MŮJ DEN

Zpravidla se mi nedostává času, ať už mluvíme o psaní na blog, nebo o nějakých výletech mimo standardních 52 minut, což zhruba trvá mé tolerované kolečko kolem domu. Dnes se však všechno nádherně sešlo tak, že bych vlastně absolutně neměl důvod brečet nebo se nějak vymlouvat, jenže mi zcela nečekaně chyběla jiná veličina: chuť. 

Po dvou slepených rýmičkách, z nichž ta druhá následně postihla i mou ženu v úplně nejblbější dobu, takže přišla o termín operace ruky, jsem začal asi před týdnem zas pomalu běhat. Akorát že to není ono, nohy ani plíce nespolupracují se zbytkem a celkově to zatím není úplně zábava. Jsem takový mátožný. A blbě spím, aniž bych to měl na koho svést.

Takže s tímhle materiálem a v tomto rozpoložení na mě vykoukl úplně volný den: jak Heda, tak Deník N měli zajištěné hlídání. Meteostanice, kterou nám přinesl Ježíšek, hlásila osm stupňů a blížící se déšť, čemuž jsem moc nevěřil, ale neřekl jsem jí to, abych jí nesrážel sebevědomí. Osm stupňů je v mém pojetí dlouhý tenký rukáv a trenýrky, plus jsem si vzal malý batůžek s univerzální výbavou: vodou, mandarinkou, mobilem a klíči, protože jsem neměl plán.

Ten jsem začal splétat až v drogerii, kde jsem si kupoval pár tyčinek a mrknul, jestli mi nejede nějaký vlak třeba k Sázavě. Jede, za hodinu a půl. Ale zahlédl jsem skrze výlohu, jak do zálivu zastávky zrovna připlul autobus do Týnce, takže jestli paní přede mnou včas nalezne věrnostní kartičku, budou to body pro mě a já pojedu sice méně romanticky, avšak někam, kde přece jen nejsem každý den.

Pak se hodinu nic nedělo. Na konečné mi přišlo, že je méně než osm stupňů. Hodinky, aby se mi vysmály, našly družice a naši polohu velmi nezvykle už za pár sekund, takže mi odpadla poslední výmluva pro bloumání. Tak jsem se do toho pustil. 

Když se mi dřív nechtělo, brával jsem si bluetoothová sluchátka Bose, úplně skvělá. Jenže jsem je nedávno vypral, úplně stejně jako ty předchozí. Asi jsem zvolil totožný program, protože jsem ani jedny nezahubil zcela: zapnout jdou. Jenže se pak hned vypnou. Nevadí, budu si v Požáreckých lesích zpívat. Samozřejmě jen neslyšně. Jenže nemůžu vyhnat z hlavy Hlídače krav a jakousi vlezlou písničku od Coldplay, které Heda říká Rozjede (protože je pomalá a pak se v refrénu rozjede). Nijak mi tenhle skromný playlist nepomáhá. 

Společnou vlastností mých nepovedených běhů bývá, že pocitově zpravidla nejsou až tak zlé, prostě se nějak pohybuju, krajina ubíhá a cíl se blíží - krutou pravdu obvykle ukážou až hodinky, kterým věřím o něco víc než meteostanici. Celkem důstojně se vyškrábu na první kopec nad Prosečnicí a až cestou domů zjistím, že to bylo nejpomaleji, co jsem tu kdy běžel. Podobné to bude na všech měřených úsecích.

U Kamenného Přívozu je pasáž, kde se pomalé běhání přece jen rozjede z kopce, jenže pak se překoná most a na druhém břehu následuje kamenitá a dnes i místy bahnitá Posázavská stezka. Déšť nikde, mezi stromy vykukuje sluníčko. Konzumuju první z absurdního množství zakoupených sušenek, které si táhnu na zádech, nic to se mnou nedělá. To už tuším, že to dnes na rekordy nebude, nicméně je tu hezky: řeka plná vody hučí víc, než bývá zvykem. Na stezce je jen pár skalních trampů a pak jedni nešťastníci s kočárkem. A Pikovice se blíží. 

Jenže v Pikovicích není nic zajímavého, zejména pro člověka, který si nevzal papírové peníze. Je potřeba dopajdat aspoň do Davle, prohlédnout si posledních pár exemplářů pestré posázavské architektury a nějak to se ctí uzavřít pozdním obědem. Odpočítávám, kolik čtyřsetmetrových koleček ještě chybí do Davle. A přemítám, jestli bude nádražka, kde nás v létě s Míšou a dvěma miminy nádherně pohostili, v provozu. 

Paní otřela prach z terminálu na platební karty, ale fungoval, donesli mi ochucené nealko, neochucené alko, příliš ochucenou polévku a nedochuceného španělského ptáčka.

V hospodě je pár štamgastů, pijí panáky, paní vrchní plánuje oslavu tří čtvrtin století, které už zažila, a na stropě je obrovský flek asi od nějakého odpadu. Konečně mě to začíná bavit, i když mi jídlo vlastně vůbec nechutná, je ho navíc děsně moc, ale jsem tu, mám volno a tohle je můj den.

text a foto Řízek

CO JSEM SE DOZVĚDĚLA U SÁZAVY

Výlety s náhradní rodinou jsou vždycky paráda. Člověk se kromě objevování přírodních krás s místním průvodcem, který má všechno skrz naskrz proběhnuté, naučí i spoustu užitečných věcí o světě. Třeba:

• Když se jede do Pikovic, bůhví proč se vystupuje v Petrově.
• Dvě viditelně stejně staré děti každé ve vlastním kočárku a jinak oblečené budí dojem, že jsou sourozenci. Stále.
• Že “mám lítačku” by mohl říct každej, já mám doma Mercedes.
• Nejlepší hračka pro děti je kámen.

• Dětské hřiště na první pohled zamčené může být odemčené, stačí zkusit kliku.
• V Davli není kde se normálně najíst a už vůbec ne s dětma. Teda kromě nádražky, ta je super.
•  “Grilovaný hermelín” může úplně v pohodě znamenat i smažák v trojobalu.
• Mezi malebnými chatičkami u Sázavy si klidně můžete postavit (uplácat z betonu) monstrózní kulatou stavbu v okamurovském stylu navazující na stromovou chýši a předpokoj v podobě vybydleného přívěsu. A vykašlat se na všechna stavební povolení. I vkus a tak.
• Že když kolem budete procházet a dostatečně u toho kroutit hlavou, s kroucením se k vám přidá soused za plotem a spiklenecky vám vyzradí všechna tajemství o tvůrci a majiteli toho veledíla.
• Pobyt na koupališti s batolaty má k pohodě daleko. Spíš jde o nekonečný boj o jejich život jednou rukou, zatímco druhou je potřeba neustále střežit všechny donesené hračky.
• Nepropustné plenkové plavky jsou vlastně trošku propustné.

Takže děkujeme Lukášovi, že nás vyvezl kousek od našeho domu vlakem do míst, kam bychom se jinak asi samy nikdy nevypravily. Chceme zas!

text Míša, fotky Řízek

OSLAVÝLET

Bylo nás přesně pět a půl, neboť Péťa byl zaevidován pouze jako polovina, jelikož byl jako účastník nedělního výletu nejistý: v sobotu večer měl rodinnou sešlost, která se občas protáhne. Schrödingerův Péťa.

