž nám v pravidelných čtyřiadvacetihodinových intervalech přinášeli zdroje živin, na pracovních stolech, v originále kuchyňských linkách z OBI, začaly vršit hromady obtahů.

Obtah je podle slovníku zkušební otisk sazby určený pro čtení a vyznačení korektur normalizovanými korekturními znaménky.

V reálu jde o potištěnou stranu formátu A3, na níž člověk mlčky sedící opodál (a usilovně se nesmějící našim nedospělým vtipům) přezdívaný korektor červenou propiskou vyznačil změť různých domnělých vylepšení a nesrozumitelných klikyháků. Ve skutečnosti je ta propiska modrá. Tu jsem si vymohl s argumentem, že mě červená příliš stresuje vzpomínkami na školní léta.

Naše noviny, pravda, nemají příliš mnoho stránek, na druhou stranu nemáme ani bůhvíjaký nadbytek editorů. Obtahy se tak na našich stolech začaly vršit a brzy se staly mezi jiným bordelem dominantními.

Řešením nerudovské otázky se ukázal kornout, někdy nazývaný též trychtýřem či komínem. Kolega Michal jej jednou ráno založil v hrdle od dopitého piva. V kornoutu končily veškeré opravené stránky. Utěšeně rostl a nabýval na síle. Bylo to až magické.

Moc se nám tahle praxe zalíbila. Jak se však kornout stával mohutnějším, zvyšovala se jeho nestabilita. Věc rostla až ke stropu, a kdybychom v práci měli Knihu úrazů, hrozilo by lidem sedícím poblíž i zranění. Jako všichni humanitně vzdělaní lidé jsme si coby projektanti stavby dokázali poradit a pomocí systému průhledné lepicí pásky a čínských hůlek, které jsme naházeli dovnitř (ztracené bednění), jsme vše stabilizovali. Přivolaný statik konstatoval: V pohodě. A nebesa se rychle přibližovala.

Nejsme zrovna velká redakce. Máme k sobě dost často blíž, než bychom sami chtěli. Takže kornout začal vadit, zejména těm redaktorům, na něž mohl spadnout. O pár dní a pádů později ("Kornout padat viděti, špatné články ten den míti," říkalo se u nás) se stalo, že najednou nebyl. Někdo ho přemístil do koše, a chtěl bych vidět výraz uklízečů, když jej samozřejmě v souladu s pravidly třídění vyhazovali (protože jeden člověk to nemohl unést). Redaktoři vyhráli. Ale uvidíme, kdo se bude smát naposled.

Teď každopádně máme utrum. Místo kornoutu zeje v našich srdcích a na našich pracovních stolech díra a zatím jsme ji nedokázali naplnit. Teď zkouším vlaštovky, ale není to ono. Navíc mi to nějak nelítá.

text Řízek, foto Ř. a Anička

SLIMÁCI

Bratislava hlavná stanica, půl desáté večer. Žlutý vlak brzdí v zatáčce, a ještě než se zastaví úplně, opravuji se, že to ve skutečnosti nebyla zatáčka, nýbrž oblouk. V hale ošuntělého nádraží nic není, jen u jediných dvou zásuvek se choulí lidé, kteří si tam ohřívají své telefony.

Tísnivá bezútěšnost pokračuje i nadále. Kráčíme podél frekventované silnice, přes nestvůrné nadchody někam vstříc centru. Vede nás šéfredaktor Pavel a trochu se směje a víc se stydí za naše poznámky. Nafrnění Pražáci komentují okolní pustinu a nevlídnost. Ale ono kolem fakt nic není. Hele, prezidentský palác je vedle magistrály. Nekecej! Fakt jo.

Náš hotel je vlastně hostel, a třebaže se přilehlá ulice jmenuje malebně Panenská, ústí do obrovské nepřehledné křižovatky. Hospody zavřely, i bagetárna Subway (jediné metro v Bratislavě, směju se) už počítá tržbu. Uchytíme se až v zašlé pizzerii, než nás poprosí, abychom stlačili gombík na zdi. Tím se spouští signál, že máme jít pryč.

Do půlnoci s Honzou pomlouváme nepřítomné kolegy. Ráno vstanu dřív a vzdor oteklému kotníku vybíhám k Dunaji. Kolem dálnice, autobusového nádraží a pak dál po asfaltovém chodníku k dálničnímu mostu. Ze všeho nejhezčí je ta řeka. Zdaleka.

Setkáváme se cestou do cizí redakce, které máme dnes koukat pod ruce, abychom se od zkušenějších něco naučili. Na zastávce tramvaje číslo pět je kavárna s rozmrazeným pečivem. Skoro všechny sladké druhy se jmenují slimák. Slimáci se však liší podle příchuti. Jde mi z toho hlava kolem, něco takového jsem nečekal.

