ZMEŠKANÉ HOVORY

Cestou od ondřejovské hvězdárny zpátky k řece jsem přemítal, jestli to bude stačit. Na břehu v kempu byly připravené špalky coby stupně vítězů a vše se schylovalo ke slavnostnímu směšněhrdinskému ceremoniálu. Odhaduji, že se budou rozdávat tatranky a nejlevnější sprchové gely z Rossmanna, a to těm dnešním nejlepším běžcům do vrchu. A jestli jsem správně spočítal vrásky a šediny těch, kteří doběhli přede mnou, mohl by vyjít bronz v kategorii a to by bylo hezké. Historie se už nebude ptát, že nás v kategorii bylo asi šest.

Jenže v kempu mě nevítá nikdo jiný než řada zmeškaných hovorů: naše kočka Coco je nějaká divná, nežere (pravda, to už třetí den) a má ve stelivu krev (to je novinka). Naposledy smutně pohlédnu na špalek, na nějž někdo fixkou napsal "3.", a poklusem zamířím k autu, ze kterého se za okamžik stane zvířecí sanitka. 

Kočka vypadá celkem normálně, ale ona i normálně vypadá trochu divně. Ví se o ní, že výlety na chatu tak úplně nevyhledává; připadá si tam nesvá, jako by na ni zdánlivě nekonečný prostor (v porovnání s hranicemi bytu) bez ustání číhal. Dokonce i své standardně tiché mňoukání ještě víc ztlumí, asi jako když já kuňkám na editorské poradě, aby ji svět neslyšel, což někdy trochu komplikuje její nalezení. 

V přepravce ji vezu místnímu veterináři, který nám ošetřoval už několik zvířat a i v okolí se těší celkem dobré pověsti; ono tam ostatně zas tolik veterinářů není. V čekárně mě zaujmou a vyděsí strašlivé portréty známých osobností ze širšího okolí (poznávám Tondu Panenku, jak na mě potutelně mrká, vedle něj se Honza Nedvěd chlípně směje), ale říkám si, že dobrý lékař nutně nemusí být vkus a třeba ta hrůza je jen nějaká úlitba komukoli.

V ordinaci panuje víkendový chaos, postupně si nás předává několik sester a nakonec i lékař. Kočce udělají vyšetření krve a po něm se všichni tváří závažně. Kočka dostává antibiotika a lékař mě mírně vykolejí dotazem, jestli ji tam chci rovnou nechat přes noc (to odmítnu a raději přijdeme druhý den na kontrolu, byť to znamená další sezení pod Nedvědem). 

Kočka něco málo sní, přesto se druhý den vracíme. Závažné výrazy se opakují, dělá se test na nějakou ošklivou nemoc, což vyjde pozitivně, takže se vážně tvářím i já. 

Doktor chce Coco dovyšetřit zítra, zase to odmítám. Není to kvůli obrazům, ale už chceme být zpátky v Praze. Vyžádám si aspoň výsledky krve (možná to byl krevní obraz!); je to od pohledu docela divočina, protože v těch správných hodnotách je asi jen jméno zvířete a věk. Snímek posílám umělé inteligenci. Jak jsem zvyklý, že mi normálně nepokrytě podkuřuje a bezvýhradně se mnou souhlasí, tentokrát spíš volí naléhavý tón a doporučuje jednat rychle. Působí to dojmem, že kočka bezmála umírá. Na to, že umírá, je sice docela v pohodě, jenže co když to jen umně maskuje? 

Snímek posílám raději i skutečné kamarádce-veterinářce, která vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření i erudici lékaře (kulantně řečeno), ale doporučuje pro jistotu co nejdříve vyšetření na nějaké větší pražské klinice. Jsme z toho dost špatní. Pozorujeme kočku: není nějaká šedivější než normálně? To bude ta anémie. Chudinka. 

- "Jasně, přijeďte za dvě hodiny, paní doktorka se na ni podívá a prosím, vezměte s sebou ještě jednu jinou, zdravou kočku."

-"???" 

- "No s těmihle výsledky bude určitě potřebovat transfuzi."

- "Kde mám teď sehnat zdravou kočku? Mám jen jednu kočku a ta je nemocná."

- "Zeptejte se kamarádů, napište někam na sítě. Na shledanou!"

V neděli odpoledne píšu do pracovního chatu a na Facebook, jestli by mi někdo nepůjčil kočku, že ji vrátím v pořádku, jen o padesát mililitrů krve lehčí. Přestože to asi většina považuje za nějakou mou další kulišárnu, pár potenciálních dárců se ozve. Jenže jejich kočky jsou buď na Vysočině nebo v Německu, v bytě, od nějž nemají klíče, nebo jakkoli jinak nedostupné. 

Jsme z toho špatní. Možná dokonce stále horší. Nakonec však vezmu rozum i madlo od přepravky do hrsti a vyrazím na velkou veterinu i bez kočky na náhradní díly.

Na pražské klinice Coco důkladně prohlédnou a vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření a erudici lékaře (a dávají si velký pozor, aby to bylo kolegiálně kulantní). S masivním pohotovostním příplatkem znovu provedou vše, co se provádělo, a naberou krev; je pozoruhodné, že tentokrát má Coco úplně všechny hodnoty srovnané jako premiant třídy. Lékařka zjistí, že zvíře má akorát trochu struvity (pravděpodobně ze stresu), a doporučí potravinové doplňky, zatímco ve vedlejší ordinaci uspávají nějakého psíka. Je na ní vidět, že je za happyend ráda, neboť je vzácný. Happyendy se nedoceňují.

Za dohromady sedm tisíc tedy zjišťujeme, že diagnóza zvířete se jmenuje chata. Ostatně poté, co se vrátíme z veteriny domů (do bytu ohraničeného bezpečnými stěnami), kočka nejenže dál vypadá normálně, navíc vyžere celou misku. Doufám, že potom, co jsme ji už v myšlenkách málem pohřbili, ji čeká dlouhý život.

Vesnickému veterináři píšeme zdvořilý mail, že nás poněkud vyděsil a že by bylo hezké, kdyby třeba uznal, že to popletli, a vrátil nám peníze. Nesouhlasí sice s naším postojem, neomluví se ("Někdy se krev při vyšetření srazí," napsal pouze), Nedvěda nesundá, peníze vrátí. 

Tu tatranku za třetí místo mi už ale nevrátí nikdo.

text a foto Řízek

COCO

Mládě kočky domácí, někdy laicky přezdívané kotě, se dá pořídit třeba za 16 tisíc korun. Za tu cenu získáte jednoho ukňouraného živočicha a štos dokumentů potvrzujících skvělý zdravotní stav i dokonalý původ nového člena domácnosti, jejž tím pádem téměř jistě čeká skvělá budoucnost. 

Ale kdo si koupí kotě za 16 tisíc? Rád bych takového člověka viděl. Jak asi vypadá? A jak asi vypadá takové kotě? říkal jsem si, když jsem krajinou proslavenou filmem Vesničko má, středisková, v níž se teď člověku při kochání ztrácí mobilní signál, jel pro obyčejného vesnického mourka za nula korun, tak jako vždycky. 

Holky mě přesvědčily, že by to po dvou černých kocourech a po dvou smutných osudech chtělo změnu, tak jsem ustoupil a (jejich) volba padla na šedivou kočičku. Prohlédli jsme si ji jako úplně mrňavou, jak si tam v klubíčku žila v nádherné symbióze s celou řadou reprezentantů dalšího zvířectva na typickém středočeském dojemném dvorečku. Uzavřeli jsme smlouvu o smlouvě budoucí a sepsali ji na neviditelném psacím stroji a pak jsme se začali těšit, až si ji za dva měsíce budeme moct odebrat. 

Tvoreček na vetchých nožkách, ale s pěkně napapaným bříškem se ani moc nebránil, když jsem jej naložil do přepravky. Hovorná starší paní se dušovala, že zvířátko bylo včera odčervené, a zkušeně mi zkoušela přihodit ještě zábavného sourozence, kterého si kupodivu zatím nikdo nevzal (jestli to nebude tím zahnisaným okem, ptal jsem se v duchu). Na chvilku mě to vábení znejistělo, ale pak jsem si představil naježenou ženu a zase jsem ty úvahy opustil.

Kočička už předem dostala jméno Coco a cestu domů prospala. Ty oči taky nevypadaly úplně čistě, takže ji Maruška rovnou objednala na veterinu. 

A tam jsme teď každý den, protože se ukázalo, že ty oči jsou vlastně celkem detail, protože se do toho malého tělíčka vešlo opravdu neuvěřitelné množství různých parazitů a neduhů. To bříško nebylo napapané, ale nafouknuté. V uších svrab, nízká teplota, podvýživa, anémie, úporný průjem a podobně. Vlastně úplně všechno a cokoli. Asi jako zajet na technickou s mým někdejším favoritem. To v naší nepsané smlouvě jaksi nebylo.

Každopádně bojuje a třetí den už vypadá trošku lépe. Dobře jí, teplota se srovnala, zbavili jsme ji nejméně 120 blech. V klasifikaci průjmu jsme se prý posunuli z nejhoršího na druhý nejhorší stupeň. Hustý. A třeba už žádné další špatné zprávy nepřijdou. A je opravdu krásná, to jo. 

U veterináře to máme zatím zhruba za čtyři tisíce (mysleli si, že jsme to kotě někde našli; říkali, že by bez nás nepřežilo) a já už vím, jak vypadá majitel zvířete za 16 tisíc: šťastně a bezstarostně, tedy úplně jinak než my. A už takové lidi asi chápu trochu víc.

Nicméně kdybyste někdo chtěl zachránit zablešeného brášku naší Coco, rád vás s paní propojím.

text a foto Řízek

V IZOLACI

Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr. Co je to? Samozřejmě covid. 

Na dvě čárky na ženině testu jsem zíral stejně vyjeveně, jako když na mě před čtyřmi lety mávala něčím podobným, ale těhotenským. Stejně jako tehdy i teď to byla bezprecedentní a pro nás zcela nová situace. 

Je pravda, že Maruška nevypadala úplně dobře, a tak se celkem nabízelo nechat ji pod dozorem ošetřovatele Majua (kocour) a držet od ní dál jak sebe, tak dítě. Volba padla na chatu a znělo to téměř skvěle: táta si vezme notebook a bude si přes den dělat ty svoje noviny a po uzávěrce bude pečovat, přes den bude totiž pečovat babička a nadto nám vyvařovat a pak večer bude odpočívat u prosecca. No a Heda, ta bude prostě jenom hodná.

V pondělí večer jsme dorazili do Městečka, kde bylo asi dvacet centimetrů sněhu. Zatímco jsem prohazoval cestu, ozvalo se divné praskání. Jak se ukázalo záhy, byla to silná větev borovice, která se ulomila a dopadla zhruba dva metry od tchyně, na niž se snesl jen elegantní poprašek. Zřejmě to bylo jakési znamení a na nás teď bylo, abychom ho rozklíčovali. A na mně, abych tu větev rozřezal a odtahal z ulice. 

Druhý den jsem si v dětském pokoji optimisticky vybalil notebook. Heda mi seděla na klíně a samovolně spouštěla solitér, o kterém jsem nevěděl, že jím můj stroj disponuje. Chvíli to byla zábava, třeba na poradě, pak už to začínalo být poněkud otravné a s prací zcela neslučitelné. Pak se ukázalo, že na veškeré babiččiny povely dítě reaguje zavrčením, což je nějaká nová hra, která byla pro všechny zúčastněné ještě méně zábavná než ten solitér. A hlavně že se ode mě nehne.

Na oběd do blízké hospody jsme dojeli na bobech. Heda nesnáší, pokud boby jedou z kopce nebo rychleji než krokem. V restauraci byli velmi vstřícní i poté, co jsme všude rozlili jahodový džus a celkově se chovali přesně podle toho vzorce, který určitý typ restauratérů vede k těm imbecilně působícím ostentativní zákazům dětí. Cestou zpět jsem naopak musel boby táhnout svižněji a na zpomalení reagovalo zavrčením. Nemůže to být z Tlapkové patroly? Tu bych mimochodem ostentativně zakázal.

Využívám chvíle, kdy je dítě s babičkou venku, schovávám se v dětském pokoji a zapínám počítač. Jenže Heda utíká za mnou zpět do chaty a při zouvání bot si neznámým mechanismem rozsekne ret o schody nebo o zeď. Krve je samozřejmě jak z vola a řev nebere konce, tedy do té chvíle, než nahlas vyjádřím spekulaci, že by to možná mohl vidět doktor. Pak už je to najednou téměř dobré. Jen teď bude pár dní vypadat jako Karlos Vémola muší váhy.

Odpoledne bylo stejně hrozné, ukňourané a protivné – třeba taková výprava za Mikulášem a anděly do blízkého Poříčí se taky nezapíše mezi naše hvězdné společné okamžiky, ale byl jsem odhodlán ještě pár dní vytrvat. Jen si na to prostě vezmu volno. 

Jen poté, co si zahraju fotbálek. Zbaběle zdrhám na otočku do Prahy a pálím za sebou mosty a radši si nepředstavuju, co se tam děje. Nicméně v době, kdy jsem krásným volejem ze tří kroků snižoval na konečných 2:5, babička kupodivu bez problémů uspala dítě. 

Čekal nás tedy společný večer, a tak jsme seděli u prosecca a vlídně rozprávěli a pak se trochu hádali o manželství pro všechny a pak jsem zavrčel a šel spát.

Středa už byla o něco lepší. Na nikoho nespadla žádná větev. Marušce už bylo lépe. Rozestavěli jsme sněhuláka a iglú. Pokoušeli jsme se bobovat, ale pořád nás to baví jen po rovině nebo do kopce. Vrčení, pravda, moc neustávalo.  "Bože můj, to je spratek, to je hrozný," odtušila rezignovaně babička a večer nám udělala bramboráky. 

Pak jsme týmu oznámili, že se zítra vracíme domů (rozhodli jsme se, že ženin covid už není nakažlivý. Prostě nemůže). Pak přišla obleva. Změkl nám sníh a stal se z něj parádní stavební materiál. Dostavíme iglú a Heda s fialovým rtem v něm chce přespat (zapomeň a padej do toho auta). 

Jak to ti lidé během pandemie dělali?

text a fotky Řízek

O TOM

Všude tady pořád je, a to nejen kvůli kamínkům ze steliva, které budeme na nečekaných místech bytu nacházet patrně ještě celý příští rok. V naší každodennosti dál narážíme na bolestivě živé vzpomínky na Pepana; na ty údery se nelze dopředu připravit, jsou přesně mířené a přicházejí nečekaně a každý, kdo někdy pochoval milované zvíře, přesně ví, jak bolí. Jako když si člověk uvědomí, že automaticky, ale už zcela zbytečně, nechal pootevřené dveře do koupelny, aby se kocour mohl pohodlně dostat na svou toaletu. Některé věci taky vypadají potmě jako Pepa, třeba u postele zmuchlané džíny. Ano, a teď jsem omylem zavolal na dceru "Pepíku", což už je ale spíš projev únavy a otupělosti než čehokoli jiného.

Pepana jsme nechali uspat, protože mu selhaly ledviny a jeho stav se každým dnem zhoršovat bez naděje na zvrat. Je to něco, co se kočičím seniorům stává velmi často, nedá se to vyléčit, ale dalo by se s tím nějak lépe či hůře fungovat (pokud tedy přistoupíme na hru, že je to pořád ještě život).

Bohužel jsme na to souhrou několika okolností přišli příliš pozdě, což mě bude dlouho mrzet. Byli jsme tedy v situaci fotbalového brankáře, který sice předvedl velice náročnou robinzonádu, při níž si navíc hrozně namlel, jenže mu to bylo houby platné, protože prostě skočil moc pozdě. Výsledek pak byl vlastně stejný, jako by se za míčem v síti jen otočil a smutně pokrčil rameny.

Ale možná by si z toho mohl někdo vzít ponaučení - my nejspíš ne, protože vytloukat kočku kočkou nechceme. Nebo určitě ne teď.

Pepan loni přežil nemoc, proti níž by ještě jeho rodiče (kteří byli sourozenci) neměli žádnou šanci. Vyléčit felinní infekční peritonitidu však stálo nejen absurdní množství peněz (ani na moment jsme toho nezalitovali), ale i nervů, lidských i zvířecích.

Když jej loni na sklonku léta zvěrolékař po 84 injekcích, které jsme mu každý den vpravovali pod kůži, uznal za zdravého, shodli jsme se na tom, že by měl mít už především klid, žádné pravidelné kontroly, cesty k doktorům, třesení se strachy v čekárnách apod. Prostě žádný stres, tedy aspoň v rámci možností, protože stěhování ani narození dítěte se lze těžko vyhnout, to prostě tak nějak bylo. A přestali jsme ho hlídat. Když mu chutná, ať jí.

Výsledkem samozřejmě bylo, že Pepan za několik měsíců ztloustl na stěží uvěřitelných sedm kilo. Veterinář (udělali jsme výjimku, protože už to bylo doslova neúnosné) doporučil dietní krmivo. Krátce poté začal kocour víc pít. Tak to nejspíš bude tím novým krmením, usoudil jsem, a měl radost, že hmotnost žravého zvířete šla velmi pomalu, ale přeci jen dolů.

Na podzim jsme vyrazili na víkend do Krkonoš, kocoura jsme nechali kamarádce. Choval se tam ale divně, úplně přestal jíst, dokonce párkrát zvracel. Hned v neděli jsme sháněli pomoc: kamarádka Míša měla na veterině volno (až) druhý den v osm večer, Pepanův dvorní lékař, který nám pomáhal s FIP, si mohl udělat čas o pár hodin dřív - vypadalo to jako logická volba.

Jenže dalších několik dlouhých dní trvalo zjistit, co Pepana skutečně trápí. Že to není cizí předmět v břiše ani otrava pokojovou kytkou. Ani se nevrátila FIP, jak jsme se báli nejvíc, nýbrž že mu odešly ledviny. Proto tolik pil. Kreatinin 1600, to je prý hodnota jak u mrtvé kočky. Skončil na kapačkách u kamarádky Míši, aby se zachránil aspoň ten zbytek ledvin. Ani to neproběhlo ideálně, protože starému zvířeti z těch intenzivních kapaček začaly odcházet další orgány. O půlnoci to vypadalo bledě a ve hře byla euthanasie, ale chtěli jsme počkat do rána. Ráno se jeho stav výrazně zlepšil.

Když se konečně vrátil domů, byl nám hrozně vděčný. Bral asi čtvery různé léky a preparáty, ale snažil se a bojoval. Každý den dostával podkožní infuzi, kvůli které k nám jezdila Míša, nebo jsme jezdili za ní. Naučili jsme se přitom poslouchat podcasty.

Pořád jsme nejvíc bojovali s krmením. Kočky se zničenými ledvinami přicházejí o chuť k jídlu. Což je průšvih i kvůli tomu, že veškerá ledvinová dieta obsahuje prakticky akorát hrášek, vajíčka, spoustu různých vitamínů a možná, když se hodně poštěstí, stopové množství lososa. A Pepan opravdu nebyl blbej, aby jedl hrášek špatně maskovaný za lososa.

V zásadě jsme tedy řešili dilema, jestli má jíst aspoň něco, i kdyby to byly hnusné, extrémně nezdravé, ovšem lákavě voňavé kapsičky Felix z Alberta, nebo téměř nic, ale dietní téměř nic. Zkoušeli jsme obě cesty, otestovali jsme nejméně dvacet pět druhů kapsiček, granulí a paštik různých značek. Mohli bychom si zfleku otevřít útulek pro kočky bez ledvin. Ke většině přišel jen symbolicky a ze slušnosti přičichnout, bylo to zoufalé. On, který vždycky snědl všechno a všem... Uspěli jsme načas jen s vybranými granulemi, jenže jich sám snědl beztak jen pár. Váha pozvolna klesala, i když jsem jej dokrmoval stříkačkou.

Pak na pár týdnů vysvitla naděje: Pepan přešel do správy místní veteriny (dojíždění už nebylo možné zkloubit se životy lidí), která volila méně invazivní, byť pravděpodobně méně efektivní přístup. Dál bral léků jak Horníček, ale žádné injekce, což jeho zjizvený hřbet ocenil. Předposlední dobrá zpráva byl nečekaně nadějný výsledek krve: kreatinin 300, ostatní ledvinné parametry málem v normě.

Ještě pár dní to vypadalo pozitivně. A tak jsme Pepana vzali na jeho milovanou chatu, kde zpravidla ožíval, když měl nějaké neduhy. A i tentokrát. Poslední dobrá zpráva byla, že se konečně pořádně najedl, dokonce i správného krmení. Na konci víkendu ale přešel do jakéhosi útlumu, neustálé kocoviny a začalo to být špatné. 

Přestalo nás v noci budit chroupání granulí a nikdo nás nad ránem nepřišel zalehnout. Ležel celý den rozvalený u misky s vodou a bylo to smutný. Zkusili jsme ještě nabrat krev, jestli třeba není problém někde jinde, jenže ledviny zjevně šly úplně do háje, výsledky dopadly katastrofálně. Nebylo na co čekat. 

Jeho poslední cesta vedla na chatu, z bytu jsme nejeli výtahem, nesnášel ho stejně jako koně a alobal. Leží pod krásným statným smrkem a vetchou náletovou břízou v místech, odkud vyrážel na svá tajná víkendová dobrodružství a odkud se z nich na zavolanou vracel zpět k nám. 

A lépe to prostě nešlo. 

text a foto Řízek 

JEDNOU VĚTOU

Ptáš se, proč teď nepíšu častěji, když jsem s miminem doma, vždyť máš spoustu času a nemusíš chodit do práce, a ona je navíc tak hodná, no protože teď zrovna mlčky sedím v zaparkovaném autě a bojím se pohnout, abych ji nevzbudil, ba radši ani nerozepnu pás a klíček nechám v zapalování, to už ji kdysi jednou vzbudilo, a potichu - proč ten pytlík musí tak šustit? - úplně vyčerpaný pojídám hranolky a hamburger k obědu, který jsem si koupil, protože jsem nemohl vylézt z auta, a vymýšlím, co dál, zatímco ona na sedadle spí, což kontroluji pohledem do zpětného zrcátka, v němž vidím další zrcátko umístěné proti její sedačce, v něm se odráží obraz obličej se zavřenýma očima a otevřenou pusou, ona totiž usnula před chvilkou někde mezi tunely cestou z máminy práce, kam ji musela vzít, protože jsem se zdržel na veterině, přičemž máma, která přišla k autu ve žlutém kabátu a pak utíkala zase zpět do ministerstva, správně odhadovala, že cestou domů usne, což jsme si stačili v rychlosti kromě dítěte předat, vlastně jsem jí ještě sdělil, že Pepan se v ordinaci dvou zvěrolékařek, kde teď bude nějakou dobu bydlet, prošel a celou ji očichal a napil se z velké misky pro velké psy, protože jsem jí taky chtěl říct něco pozitivního, má o něj strach a je jí z toho strašně smutno a mně taky, jen to nechci tak dávat najevo, ale když jsem za kocourem ještě za tmy vyrazil a pomyslel jsem na to, jak je někde v kleci napojený na hadičku, bolí ho břicho, má hlad a vůbec netuší, kde jsme a která bije, začalo se mi mlžit před očima a stěrače tomu vůbec nepomáhaly, ale tomu kreténovi v protisměru, který na horizontu nutně potřeboval předjet náklaďák a spoléhal, že se mu vyhnu, jsem se stihl vyhnout a stihl jsem dojet včas i k poněkud bezradnému doktorovi, který mi připravil Pepana a jeho dokumenty na převoz do kamarádčiny ordinace, ten se tomu ani moc nebránil, když jsem ho přemístil do jeho pelechu pro velké psy a naložil na zadní sedadlo na opačnou stranu, než bude za pár hodin sedět Heda, s doktorem jsme si na rozloučenou potřásli rukama a zmožený Pepan téměř okamžitě usnul, i když to v Břežanském údolí házelo, nestihl jsem mu ani vysvětlit, že zatím nejedeme domů, nýbrž někam, kde to ještě nezná, protože se na něj podívají jiné paní doktorky a zkusí zjistit, proč mu přestalo chutnat jídlo a proč ho bolí to bříško, ale že to holt nějakou dobu potrvá, takže jeho majitelé budou patrně muset rozbít prasátko, které umí mimochodem Heda skvěle předvádět, ačkoli neví, co to je, a na konci vesnice v prudkém svahu, kde pěšina mezi stromy stoupá snad až do nebe, stál domek s ordinací a v něm Míša se synkem, který si hrál s kalkulačkou a přišlo mi, že trochu zapáchá, a přišla druhá paní doktorka a já jsem jim všem strukturovaně vyprávěl, jak se to s Pepou všechno začalo kazit, a Alfík mezitím rozbil tu kalkulačku a přišlo mi, že už více méně smrdí, a Pepan šel na stůl a oholily mu břicho, že vypadal jak kříženec se sphinx, nanesly na něj gel a já jsem mu držel packy a tlamu a doktorky koukaly do monitoru a slibovaly Alfíkovi, který byl čím dál hůř naladěný, že mu na něm pak pustí Mašinku Tomáše (myslím, že trochu kecaly), ale zatím na něm běžely akorát Pepovy vnitřnosti, tuk a další věci v odstínech šedi, koukal jsem na to se směsicí zvědavosti a bezradnosti a chvílemi mě napadlo, že na to tak možná koukají i obě doktorky, jen na to musely hrozně dlouho studovat a nechtějí to dávat najevo, a teď je očividně (i když to není přesné) pokaděný Alfík tahá za nohy a za oblečení a i jinak se dožaduje pozornosti, které je ale teď třeba na monitoru, a Míša se mimoděk ptá, proč jsem nevzal Hedu, vlastně právě proto, celé to trvá děsně dlouho a já prostě nemůžu zvednout Marušce telefon, protože držím ty packy, zuby a palce, i když už volá asi počtvrté a chce mi nejspíš říct, že je hrozně pozdě, a že tedy navzdory původnímu plánu vezme Hedu do práce, a obě doktorky spolu mezitím chvílemi hovoří latinsky a na konci, který pořád nenastával, už řvou Alfík i Pepan unisono a kromě ledvin to vypadá i na žlučník a slezinu a něco dalšího latinsky a je to moc vážné, ale zkusíme to, je to bojovník, Míša kouká do mikroskopu, Alfík konečně dostává čistou plínu a Pepan léků jak Horníček, kanylu a klícku s pelíškem a moje role tady končí, protože fandit mu mohu i v autě, když už modlit se neumím, a za půl hodiny na nádvoří ministerstva uvidím žlutý kabát tlačící obrovský kočárek s malou holčičkou a úplně jsem zapomněl, na co ses mě vlastně ptal. 

text a foto Řízek

BOBINKA

"Vy máte takový štěstí. Ona je tak hodná!" říkává často Hedvičina babička a my vždycky přitakáme a dodáme: "No jo, ona je vážně taková bobinka" nebo nějakou podobně chytrou větu.

Ono totiž prvních deset měsíců soužití s miminem proběhlo zcela bez katastrof a občas snad i v jakési symbióze. Což má samozřejmě i tu stinnou stránku: na ty středně velké a větší strasti jsme, jak se ukázalo, naprosto nepřipraveni a nevytrénováni.

Střevní chřipka, nebo co to bylo, zasáhla před dvěma týdny naše dítě podstatně mírněji než zbytek rodiny a další odrovnané osoby, které měly tu smůlu, že se s ním anebo s jím infikovanými lidmi setkaly. Přesto to byl několikadenní záhul; krmení mimina, které prakticky odmítalo cokoli kromě mléka, po němž mu bylo blbě, prověřilo mimo jiné i naši schopnost improvizovat. Zejména dokud nám oběma bylo taky blbě, takže nebylo jasné, kdo je zrovna pečující a kdo pečovaný.

Když to odešlo, přišla rýma. K ní se jednoho dne přidaly vysoké horečky, malátnost a první pořádné ponocování (všem ostatním, méně šťastným rodičům se omlouvám), aplikace čípků a velmi odporného sirupu na bohužel jen dočasné snížení teploty a nakonec i antibiotika, návštěva různých lékařů a laboratoří ("Vy nám nesete ty knihy? - Ne, já jsem přinesl moč své dcery") a nakonec kýžené zlepšení.

To jsme samozřejmě velmi uvítali. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se to naplno neprojevilo zrovna ve čtyři ráno, ale člověk nemůže chtít všechno.

Nevím, jestli je možné, že v Británii omylem rozemleli do jejího sušeného mléka kokain, nicméně bylo by to jedno z možných vysvětlení pohledu, který se nám opakovaně naskytl po příchodu do ztemnělého pokoje.

Heda se široce otevřenýma modrýma očima hopsá na kolenou (achievement "stání" ještě neodemkla), trhá se šprušlemi postýlky a u toho nečekaně vydává zvuky podobné skandování. V podstatě tomu chybí akorát stroboskop, ale i ten bychom zvládli zařídit, protože máme z Ikey takovou kočičku, která, když se zapojí do zásuvky a zapne, svítí a mění barvičky. Ale kočičku asi necháme spinkat, jo?

Hedýsku, ty už nechceš spát? Hrrrrrrrrrr! (předvádí tygra anebo tátu; je to taková naše primitivní hra, ale lepší nemáme - já udělám hrrrrr, ona udělá hrrr. Občas i obráceně).

Co třeba dudlíčka? (vezme ho a ne přímo zahodí, ale hravě a nonšalantně upustí pod postýlku a okamžitě si sedá v očekávání dalšího dobrodružství. Onehdy jsem zajásal, jak už tak pěkně umí zlobit, protože na zlobení je potřeba fištrón. Teď na to, pravda, není úplně vhodná chvíle). 

Střídáme se u postýlky jako na orloji. Nakonec po dlouhých minutách a řadě marných pokusů a přemlouvání kapituluji, popadnu mimino a umístím ho do postele mezi nás. To je, jak z minulosti vím, polovičaté, nebo spíš třetinovaté řešení: vyspí se ona, my ne.

Jenže tentokrát to vůbec nefunguje, protože Heda je pořád asi na Ibize. Zdecimované rodiče, t.č. na pokraji zhroucení, považuje navíc za překážky a její Spartan Race má zřejmě trvat až do rána. Hele, teď objevila pelest postele. Škrábe na ni a u toho předvádí, jak dělá prasátko. Maruška se začala mírně hystericky smát. A mně už fakt dochází trpělivost, jako už vážně.

Vůbec nevím, jak to skončilo, ale myslím, že jsme před šestou usnuli, Hedvika diagonálně, já na samotné periferii postele. V půl sedmé mě vzbudil kocour dožadující se počtvrté za noc večeře, teď už asi spíš snídaně. Pak jsem šel nejspíš vařit čaj, do kterého mi upadl citron a já si trochu opařil nejen ruce, ale i obličej. Naštěstí se máma už za deset hodin vrátí z práce.

No a teď zas zoubky.

text a foto Řízek

R > 1

Charitativní firemní štafetový běh není nic, z čehož by mi výrazně vyskočil pulz nebo před čím bych nemohl dospat. Nikdy jsem nebyl úplně teambuildingový typ; ostatně se o mně říká, že nejsem ani moc kolektivní - že třeba na startu Běhu na Blaník oznámím kamarádům "poběžíme jako tým!" a pak jim po sto metrech nesmyslně zdrhnu, což se na rozdíl od jiné okřídlené historky "já pivo nepiju - tak já taky ne" bohužel zakládá na pravdě.

Na druhou stranu, loni jsem z Běhu dobré vůle pro Nadaci Olgy Havlové nedlouho před začátkem vysrabil kvůli bolavým tříslům, takže když mi Madla opatrně připomínala termín, ovládl jsem se a pokorně napsal, že tedy dorazím. 

Samozřejmě se to zase trochu zamotalo, ale ne mně, nýbrž Adéle, která je nemocná. Naše druhá štafeta tak přišla o členku a náhradu jsme nesehnali, a proto někdo vymyslel, že bych mohl dvouapůlkilometrový okruh běžet dvakrát. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že to nebude vadit pořádající nadaci. Té to podle všeho bylo úplně fuk (ale věřím, že se Madla zeptala), a já tím pádem měl zase něco extra: odstartovat v dresu Deníku N 1 a finišovat coby Adéla za Deník N 2.

Ještě jako Lukáš jsem odevzdal Hedu mámě a našel jsem ve Hvězdě zbytek týmu. Chyběl nám jen finišmen Molda, ale dorazil ještě předtím, než jsem stačil vymyslet, jak bych býval mohl běžet i za něj. Dřív než jsme se stihli shromáždit na týmové foto, odstartovalo se. Brzo jsem se na trati zorientoval: na čele se uhnízdila skupinka borců, z nichž část patrně běžela individuální závod na deset kilometrů. Pak byla mezera a potom už já.

Okruh nebyl úplně navigačně záludný, vlastně to byl skoro rovnoramenný trojúhelník, přičemž ta nejkratší strana, což se určitě nějak jmenuje, vede u zdi parku a přece jen přes pár kořenů.

Zdálo se, že zde tempo po zběsilém začátku trochu polevilo, celkem bez úsilí jsem se po další zatáčce dostal na dostřel od vedoucích. Cesta pak mírně klesala a já měl ještě sílu, tak jsem je zkusil vzít všechny, i toho kluka v modrém, který se zjevně snažil o totéž.

Podařilo se, a byť naše předávka zdaleka nebyla ideální, překvapený Filip vybíhal do druhého kola v čele celého závodu, zatímco já jsem měl napůl splněno a náš cíl "hlavně si to hezky společně užít" byl operativně změněn na "ty krávo, pojďme to okamžitě celý vyhrát a bejt už navždycky slavný".

Na startu teď bude zhruba devět minut nervózně vyklepávat nohy Pavel, náš muž třetího úseku, než se k letohrádku přiřítí veselý a pořád trochu nechápající Filip - a teprve po něm všech ostatních čtyřicet štafet, jak sportovně, tak charitativně a společensky pojatých.

Pavel se nenechá spoutat zodpovědností, na svém úseku dosáhne jen asi o čtvrt minuty horšího času než já a předává Moldovi a zatímco se převlékám za Adélu (měním startovní číslo z 213 na 214), která se ještě chystá na poslední úsek v našem druhém týmu, zbytek našich závodníků na dálku žene finišmena Moldu a pak řvou nadšením, když se objeví v cílové bráně. Nejvíc samozřejmě já, protože na ty týmové akce moc nejsem.

Tady by to mohlo skončit – nebo počkejte, necháme je v tom až do vyhlášení vítězů. Na druhém místě, které nás nezajímá, protože jsme první, je jakási paní Pláničková. Nikdo nejde a nastává trapný prostoj a ten je kvůli nám, protože ve skutečnosti je to naše paní přes marketing a na druhém místě jsme my. Opravdovým vítězem je pak štafeta nějaké realitní kanceláře tvořená pouhými dvěma lidmi (Olga Havlová patrně přimhouřila oko), která nás podle všeho nepozorovaně předběhla v posledním okruhu a nenápadně došla v doprovodu dvou dětí do cíle o skoro dvě minuty dřív než my. Oficiální fotograf na nás musel zřejmě použít nějaké silné filtry na zakrytí chvilkového rozčarování.

I tady by to mohlo skončit, ale to pravé běhání teprve začne. Šeří se, část našich týmů jde na pivo, my s Pavlem místo toho (teambuilding už stačil) chceme společně doklusat na Petřín, rozebrat nečekaně intenzivní dojmy a pak jít/klusat každý svou cestou. Nabízím mu své pití z lahve a on, protože je slušný, přijímá, čímž oba děláme velkou chybu. 

Další dny budou pro jeho, naši i několik dalších domácností ještě mnohem intenzivnější než onen závod. Heda patrně těsně před ním odkudsi přinesla bacil, který si nenechala pro sebe, ale pomyslný štafetový kolík namnožila a předala nejprve mně, potom Marušce a babičce, které ji hlídaly, kamarádčině dceři, s níž jsme si hráli, a ta pak i kamarádce s manželem a prarodiči, a já potom nejméně Pavlovi, který pil, a ten pak i své ženě. Další účastníky této štafety neznám, ale je mi jich rovněž líto. Těm, kteří po běhu šli zcela rozumně na pivo, se pochopitelně nestalo nic. 

Samozřejmě mě to hrozně mrzí, ale co nadělat, inkubační doba nás převezla. Tahle nemoc má navíc R výrazně větší než 1 a je hodně týmová.

Po dvou dnech očistce choroba, která není covid, ale mohla by se jmenovat třeba krčský mor, podle velmi osobních zkušeností odeznívá. Podle některých je horší než úplavice za války. Pravděpodobně už nejsem infekční, každopádně si raději po přečtení umyjte ruce a pití si vždycky berte vlastní.

text Řízek, foto Jiří Stokláska, Ř. a nějaká paní

PLANDÁNÍ

Náš kocour už je tak těžký, že když se teď omylem prošel po pohozené bublinkové folii, znělo to jak rachejtle na Nový rok, myslím tím standardní Nový rok, kdy se určitá část lidí namaže a střílí po sobě. Smáznout celý problém konstatováním, že prostě moc žere, mi není podobné, navíc by to byla jen půlka pravdy, i když patrně ta větší.

Není to nový problém. Odnepaměti nám zpříjemňoval rána tím, že se při drbání skácel na bok, až parkety zaúpěly, a my jsme odvětili: "Dobré ráno, paní Schwarzová." Ta paní, která bydlela pod námi, už je v LDN, my bydlíme v jiném patře a jiná starší dáma v bytě pod námi zpravidla nepřebývá. Ale problém nevymizel, naopak.

Když se Pepan přesouvá po bytě, s ladným pohybem šelmy to nemá nic společného, plandá mu břicho; je jak nějaký vačnatec anebo skejťák s opravdu naddimenzovanými kalhotami. Plandá mu víc než dříve. Možná chce mít i nadále navrch nad Hedvikou, která překonala pětikilovou metu a kterou zatím obchází v uctivé vzdálenosti.

Před necelým rokem, když onemocněl a přestal jíst, měl méně než 4,5 kila a vypadal strašně. Teď jako někdo, kdo si dovede užívat života, anebo zneužívá situace s nedávno narozeným dítětem – to jí asi šestkrát denně (a když ono, tak já taky, řekl si Pepan). A taky ví, že jeho majitelé mají špatné svědomí, že se mu věnují méně než dřív, a tak mu s větší frekvencí poskytují ke standardní stravě různé bonusy. Tuhle, a to už mi přišlo trochu moc, po nás dojídal dýňové rizoto a vypadalo to, že je s ním spokojen. Nepochopitelná záležitost.

