SOUČÁSTÍ STÁDA

V srpnu 1999 by mě nejspíš napadlo cokoli jiného než shánět speciální zatmavené brýle, naopak bych hodil patkou (!) a celému tomu stádu tupých zakloněných hlav, které bude ve stejný moment na povel žasnout, bych se zfleku vysmál. Netuším, co jsem ten den dělal, ale naprosto jistě to bylo lepší než jakékoli zatmění čehokoli.

Ani jsem se nenadál, uteklo 27 nebo kolik let a lidé už zase čučeli na nebesa, ovšemže tentokrát i se mnou. Než jsem v nenápadné prodejně fotopotřeb v pasáži ve Vodičkově ulici stačil krátce po poledni otevřít ústa, oznámil mi prodavač, že ve dvě přivezou dalších osm set sklíček (včera jich prodal 3500), a ukázal na nesourodou skupinu lidí venku připomínající autobus turistů spořádaně čekajících na toaletu na první hraniční pumpě. 

Dal jsem tomu ještě jednu šanci: před třetí hodinou však lidí notně přibylo a fronta se nehnutě klikatila (což lze) z pasáže až skoro na Václavské náměstí, zatímco si prodejce fototechniky mnul ruce nad vydařeným podnikatelským záměrem.

A tak jsem musel jít mnohem hlouběji. Ve sklepě odpočívají staré fotky, brácha v lakrosové výstroji, což mohlo být přibližně na sklonku tisíciletí jako to zatmění, táta zamlada na pláži kdesi apod. Jenže dneska není čas se dojímat, potřebuju jen ten černý konec z negativu (ale slibuju, že vás jednou místo dojímání zdigitalizuji, vždyť jste rodina).

Na Vyšehradě samozřejmě nejsme sami, neboť se tam přesunuli všichni ti lidé z fronty na sklíčka a pár dalších. Koukáme zhruba směrem k Petřínu, slunce už je nakousnuté, což sleduju přes ustřižený film, a lidé v rozpacích zjišťují, že to těmi jejich jinak šikovnými krabičkami skoro nejde vyfotit.

Ono i tou amatérskou zrcadlovkou to není úplně snadné, když už konečně člověk v postranní uličce zaparkoval a teď poočku sleduje, jestli se třeba znuděná Hedvika ("Jo, vidím, měsíc. Já vím, že to není měsíc, neříkej mi to!") nechystá přelézt hradby.

Fotím přes film, přes disketu i přes černé brýle, mžourám, cvakám, empaticky nastavuji citlivost, ale nedaří se mi to. A tak hlavně koukáme po mizejícím slunci i Hedě. Vlastně se mi to hrozně líbí, i to, jak jsme spolu součástí toho stáda. 

Dokonce bych zpětně svému nemoudrému čtrnáctiletému já vytkl, že se tohohle demonstrativně odmítlo zúčastnit - že to pravděpodobně i tehdy stálo za to (jako když jsem zpětně litoval, že jsem místo besedy s Karlem Schwarzenbergem raději jel na táboře na lodičky).

Už to všechno zapadlo, dítě je úplně kaput ("Proč pořád někam chodíme, když jsou prázdniny? Proč nemůžeme být doma?"). Sítě i sítnice jsou plné nádherných snímků. Nakonec ve foťáku nacházím aspoň jednu fotku, která se náhodně jakž takž povedla.

A taky vás tak bolí oči?

text a fotky Řízek

MAŠKARNÍ PLES Z WISHE

Na žurnalistice mě ze všeho nejvíc kromě mé budoucí ženy bavily fotografické předměty vedené Alenou Lábovou a Filipem Lábem. Byli to výborní učitelé. Dokázali nám předat nám aspoň kousek své erudice a nadšení a chodit po Hollaru se zrcadlovkou (či dokonce praktikou) kolem krku znamenalo, že člověk patří tady k téhle skvělé sektě podivínů z temné komory a okolí, což mi přišlo cool, i když jsem chodil v rejoickách. 

Navíc ty předměty byly fakt zajímavé, na rozdíl od řady jiných kravin, co nás tam učili.

Jakkoli jsem si vážil všech spolužáků, kteří dokázali ztvárňovat hluboká sociální témata a objevovat úplně jiná a neotřelá a dopouštět se při tom až umění, utíkal jsem ve svých školních projektech raději k bizárům, které jsem dobře znal. 

Fascinovala mě třeba estetika hanspaulské ligy jako něčeho, kde se snoubí nedokonalost těla s emocemi a vůlí za každou cenu vyhrát, i kdyby to mělo znamenat posun z jedenáctého na desáté místo v poslední lize. 

Byl jsem navíc skálopevně přesvědčen, že tenhle svět končí, podobně jako zahulené hospody s obsluhou nahoře bez. Předpovídal jsem nepochybně, že tenhle rudimentální částečně chlapský typ vyžití brzy vytlačí squash, virtuální realita, karbonová silniční kola nebo vytrvalostní běhání v upnutých legínách.

Byl jsem pak velmi pyšný, když moje zrnité snímky plné škváry a obtisknutých míčů na stehnech tělnatých lidí, kteří v běžném životě opravovali tramvaje nebo seděli v kancelářích, ale na malém hřišti se konečně mohlo probudit jejich opravdové já, zdobily vedle toho skutečného rozmazaného umění chodby Hollaru. Lábovy nebylo možné podezřívat z protežování či z toho, že by je moje téma jakkoli zasáhlo nebo aspoň interesovalo, ale přistupovali k těm fotkám vyloženě vlídně, konstruktivně a četli je tak, jak jsem chtěl. Byli opravdu skvělí. 

O sedmnáct let později náš hanspaulský FC Forejt po premiérovém postupu do páté ligy posílil, čímž mé šance být jako poslední aktivní spoluzakladatel ještě nějak herně platný dále zeslábly (kontrast mezi našimi výkonnostmi narostl). Vysomroval jsem proto od kolegy a spoluhráče Kuby jeho profesionální přístroj, abych nemusel jen s kelímkem stát u čáry a nesměle svým slaboučkým hlasem volat "do toho, do toho" a abych zjistil, jestli tam to kouzlo pořád je.  

Na škole jsem téměř vše fotil černobíle (nebo spíš to dodatečně převáděl do odstínů šedi), neboť kromě toho, že jsem byl pozér, jsem tušil, že moji guruové ty barevné fotky moc neuznávají. Oba týmy pozdě večer (ano, ISO 10 000 nám udělá moc krásné digitální zrno) nastoupily v odstínech zeleni, což se vyřešilo tak, že moji spoluhráči vyběhli v podkladových tmavých termotričkách, než o poločase kustod, pokladník a srdcař donesl rozlišováky. Proto to na fotografiích vypadá jako maškarní ples z Wishe.

Kuba mi s lehkou nedůvěrou a rychlou instruktáží předal redakční Sony a střeďák, protože aby přinesl větší dělo, na to už jsem si vzpomněl moc pozdě. Protože mu bylo jasné, že to po mně bude promazávat, vypnul mi sekvenční snímání. 

To jsou každopádně jen technikálie, protože pro mou ad hoc obrazovou reportáž bylo důležitější, že náš tým narazil na (obdobné) debily z Greenhorns, takže se druhé kolo páté ligy stalo nasazením i emocemi ekvivalentem hodně nervózního finále mistrovství světa. 

Když se ukázalo, že to ještě vůbec nezvládá rozhodčí, tetelil jsem se, že sice kamarádi budou mít možná zlámané nohy, ale že si pak budou moct v nemocnici na mobilu prohlížet skvělé fotky.

První gól na sebe nenechal dlouho čekat a byl samozřejmě úplně směšný, protože nebylo vůbec jasné, jestli se vůbec hraje, neboť míč možná byl, možná nebyl za čárou. Soupeřův hráč nejistotu ale skvěle vyřešil tak, že odkopl míč přímo do našeho útočníka, od nějž se už opravdu dostal za brankovou čáru.

Druhou, tentokrát opravdu neplatnou branku jsme dali asi v přerušené hře, ale že byla přerušená, jsme se vlastně spíš dodatečně domluvili, než že by to rozhodčí nějak určil. 

Úroveň hry se propadala s tím, jak stále víc hráčů na hřišti zapomínalo, že mají vysokou anebo vůbec nějakou školu, možná s výjimkou školy smyku. Někde mezi fauly a kreativními i nejhrubšími nadávkami soupeři vyrovnali, pak pár lidí dostalo žluté karty, když celkem výstižně pojmenovali rozhodčího, a zapamatovatelný mi přišel moment, kdy zelená sedmička, i na poměry týmu vyloženě duševní titán, řvala směrem k naší lavičce doslova: "Huehuehue", aby tím ilustrovala svou domnělou intelektuální převahu.

