POUŠTĚNÍ K VODĚ

Zhruba před měsícem nám pan vedoucí Řízek slavnostně oznámil, že bychom měli tmelit kolektiv, a proto se rozhodl uspořádat teambuilding. Protože oproti jiným oddělením na něj nedostal přidělené peníze (zda vedení usoudilo, že jsme stmelení dostatečně, a peníze proto nedá, nebo to ani nezkoušel, autor tohoto textu už neinvestigoval), oznámil, že to bude u jeho ženy na chatě a bude se tmelit při sjíždění Sázavy. A se strýčkem Doodlem vybral poslední víkend v červnu.

Že byl termín vybrán ve zbytečném předstihu, ukázaly následující turbulentní dni, kdy se pan vedoucí nečekaně vyautoval z týmu. A protože hrdě odmítl nabízenou možnost, aby teambuilding byl, ovšem s účastí svého nového osobního kouče, stal se exvedoucím a teambuiding se změnil na týmauting neboli též týmcrashing.

Zatímco pro pana exvedoucího byl uvedený víkend završením jeho vyautování, pro autora těchto řádků to bylo zase završení týdne zlomenin, který začal v pondělí, kdy se mu rozbil fotoaparát (naštěstí šest dní před koncem záruční doby). Ve středu pokračoval naprasknutím držáku cyklosedla, které upravil a snažil se tvářit, že je vše v pořádku, aby se v pátek při dojezdu domů sedlo úplně rozpadlo vedví. A to zdaleka nebylo vše – jak se dočtete dále.

Úhelné sedmičlenné jádro týmautingu (i s již dříve vyautovanou Veronikou) mělo sraz v sobotu ráno v osm hodin na hlaváku a nalodění dopadlo v pořádku, ač se to možná podle přiložené fotografie nezdá.

Některé ještě zřejmě dlouho po odjezdu zaměstnávala otázka, proč, ačkoli jedeme do Čerčan, jsme nesměli nastoupit do vlaku se směrovkou Čerčany, ale do toho na protější koleji, u něhož bylo uvedeno Tábor. A přestože to vypadá, že jsme vyráželi již v hluboké noci, tak tento dojem způsobuje vinohradský tunel.

Vylodění v Čerčanech dopadlo v pořádku, byli jsme tam o hodinu dřív než ten vlak, který měl uvedeno, že do těch Čerčan jede, a počet účastníků vzrostl na devět. Nalodění do plavidel také proběhlo hladce, až na to, že s autorem těchto řádků nikdo nechtěl sdílet loď, a tak musel jet sám. Pan exvedoucí mu sice opakovaně sliboval půjčit ženu, ale autorova hrdost mu nedovolila to přijmout.  Pravda, ani ona žena tomu od začátku nebyla příliš nakloněna, a když mu na zhruba 30 vteřin sama do lodě vlezla, aby s ním sjela pseudojezík, hned se slovy "Tady je to mokrý" zase uprchla.

Úsek z Čerčan do Týnce nepatří mezi vodáky mezi nejoblíbenější. „Je to volej,“ varoval exšéf předem a měl pravdu. Tedy částečně. Volej to byl, pokud to nebylo skoro vyschlé řečiště, kde jsme se pohybovali s lodí z kamene na kámen. Na trase byly sice čtyři jezy – ale jen jediný se dal překonat způsobem, který by sice někteří jedinci mohli označovat za sjetí, ale sami uznávají, že je to přílišný eufemismus.

(Mimochodem, jak autor těchto řádků posléze zjistil, být sám v lodi mělo i jednu nepatrnou výhodu: byť on sám měl větší ponor, loď měla jen jedno těžiště a při zvolení správné techniky byl někdy pohyb po kamenech a mezi nimi trochu jednodušší). Viz foto.

O tom, jak náročná cesta to byla, stačí sdělit dvě čísla z aplikace Endomondo: Celková vzdálenost 16,33 km (včetně cca 300 metrů do hospody a zpátky) a čas 7:37:46, strávený na trase (tedy včetně hospody v Nespekách - tři hvězdičky z pěti).

Po sportovní předehře tak mohla pokračovat druhá část, kulturně gastronomická, na již zmíněné chatě. Tedy před ní. Tam ve stejnou chvíli jako my dorazila i Anička, která si nechala ujít dobrodružství na vodě, ale zato měla čerstvě zvládnutou zkoušku ze starých německých spisovatelů.

Poté se vytáhl gril a kytary a zapálil oheň. Pan domácí byl neustále vnitřně rozerván a obával se, že jídlo nebude stačit, a měl tendenci doobjednat další od Šárky, která jakožto poslední účastník vyrážela z domova až po osmé. Naštěstí do té doby se ukázalo, že jídla moc neubývá, a tak objednávka skončila jen u sáčku brambor a pár hermelínů.

Snad jen drobná zmínka o kvalitě tamního nábytku: Možná by neuškodilo si pořídit bytelnější sezení než pár plastových křesílek, z nichž na některých se již začaly zřetelně rýsovat letokruhy. Ono nakonec je vlastně úspěch, že jsem na tom křesílku, které stálo na zhruba dvacetiprocentním svahu (tamní ohňokoutek je evidentně zkolaudován jen na komorní skupinky a velice rychle přechází ve strž) vydržel po více než dvě hodiny sedět a ono tak dlouho vydrželo 120 kg živé váhy, než se mu ulomila levá zadní noha a já nečekaně během vteřiny zaujal polohu vleže.

Mezitím zněly kytary, kdy Áďa 1 udivovala tím, že – byť nejmladší účastník – fungovala jako všechny zpěvníky od dob Ztracenky a Niagáry přes Mňágu a Plíhala až po kapely, jejichž jména jsem v životě neslyšel či je hned zapomněl. A oba kytaristé Lukáš a Honza zase udivovali hbitými prstoklady, byť především první neustále opakoval, že se stydí. Anička naopak udivovala koženými botami a oblečkem a k dokonalosti jí chyběl jedině bičík či pendrek.

Další z hřebů pak zařídil Áďa 2 hitem Řízku, Řízku, já tě mám tak rád, Řízku, Řízku, já tě udělám.

Třetí z hřebů pak zařídila sousedka, které na nás ani přes opakované vyhrožování (a naše opakované pouštění hitu Řízek) nezavolala policajty, a tak jsme to znechuceni marným čekáním o půl druhé ráno zabalili a šli spát do chajdy. O kvalitě chaty mluví zajisté to, že její majitel raději šel spát do přilehlé patrové vily ke tchánovi, byť na druhou stranu zase ráno donesl dvě konvice horké kávy i mléko. A k ránu se nakonec dočkali i ti, kteří doufali, že konečně uvidí skutečného pána domácnosti kocoura Pepana, který vše přišel důkladně zkouknout.

Zda jeho kontrola dopadla v pořádku, jsem již bohužel nemohl zaznamenat, protože pak už moje maličkost musela odjet vytvářet hodnoty do rubriky #PokornýhoBizáry. Takže ani nevím, jak vypadají rybí záda a proč Pepan zběsile prchal po ulici.

Zato vím, jak vypadá kompletně rozsedlé kolo. Když jsem přijel domů, šel jsem urychleně ještě před službou vyměnit sedlo. Při tom jsem ale zjistil, že mám uvolněný drát a vlastně dva, až jsem nakonec seznal, že jsou oba zcela vyrvané i s kusem středu zadního kola.

text Mára Pokorný, foto Řízek a Mára