PRÉMIE

Mám starší zrcadlovku Nikon D90, má upadlá dvířka od komůrky paměťové karty, odštípnutý kus kolečka volby režimů a odlepuje se z ní ohmataná guma. A nikdy bych ji neprodal - i proto, že bych ji prostě neprodal. Jsem spíš prase než fotograf, ale vášnivé/ý.

Pán, který mi v papučích přišel otevřít, je zase spíš penzista než fotograf. V malém bytě na ošklivé Balabence má však skříň a v ní poklad. Fotoaparáty, objektivy, filtry a další věci, jejichž účel jen tuším, odpočívají v originálních obalech, s fakturami a záručními listy a zářící tou černou nebo tmavě šedou novotou. Než si je někdo, kdo zrovna dostal prémie a chce je okamžitě poslat do oběhu, najde v internetovém bazaru.


"Fotím akorát vnoučata a na to mi stačí základní objektiv," konstatuje smířeně a podává mi pevné sklo, které mi tolik chybělo už od té doby, co mě bývalý učitel a stud donutili vrátit škole "dlouhodobě vypůjčený" podobný objektiv. Cvakám pár dramatických záběrů ustlané postele a lampičky. A není nad čím přemýšlet, vyložím na stůl několik tisícikorun a krabici začnu nemotorně rvát do příliš malého batohu. Pána ten výjev zjevně sklíčil. Ptá se, co s tím budu fotit já. "Nevím, asi kocoura," povídám na schodech. Bude ostrý jako břitva a ani za šera se neschová.


Oblékám na omlácené tělo aparátu netknutý objektiv a opravdu hodlám fotit kocoura. (Ženiny akty by mě pravděpodobně bavily víc, ale zatím jsme v tomhle směru nenalezli společnou řeč.) Navíc kocour je na focení zvyklý - a i když se tváří lhostejně, dobře ví, o co mi jde. Pózuje a spolupracuje. Ochotně aportuje předměty a zpomalí, než se autofocus zorientuje ve struktuře jeho varhánkovitého těla.

Nebo dlouhé minuty pozoruje ptáky na lampě přesně tak, aby se obézní holubi dali vyfotit skrz prostranství mezi jeho ušima.


Jindy vyrazíme na chatu a je dobré světlo, akorát tráva i hlína je po zimě ještě chladná a vlhká, když se na ní dvacet minut válím. Pepan zalezl do křoví a předstírá, že je ohrožená plachá šelma, já na jeho hru přistupuji a věrně imituji fotografa z National Geographic. A oba jsme spokojení a připadáme si důležitě.

Jediný, kdo na tom obchodu prodělal, je tak penzista z Balabenky. Než jeho bakelitový objektiv zaostří, vnoučata se mu rozmazaně rozutečou.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška