RYCHLÝ, OTUŽILÝ A OPATRNÝ

Mám rád ty typy akcí a výletů, kdy nikdo nic důležitě neřeší, věci plynou, každý zná svou roli, všichni se zdají být spokojeni s tím, že jsou tam, kde jsou a proč tam jsou, pyskuje se jen proto, aby řeč nestála a byla nějaká sranda. Sobotní výlet na Blaník byl přesně tohoto druhu. Tím by vyprávění mohlo skončit, jenže to by zas nebyl ke čtení žádnej blog… 

Takže.

Co bylo nejtěžší 

Nejtěžší na tomto výletě bylo se na něm domluvit. Dohoda se odehrála v chatu, který někdy na podzim založil Radek. Taky běhá, taky je to novinář, jen jsme ho zatím ani na dva pokusy nedokázali do Enka zlanařit. Vždycky když jsme ho měli na pohovoru, přišla letmo řeč na to, že bychom si mohli jít společně ve třech zaběhat. 

Někdy na podzim Radek založil trojchat a navrhnul, že bychom něco v sobotu mohli podniknout. Měl jsem už jiný program, a tak se spolu domluvili kluci. Podruhé se Radek s dotazem ozval asi deset dní před Zimním během na Blaník. A že prý mě vidí na startovce a u Lukáše na blogu čte o tom, že zvažuje účast. Tak zda bychom nešli všichni tři. 

Následovala etapa, kdy Lukáš vyčíslil pravděpodobnost své účasti na dvacet procent, vystřídaná jeho oznámením, že “je tam”, sdělením Radka, že už to odpískal, ale když tedy Lukáš běží, tak on taky, následované mým zpochybněním své účasti, Radkovým zoufalým dotazem, zda tedy má startovné zaplatit, Lukášovým ujištěním, že on určitě jede... 

Zkraťme to, je pátek večer a my se domlouváme, kdo zítra ráno vezme auto. Nakonec se nabídnul Radek a opatrně se zeptal, zda by nám nevadil sraz, který by garantoval, že budeme na místě hodinu před startem. Přišlo mi to rozumné, předloni, kdy jsem do Načeradce jel sám, jsem start kvůli návalu u výdeje čísel málem nestihl. Navrhuje sraz u Lukáše v 7:45, což mi můj původně plánovaný spánek zkracuje o čtvrthodiny. 

Přijímám tento nekomfort ve jménu společného blaha, nasedám v 7:19 na Suchdole do auta a hlásím do společného chatu ETA 7:47. V 7:50 potkávám Lukáše vartujícího samotného před domem a ptám se, kde je Radek. Prý hlásil zpoždění. Vzpomenu si na tu obětovanou čtvrthodinu svého spánku, ale než mě stihne ovládnout negativní myšlenka, strčí mi Lukáš pod nos misku plnou domácího štrůdlu, který večer napekl. Dávám si první kousek, jsem rázem spokojen a pomýšlím na čas, až se Lukáš po ukončení novinářské kariéry stane pekařem a já jeho věrným zákazníkem. 

Radek nakonec přijíždí rychlostí upomínající jeho závodní tempo v 7:53. Cesta začíná tím, že je mi pod obehranou záminkou, že jsem hubený, Lukášem nabídnut další kus štrůdlu, který opět s chutí a bez protestů spořádám (ta deklarovaná záminka se mi nelíbí, její autor to ví, proto ji tak často vytahuje). Cesta jinak ubírá rychle, kluci se vepředu baví, já zčásti jejich hovor neslyším, zčásti záměrně vypínám a odpočívám po náročném týdnu. 

Na místě jsme nakonec asi hodinu a čtvrt před startem, parkujeme v místním jézetdé a vydáváme se volným krokem pro startovní čísla. V tělocvičně místní školy jsme zjevně mezi prvními, můžeme si vybrat, ke které z asi dvaceti slečen a dam si pro číslo nakročíme. Volím paní uprostřed, která na mě sympaticky mává. Asi o hodinu později, těsně před startem, v ní poznám načeradeckou starostku, která má k závodníkům velmi krátký a stejně milý projev. 

Co bylo nejbizarnější

Nejbizarnější moment našeho výletu přichází ve chvíli, kdy se z tělocvičny přesuneme do zadního traktu školy, abychom si odskočili a Lukáš se také převlékl. Radek si nechal věci v autě, a tudíž s převlékáním ve škole nepočítá, já přijel z Prahy už převlečen. Stojíme tedy oba před dveřmi místnosti s nápisem “Převlékárna muži” a čekáme. Hledáme témata k hovoru, abychom běžící čas překlenuli. Když už se nám zdá ta chvíle po deseti minutách dlouhá, vydá se Radek dovnitř zjišťovat stav Lukášova převlékání. Za chvíli se vrátí s tím, že je prakticky hotovo, zbývá dopnout na poslední špendlík startovní číslo. 

Logicky tak nechápeme, proč čekáme dalších deset minut…

Po jejich uplynutí se ve dveřích konečně objevuje Lukášova tvář zrcadlící směs nevinnosti (dvě třetiny) a překvapení (zbylá třetina). Myslel si prý, že se také někde převlékáme, a tudíž na něj nečekáme. Je zaskočen tím, že jsme se ani jeden v budově školy neplánovali převléct. 

Po cestě k autu potkáváme růžové a modré toiky, kolegové zodpovědně čekají na uvolnění těch pánské barvy, já vynechávám. Můj pisoárový čas přichází, když tato zařízení míjíme v rámci společného rozklusu a jelikož je mi žinantní kolegům hlásit svou malou potřebu, způsobuji tím první roztržení naší party, Radek s Lukášem přirozeně pokračují v zahřívání. 

Shledáváme se opětovně až těsně před startem. To už jsou oba souputníci v kraťasech. Jako největší otužilec se nepřekvapivě opět ukázal Lukáš. Poté, co jsme ze školy dorazili k autu, a poté, co on ve škole strávil dvacet minut v převlékárně, spořádaně usedl na sedačku auta, svlékl dlouhé legíny a nasadil už před rozklusem zelené kraťasy značky T8. 

O nejotužilejším členu výpravy nebylo pochyb. O nejrychlejším nemělo být záhy. Radek se krátce před zazněním startovního výstřelu staví doprostřed první řady. S Lukášem poposkakujeme asi o tři řady dál, pronesu předpověď, že Radek poběží na pódiové umístění, čímž narážím na jeho famózní výsledek při jeho prvním startu na tomto závodě před osmi lety. (Ukážu se jako příliš velký optimista, Radek nakonec doběhne na začátku druhé desítky a z výsledku je asi trochu zklamán.)

Zklamán v deklaratorní rovině je v cíli i Lukáš, vadí mu zejména to, že ho předběhla nejrychlejší žena, navíc asi o patnáct let starší než on. 

Já na trati potvrdím roli pana opatrného. Díky tomu, že jsem si na startu stoupnul dopřeději než před dvěma lety, sice rozběhnu závod rychleji, ale ztrácím v kopcích. Všichni okolo mě ty nejprudší jdou a mně je hloupé se odlišovat, tak šlapu hezky rozvážně i já. Trochu si zazávodím až v tříkilometrové cílové rovince, kde předběhnu pár závodníků, co jsem se s nimi potkával na trati, asi tak, aby se neřeklo, když už jsem jel na ten závod. 

Když doběhnu, Radek s Lukášem už v cíli oba stihli uschnout a vychladnout, takže se choulí do aluminiových dek. Tu odmítám, protože je mi po tom trochu finiši do kopce ke kostelu v Načeradci dočasně horko. 

Obdivuju silně zabahněná Lukášova lýtka a lituju Radkovo auto, do kterého Lukáš usedá. Sám se pochopitelně před nastoupením na cestu zpátky spořádaně převléknu do čistého. 

