BUCHTIČKY S BORCEM

Karanténa změnila a narušila celou řadu věcí. Mezi jinými i způsob, jakým hrajeme karty.

A podobně jako spousta kancelářských krys či redaktorů přišla na to, že kancelář či redakce je vlastně v dnešní době trochu anachronismus a že videokonference má tu výhodu, že na poradách nutně nepotřebujete mít kalhoty, přišli jsme i my na to, že do té hospody vlastně zas tak nutně nemusíme.

Bylo to svým způsobem fajn: objednat si pivo a nakládaný hermelín a čekání na opožděné kamarády trávit pozorováním okolí a odposloucháváním cizích rozhovorů. Ale zase to mělo nevýhody. Musel jsem třeba čas od času míchat a jak mám nešikovné ruce, býval jsem terčem posměchu.

Jiným expertům zase karty padaly pod stůl, několikrát se nám i stalo, že jsme je položili do mokřadů, které na stole vytvářely orosené půllitry. Navíc nešlo ovládat hudbu na pozadí. Nebo teoreticky jo, ale působilo by to nemístně.

Když mi zkraje karantény protihráč Milan poslal odkaz na virtuální verzi naší hry, kterou sám naprogramoval, neměl jsem přehnaná očekávání: záchranné čluny zpravidla nedosahují parametrů plavidla, z jehož paluby je zachraňováno.

Virtuální vist se však po několika drobných úpravách doslova za běhu ukázal velmi blízký hospodské realitě, v některých ohledech ji dokonce i překonával. Program pro pět lidí na světě, který by stát vysoutěžil tak za patnáct milionů plus náklady na provoz, dokonce (správně) počítá průběžné skóre, nikdy omylem nerozdá o kartu navíc a dosud se nestalo, že by nás vyhodil za dveře, protože v hospodě zavírají, a my tak museli potupně dohrávat na umaštěném stolku pro feťáky v podchodu do metra.

Hra tedy neutrpěla a sociální kontakt se koneckonců do jisté míry dá nahradit videohovorem. U Páji na chatě otravně cvrlikají ptáci. Péťovi nejde zapnout kamera. Já tahám v náručí kocoura, aby všichni viděli, že mám kocoura. Vlastík večeří buchtičky se šodó a kouká na dokumenty o Hitlerovi. Všechno se dozvíme díky citlivým ruchovým mikrofonům. Vůdce zpravidla prohrává, stejně jako karbaník, který si neuvážlivě dal hrdé uživatelské jméno Borec.

Při druhé hře musí Péťa dát mobil do zásuvky a začnou se ozývat divné zvuky z Marsu. Jsou z jeho nabíječky, ale on jinou nemá. Soustředíme se na hru a na divné zvuky. U Vlastíka skončil Hitler a nastoupil policajtský seriál s Ondřejem Vetchým. Buchtičky si Vlasta ještě přidá. A zase od nás dostane čočku.

Už se těším na podzim, až to zase spustíme.

text Řízek, foto Milan

NECHAT TO UZRÁT

Leckdo nadává na karanténní kila. Píše, že se neodvažuje stoupnout na váhu. My jsme v pohodě, my ji totiž doma nemáme.

Respektive jednu jo, ale ta je jen kuchyňská. Obvykle trpělivě čeká na poličce na svou příležitost, protože když si k večeři přinesete kebab z bistra naproti, není potřeba pečlivě odměřovat ingredience. Jak jsme teď nějak víc doma, něco se změnilo.

Váha se zhruba od poloviny března nestíhá otáčet. Není to jen proto, že si na ní třikrát denně odměřuji dávku kofeinu: koronavirus probudil náš sporák a troubu a chuť stravovat se jinak než řízky přinesenými z hladových okének, která vyrostla v okolí. Zatímco žena třeba překvapila výborným salátem a skandinávskou polévkou tak výživnou, že by i Harrymu Holemu narostl chybějící prst, já jsem se vrátil k dávným pokusům o domácí chléb.

Lepek je kromě kofeinu a běhání jedna z mála nectností, které sám sobě toleruju. Zároveň je Zelená liška místem, kde je dobrého chleba dlouhodobě nedostatek. Místní Albert třeba nabízí vesměs holdingové výrobky nebo rozmrzlé prefabrikované chudáčky.