Kluci popadli batohy a plechovky a opustili vyhřáté BMW zaparkované na plácku před zbraslavským nádražím, od Prahy se s dieslovým bubláním blížil vlak a z okénka na nás mával Vašek. No, mával... Spíš gestikuloval. Péťa doma dospával, takže nás nakonec bylo přesně pět. Pět fotrů! Záměrně nebudu říkat "jenom", vždyť pět je dobré číslo - pět bylo Rychlých šípů, hrdinů z Rychlé roty i knižní série Správná pětka. Ale třeba šest by bylo taky bývalo fajn.

A proč jsme vlastně vyrazili: touhle dobou, když jsme ještě bývali populární a před zenitem, jsme s Jirkou slavívali společně narozeniny. Kromě toho Vašek tradičně pořádal svoje Vánoční posezení (spíš posezení než vánoční). S číhajícím covidem je veškeré slavení takové pitomé, a tak jsme si vymysleli společný výlet kolem Sázavy, na úplně čerstvém vzduchu zhruba v místech, kudy jednou povede dálnice D3. 

Byl jsem tím (Maruščiným) nápadem zcela nadšen, načež jsem byl malinko kyselý z toho, že mé nadšení nesdílí vůbec nikdo, neboť mi na mou pozvánku odpověděl v podstatě jen systém hlásící čísi plnou schránku (a pak jsem si řekl, že je mi to vlastně fuk, ostatně pět je dobré číslo). Nakonec jsem sám musel start o hodinu odložit a skoro nestihl, protože jsem ještě ráno vezl tchyni na test. 

Ale jsme tu a poloprázdný vlak se plazí nad řekou a pak je čas vystupovat a na peroně vytáhne Václav z batohu (pro sebe) bagetu a dvě bohemky. Nejdříve to moc nechápu, protože mi to na zahřátí nepřijde jako úplně vhodná tekutina, ale on je to vlastně dárek pro nás, když máme (plus minus) ty narozeniny. Svačíme sekt a bagety, už jsme ušli nula metrů. Našel jsem na skále tenisák, co kdyby se hodil – strčím ho do batohu a úplně ve stejné pozici jej i donesu domů.

A pak už se jde a je to tak parádně pomalé, jako když jsme tudy chodili s oddílovými dětmi. Pořád někde stavíme. Hanička nám posílá tyčinky. To je milé. Očmuchává nás pejsek Mařenka. Dáváme se do řeči i s cizími lidmi; připadá nám, že jsme zábavní.

Naše manželky hlídají, máme od dětí volno, takže se pochopitelně celou dobu bavíme o dětech. A o táboře Rejdice 2009. Není divu, děti a tábor Rejdice jsou patrně to nejintenzivnější, co nás v životě potkalo.

Jirkův batoh ukrývá kromě nečekaného množství objektivů i jeden obrovský vařič, na Raisově, nebo té druhé vyhlídce vybalí polní kuchyni. Medvědí mléko zahřeje podstatně víc než sekt, ale musíme trochu šlápnout do kroku neboli kopnout do vrtule, jestli nechceme na nádraží čekat hodinu a půl. A to nechceme, ostatně ani naše rodiny nechtějí, abychom někde čekali hodinu a půl. Poslední dva kilometry do kopce na nádraží tak jdeme prakticky bez zastavení, ostatně vše už jsme probrali a rum došel.

Vlak se pak poplazí zpátky, nás bude pořád pět, Péťa se dobře vyspí a večer půjde do divadla, Milan na sedadle zapomene mobil a do mě se dá zimnice. Jinak to nebude mít chybu.

text a fotky Řízek

NEJLEPŠÍ VŠECHNO

Václav zase slavil narozeniny, ale trochu se to přeci jen posouvá; umírněný večíreček pod slunečníky restaurace (dal tři piva) posléze zhodnotil slovy "bylo to hrozně příjemný a milý". Nikdo se neztratil ani nenašel a bavili jsme se o dětech a o práci.

Součástí tohohle (nejspíš) zmoudření je i zavedení tradice narozeninových dlouhých běhů. Loni jsme tak ve trojici zdolali v podstatě horskou trasu podél Berounky, letos jsem dostal dva úkoly: vzít si v pátek (před večírkem) dovolenou a naplánovat trasu.

Nasměroval jsem nás k Sázavě, ale končit se mělo u Vltavy. Sešli jsme se brzo ráno v metru, já s banánem, on s Brumíky k snídani. Malý vlak s velkou průvodčí a nefunkční toaletou dokodrcal do Pikovic, kde jsme vyrazili proti proudu a během prvních pár desítek metrů mi zvlhly boty a ponožky a představujme si, že to bylo kvůli ranní rose.

Hodinky nám začaly téměř synchronně počítat kroky či nastoupané metry, které začaly rychle přibývat poté, co jsme se po zhruba půlhodině odvrátili od sázavského údolí.

Kdyby počítaly i vyřčená slova, ty Václavovy by měly brzo plnou paměť.

Je to fascinující nepřerušovaný monolog, byť i v něm je občas i prostor pro otázky, ovšem ty jsou spíš řečnické anebo aby se neřeklo, protože odpověď Vašek zná nebo odhadne; známe se čtvrtstoletí.

Vlastně mě překvapuje, jak širokou škálu témat obsáhne(me), byť jsou ty hovory dost často odpíchnuté od společných vzpomínek, jako když jsme kolem řeky chodili na výpravy a Vláďa musel do vody pro míč, ne, tak to bylo až tohle hřiště, je větší, že jo?

Jak se odtamtud (kolem jakéhosi vodopádu) dostaneme k tématu jazykových dovedností, vlastně nejsem s to dosledovat, ale jsme tam. Nacházíme se v náročném terénu kdesi pod Teletínem a žlutá značka se ztratila někde ve svahu, otáčíme se a podvrtnu si přitom svůj špatný kotník a přecházím do chůze, zatímco Václav přechází do svérázné angličtiny, aby mi lépe přiblížil svůj nedávný hovor s lektorkou.

Kotník se mi podaří rozchodit a asi se v čase přece jen zlepšuje i ta angličtina, která tu s námi strávila asi pět kilometrů, jenže také tu jsme nechali za zády, je tady Pexův luh a u něj překrásný zrekonstruovaný mlýn.

Bohužel není čas o něm ztratit pár vět, intuitivní scénář Václavova podcastu nás nasměroval úplně jinam, baví(me) se bůhvíproč o nějakém pánovi, asi příbuzném, který snad tvrdil, že na vojně vesloval za Duklu, přitom ve skutečnosti jim dělal akorát kustoda a vesloval jen trošku. Jsem unavený.

Odtamtud je to jen kousek k hrázi Slapské přehrady a k příběhu o tom, jak (asi) Vaškova tátu povolali k pohraniční stráži, ale vložila se do toho babička a že jako žádný takový. On totiž měl blízko ke kynologům. Ne ten veslař, ten otec, teda asi.