Otázkami pro historii zůstává: Kolik Radka stálo vyčištění vozu? Ucpal se odpad ve sprše u Wernerových? Jak dlouho mě bude trápit bolavé pravé lýtko, které jsem si na krásné trati mezi dvěma vrcholy Blaníku a Načeradcem zkurvil? A kdy se v téhle fajn sestavě vydáme na ten pětadvaceti- až třicetikilometrový společný výběh, který jsme si při loučení slíbili? 

text Pavel, foto Zimní běh na Blaník a Řízek

 

TŘI VETERÁNI

- Zdálo se mi, že v Paříži s takovou mrňavou Francouzkou kupovali košili. Pak jsme pili kávu v nějaký kavárně... 

- No a jak to dopadlo? viseli jsme tchánovi na rtech a na našich rtech nám možná visely drobky z domácího chleba.

- Probudil jsem se, starej a vedle babičky, smál se děda, pod nohama se mu batolilo skvěle naložené mimino a bylo nádherné pohodové ráno, až na to, že venku lilo a já jsem měl běžet na Blaník. 

Podivnou tradici našich účastí na obnoveném Zimním běhu na Blaník jsem hodlal dodržet, i když jsem zůstal ve startovní listině z kamarádů sám: nepřijedou Vzpamatovávám se z covidu, Neodpovídám na zprávy, Jsem na romantickém víkendu bez dětí a stydím se to přiznat ani Závodění jsem si zamlada užil dost. Jako poslední odpadl Začalo mě píchat v koleni, a když jsem poslouchal bušení kapek do střechy a pozoroval rychle tající sníh, silně jsem zvažoval, že se stanu Zůstal v suchu a teple s rodinou.

Ale nezůstal jsem. Zatímco tchyně, žena a dcera jeli ke své nenaočkované kadeřnici, do termosky po prababičce jsem vyfasoval teplý čaj a půjčili mi náhradní postarší, ale spolehlivou octavii, která cestu do Vlašimi už zná nazpaměť. A já bych mohl duchapřítomně dodat, že stejně tak znám i cestu na Blaník a zpět.

Jenže to není tak úplně pravda, protože za těch asi deset let, co sem jezdíme, teda vlastně už jen jezdím, to celé nějak protáhli a zkomplikovali: dřív to mělo sedmnáct kilometrů většinou po silnici a už to bylo šílené, protože uprostřed je prostě ten Blaník. Pak to natáhli na půlmaraton, jenže ani to jim nestačilo. Poslední čtyři roky (loni se běželo jen individuálně) tomu sice pořád říkají půlmaraton, ale ve skutečnosti je to už 24 kilometrů převážně terénem s převýšením skoro 700 metrů.

U Benešova jsem cyklovač stěračů přesunul do polohy 0, na polích bylo bílo a ve Vlašimi bylo sněhu snad ještě víc, byť byl mokrý a tálo to. Cestu parkem kolem Čínského pavilonu (kdysi překřtěného na Japonský altán) nám důsledně udusali naši předběžci. Startuje totiž asi 300 lidí a mně je 37 let, takže ještě dvakrát budu moct jako teď vyrazit s první, potenciálně nejrychlejší vlnou.

Překvapí mě, jak nikdo nespěchá, že za to nikdo nevzal hned od prvních metrů. Já to tedy rozhodně nebudu, nicméně nevycházím z údivu, když vybíhám z parku někde kolem osmého místa.

Za přejezdem, kde nás před mnoha lety poněkud zaskočil motoráček, se poslední roky zahýbá na pole, po němž mě letos poněkud zaskočilo, že místo původní pěšiny byla zavedena nová, divočejší, disponující kluzkými prudkými svahy, včelími úly a dokonce i jednou parádní namrzlou lávkou.

Vlastně se mi to dost líbilo, jen jsem na ušlapaném sněhu hodně podkluzoval a ztrácel tempo. Čelo závodu se mi nutně začalo vzdalovat a trápení předčasně vrcholilo na prvním pořádném bezejmenném kopci, z nějž jsem pořád ještě hodně v dálce zahlédl nechvalně proslulou rozhlednu, kam se hodláme vydrápat, než se přede mě se synchronizovaným funěním dostali dva borci.

Dřív se běhalo přes Kondrac, kde voněly vyhlášené obrovské řízky z místní hospody, teď se místo toho probíhá jakousi vesničkou, kde je zajímavé patrně jen to, že zde začíná krátký asfaltový úsek. Vlastně jsem se na pevný podklad dost těšil, ale silnice samozřejmě nebyla prohrnutá. Nikdo další mi ale na záda nedýchal, a to ani na blízké občerstvovací stanici, kde se mě paní vstřícně ptala, zda chci vodu, čaj, nebo kofolu. A já jí mile odvětil, tak jak to umím jen já, že vůbec nic.

Pod Blaníkem bylo sněhu víc a přibylo i potenciálně kolizních situací, když jsme se obousměrně s různě pomalými závodníky snažili vyhnout na úzké prošlapané pěšině. Nic z toho ale nebylo, dokonce nebyl ani fotograf lovící kolize a uštvané výrazy těsně za mezičasem, on totiž dokonce nebyl ani mezičas, jen ty schody a celkem prudký vítr. A rozhledna a pak zase dolů.

Sníh měl diskutabilní výhodu v tom, že vratké kameny, které tam určitě někde byly, zůstaly skryty. Moje viklavé kotníky sestup opět zvládly a na občerstvovačce jsem se odměnil kofolou.

Teď už je to opravdu více méně dolů, pokud ještě člověk má nějakou sílu, a člověk ji měl. I když je to ještě skoro deset kilometrů, dá se to. Teda jen jednou do roka, víckrát ne.

Předbíhal jsem dříve narozené a dříve startující a bez jakékoli větší krize jsem byl zpátky v parku, cesta už skoro roztála a objevily se první psí exkrementy, v cílové rovince nepříjemně položeným hlasem křičel moderátor, čímž mě hnal pryč, a já doběhl na devátém místě ve své kategorii a devatenáctý celkově v čase těsně pod dvě hodiny. Musel jsem se ujistit, jestli se mi to taky nezdá.

A jeli jsme zpátky za Zasněným tchánem a Ostříhanými ženami tří generací. S pocitem, že jsme já i moji noví kamarádi Udržím čaj tak horký, až si překvapen spálíš jazyk a Za trochu naturalu ti budu věrně sloužit na svůj věk předvedli úctyhodný výkon.

text Řízek, foto Tomáš Zahálka

POCTIVĚ JSEM TRÉNOVAL/A

Kamarád Milan do toho praštil svérázným způsobem, znenadání a v polovině ledna. Neobvyklá byla i rozlučka se svobodou. Její první část se odehrála na úpatí Blaníku, a nutno dodat, že i dalších kopců. Kdo nepoběží na Blaník, vyhlásil ženich, musí si večer dát o panáka víc. Spekulovat o výhodnosti obou variant je zbytečné, navzdory tomu pár pozvaných do Vlašimi skutečně dorazilo, a to včetně Milana a jeho bratra Tomáše.

Tomáš se přiznal, že neběhá. Pro někoho, kdo neběhá, je Zimní běh na Blaník se 24 kilometry více méně terénem a převýšením přes 600 metrů poměrně krušný začátek kariéry. Asi jako hodit do neplavce do vody, ale ještě mu ji okořenit žraloky nebo nějakým jiným nebezpečným svinstvem. Nebo když neumíte mluvit, a rozhodnete se moderovat deset televizních pořadů. Tomáš se ale přesto usmívá. Brácha se zítra žení a je příjemné udělat si takový pěkný výlet.