V druhé polovině hrál Forejt dokonce přesilovku. Jestli jsem to správně pochopil, tak za to, že soupeřův hráč dvakrát během pár minut zcela nesmyslně chytil míč do rukou. Jenže přesilovku samozřejmě vůbec neumíme, takže jsme snad celkem všichni uvítali, když se vyloučený hráč zas po deseti minutách vrátil, protože to bylo znamení, že ta násilná bramboračka už mířila k nerozhodnému konci. Jenže chvilku před koncem Forejti ještě vyrobili chybku a Greenhorns nás opět, potřetí v historii porazili a mohli se smát, ale oni se spíš chtěli prát. 

Kuba probral a učesal moje fotky a vytvořil z nich akční výřezy, což z něj dělá minimálně spoluautora. Co by na ně řekli Lábovi, se už bohužel ani teoreticky nedozvíme, ale jako dokument toho, že se život sestává z krásně zbytečných rozmazaných a zrnitých okamžiků, a proto je potřeba do všeho jít po hlavě naplno a pak se sám sobě smát, to myslím funguje. Huehuehue.

text Řízek, foto Ř. a Kuba, všechny fotky jsou tady

V BALÍKU

Chtěl jsem si přivézt pár starých fotek, ani ne tak proto, abych se dojímal nad tou technicky nedokonalou černobílou krásou, spíš jsem hodlal všem na příkladu svých podobizen z dětství konečně dokázat, že ta malá holčička opravdu není můj klon a že se všichni mýlí – vždyť je to přece celá maminka.

Přivezl jsem si místo toho dvě igelitky plné stovek černobílých snímků; třetí někdo iniciativně vyhodil, protože mu to přišlo jako dobrý nápad.

Prošel jsem zatím jen první hromádku a zjistil jsem několik věcí: 1) Hedvika musí nutně být moje dcera a test DNA by byly naprosto vyhozené peníze; 2) Chcete-li skladovat papírové fotky, je lepší nápad je rovnou třídit do alb, nikoli naházet bez ladu a skladu do tašky a část z nich zmuchlat; 3) Po mámě nemám jen oči s divným žlutohnědým prstencem a sklon k vytváření chaosu. Ukázalo se, že fotíme (fotili jsme) dost podobně.

Na našich fotkách totiž nenajdete krajinky, přírodu ani architekturu, netahali jsme stativ, abychom zachytili rozmazaný půvab zurčícího potůčku, to nás fakt nebavilo ani nenapadlo. Zajímají nás akorát lidi kolem nás. Zejména naše děti. Heda by o tom mohla vyprávět, samozřejmě kdyby uměla mluvit.



"Já jsem vždycky fotila vás dva," konstatovala máma a já jsem nepřítomně kýval hlavou. Teprve doma mi došlo, jak to myslela: starou zrcadlovkou snímala opravdu hlavně mě s bráchou, ale zpravidla jen tehdy, když jsme byli spolu a když jsme se oba vešli do jednoho záběru. (Možná jsme spolu byli furt?)



Takže mám balík fotek, na kterých má brunet nesměle udivený výraz ne nepodobný mé dceři, zatímco bloňdák je buď vysmátý od ucha u uchu, nebo zjevně vymýšlí anebo už podniká nějakou rošťárnu.



Tihle dva jsou všude: začínají na pískovišti, spokojeně se válí na saních, když je táta táhne do kopce, pokouší se běžkovat a na kolech bizarních tvarů brázdí ulice. Přidal bych aspoň nějaký místopis, ale trefím jedno místo z deseti a ono je to stejně jedno. Jen vím, že jsme to my a že to muselo být super.



Jde z toho taková pohoda, něha, bezstarostnost a bezpečno. A ačkoli se scenérie mění a ti dva taky (brunet v čase dost značně kyne), zdá se být jisté, že tam ti dva takhle budou napořád, snad dokud je smrt nerozdělí.

V pátek to bylo dvanáct let, co brácha odešel, a nedá se s tím vůbec nic dělat. Ale naskenovat všechny tyhle fotky dřív, než je někdo vyhodí, to bych vážně měl.

text Řízek, foto máma (?)

PRÉMIE

Mám starší zrcadlovku Nikon D90, má upadlá dvířka od komůrky paměťové karty, odštípnutý kus kolečka volby režimů a odlepuje se z ní ohmataná guma. A nikdy bych ji neprodal - i proto, že bych ji prostě neprodal. Jsem spíš prase než fotograf, ale vášnivé/ý.