Máme v nohách dvacet kilometrů a byť to není zrovna strhující tempo, nejde o zrovna nenáročný běh. Jinými slovy, ticho či soustředěné funění by byly zcela pochopitelné, takové chování by jen těžko mohlo být pokládáno za nezdvořilost.

Ne, my běžíme podél Svatojánských proudů, jak nesměle připomenu, a nevíme nic, nevnímáme malebné okolí a ani ten prakticky hmatatelný klid kolem, protože bůhvíproč porovnává(me) kvalitu jednotlivých rozluček se svobodou, jak se kolem nás před pár lety při svatební epidemii přehnaly. Zde musím ocenit, že můj parťák celkem soudně připustil, že ta jeho, kdy usnul už navečer, se ne zcela povedla.

Blíží se cílové Štěchovice a volby taky, každopádně vlastně nevím, proč se o nich teď bavíme. Máme po třech hodinách, které utekly, jak když si člověk na dálnici pustí rádio, 26 kilometrů v nohách – ale i kdybychom jich měli desetinásobek, jsem si naprosto jistý, že by ticho nebylo. Takže bychom příště mohli zkusit nějaký ultramaraton. Až Vašek vyzvedne děti ze školky a já doedituju články.

text a foto Řízek

STAŇTE SE PRASETEM

Přišli jsme pozdě. Na pódiu na vysoké stoličce seděl šedivý muž v bílé košili a šlích a vypadal jako sloučenina Ladislava Jakla a Václava Klause. Se zarputilým výrazem cosi nesrozumitelného deklamoval do mikrofonu, zatímco hudebníci na své nástroje předváděli, bokem k dřevěným převlékacím kabinkám a zády k unavené Sázavě, ryčný pochod.

Přišli jsme pozdě a byli jsme po všech stránkách na špatném břehu. Hudba Milana Knížáka a jeho skupiny Aktual je undergroundovější než underground a není podle všeho určena k líbení.

Ale to jsem tak trochu tušil. Ovšem netušil jsem třeba to, jestli si při brodění na správnou stranu řeky namočím kraťasy. "Jděte klidně dál, to už nebude hlubší," povzbuzovala nás tři děvčátka ponořená až po krk ve vlažné vodě a my jsme nevěděli, jestli nám upřímně radí, nebo jestli jsou to sirény, též nazývané ochechule, jež nás vábí na skaliska.

Nenamočil se nikdo z nás. Tím méně Knížák. Z jeho vzpomínek, jimiž prokládal vystoupení, jsem seznal, že jen málo chybělo k tomu, aby donutil okupanty, aby to v srpnu '68 otočili. Zazněla jeho dobová píseň se sloganem Rusové, jděte domů, my vás nechceme/my na vás sereme (tedy, lidi říkali, že to byli Rusáci), ze senohrabské plovárny se to pěkně neslo do otevřených oken chat v údolí řeky a pár metrů před námi křepčil Jáchym Topol s půllitrem. Sirény vylezly z vody a říkaly nám Ahoj a Dobrý den a měly z toho a z nás legraci.

Náš osobní underground spočíval v tom, že jsme si na tichý protest proti vstupence za 250,- přinesli do areálu vlastní lihoviny a skládací rybářskou židličku. Pak nastal největší nářez celého večera, při kterém si Knížák dokonce i na chvíli stoupl. Textu jsem opět nerozuměl - občas jsem si připadal podobně marně, jako když jsem se kdysi pokoušel po telefonu zpovídat Karla Schwarzenberga. Pochopil jsem, že nás hudebníci vyzvali, abychom se stali prasetem - za sebe to přinejmenším zvážím, děkuji.

Náhle se Aktual rozloučil a z repráků se začala linout mnohem líbivější, zato konformnější hudba. Sestoupil k nám jeden z muzikantů. Ovšem ne proto, aby nám sebral rum a vynadal, že jsme v jedné z podobně znějících písní začali zpívat Asi jsem to přehnal od Mňágy a Žďorpa.

Ve skutečnosti to byl náš kamarád Trsáč. Pan Knížák odpustí, avšak to on byl tím důvodem, proč jsme sem vážili obojživelnou cestu. Třikrát řekl, že musí jít uklízet bubny, a dvakrát zůstal. Vyprávěl nám o tom, že s Aktualem vlastně nehraje, i když to dnes zdánlivě vypadalo jinak, dozvěděli jsme se i pár pikantních zákulisních drbů, které samozřejmě zveřejňovat nemůžu, nejsem bulvár. Navíc jsem je zapomněl.

Veškerý underground byl posléze i díky Trsáčovi naložen do stříbrné dodávky a zmizel a my těsně za ním. V rádiu hráli Marx, Engels, Beatles od Vltavy a my jsme sborově dělali ššššš tu-du-dů, ššš- tu-du-dů a jeli domů.

text Řízek, foto Milan K. a Ř.

POUŠTĚNÍ K VODĚ

Zhruba před měsícem nám pan vedoucí Řízek slavnostně oznámil, že bychom měli tmelit kolektiv, a proto se rozhodl uspořádat teambuilding. Protože oproti jiným oddělením na něj nedostal přidělené peníze (zda vedení usoudilo, že jsme stmelení dostatečně, a peníze proto nedá, nebo to ani nezkoušel, autor tohoto textu už neinvestigoval), oznámil, že to bude u jeho ženy na chatě a bude se tmelit při sjíždění Sázavy. A se strýčkem Doodlem vybral poslední víkend v červnu.

Že byl termín vybrán ve zbytečném předstihu, ukázaly následující turbulentní dni, kdy se pan vedoucí nečekaně vyautoval z týmu. A protože hrdě odmítl nabízenou možnost, aby teambuilding byl, ovšem s účastí svého nového osobního kouče, stal se exvedoucím a teambuiding se změnil na týmauting neboli též týmcrashing.

Zatímco pro pana exvedoucího byl uvedený víkend završením jeho vyautování, pro autora těchto řádků to bylo zase završení týdne zlomenin, který začal v pondělí, kdy se mu rozbil fotoaparát (naštěstí šest dní před koncem záruční doby). Ve středu pokračoval naprasknutím držáku cyklosedla, které upravil a snažil se tvářit, že je vše v pořádku, aby se v pátek při dojezdu domů sedlo úplně rozpadlo vedví. A to zdaleka nebylo vše – jak se dočtete dále.

Úhelné sedmičlenné jádro týmautingu (i s již dříve vyautovanou Veronikou) mělo sraz v sobotu ráno v osm hodin na hlaváku a nalodění dopadlo v pořádku, ač se to možná podle přiložené fotografie nezdá.

Některé ještě zřejmě dlouho po odjezdu zaměstnávala otázka, proč, ačkoli jedeme do Čerčan, jsme nesměli nastoupit do vlaku se směrovkou Čerčany, ale do toho na protější koleji, u něhož bylo uvedeno Tábor. A přestože to vypadá, že jsme vyráželi již v hluboké noci, tak tento dojem způsobuje vinohradský tunel.