Usmívám se také, ale není to výraz pohodáře z Valašska, nýbrž sebevědomý úsměv tradičního účastníka této úchylárny, jíž každoročně zahajujeme běžeckou sezonu. Úsměv zpevňuje vzpomínka na největší úspěchy – před několika lety jsem doběhl jen o pár okamžiků za Radkou Churaňovou, vítězkou mezi ženami, a zejména českou rekordmankou v závodě na 100 kilometrů, v důsledku čehož jsem se mihl i v záběru kamery ČT, která s Churaňovou zrovna natáčela rozhovor.

Úsměv naopak oslabuje to, že jsem toho na podzim moc nenatrénoval, a i fakt, že minule, poprvé na nové, těžší trati, mi to vůbec nešlo. Minule byl ale sníh a pak bláto, letos je pár stupňů nad nulou a jediný sníh široko daleko ušlehali v cukrárně na náměstí. Jenže taky jsem si vlastně včera podvrtl kotník, když mi na Vyšehradě vběhl do cesty neposedný psík. Ale lidé jsou na tom i hůř.

A tak jako dalších čtyři sta lidí běžíme a z parku si to šineme ven z městečka a hned za přejezdem doleva podél kolejí po cestičce, kterou to záhy přestane bavit a začne kličkovat mezi stromy a zvolna stoupat. Nám, kteří jsme první dva kilometry urazili za méně než osm minut, dochází, že jsme udělali chybu, a postupně a potupně zpomalujeme. A dochází nám.

Než si člověk zaslouží Blaník, musí překonat pár dílčích nesnází v podobě dalších kopců. A tak se stane, že na devátém kilometru toho mám už celkem dost. A teď to teprve začne. A nejde to moc dobře. Oproti loňskému roku je vrchol Blaníku o dvě minuty výše - a nemyslím si, že by hora vyrostla. Konečně jsem však pod rozhlednou. Teď už se jen ve zdraví vrátit. V místě, kde se oba směry potkávají, na mě někdo volá Řízku. Může to být Milan, ale ve skutečnosti je to Tomáš. Milan, jak se později ukáže, je totiž jen kousek, asi dvě tři minuty za mnou.

A tak to už zůstane. Už nějakých deset kilometrů před cílem vím, že loňský čas nepřekonám, a tak hledám další, dosažitelnou metu: je nasnadě pokusit se dokulhat aspoň v čase pod dvě hodiny. Pár set metrů před cílem mě o pár vteřin popožene povzbuzující táta, který bude posléze zarputile negovat veškeré snahy pozvat ho na oběd, když už tam vážil cestu, v cílové rovince se k pozitivním faktorům přidá má žena a její rodiče. K těm negativním patří třeba křeče.

Nicméně jsem tu, stihl jsem to pod dvě hodiny a nejméně pošesté jsem porazil Blaník. A i když 46. místo nemá nárok zařadit se vedle televizního mihnutí a plaveckého diplomu z první třídy do mé síně slávy, aspoň mohu večer s klidem odmítnout panáka

Stálo to za to. Buďte šťastni, Milane a Míšo.

text Řízek, foto budka

BLANÍK PO REKONSTRUKCI

Máloco jsem nechápal tolik jako mobilní telefony. Opovrhoval jsem jimi. Kvůli povinně zamilovanému telefonátu z tábora jsem třeba neváhal přemluvil kamaráda, aby mě odvezl k telefonní budce na motocyklu. Ani už nevím, o čem jsme tenkrát mluvili a s kým.

O pár let později telefon odkládám sporadicky, třeba jen tehdy, když jdu běhat na ovál. Ten jsem dlouho nechápal podobně jako ty mobily. Připadalo mi to bezduché jak běhat na pásu. V mých očích se to lišilo jen absencí debilní hudby, barvou povrchu a potřebou čas od času zatočit.

Stejně jako telefonům jsem přišel na chuť i oválu. Je rychlý, férový a zcela prostý jakýchkoli terénních nerovností. Dá se na něm naučit spoustu věcí. Třeba pravidlo, že se nekluše v první dráze.

Na Zimní běh na Blaník však ovál člověka nepřipraví. Zvlášť ne na ten letošní, který společnými silami vysochali pořadatelé společně s přírodou. V neděli bylo ve Vlašimi slunečno a holá zem, jenže závod se tradičně běhá v sobotu.

Radomír

To bylo ještě všude bílo. Jeli jsme tam divným způsobem - ve Vaškově autě, ale bez Vaška. Ten měl ráno na sobě své nové žluté terénní boty, jež si právě s vidinou tohoto náročného závodu zakoupil. Byl bledý, smutný a nejel nikam, neboť si o den dříve si při pokusu ošálit gravitaci zakroutil krkem tak, že si ho zablokoval. Na pohotovost jel metrem, protože auto jsme naléhavěji potřebovali my. Neznám mnoho kamarádů, kteří by něco takového udělali. (Proč by to taky ostatně měli dělat? Vždyť je to celé postavené na hlavu. Měl se na nás jednoznačně vykašlat.)

Ale už jsme tu. Je to celé jiné než dřív, Blaník prošel důkladnou rekonstrukcí. Na nádvoří zámku už nestojí nevyhřívané stany ani fronty před toitoikami, zůstal jen nebožák převlečený do těžkého kostýmu rytíře a moderátor-vyvolávač, který z repráků vyhrával málem tak, až se hory zelenaly. Vše ostatní se přesunulo do nedaleké sokolovny, která byla vyhřátá, součástí rekonstrukce tedy bylo zateplení.

Vylepšení zázemí pro dobrodruhy bylo velmi vítané, radikálnější změnou však prošla samotná trasa závodu. Vlastně jediné, co zůstalo na svém místě, byl začátek (vlašimský park), prostředek (výběh na Blaník a padání z něj) a konec (vlašimský park a uřvaný moderátor). Organizátoři dali vale rovné, férové silnici a hned po dvou kilometrech poslali běžce do lesa a polí.

Zatímco můj kolega pádil vstříc čtvrtému místu, já jsem se zařadil na konec hada asi dvaceti pomalých běžců na úzké lesní pěšině a sám sobě jsem lhal, že si tu jen chvilku odpočinu, než to konečně rozjedu svým novým oválným tempem.

Jenže to vůbec nešlo. Veškerá tartanová příprava je k ničemu, nohy mám olověné a boří se do sněhu. Nedaří se mi zrychlit. Už na občerstvení na čtvrtém kilometru všem plánům navzdory sotva popadám dech a pohárek s pitím.

Následuje aspoň parádní výhled na Blaník. Ze silnice tak pěkně vidět nebyl. Blíží se, dorůstá a už je přímo nade mnou. Samotný výstup patří k mým silným stránkám, jsem jako ozubnicová železnice, když na to přijde. Běžím, když ostatní už jen kráčí. Navíc pořád ještě doufám, že nahoře u rozhledny přijde ten zlom a že druhou polovinu 23,5 kilometru dlouhého závodu ozdobím parádním výkonem.

Jenže cestou z rozhledny je mi úzko z neviditelných hrbolů, které se skrývají pod zákeřným sněhem. Tak úzko, že zase běžím hrozně pomalu, až mě předbíhají i zdatnější dívky a týpek, jehož jedinou pokrývkou horní části těla je masivní kérka na zádech.

Kolem dvacátého kilometru na kluzké pěšině, kterou rozbahnilo dvakrát pět set nohou, konečně seznám, že to prostě dnes není můj den a že kolegu Radomíra, zdá se, nedoženu. Ten zhruba tou dobou zřejmě dorazil do cíle, o propastných jedenáct minut dříve než já.