Pán, který mi v papučích přišel otevřít, je zase spíš penzista než fotograf. V malém bytě na ošklivé Balabence má však skříň a v ní poklad. Fotoaparáty, objektivy, filtry a další věci, jejichž účel jen tuším, odpočívají v originálních obalech, s fakturami a záručními listy a zářící tou černou nebo tmavě šedou novotou. Než si je někdo, kdo zrovna dostal prémie a chce je okamžitě poslat do oběhu, najde v internetovém bazaru.


"Fotím akorát vnoučata a na to mi stačí základní objektiv," konstatuje smířeně a podává mi pevné sklo, které mi tolik chybělo už od té doby, co mě bývalý učitel a stud donutili vrátit škole "dlouhodobě vypůjčený" podobný objektiv. Cvakám pár dramatických záběrů ustlané postele a lampičky. A není nad čím přemýšlet, vyložím na stůl několik tisícikorun a krabici začnu nemotorně rvát do příliš malého batohu. Pána ten výjev zjevně sklíčil. Ptá se, co s tím budu fotit já. "Nevím, asi kocoura," povídám na schodech. Bude ostrý jako břitva a ani za šera se neschová.


Oblékám na omlácené tělo aparátu netknutý objektiv a opravdu hodlám fotit kocoura. (Ženiny akty by mě pravděpodobně bavily víc, ale zatím jsme v tomhle směru nenalezli společnou řeč.) Navíc kocour je na focení zvyklý - a i když se tváří lhostejně, dobře ví, o co mi jde. Pózuje a spolupracuje. Ochotně aportuje předměty a zpomalí, než se autofocus zorientuje ve struktuře jeho varhánkovitého těla.

Nebo dlouhé minuty pozoruje ptáky na lampě přesně tak, aby se obézní holubi dali vyfotit skrz prostranství mezi jeho ušima.


Jindy vyrazíme na chatu a je dobré světlo, akorát tráva i hlína je po zimě ještě chladná a vlhká, když se na ní dvacet minut válím. Pepan zalezl do křoví a předstírá, že je ohrožená plachá šelma, já na jeho hru přistupuji a věrně imituji fotografa z National Geographic. A oba jsme spokojení a připadáme si důležitě.

Jediný, kdo na tom obchodu prodělal, je tak penzista z Balabenky. Než jeho bakelitový objektiv zaostří, vnoučata se mu rozmazaně rozutečou.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška 

PRVNÍ - POSLEDNÍ

"Podívejme se, mladý fotoreportér!" vlídně zaskřehotal Václav Klaus mým směrem, když někdy na sklonku devadesátých let navštívil kulturní dům v Radotíně. S maminkou jsme tehdy přišli na besedu s občany a já si pana předsedu fotil žlutým bakelitovým fotoaparátem Kodak, patrně s bleskem. Fotka se nedochovala, ovšem poznámka samolibého profesora jako by předznamenala můj další vývoj. V dalších letech jsem, už se sofistikovanějšími přístroji, vytvářel různé jiné snímky, které pak svého času třeba visely na chodbě naší fakulty a teď se válí pod postelí a schovává se u nich kocour, když si myslí, že ho chceme tahat někam na výlet. V těch místech se povalují i ty sofistikovanější přístroje.

Z výše uvedeného vyplývá, že fotoreportérem jsem se nestal. Mým dalším velkým snem ovšem bylo mít kapelu, nejlépe rockovou (u folkových mi připadalo, že jejich fanynky jsou přeci jen v průměru méně atraktivní). Zůstalo bohužel opět jen u romantických představ. "Nahnědlej pomeranč, to by byl skvělý název pro kapelu!" říkám několikrát týdně, jakmile se někde ozve nějaké bizarní slovní spojení, a manželka to nesnáší. Kytara se válí nedaleko od fotoaparátů a kocoura - takže to taky nedopadlo.

Proto když jsem se octl s foťákem na cestě s opravdovou rockovou kapelou, cítil jsem zvláštní rozechvění, že se moje dva historické sny tak zlehka protínají. Možná to ale byl úpal, ono ten den bylo docela horko. Jeli jsme fotit snímky pro nové webové stránky skupiny První-Poslední. Moje role byla jednoduchá: kapelníkovi přišlo nevhodné se odbýt stativem nebo v horším případě selfie tyčí. Zvlášť když jde o tak důležitou věc, která má nakopnout zase jejich sny směrem k nekonečné slávě a vyprodanému Strahovu. Aby nemuseli předskakovat před skupinou Větry slečny Petry, jako doposud.

