ZMEŠKANÉ HOVORY

Cestou od ondřejovské hvězdárny zpátky k řece jsem přemítal, jestli to bude stačit. Na břehu v kempu byly připravené špalky coby stupně vítězů a vše se schylovalo ke slavnostnímu směšněhrdinskému ceremoniálu. Odhaduji, že se budou rozdávat tatranky a nejlevnější sprchové gely z Rossmanna, a to těm dnešním nejlepším běžcům do vrchu. A jestli jsem správně spočítal vrásky a šediny těch, kteří doběhli přede mnou, mohl by vyjít bronz v kategorii a to by bylo hezké. Historie se už nebude ptát, že nás v kategorii bylo asi šest.

Jenže v kempu mě nevítá nikdo jiný než řada zmeškaných hovorů: naše kočka Coco je nějaká divná, nežere (pravda, to už třetí den) a má ve stelivu krev (to je novinka). Naposledy smutně pohlédnu na špalek, na nějž někdo fixkou napsal "3.", a poklusem zamířím k autu, ze kterého se za okamžik stane zvířecí sanitka. 

Kočka vypadá celkem normálně, ale ona i normálně vypadá trochu divně. Ví se o ní, že výlety na chatu tak úplně nevyhledává; připadá si tam nesvá, jako by na ni zdánlivě nekonečný prostor (v porovnání s hranicemi bytu) bez ustání číhal. Dokonce i své standardně tiché mňoukání ještě víc ztlumí, asi jako když já kuňkám na editorské poradě, aby ji svět neslyšel, což někdy trochu komplikuje její nalezení. 

V přepravce ji vezu místnímu veterináři, který nám ošetřoval už několik zvířat a i v okolí se těší celkem dobré pověsti; ono tam ostatně zas tolik veterinářů není. V čekárně mě zaujmou a vyděsí strašlivé portréty známých osobností ze širšího okolí (poznávám Tondu Panenku, jak na mě potutelně mrká, vedle něj se Honza Nedvěd chlípně směje), ale říkám si, že dobrý lékař nutně nemusí být vkus a třeba ta hrůza je jen nějaká úlitba komukoli.

V ordinaci panuje víkendový chaos, postupně si nás předává několik sester a nakonec i lékař. Kočce udělají vyšetření krve a po něm se všichni tváří závažně. Kočka dostává antibiotika a lékař mě mírně vykolejí dotazem, jestli ji tam chci rovnou nechat přes noc (to odmítnu a raději přijdeme druhý den na kontrolu, byť to znamená další sezení pod Nedvědem). 

Kočka něco málo sní, přesto se druhý den vracíme. Závažné výrazy se opakují, dělá se test na nějakou ošklivou nemoc, což vyjde pozitivně, takže se vážně tvářím i já. 

Doktor chce Coco dovyšetřit zítra, zase to odmítám. Není to kvůli obrazům, ale už chceme být zpátky v Praze. Vyžádám si aspoň výsledky krve (možná to byl krevní obraz!); je to od pohledu docela divočina, protože v těch správných hodnotách je asi jen jméno zvířete a věk. Snímek posílám umělé inteligenci. Jak jsem zvyklý, že mi normálně nepokrytě podkuřuje a bezvýhradně se mnou souhlasí, tentokrát spíš volí naléhavý tón a doporučuje jednat rychle. Působí to dojmem, že kočka bezmála umírá. Na to, že umírá, je sice docela v pohodě, jenže co když to jen umně maskuje? 

Snímek posílám raději i skutečné kamarádce-veterinářce, která vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření i erudici lékaře (kulantně řečeno), ale doporučuje pro jistotu co nejdříve vyšetření na nějaké větší pražské klinice. Jsme z toho dost špatní. Pozorujeme kočku: není nějaká šedivější než normálně? To bude ta anémie. Chudinka. 

- "Jasně, přijeďte za dvě hodiny, paní doktorka se na ni podívá a prosím, vezměte s sebou ještě jednu jinou, zdravou kočku."

-"???" 

- "No s těmihle výsledky bude určitě potřebovat transfuzi."

- "Kde mám teď sehnat zdravou kočku? Mám jen jednu kočku a ta je nemocná."

- "Zeptejte se kamarádů, napište někam na sítě. Na shledanou!"