Ale co když to není ementál, dušená šunka od snídaně, pamlsky za odměnu a granule klidně ve čtyři ráno? Možná, a to by bylo horší, mu v jeho postarším těle něco nechtěného roste. Jsem poněkud úzkostný chovatel, ale potom, co jsme si zažili minulý rok, se nelze moc divit.

Líčím lékaři do telefonu kocourovy symptomy. "No, tak mu asi chutná, to je dobře, ne? Ale tak pro jistotu přijeďte, uděláme sono." Tak jedeme a kocour je úplně v klidu, nezarývá se do sedadla auta ani nepouští chlupy, které nacházíme jinak všude včetně kojenecké výživy, na kabát. Nevím, jaké je to znamení.

Ultrazvuk absolvuje jak starý mazák. Doktor v břiše nenachází nic neobvyklého. Ono taky přes sádlo není nic moc vidět. Nakonec konstatuje to, co jsme oba chtěli slyšet: "Nic mu není a na svůj věk vypadá skvěle. Buďte na něj hodní, zažil si svoje a má to teď těžký. A dejte mi pět stovek."

Za tyhle útrapy Pepan samozřejmě musí dostat pořádnou odměnu.

text a foto Řízek

VČELIČKY

Začal jsem tím, že jsem si do auta vzal dvojitou kávu. Cítil jsem se nevyspale, ale slavnostně a důležitě, třebaže moje role v celé operaci byla doplňková. Coby řidič jsem měl pouze zajistit, že se během tří a půl hodiny dvě osoby, které dělí dvaaosmdesát let, dostanou včas k vakcínám proti dohromady sedmi zákeřným nemocem. Tím moje mise končila a mohl jsem si jít dělat ty svoje noviny.

Hexavakcínu pro Hedviku nejspíš nebylo těžké zajistit, nijak jsem se na tom ostatně nepodílel. Tchánova injekce proti covidu byla oproti tomu společné dílo Štěstěny a jeho čtvrté nejstarší dcery. Ta napoprvé skončila v slzách a ve vzteku podobně jako velká většina dalších, kteří se "svým" seniorům pokoušeli pomocí rezervačního systému zamluvit termín.

O pár dní později však znenadání uspěla, neboť se v nemocnici v Benešově otevřelo několik volných míst (část z nich posléze zrušili).

A vyšlo to hned na pátek. Tchán se tak první dávky dočkal zcela zaslouženě a jen těsně po třiašedesátiletém televizním kuchaři, padesátiletém řediteli zdravotní pojišťovny, náměstkyni ministra s manželem atd.

Čekal na mě nervózní, ale dobře naladěný senior. Jeho nálada a kondice se mírně zhoršily, když jsem jej vyhnal do čtvrtého patra, kde očkování probíhá, po schodech (samozřejmě tam byl výtah, ale na druhé straně budovy). Tchán byl celou situací a možná i nečekaným sportovním výkonem tak vyveden z míry, že si odpustil obvyklé laškování se sestřičkami, což jsme všichni ocenili.

V malé čekárně seděli staří lidé se svými doprovody (a řidiči). Nebýt kontextu a všech okolností, bylo to vlastně docela dojemné. 

A navíc to netrvalo dlouho. Půl hodiny po činu jsme ještě poseděli ve druhé čekárně. Čas nám zpříjemnil můj přítel, lékař Pája, který se zastavil, aby nám povyprávěl zážitky z první linie. A taky o dětech, jak jsou skvělé. A jak nespí. A jak snášejí vakcíny.

Pak už v čekárně nikdo nezbyl, takže jsme vyrazili k domovu a výtah tam opravdu byl. A kdoví, třeba na tchána zbude i druhá dávka, takže ho příště využijeme.

V malé čekárně u pediatričky je vždy teplo a zpoza zdí se ozývá tlumený řev. Přebalovací pulty mají kvůli nařízení vlády omezenou kapacitu, funguje jen každý druhý. Do ordinace taky může vstoupit jen každý druhý rodič i řidič, čekám venku. Nějakého chlapečka velice zaujala Hedvičina sedačka, a kdyby nebyla tak velká jako on, snad by s ní odkráčel. Naše dcera na rozdíl od tchána nemohla být nervózní, protože nic podobného jako včeličku do nohy ještě nikdy nezažila.

Ale už jo. Z ordinace se ozývá mému srdci nejbližší řev, který ani zdi nedokážou ztlumit. S pobrekávajícím dítětem čekáme půl hodinku, kdyby se něco pokazilo.

Tentokrát nepřichází kamarád lékař, nýbrž rodina s krásnými dvojčaty. Tatínek je zjevně expert a mamince vysvětluje, že ti grázlové z nadnárodních firem sem posílají ten čínský a indický šunt a že nic takového do dětí píchat nenechá a ať si to každý na internetu přečte. Maminka nejprve přednášku vyučujícího z vysoké školy života opatrně mírní a pak s výrazem "mám děti s debilem, ale co teď s tím?" už jen přikyvuje.

Jedeme domů. Hedviku bolí stehno a o víkendu bude plačtivá a unavená, ale to se srovná. Tchána bolí rameno, ale nejspíš to večer zapije panákem. Pája pomalu ukrajuje ze své asi 96hodinové covidové služby a těší se na dcerky. Chlapeček si vyhlédl jinou dětskou sedačku. Debil z čekárny zůstává debilem. Všechno je, jak má být, a já můžu do práce.

text a foto Řízek

KLASTR ZLIČÍN

Všichni tam jednou musíme, ideálně všichni naráz. S pocitem nevyhnutelnosti a naprostým odevzdáním se svému osudu jsme v houstnoucím provozu přijeli do Skandinávské ulice a já už dobře vím, že je to past, že nás zde sauna, tisíce jezer, bizarně krvavé detektivky ani prsaté blondýny nečekají.

Je to totiž jen obrovské parkoviště, kde se dnes lidé dělí na dvě skupiny: ti, kteří své nesmyslné, ale o to urgentnější nákupy před zítřejším tzv. lockdownem na český způsob už stihli obstarat, a ty méně šťastné, které to ještě čeká. Jejich auta se teď pokoušejí nějak domluvit a vymotat. Z nápisu na obchodním domě bůhvíproč svítí jen dvě litery: I, A. Severský oslík se nám směje.

Jsme ti méně šťastní, ale zato máme plán. V sektoru 29, regál 7 samoobslužného skladu se nachází placaté krabice, do nichž šikovní inženýři dokázali nalámat komodu Koppang. Ta se má stát nedílnou, protože zatím jedinou součástí budoucího dětského pokoje. Ano, platit 700,- za dopravu nám přišlo moc. Náš tým je složen z řidičky a běžce. Skutečně jsem na sobě měl přiléhavé elastické hadry, protože jsem se pro zachování duševní rovnováhy po očekávaném traumatu hodlal následně proběhnout Prokopským údolím.

"Vyběhneš po schodech, vydezinfikuješ si ruce, všichni půjdou doprava, ty se dáš doleva. Ne naopak. Seběhneš schody. Tam jsou ty plyšáci, domácí potřeby, polštáře, tam se nezastavuj, to nepotřebujeme. Nic neshoď. Vezmi si mobil, poslala jsem ti kód té komody. Tady máš dárkový poukaz. Nic neplať, naopak ti tam ještě něco zbude. Opravdu. Čekám před východem. Roušku!"

Nejsem jediný v poklusu; spousta lidí zřejmě počítá s chybným předpokladem, že čím dříve se dostanou k pokladnám, tím dříve budou doma, jenže tak jednoduché to není. V řadě 29 atmosféra houstne, nacházím volný vozík, k němuž se nikdo nehlásí. Takový vozík může mít ještě velkou cenu, až dojde na lámání chleba. Našel jsem komodu, je těžká, ale naše.

Za řadou 29 je další řada zhruba 29 vozíků táhnoucích se k pokladnám. Je tu možná víc lidí než na demonstraci proti rouškám. Lidé, kteří si vybrali mou paní pokladní, rozhodně nestojí dva metry za mnou a zpravidla mají roušky symbolicky, tedy tzv. na debila (já tedy nevěřím v čarovnou moc hadrů přes obličej, ale tak nějak si říkám, že to je v téhle situaci minimální slušnost). Paní má ale decentní piercing na nose, který by nebyl vidět; starší dáma má roušku posazenou na spodním rtu, což se dá docílit pravděpodobně jen při určité konfiguraci rtů; muž hlasitě žertuje, že ten koronáč beztak už mají všichni a on nejvíc, paní pokladní se směje, že je tu tolik lidí, že tu budou snad do jedenácti.  

Tři čtvrtě roku neřeším v práci prakticky nic jiného než pandemii, což někde muselo zanechat své následky - přiznám se, že se bojím, a asi víc, než by bylo racionální. Cítím, že tohle je špatně a že tady být nemám a rozhodně ne tak dlouho.

Ale fronta je proti a nehýbe se, sem tam někdo pokašlává a moje zmasírovaná představivost vidí poletovat kapénky od paní s obrovským květináčem k staršímu páru, který si pro jistotu vzal ty chatrně vypadající lžíce na boty raději dvě. Patnáct tisíc potvrzených nákaz denně.

Jsem pryč, myju si nad tím vším ruce dezinfekcí. Bude to krásná komoda, ale jsme hloupí.

text a foto Řízek

ZPRUZENÝ A ZPRUZENĚJŠÍ

Jak se často stává, že jsou lidi podobní svým psům a vice versa, nedá se to úplně extrapolovat na chovatele koček. Nechci říct, že kočky vypadají všechny plus minus stejně, ale potenciál podobnosti s lidmi je u nich přeci jen slabší než třeba rozdíl mezi jezevčíkem a bernardýnem anebo Horákovým laboratorním psem, a to kvůli menší rozmanitosti těchto oprsklých a rozmazlených zvířat.

