Já ostatně nepotřebuju utíkat, protože beztak jedu pryč: vypustil jsem Hedu a Marušku na chatě a nechal si v kufru jen pevné černé pytle na stavební odpad a zahradní substrát, ale ne, nejde o žádnou severskou krimi, nýbrž o japonsko-posázavský Receptář prima nápadů.
Placatěji řečeno, jedu do Zlenic ke kolegyni Majdě vykopat nějaké bambusy, které mají v budoucnu snad zastínit redakční terasu - vím o tom vlastně kulový, jsem jen ochotná lopata, respektive krumpáč, protože ta zem je natolik porostlá kořeny zlenického bambusového lesa, že to lopatou ani rýčem nejde.
Jinak je tam krásně. Domek z dvacátých let je způsobně, nýbrž vkusně zateplen, veškerá vegetace pedantsky sesekaná, protože žádný keř ani strom, ostatně ani maratonský běžec neroste do nebe. Tedy až na ten bambusový prales, který jednou pohltí celé Zlenice, Lštění a možná i okraj Čerčan a drážní zaměstnanci budou muset motoráčkům prosekávat cestu mačetami.
Ale to je teprve hudba budoucnosti, pár mladých bambusů balíme do papírových Deníků N, piju kafe s mlékem a vytěsňuji myšlenky na Zlenice decimované invazními druhy i na to, jak budu zítra touhle dobou vypadat.
Vracím se na chatu a obědvá se venku, takže je potřeba nejprve opravit pergolu. Zetlelou rohož odnímám ze spárů divoce rostoucí vinné révy, instaluji novou a balancuji u toho na chatrných štaflích. To by bylo trochu blbé se teď zranit. Kachnu pojídáme už v milém stínu, tedy všichni až na Hedu, která teď rozhodně jíst nechce, naopak hodlá padat z plastové židličky na hlavu.
Zatímco se podává káva a jahodová roláda, natahuji po zahradě, kterou je rovněž potřeba posekat, aby taky tráva nerostla do nebe, kabelový systém. Traktůrek je totiž rozbitý. Okruh zahradou, podobně jako některé závody, když člověk nemá formu nebo je zrovna strašné vedro, se zdá s malou sekačkou tentokrát mnohem delší a náročnější.
Jsou tři odpoledne, zítra touhle dobou budu asi relaxovat naložený ve studené vaně. Někde jsem četl, že to maratoncům po výkonu pomáhá. Ale možná si dám spíš teplou. Zahrada je k zulíbání, už se zelenými botami a s autem plným bambusu můžeme vyrazit domů. Rostliny odvezu do redakce, kde se z nich pod vedením naší provozní ředitelky nejprve stane živá dekorace a o chvilku později nás všechny pohltí.
Jdeme si vyzvednout startovní číslo. Drncáme po schodech s kočárem a je to celkem náročné, třeba jak zítra přeběhnout Palackého most a zamířit do nekonečné Strakonické.
Blíží se večer a jdeme na dětské hřiště - první ze dvou, které dnes navštívíme. Obdivuju Hedinu výdrž. Ne úplně jistou chůzí lítá desítky minut po vymezeném koridoru a nikdy se jí nestane, že by si třeba musela úplně vyřízená poodejit na kraj pískoviště a říct si, že už prostě dál nemůže a že chce jít radši domů. Možná i proto, že ještě neumí říct "domů".
Máma šla do sauny a na večeři, tak jí koupíme cestou na druhé hřiště kytku, on je vlastně taky Den matek. A zítra navíc Den vítězství, to se tak hezky sešlo.
Kytka je ve váze a vypadá dobře. Vařím rychle nějaké těstoviny, protože mňamňamňamňam už říct umí a stupňuje se to. Dá se to jíst, zjišťujeme oba. Při koupání odebírám ze sestavy hraček mrtvou natahovací rybu. Mrtvá natahovací ryba sice neplave bříškem vzhůru, protože má uvnitř takovou nádržku na vzduch, ale přestala hýbat ocasní ploutví. Natahovat ale začíná Heda, takže je čas ji uložit a začít být nervózní.
Heda spí, z trouby voní loupáky a já spravuju rybu. Už jsem takhle na chatě zachránil dvě - pruhovanou a žraloka. Tahle červená velryba je ale větší sousto. Útroby tvoří drobná ozubená kolečka a navinutý plíšek. To zjišťuji až poté, co se mi to celé vysype do dlaní a všude po místnosti. Po asi dvou hodinách pokusů žádný orgán nechybí, natahování natahuje, žena je doma, dítě spí. Vše je na svém místě.
Chystám si maratonskou kupičku věcí na zítra a je mi fajn. Tolik se mi toho podařilo stihnout, zařídit a dokončit! Vlastně ani nevadí, že to zítra nedoběhnu a že o tom nic nenapíšu. Škoda slov.