A tak o dva dny později opět vyrážím na ovál. Nasněžilo, je kluzký a bílý, ale zcela prostý kopců. Zvolna se rozednívá a ze zatáčky rozmazaně vyráží skupinka běžců, v jejich čele poznávám uzdraveného Václava. Dám krk za to, že by se mu to letos bývalo líbilo.

text Řízek, foto Antonín Kříž a David Karas

JAKO MILOŠ

Jedeme domů, řešíme volby a na displeji sady pro bezpečné automobilové telefonování najednou zasvítí MAMA. "Vendo, doufám, že ses na ten Blaník teple oblékl, abys nenastydl," znějí starostlivá slova a my dva spolujezdci usilovně zadržujeme hlasité hýkání. "Jo a Vendo, jak to, že jsi byl o tolik pomalejší než Lukáš? Neměl bys víc běhat?" ptá se MAMA. "Spíš míň žrát," neudržím se a smích paní Vaškové rozvibruje reproduktory v autě.

Přiznám se, že Vaškovi tu rodičovskou podporu trochu závidím. U mě si bohužel rodina na podobné vylomeniny zvykla, takže jim Zimní běh na Blaník už nepřijde nikterak extrémní a zároveň se jim zdám natolik svéprávný, abych se dostatečně teple oblékl. Koneckonců jsem jim o tom ani neřekl. Aspoň mě však na dálku jistě podporuje můj placený kamarád Miloš Škorpil. Tedy pokud si mě ještě pamatuje.

Dostal jsem totiž od Marušky k Vánocům jeden privátní trénink s tímto běžeckým guruem. Nejdřív jsme si potykali, pak si mě natočil na mobil a konstatoval, že běhám úplně blbě, a pak jsme se šli společně proklusat do Stromovky za střídavého vytahování se nejlepšími osobními výkony a oblíbenými závody (zmiňuji právě blanický zimní půlmaraton). Pokoušel jsem se přitom imitovat jeho (patrně správný) styl, tedy podivně šourat nohama, usilovně zakopávat a rukama pohybovat tak, jako bych trhal jablíčka.

Zkoušel jsem i nadále běhat "jako Miloš" a brzo to přineslo první plody - pochopitelně ne ta jablka. Tím pitomým zakopáváním jsem si přetížil něco v lýtku, takže mě Maruška krátce před Blaníkem musela pospojovat růžovým tejpem, abych tu pravou nohu nemusel tahat za sebou či závod absolvovat třeba na golfovém vozíku, jako jiný Miloš.

Vítala nás Vlašim a její okolí, letos bohužel sněhuprosté. S Milanem a Vaškem se jdeme zahřát do parku obíháním tamního čínského pavilonu v různém poloměru a opačných směrech, jako bychom byli rotačním modelem sluneční soustavy. Byla to zábava, jenže jsme museli bohužel na start.

Já už to tu znám. Vím, že se mezi čtyřmi stovkami závodníků nemusím cpát do první řady, protože v parku je široká cesta, kde se dá předbíhat, když na to máte, pak strašně dlouhá silnice, pak šílený kopec a pak to samé zase pozpátku a tímhle celým se dnes budeme zabývat odhadem tak hodinu a tři čtvrtě. Takže v klidu počkám, až se masa pohne.

Jsem dnes převážně zelený. Brčálové triko doplňují fosforové ponožky a nátělník - a nová čelenka má přesně odstín znaku mé soukromé běžecké stáje Zelená liška, tedy pokud bychom nějaký znak měli. Zaujalo to i fanynky. "Zelená jedéém!" křičí na mě nějaká paní s fotoaparátem. Zakopávám, trhám jablíčka a sunu se pořadím vzhůru.

Uprostřed výstupu na Blaník nás šipka nečekaně hází na širokou povlovně stoupající cestu. Blaničtí organizátoři na propozice malým písmem napsali, že to letos bude trochu delší a jiné. Je to bezpečnější, protože pomalí stoupající a rychlí padající běžci se potkají až na široké cestě, ne na pěšině plné šutrů, ovšem kus kouzla to ztratilo, marná sláva. Nová rovinka je navíc nekonečná a běžce dočista ukolébá před posledním brutálním krpálem na rozhlednu.

Ten tam zaplaťpánbůh zůstal. Jako jediný v okolí běžím až nahoru, ostatní více či méně jdou, někteří mi zato fandí. Je to sice po všech stránkách nesmysl a ty síly mi budou pravděpodobně chybět, ale dostávám se, byť třeba na chvíli, před desítku lidí a zpátky pod Blaníkem na mě někdo volá, že jsem celkově 19., což je k nevíře.

Na posledních osmi kilometrech nastává tradiční post-blanické vychladnutí. Monotónní asfalt, občas někdo mává, mávám taky, na poli fouká, někde v dolíku je Vlašim. "Hele, zelená, póóóď!" volá moje nová známá. Až teď mi došlo, že takhle nejspíš povzbuzuje i ostatní. Na rovné silnici před sebou vidím další barevné postavy, ale všechny běží celkem rychle a nikdo se bohužel nechystá odpadnout. Předběhnu ještě dva tři kolegy, k dalším dvěma se blížím, ale chybí mi těch pár umačkaných vteřin v davu před startem. Za 22. kilometrem už je opravdu cíl, který protínám po hodině a 41 minutách.

Milan je spokojený s časem kolem 1:47, Václav je trochu trpký. O sedm sekund se nevešel do dvou hodin, které si vysnil. Navíc asi trochu nastydl.

A já jsem šťastný. Miloš Škorpil by ze mě měl radost; kdyby věděl, kdo jsem. V neoficiálním pořadí jsem šestnáctý, oproti loňsku jsem se posunul o patnáct míst vpřed.

Co to znamená, je nasnadě a každý si to už spočítal. Měl bych víc žrát.

text Řízek, foto Ř. a mercedesbenz13.rajce.idnes.cz/

VÝKŘIK DO TMY

Někdy se za svoje kamarády stydím. Takhle se třeba v sobotu ráno Václav seznámil s mou bývalou spolužačkou Bárou, která zrovna nastoupila do jeho auta a před nedávnem i do nové práce: "Tebe přijali v Oracle? No, tam vezmou každého..." odtušil. Nebýt zrovna na zasněžené dálnici, Bára by si patrně vystoupila. Možná si včas uvědomila, že by pak nestihla Zimní běh na Blaník, kam jsme se devadesátkou v pravém pruhu řítili. Než jít pěšky do Vlašimi, je lepší jet s burany v teple.

Pak oba odborníci přes "sejls" naštěstí našli společnou řeč. Hovořili o "klaudech" a my jsme s Milanem instinktivně koukali na zataženou oblohu. Z ní se posléze začaly sypat vločky zcela nepodobné těm, které jsem posnídal. Sypaly se navíc nepřetržitě, jak z nekonečného pytlíku.

V zapadané Vlašimi jsme tradičně prohráli souboj s parkovacími hodinami; řidič si místo omylem předplatil do pondělního poledne. Mohl proto být klidný a nespěchat zbytečně - na trati závodu mohl strávit osmačtyřicet hodin, aniž by ho kdokoli odtáhl.


Následovala další prohra na nedostatečně vybavené toitoice, kde musel benjamínek našeho týmu improvizovat, a málem proto nestihl start. Ten obstaral na zámeckém nádvoří jakýsi poslanec a stylizovaný rytíř - v chumelenici jsem mezi nimi vlastně ani neviděl moc rozdílů, pak ale vyrazila oranžová čtyřkolka a za ní asi čtyři stovky chrabrých půlmaratonců, přičemž nás zajímalo hlavně přibližně jedno procento startovního pole, tedy my.