O mně ani o mé ženě se třeba nedá říct, že bychom byli nějak výrazně tlustí a chlupatí, černí ani líní a tak. V čem si jsme ale extrémně podobní s naším zvířetem, je totální rozladění, pokud je nám blbě a nemůžeme se hýbat, jako jsme zvyklí. A nedokážeme to pochopit a zkoušíme to pořád dokola.

Pepan třeba nesnáší horké letní dny v malém bytě; je schopný je celé proležet v jakémsi vegetativním stavu ukrytý pod postelí a vylézt jen kvůli jídlu a naopak.

Tuhle zpruzenost jsem považoval za ultimátní, ale není to tak, ukázalo se, že daleko větší malér je límec. Pepan sice (možná) překonal nevyléčitelnou nemoc, ale nebylo to zadarmo, jeho hřbet je zjizvený mnoha rankami po 84 injekcích a ta jedna z nich byla mimořádně hnusná a hnisavá – a ty mu prostě nevysvětlíš, že ten šmirglpapír, co má místo jazyku, v tomto případě hojení nepomáhá, ba naopak. Musíme zase na veterinu, ale neboj, žádné injekce. Copak? Proč syčíš na roztok s dezinfekcí? Aha, ty tam vidíš tu zlou stříkačku...

Pepan dostal plastový límec, což je mezi kočkami považováno za extrémní potupu. Okamžitě upadl do hluboké deprese a okamžitě upadl, protože jeho tělo bylo načas zbaveno tykadel a senzorů v přední části, které za normálních okolností zaručují hladký průchod soupravy labyrintem nábytku. Zároveň přešel na zcela nový způsob chůze s hlavou útrpně skloněnou k zemi. Když odchází z ložnice do obýváku, satelit kreslí takové vlnovky těsně nad zemí.

Já vedro taky nemám rád, ale daleko horší je právě to, když mi někdo znemožňuje pohyb, konkrétně běhání. Jako třeba aktuálně natažené tříslo, nebo co to vlastně je. Časově se to zcela kryje s Pepanovým límcem. Takže teď jsme oba nesnesitelní a žena, sama v předběžné karanténě, nás střídavě konejší a ošetřuje.

A my chodíme dokola po malém bytě, kulháme a se svěšenou hlavou, on se satelitem, já bez něj, si smutně zpíváme: "Kaž-dý krok je utr-pe-ní, kaž-dý krok je de-pre-se!" a satelit se houpe do rytmu. 

Ale ten límec, to je ještě slabý odvar proti košilce. Navlékli jsme jej do ní a vypadal nikoli jako zpovykaná domestikovaná šelma, nýbrž jako jakási jitrnice s podvozkem. Po obléknutí na protest odmítl držet rovnováhu a narazil do zdi, jako maratonci na 35. kilometru anebo já po jedné svatbě. Tak jsme to zase sundali a vrátili mu límec, ale zaplaťpánbů se mu to hojí, tak už to snad nebude na dlouho. Dva nasraní samci na čtyřiceti metrech čtverečních je víc, než se dá ve střednědobém horizontu udržet.

text a foto Řízek

PO NEMOCI

O našem kocourovi se toho dá říct ledacos a nejsnazší je jeho charakteristiku začít výrazem "divný". Zvířeti, jemuž jeho druhová škatulka kočka domácí byla vždy poněkud těsná, zároveň nikdy nechyběla  jakási předběžná opatrnost spojená s předvídavostí.

Náš divný kocour tak naposledy celkem rychle odhalil, že do pravidelného ranního rozvrhu 1) vzbudit lidi, 2) lísat se, ale jen decentně, aby si nemysleli, 3) najíst se, 4) záchod, 5) dopolední siesta se mezi body 4 a 5 vloudila nepříjemná položka. Pán totiž nejprve 1) odemkl spíž, 2) nasál do stříkačky emulzi, která kocoura udržovala při životě, 3) vyhnal ze stříkačky zbylý vzduch, 4) se slyšitelným zasyčením vyměnil jehly a 5) jal se shánět pacienta. Právě zasyčení bez jakékoli pochybnosti znamenalo, že se blíží bolavá injekce. Takže místo bodu 5) svého rozvrhu vždy elegantně zaplul pod postel. To mu sice nebylo nic platné, ale jako gesto to bylo docela silné a gesta jsou potřeba.

Hrozně moc bych chtěl vidět zmatek v jeho hlavě, která svou vizuální dokonalostí mnohé dovádí k mylnému přesvědčení, že je naše zvíře vyšlechtěné a mající papíry původu (a ono je přitom potomkem sourozenců ze Žižkova), když jednou ráno, přesně po třech měsících léčby, nic nezasyčelo, injekce nepřišla a místo ní se jelo na chatu.

Není v tom žádná bouda, Pepane. Jsi zdravý, teda aspoň zatím. Tak šup, běž se támhle vyválet v tom křoví a sežer nějakou trávu a pak ji zase vyvrhni. Máš na to všechno nárok a užívej si to.

Tady je potřeba říct, že jsme ještě úplně nepřeskočili. Podivná léčba (donedávna) nevyléčitelné kočičí nemoci FIP má dvě fáze. První, tu bolavou s každodenními injekcemi, má Pepan i jeho léčitelé za sebou. Krevní testy po poslední injekci preparátu sehnaného a zakoupeného za mnoho desítek tisíc na černém trhu vypadaly až na výjimky dobře.

Přesto jsme jeho výsledky poslali raději i expertům. Kromě veterinárně vzdělaných kamarádů a dalších spřízněných duší, jimž aspoň tady inkognito poděkuji za podporu a pomoc, i do zámoří. Americký profesor Niels Pedersen, který jako první zjistil, že lék podobný remdesiviru účinkuje proti tomuhle výhradně kočičímu svinstvu, se dávno smířil s tím, že v Číně jeho metodu tak nějak přijali za vlastní a prodávají do světa kopie zázračného léku.

Ale nejen to, on dokonce chovatelům na dálku radí, co dělat. "Nejnovější krevní testy vypadají velmi dobře, a pokud je navenek zdravý, byla splněna kritéria pro ukončení léčby," napsal mi Pedersen z Kalifornie čtvrt hodiny poté, co jsem mu poslal mail s poděkováním, kupou čísel a pro mě naprosto neproniknutelných zkratek. Trochu jsem si zavýskl, ale jen tak, aby to neslyšeli sousedi. 

A co se děje teď? Nastala jakási fáze pozorování. Tři další měsíce budeme hlídat, jestli se koronavirus odněkud zase nevynoří.

Teď třeba Pepana pozorujeme na Labské boudě v Krkonoších. Je to pořád stejné pako jako před nemocí: nevysvětlíš mu, že do toho pokoje opravdu už nikdo jiný nepřijde. Stejně se bude schovávat pod peřinou a vystrkovat jen uši. Nebo uprostřed noci začne mlátit packami (packama?) do skříně, jen tak. Nebo nám bude dávat hlavičky mokrým čumákem. Za to všechno to stálo.

text a foto Řízek 

FIP

Felinní infekční peritonitida.

--------
Fáze identifikace problému.
Fáze intenzivní paniky.
Fáze intenzivní posmutnělosti.
--------

Fáze informačního puzení –
filtrujeme internetové plky.
Finančně ireálný podnik.
Fáze inventury peněz –
faktury i půjčky.
Fond investic propadne.
---------
Fáze ilegální péče.
---------
Furt inadekvátně polehává.
Fofrem injekce podáme.
Fajn, i pětaosmdesát.
Fonetické, interaktivní protesty,
fčetně inzultace paničky.
--------
Famózní! Impozantně pookřál.
Fíha, i papá!
Fíha, i přede!
Fáze imperátora Pepana.
-----
Fuj, inkontinence papučí!
Fuuuuj, inkontinence pohorek!
Fujtajbl, inkontinence prestižek!
Frackova imbecilní pomsta.
Fůra invektiv pečovatelů.
Fakt, i přesto:
fandíme imortalitě pochcánka!

text a foto Řízek

PŘESTAŇ SI TO OLIZOVAT

"Dneska se nám ráno to píchání povedlo," konstatoval jsem spokojeně a hlavy v podvečerní tramvaji 18 se začaly otáčet. Z kontextu nicméně vzápětí vyplynulo, že se s Maruškou bavíme o pravidelných ranních injekcích, které se pokoušíme vpravit do těla našeho kocoura bojujícího s oficiálně nevyléčitelnou nemocí. Takže se hlavy vrátily zpět ke svým telefonům.

Pětapadesát dnů s kočičím koronavirem nás naučilo mnohému. Zpravidla jsou to však dovednosti, které v dalším životě nejspíš nebudeme potřebovat. Ať už jde o orientaci na černém trhu s ilegálními léky nebo o správný postup ošetřování drobných ranek po vpiších na kůži ("Pepane, nech si to! Koukej, myška! Koukej, gumička. Neser mě, přestaň si to olizovat!").

Bodnout jehlou do středu víčka lahvičky. Nasát do stříkačky lihem páchnoucí čirou tekutinu (zázračný lék) tak, aby v ní nezbyly skoro žádné bublinky. Ty "skoro" se pokusit divokými pohyby vyhnat. Vyměnit jehlu, aby ho to pálilo a štípalo co nejméně. Vytáhnout kocoura, který dobře ví, co se chystá, zpod postele. Je to takový odevzdaný úkryt, aby se neřeklo - mohl by zalézt i hlouběji. Ale je rozumný.