Pětka nás veze městem, které celé vypadá zhruba jako Libeň. Denník N sídlí v kancelářské budově hned naproti kovošrotu, místní šéfredaktor mi uvaří kafe a i ostatní jsou na nás milí jak na hloupějšího mladšího sourozence. Umístí nás do zasedačky, jež se stane naší rezervací. Pak pro nás sehrají efektivní a celkem rychlou redakční poradu nad obsahem novin a webu a pak nastává ta důležitější část: dozvědět se, co všechno děláme blbě, respektive co bychom mohli dělat lépe, protože oni to tak dělají.

Chodíme mezi řadami počítačů, naši průvodci se sem tam zastaví a něco nám vykládají. Pokud by to někdo vyfotil, vypadalo by to asi jako snímky ze Severní Koreje, jen nemáme ty notýsky. Já teda jo, ale nestíhám si to zapisovat. Ukazuje se, že Slováci náš postup na cestě k dokonalému zpravodajství bedlivě sledují a mají celou řadu výhrad, které člověka na první poslech raní, ale na druhý jim musí dát za pravdu. Jde mi z toho hlava kolem, ještě víc než z těch slimáků.

Jsou ale věci, které se neodneseme. Slovenští kolegové editoři nás místo oběda pozvali do jakéhosi šalátového baru. To v Praze aplikovat nemíníme a až přijedou oni, vezmeme je do jídelny v poliklinice naproti, kde považují svíčkovou se šesti za šetřící dietu.

Blíží se večer, s ním se slovenským kolegům nachýlila uzávěrka a nám zase odjezd. Zase jdeme po nekonečném chodníku podél místní magistrály k nádraží, které je v zatáčce i oblouku zároveň. Rychlík z Maďarska je plný a naše úsporná redakce se rozhodla ušetřit za místenky. Dámy však zabraly místo v jídelním voze, jen se odtamtud nesmíme hnout. Někde u Chocně se ztratí signál i internet a s ním i Slonková s Kubíkem, mají něco o Babišovi. Ale ono to stejně nebude důležité.

text a foto Řízek

CESTY PÁNĚ POŠŤÁKA

Větší část profesní kariéry jsem strávil v rychlém internetovém prostředí a tiskoviny, které moji předchozí zaměstnavatelé často spíš ze setrvačnosti vydávali, jsem považoval (v lepším případě) za nutné zlo. Nemoderní, rigidní, neaktuální, nepraktické a výrobně náročné. Ježiši, jak mě ty noviny (v lepším případě) štvaly! Parní lokomotiva vedle neviditelné stíhačky. V dnešní době? Nesmysl.

Samozřejmě jsem pak byl první, který se hnal k hučícímu pohyblivému pásu obří tiskárny, z něhož padaly dvaasedmdesátistránkové výtisky našeho speciálního vydání k výročí neexistující republiky. Hned po generalitě. Ta je v Deníku N nepočetná, takže jsem uzmul výtisk číslo 00004 a dychtivě si špinil palce a očichával novinový papír. Taky jsem namátkou hledal překlepy na stránkách, které mi ještě jen virtuálně prošly pod rukama. A pak jsem cestou do redakce pln dojmů a zbytkového alkoholu spadl z kola, ale to není předmětem tohoto pojednání.

Uznávám, papír v sobě má jistou magii. Ale nastávají komplikace, které internet nezná. Když už něco smysluplného napíšete a vytisknete a chcete se tím pochlubit, nebo to dokonce prodávat, doručit to zbytku světa není snadné. (Ostatně, vyzkoušel jsem si to už na začátku tohoto roku.) Donést dvě stě gramů chytrých slov a ostrých fotek do několika tisíc schránek sice nezní jako bůhvíjak náročná logistická operace – byť by si nějaké kódové označení zasloužila, třeba AKCE PANELÁK –, jenže ve skutečnosti je to jako nebezpečný výsadek do území ovládaného Talibanem. Velké nasazení s nejistým výsledkem. Cesty distribuce jsou zkrátka nevyzpytatelné jako cesty Páně.