Letošní Blaník byl nejzimnější, co pamatuji. Sníh se dělil na ten romantický, který střídavě křupal a vrzal pod nohama, a iritující, který padal, byl na pěst a bodal do tváří i do očí jako tisíce otravných mikrotužek. Hledal jsem nějakého dobře rostlého atleta, abych se za ním schoval před větrem, pohříchu kolem mě klusaly převážně útlé ženy a vysušení starci. Chvílemi jsem oči radši zavřel, což mělo podobný efekt jako u Václava, který zase odkládal zamlžené brýle a běžel radši poslepu.

Vašek v davu

Blanický závod by se dal logicky rozdělit na tři celky. První a třetí fáze jsou v podstatě tuctové a odehrávají se převážně na silnici. Prostředních pět kilometrů, které ohraničuje občerstvovací stanice, je extrémních, a pokud si v podobných věcech libujete, tak nádherných. Závodníci se nejprve lesem, po schodech a šutrech drápou na Blaník, aby z něj bezprostředně poté zase téměř stejnou cestou nesmyslně seběhli. Za normálních okolností je tato prostřední část očistcem, tentokrát jsem se ovšem do lesa celkem těšil, protože aspoň na chvíli zde ustal vítr a ten sníh mi přestal lítat do ksichtu.

Bára

V lese bylo sněhu ještě mnohem víc a cesty méně. U kluzké lávky přes potok čekal mrchožrout s foťákem. Vypadali jsme jako hrozně dlouhá fronta na rozhlednu, která se skoro vůbec neposunuje. Občas se někdo odhodlal a hlubokým sněhem oběhl kráčející procesí. Od rozhledny dolů jsme vesměs běželi hlubokým sněhem, protože stoupající dav neměl dost empatie ani energie uhýbat rychlejším. Pozdravil jsem se s Vaškem a Bárou a něco jsme na sebe povzbudivě houkli.

Na občerstvovačce oproti původním plánům zastavuji a dlouze hoduji. Tříchodové menu sestává z čaje, banánu a kousku energetické tyčinky. Nějaký zmatený člověk na mě křičí, že jsem třicátý. Asi upadl. Zatímco sbíháme do Kondrace a přes obec Dub k Vlašimi, pořád přemýšlím, jak to myslel.

Milan

Ve vlašimském parku mi začaly ošklivě tuhnout nohy. Naštěstí jsem zahlédl známou siluetu Čínského pavilonu přezdívaného Japonský altán - a především cedulku s nápisem 500 m do cíle. Pokusím se ještě zaútočit na šedesátníka klopýtajícího přede mnou, jenže pán to vytuší a zafinišuje jako zamlada, což myslím jako pochvalu. A chvilku po nás za velké radosti publika dobíhá i nejlepší žena.

Dostávám dřevěnou medaili, kterou mi manželka opět nenápadně vyhodí, a esemesku s časem a 32. místem, kterou si ponechat mohu. Na mě je to mimořádný úspěch, cítím i jakousi hrdost, ale možná to je jen vyčerpání a součet pižem všech doběhnuvších běžců ve vyhřívaném převlékacím stanu. Postupně dorazí unavený, ale spokojený Milan a nanejvýš roztrpčený Vašek. "Tenhle závod je takový výkřik do tmy," konstatuje a my se dožadujeme vysvětlení, co tím jako myslí.

A Václav spustí:
- jak na toitoice nebyl papír;
- jak mu na občerstvovačce nikdo nepodal pití, které si tak musel vzít sám ze stolku;
- jak chtěl do kopce běžet, ale nemohl, protože ti lidi před ním šli a víc cestiček tam nebylo;
- jak si omylem koupil parkování až do pondělního poledne.

Zkrátka, všechno špatně, výkřik do tmy, Václav byl na Blaníku naposled. Ještě ale sháníme Báru. Píšu jí; na mou zprávu mi však nejspíš zmateně odpověděly sněhové vločky anebo kapsa. Ale už je taky v cíli a má radost. V útrobách zámku je hostina. Guláš Vaškovi znatelně zlepšuje náladu. A na mém talíři mi kuchařky z výborného rizota stylově vytvořily něco jako Blaník. Dokonce ho i zasněžily eidamem.

text Řízek, foto Ř., David Karas a Renata Hulínská

TŘETÍ SRNKA

Na zasněženém poli pod obcí Dub se v dálce objevily tři pohybující se skvrnky, a když se přiblížily k silnici, staly se z nich srnky. Nevěděly, že křižují peloton závodníků běžících půlmaraton na Blaník a zpět, chtěly jen co nejrychleji pryč od dusajícího davu. První dvě překonaly silnici ladně. Třetí těsně před krajnicí uklouzla a trochu sebou smýkla tak, že se její zadní polovina octla na zemi - divže do ní běžec číslo 417 nenarazil. Jako by dvě srnky měly na kopýtkách terénní vzorek a ta poslední chybně zvolila hladký silniční.

Byl bych úplně přesně jako třetí srnka, naštěstí jsem se však před závodem byl proklusnout do zámeckého parku ve Vlašimi. Při otočce u čínského pavilonu jsem znenadání uklouzl a najednou se moje zadní polovina octla na zemi - a tak jsem místo zelených bot značky Brooks na poslední chvíli přezul do oranžových bot značky Brooks. Což sice vypadá jako kosmetický detail, ale je to asi takový rozdíl jako mezi modrým voskem a klistrem. Po nočním sněžení nicméně klíčovou otázku, jestli asfaltovky, nebo trailovky, řešili snad všichni včetně stylizovaného blanického rytíře a jakéhosi poslance, kteří závod společně odstartovali.

Zimní blanický půlmaraton totiž vede převážně po silnicích, s drobnou výjimkou, a to je ten strašlivácký výstup na onu horu a následné klouzavé padání z ní. "Beru hladké, na Blaník se nějak vyškrábu, ale na silnici, to si pak budu medit a libovat, protože bude prosolená a rychlá," těšil se pán nervozitou a zimou se ošívající vedle mě. Jiní měli opačný názor - zahlédl jsem dokonce i stylové nazouvací nesmeky z Lidlu. Jediný, kdo to nemusel řešit, byl ten exot s kiltem, co běhá bosky. Ten prostě běžel bosky.

Po prologu v zámeckém parku a vyběhnutí na silnici bylo jasné, že pravdu měli zastánci drsných podrážek. Po soli ani památky, silničáři totiž ještě spí, jsou jak ti blaničtí rytíři. Vyjedou, až když je nejhůř, a to ještě zdaleka není.

Samozřejmě mi to trochu klouzalo, ale zdaleka ne tak, jako třetí srnce. Díky vhodně zvolené obuvi jsem začal troufale uvažovat o vylepšení loňského času 1:48; pokud by se to povedlo, slíbil jsem si ve vlašimské cukrárně obrovský větrník.

Základem je poučit se z minulých chyb. To se povedlo organizátorům, kteří dokázali zkrátit prezenci z loňských poněkud otravných desítek minut na desítky sekund. To se nepovedlo mně, když jsem chtěl začít výrazně pomaleji než loni, ale místo toho jsem byl prakticky na každém mezičase rychlejší. Na sedmém kilometru mě přestali lidé předbíhat a vedle mě se objevila drobná žena ve žluté větrovce, na níž bylo pozoruhodné nápadné, skoro až tenisové vzdychání.

42. ročník Zimní chůze na Blaník

A pak už jsme se ponořili do podblanického lesa, kde bylo sněhu podstatně více. Kopec k rozhledně je důvodem, proč o tomto závodě pořadatelé hovoří jako o extrémním. Je dlouhý, prudký, kluzký, jsou tam kameny i schody, do toho pořád někdo vedle vás vzdychá, prostě to není jednoduché. Loni mi nahoře pod samotným vrcholem Blaníku (638 m n. m.) utekl Milan a došly síly, toho jsem se chtěl letos vyvarovat, což bylo zpola snadné, protože Milan tu nebyl. Pojal jsem to stoupání radši trochu víc turisticky. Hele, támhle je rozhledna!