Určitě vás zajímá, co se tak řeší v autě s kapelou. Kromě toho, že se mě bubeník ptá, kdy už budeme mít nějaké sviště (kapela nám hrála na svatbě), se probírají třeba koncerty. Minule přišlo asi pět lidí a bylo potřeba něco doplatit. Hodně se mluví o nové desce. Ale neřeší se rotace v rádiích nebo se necituje z pochvalných recenzí, nýbrž se diskutuje o tom, proč ještě není a kde to vázne. Asi bude taky potřeba něco doplatit. Frontman mi prozrazuje, že se nové album původně mělo jmenovat Valium, ale nakonec ponese název Letargie. Nepřijde mi to šťastné - být jejich píáristou, asi bych jim to rozmlouval. "To je jako když Leoš Mareš pojmenoval desku Minuty se vlečou, tu bych si taky nekoupil," konstatuji a v nastalém tichu kapela zřejmě dochází k závěru, že by ta selfie tyč bývala byla lepší.

Dojedeme na koupaliště ve Lhotě v době, kdy slunce pomalu zapadá. Na plážích zbylo jen pár lidí - tak akorát, abychom budili jen mírné pozdvižení, když se pětice oblečených mladých mužů částečně zanoří do hnědozelené vody a já je začnu fotit. Kytarista mi půjčuje svůj lepší canon a ujišťuje se, jestli aspoň vím, kde je spoušť. To by se někdejšímu "mladému fotoreportérovi" stávat nemělo.

Fotíme asi půl hodiny a voda muzikantům vzlíná po dosud suchých košilích. "Nechcete se trochu rozestoupit, ať nestojíte jen v jedné řadě?" navrhne ze břehu frontmanova přítelkyně a já musím uznat, že je to dobrý nápad. Do té doby poněkud statická kapela vytváří zajímavý útvar, cvakáme posledních pár fotek a já si musím vzít prášek, protože je to fakt asi nakonec úpal.

Právě jedna z posledních fotek (s domalovaným dramatickým pozadím) teď zdobí nový web. Ten snad všechna vydavatelství, recenzenty a hudební stanice probere z letargie. A kdyby ne, tak kapele mohu třeba vymyslet nějaký nový skvělý název.

text a foto Řízek

KOČIČÍ OČI

Náš kocour Pepan má kromě celé řady jiných výhod jednu zcela zásadní: jeho mimika je sice čistě z konstrukčních důvodů prakticky neměnná, přesto dokáže jemnými nuancemi báječně prozrazovat emoce. Nebo si to aspoň jakožto jeho majitelé a provozovatelé myslíme. Při vypuštění do divoké přírody stokrát probádané zahrady na chatě na Benešovsku třeba pokaždé nasazuje výraz "nikdy jsem tu nebyl a je to tu tajuplně skvělé". Ostatně jako v této obrazové reportáži, jež se jen těsně nevešla do dubnového čísla National Geographic.

 

Pepy se vlastně nikdo neptal, jestli chce, nebo odmítá být panelákovou kočkou. Za těch osm let si na tenhle úděl pravděpodobně zvykl. Aspoň se tak tedy tváří. Šelma v něm ožívá právě zpravidla při víkendových výjezdech.

 To třeba výhrůžně cení zuby na plastovou zahradní židli.

Nebo se s grácií a rozvahou březí medvědice přesouvá po rozlehlé zahradě, přičemž pozoruje, jaký efekt jeho přítomnost zanechává na zbylých obyvatelích místního ekosystému. Někdy se i porve s kocourem Plutarchem, ale to náš reportér jaksi nezvládl zachytit.

Pepa je od dávné epizody, kdy se neúspěšně pokoušel plachtit ze čtvrtého patra, poměrně přízemní. Ptáci jej proto sice velmi zajímají až přitahují, ale kořistí by se mu vzhledem jeho specializaci na lov v nulové výšce mohli stát třeba pštrosi či slepice nebo další hrabaví ptáci; bohužel v okolí Městečka je jich omezený počet a zpravidla mají větší zrychlení.

Kocourovy toulky jsme fotili v polovině března a pochopitelně bez blesku. Nevím, proč světlo na téhle fotce vypadá trochu, jako kdyby to fotila Nguyen Phuong Thao. Jinak vizážistou byla pochopitelně Matka Příroda.

Půjčeným dlouhým sklem jsem nakonec ještě na procházce sejmul anonymního psa se smutnýma psíma očima, který nemá s Pepanem vlastně nic společného kromě údělu, že z jeho mimiky dovozují lidé víc, než v ní patrně ve skutečnosti je.

text a fotky Řízek

NEJVYŠŠÍ TÁBOR

Role táborových fotografů, kytaristů, věčně zabandážovaných fotbalistů a pomocných sil v kuchyni už zastávají jiní. Uznávám, že je mi to někdy trochu líto, ale léta běží, vážení. Na Šumavu jsme s Maruškou tak vyrazili jen na dvoudenní skok, nechat se okousat od hmyzu a ohromit dalšími věcmi. Jako platící návštěvníci.