Říct, že distribuční firma zcela selhala, není úplně přesné. Protože blíže neurčené množství šťastlivců své objednané noviny dostalo, nebo to tak firma aspoň vykázala. Ba dokonce se s nimi (ta první skupina) fotili na sociálních sítích, čímž dráždili ty méně šťastné. Podobně jako u minulého zaměstnavatele jsme se rozhodli vzít osud a noviny do vlastních rukou a pustili jsme se do hraní na pošťáka. Oproti hraní na doktora je to méně zábavné a výrazně invazivnější:

- PROSIM?
- Dobrý den, já se omlouvám, že vás otravuji, ale nesu noviny vašemu sousedovi, nemohl jsem se dozvonit. Mohla byste mi otevřít?
- COŽE?
- Noviny... Deník N, speciální vydání. Panu Horákovi, asi není doma.
- ŽÁDNEJ DENÍK EM NENÍ. HORÁK TU NEBYDLÍ. BZUČÁK NEBZUČÍ A JÁ VÁM NEOTEVŘU, PROTOŽE JSEM NAHÁ!
- Děkuji, jste moc hodná.

Co vlastně jsem? Jsem manuální internet, jsem jen nosič informace, nemohu protestovat. Nemůžu jí říct: "Blbá krávo, táhni i s tím svým podělaným panelákem v téhle totální díře, kde ani metro nejezdí. Kde to vlastně jsem? Na Spořilově? V Záběhlicích? A není to jedno?" Místo toho jdu do vedlejšího vchodu a začínáme zdvořile a od nuly.

Bojuji, avšak není to snadné. Někdo si objedná noviny, ale na zvonku nemá jméno. Nebo na schránce. Nebo si je nechá doručit na kolej, kde ho nikdo nezná. Ani vrátný.

Navzdory všemu si držím víc než 90procentní úspěšnost – kam se na mě hrabe PNS. Jsem vytrvalý, vlezlý a využívám různých triků a darů, které mi seslalo nebe. Třeba počkám na kolemjdoucí pošťačku, která má na rozdíl ode mě i od běžné distribuční firmy klíče od vchodů, a navíc nevypadá jako bytař nebo potenciální násilník. Jsem na ni milý, vynechám humor o České poště. Teď jsme spojenci. Nebo využiju toho, že domovnice šla zametat listí a nedovřela dveře. Je to trochu adrenalin a velká improvizace, nicméně obvykle to vychází.

A někdy je to paráda. V Braníku nad pivovarem jsou prvorepublikové vily, každá má obrovskou zahradu a – co je momentálně klíčové – luxusní schránku i s čitelnou jmenovkou. Ráj doručovatele.

Nebo když mi otevře sám předplatitel. I když jsem tu o dva dny později, než jsem měl být, je nadšený, jako kdybych mu třeba právě zavedl elektřinu nebo odblokoval záda. Třeseme si rukama, přidávám pár historek z redakce, samolepky a placky pro děti, odmítnu kafe a loučíme se bezmála jako dlouholetí přátelé.

Ale nedá se to. Republika je výrazně větší než Braník, kde jsem se dozvonil na 19 lidí z 20. V každé redakci, která se do podobného dobrodružství pustí, v určitou chvíli nastane střet zájmů mezi doručováním starých novin a vytvářením nových. Zbylé výtisky neseme v obálkách na opravdovou poštu a až je ta paní pošťačka, která mě zachránila v Modřanech na sídlišti, poveze v té směšné tašce na kolečkách a bude je cpát do schránek, zanadává si, jak je to neskladné a těžké.

text a foto Řízek

POUŠTĚNÍ K VODĚ

Zhruba před měsícem nám pan vedoucí Řízek slavnostně oznámil, že bychom měli tmelit kolektiv, a proto se rozhodl uspořádat teambuilding. Protože oproti jiným oddělením na něj nedostal přidělené peníze (zda vedení usoudilo, že jsme stmelení dostatečně, a peníze proto nedá, nebo to ani nezkoušel, autor tohoto textu už neinvestigoval), oznámil, že to bude u jeho ženy na chatě a bude se tmelit při sjíždění Sázavy. A se strýčkem Doodlem vybral poslední víkend v červnu.

Že byl termín vybrán ve zbytečném předstihu, ukázaly následující turbulentní dni, kdy se pan vedoucí nečekaně vyautoval z týmu. A protože hrdě odmítl nabízenou možnost, aby teambuilding byl, ovšem s účastí svého nového osobního kouče, stal se exvedoucím a teambuiding se změnil na týmauting neboli též týmcrashing.

Zatímco pro pana exvedoucího byl uvedený víkend završením jeho vyautování, pro autora těchto řádků to bylo zase završení týdne zlomenin, který začal v pondělí, kdy se mu rozbil fotoaparát (naštěstí šest dní před koncem záruční doby). Ve středu pokračoval naprasknutím držáku cyklosedla, které upravil a snažil se tvářit, že je vše v pořádku, aby se v pátek při dojezdu domů sedlo úplně rozpadlo vedví. A to zdaleka nebylo vše – jak se dočtete dále.