V neděli odpoledne píšu do pracovního chatu a na Facebook, jestli by mi někdo nepůjčil kočku, že ji vrátím v pořádku, jen o padesát mililitrů krve lehčí. Přestože to asi většina považuje za nějakou mou další kulišárnu, pár potenciálních dárců se ozve. Jenže jejich kočky jsou buď na Vysočině nebo v Německu, v bytě, od nějž nemají klíče, nebo jakkoli jinak nedostupné. 

Jsme z toho špatní. Možná dokonce stále horší. Nakonec však vezmu rozum i madlo od přepravky do hrsti a vyrazím na velkou veterinu i bez kočky na náhradní díly.

Na pražské klinice Coco důkladně prohlédnou a vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření a erudici lékaře (a dávají si velký pozor, aby to bylo kolegiálně kulantní). S masivním pohotovostním příplatkem znovu provedou vše, co se provádělo, a naberou krev; je pozoruhodné, že tentokrát má Coco úplně všechny hodnoty srovnané jako premiant třídy. Lékařka zjistí, že zvíře má akorát trochu struvity (pravděpodobně ze stresu), a doporučí potravinové doplňky, zatímco ve vedlejší ordinaci uspávají nějakého psíka. Je na ní vidět, že je za happyend ráda, neboť je vzácný. Happyendy se nedoceňují.

Za dohromady sedm tisíc tedy zjišťujeme, že diagnóza zvířete se jmenuje chata. Ostatně poté, co se vrátíme z veteriny domů (do bytu ohraničeného bezpečnými stěnami), kočka nejenže dál vypadá normálně, navíc vyžere celou misku. Doufám, že potom, co jsme ji už v myšlenkách málem pohřbili, ji čeká dlouhý život.

Vesnickému veterináři píšeme zdvořilý mail, že nás poněkud vyděsil a že by bylo hezké, kdyby třeba uznal, že to popletli, a vrátil nám peníze. Nesouhlasí sice s naším postojem, neomluví se ("Někdy se krev při vyšetření srazí," napsal pouze), Nedvěda nesundá, peníze vrátí. 

Tu tatranku za třetí místo mi už ale nevrátí nikdo.

text a foto Řízek

O KOČCE A HOLOUBKOVI

Byla nebyla jedna kočka, která se jmenovala Coco. Nebyla ani bengálská, ani maynská mývalí, byla normálně šedivá, měla kulaté bytové bříško a hebkou srst. 

A ta kočka celé dny prospala stočená v klubíčku na peřině, pod níž v noci spala její panička. Ožívala až tehdy, když se její lidé vrátili z práce a ze školky. Zaslechla je už ve výtahu a pokaždé se samou radostí rozběhla ke dveřím a rozvalila se před nimi, aby ji a její vítání nikdo nemohl minout. Marně jí její rodina vysvětlovala, že se dveře odnepaměti otevírají dovnitř. Nikdo v domě neměl takhle krásně vytřené zádveří. 

Coco milovala svoje holky, s holčičkou si hrála, od paničky se nechala hladit. Pána, který ji v podstatě zachránil a odblešil, nesnášela, byl pro ni dobrý akorát jako kořist. 

Coco byla společenská, hravá, přepečlivě čistotná a oddaná, nicméně nepatřila mezi nejchápavější zvířata v okolí. Okolní svět, tedy auta, lidi a děti hluboko pod sebou a ptáky ve vzduchu a na střechách, vnímala především ze své pozorovatelny na parapetu. A nevycházela z údivu. Jak je to možné, že ty ptáky vidím, ale zároveň za nimi nemůžu? Já je ale hrozně moc chci ulovit! Zuřivě máchala ocasem, pochodovala po parapetu, šťouchala do okna a přemýšlela, jak se jim dostat na kobylku, ale nebylo jí to nic platné. Nikdo v domě neměl tak umatlaná okna. 

Tak to šlo den za dnem. Až jednou nad ulicí zakroužil holub Vrkálek. Byl světaznalý, už měl něco nalétáno, ale rád se vracel do téhle trochu zapadlé ulice. Z výšky samozřejmě dobře viděl nešťastnou Kokinu, jak čumákem bezmocně naráží do skla, a její vztekle se pohybující se oháňku, a hned věděl, co jí musí říct. Vrkálkovi se jí zželelo. Byl to hodný holub, takových už je málo.