Vylodění v Čerčanech dopadlo v pořádku, byli jsme tam o hodinu dřív než ten vlak, který měl uvedeno, že do těch Čerčan jede, a počet účastníků vzrostl na devět. Nalodění do plavidel také proběhlo hladce, až na to, že s autorem těchto řádků nikdo nechtěl sdílet loď, a tak musel jet sám. Pan exvedoucí mu sice opakovaně sliboval půjčit ženu, ale autorova hrdost mu nedovolila to přijmout.  Pravda, ani ona žena tomu od začátku nebyla příliš nakloněna, a když mu na zhruba 30 vteřin sama do lodě vlezla, aby s ním sjela pseudojezík, hned se slovy "Tady je to mokrý" zase uprchla.

Úsek z Čerčan do Týnce nepatří mezi vodáky mezi nejoblíbenější. „Je to volej,“ varoval exšéf předem a měl pravdu. Tedy částečně. Volej to byl, pokud to nebylo skoro vyschlé řečiště, kde jsme se pohybovali s lodí z kamene na kámen. Na trase byly sice čtyři jezy – ale jen jediný se dal překonat způsobem, který by sice někteří jedinci mohli označovat za sjetí, ale sami uznávají, že je to přílišný eufemismus.

(Mimochodem, jak autor těchto řádků posléze zjistil, být sám v lodi mělo i jednu nepatrnou výhodu: byť on sám měl větší ponor, loď měla jen jedno těžiště a při zvolení správné techniky byl někdy pohyb po kamenech a mezi nimi trochu jednodušší). Viz foto.

O tom, jak náročná cesta to byla, stačí sdělit dvě čísla z aplikace Endomondo: Celková vzdálenost 16,33 km (včetně cca 300 metrů do hospody a zpátky) a čas 7:37:46, strávený na trase (tedy včetně hospody v Nespekách - tři hvězdičky z pěti).

Po sportovní předehře tak mohla pokračovat druhá část, kulturně gastronomická, na již zmíněné chatě. Tedy před ní. Tam ve stejnou chvíli jako my dorazila i Anička, která si nechala ujít dobrodružství na vodě, ale zato měla čerstvě zvládnutou zkoušku ze starých německých spisovatelů.

Poté se vytáhl gril a kytary a zapálil oheň. Pan domácí byl neustále vnitřně rozerván a obával se, že jídlo nebude stačit, a měl tendenci doobjednat další od Šárky, která jakožto poslední účastník vyrážela z domova až po osmé. Naštěstí do té doby se ukázalo, že jídla moc neubývá, a tak objednávka skončila jen u sáčku brambor a pár hermelínů.

Snad jen drobná zmínka o kvalitě tamního nábytku: Možná by neuškodilo si pořídit bytelnější sezení než pár plastových křesílek, z nichž na některých se již začaly zřetelně rýsovat letokruhy. Ono nakonec je vlastně úspěch, že jsem na tom křesílku, které stálo na zhruba dvacetiprocentním svahu (tamní ohňokoutek je evidentně zkolaudován jen na komorní skupinky a velice rychle přechází ve strž) vydržel po více než dvě hodiny sedět a ono tak dlouho vydrželo 120 kg živé váhy, než se mu ulomila levá zadní noha a já nečekaně během vteřiny zaujal polohu vleže.

Mezitím zněly kytary, kdy Áďa 1 udivovala tím, že – byť nejmladší účastník – fungovala jako všechny zpěvníky od dob Ztracenky a Niagáry přes Mňágu a Plíhala až po kapely, jejichž jména jsem v životě neslyšel či je hned zapomněl. A oba kytaristé Lukáš a Honza zase udivovali hbitými prstoklady, byť především první neustále opakoval, že se stydí. Anička naopak udivovala koženými botami a oblečkem a k dokonalosti jí chyběl jedině bičík či pendrek.

Další z hřebů pak zařídil Áďa 2 hitem Řízku, Řízku, já tě mám tak rád, Řízku, Řízku, já tě udělám.

Třetí z hřebů pak zařídila sousedka, které na nás ani přes opakované vyhrožování (a naše opakované pouštění hitu Řízek) nezavolala policajty, a tak jsme to znechuceni marným čekáním o půl druhé ráno zabalili a šli spát do chajdy. O kvalitě chaty mluví zajisté to, že její majitel raději šel spát do přilehlé patrové vily ke tchánovi, byť na druhou stranu zase ráno donesl dvě konvice horké kávy i mléko. A k ránu se nakonec dočkali i ti, kteří doufali, že konečně uvidí skutečného pána domácnosti kocoura Pepana, který vše přišel důkladně zkouknout.

Zda jeho kontrola dopadla v pořádku, jsem již bohužel nemohl zaznamenat, protože pak už moje maličkost musela odjet vytvářet hodnoty do rubriky #PokornýhoBizáry. Takže ani nevím, jak vypadají rybí záda a proč Pepan zběsile prchal po ulici.

Zato vím, jak vypadá kompletně rozsedlé kolo. Když jsem přijel domů, šel jsem urychleně ještě před službou vyměnit sedlo. Při tom jsem ale zjistil, že mám uvolněný drát a vlastně dva, až jsem nakonec seznal, že jsou oba zcela vyrvané i s kusem středu zadního kola.

text Mára Pokorný, foto Řízek a Mára

POHANA

Maruška má bezpochyby velký potenciál dosáhnout v životě značných úspěchů. To se nicméně nevztahuje na oblast realitního makléřství. „Chtěla bych vás pozvat k sobě na chatu,“ nadhodila jednoho dne nad sklenkou vína a my s Honzou nadšeně souhlasili. „Je to tam ale dost punk,“ (citace pozměněna uplatněním práva na odpověď) dodala a nám zmizel úsměv ze rtů. Náš vytříbený charakter nám ale nedovolil nabídku odmítnout, navíc takové setkání bylo příslibem neskutečné zábavy. I přesto jsme náš příjezd na chatičku odkládali, co nám síly stačily. Raději jsme čelili nelehké výzvě v podobě kulturní vycházky, kterou nám Maruška naplánovala.

Jednoho by napadlo, že výlet mimo Prahu obnáší mimo jiné očistu od všech hipsterských podniků vyznačujících se pomalou a nepříjemnou obsluhou a mrkvovými pomazánkami v cenové hladině kaviáru – opak byl ale pravdou! Naším cílem byl hipsterský podnik na pobřeží vyschlé Sázavy, kde se Pítrová a Werner stali jedním tělem a duší a slíbili si lásku, dokud je Lukášův smrtelně náročný maraton nerozdělí. Ano, skutečně jsme tu popíjeli něco, co se jmenuje tonic expresso a k tomu si dávali chia pudink. Neb jsem starý pozér, mé nadšení neznalo z hranic. „Líbo, tady bych asi taky chtěla svatbu,“ řekla jsem celá rozněžnělá. „Tak se tady na nějakou stav,“ odpověděl mi můj drahý. Obhlídka rybníka, kde byla Mariana jednou bruslit, a svatebního kostela – dojemný, check!

Horký den si říkal o osvěžující koupel v řece. Řeku jsme sice měli, osvěžující ale ne. Byla to výzva pouze pro odvážné, kteří příliš neřeší osobní hygienu. Přirozeně se toho chopil Řízek, který později nepříjemně zapáchal. Byla to idyla, co si budem, žejo.