Úhelné sedmičlenné jádro týmautingu (i s již dříve vyautovanou Veronikou) mělo sraz v sobotu ráno v osm hodin na hlaváku a nalodění dopadlo v pořádku, ač se to možná podle přiložené fotografie nezdá.

Některé ještě zřejmě dlouho po odjezdu zaměstnávala otázka, proč, ačkoli jedeme do Čerčan, jsme nesměli nastoupit do vlaku se směrovkou Čerčany, ale do toho na protější koleji, u něhož bylo uvedeno Tábor. A přestože to vypadá, že jsme vyráželi již v hluboké noci, tak tento dojem způsobuje vinohradský tunel.

Vylodění v Čerčanech dopadlo v pořádku, byli jsme tam o hodinu dřív než ten vlak, který měl uvedeno, že do těch Čerčan jede, a počet účastníků vzrostl na devět. Nalodění do plavidel také proběhlo hladce, až na to, že s autorem těchto řádků nikdo nechtěl sdílet loď, a tak musel jet sám. Pan exvedoucí mu sice opakovaně sliboval půjčit ženu, ale autorova hrdost mu nedovolila to přijmout.  Pravda, ani ona žena tomu od začátku nebyla příliš nakloněna, a když mu na zhruba 30 vteřin sama do lodě vlezla, aby s ním sjela pseudojezík, hned se slovy "Tady je to mokrý" zase uprchla.

Úsek z Čerčan do Týnce nepatří mezi vodáky mezi nejoblíbenější. „Je to volej,“ varoval exšéf předem a měl pravdu. Tedy částečně. Volej to byl, pokud to nebylo skoro vyschlé řečiště, kde jsme se pohybovali s lodí z kamene na kámen. Na trase byly sice čtyři jezy – ale jen jediný se dal překonat způsobem, který by sice někteří jedinci mohli označovat za sjetí, ale sami uznávají, že je to přílišný eufemismus.

(Mimochodem, jak autor těchto řádků posléze zjistil, být sám v lodi mělo i jednu nepatrnou výhodu: byť on sám měl větší ponor, loď měla jen jedno těžiště a při zvolení správné techniky byl někdy pohyb po kamenech a mezi nimi trochu jednodušší). Viz foto.

O tom, jak náročná cesta to byla, stačí sdělit dvě čísla z aplikace Endomondo: Celková vzdálenost 16,33 km (včetně cca 300 metrů do hospody a zpátky) a čas 7:37:46, strávený na trase (tedy včetně hospody v Nespekách - tři hvězdičky z pěti).

Po sportovní předehře tak mohla pokračovat druhá část, kulturně gastronomická, na již zmíněné chatě. Tedy před ní. Tam ve stejnou chvíli jako my dorazila i Anička, která si nechala ujít dobrodružství na vodě, ale zato měla čerstvě zvládnutou zkoušku ze starých německých spisovatelů.

Poté se vytáhl gril a kytary a zapálil oheň. Pan domácí byl neustále vnitřně rozerván a obával se, že jídlo nebude stačit, a měl tendenci doobjednat další od Šárky, která jakožto poslední účastník vyrážela z domova až po osmé. Naštěstí do té doby se ukázalo, že jídla moc neubývá, a tak objednávka skončila jen u sáčku brambor a pár hermelínů.

Snad jen drobná zmínka o kvalitě tamního nábytku: Možná by neuškodilo si pořídit bytelnější sezení než pár plastových křesílek, z nichž na některých se již začaly zřetelně rýsovat letokruhy. Ono nakonec je vlastně úspěch, že jsem na tom křesílku, které stálo na zhruba dvacetiprocentním svahu (tamní ohňokoutek je evidentně zkolaudován jen na komorní skupinky a velice rychle přechází ve strž) vydržel po více než dvě hodiny sedět a ono tak dlouho vydrželo 120 kg živé váhy, než se mu ulomila levá zadní noha a já nečekaně během vteřiny zaujal polohu vleže.

Mezitím zněly kytary, kdy Áďa 1 udivovala tím, že – byť nejmladší účastník – fungovala jako všechny zpěvníky od dob Ztracenky a Niagáry přes Mňágu a Plíhala až po kapely, jejichž jména jsem v životě neslyšel či je hned zapomněl. A oba kytaristé Lukáš a Honza zase udivovali hbitými prstoklady, byť především první neustále opakoval, že se stydí. Anička naopak udivovala koženými botami a oblečkem a k dokonalosti jí chyběl jedině bičík či pendrek.

Další z hřebů pak zařídil Áďa 2 hitem Řízku, Řízku, já tě mám tak rád, Řízku, Řízku, já tě udělám.

