ČERVENÝ A ČERNÝ

Lidem, kteří utekli z Ukrajiny před válkou, přece nemůžeš vyčítat, že nám jejich děti pravděpodobně snědly rybíz, říkal jsem si. 

Vedle chaty, kam jezdíme, je ještě jedna menší. Na její trochu zanedbané zahradě jsem onehdy zasadil pár ubohých keříků červeného a černého rybízu, mezi nimi možná ještě dva polochcíplé angrešty; prostě žádná velká plantáž, ale zasadil jsem si je sám a člověk tak nějak obecně má sklony ty nedokonalosti přehlížet, když je jejich spolupachatel. 

V menší chatě a na rybízové zahradě máme hosty z Ukrajiny a občas to vypadá, jako by tam byli odjakživa. Člověk má tak nějak obecně sklony zapomínat na ty šílené okolnosti, proč tu jsou, protože to působí skoro idylicky: taková trochu větší rodina na nekonečném víkendu.

Heda volá "Děti, děti" pokaždé, když dva kluky a dvě holky, kteří řádí úplně stejně a ona jim rozumí jen o něco méně než nám, z vedlejšího pozemku zaslechne, a řítí se za nimi. Když byly potichu, možná měly zrovna plnou pusu rybízu. Nezlobím se na ně. Nemůžu. Ale ten rybíz bych si rád dal. Nebo bych ho rozšmelcoval do marmelády. Byly by jí tak dvě deci, ale byla by moje. 

Jedeme na výlet na jinou, tátovou chalupu, kde je báječně. Pořád se tam jí, dítě je nadšeno, dostalo k užívání tatrovku, stan a traktor a já, dost nečekaně, obsypané keře s rybízem. Moje žena a tátova přítelkyně trhají a auto se plní. Červený a černý je pravděpodobně román o sklizni rybízu.

Vracíme se do větší chaty, která sousedí s menší chatou. Abych svými nesmyslnými nápady zaměstnal fakt úplně všechny, tchyně shání u sousedů mlýnek na rybíz (a už možná tuší, že později v noci mi bude ještě prát pokecané kraťasy, abych měl zítra v čem jít do práce). Mlýnek, z jehož jednoho konce vytéká šťáva, zatímco z druhého vylézá takové nekonečné e-e, se jmenuje Tutti fruti a já jsem u vytržení, že lidstvo vymyslelo něco tak sofistikovaného jen kvůli blbému rybízu a že to sousedi schraňují jako oko v hlavě přesně pro tyhle vzácné příležitosti. 

Šťávy vypadá, že je hodně, zachvátí nás proto zcela zbytečná panika, že máme málo skleniček. Tchán hledá další zavařovačky a hele, tady jsou už jen čtyři okurky, ty se dají případně obětovat. Nezapomeň jednu skleničku schovat, abychom měli na Vánoce na linecký!

Je to strašně sladké. To proto, že jsme tam vysypali dvě kila cukru. Zachraňuji to kyselinou citronovou, kterou jsem tam, pochopitelně opatrně a po lžičkách, nakonec taky vysypal celou. Docílím samozřejmě jen toho, že ta hmota, které je mimochodem jen pár skleniček, je zároveň strašně sladká i strašně kyselá. Ale je moje.

Kromě toho, že budu mít ráno ještě vlhké kraťasy, je jisté, že k snídani bude marmeláda. Ale co s ní? Oksana odvedle vlastně včera přinesla nějaké palačinky. Vše odpuštěno.

text a fotky Řízek

KOŤATA S PŘÍBĚHEM

Kočka Koko neměla v Městečku na růžích ustláno. Namísto toho si po své nečekané invazi, jež se změnila v anexi a posléze v okupaci, s oblibou ustýlala v rohu kuchyně, kde imitovala pestrobarevný hrnec nebo utěrku s vousy. Kočka přišla do domu nezvána a od počátku byla jeho obyvateli vyhazována. Ti samí obyvatelé, tedy můj tchán, tchyně a pratchyně, však stejnému zvířeti zároveň poskytovali potravu, čímž si omylem zajistili jeho náklonnost. Takovou, že jednoho dne na jejich gauči zničehonic povila blíže neurčené množství koťat.

Stalo se to ve stejný den, kdy se v Anglii narodila královská dcera, což samozřejmě není náhoda. Mela to mohla být srovnatelná, bohužel jsme u toho nebyli (ani u jednoho z těchto porodů). Považte: tchán a tchyně netuší, co s vyčerpanou kočkou, mrňavými koťaty a potažmo gaučem dělat. Jediný, kdo tuší, je starý, velký, černý pes, který rázem omládl a jal se plnit své predátorské povinnosti. Docent tchán, netající se odporem ke kočkám, nakonec projevil nečekanou míru rozhodnosti a chlupaté slepé novorozence vynesl v bedýnce na zahradu a ukryl je pod pramici. Koko (její jméno pochází z mikuláštiny, v řeči Maruščina synovce znamená zvolání "Kočko!") působila dojmem, že s tímhle řešením souhlasí.

Řešení se nicméně ukázalo jako nedostatečné. O dva dny později jsme totiž pod lodí našli kočku i většinu novorozeňat v ucházejícím stavu, což se ovšem nedalo říci o jednom nešťastníkovi, který zřejmě nebyl dostatečně rychlý, a tak byl poněkud potrhán (ale přesto dál bojoval o život-neúspěšně), a o dalším, který se prostě nehýbal. Zjistil jsem, že mi role zvířecího koronera nesvědčí, naštěstí druhý den se počet mláďat už nezměnil a zůstala tři.