"Nemáte kvásek?" napadlo mě při návštěvě bio-eko-farmářského obchodu (kdysi celkem normální kavárny) v Braníku. Zaplatil jsem 680 korun (měl jsem myslím ještě ředkvičky a cappuccino) a šťasten jsem si smradlavé bublající moučné bahýnko přivezl domů.

Mám rád vůni chleba. To bylo to jediné, co moje dávné pokusy z chlebových atributů zachovávaly. Jinak byly placaté.

Čekal jsem, že to dopadne stejně, ale možná to prostě jen chtělo nechat mě uzrát a vykynout. A nejsem v tom sám: i můj nejlepší přítel v časech karantény začal péct a válí i bábovky.

Já jsem skončil u Šumavy. Na váze odměřuji obě mouky, kmín, sůl, vodu. Nemáme doma nic, co by proces urychlilo, ani robot, ani mocné paže, které by obří měchačkou ve velké míse těsto náležitě zpracovaly. Tak se musí kvásek snažit o to déle, ale o to déle se člověk těší.

Položím mísu s těstem na okno a co deset minut kontroluji, co se s ním děje. Zatím nic moc, ale do rána nevábná hmota nabude a po vyvalení na pomoučněnou desku chce být vytahována za okraje jako za uši a převalována. Ještě na dvě hodiny do tepla a trouba už se rozehřívá. Šup tam s ním. Jen se nespálit. A nesníst ho celý ještě teplý.

Vypadá a chutná jako normální chleba. Koupil jsem si ošatku, aby byl ještě hezčí a mohl bych se s ním vytahovat a sbírat zasloužené ovace. Každý je rád, když mu někdo pochlebuje.

text a foto Řízek

BOMBA

 
Je to hadička, která vede od sporáku. K bombě. Nebo od bomby ke sporáku, záleží na tom, jak se na to díváš. Musíš otočit kolečko ve směru šipky, je tam nápis "Otevřeno", nespleť to, jinak bys to zavíral. Akorát ta hadička asi bude zpuchřelá, protože tam deset nebo patnáct let nikdo nic nevařil. A co vlastně chceš vařit? My vás nakrmíme.

Tchánovy instrukce byly v podstatě přesné. Ve sklípku u chaty byly opravdu tři různobarevné plynové bomby, od nich vedla hadička a na zemi ležela plastová nádobka zachytávající vodu kapající odkudsi. V nádobce plovaly tři stejnobarevné mrtvé myši, taky zpuchřelé, o nichž se tchán nezmínil. Izolace v plastové garsonce vyplněné vodou zjevně jejich pohyb omezila natolik, že se utopily. Jednočlenný pohřební průvod k popelnici nechal kocoura kupodivu zcela klidným; manželku jsem ke krátkému pietnímu shromáždění nezval a nevzal.

Ne zrovna využívaná chata na vsi sousedící s domem rodičů mé ženy byla záchrana, jak se vymanit z počátečních příznaků šílenství lidí zakonzervovaných do 2+kk. Naše dříve hodnotné diskuse se začaly rychle vyčerpávat. "Víš, jak je taková ta aplikace, která pozná a ohodnotí víno? Škoda, že není něco podobného na druhy psů," říkala jednoho dne žena opřená o parapet při pohledu na lidi a psy a roušky dole ve frontě před řeznictvím a byla to jedna z posledních kapek. Bylo potřeba změnit prostředí.

Vlastně jsem zažíval i jakési těšení se z nadcházejících mikrodobrodružství:

Jak vlezu do temného sklípku, opřu se o poličku a všechno vyskládané jídlo spadne dolů do prachu (řekněme, že to byl prach). Jak se vrátím z ranního běhu a ve sprše zjistím, že z ní nic neteče (všechnu vodu vypily myši). Jak nám tchyně na neutrální území mezi oběma sousedícími pozemky přinese vynikajícího králíka na česneku anebo nejsladší mazanec na Benešovsku. Jak si uděláme vycházku na úplný vrchol Pyšel a cestou budeme v lese poslouchat ptáky. Jak je kocour nepochybně šťastný, i když nemá mimické svaly, když si lehl mezi bledule do jakéhosi ad hoc hrobečku. Jak si budu chtít udělat míchaná vajíčka na pánvi přímo na kamnech, protože tomu plynu fakt nevěřím. Akorát ta kamna se mi moc nepodaří rozpálit, protože ty špalky nejsou tak úplně suché, takže jsou to nakonec spíš sushi anebo tatarská vajíčka, ale jsou naše. Jak to večer působí dojmem, jako by kocour rozvalený v křesle jako pán zamyšleně koukal na hru plamenů v kamnech.

Na chatě získává i dystopie takový malebnější, ladovský nádech. Uprostřed konce světa stojím frontu před menším obchodem pro kutily. Všichni jsme tam přijeli, abychom se vyhnuli frontě před větším obchodem pro kutily. Všichni máme na papírcích propiskou napsané seznamy věcí na přežití apokalypsy. 2x Pepo, Jar, 5x lichořeřišnice, 2x sprchová hubice, 4x angrešt (nebo rybíz). Sázím keře místo těch, které mi uschly, a udržuju mezi nimi navzájem a tchyní bezpečnou vzdálenost. Plyn funguje! Dokonce mi sežehl chlupy na ruce.

Ráno najdu v košíku vedle kamen stočeného slepýše. Předstíral, že je proutí, a strávil s námi klidnou noc. Vypustil jsem ho na sluníčko. Koukám na velkého brouka, který se zjevil ve sprchovém koutě a octl se jak uprostřed mé hygieny, tak uprostřed boje o život (voda už teče). Když se odhodlám mu pomoct, smekne se mu několik nohou naráz a mizí v odtoku, který možná ústí do nádoby, kde jsem našel ty myši. Kdoví.

Chata taky mizí, kocour se na zadním sedadle postaví na zadní, předními se opře o dveře a smutně kouká(me) jejím směrem. Nebo to aspoň tak působí.

text a foto Řízek

VŠUDE DOBŘE

Dnes je sice mezinárodní den Romů, ale už skoro měsíc je zároveň mezinárodní den "Domů!".

Máme to lepší než odhadem 90 procent lidí. Můžeme do práce, o kterou jsme nepřišli – třebaže jen na dálku. Nemajíce potomků, nemusíme se kvůli nim učit kvadratické rovnice ani jim zabavovat mobily a vymýšlet smysluplný program, když jim agilní měšťáci obalili prolézačky policejní páskou Nevstupovat. Mám(e) kde běhat. A nejsme ani nemocní.

Přesto je to občas trochu na palici.

Přes den mžouráme každý do svých monitorů a displejů a lezeme si na nervy, nebo spíš já lezu. Kupuju si věci na běhání a pořád něco jím. Kadence mého jedení překvapuje i mě samotného.

Když nejím, vařím kafe. Nouze, respektive nouzový stav, nás přiměla koupit topinkovač, pánev a především mlýnek na kávu. To poslední poté, co jsem z lokální kavárny, kterou jsem si značně oblíbil, omylem přivezl zrnka nenamletá.

Z lokální kavárny se stal mezitím improvizovaný farmářský obchod, jako se z nedaleké drahé restaurace stala "sousedská kantýna s okénkem", a kromě řady tradičních kavárenských atributů při té příležitosti zmizela i moje finanční gramotnost. Neboť ať už nakoupím cokoli, typicky kilo brambor, deset vajíček a dvě kapučína s sebou, nebo jedno mléko a dva jogurty a dvě kapučína s sebou, platím vždy šest set korun. Nakupuju zde obden. Dnes jsem vzal i pár farmářských tulipánů, takže to bylo sedm set.

Z domácího vězení je kromě mé těžce zkoušené peněženky a znuděné manželky nejvíc nesvůj kocour. Sice je v karanténě v podstatě nonstop jedenáct let, ale přítomnost lidí, kteří pořád sedí u počítačů, jedí a vaří kafe, narušuje jeho denní režim sestávající z šestnácti hodin spánku a osmi hodin mytí.

I já mám svůj denní režim. Na třiceticentimetrové pánvi dělám míchaná vajíčka a devětadvaceticentimetrové palačinky a topinkovač opéká inovativně seschlé toustové pečivo z Penamu tak ochotně, že se zařadil mezi nejvěrnější společníky – do společnosti HBO Go, tiskovek krizového štábu a virtuálního AZ kvízu s Alešem Zbořilem.