Třetí z hřebů pak zařídila sousedka, které na nás ani přes opakované vyhrožování (a naše opakované pouštění hitu Řízek) nezavolala policajty, a tak jsme to znechuceni marným čekáním o půl druhé ráno zabalili a šli spát do chajdy. O kvalitě chaty mluví zajisté to, že její majitel raději šel spát do přilehlé patrové vily ke tchánovi, byť na druhou stranu zase ráno donesl dvě konvice horké kávy i mléko. A k ránu se nakonec dočkali i ti, kteří doufali, že konečně uvidí skutečného pána domácnosti kocoura Pepana, který vše přišel důkladně zkouknout.

Zda jeho kontrola dopadla v pořádku, jsem již bohužel nemohl zaznamenat, protože pak už moje maličkost musela odjet vytvářet hodnoty do rubriky #PokornýhoBizáry. Takže ani nevím, jak vypadají rybí záda a proč Pepan zběsile prchal po ulici.

Zato vím, jak vypadá kompletně rozsedlé kolo. Když jsem přijel domů, šel jsem urychleně ještě před službou vyměnit sedlo. Při tom jsem ale zjistil, že mám uvolněný drát a vlastně dva, až jsem nakonec seznal, že jsou oba zcela vyrvané i s kusem středu zadního kola.

text Mára Pokorný, foto Řízek a Mára

KOLPORTÉREM

Nabídl jsem se, to jo, ale ve skrytu duše jsem doufal, že někdo řekne: "Luki, ty nemůžeš přece rozvážet noviny, potřebujeme tě v redakci, abys ty noviny vymýšlel a psal". Jenže oni se místo toho zaradovali a hned mě zapřáhli. Vyfasoval jsem seznam adres, balík čtvrtečníku, služební auto a vyrazil do ulic. Do terénu se ostatně vypravil i šéfredaktor; asi taky nikomu nechyběl.

Od nového roku mediální domy řeší velký problém s rozvozem tiskovin. Jeho příčinou je nedostatek pracovních sil u nového dodavatele, což ovšem abonenty navyklé u snídaně luštit křížovky či (v našem případě) luštit burzu pochopitelně nezajímá. Volají a kvapně ruší předplatné. Hrozí, že v tomto mezidobí prozří, že papírové noviny vlastně vůbec nepotřebují.

Vydavatelé to řeší různě, přičemž první na ráně jsou právě redaktoři a podobní zaměstnanci. Ti, kteří obvykle zastávají zcela odlišnou část výrobního procesu, než je objíždění bytovek ve Vršovicích v zoufalé snaze se dozvonit na někoho, kdo by mi proboha otevřel dveře do společných prostor, kde jsou schránky.

Spousta lidí má pochopení a smějí se na mě, nebo mně. Jiní moc ne. "To jste hodný, že nám nesete noviny, ale jsou tři hodiny odpoledne a ještě jsme nedostali včerejší a předvčerejší," vítá mě paní na vrátnici jakési firmičky a chce si o nastalé situaci povídat. "Ten pán, co sem jezdí bavorákem, taky nic nedostal, víte? Máte tam bordel!" Souhlasím s ní, že to není ideální. Chrlím omluvy a spěchám dál. Protože, jak zpíval Oldřich Janota: "Já přeci nejsem duchovní pastýř, abych snad řešení znal. Jsem kolpoltér Vlasty a musím jít dál".

Vybral jsem si Prahu 10, která - jak se posléze ukáže - je strašně velká. Někde okolo Krymské se mi povede vytáhnout zaměstnance zcela zabedněné banky od oběda, jen abych mu předal jeden výtisk. "Já totiž nejsem normální pošťák," prozrazuji mu zcela zjevné. Popřeju mu aspoň dobrou, i když vystydlou chuť. Ve smetištních Slatiňanech málem zahrabu služební oktávku do bláta a krátce potom se nečekaně setkávám s přítelem Vaškem, který na mě z prosklené budovy mává a ustaraně se ptá, zda mě degradovali.

Někdy se to prostě nedá. V opuštěném areálu deset minut pátrám po prodejně jachet, ale nenajdu ani stěžeň. Zato nejpsychedeličtější zážitek je průjezd sběrným dvorem, pohřebištěm novin a časopisů. A na druhém konci dvora nalézám schránku, kam odkládám přesně jeden výtisk. A slyším, jak ty slisované noviny na ty čerstvé volají hřbitovní heslo: "Co jsme my, budete i vy!"