Přistál na okně a ze všech holubích sil volal: "Coco, prosím tě, co to tady vymýšlíš? Tohle je přece okno, to je ze skla. Tím nemůžeš prolézt, tím se jen kouká. Ne, i když to tady otevřou, stejně se tam nedostaneš. Nemůžeš za nimi skočit. Jo, zabila by ses. Ne, opravdu nemáš devět životů, věř mi, to se jen tak říká. Určitě se dokážeš zabavit i jinak."

A stala se zvláštní věc: ta holubí řeč opravdu pronikla do šedivé vykulené kočičí hlavičky. Samu Coco to překvapilo, protože takové věci se jí obvykle vůbec nestávaly.

Poděkovala moudrému Vrkálkovi, popřála mu šťastnou cestu a zamávala mu ocáskem. Od té doby už na holuby jen koukala a nesnažila se je skrze sklo lovit. Místo toho seskočila z parapetu a zahryzla se pánovi do achilovky.

text Hedvika a Řízek, foto Ř.

ESTADIO DE COCO

Nevíme, kdy se narodila. Její první majitelé tvrdili, že 9. nebo 10. srpna, ale oni tvrdili hodně věcí, třeba že ji odčervili a že se o ni starali hezky. 

Tak jsme se zeptali jí: dali jsme Kokině dvě granule na různá místa podlahy a podobným mechanismem, jako když na velkých sportovních událostech různá nešťastná zvířata "věští" výsledky utkání, jsme ji nechali, ať si vybere. 

Nevybrala nic, protože jí takové zanedbatelné množství hmoty nestálo za námahu. Přihodil jsem dva kusy šunky; šla za tím větším, který symbolizoval 10. srpna. 

A nakonec jsme její první narozeniny oslavili 8., na mezinárodní den koček. 

Vypravili jsme se s Maruškou a Hedvikou do obchoďáku a koupili senzační kartonový pelíšek/škrabadlo. Ze všeho nejvíc ta věc po rozložení připomíná fotbalový stadion. Nechali jsme Koketu vybrat, jestli z toho bude nadšená, nebo to odzívá. A také jsem jí vyměnil stelivo. 

Možné bylo cokoli, naše zánovní kočka je velmi nečitelná a nepředvídatelná, žena to nedávno vystihla krásným slovem "potrhlá". Vydrží dlouhé hodiny nehybně ležet na gauči předstírajíc, že je jedním z plyšáků, což střídá s desetiminutovkami zběsilého rychlobruslení na parketách do náhodně zvolených koutů bytu. Je to zároveň zvíře, které arbitrárně a bez varování střídá něžné roztomilé momenty s nepochopitelně násilnými. Je to první naše kočka, která mě nejenže nerespektuje, ale neskrývaně nesnáší: mě a moje kotníky. A to jsem ji vypiplal z polochcíplého kotěte. Nenapadlo mě, že něco tak malého může obsahovat tolik blech.

Obě holky ale miluje, Hediny kotníky zůstávají zcela bez krvavých rýh a z Maruščiny strany postele je potřeba odsávat šedivé chlupy.  Je tam, kde jsme. Motá se v kuchyni, když vaříme, loví nám autíčka z autodráhy i kabinky z lanovky. A nejlepší je to vítání: dosud nepochopila, že se dveře otevírají dovnitř, takže je vždy při příchodu potřeba odvalit kočku.

Leze do koše, do myčky, do pračky i do sušičky. Až na naprosté výjimky nemňouká. Je to první naše kočka, která neslyší na jméno. Zatím to moc nevadí, protože je zároveň první, jež se opravdu nechystá nikam utéct. Už chodba činžáku totiž vypadá podezřele a nepřátelsky, natož zahrada na chatě. Tam se po několika pokusech o aklimatizaci odvážně pustila mimo bezpečný přístav v blízkém křoví o dva metry dál a chudák kosice (které Heda logicky říká kosa) raději přestěhovala hnízdo i s mladými pod střechu domu. Nešlo jí vysvětlit, že od Coco jí fakt žádné nebezpečí nehrozí. 

Je to v podstatě velké kotě, zbožňuje svou duhovou chlupatou tužku a krabice a tašky od čehokoli ji zpravidla zajímají mnohem víc než obsah. 