Letos je radotínský turistický tábor patrně nejvýše v historii, na loukách nad Loučovicemi asi 900 metrů nad mořem. Kdybychom byli nějaká expedice, mohl by to s klidem být i základní tábor. O kousek výš už je jen vysílač a elektrárenské větrníky, které opodál monotónně krájí mlhu. Musím uznat, že to je pěkné místo, byť bych z čistě pohodlných a praktických důvodů uvítal, kdyby bylo blíž.

Oproti Čimelicím, kam se jezdilo v posledních letech prakticky pořád, je nové tábořiště plné podivného drobného hmyzu, který se tak rád zakusuje třeba i do obličeje a jehož štípance svědí ještě několik dní, takže i v práci u klávesnice se drbu jak kocourek, zadní packou u ucha. Tuto nepříjemnost však vyvažuje přítomnost vzácného ptáka chřástala polního, kterého však ještě nikdy nikdo neviděl. Ale že tam je, prozrazuje jeho vytrvalé chřástání, jež se nese loukou každý večer.

Lesy kolem vypadají báječně. Hraje se v nich třeba etapová hra Král Krysa, při níž se jakoby střílí a pašují předměty nedozírné hodnoty. Také se tam dá bezvadně hrát lesní golf, pokud někdo vytvoří hřiště, anebo lesní bowling, když někdo dodělá kouli, kterou jsme s Jirkou vytesali. Ale nedodělali, protože nás strašně žraly ty mušky.

Taky se chodí na výlety, když jsme ti turisti. Třeba jsme byli na exkurzi v hrázi lipenské přehrady. "Tady vlastně není nic k vidění," pokrčil rameny upřímný hrázný, když jsme došli na konec spoře osvětlené vybetonované chodby. Ale zase to bylo autentické. Otočili jsme se a šli zase ven. U paty hráze ležela mrtvá kačenka, jak zaznamenali ti všímavější.

Šli jsme pak s Péťovým synovcem Filipem na zkrácený výlet. Dramaticky jsme překonávali bahno a louže, Maruška a Fíla se chvílemi nesli a s Péťou jsme si patrně shodně připadali jako nepostradatelní svalnatí hrdinové. Fíla se předváděl. Pak jsme šli v Loučovicích na oběd, což byla síla. Našli jsme Péťu a synovce, jak zevlují u opuštěné továrny, ulovili jsme nějakou kočku a dojeli vlakem do Vyššího Brodu.

Klášterem nás provedl tak sedmnáctiletý adolescent a z více než hodinové prohlídky jsme si odnesli jen jeho dětinské fórky a bazírování na nesmyslných detailech - o klášteře, neřkuli o cisterciácích, nám vlastně neřekl nic; možná očekával, že mu to povíme my. Pak jsme nemohli najít žádnou cukrárnu, a tak jsme poseděli v německy hovořící zšeřelé kavárně plné divných fotografií, ale i dobrého štrúdlu.

Pak jsme se vrátili zpět na louku, poslouchat chřástala a bojovat s hmyzem. A chvilku poté, co se mi před objektiv šikovné, byť trošku jednodušší zrcadlovky připletla naše oblíbená zubařka Kamča, mi došel film. Tak asi zase za rok.
 
text a fotky Řízek (více fotek bude časem v galerii).

HISTORIE PANA KOCOURKA

 
Genealogie je in. V rodokmenech se hrabou lidé prostí i celebrity; včera na jedničce třeba zkoumali hříšky předků populárního romanopisce Viewegha - jedli jsme pečené kuře, popíjeli svařák a tím bádáním jsme byli téměř pohlceni. Bylo to vážně poutavé. Shodou okolností ve stejný den, kdy se diváci dozvěděli, že Vieweghův dědeček trochu chlastal a prohrál prachy na koníčkách, jsme navíc zjistili převratné informace týkající se rodové historie našeho kocoura.

Kocour Pepan, přezdívaný Hříbek, Pepeček, Pan Ňuf a podobně, s námi koexistuje už celkem dlouho. Protože je to starý simulant jako zbytek rodiny, je poměrně častým návštěvníkem u zvěrolékaře. A tam nastávají trapné okamžiky, a to nejen tehdy, když je řeč o hmotnosti. "Kolik mu je, mackovi?" ptá se doktor a my krčíme rameny a tázavě hledíme jeden na druhého. Díky převratnému včerejšímu objevu už to však víme, a to naprosto přesně.