Místo očekávaných dvou hodin strávím rozvozem na zhruba čtyřicet adres dvaapůlkrát tolik času. A to jsem celou dobu nic jsem nejedl, nepil ani nečůral. Příště to chce především zlepšit plánování a organizaci. A nechat spletitou a nepřátelskou Prahu 10 někomu jinému. Třeba tu jachtu najde.

Na páteční ráno si beru kus Prahy 4 a okolí. Sedmačtyřicet domů, bytů a firem. Pozdní čtvrteční večer proto trávím nad mapou, sestavováním dokonalého itineráře a promýšlením strategie. Cílem je razantně stlačit čas rozvozu - pro dobro nás všech. Čtenáři budou méně nadávat, když se k nim tiskovina dostane včas, a osazenstvo redakce jistě potěší, když se ve své normální práci objevím v devět, ne ve tři. Nejlepší nápad je napsat Milanovi. Ráno dorazí a pojedeme spolu. Jeden bude řídit, druhý vybíhat a omlouvat se. A pak se šábneme o zisk, tedy nula korun.

Bloudění

Milan sice brzo ráno přijel, ale noviny ne. Dorazily až v osm, s čímž jsem nepočítal. Měníme plán, Milan si bere venkov, já mířím do Modřan, Braníka a Hodkoviček. Ty jsou báječné, každá vila má popsanou schránku, dokonce i padlé děvy z tamního pasťáku jsou vzorné a nemusím na ně zvonit.

Dvě hodiny za námi a předposlední zastávka před jednou advokátní kanceláří. Schránku nevidím, zvoním na recepci. "Dejte to prosím za ten antický sloup," radí mi slečna. A já na to nic neřeknu, protože nejsem recenzent architektury, nýbrž donašeč tiskovin.

Zbývá poslední adresa, poslední firma. Jenže mi špatně spočítali noviny a jedny chybí. Jímá mě zoufalství. Já bych jim strašně rád ten výtisk třeba i koupil, kdyby tam byla nějaká trafika. Bohužel trafiky nejspíš vymřely. A nemůžu jim přece poradit, aby si to přečetli na internetu.

Trápí mě to, ale poslední adresát zůstal ten den bez novin. Ale na zítřek prý sehnali náhradní doručovatele, kteří to všem lidem dovezou.

A doufám, až jednou bude nedostatek novinářů, že to taky vezmou za nás.

text Řízek, foto Ř. a Vašek

TĚŠENÍ

Volby jsou pro novináře jako škola v přírodě. Je to něco, na co se ve stereotypu každodenní práce celý rok těšíme, jako jsme se těšívali, s kým se si dáme na kazeťákové diskotéce ploužák - a kdoví, třeba se i vykousneme, ale spíš ne. Po volbách stejně jako po škole v přírodě obvykle nastává kruté vystřízlivění.

Školy v přírodě bývaly drsnou prověrkou kolektivu. Museli jsme třeba hrát softbal a frisbee a tu hru, jak se na jednoho nešťastníka navleče co nejvíc oblečení. Teď během volebního víkendu jsme si zase hráli na fungující tým, který plní dva zpravodajské weby, a nadto ještě v neděli vyrobí senzační noviny. Tak dobré, že si je jak my, tak čtenáři dáme za rámeček. Přikládejte tomu odpovídající význam a opovažte se tím přikládat.

Volby v redakci jsou plné baget, krabicí od pizzy a kelímků od kafe. Redaktoři se rozutečou do štábů - tedy aspoň do těch, kam nás pustili. To je ta zábavnější část. Můžete z místa popisovat emoce vítězů a přikusovat koblihu. Občas vás nějaký politik seřve, nebo vás prudí editor, jež se domáhá nějakých článků. Zato v baráku zůstanou vytrvalci, experti na černou práci, u nichž se všechno sbíhá. Výkřiky ze štábů, reportáže, rozhovory, no a především výsledky. Když zrovna tečou. Když netečou, z nitra domu vylezou na povrch bledí lidé, asi vývojáři, a divoce gestikulují.

Všechno je hrozně rychlé, až na nejmenovaného kolegu, který nám se zhruba patnáctiminutovým zpožděním nadšeně ohlašuje perličky i zásadní zvraty, nad nimiž jsme se už všichni ostatní podivovali. Vše vyřešíme jeho přesazením blíže epicentru. Jeho zpoždění se pak sníží na pět až deset minut. Je to nejlepší manažerské rozhodnutí, které jsem kdy udělal.