Nejinak tomu bylo u jejího narozeninového pelíšku. Pak se do něj pustila a začala ho trhat jako moje kotníky. A teď v Estadio de Coco chrápe. Vůbec jí nerozumím, ale je skvělá.

text a foto Řízek

MANIPULANT

 
<> Utřít nudli. </>

<> No jo, ale ještě někde najít kapesník. </>

<> Nějak to naimprovizovat. </>

<> Posbírat věci z podlahy a zeptat se, jestli se tady svlékl had, nebo co. </>

<> S povzdechem pověsit miniaturní bundu na miniaturní věšák. </>

<> Umejt ruce! důrazně zavelet.</>

<> Uvařit něco, co je červené a jsou k tomu těstoviny. </>

<> Vzít na vědomí informaci, že dítě nemá hlad. </>

<> Napomenout kočku, že nemá být na stole a dojídat netknutou červenou omáčku. </>

<> Chvilku počkat a nic nechápající zvíře něžně přesunout na zem. </>

<> Postupně odendat kočičí drápky z ruky, jeden po druhém. </>

<> Uklidit svoje tři hrnky od kafe a Hediny dva hrnky od kakaa do myčky. </>

<> Zapnout myčku a rozzuřit se, že se zase rozsvítila kontrolka S. Nesyp sůl, myčko. </>

<> Nasypat sůl do myčky. </>

<> Zbylé nádobí po večeři s povzdechem přenést do dřezu s tím, že to vyřešíme po večerce. </>

<> Přenést špičku ledovce rozházených hraček z ložnice do pokoje. </>

<> Při tom narazit na helmu a rukavice od kola, trochu se zastydět a odnést je do pracovny mezi ostatní své hračky. </>

<> Krátce popřemýšlet, jak asi vypadá průměrná směna ve skladu v Amazonu, jak moc se to liší, a jak to dělá Maruška, když je několikrát týdně večer s Hedou sama doma. </>

<> Vzpomenout si na Péťu, který na výletech a táborech při písničce Dveře do pokoje vytvářel jakýsi živý klip tím, že přesouval věci z místa na místo (své věci vynechával). Co přesně ho na tom bavilo? </>

<> Šlápnout do něčeho, co lepí. </> 

<> Prozkoumat povahu lepivé páchnoucí tekutiny. "To je přece parfén," vysvětlí nevzrušeně Heda. </> 

<> Vrátit se pro mop. Důrazně upozornit kočku, aby jej nelovila. Vyndat drápky z kotníku.</> 

<> Sledovat poočku animovaný seriál, v němž se děti po nocích proměňují v sovičku, gekona a kočičku, a uklidňovat se, že tohle je sice strašně blbé, ale o fous lepší než předtím Rubble a jeho parta a nepochybně výrazně lepší než TikTok, nebo co časem přijde. </>

<> Utřít nudli. Kapesníky jsou na stole. </>

<> Napustit vanu. </>

<> Mezitím přenést fixy z obýváku do dětského pokoje, část z nich, u kterých se podařilo dohledat víčka, zavřít. </>

<> Napomenout kočku, že nemá být na stole, přenést kočku ze stolu kamkoli. </>

<> Vlídně informovat: Ne, opravdu nevím, kde máme tenký drátek, abychom vyrobili nějaká ouška něčemu. Zítra, myšleno nikdy. </> 

<> Vyměnit kočce vodu, čímž se sice nic nevyřeší, ale mělo by se to dělat.</>

<> Vypustit vodu z vany. To by byla chyba. </>

<> Posbírat oblečení z podlahy koupelny a zabručet, jestli se tady svlékl had, nebo co, a zapnout pračku. </>

<> Vylít vodu ze sušičky a vyčistit filtry, když už jsem tady. </>

<> Přinést si k dětské koupeli topinku z domácího chleba a na dotaz vysvětlit, že to je topinka z domácího chleba, ale že ta se ve vaně nejí. </>

<> Odevzdat topinku dítěti ve vaně a plyšákům, kteří prý mají hlad. </>

<> Připravit další topinku. Sní ji buď Heda, která si ji poručila, nebo kočka, která je opět na stole, nebo plyšáci. Je to obludné, jak jich teď přibylo. </>