Genealogie je pomocnou historickou vědou. Pomocnou vědou genealogie je počítačová archeologie, jež se pravděpodobně ještě ustavuje. Nebo jsme ji ustavili my. Abych byl konkrétnější, včera jsme s kolegou v práci náhodou zjistili, že máme společného známého. Pochlubil jsem se, že právě od něj jsem kdysi v pravěku získal černé zvíře, jež jsme na jeho počest pojmenovali Pepan.

Kolega, vybaven sloní pamětí, si v tu chvíli vzpomněl, že i jemu tehdy přebytečná koťata nutil, a to pomocí roztomilého inzerátu. A že ho ještě někde v poště vyhrabe. Abyste rozuměli, mně tehdy jejich majitel žádný inzerát neposlal, dozvěděl jsem se to šeptandou. Přijeli jsme tehdy na Žižkov, naložili kocourka do favorita, on roztomile koukal na neony a světýlka velkoměsta, až jsme ho vyložili v Radotíně.

Náš kocour už je tak velký,
že už se ani tak velké krabice
nevyrábějí.

K mému velkému divení mi kolega, amatérský emailový archeolog, za necelých pět minut přeposlal mail z července 2008 - málem bych zapomněl, že tehdy už byly nějaké počítače! Legračním písmem vyvedená nabídka kromě stručné charakteristiky nabízených zvířat (o tom, že jsou jejich rodiče zároveň sourozenci, je taktně pomlčeno) a jejich roztomilých podobizen obsahovala naprosto zásadní informaci - a sice datum jejich narození.

Pro nezaujaté je to možná ještě marginálnější než disputace o tom, zda Vieweghovi praprapředci leží pod tím či oním náhrobkem, ale pro chovatele bylo nesmírně vzrušující dozvedět se konečně, bezmála po pěti letech, kolik je vlastně našemu zvířeti roků. 21. května 2013 mu bude pět. A jakého je znamení! Každé ráno mu můžu předčítat horoskop!

Samozřejmě, mohl bych býval zvednout telefon a kdykoli v mezidobí zavolat kamarádovi Pepovi, zda to přesné datum nezná. Jenže to by bylo určitě proti zásadám jak genealogie, tak počítačové archeologie. Hlavně by mě fakt nenapadlo, že to bude vědět.

Zbývá už jen zjistit, které ze zvířat na snímku je to naše. Jen jedno je jisté - to vlevo to není. Má úplně jiné oči.

text Řízek, foto Archiv počítačové archeologie a mobilní fotky Řízek

PADESÁT KAPEK VODY

Když na táboře prší, spadnou ze střechy jídelny igelity a zasklí její okna, poslušné děti se obalí barevnými pláštěnkami a dírami ve střeše kape voda na neuklizené stoly náčelníků. Pár rozjívených neposlušných dětí ještě chvíli běhá na náměstí mezi stanem a jídelnou, než je někdo dořve. A místo dovádění venku nebo v lese se čas pro všechny táhne v šeru pod střechou z plachty, zkoušenou náporem dešťových kapek.

Co jsem tak slyšel, letošní Čimelice patřily k těm deštivějším, chcete-li, prochcanějším. Jako dítě jsem ty propršené dny měl nicméně docela rád, dalo se flákat ve stanu, číst si a vítězit v těch chytrostních hrách v jídelně, při kterých není potřeba pořád někam rychle běhat, na což mi přebývaly proporce.

A dalo se testovat, jestli holínky jsou opravdu tak nepropustné - povětšinou nebyly. A mokré věci se daly sušit u krbu a když neshořely, měly pak takovou exotickou kouřovou vůni. A někdy se pod podlážkou po dešti objevily takové pěkné bílé nadýchané chomáčky plísně.

I letos se mi tam líbilo a dá se to snad říci i o zbytku rodiny, který mě povětšinou doprovázel. Celkem jsem byl na táboře asi tak týden, protože nejsem ani pedagog, a už vůbec ne úředník, abych si tam mohl válet šunky celé léto, že jo.

Za těch pár dní jsem taky občas něco vyfotil, a i jiní, kterým jsem půjčil otlučeného nikona. Konečně jsem to probral.

A proč zrovna padesát kapek vody? Kapela Už jsme doma vydala kdysi výběr toho nejlepšího s velmi podobným názvem, který se mi líbil. Co kapka, to písnička, respektive fotka. Tak jsem si ho teď trochu parafrázoval, trochu ukradl. Už jste doma?