Pak už jsme na to dva, je to koncert pro čtyři ruce: tři drží zvíře, ta nejméně jistá se s jehlou musí dostat pod kůži. Maruška nasazuje omezovací prostředek - ručník. Pak to Pepana začne pálit a on se pokusí vycouvat, zatímco tekutina neochotně uniká ze stříkačky. Následuje nespokojené syčení a další verbální i nonverbální protesty, které mohou být i dost ostré.

Anebo, jako ráno, klídek. Pepan zmateně kouká, jestli už to bylo všechno, zda je ještě potřeba se schovávat. Hodnej Pepeček, na, tumáš dobrotu. PŘESTAŇ SI TO OLIZOVAT! Takové ráno člověku zpříjemní den. Můžeme si odškrtnout další zlomek dvanáctitýdenní terapie.

Jak to vnímá zvíře, je těžké říct. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ty každodenní injekce jsou sice opruz, ale že už tady v podstatě vůbec neměl být, takže má být rád. Počůral mi boty, ale nevím, jestli to mělo souvislost.

Kamarádi a známí nad desetitisícovými částkami za léky i veterináře a především nad námi zpravidla kroutí hlavou. Ti z vesnice většinou místo nákladné léčby navrhují mnohem rychlejší a levnější řešení. Případně slibují, že jestli teda potřebujeme kočku, přivezou nám jich třeba šest.

Co bychom s nimi dělali? Máme Pepu a ten má před sebou snad už jen necelých třicet injekcí.

text a foto Řízek

NA SCESTÍ

Druhý den alternativní (rozuměj nelegální) léčby nevyléčitelné nemoci začal vyhublý kocour jíst. A to ve velkém stylu: granule i kapsičky jakékoli značky v něm mizely podobným způsobem, jako když se někde po dlouhých deštích sesune půda, otevře se země a bahno pohltí domy, zaparkovaná auta, stromy i lidi. Nedalo se to zastavit.

Ať už v těch podezřelých ampulích bylo cokoli, očividně to fungovalo. Třetí den sám vyskočil k nám do postele a vrněním nám chtěl možná říct: "Hele, já vím, že kvůli mně v tom bytě, který chceme rekonstruovat, budeme asi muset vařit na dvouplotýnce, ale jsem rád, že do mě ty neskutečně drahé injekce bodáte, protože i když mě to vždycky strašlivě irituje a jsem až nedůtklivý, je mi potom celkem dobře."

Čtvrtého dne se mi při ranním vakcinačním rituálu třásla ruka nad kočkou i kočka pod rukou natolik, že drahocenná látka se snadno zapamatovatelným názvem GS-441524 skončila k velkému Pepanově vzteku na jeho srsti. Jehla prostě prošla kůží tam i ven. K mému vzteku jsem musel načít další lahvičku v ceně hezkých běžeckých bot. Bylo to poprvé, ale určitě ne naposledy – jeden z nejdražších piercingů v okolí opakujeme zhruba jednou do týdne.

Do konce kúry nám chybělo už "jen" osmdesát dní. A další tři měsíce pozorování, jestli se nemoc nevrátí.

Přesto jsme hned zkraje museli vyřešit další problémy. Třeba sehnat léky. A to rychle. Zbývala nám zásoba tak na dva dny, pokud teda zase nebudu cintat.

Bylo potřeba se více zorientovat v československém společenství zoufalých chovatelů bojujících s felinní infekční peritonitidou. Zdálo se, že v něm fungují nejméně dvě znepřátelené kliky, jejichž prostřednictvím sem ty léky, resp. potravinové doplňky, z Číny putují.

Pokusil jsem se v novém prostředí chovat tak, jako kdysi nejmenovaný kamarád, když chtěl být zadobře s oběma znesvářenými partami na táboře: v průběhu večera pravidelně přecházel od jednoho táboráku k druhému. Nejsem tak úplně diplomat, ale podařilo se. Zkrátka, přišla nám zásilka z ciziny, průhledné lahvičky s čímsi byly v krabičkách snad od pleťové masky (mazané!). A jedeme dál.

A brzo nastal další problém. FIP se oficiálně léčit nedá, a proto ani nesmí. A není divu, že s tím většina veterinářů nechce nic mít, protože se a svou práci mají rádi. Tak třeba klinika, kde Pepanovi fipku diagnostikovali, se s námi velmi zdvořile rozloučila s tím, že tady máte kortikosteroidy a přijďte, až nebude moct dál jíst a dýchat, pak ho uspíme. A popřála nám hodně štěstí. A já to vůbec nekritizuju, zcela je chápu. Jenže když už je člověk na scestí, potřebuje komplice. V tomhle případě aspoň k tomu, aby erudovaný člověk čas od času nabral zvířeti krev a prozkoumal, co se děje v jeho hrudníku. Jestli se koronavirus už má k odchodu, či nikoli.

Naštěstí jsme s pomocí části československých milovníků smrtelně nemocných koček našli skvělou a ochotnou lékařku na až nečekaně luxusně vybaveném pracovišti. Čekal jsem nějaký underground, místo toho samý chrom, úsměvy, ploché obrazovky a dezinfekce. Chudák Pepan se nicméně v čekárně třásl jako kdekoli jinde. Při druhé návštěvě pro nás měla lékařka samé dobré zprávy a jednu špatnou: Krev skoro v normálu, výpotek z hrudníku takřka zmizel. Ale vy musíte zmizet taky, protože šéf tu nechce žádné pacienty s FIP léčené pomocí GS.

Tak jsme byli zase bez doktora, ale s nadějí, že vše, co společně zažíváme, má ve střednědobém horizontu nějaký smysl. Kocourův stav se nadále zlepšoval, když si odmyslíme léze a vylízaná místa na jeho kůži. To je ovšem zcela v souladu se zkušenosti jiných experimentátorů. Zvíře si opět začalo nesměle hrát – na dvanáct lidských, tedy mnohonásobně víc kočičích let slušný výkon.

A nakonec jsme našli i dalšího veterináře-spolupachatele. Pepana ve vsi za Prahou prohlédl po první třetině kúry tak důkladně, jak bych chtěl, aby na garančních prohlídkách kontrolovali naše auto. "Vy jste ho doma našteloval, ne?" komentoval výsledky kocourovy krve, šprtsky srovnané v referenčních hodnotách. Koronavirový výpotek téměř zmizel. Zvěrolékaři se ale velmi nelíbí kocourova slezina a mízní uzliny. Ale to prý teď počká. "Když to funguje, pokračujte," uzavřel a my pokračujeme a doufáme.

text a foto Řízek

POZITIVNÍ KOCOUR

O víkendu bylo v bytě tíživě ticho a prázdno. Marně jsme čekali, že se odněkud vynoří a provede nějakou svou typickou hovadinu anebo roztomilost, či že jen tak ze zlomyslnosti nad ránem zabouchne dveře na záchod, aby nás vzbudil. Nic takového.

A bylo pondělí. Z veteriny volali, že se kocour přes víkend díky energii z kapaček a nosní sondy dokázal částečně sám najíst. A pokud chceme, můžeme si ho vzít domů, protože teď tam s ním stejně nic nevymyslí. Chceme!

V autě mi vyhublý Pepan vylezl nejdříve na sedadlo, kde ležely špatné lékařské zprávy, pak na klín, protože jsme rebelové. Doma se (radostně?) rozběhl po dlaždičkách tak zběsile a nemotorně, že mu zesláblé nohy ujížděly.

Anebo to nebyla nemotornost, ale mimořádně závažná neurologická varianta infekční peritonitidy koček (FIP) – za víkend jsem prostřednictvím Googlu a Wikipedie vystudoval veterinu, takže jsem byl plný nových úzkostí. Pak jsem se na sebe zlobil: vždyť my ani nevíme, jestli tu FIPku má.

Výsledky kocourových testů pořád nebyly. A nebyly ani v úterý. Zatímco vzorek jeho krve ležel někde v německé laboratoři pod mikroskopem, jeho chuť k jídlu a asi i do života opět rychle slábla. Pepan nikdy nepočkal, až se potraviny přesunou do misky, strkával nedočkavě čumákem do rukou krmiče. Následně vždycky hltal tak, jako by jeho miska měla za minutu vybuchnout a zároveň to byla poslední poživatina na celé planetě. Teď jsem do něj dostal jen nějaké nesmyslné křupky z Alberta. Po jedné a vyloženě na sílu. Jako kdybych se zesláblého člověka pokoušel zasytit chipsy. Bylo to k uzoufání a bylo načase překročit Rubikon.

V uzavřené facebookové skupině jsem se připojil k zoufalcům - majitelům koček trpících FIP, poptávaje jakékoli zázračné léky GS, vyrobené snad kdesi v Číně a bůhvíjak a bůhví s jakou záminkou dovezené do Evropy. Začaly mi chodit konspirační a interpunkci postrádající soukromé zprávy od lidí, kteří měli na svých profilových fotografiích více či méně zubožené kočky a koťata.

Pár lahviček mělo být na severu Čech. Definitivně zahazuji kritické myšlení a jedu za "dealerkou". Zažívám velmi rozporuplné pocity lidí na hraně zákona, anebo spíš za ní (nikdy v životě jsem si třeba nekoupil nelegální drogy a pokuty dostávám zpravidla za překročení rychlosti v obci do 10 km/h. Jednou v Rakousku i za to, že jsem stál jedním kolem na obrubníku).

Drahocenné nádobky s čirou tekutinou jsou tak titěrné, že se mi neustále převracejí v přihrádce na kelímek kávy. Hrozně bych si dal kafe. Jedu pomalu, protože vezu něco jako nitroglycerin. Mzda strachu. Ale stejně mě zastavují strážníci, protože mě navigace poslala skrz zákaz vjezdu. Snad mi ten kontraband nezabaví, pomyslím si. Dobře to dopadlo. Platím pětikilo, což je v porovnání s cenou údajného léku pakatel.