<> Vylovit dítě z téměř ledové vany a zabalit je do županu (říkáme mu žapún, protože to je hezčí). </>

<> Utřít dítě. Utřít nudli. </>

<> Přenést plyšáky z obýváku do dětského pokojíku. Od včerejška jich opět přibylo. </>

<> Po důrazném napomenutí "Tati, spadl ti mamut na zem" sebrat mamuta ze země a zeptat se ho, jestli se mu něco nestalo. </>

<> Rezolutně zavelet, že už je pozdě, takže se jde spát. </>

<> Uznat, že je sice pozdě, ale že jsme si vlastně přinesli to nové lego. </>

<> Dojatě pozorovat menší klon sebe sama, jak s překousnutým jazykem mrňavými prstíky bojuje s kostkami. Bude z toho Lví král (říká mu Vlí král; nechci, aby tohle někdy skončilo).

<> Stavět spolu Simbu a cítit se v symbióze. </>

<>  Z posledních sil vymyslet pohádku, která by na ČSFD měla tak 27 %, zhasnout a zapomenout na ten dřez. </>

<>  Ve čtyři ráno zahánět noční můry, kočku a utírat nudle. </>

COŽE, LANOVKA?

Předplatné YouTube mám z jediného důvodu: reklamy, které prošpikovávají veškeré dětské pořady, mají tak neúprosné cílení, že to vlastně vyjde podstatně lépe než pak ty blbosti a vstupenky na blbosti kupovat – nebo vysvětlovat, že to jsou blbosti.

Co jsem ale na rozdíl od streamování Šmoulů neohlídal, bylo nakupování bot. Ve výloze luxusní prodejny s dětským sortimentem měli moc hezký a realisticky působící model kabinkové lanovky. Nejdříve jsem se domníval, že zaujala jen mě, neboť zbytek týmu zkoušel obuv, jenže za pár dní došlo na lámání chleba a "psaní" "dopisu" "Ježíškovi". 

Cože, lanovku? Jsi si jistá? A proč, prokrista? ptali jsme se zmateně, neboť jsme očekávali nějakou tu ledovou Elsu, psí integrovaný záchranný systém, růžové lego nebo vlastně cokoli jiného, v kontextu čtyřletého dítěte racionálního. Ale Heda umí být mimořádně tvrdohlavá a vůbec nevím, po kom to má. 

A tak jsem začal shánět lanovku a zjistil, že ji mají opravdu jen v té drahé dětské prodejně a že ta obskurní věc začíná na třech tisících (bez kabinek, rolby, snowboardistky, záchranného vrtulníku a dalších volitelných součástí). Ale budiž. Já zas umím být mimořádně rozmazlovací. 

Pár dní před Vánoci jsme na terase v redakci pekli perníčky a rozdali i dětem drobné dárky. Z knížky byla velmi roztrpčena, neboť očekávala lanovku. 

A tak se nakonec opravdu vyloupla z balicího papíru. Na krabici byl velký nápis "upozornění: hračka je vhodná jen pro děti od 14 let", což v překladu nepochybně znamená "pro technicky zdatné tatínky/maminky, resp. jen pro ty šikovnější z nich". 

Sestavit dítěti lanovku hned pod stromečkem ale přece nemůže být tak složité, třebaže návod je velmi strohý a minimalistický. Do spodní, motorové stanice se narvou čtyři tužkovky, horní někam pověsíme a pak ještě spojíme a natáhneme tažné a zároveň i nosné lano. Na to je tu taková kovová spojka ve tvaru válečku: z každé strany se do ní strčí jeden konec provázku a zajistí se miniaturním šroubkem. Teoreticky.

Jenže dodaný nástroj nejde na jeden ze dvou šroubků nasadit a hodinářství v okolí Městečka asi moc nebude a spíš budou zavřená. Navíc na to nevidíme, jak je to titěrné. Mělo by tam být "upozornění: hračka je vhodná jen pro bystrozraké vlekaře". "Taky jsem chtěl lanovku. Nahoru na Letnou, ale nepovolili mi ji," hlesne švagr, ve kterém to celé počínání otevírá staré rány. Na svém chytrém telefonu otevřel jakousi lupu, aby mi pomohl, je to úplně k ničemu, ale oceňuju snahu a jsem rád, že na to nejsem sám, teda aspoň zatím. 

