ŠELMAZEL

Princip práce z domova, známé též pod pojmem home office, odmítá pochopit jak Heda (skáče po mně ve chvíli, kdy se s kolegy přes videohovor hrozně důležitě bavíme o titulní straně a usilovně mačká Delete, když se pokouším zanášet korektury), tak i hlídající tchyně, která tomu vůbec nezabránila. 

Nadto se jala ve třiceti stupních bůhví proč vyrábět povidla, aniž to kdykoli předtím dělala, a žádá mě, abych je tak dvě tři hodinky semtam zamíchal. Zatím neví, že jsme jejich zárodky, už trochu plesnivé, po jejím odletu na dovolenou s tchánem spiklenecky vylili do hajzlu.

Nově se k sabotérům idylické středy na chatě (přece nepojedu do rozehřáté Prahy!) přidala i kavárna v Čerčanech, která měla sice super recenze a jevila se být vhodným alternativním pracovištěm lokálního digitálního nomáda a zároveň útočištěm před povidly, rozdováděnými dětmi a podobnými věcmi, jenže v ní ten den zrovna netekla voda. A korunu tomu nasadilo to zvíře. 

Kocour Maju přezdívaný Mažislav je už součástí týmu, byť je to nepředvídatelný blázen se dvěma základními polohami 1) šelma; 2) mazel, mezi kterými nahodile přepíná, přičemž na chatě zpravidla dominuje ta lovecká polovina jeho osobnosti. Aby ne, doma hubí maximálně moly a koženkové dveře. A spinká paničce stočený u nohou. 

Maju už zredukoval zpěvné ptactvo tak, že se akustický doprovod víkendů na zahradě smrskl na silnici I/3 a autokros v Poříčí nad Sázavou. Troufám si tvrdit, že Heda toho ptáčka, kterého nám donesl přímo k nohám, tak úplně nedocenila. 

Teď se zjevně pustil do hlodavců. První dnešní myš bojovala statečně prakticky celou editorskou poradu (zápas začal někdy u nabídky domácí rubriky a skončil během rozkreslování novin, trval tedy nepředstavitelně dlouho). Ale dopadlo to tak, jak muselo. 

Další kolo turnaje se bůhvíproč přesunulo do domu, kam si další, mnohem menší myšku patrně odnesl. Vyděšené zvíře projevilo dostatek pudu sebezáchovy a schovalo se do škvíry za skříň, které tchyně říká veškosten, a Maju byl namydlenej. Namydlení jsme byli i my, protože nemáme povidla, zato jsme selhali, protože jsme dopustili myší invazi. Bylo nám jasné, že to se líbit nebude.

Chvíli jsem se domníval, že se to nějak samo vyřešilo, a zas jsem se v rámci možností věnoval publikační činnosti. Jenže myš vylezla na tchyninu kytaru a čuměla na mě. 

Jelikož kocour nebyl v dispozici, neboť pracoval na jiných důležitých projektech venku (redukce slepýšů, veverek a lučních koníků), bylo to na nás. Pětaosmdesátiletý děda Láďa záhadně docílil toho, že se myš po asi půlhodině přesunula na záchod. Jako jediný dostupný alfa samec jsem mu nařídil, ať hlídá za dveřmi. Problém byl, že to zvíře tam nebylo, respektive zmizelo z dohledu. Našel jsem ho až úplně v rohu pod štětkou. 

Tím byl jeden problém vyřešen. Zbývala jen maličkost: chytit myš. Respektive dvě: dodělat konečně tu knížku a chytit myš. Na záchodě, pravda, k tomu moc využitelných věcí nebylo. Nakonec jsem se rozhodl využít smetáku. Nevím, co by tomu říkal Srstka, ale chlupatou částí (jak se s ní vždycky dělalo "dej pusu dědovi")  jsem si myšku přidržel a pak ji chytil za vyčuhující ocásek. Odnesl jsem ji pod vzrostlou třešeň a doporučil jí, aby na sebe dávala pozor. A pokusil jsem se zas chvilku něco dělat, než se stane cokoli dalšího.

Když Maju o tři dny později na práh hrdinně přinesl další bezvládné myší tělíčko, připadalo mi trochu povědomé. Ale kdoví.

text a foto Řízek