Předháníme se ve vtipném glosování výsledků různých stran a v nadsazování odpudivosti triumfu jiných, hnědých. Brousíme titulky, jimž diskutéři just budou říkat nadpisy, do naprosté dokonalosti, a připadáme si nejméně jako Čapek. A v neděli večer mátožně civíme do monitorů, plní těch pizz, které nám nechali donést. Než někdo najde předvolební balonky a dokonce modrý létající talíř od pana Humplíka z ODS, kulatý jako kroužky voličů, které ho poslaly mimo sněmovnu. Tak nad monitory hrajeme frisbee, jako na ŠvP!

Je důležité zmínit jednu věc. Fakt, že výsledky voleb jsou strašlivé, nic nemění na tom, že se už teď těšíme na ty příští, lednové, třebaže možná taky dopadnou strašlivě. Na lyžák se taky každý těšil, i když třeba nebyl sníh.

text Řízek, foto Kuba Z.

PARADIGMA HILLARYHO SCHODU

aneb Meziredakční války

Z palcových titulků „Víme první“ i formulací „jak jako první informovala redakce serveru xyz“ můžete poměrně jednoduše propadnout dojmu, že není v české kotlině větších nepřátel než dvou konkurenčních webů, novin či televizí. Jenže …

Český mediální rybníček je hodně specifické prostředí, a to zejména dvěma vlastnostmi. Svou velikostí - nebo spíš malostí - a poměrně velkou rotací lidí napříč redakcemi. A tak kolega, kterého jste si ještě včera posílali pro obědy, dneska nosí kafe u konkurence. A šéfoval by vám, kdybyste čirou náhodou z tohohle plátku dostali nabídku. Stejně tak platí, že v libovolném newsroomu s vysokou pravděpodobností najdete minimálně dva kolegy, kteří spolu pracovali už někde jinde. Při přestupech napříč mediálními domy tak není otázkou, jestli se se svými starými kolegy ještě někdy někde setkáte, ale spíš KDY to bude. Zkrátka, upravenými slovy Brigitte Bardotové, „svět je malý, jednou se všichni potkáme v redakci“.

A když už vás čirou náhodou nepojí s aktuálním složením redakce konkurence žádné předchozí společné angažmá, nic neotupí případné tendence k nevraživosti tolik, jako osmihodinové čekání na výsledek jednání koaličních stran. Jehož výsledkem pak mimochodem je fráze „dohodli jsme se, že se dohodneme".

To však rozhodně neznamená, že by kolegové odjinud nebyli schopni náležitě kriticky zhodnotit vaši práci. E-maily „nechtěli byste nás konečně začít taky jednou citovat“ jsou takový stupeň číslo jedna. Doporučení k nahlédnutí do odborné literatury aka Pravidel českého pravopisu už si leckteré citlivé povahy berou osobně. Obzvlášť proto, že tomu „idiotovi“ na druhé straně opravili nejednu čárku, hrubku či překlep a jen ze vrozené skromnosti se k tomu nikdy nepřiznali.

A pak přicházejí spory, ve kterých neznáte takříkajíc bratra ani sestry. Poslední takový jsme nedávno vedli i s majitelem tohoto blogu, konkrétně o prznění češtiny při překládání anglických textů. Není úplně podstatné, jestli je Hillaryho schod na Everestu opravdu schod, nebo spíš výšvih a jestli taková věc může, nebo nemůže zkolabovat. Nebo jestli je slůvko list v titulku „New York Times zařadil Vltavu v Praze na list nejhezčích vodních scenérii“ anglicismus jako svině, nebo přípustná titulková zkratka.

Stejně jako je venkoncem úplně jedno, jestli si konečně dodělá ten nedávno zmíněný certifikát z angličtiny, což jsem mu vřele doporučila, nebo jestli já mám diplom z bohemistiky, čemuž se zase bohapustě vysmál on.

Důležité je, že i přes všechny ty výkřiky o vzájemné zabedněnosti a neschopnosti bychom byli schopni spolu pořád jít na pivo, pokud by ho někdo z nás svolal (o organizační neschopnosti novinářů zase někdy jindy), případně si vzájemně vyměňovat historky z novinářského podsvětí, pokud se čirou náhodou v budoucnu potkáme v jedné redakci. Protože v kterémkoliv newsroomu většinou nezískáváte jenom kolegy, ale taky kamarády.

Tedy do příštího ideového sporu!

Text: Zuzka F., foto Hillaryho výšvihu (na snímku asi někde vpravo): by Goutam1962 (Own work) [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons

DOMÁCÍ BUŘTÍK

Na nedávném večírku bývalých spolužáků z vysoké školy celkem překvapivě vyšlo najevo, že z nás více než dvou desítek přišedších se žurnalistické profesi už věnuji jen já. Zčásti je to způsobeno tím, že mnohé naše spolužačky jsou na světě proto, aby z nich byly maminky, avšak i muži v naprosté většině utekli směrem k lépe placeným, méně zodpovědným a pohodovějším zaměstnáním. Třeba svolavatel srazu teď místo práce v deníku řídí tramvaj. A vypadá šťastně.

