POHANA

Maruška má bezpochyby velký potenciál dosáhnout v životě značných úspěchů. To se nicméně nevztahuje na oblast realitního makléřství. „Chtěla bych vás pozvat k sobě na chatu,“ nadhodila jednoho dne nad sklenkou vína a my s Honzou nadšeně souhlasili. „Je to tam ale dost punk,“ (citace pozměněna uplatněním práva na odpověď) dodala a nám zmizel úsměv ze rtů. Náš vytříbený charakter nám ale nedovolil nabídku odmítnout, navíc takové setkání bylo příslibem neskutečné zábavy. I přesto jsme náš příjezd na chatičku odkládali, co nám síly stačily. Raději jsme čelili nelehké výzvě v podobě kulturní vycházky, kterou nám Maruška naplánovala.

Jednoho by napadlo, že výlet mimo Prahu obnáší mimo jiné očistu od všech hipsterských podniků vyznačujících se pomalou a nepříjemnou obsluhou a mrkvovými pomazánkami v cenové hladině kaviáru – opak byl ale pravdou! Naším cílem byl hipsterský podnik na pobřeží vyschlé Sázavy, kde se Pítrová a Werner stali jedním tělem a duší a slíbili si lásku, dokud je Lukášův smrtelně náročný maraton nerozdělí. Ano, skutečně jsme tu popíjeli něco, co se jmenuje tonic expresso a k tomu si dávali chia pudink. Neb jsem starý pozér, mé nadšení neznalo z hranic. „Líbo, tady bych asi taky chtěla svatbu,“ řekla jsem celá rozněžnělá. „Tak se tady na nějakou stav,“ odpověděl mi můj drahý. Obhlídka rybníka, kde byla Mariana jednou bruslit, a svatebního kostela – dojemný, check!

Horký den si říkal o osvěžující koupel v řece. Řeku jsme sice měli, osvěžující ale ne. Byla to výzva pouze pro odvážné, kteří příliš neřeší osobní hygienu. Přirozeně se toho chopil Řízek, který později nepříjemně zapáchal. Byla to idyla, co si budem, žejo.

Všechno hezký ale musí jednou skončit. Přiblížili jsme se k oné exponované chatě a hovor a smích utichly. O to překvapenější jsme ale byli, když jsme zjistili, že docenti Pítrovi a bakalářka magistra Wernerová (nevím, jak je v této vlastnické struktuře zapojen Lukáš – máte předmanželskou smlouvu?) jsou vlastníky dvou luxusních haciend a malého bazénku. Svou příručku, jak se zbavit filcek, odhazuji v dál. Bazének jsme s Honzou okamžitě ovládli a k radosti všech přítomných předváděli tragickou scénu z Titaniku. Řízek s Jankem se tvářili nechápavě, Mariana zklamaná svými hosty odvracela zrak. Když už jsem se začala obávat, že je vše ztraceno, vyřítil se pan docent se sklenkami sektu na vskutku luxusním plastovém podnose. Takže za tohle dáváme na Bookingu 10/10 a velký srdíčko!

V chatičce vystřižené jak z Báječných let pod psa jsme zasedli k jednomu stolu a má noční můra v podobě deskových her dostala reálné obrysy. Obstrukce a klamání tělem mě tentokrát neochránily a stala jsem se členem týmu předurčeného k prohře – já, Maru, Honza. Přeci jen se mi nějak zdálo, že naše polovičky si nestihly zabít alkoholem tolik mozkových buněk jako my - jejich divoké polovičky. Hra založená na asociacích a přirozené inteligenci ukázala, že moje hypotéza je lichá. V momentě, kdy si tým málomluvících lidí začal spojovat komunismus s lokomotivou, jsem tušila, že se nám nikdy nemůžou rovnat. Bylo to tak, Řízek byl zdrcen a o to spokojenější jsme byli.

Abychom ho utěšili, nechali jsme ho zahrát na kytaru. Provedení oceňuji, selekce však pokulhávala. Chce-li si člověk udržet dobré sousedské vztahy, ale zároveň si pozve mě a Míču, nemůže tam přece narvat Slavíky z Madridu. Mezi naším hlasitým popěvkem „jajajajaja“ a hledáním kastanět se zcela přirozeně ozvalo: „Mariano, jsou dvě ráno, nejste tady sami! Lidi nemůžou spát!“ Jsme slušní lidé, a tak jsme se vyhnuli vulgaritám, zavřeli okno a pouze zpívali sprosté písně, v nichž ústřední roli hrála sousedka Hana, v tu dobu přezdívaná Pohana. Není zač, Marjánko.

Text už je sice dlouhý, ale ještě jsem slíbila, že Řízka pochválím za jeho organizaci výletu na Konopiště. Součástí jeho master plánu byl totální dopravní mindfuck, který spočíval v přesouvání aut, pěšců, vlaků zcela nemyslitelnými směry. Oběd v místním skanzenu tvořeném z lidí a smažených jídel. Smažák jsem do sebe nasoukala dřív, než kdo mrknul, se slovy „sorry, ale u smažáku rozhoduje každá vteřina, to víme přece všichni“.

Celkově hodnotím výlet velice pozitivně. Jen se bojím, že s ohledem na mou hlasitost a prořízlá ústa se chatkový pobyt vol. II příště uskuteční beze mě. Škoda, přitom takový skvělý lidi to jsou.

Výjevy jako Honza v roli převozníka Chárona, hnědý záda, Jan Čenský kupující meloun, grilování a v podstatě i Janko se mi do příběhu nepodařilo zakomponovat.

text a foto: Andre_Mdl (autorka je nejlepší přítelkyní majitele Řízkových stránek, blízkou důvěrnicí Marianky, majitelkou ochranné známky „Hovory z gauče“ a profesionálním hejtrem)