Díky oranžovým botám jsem ale z vrchu pádil skoro jak kamzík s ortézou na kotníku. Na občerstvovačce už opět na silnici jsem se polil čajem, což je taky tradice, po sluchu nalezl žlutou větrovku a vydal se k Vlašimi.

Tahle fáze závodu je ještě horší než výstup na tu horu. Musíš přimět kopcem rozhozené tělo znovu zrychlit, ale zase to nepřehnat, protože cíl je ještě sakra daleko, za dvěma vesnicemi a devaterovo kopečky a strašně dlouhým zámeckým parkem. Tady jsme si pomohli se žlutou paní. Beze slov jsme se střídali v udávání tempa až k 18. kilometru, kde jsem o hodinu a čtvrt dříve potkal srnky.

Pak se najednou vzdychání vystupňovalo a posléze vzdálilo: paní zjevně začala finišovat, na mě naopak konečně padla krize, bez níž by to nebylo ono. Věděl jsem, že poslední dva kilometry parkem budou bolavé, kolem Tvrdíkova slávistického pavilonu jsem sotva vlekl nohy, ale do cíle už mě nějak donesly. Cílová rovinka se proti loňsku změnila v zatáčku. Naplno jsem to zaregistroval až ve chvíli, kdy jsem se v ní natáhl. V cíli jsem si plácl se žlutou větrovkou (druhou mezi ženami) a tím moje role pro letošek skončila.

"Pane běžec, co to máte? Medaili? Ste vyhrál?" ptala se mě u převlékárny-auta dvojice poněkud zanedbaných dětí. Vysvětluji jim, že ty krásné dřevěné medaile dostali všichni. "Stejně jste dobrej a asi nekouříte, protože to byste se tam nahoru nevydrápal. Já kouřím, hodně," podotýká chlapec a asi nebyl důvod mu nevěřit. Já zase hodně žeru; odeberu se radši do cukrárny. Za čas 1:44 a 49. místo na světě si obrovský čokoládový větrník nepochybně zasloužím, třebaže na něj vůbec nemám chuť. Ostatně ani není moc dobrý. Tak se v tom jen tak ponimrám a myslím na ty srnky. Jak se ztrácejí v bílé pláni, až jsou dočista mrňavé a zase jsou z nich skvrnky a nakonec dočista splynou se sněhem.

text Řízek, foto Honza Hlaváček a Ř.

MILANI A ŘÍZEK NA BLANÍČKU

Povídala nám má tchyně, že v Kondraci, vsi přímo pod Blaníkem, mají tak velké řízky, že se jim nevejdou na talíř. Když jsem o několik hodin později obcí probíhal, přísahám, že jsem tu vůni ucítil. Přesně takhle totiž voní řízky, jež se nevejdou na talíř a jež jeden nemůže ochutnat, protože mu z extrémního půlmaratonu přes Blaník zbývá ještě šest kilometrů a s takovým obrovským řízkem v bříšku by se běželo těžko.

Zimní běh na Blaník letos prodloužili o 5 kilometrů na populárních 21 a na jeho start jsem se postavil se dvěma Milany a asi 350 dalšími anonymními lidmi. Cestou jsme museli vyřešit několik rébusů. Třeba jak jedním vozem přepravit závodníky na start ve Vlašimi a zároveň manželku a tchyni do Benešova ke kadeřnici. Ženy s dosud neupravenými vlasy a autem tak nakonec zůstaly v Benešově; Milani a já pokračovali dál autobusem.

Sbíráme céčka.

"Musím si koupit banány k snídani," usmyslel si jeden z Milanů v sobotu v osm ráno na pustém autobusáku. Kupodivu se mu to v nedaleké večerce povedlo, ale na startu měli banány taky - a zadarmo!

Ve Vlašimi na zámku, odkud se vyráželo, jsme rozhodně nebyli mezi prvními, ale fronta na vyzvednutí čipů a startovních čísel ještě celkem ušla.

O hodinu později to bylo podstatně horší a emotivnější. Slečna totiž na startovní listině neměla závodníky seřazené podle abecedy, což dost zdržovalo. Had nedočkavců se táhl až daleko za zámeckou bránu a decentní mrholení přecházelo v déšť se sněhem. Zimu jsme zaháněli spartakiádní sestavou na motivy skladby Céčka, již nám dopřálo (pochopitelně) Rádio Blaník. Jelikož plánovaný start se kvůli té rozházené abecedě zpozdil, šli jsme se projít do zámeckého parku.

Čínský pavilon, neboli
japonský altán

Nejzajímavější byl jednoznačně Čínský pavilon honosící se směšněhrdinským přídomkem "nejstarší čínský pavilon u nás" (tuším, že z roku 1780). Na jeho střeše sedí drak a ve větru se kolébají zvonečky. Doufám, že po Zemanově návštěvě v Říši středu vyroste v nějaké tamní Vlašimi aspoň jeden český pavilon s Krtečkem na střeše a s cinkajícími půllitry místo zvonečků.

Když už si všichni vystáli fronty na čísla i na hajzlíky, shromáždili se u brány a moderátor deseti nejbližším závodníkům (asi) sdělil pokyny, pro nás ostatní to bylo spíš takové legrační huhlání. "Tak kluci, poběžíme jako tým," zavelel jsem, načež jsem se hned po startovním výstřelu naprosto zbytečně prodral vpřed. Milani, kteří mou týmovou výzvu vzali vážně a způsobně zůstali pohromadě daleko vzadu, se mi vysmáli, což fotografům neuniklo.

Příběh Milana I. : 4 body o půlmaratonu aneb reflexe závodu ve zkratce

1. Krásné počasí, pro běh jak stvořené. Příjemný deštík, který osvěžoval běžce po většinu času.
2. Týmový start, který trval dvě sekundy, než se Řízek vzdálil někam dopředu a nechal oba Milany daleko za sebou. Holt tým je tým :-) Doženu ho až u japonského altánu (čínského pavilonu, pozn. red.).
3. Klidný běh až k Blaníku, kam nás vytáhla nějaká cizí dvojice. Na 7. km oba křičíme „Moc rychle!“… čas na kilometr 4:19.
4. Pomalu předbíhám lidi do kopce a pak i z kopce. Kupodivu cestou zpátky mě skoro nikdo nepředběhne a ani Řízka nevidím. Poslední kilometr v parku do kopce je za trest a cíl v nekonečnu. Nakonec skvělý čas těsně nad 1:45. Díky, krásný závod.

Smějí se mně!

O pár set metrů později někde u pavilonu mě překvapil jeden z Milanů, který se vedle mě objevil. V mrazivém dešti říznutém sněhem jsme dál pokračovali bok po boku. Spadla mi vločka do oka, je to legrační. Běžíme moc rychle; upalujeme přes park, pak po úzké asfaltce stoupáme do obce Dub k první občerstvovačce (bezva, polil jsem se čajem) a pak do Kondrace. Poslední táhlé stoupání po silnici - a už "jen" ten Blaník.

Nejnáročnější pasáž začíná prudkým seběhem k potoku. Milan mezi kamením a kořeny kličkuje jako ostřelovaný srnec a začíná se mi vzdalovat. Od potoka dál se stoupá, místy po schodech, jindy po kamenech. Kolega je i v kopci rychlejší, obdivuji jeho efektivní rychlochůzi. Před posledním nejprudším úsekem uhýbáme vytrvalcům z čela závodu, kteří už sbíhají z bájné hory - a pane jo, to je teda kvapík!