S nimi a spolu trávíme večery. Včera jsme dokonce hráli mlýn, abychom vyzkoumali, co v té dřevěné tubě vlastně je. Mlýn jsem naposledy hrál zhruba před dvěma dekádami se svým dědečkem. Pamatuju si, že mě pokaždé dostal taktikou, které říkával, tuším, přešupovačka. Docílil takové zničující konfigurace, že přesunem jediného kamene v každém kole nekompromisně zavíral jeden ze sousedících mlýnů a mě rychle zbavoval mých figurek. Zjistil jsem, že tahle taktika funguje i na manželku. Ale dnes večer se chystá odveta.

Jindy ženě barvím vlasy, protože její běžná kadeřnice si nemůže otevřít sousedské okýnko.

Jsem nervózní. Jemné prameny štětcem natírám čímsi, co připomíná lepidlo na tapety, a nevycházím z údivu. Nevycházíme už měsíc.

text a foto Řízek

POPÍRAČI A ZAKUKLENCI

Hrdlo se sevře, po těle se rozlije horko a cosi začne pulsovat do spánků. Cítím se jak Bart Simpson, když jeho otec aplikuje své svérázné výchovné metody. Nemohu moc dýchat, dusím se.

Není to virus, je to ulice Jeremenkova, kudy možná jednou pojedou tramvaje, ale zatím se tu vleču jen já. Dva kilometry se táhnoucí pozvolné stoupání zdolávám se šátkem přes ústa a nos, což je nedobrovolný zátěžový test. Je jarních šestnáct stupňů, ovšem nákrčník, někdy také přezdívaný tunel, z příjemné teploty vytváří saunu. Ta je na nedalekých Dvorcích, mimochodem zavřená, jako všechno ostatní.

Je s podivem, jak tenká vrstva látky toho dokáže tolik změnit, a to se teď držím jen běhání, zbylé aspekty narušeného života vynechávám. Ponechme také stranou, že okolní běžci vypadají, jako by maskovaní vytrvalostně prchali před zákonem. To by až tak nevadilo. Horší je, že z fešáckého nákrčníku, který bývá vítanou pomůckou třeba při běžkování v teplotách kolem minus patnácti, se po hodině běhu v maratonském tempu nevyhnutelně stává neprostupný roubík nasáklý slinami.

Při prvních bězích v karanténě jsem byl papežštější než většina kolemjdoucích papežů. Národ běžců se totiž po vyhlášení karanténních opatření a následné povinnosti mít na veřejnosti zakrytá ústa a nos rozdělil na menšinu popíračů (mívají takové tvrdé až posměšné výrazy v očích, když si zkoumají ty naše více či spíš méně elegantní antivirotické modely) a dominantní zakuklence.

Z mého rozsáhlého a nepřehledného sportovního šatníku nemohla padnout volba na nic jiného než na tunel, kterým mě kdysi obdaroval kamarád Mikuláš, než jsme spolu v zimě vyrazili do Jizerek. Nasadil jsem jej, ještě než jsem vůbec vykročil ze dveří, a tvrdošíjně jsem pod ním trpěl, i když jsem třeba časně zrána v Krčském lese mohl nakazit tak maximálně stromy, polymorbidní srnku nebo muflona (pokud by se to svinstvo přenášelo na zvířata, stejně by to mufloni chytli ze svých toulek areálem Thomayerovy nemocnice, která, jak víme, je semeništěm nákazy).

Po protrpěném týdnu jsem se osmělil a po vzoru takzvané chytré karantény jsem si zavedl takzvanou chytrou zahalovací povinnost. Pokud se pohybuji v lesích, mimo civilizaci, nákrčník natáhnu na obličej jen tehdy, když se někdo blíží. Kolega Molda tenhle model přirovnal k přepínání dálkových světel na tlumená neboli potkávací.

Ve městě rouška, v pustině bez. Je to způsob, jakým ani nevědomky neškodím nikomu, ale ani sobě. A zachovávám si aspoň část radosti z pohybu, která pravděpodobně posiluje imunitu – a když ne, aspoň dobrý pocit. Byť je možné, že mě někdo udá, protože striktně vzato něco (nařízení? opatření?) porušuji, asi jako ti nebozí nudisté, na které pozorní občané zavolali strážníky.

Co tím chci říct? Ať jsou lidi slušní a ohleduplní, ale zůstanou rozumní. Jinak se nepřímou obětí pandemie mohou stát i zalknutí amatérští sportovci.

text a foto Řízek