Zkázu dokoná tchán s Maruškou, kteří se předhánějí v rychlé recyklaci spouště po vybalování dárků, říkají si Hanťové. Na chvíli odložený šroubek končí i s nástrojem tragikomickou náhodou (abych to pak našel, přilepil jsem si to k papíru) někde na dně koše a šance ho tady v tom přítmí a chaosu najít je mizivá. Ještěže Heda dostala i jiné věci. 

Přesto bojuju a nahrazuju chybějící šroubek vším, co se dá vyštrachat (lepicí páska, dráty, sichrhajcka) - a zhruba ve 23 hodin lanovka poprvé jezdí, a to na panoramatické trase od gauče přes stůl se zbytky salátu, cukroví a vína, které jsem si ale nepochybně zasloužil, až ke konečné na polici s modemem. Škoda že to nikdo jiný nevidí, je to v podstatě jak někde v Alpách, jdu spát. 

Pointa není, že nám doma zapadá prachem, protože Hedě bude 14 až za deset let a já zjevně nejsem vlekař. Stavíme to, učíme se s tím, ale pořád nám to moc nejde. 

Ono to taky vůbec není snadné: už jen sehnat si veškerá povolení. Naši památkáři a ochránci přírody jsou Maruška, do obýváku, který jsme vytipovali jako nejvhodnější prostor (je to největší místnost a jsou tu švédské hory v podobě knihoven Ikea) to prý v žádném případě nesmí, ale dneska večer je komise někde venku s kamarády, takže můžeme. 

Diskrétně budujeme černou stavbu a vozíme panáčky z růžového lega a je to asi tři minuty skvělé. Než nám kočka nepřerve naše chatrné opravované lano, s čímž jsme tedy nepočítali. Kabina s legáčky se zastaví až o parkety (teď by se třeba hodil ten záchranářský vrtulník!), ale jsou prý jen potlučení a v šoku a nebudou nás žalovat. 

Zbývá nám jediné řešení: musíme jít místo toho hrát Z pohádky do pohádky – a každý, kdo to někdy hrál, potvrdí, že to prostě nechceš. Jak se znám, zase se zaseknu na Zlatém vrchu, na jehož úbočí mě bude donekonečna srážet obr, kterému tvůrci hry přisoudili hned tři červená (zlá) políčka vedle sebe a tajemnou nasírací moc. Nechápu, že už přes něj dávno třeba nepostavili lanovku.

text a foto Řízek

HROMÁDKA NEŠTĚSTÍ

Ještě zhruba před týdnem jsme si tím nebyli moc jistí, ale teď už to vypadá, že naše nová kočka Coco přežije.

Nyní, po vybití většiny parazitů, samozřejmě vyvstávají nové otázky, z nichž nejzásadnější je, jestli přežijeme Coco.

Kotě mělo "z výroby" a ze svého předchozího působiště takových zdravotních neduhů, že nebyl dosud čas řešit nějaké jiné, řekněme sociálně-behaviorální nedostatky. Když vám po bytě zanechává loužičky/hromady zvíře, kterému je zjevně hrozně blbě, je namístě se nad tím povznést. 

Ale tohle období hájení už skončilo a plynule přešlo do testování naší trpělivosti a toho, co vydržíme. Coco je samozřejmě krásná a máme ji moc rádi, ale co se v té malé odblešené hlavičce odehrává, než nám pomočí oblíbené sandále/kozačky, to bych teda rád věděl. Respektive by mi stačilo zjistit, proč nás tak nesnáší.

"Kuřecí hovna, kuřecí hovna!" řvali z neznámých důvodů nedávno Heda a její školkový kámoš Emil v tiché kavárně uprostřed Prahy a děsně se smáli. To jsme ještě neměli Coco, protože teď by nepochybně řvali něco jiného a my s nimi. 

"Po těch čtrnácti dnech se zdá, že kocouři jsou nějací čistotnější," konstatovala Maruška překvapivě smířlivě krátce poté, co nám kotě v ložnici zevrubně pokadilo obraz (něco takového se skutečně našim předchozím kocourům nepovedlo). Zní to trochu akrobaticky, ale dílo leželo pod postelí, protože se nám nelíbilo. Zase je fajn, že se ohledně umění shodneme i s kočkou. 