Rozhledna je v mlze, Milan je asi dvacet metrů přede mnou a výš už to zaplaťpánbůh nejde. Jsme v půlce, už se musíme jen vrátit. Kamarád je z kopce odvážnější. Nebo spíš já jsem zbabělec. Dole pod Blaníkem u potoka nevyhnutelně jdu do výronu, ale moje ortéza to úžasně zachránila. O pár metrů dál dostanu křeče. Zmocní se mě panika, na tuhle variantu jsem nebyl připraven.

Naše závodníky spatříme třeba v čase 5:48 a dále.

Vyškrábu se na silnici a vsetínského kolegu zahlédnu, jak pádí ke Kondraci. Kulhám za ním. Necítím se dobře. Cítím se zle. Předbíhají mě lidé, kteří už mě jednou předbíhali. Nevím, jak si to vysvětlit. Běží to dvakrát? Běží čas pozpátku? Běžím já pozpátku? Všechno je nějaké pochybné. Měl bych být někde jinde, ale kde? V Kondraci zavoní řízky, nebo je to aromatická halucinace - je to možné. (Nedávno jsem měl živý sen, jak se dívám do obličeje vlkovi, kterému strašně smrdí z huby.) Milan se ztrácí. Předbíhají mě lidé, kteří už mě dvakrát předbíhali. Padá mi hrudní pás. Je mi mokro a zima. Jsem down jak na jaře sníh. Je mi hrozně.

Příběh Milana II. : Dilema, podivní lidé a deka

Po oslavě se mi z postele moc nechtělo, ale nakonec jsem sraz s naším týmovým autem stihnul. Ve Vlašimi bylo chladno a před závodní kanceláří stála fronta zkracující se tempem asi člověk za minutu. Naštěstí jsme dorazili včas, a tak nás největší nával závodníků minul. 

Fronta byla i na záchodech, takže bylo potřeba řešit dilema, zda srát, či nesrat. Rozhodl jsem se nesrat, ale pak pořadatel oznámil posunutí startu o půl hodiny, a já jsem situaci přehodnotil. Naštěstí byl na záchodě ještě i zbytek papíru, takže bych řekl, že se akce vydařila! 

Dojem už mi nezkazila ani skutečnost, že mě při závodě předběhla řada podivných lidí. Dokonce mám pocit, že jeden z nich měl deku.

Walking dead.

Na občerstvovačce na 16. kilometru se polévám čajem. Dál se běží prakticky jen z kopce. Vím to. Stejně to nejde. Úplně sám se šourám zámeckým parkem. V krátkém stoupání přecházím do chůze (naštěstí mě nikdo nevidí). Park je nekonečný. Čínský pavilon je hnusný. Kýč je to, nic jiného. Slečna u cesty hlásí kilometr do konce. O půl kilometru dál je cedule kilometr do konce. Věřit ceduli? Věřit slečně? Nesnáším je obě. Padá mi hrudní pás. Padá na mě deka.

Vidím zámek a cíl. Vidím Marušku, má nový účes - a je to za mnou, hodina 48 minut. Milan už tu tři minuty popíjí čajík, druhý Milan dorazí za dalších osm. Vítěz to uběhl za hodinu 24 minut, nechápu. Jakákoli nejlepší žena, můj tradiční soupeř, doběhla minutu přede mnou. Prý ještě teče teplá voda ve sprchách, ale přenecháme ji jiným závodníkům, tak jako poukázky na guláš. Oblékám si blankytně modré tričko s motivem závodu a potřetí se polévám čajem. Je tedy načase jet a celé okolí dalších několik týdnů až měsíců otravovat líčením zážitků z Blaníku a vzpomínáním na tu nenaplněnou řízkovou vůni.

text Řízek s přispěním Milanů, foto David Karas, Maruška a Milan K.

AVE BLANÍK!

Kdybych v tom kopci potkal některého z tamějších pohotovostních rytířů, asi bych mu dal záhlavec přes přilbici. Stejně by dopadl případný pořadatel závodu, ač bez přilbice, kdyby se mi nachomýtl do cesty. Koho to napadlo, schovávat bájné vojsko v útrobách tak prudkého kopce? A koho to napadlo na vrchol Blaníku běhat, natož v zimě?

Příležitost vyřídit si to s někým kompetentním jsem dostal, jenže příliš pozdě, když už mě přešla zlost a soustředil jsem se jen, abych se při sbíhání z blanického vršku udržel v aspoň trochu vertikální poloze. "Mám křeče v obou nohou, je to na nic," svěřil se mi řekněme velmi zkušený závodník v jednom z klidnějších úseků, když mě předbíhal. Neznaje ještě zcela taje běžeckého small talku, odvětil jsem něco ve smyslu, že běží docela hezky, ale že tomu nerozumím, že jsem tu poprvé. Nicméně že to je celkem pěkný závod, jen ty kopce.... "Já jsem ho zakládal a jsem tu po pětadvacáté," odvětil senior a ukázal mi záda.

Samotný závod pro mě začal tak, že jsem v sobotu ráno v parkovacím automatu na náměstí ve Vlašimi prohrál padesát korun. Vylezla mi stvrzenka, že tam můžu auto nechat až asi do dubna. Hazardní mafie ze mě měla jistě radost. U zámku už čekal kolega novinář a zkušený maratonec Čenda s chotí a hlásil, že se start posouvá o půl hodiny. Ta utekla strašně rychle, ani jsem se nenadál a tlačil jsem se v desáté řadě před startovní a zároveň cílovou branou. Běží se totiž po silnici do obce Kondrac, pak po červené na vrchol Blaníku, tam nás orazítkují a můžeme se po vlastních stopách vrátit zpět. Celá ta taškařice má měřit 17 kilometrů, tedy dvakrát tolik, co dosud měřil můj nejdelší závod. Ale v cíli dostaneme guláš a čaj, což se vyplatí.

Pořadatel vpředu rozdával hlučícímu davu instrukce, zaslechli jsme jen pokyn, že když cestou uvidíme někoho ležet, že to máme nahlásit nahoře na Blaníku, což vzbudilo všeobecné veselí. Objevil jsem další dva bývalé kolegy, s nimiž jsem se potkal v Týdnu, Marka a Ondřeje, na které v cíli čeká Lenka z Instinktu. Připočteme-li ještě celou řadu lidí z Runga, byl tedy mediálně závod pokrytý dokonale.

Pak se odstartovalo a asi dvě stě klusajících lidí paralyzovalo dopravu ve Vlašimi. Od kruhového objezdu asfaltka mírně stoupala a zatímco vedoucí skupinka okamžitě zmizela v mlze, držel jsem si podle hodinek tempo kolem 4:40 na kilometr, což bylo na mě děsivě rychlé. Konejšil jsem se tím, že aspoň budu brzy pryč z frekventované asfaltky (běželo se za plného provozu a řidiči byli sice ke zpoceným klátícím se troskám povětšinou velmi ohleduplní, ale pár troubících hovad se taky našlo).

Na šestém kilometru ve stoupání k parkovišti a k občerstvovací stanici fandily děti z nějaké školy či školky a vytrvale si s běžci plácaly, tak jsem se na ně zazubil a plácnul si taky a na chvíli opravdu zapomněl, že jsem uřícený, mám tep 190, jsem teprve na úpatí Blaníku a chybí mi kromě vůle ještě asi jedenáct kilometrů do cíle.