Další kontrola proběhla o víkendu. Tentokrát mě pod lodí nečekal apokalyptický výjev, protože mě pod ní nečekal vůbec nikdo. Rodina si zčásti oddychla, protože není-li kočka, není problém. Moje žena se s tím však nesmířila a začala zvíře i jeho potomky hledat. Z nejasné příčiny (černý pes? soused narkoman?) kulhající Koko se nakonec objevila v jiné části zahrady a při obědě nonšalantně pozorovala naše řízky, a poté se dokonce vyvalovala na sluníčku, což ustarané matky obvykle nedělají. "Ona je snad sežrala všechny. Nebo je sežral pes. Nebo je utopil ten uživatel pervitinu odvedle," rozumovali jsme. Načež se kočka nenápadně odšourala pryč až k opuštěnému oplocenému psímu kotci, u jehož stěny ji z hromady rozličného bordelu vítaly pisklavé hlasy důmyslně ukrytých dětí. Hurá! Blbé je, že pes je chytrý a že celou tuhle bojovku prohlédl, tím pádem se do kotce snaží dostat. Zatím neúspěšně, ale kdoví.

Blížíme se k pointě. V dnešní době, abyste cokoli prodali nebo udali, potřebujete příběh. Cokoli (kafe, vejce, steak) mi bude mnohem lépe chutnat, když si přečtu, že jeho původci při jeho produkci netrpěli. Moje horské kolo zase bylo výrazně dražší než srovnatelné horské kolo, protože v jeho rodném listu je podepsaný nějaký Franta s Vencou, kteří ho údajně v malé dílničce vlastnoručně svařovali a lakovali.

A tak to máte i s kočkami. Čím lepší příběh, tím lepší zvíře. Zkrátka, nenabízíme jen tak ledajaká koťata, ale královská koťata s autentickým příběhem. Mohou se jmenovat třeba Charlotte, Elisabeth a Diana. Zn.: Nejlépe do rodiny se zahradou bez velkého černého psa.

text a foto Řízek

DVA KVĚTY V ZAHRADĚ

text a foto Ř. Polosám na Jižním Městě Pro jednou jsem byl optimistou, a třebaže nikdo kromě mě na koncert Květů a kapely Dva kdesi na Jižním Městě nechtěl, zamluvil jsem v předstihu dva lístky. Jenže pak nastala nevídaná smršť více či méně vynalézavých odmítnutí. Nečekaně nejen od žen, dokonce už i muži mi dávali košem! A tak jsem zase vyrazil sám. Ten, kdo pojmenoval kulturák na Chodově Zahradou, musel mít záviděníhodný smysl pro humor. Cokoli, co by zahradu připomínalo, v téhle části světa nenajdete. Leda tak zahradu betonovou ze sprosté knížky Iana McEwana. Minul jsem paneláky, spoustu paneláků, bizarní velkokapacitní altánky a večerní pejskaře, načež jsem se bůhvíjak najednou octl přímo před kulturním centrem. Slečně za pokladnou jsem musel vysvětlit, že dva nejsou pokaždé tak úplně dva, že jsem měl velké oči, a že si tedy vezmu jen jeden lístek. V předsálí jsem potkal Marťasovy rodiče, takže najednou jsme byli tři. Ti Dva začali hrát kolem čtvrt na devět, už od počátku to bylo zajímavé a nevšední nejen na poslech, ale i na podívání. Kluk hrál na kytaru a ovládal krabičky a smyčky, holka zpívala vesměs neexistující řečí a brilantně ovládala saxofon. Další dva na kraji pódia zatím vytvářeli pomocí meotaru v reálném čase klipy. Okamžitě se mi asociovaly hodiny dějepisu na základní škole, které stály a padaly právě na takové promítačce. Průsvitné fólie popsané letopočty a očíslovanými vladaři zdánlivě absolutně postrádaly jakýkoli výtvarný potenciál. Jenže dvojice šikovných lidí předpotopní didaktickou pomůcku dočista rozhýbala; vrstvením různých obrázků, jejich dokreslováním a dopisováním vznikaly úžasné příběhy a obrazy. Francouzka se v baru nad vínem horlivě seznamovala s nefalšovaným americkým cowboyem, zatímco Dva zpívali podivuhodný šanson. Do (skvělého) rumunského diska vstupovali babička o berli, pán na žebříku a obrovský dinosaurus. Pak se pod žárovkou rozlilo moře. Překvapilo mě, jak jsou ti Dva dobří. Opravdu jim to šlapalo. Přesto jsem si nakonec jejich právě pokřtěné cédéčko nekoupil. Nemáme doma meotar – a bez těch obrázků by to fakt nebylo ono. Po pauze nastoupily Květy. Zrovna když hrály Okna do zahrady, našel jsem v mlze před kulturákem Marušku, a už jsme byli zase dva. To Květů byla čtveřice, předvedli spoustu nových věcí, ale třeba také Pasáčka a divnou věc Bystroušku. Zvlášť se jim povedlo Listí podzimní, které svým hořkosladkým ploužákovstvím dokonale vyčnívalo ze zbytku převážně rychlejších a řekněme tvrdších skladeb. Nehráli nijak zvlášť dlouho, lidí tam taky moc nebylo a vlastně to vůbec nebylo nic převratného. Mně se to však líbilo. Nestydím se za to.