Možná je to podobné, jako že prý dámské záchody jsou na tom zpravidla ještě hůř než pánské. Kdoví. 

Coco zatím svou nepřízeň rozděluje spravedlivě a nešetří nikoho, snad jen Hedu. Její pokoj, věci a boty zatím jako jediné zůstávají neposkvrněné. Ona je její bohyně Nekálí. 

Navíc si spolu hezky a roztomile hrajou. Heda soustředěně jezdí s legovláčkem a kočka soupravu vedenou dítětem pozoruje nebo se stává i její součástí. Tlapičkou loví jeřáb, válí se na kusé koleji a tím svým ještě ubohým ocáskem semtam vykolejuje mašinku, které jsme dali jméno Modrý hurikán. 

Pak přijdu do ložnice a pod postelí je na obraze nachcáno. 

 text a foto Řízek

COCO

Mládě kočky domácí, někdy laicky přezdívané kotě, se dá pořídit třeba za 16 tisíc korun. Za tu cenu získáte jednoho ukňouraného živočicha a štos dokumentů potvrzujících skvělý zdravotní stav i dokonalý původ nového člena domácnosti, jejž tím pádem téměř jistě čeká skvělá budoucnost. 

Ale kdo si koupí kotě za 16 tisíc? Rád bych takového člověka viděl. Jak asi vypadá? A jak asi vypadá takové kotě? říkal jsem si, když jsem krajinou proslavenou filmem Vesničko má, středisková, v níž se teď člověku při kochání ztrácí mobilní signál, jel pro obyčejného vesnického mourka za nula korun, tak jako vždycky. 

Holky mě přesvědčily, že by to po dvou černých kocourech a po dvou smutných osudech chtělo změnu, tak jsem ustoupil a (jejich) volba padla na šedivou kočičku. Prohlédli jsme si ji jako úplně mrňavou, jak si tam v klubíčku žila v nádherné symbióze s celou řadou reprezentantů dalšího zvířectva na typickém středočeském dojemném dvorečku. Uzavřeli jsme smlouvu o smlouvě budoucí a sepsali ji na neviditelném psacím stroji a pak jsme se začali těšit, až si ji za dva měsíce budeme moct odebrat. 

Tvoreček na vetchých nožkách, ale s pěkně napapaným bříškem se ani moc nebránil, když jsem jej naložil do přepravky. Hovorná starší paní se dušovala, že zvířátko bylo včera odčervené, a zkušeně mi zkoušela přihodit ještě zábavného sourozence, kterého si kupodivu zatím nikdo nevzal (jestli to nebude tím zahnisaným okem, ptal jsem se v duchu). Na chvilku mě to vábení znejistělo, ale pak jsem si představil naježenou ženu a zase jsem ty úvahy opustil.

Kočička už předem dostala jméno Coco a cestu domů prospala. Ty oči taky nevypadaly úplně čistě, takže ji Maruška rovnou objednala na veterinu. 

A tam jsme teď každý den, protože se ukázalo, že ty oči jsou vlastně celkem detail, protože se do toho malého tělíčka vešlo opravdu neuvěřitelné množství různých parazitů a neduhů. To bříško nebylo napapané, ale nafouknuté. V uších svrab, nízká teplota, podvýživa, anémie, úporný průjem a podobně. Vlastně úplně všechno a cokoli. Asi jako zajet na technickou s mým někdejším favoritem. To v naší nepsané smlouvě jaksi nebylo.

Každopádně bojuje a třetí den už vypadá trošku lépe. Dobře jí, teplota se srovnala, zbavili jsme ji nejméně 120 blech. V klasifikaci průjmu jsme se prý posunuli z nejhoršího na druhý nejhorší stupeň. Hustý. A třeba už žádné další špatné zprávy nepřijdou. A je opravdu krásná, to jo. 

U veterináře to máme zatím zhruba za čtyři tisíce (mysleli si, že jsme to kotě někde našli; říkali, že by bez nás nepřežilo) a já už vím, jak vypadá majitel zvířete za 16 tisíc: šťastně a bezstarostně, tedy úplně jinak než my. A už takové lidi asi chápu trochu víc.

Nicméně kdybyste někdo chtěl zachránit zablešeného brášku naší Coco, rád vás s paní propojím.

text a foto Řízek