Všechno hezký ale musí jednou skončit. Přiblížili jsme se k oné exponované chatě a hovor a smích utichly. O to překvapenější jsme ale byli, když jsme zjistili, že docenti Pítrovi a bakalářka magistra Wernerová (nevím, jak je v této vlastnické struktuře zapojen Lukáš – máte předmanželskou smlouvu?) jsou vlastníky dvou luxusních haciend a malého bazénku. Svou příručku, jak se zbavit filcek, odhazuji v dál. Bazének jsme s Honzou okamžitě ovládli a k radosti všech přítomných předváděli tragickou scénu z Titaniku. Řízek s Jankem se tvářili nechápavě, Mariana zklamaná svými hosty odvracela zrak. Když už jsem se začala obávat, že je vše ztraceno, vyřítil se pan docent se sklenkami sektu na vskutku luxusním plastovém podnose. Takže za tohle dáváme na Bookingu 10/10 a velký srdíčko!

V chatičce vystřižené jak z Báječných let pod psa jsme zasedli k jednomu stolu a má noční můra v podobě deskových her dostala reálné obrysy. Obstrukce a klamání tělem mě tentokrát neochránily a stala jsem se členem týmu předurčeného k prohře – já, Maru, Honza. Přeci jen se mi nějak zdálo, že naše polovičky si nestihly zabít alkoholem tolik mozkových buněk jako my - jejich divoké polovičky. Hra založená na asociacích a přirozené inteligenci ukázala, že moje hypotéza je lichá. V momentě, kdy si tým málomluvících lidí začal spojovat komunismus s lokomotivou, jsem tušila, že se nám nikdy nemůžou rovnat. Bylo to tak, Řízek byl zdrcen a o to spokojenější jsme byli.

Abychom ho utěšili, nechali jsme ho zahrát na kytaru. Provedení oceňuji, selekce však pokulhávala. Chce-li si člověk udržet dobré sousedské vztahy, ale zároveň si pozve mě a Míču, nemůže tam přece narvat Slavíky z Madridu. Mezi naším hlasitým popěvkem „jajajajaja“ a hledáním kastanět se zcela přirozeně ozvalo: „Mariano, jsou dvě ráno, nejste tady sami! Lidi nemůžou spát!“ Jsme slušní lidé, a tak jsme se vyhnuli vulgaritám, zavřeli okno a pouze zpívali sprosté písně, v nichž ústřední roli hrála sousedka Hana, v tu dobu přezdívaná Pohana. Není zač, Marjánko.

Text už je sice dlouhý, ale ještě jsem slíbila, že Řízka pochválím za jeho organizaci výletu na Konopiště. Součástí jeho master plánu byl totální dopravní mindfuck, který spočíval v přesouvání aut, pěšců, vlaků zcela nemyslitelnými směry. Oběd v místním skanzenu tvořeném z lidí a smažených jídel. Smažák jsem do sebe nasoukala dřív, než kdo mrknul, se slovy „sorry, ale u smažáku rozhoduje každá vteřina, to víme přece všichni“.

Celkově hodnotím výlet velice pozitivně. Jen se bojím, že s ohledem na mou hlasitost a prořízlá ústa se chatkový pobyt vol. II příště uskuteční beze mě. Škoda, přitom takový skvělý lidi to jsou.

Výjevy jako Honza v roli převozníka Chárona, hnědý záda, Jan Čenský kupující meloun, grilování a v podstatě i Janko se mi do příběhu nepodařilo zakomponovat.

text a foto: Andre_Mdl (autorka je nejlepší přítelkyní majitele Řízkových stránek, blízkou důvěrnicí Marianky, majitelkou ochranné známky „Hovory z gauče“ a profesionálním hejtrem)

GYNEKOLOG HOLIČEM

Anebo by tento titulek mohl být třeba "Sepulturák ze zámku", "Z Opavy do Prahy" nebo "Mistr světa v kreslení propiskou". Silných momentů bylo na našem výletu do Ledče nad Sázavou opravdu hodně. 

Takhle možná vypadal hrad, než shořel.

První zastávkou výpravy ve složení manželé Wernerovi a já byl hrad v Ledči, kde jsme si z nepřeberného množství okruhů vybrali prostě ten, který byl první na řadě - historický. V pravé poledne jsme se plni očekávání potkali s naším průvodcem. Člověkem, který vypadal jako Petr Muk po návratu z Brutal Assaultu.

"Tak co byste o tadytom chtěli vědet?" zeptal se na začátek mladík s devíti piercingy v obličeji, když nás seřadil na balkonku kousek za vstupem. Po rozpačitém úvodu se rozpovídal o osudu oné významné památky.

Dýchl na nás duch foglarovek.

"Takže klasika - dřevěná tvrz, pak z kamene, tady jakoby na obranu obchodní cesty, co tudy vedla. Jestli máte rádi akci, tak vás zklamu, hrad nikdy nikdo neobléhal. Je tu vlastně věž a palác."

Ten byl naší druhou zastávkou. Vystoupali jsme po schodišti pod střechu a dvacet minut obdivovali - řecěno s odkazem na film Po strništi bos - velký houno pod námi. Palác totiž někdy v devatenáctém století komplet vyhořel a nikdo si od té doby nedal práci ho zrestaurovat. Nebo dostavět alespoň patra. Nebo uklidil suť, nebo tak něco...

Zámek v Ledči je hezčí zvenčí.

Na půdě jsme podstoupili osvětu o moderním stavitelství, neschopnosti místního kastelána ("to je jako kdyby gynekolog dělal holiče") a prohlížením výstavy fotografií zvířátek. Prohlídka nám byla málo, a tak jsme si ještě z nabídky Hradu vybrali muzeum Jaroslava Foglara (na muzeum hodin už nám bohužel nezbyl čas). Na místě jsme měli tu čest potkat samotného kurátora výstavy - muže z titulní fotografie, který nejenže oxeroxoval veškeré dokumenty související s Jestřábem včetně jeho pamětních medailí, ale který svého boha zvěčnil na dvou tisících portrétech nakreslených propiskou.

"Víte, já jsem totiž takovej nekorunovanej mistr světa v kreslení černou propiskou," svěřil se nám hrdě a vděčný za publikum začal provázet výstavou. Lukáš ho rázně utnul, že strašně spěcháme (tento důmyslný únik ještě jednou během výletu použijeme), a radši jsme zamířili na oběd.

Rodidla, jak říkaly holky. Jinak Stvořidla

Ten byl zcela v mé režii, protože mám přeci na takové věci aplikace v telefonu. Nejbližší restaurace s kloudným hodnocením byla asi 10 km daleko, tak jsme vzdali zavděk hospodou U Alenky na náměstí. Ta se proslavila tím, že nejprve servíruje jídlo, až pak nápoje. Perkelt, výpečky a smažák dorazily na stůl v čase, za který by se nemuseli stydět ani pod dvojitým zlatým obloukem, na pivo jsme ale museli čekat jako na minutku. Po menším Lukášově extempore s účtem, které nakonec vyřešil prostým součtem, jsme pádili na vlak směrem Stvořidla. Prý na nejkrásnější a nejdrsnější úsek Sázavy.