Mimochodem, ta ryba taky přestala fungovat.
Placatěji řečeno, jedu do Zlenic ke kolegyni Majdě vykopat nějaké bambusy, které mají v budoucnu snad zastínit redakční terasu - vím o tom vlastně kulový, jsem jen ochotná lopata, respektive krumpáč, protože ta zem je natolik porostlá kořeny zlenického bambusového lesa, že to lopatou ani rýčem nejde.
Jinak je tam krásně. Domek z dvacátých let je způsobně, nýbrž vkusně zateplen, veškerá vegetace pedantsky sesekaná, protože žádný keř ani strom, ostatně ani maratonský běžec neroste do nebe. Tedy až na ten bambusový prales, který jednou pohltí celé Zlenice, Lštění a možná i okraj Čerčan a drážní zaměstnanci budou muset motoráčkům prosekávat cestu mačetami.
Ale to je teprve hudba budoucnosti, pár mladých bambusů balíme do papírových Deníků N, piju kafe s mlékem a vytěsňuji myšlenky na Zlenice decimované invazními druhy i na to, jak budu zítra touhle dobou vypadat.
Vracím se na chatu a obědvá se venku, takže je potřeba nejprve opravit pergolu. Zetlelou rohož odnímám ze spárů divoce rostoucí vinné révy, instaluji novou a balancuji u toho na chatrných štaflích. To by bylo trochu blbé se teď zranit. Kachnu pojídáme už v milém stínu, tedy všichni až na Hedu, která teď rozhodně jíst nechce, naopak hodlá padat z plastové židličky na hlavu.
Zatímco se podává káva a jahodová roláda, natahuji po zahradě, kterou je rovněž potřeba posekat, aby taky tráva nerostla do nebe, kabelový systém. Traktůrek je totiž rozbitý. Okruh zahradou, podobně jako některé závody, když člověk nemá formu nebo je zrovna strašné vedro, se zdá s malou sekačkou tentokrát mnohem delší a náročnější.
Jsou tři odpoledne, zítra touhle dobou budu asi relaxovat naložený ve studené vaně. Někde jsem četl, že to maratoncům po výkonu pomáhá. Ale možná si dám spíš teplou. Zahrada je k zulíbání, už se zelenými botami a s autem plným bambusu můžeme vyrazit domů. Rostliny odvezu do redakce, kde se z nich pod vedením naší provozní ředitelky nejprve stane živá dekorace a o chvilku později nás všechny pohltí.
Jdeme si vyzvednout startovní číslo. Drncáme po schodech s kočárem a je to celkem náročné, třeba jak zítra přeběhnout Palackého most a zamířit do nekonečné Strakonické.
Blíží se večer a jdeme na dětské hřiště - první ze dvou, které dnes navštívíme. Obdivuju Hedinu výdrž. Ne úplně jistou chůzí lítá desítky minut po vymezeném koridoru a nikdy se jí nestane, že by si třeba musela úplně vyřízená poodejit na kraj pískoviště a říct si, že už prostě dál nemůže a že chce jít radši domů. Možná i proto, že ještě neumí říct "domů".
Máma šla do sauny a na večeři, tak jí koupíme cestou na druhé hřiště kytku, on je vlastně taky Den matek. A zítra navíc Den vítězství, to se tak hezky sešlo.
Kytka je ve váze a vypadá dobře. Vařím rychle nějaké těstoviny, protože mňamňamňamňam už říct umí a stupňuje se to. Dá se to jíst, zjišťujeme oba. Při koupání odebírám ze sestavy hraček mrtvou natahovací rybu. Mrtvá natahovací ryba sice neplave bříškem vzhůru, protože má uvnitř takovou nádržku na vzduch, ale přestala hýbat ocasní ploutví. Natahovat ale začíná Heda, takže je čas ji uložit a začít být nervózní.
Heda spí, z trouby voní loupáky a já spravuju rybu. Už jsem takhle na chatě zachránil dvě - pruhovanou a žraloka. Tahle červená velryba je ale větší sousto. Útroby tvoří drobná ozubená kolečka a navinutý plíšek. To zjišťuji až poté, co se mi to celé vysype do dlaní a všude po místnosti. Po asi dvou hodinách pokusů žádný orgán nechybí, natahování natahuje, žena je doma, dítě spí. Vše je na svém místě.
Chystám si maratonskou kupičku věcí na zítra a je mi fajn. Tolik se mi toho podařilo stihnout, zařídit a dokončit! Vlastně ani nevadí, že to zítra nedoběhnu a že o tom nic nenapíšu. Škoda slov.
Mimochodem, ta ryba taky přestala fungovat.
text Řízek, foto táta