Přitom ještě v prváku se ve velké posluchárně vedle sebe tísnili samí budoucí Kmentové, Komárkové, Spáčilové, Otové i Pavlové. Já sám jsem dost dlouho nevěděl, ke kterému ze slavných vzorů se přimknout. Kulturu jsem zavrhl poté, co byl můj úplně první rozhovor v životě shledán příliš banálním. Pravda, ptát se zpěváka kapely Květy, jaký je pocit, že dostali Anděla za alternativní hudbu, možná nebyl šťastný nápad. Druhá polovina rozhovoru se mi navíc nenahrála, protože jsem na diktafonu něco blbě zmáčkl, jak jsem z toho podivného člověka byl nervozní.

Někdy máme i rybu.

Že nebudu sporťákem, naznačila už příhoda při tvorbě školních novin Fleš. "Šli jsme na procházku, udělali jsme si buřtíky," říkal v mém článku lakrosový reprezentant před klíčovým zápasem a já jsem se stal terčem posměchu, protože přece takové články se mají psát klišovitě a respondenti mají taky mluvit ve frázích, ne o buřtících. Dokonce mi pak i zlovolně říkali Buřtíku. Přesto jsem se pak sporťákem načas stal. Můj první samostatný výtvor měl titulek "Rakouský kuchař chce skočit 200 metrů. Je to blázen?", čímž se tak zhruba daly shrnout moje ambice i potenciál v tomto oboru.

Krátce jsem psal i o zahraničí (jednou jsem si spletl jednoho diktátora za jiného, který byl už tou dobou asi dvacet let po smrti), ovšem nakonec jsem vylučovací metodou skončil v domácí rubrice.

Pracovat pro domácí rubriku je tak trochu zvrhle skvělé. Zejména v pátek v podvečer, kdy se redakce příhodně umístěná do někdejší tovární haly prakticky vyprázdní, právě až na dlouhý stůl lidí z domácího. Sedí tu zčásti tragédi, kteří nestíhají odevzdat naplánované články, pak ti, kteří na tyto články čekají, protože je musí přečíst, zeditovat a sarkasticky okomentovat, a pak je tam množina dalších lidí, kterým se buď nechce domů, anebo nemají osobní život, takže vlastně nemají kam jít.

Jindy zase tlačenku.

Páteční podvečer je zároveň čas na nejlepší fóry. Třeba když ministerstvo zdravotnictví narychlo svolá tiskovku do IKEM, třebaže jsme se zrovna bavili o plánech na víkend. Pochopitelně se začneme pídit po tom, co se v institutu děje tak mimořádného, nejdřív ale musíme vymyslet dostatek "pravděpodobných" hypotéz, proč se někdo pokouší o tak bizarní věc, jako je v 17 hodin v pátek přinutit novináře někam zajet.

Vyhrává nakonec varianta, že nešikovná sestřička upustila zkumavku s ebolou, načež po ní naštvaný doktor hodil druhou, která prolétla oknem a zasáhla autobus dětí jedoucích do zoo. Někteří by v takovém případě situaci řešili podobně radikálně jako v případě ptačí chřipky, takže všechno vybít. Pracovitější kolegyně opáčí, že jsme debilové, a volají svým tajným zdrojům, co že se tam stalo, ale opravdu. Já mezitím aspoň zaliji putovní fíkus. Je to kytka, která se dědí, ale já ji vytáhl z koše. Vždycky pár měsíců prosperuje, pak předstírá smrt, ale pak se znovu vzchopí.

Jasně, že nakonec zjistíme, že v IKEM prostě jenom praskla teplovodní trubka (šéf nemocnice to popíše jako "ruptura"). To ale není tak důležité, protože mezitím se téma hovoru přesune jinam a postupem i ti, kteří nejsou tak úplně skalní domácí. Ti opravdoví vytrvalci na posilněnou vysají Jesenku a zatímco kolegové z jiných oddělení už dělají ty věci, jež se v pátek večer doma nejspíš dělávají, ale my je neznáme, přepisujeme třeba rozhovor s Dominikem Ferim a řešíme, jak moc velký kartáč ten pán ve své partaji dostane. A pak konečně jedeme domů a potkáváme studenty, kteří zatím sní ty svoje banální sny a jedou někam pařit. Řidiči tramvaje, maminky, sporťáci i Komárkové přicházejí opravdu o hodně.

text Řízek, foto Markéta H.