Tenhle vlak se jmenuje Katka

Z posázavského motoráčku jsme ani přes Lukyho naléhání, ať se koukáme na tu správnou stranu, Sluneční zátoku Hochů od bobří řeky neviděly. Zpátky do Ledče jsme to vzali procházkou kolem řeky a slavné nemocnice V Háji, kde jsme narazili na pravděpodobně jednoho z místních chovanců. Jen co nás srandovní Hurvínek bez krku zmerčil, hned se připojil, že nás povede.

Mezi kytkami a podpapíráky

"A bůra nemáte?"
"Ne!"
"Kam jdete, do Pardubic?"
"Ne, do Prahy"
"Z Opavý, z Opavý, rychlik jede do Prahý.....Hele, jdete hrozně rychle!!"
"My totiž strašně spěcháme!"

A tak jsme zakončili den plný bizarních setkání ve - slovy metláka z Hradu - zcela historicky bezvýznamné oblasti.

text Míša, fotky Ř.

NADŠENÍ A ODHODLÁNÍ

Za tu dobu, co se se ženou známe, jsme se relativně sblížili - a tak nějak se navzájem chápeme. Nerozumím vlastně jen jedné věci, a tou je její vztah k cyklistice. Němec by to možná označil jako Hassliebe, což čeština neumí, protože nenávistoláska zní divně. V Maruščině podání se během vyjížděk střídají návaly obojího s faktickou převahou těch negativních emocí. Navzdory tomu cyklistické výlety sama vyhledává a organizuje. Patrně proto, že ví, že mě to na bicyklu baví.

"Mohli bychom jet o víkendu k našim na kole, co myslíš?" navrhuje žena. "Vždyť nemáš kolo," odvětím vcelku logicky a začínám se bát. Žena se nevzdává: stroj si půjčíme od jejích rodičů a nepojedeme k nim, nýbrž od nich.

Tak tedy jedeme. Na chatě se skutečně nachází tchynino trekkingové kolo vhodného hobitího rozměru. Nafukuji ho na mnoho atmosfér, doufaje v příjemnou atmosféru vyjížďky. Naplánuji nenáročný čtyřicetikilometrový výlet takřka výhradně po cyklostezkách. Ona vypadá nejen barevně sladěně, ale i odhodlaně a nadšeně. A já chci, aby jí to vydrželo. Což se ještě nikdy nepovedlo. (Na Nových mlýnech zahazovala bicykl z hráze, což vhledem k jeho hmotnosti bylo pozoruhodné).

A tak šlapeme podél Sázavy a je to krásné. První zádrhel nastává po sedmi kilometrech pod hradem Zbořeným Kostelcem. Zatímco běžní lidé pokračují rovně podél řeky anebo po mírně stoupající asfaltce, povídají si a těší se z víkendu, volím příkré stoupání po červené značce, abychom se silnici vyhnuli. Dojde k prvním neshodám a coby otrokář nutící nebohou ženu do absurdních činností se, jak posléze zjišťuji, stávám hvězdou sociálních sítí, třebaže její hobití kolo místy nesu. Na fotce to samozřejmě vypadá hůř než v reálu.

Potkáváme starší pár v opačném směru. Elastický pestrobarevný pán v úniku, daleko v gruppettu statečná elegantní paní, která na nás zdálky rozesmátá volá, že už jen kousek a bude normální cesta. Ženu to nepovzbudí, ba naopak. "Vidíš, takhle jednou dopadneme," povzdechne si.

Jedeme nádherným posázavským hvozdem po šotolinové cestě. V milém stínu si hrají veverky se štěbetajícími ptáčky, vzduch voní létem. Má to jen jednu malou nevýhodu - jedeme sice mírně, ale zato prakticky neustále do kopce. Tuším, že to může být problém. Ano, žena ztrácí nadšení, odhodlání, řeč i náladu. Zatím ale nezahazuje kolo z hráze.

V Kamenném Přívoze to může zachránit jen dobrý oběd. Jenže zjišťujeme, že socialisticky vyhlížející, ale skvělou vodáckou hospodu U Vemenáče už neřídí náš známý, nýbrž vekslák a dva traktoristi a oběd podle toho vypadá i chutná. Zpátky jedeme nejkratší cestou po silnici, pomalu a mlčky. U pumpy raději kupuju zmrzlinu. A už je zase dobře.

Nebudeme se k tomuto tématu radši vracet. Jenže za pár dní Marušce otrne a začne plánovat. Jak už se těší, jak budeme v létě drandit na kolech po Moravě. Jak bychom třeba mohli někdy zopakovat cyklistiku v Jizerkách. Přitom už v té chvíli ví, že ji to bude bolet a že bude nadávat, případně mlčet.

Příště ale plánuji já. Vyrazíme proto nakupovat kabelky, pak půjdeme do solárka a necháme si udělat nehty.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

SVATBA

Vzali jsme se v sobotu 6. září 2014 v prastarém kostele v Ledcích na dohled od kalné Sázavy. Kromě paní inženýrky Reginy z Čerčan, jež nás oddala, příbuzných a svatebních hostů tomu přihlížel třeba i roj divokých včel. I ony si všimly, že je nevěsta krásná, ženich řádně nesvůj a že šampaňské na přípitek někdo zapomněl přinést.

Ten opožděný přípitek pro nás byl ten den snad jediným mrakem na modré obloze, za jejíž barvu jsme se od půlky srpna modlili. A vyšlo to! Na punkové místo na Benešovsku nakonec přijela většina pozvaných, děti pištěly, Maruščiny kamarádky si kvůli bahnu nemohly vzít podpatky a příbuzní se nepoprali.

Po rychlém obřadu v kostelíku sv. Bartoloměje se zelený ženich a rozklepaná nevěsta odebrali na zdlouhavé focení, které se nakonec ale hezky vyvedlo. Jedlo se, pilo se a házela se kytka. Netradičně pak docela vyšel plán s balónky, které nesly vzkazy pro novomanžele. Řada se jich sice zachytila ve stromech, ale celých pět koresponďáků nakonec skončilo v naší schránce.

Fotoalbum najdete zde!

Přijela i kapely První-Poslední s obřím bublifukem, který chce mít frontman na pohřbu. Místo Coldplay si nevěsta a ženich střihli první tanec na píseň Můry a pak už parket patřil těm nejvěrnějším. Začalo totiž karaoke a panáky. Mikrofon ovládla růžová právnička Kateřina, které kontroval Kajetán. Halasný dřevorubec se nejen svlíkal, ale freneticky práskal svým páskem o podlahu. „Teď se všichni uklidníme,“ tišil rozlícené publikum Tomík. Ještě než se na něj snesla salva nadávek, dodal: „Ať je slyšet, jak tady Kajetán práská páskem.“ A v tu chvíli bylo vidět, že světy Lukyho a Marušky nejsou vlastně tak rozdílné, jak se celou dobu mohlo zdát.

A druhý den ráno se ženich probudil s oteklým prstem od nového manželského kroužku, Pepa se vzbudil do státem uznané rodiny a švagr Čumpelík zjistil, že ty panáky už pít neměl.