Pak jsme konečně opustili silnici a vyrazili do terénu. Na začátku stoupání jsem míjel první vracející se odvážné ženy a dívky, jež startovaly o půlhodinu dříve. Had lidí přede mnou se pohyboval stále pomaleji s tím, jak cesta stále příkřeji stoupala, motala se mezi stromy a kamením, brázdily ji vysoké schody a kluzké kořeny a celkově byla nepřátelská. Poměr běžících k chodícím byl čím dál víc ve prospěch těch druhých, až jsem se na předstírání, že to během bude rychlejší, vykašlal i já. Pro pár "mudlů", kteří vyrazili v poněkud nevhodném počasí na sobotní výlet a teď raději stáli dál od cesty, to muselo být až směšné, jak se ti pestře vyšňoření závodníci pokorně změnili v pomalé turisty. Takové poutníky z divného procesí uctívačů elasťáků a funkčního prádla.

Publicista Marek pílí k cíli.

Pak kolem nás prosvištělo čelo mužského závodu, skákali mezi kameny jak kamzíci a já si umínil, že zrovna tak poběžím z kopce taky. Ale že tedy ještě pár metrů jen půjdu, jen támhle nahoru, jak se cesta láme. Když už to vypadalo, že kopec nikdy neskončí, vysvitlo slunce a mezi stromy kromě něj vykoukla i rozhledna. Dostávám razítko a křeče, jak ztuhlé nohy nutím k rychlejšímu pohybu. Jehličí klouže, kameny kloužou, kloužu taky, kamzičí běh lídrů se mi daří napodobovat velmi neobratně, spíš vůbec. Padám a stoupající špalír se táže, jestli jsem v pořádku. Kdyby ne, nahlásí to nahoře pořadatelům a všechno bude tak, jak má. Potáceje se mezi kamením vyhlížím známé tváře a zdravím Čendu z iDNESu, Marka z Týdne i Marka z Runga. Něco na sebe křičíme a je to dobrý.

Ledva mě předběhl zkušený zakladatel, pogratuloval jsem si, že ty silniční boty jsem zvolil vhodně, načež padám přes kořen holení na cosi tvrdého. Naštěstí jsem si nic nepolámal, jen jsem se trochu obalil bahnem, takže na zpáteční cestě dětí ochotných si se mnou plácnout výrazně ubylo.

A zase asfaltka a až k obzoru roztahané pole závodníků. Nemám už žádné jiné přání než nezastavit se v posledním kopci z Kondraci a předehnat toho dědu, který se odkudsi zase vynořil. Ve vyrovnaném souboji generací jsem ho, teď si to trochu vyčítám, bez patřičné úcty sto metrů před cílem dal. V cíli mě stopky vítaly s časem 1:25:56. Na vítězné atlety jsem ztratil osmnáct minut, a tady je na místě otázka, jestli to brát jako jen osmnáct, anebo neskutečně propastných osmnáct. Vybírám si spíš to první a je mi fajn, jen trochu zima.

Někdy bych si nicméně chtěl zkusit, jaké to je běžet úplně vepředu za vozem pořadatelů a těm méně trénovaným se ztrácet v mlze. Tentokrát jsem ale na svém soukromém pomyslném stupni vítězů obsadil všechna tři místa (nevím, čím to, ale povede se mi to téměř pokaždé) a příště sem jedu s tím, že Blaník vyběhnu celý a všem tamním rytířům se vysměju.

text Řízek, fotky Lenka V. N. a Řízek

(Článek vyšel i na serveru Rungo.cz).

MISE BLANÍK

O Velikonocích jsme bohužel nemohli být s našimi skvělými zábavnými přáteli, což byl v podstatě bezprecedentní krok, který - nevím, jestli každého, ale mne rozhodně ano - překvapil. Tak jsme během prodlouženého víkendu plného nekonečné hostiny s mírně násilnickou machistickou vložkou, do nějž se pohanovi v podstatě smrsknou nejvýznamnější křesťanské svátky (ale je to zábavné!), alespoň ledacos pokořili. Upekli jsme neuvěřitelný mazanec, Pepan se popral se psem a s Maruščinými rodiči jsme zdolali, byť jen kratší jižní cestou, významný vrch Blaník.

Až na tu bitku nerozvážné kočky s tvorem, který je v potravním řetězci odjakživa nad ní, bylo vše poprvé.

Leoš stájl.

Zapadlé vesničky, jejich názvy nevymyslíš, klikaté silnice, kopečky a lesy, které i pod sněhem dávají tušit výrazný houbařský potenciál. A fotovoltaiky a zámek Jemniště, kde se ženil (chvilka napětí, čekali jsme třeba Masaryka nebo Hegela) - Leoš Mareš! Deset bílých limuzín, vzpomínají pamětníci. Krajina v okolí Blaníku je svým způsobem malebná. S panem docentem Maruškou za volantem si ji člověk má čas a příležitost důkladně prohlédnout.

Tady všude byl.

Jezdím jak Chiron, i v pětasedmdesáti, je přesvědčena hlava rodiny. Octavia si to štráduje silničkou, podle mnou nedešifrovaného klíče povětšinou středem, občas téměř v zámezí. Chvíli pádíme, chvíli téměř stojíme, když pan docent začne vyprávět. "No né, to mi klidně řekni, že řídím jak sráč," domáhá se upřímnosti. Ale to já ne, utrousím, že jen řídí "jinak než já" a hned a doteď toho lituji, evidentně se ho to dotklo. Jsou přece věci, na něž jsou muži obzvlášť hákliví, a tohle je jejich exemplární příklad.

Naše expedice.

Na parkovišti nad Louňovicemi pod Blaníkem nahazuje polovina týmu trekové hole, paní Maruška v čepici po dědovi jimi překvapivě vládne. Mekka středočeských turistů a mýty opředená hora (to, že tam někde jsou a někdy, až se jó naštvou, vylezou, citlivější osoby jako já vnímají na každém kroku) byla pod sněhem. 

Blaník. Omluvte pohybovou neostrost
danou exponováním z řítícího se vozu.

Při středně náročném výstupu na Velký Blaník (ohodnotil bych ho tak WW II) potkáváme celou řadu lidí, kteří měli podobný nápad jako my - tedy kvůli rodinným důvodům, bowlingu, který nebyl, práci, která byla a diplomce, na níž se mohlo a mělo pracovat, zůstat na svátky doma a maximálně tedy na tu procházku. Nosí si své ratolesti v kombinézách na zádech a opatrně našlapují na kluzké kameny.

Trpaslíček lyžuje.

Nebudu vás napínat, kopec jsme po asi třičtvrtěhodinovém výšlapu zdolali. Pravda, podle opršených tabulek na zdi rozhledny, jež tam kdysi přibili zdatní turisté, to muži v mém věku mělo ideálně trvat 11 minut. Počítal jsem to, musel bych celou cestu běžet, ale třeba lidi v historii v tom uměli chodit rychleji.

V přízemí rozhledny nádherně voněl svařák a teplo od kamen divokých tvarů nechráněných průmyslovým vzorem, jak nám pan docent vyložil. 

Náročný sestup.

Hrají tu české písničky, které máme rádi. Ale celkem to chápu, na kopci, který by se jmenoval Metallica, by taky asi nehráli Evu a Vaška. Mladší polovina výpravy vyráží po schodech na úplný vrchol, Maruška v polovině obrací. Jsem asi jediný, kdo má rád rozhledny a jejich závratě. Na špičce stavby snad z třicátých let zůstávám sám, zkoumám vyryté "tweety" zamilovaných anebo jen znuděných návštěvníků ve stropě a hledím dolů a cvakám panoramatickou fotografii. Slušný výhled!

Je tu krásně, ale je čas zmizet. I pětasedmdesátiletý návštěvník - se staršími turisti ve svých tabulkách nepočítali, dnes by to nazvali módně ageismem - už měl být minimálně hodinu doma. Tak to otáčíme a za odměnu, že jsme rodiče tak vlastivědně vyvenčili, dostáváme luxusního beránka.

text a fotky Řízek s přispěním Marušky