Dost řečí, běžte se na to mrknout.

text a fotky Řízek

MIKULÁŠSKÝ PÁNSKÝ DEBAKL

Soutěžní divadelní festival radotínských turistů, kterým se naše tradiční mikulášská besídka v podstatě stala, letos zdemoloval zažité předsudky. Nešlo jen o to, že si minimálně dvě scénky dělaly srandu z gayů a dvakrát zaznělo Sladké mámení (byť jednou jako Špatné trávení). Především na celé čáře vyhrály holky.

V kině je to fajn.

Přepsaly dívky v 37. nebo 38. ročníku, jak si nikdo nebyl jist, opravdu historii mikulášské mitry? Co se týče umístění, tak bezesporu. Nikdo asi nepamatuje ročník, kdy by holky vyhrály, anebo nějak jinak zazářily. Tím spíš, že byly hned na třech prvních místech.

Proč tomu tak bylo? Tak jednak nejlepší letošní scénka, kadetská show Starořecko má talent, byla nesoutěžní. Vedoucí i jejich svěřenci si s ní opravdu vyhráli - a nepochybně by triumfovali, kdyby měli soutěžit s ostatními. Zvlášť veslující otroci jako akrobati nebo baleťáci byli úžasní.

Indiáni z Radotína.

A protože je chlapeckých družin letos málo, zbývaly jen další dva pokusy - a ty byly slabší než většina scének holčičích. Takže ta dívčí nadvláda dává smysl.

Vlčácký Poklad na Stříbrném jezeře prováhal slušnou výpravu i dobré nastudování zmateným scénářem, který si z originálního příběhu vzal až příliš mnoho. Nemayovci aby si pomalu načrtli nějaký diagram s postavami!

Táborníci jako módní policie.

A tábornická konverzační parodie holčičích knížek (na námět jedné takové publikace) nebyla po všech stránkách dotažená, byť ji kluci nezahráli vůbec špatně. Obávaná fotbalová scéna nedopadla zas tak strašně. Třebaže publikum teplého fotbalistu celkem přijalo a žádné "prolongace" (Václavův termín) během představení nenastaly, bylo to ale celkově moc obyčejné. Mitra už je jinde.

A šmoulí vítězství.

Na vítěznou doslova multimediální show nečekaně šikovných malých ještěrek, které si přisvojily Šmouly, tábornické dílo nemělo ani v nejmenším. Ač spíš než jakékoli herecké výkony a děj samotný zaujala projekce obrázků, kostýmy a písničky - tedy aspoň mne. Ale bylo to opravdu poctivě udělané a bylo znát, že si s tím někdo dal práci.

Snímek z kadeřnictví.

Osobně se mi nejvíc líbily nejstarší holky, když naživo s kytarou "zpívaly" strašně blbou písničku o tom, jak mitru nikdy nevyhrály. A pak taky super scénka o drbně kadeřnici. Ta byla geniální včetně situace, kdy celé kino napjatě čekalo, jestli kadeřnice opravdu odzpívá celé Holky z naší školky. Odzpívala.

A co se týče celkového dojmu, člověk v nově zrekonstruovaném kině měl chvílemi pocit, jako by byl ve Varech. Zázemí je už úplně někde jinde než v někdejší traktorce se zalepenými okny. Třeba promítání na obří plátno celé dopoledne určitě zvedlo. V celém sále je i výborně slyšet. Hlavně to všechno celkem odsýpalo. Snad i proto byl odliv lidí během představení daleko méně znát než v minulých letech.

Mikuláš je nejlepší psycholog.

Přišel i Mikuláš, skvělý jako vždycky, s nebeskou knížkou a dvojicí pekelníků. Chápavý a nenásilně vtipný světec s lízátky uspěl v souboji se stále drzejšími dětmi a táborník Aleš překvapil celý sál svými netušenými hlasovými kvalitami.

Jen sladkých věnečků bylo letos napečeno nějak poskrovnu, anebo si je lidé odnesli výměnou za dobrovolný příspěvek na naše super beachové hřiště, k němuž byli naším náčelníkem vyzváni. Tak jako tak, musel jsem se o jeden jediný dělit s Matoušem, a to je tedy velké mínus a prostor pro zlepšení do dalších let.

Ohlédnutí za předchozími třemi ročníky najdete zde, tady, a konečně i tady. Fotoalbum vytvořím časem.

text a fotky Řízek