Autor těchto stránek rád končí články slovy: Tak zase někdy příště. My ale doufáme, že žádné takové příště nebude, protože to už by nám to počasí určitě nevyšlo. A Kajetán by se třeba svlíknul úplně.

text Maruška s přispěním Řízka, foto Jirka Benák

ZAJÍC - ZÁTOPEK - ANIMÁTOR

"Nečumte tam a pojďte do vody!" hulákal Pája slastně ležící na zádech na mělčině omývaný proudem hnědé Sázavy, jež měla v tu chvíli už za sebou svou poslední peřej. My jsme měli za sebou její vodáky milovaný úsek Týnec - Pikovice, jenže jsme místo kánoím dali přednost běhu. Tak jsme Páju poslechli a hupsnuli jsme tam s Venálem taky. Bylo to úžasné! Voda okamžitě odplavila naši únavu a pot až někam do Vltavy a zůstala jen radost, která ulpěla až pod kůží.

Jednou ráno jsme jeli běhat. Norové, iDnes.cz i Honsová sice shodně předpovídali, že bude pršet, ale ve skutečnosti začínalo být pořádné vedro. Chyběl jen Milan, který dal před během přednost záchodu. V Pikovicích (tedy v Petrově u Prahy) jsme se přilepili ke kožence poschoďáku, jenž nás pomaloučku svezl do Týnce nad Sázavou, zatímco jsme s mým bývalým lavicovým sousedem a mým stejně hovorným budoucím svatebním svědkem probrali a stihli pomluvit jen hrst našich někdejších spolužáků a dalších významných lidí.

Z Týnce vyrážíme po modré do kopce, ledva paní Endomondová z Václavova mobilu zavolala "Go!". V čele jsem já coby zajíc. Jsem vrchař, který přepálí začátek a patrně kolem 15. kilometru "narazí do zdi" (v kontextu okolí spíše do skály). Na druhém místě kluše Pája coby animátor (vymyslel trasu, stará se o naši nekonečnou zábavu i hydrataci, dovezl nás svým turbovozem na nádraží a sám se takto tituloval), hned za ním běží a mluví šedivá lokomotiva Václav, označuje se střídavě za účastníka a za Zátopka a kopce vážně nevyhledává.

Animátor, Zátopek a koženka

Modrá nás dovede na červenou, jinak se nic nemění - první polovina trasy vede převážně po širokých cestách, lesem a do kopce. Kilometry nám mizí tak rychle pod nohama, že mě i napadne kacířská myšlenka, jestli 20 kilometrů na ten nedělní výběh nakonec nebude příliš málo. Nechal jsem si to pro sebe, kluci by mě ostatně stejně nepustili ke slovu. Dozvídáme se, že kromě kávy, kuřete a vajec Václav nerad také sójový suk, což je škoda, neboť mu zrovna jeden nabízím. Je to můj oblíbený běžecký doping, což se dá lehce vystopovat z mého biologického pasu.

V Kamenném Přívozu si dovoluji upozornit na oblíbenou restauraci po levé straně, hned je to ale vykládáno jako projev slabosti, že snad chci zastavit na pivo a polévku. "Luki, nezbyl ti ještě ten suk?" ptá se Václav na 13. kilometru po táhlém kopci. A nezbyl, naštěstí má animátor připravenou jinou tyčinku. Kdyby neměl, třeba by Václav nakonec vzal na milost i kuřata a kávu.

Pak už ty kilometry utíkají znatelně pomaleji, ale jsou o to hezčí. Běžíme po Posázavské stezce nad řekou, je to euforie, tři kilometry před koncem fotí Pája takzvané selfíčko s námi třemi a sluncem v pozadí, takže to našim siluetám moc sluší.

Zátopek, zajíc, animátor a sluníčko

Když se cesta úplně narovná, Václav najednou přiloží pod kotlem, předjede animátora i vadnoucího zajíce a v čele skupinky dobíhá k pikovickému mostu, zatímco Pája zahazuje oblečení a vrhá se do řeky jen v trenkách a vodotěsných hodinkách. "Jé, vodotěsné hodinky, ty mám taky, přivezl jsem si je z Chorvatska za 30 kun!" raduje se chlapec, který k Pájovi zničehonic připlul.

Radujeme se také, protože jsme nezmokli, a přesto jsme celí mokří; že jsme nejeli na lodi, a přesto jsme v Pikovicích; a zejména proto, že jsme po dvou hodinách v cíli a jdeme na pivo.

text Řízek, foto Pája a Ř.

JAKO VÍTR

Na Kvadriatlonu dvojic jsme byli s Milanem počtvrté. Krásný a tradiční závod pro nás kdysi objevila Maruška, jejíž nadšení pro věc ovšem postupně chladlo, až ochladlo úplně. „Fakt tam musíte jet? Je volno, svátek, nemůžeme třeba místo toho jít někam na výlet?“ Nemůžeme. Musíme běžet, pádlovat po nehýbající se Sázavě, při orientačním běhu pátrat v neznámém lese po krmelci a na závěr zkolabovat na horském kole. Budeme sahat po legendárním umístění, ale nakonec nepohrdneme 21. místem z 99 dvojic. A přivezu ti pěkný ručník.

Start je letos u restaurace Paluba v Čerčanech. Připravíme bicykly, náhradní i naše duše na následující dobrovolné utrpení. Začneme desetikilometrovým během přes kopec a pak podél vody do Chocerad. Běžíme jako vítr a v táhlém stoupání setřásáme jeden pár za druhým.

Když se po polovině běhu terén vyrovná, Milan běží jak Keňan bůhvíproč oblečen v rumovém dresu a půl metru za ním vlaju já, s podobným, avšak mnohem přiléhavějším dresem a dočista bez dechu. Když už toho mám opravdu dost, dobíháme do Chocerad a spouštíme loď na vodu jako průběžně třetí (!) pár. Případný komentátor aby rychle googlil, co je to ten tým CS Večerníček vlastně zač; případný pisálek by měl už příběh, kterak se vymetači padesátých míst octli na bedně. Budoucí vítěz závodu nám posléze plavidlem zablokoval vlez do vody, protože „čekal na kolegu“, pak nás dočista zmáčel nějaký další konkurenční nešika, ovšem takové incidenty patří zjevně do světové špičky kvadriatlonového sportu a příště na to budeme dozajista připravení.

Foto Kašpic

Následují skoro hodinu a půl trvající galeje. Zachraňují nás sporttestery s GPS, protože jen ty jediné tvrdí, že se opravdu pohybujeme z místa, a volavka, kachna, desetimetrová peřej, dálniční most, prostě cokoli, co není nekonečný volej. Taktizující člověk s kolegou, kterého se už dočkal, nás okamžitě předjíždějí a asi ještě další plavidlo, ale největší houf červených kánoí se k nám pořád nepřibližuje. Hovoříme jen v heslech. Ruce. Střídáme. Volavka. Cákáš. Promiň. Zkurvenej vítr. Kolik ještě? Tolik? Jak pak zjistíme z mezičasů, vedli jsme si však víc než dobře.

Do depa u Paluby se totiž dostáváme někde kolem pátého místa. Obě naše kola, kterým by se dalo říkat Červený a černý, tam na nás počkala, bleskově se převlékáme a hurá na naši dlouhodobě nejslabší disciplínu. Na první části horského kola máme především vystoupat do míst, kde začne orientační běh. Pár závodníků nás samozřejmě předjíždí, ale pořád to celkem jde.

Někde u Kozmic na louce se přezouváme opět do běžeckého, fasujeme mapy s 19 vyznačenými kontrolami a otěže přebírá opět Milan, kterému ta orientace jde nějak lépe. Les je tajuplný a plný nečekaných překážek. Můj přínos je v předčítání nápovědy, která upřesňuje umístění jednotlivých kontrol. Časem se omezuji na výkřiky typu Debilní severní kámen. Debilní, zasraná bažina. Debilní roh oplocenky a ještě debilnější vidlice rýh, ať už to je cokoli. Orienťák je těžký, náročnější než dřív. Bloudíme však celkem zanedbatelně. Poslední kontrolní kleštičky mají být u krmelce, jenže tam nic není, ale než stihnu propadnout panice, uvidíme další dva, podstatně menší krmelce, zaradujeme se a vracíme se ke kolům.

Foto Martina

Ještě zbývá 24 kilometrů v sedle. Dokud klesáme, jedeme tak akorát. Trasa je fakt pěkná, ale už jsme ve fázi, že to moc neoceňujeme. V posledním kopci závodu, na silnici do Ondřejova, to přijde. „Asi jsem narazil do zdi,“ hlásí Milan metaforicky a opravdu, jeho nohy se pohybují uspávacím tempem a můj parťák má podobně prázdný výraz, jako když ho při naší první účasti v kopci předbíhaly nějaké babky s trekovými hůlkami. Na bedně už asi nebudeme, pisálek má po zápletce, ovšem nějak se do cíle musíme dostat. Posledních osm, deset kilometrů už jedeme více méně samospádem, byť po rovině podle vody. Předjíždí nás ještě několik dvojic, které samy sotva jedou. A pak konečně cíl, po více než pěti hodinách. Vítězové už tu hodinu regenerují, dávají rozhovory, nebo co já vím, co dělají vítězové, ale pro nás je 21. místo radost, stejně jako pro mě guláš a pro Milana pivo v cíli.

Domů kromě zážitků, které každému na potkání vyprávíme a které nikoho nezajímají, přivezeme i pamětní ručník. Náš pan kocour jej hned první noc ostentativně počůrá. A po tomhle všem, žena promine, je skoro povinnost jet příští rok znovu.

text Řízek, foto Ř., Kašpic a Martina. Naše starší kvadriatlony byly popsány tady, zde a támhle.

ŘEKA ČARUJE

Řeka čaruje je poetický film pro pamětníky z roku 1945, v němž se stárnoucí muž šikanovaný neskutečnou semetrikou vydává na zoufalý útěk do pozásavské krajiny svého dětství. Tam shodí vous i šat továrníka, utopí skřipec a hle! - je z něj zase junák. Každých deset celuloidových minut o deset let omládne. To nevymyslíš. Zažívá v rurální krajině, v níž dominuje jiskřivá hladina Sázavy, s dobrotivými lidmi neskutečná dobrodružství, klátí selky i děvečky a z nejasného důvodu třeba předstírá, že je zahraniční jasnovidec. Na konci příběhu formálně přijde o život, o identitu i o všechno, a tím je vlastně spasen.

Můj osobní posázavský útěk nastal v pátek, tedy o den dříve, než dávali výše zmíněný snímek, a nezdrhal jsem před ženou, ale před prací. Žlutozeleným motorákem s průvodčím, který měl špatný den, nebo život, a s turisty a cyklisty. Jel jsem nalehko, jen s takovým opaskem, na který se dají připevnit lahvičky, aby běžec netrpěl žízní. Pravda, vypadá to poněkud podezřele a bezprostředně po 11. září by mě s tím asi nepustili ani do vlaku.

Cítil jsem se parádně lehký. Aby ne, neměl jsem s sebou nic než ty teroristické lahvičky, nějaké energetické gely a tyčinku na zub a v kapsičce pár drobných, kdyby mi cestou zpět došly síly. A nevzal jsem si ani svou legendární kotníkovou ortézu, neboť jsem ji minulý týden při Piškotově poháru zničil. Bral jsem to ale jako znamení, že už jsem zdravý.

 Bylo nádherně a za okny vlaku řeka skutečně čarovala.

Na zpáteční cestu útěku jsem se dal v Jílovém na nádraží. Chtěl jsem velmi zvolna doběhnout až k ceduli hlavní město Praha a někde na kraji metropole si dát kofolu a rozjímat. Od toho mě ale dělilo přes 25 kilometrů. Nejdříve s kopce k řece a podél ní do Kamenného Přívozu a dále po červené, přes kamenitou Posázavskou stezku, kde jsem si před dvěma lety při závodu tak nešťastně podvrtnul kotník. A pak dál, přes Davli, Vrané, Březovou, Oleško... Běžel jsem velmi zvolna, turisticky. Než jsem si na stejném místě jako před dvěma lety opět poranil kotník.

Co se dá dělat, když je hlavní hrdina opuštěn, bezmocný uprostřed divočiny? Předně se nedá běžet dál, to jsem zkusil hned. Nedá se ani jít, zato se dá kulhat. Nejbližší civilizace jsou asi Pikovice. Ale co pak? S takovým scénářem režisér tohoto útěku nepočítal - energetickým gelem vlak nezaplatíš. Rozvažuji, zda bude snesitelnější najít nějakou silnici a stopovat, či somrovat drobné od turistů s trekingovými holemi, anebo se vloupat k nějakému zazimovanému trempíkovi a na jeho kánoi doplout až na Zbraslav. Nakonec odkudsi vytřepu ještě jednu desetikorunu a jestli dobře počítám, na vlak z Pikovic by to mělo stačit.

Jdi k šípku, Sázavo! Jak se tam tak dole vlníš a jiskříš, soucit s člověkem nemáš, omámíš ho a svedeš na zcestí a on pak špatně šlápne. A pak už se k němu neznáš! Takhle jsem hrozil řece, zatímco jsem cucal ty všechny zbytečné dopingy, které už nevyužiji.

V Pikovicích nad nádražím mě rozmrzelost přešla. Sedl jsem si na skálu, koukal do údolí a čekal, až se pod skalami vynoří ten samý vlak s tím samým nerudným štiplístkem.

Odkud jedete?
Z Pikovic.
Ne, z Petrova u Prahy.
No, takže z Pikovic.
Ne, to je Petrov u Prahy. A kam? Zbraslav?
Nikoli, Praha-Zbraslav. Jedenkrát do Prahy-Zbraslavi.

Až když jsem tu drzost vypálil, uvědomil jsem si, že budu možná potřebovat velkomyslnost tohoto muže, pokud jsem si ty drobné na cestu špatně spočítal. Naštěstí ne. Něco zabručel, vzal si 29 korun z mých posledních 29 korun a mně se ulevilo jako už dlouho ne.

A čarování i útěků už bylo dost, jedeme domů.

text a selfie fotka Řízek