Ve středu ráno volají z veteriny. Kocour je prvním z rodiny, kterému byl potvrzen koronavirus. Vlastně nás to ani nepřekvapilo. Veterinární věda na tomto místě končí - buď uspat, nebo nějakou dobu udržovat při životě kortikoidy, dokud bude skrz tekutinu, která mu utiskuje plíce, schopný dýchat.

Zbývá experiment, s nímž nám na veterinární klinice nepomohou. Nesmí se to. Ve dvou podezřelých lahvičkách jsou Pepanovy poslední šance. Je jich přesně šest, pokud žádnou nevycintáme. První injekci podáváme pod dohledem vzdělané kamarádky. Na druhou, o 24 hodin později, už jsme sami. Klepou a potí se mi ruce. Zvíře nervozitu cítí a hází sebou, i když ho žena drží, seč může. Štiplavá látka nakonec putuje pod kůži. Velice rozmrzelé zvíře zaplouvá pod postel. Všichni jsme vyčerpaní.

Je čtvrtek večer a krmení v misce zůstává nedotčené. Dotčené zvíře zůstává vesměs pod postelí. Jdeme spát.

V pátek nad ránem nás vzbudí šramot a zuřivé hltání.

(Pokračování příště).

text a foto Řízek

DESÁTÝ ŽIVOT

 

- Co je to infaustní?
- To znamená blbý.

Dvanácté narozeniny našeho kocoura Pepana nezačaly nejlépe. Sice jsme konečně znali pravděpodobnou diagnózu mátožného, očividně nemocného zvířete. Ale důvodů k jásotu bylo málo. Respektive nebyl žádný.

Zjistit, co ho trápí, trvalo skoro dva týdny. Během nich se donedávna statný vládce našeho bytu i okolí v horečkách doslova ztrácel před očima. Vystřídal několik veterinárních pracovišť, dvoje antibiotika a testy na veškeré myslitelné běžné i vzácné choroby. Nejedl a jen ležel.

Seznamte se s infekční peritonitidou koček, známou též pod zkratkou FIP. Veterinářka v ruce třímala lahvičku s radioaktivně žlutou tekutinou, kterou mu odsála z hrudníku a kterou pošle ještě na rozbor, i když to podle ní vypadá jasně.

Polilo nás horko. I laikovi dojde, že tohle nejspíš zdravá nebo i málo nemocná kočka někde u plic a srdce mít nemá. "Dobrou prognózu to nemá. Je to nevyléčitelná nemoc, neexistuje na ni lék. Respektive ano, neschválený, který se snad nelegálně vozí z Číny a stojí hrozné peníze. V pondělí snad bude výsledek testu. Postupuje to rychle. Z mého pohledu je určitě možnost to ukončit už teď, rozmyslete se," dozvěděli jsme se.

Takové věci se nerozhodují snadno. Ale nesporně jsme měli jasno v tom, že takhle Pepanův příběh skončit nemá. Určitě ne hned, bez boje. Kocour zůstal na kapačkách na klinice, aby nabral sil, nám zbyla strohá lékařská zpráva s nepřátelsky znějícími termíny a oči pro pláč, jichž jsme vydatně využili.

Šli jsme se projít a vzpomínali na všechno, co jsme s ním zažili. Od první automobilové cesty z rodného Žižkova ke mně domů (seděl na klíně a koukal se ven na světla a neony; nikdy jsme ho nevozili v přepravce) přes pád ze čtvrtého patra či legendární táborové noční lovecké výpravy po klidný podzim života v (jiném) čtvrtém poschodí.

Počkáme do pondělí a uvidíme.

A pak byl víkend a mně to nedalo a začal jsem googlit. Jakýsi lék skutečně existuje - GS-441524 má společný základ s nyní populárním remdesivirem. Objevil a vyzkoušel ho před několika lety jistý dr. Pedersen. Zachránil jím 26 koček z 31, které jím léčil. Sice to mělo spoustu dalších háčků (části z nich se nemoc vrátila, část stejně pošla atd.), nicméně i tak to není špatné, když uvážíme, že dosavadní skóre bylo 0 ze všech koček na světě.

Tenhle lék zatím nikdo na nic neschválil a asi hned tak neschválí. Jenže když Pedersen zveřejnil svou studii a chemický vzorec látky v odborném veterinárním časopise, nebránilo čínských podnikavcům nic kromě nějakých morálních či etických zábran, aby vyrobili (snad) funkční (snad) totožné preparáty a začali jimi zásobovat nejen tamní trh.

V Číně totiž nedávno zjistili, že kočka může být i kamarád. Ale pokud má FIP, není to moc životaschopný kamarád. Zvlášť vzhledem k tomu, že nemoc obvykle kosí koťata a juniory, především čistokrevná (takže pochopitelně napadla našeho žižkovského smíšeného seniora). Jenže pokud majitelé koček na internetu nelžou (proč by měli, že?), stav jejich zvířat se razantně zlepšil už během několika dní.

Celá kúra s velmi nejistým výsledkem však trvá předlouhých dvanáct týdnů. Většina veterinářů od ní dává ruce pryč. A tak je nešikovný chovatel odkázán na svépomoc. Každý den jedna nepříjemně štiplavá injekce pod kůži zmítajícího se zvířete. Drobná lahvička, která pro bytost Pepanových rozměrů vystačí zhruba na tři dávky (pokud se trefíte a nevycintáte ji na kožich), stojí od 2500 korun výše. Kupují se přes prostředníky v podivných facebookových skupinách propojujících stejně zoufalé lidi, jako jsme my, lačnící po lécích a informacích, s těmi, kteří obojím v určitém, na první pohled neznámém množství disponují.

Člověk nemusí být bůhvíjaký počtář, aby si dovodil, že tohle není nejlepší investice na světě. Zvlášť uvážíme-li, že kočky obecně dlouhověkostí neoplývají - i zdravý Pepan by s námi mohl být ještě nanejvýš pět, šest let. Navíc jsme racionální, kritičtí, vysokoškolsky vzdělaní lidé. Nekupujeme neoznačené lahvičky na černém trhu a ani si nemůžeme dovolit vyhodit vyšší desítky tisíc za divoké experimenty na milovaném zvířeti.

Takže je vám asi jasné, co jsme udělali.

(Pokračování příště.)

text a foto Řízek

POPÍRAČI A ZAKUKLENCI

Hrdlo se sevře, po těle se rozlije horko a cosi začne pulsovat do spánků. Cítím se jak Bart Simpson, když jeho otec aplikuje své svérázné výchovné metody. Nemohu moc dýchat, dusím se.

Není to virus, je to ulice Jeremenkova, kudy možná jednou pojedou tramvaje, ale zatím se tu vleču jen já. Dva kilometry se táhnoucí pozvolné stoupání zdolávám se šátkem přes ústa a nos, což je nedobrovolný zátěžový test. Je jarních šestnáct stupňů, ovšem nákrčník, někdy také přezdívaný tunel, z příjemné teploty vytváří saunu. Ta je na nedalekých Dvorcích, mimochodem zavřená, jako všechno ostatní.

Je s podivem, jak tenká vrstva látky toho dokáže tolik změnit, a to se teď držím jen běhání, zbylé aspekty narušeného života vynechávám. Ponechme také stranou, že okolní běžci vypadají, jako by maskovaní vytrvalostně prchali před zákonem. To by až tak nevadilo. Horší je, že z fešáckého nákrčníku, který bývá vítanou pomůckou třeba při běžkování v teplotách kolem minus patnácti, se po hodině běhu v maratonském tempu nevyhnutelně stává neprostupný roubík nasáklý slinami.

Při prvních bězích v karanténě jsem byl papežštější než většina kolemjdoucích papežů. Národ běžců se totiž po vyhlášení karanténních opatření a následné povinnosti mít na veřejnosti zakrytá ústa a nos rozdělil na menšinu popíračů (mívají takové tvrdé až posměšné výrazy v očích, když si zkoumají ty naše více či spíš méně elegantní antivirotické modely) a dominantní zakuklence.

Z mého rozsáhlého a nepřehledného sportovního šatníku nemohla padnout volba na nic jiného než na tunel, kterým mě kdysi obdaroval kamarád Mikuláš, než jsme spolu v zimě vyrazili do Jizerek. Nasadil jsem jej, ještě než jsem vůbec vykročil ze dveří, a tvrdošíjně jsem pod ním trpěl, i když jsem třeba časně zrána v Krčském lese mohl nakazit tak maximálně stromy, polymorbidní srnku nebo muflona (pokud by se to svinstvo přenášelo na zvířata, stejně by to mufloni chytli ze svých toulek areálem Thomayerovy nemocnice, která, jak víme, je semeništěm nákazy).

Po protrpěném týdnu jsem se osmělil a po vzoru takzvané chytré karantény jsem si zavedl takzvanou chytrou zahalovací povinnost. Pokud se pohybuji v lesích, mimo civilizaci, nákrčník natáhnu na obličej jen tehdy, když se někdo blíží. Kolega Molda tenhle model přirovnal k přepínání dálkových světel na tlumená neboli potkávací.

Ve městě rouška, v pustině bez. Je to způsob, jakým ani nevědomky neškodím nikomu, ale ani sobě. A zachovávám si aspoň část radosti z pohybu, která pravděpodobně posiluje imunitu – a když ne, aspoň dobrý pocit. Byť je možné, že mě někdo udá, protože striktně vzato něco (nařízení? opatření?) porušuji, asi jako ti nebozí nudisté, na které pozorní občané zavolali strážníky.

Co tím chci říct? Ať jsou lidi slušní a ohleduplní, ale zůstanou rozumní. Jinak se nepřímou obětí pandemie mohou stát i zalknutí amatérští sportovci.

text a foto Řízek

POSEIDON DOMÁCÍ

"On je taky už přeci jenom pán v letech," konstatovala lékařka a snažila se nespokojeně vrčícímu Pepanovi šetrně odsunout ocas, aby se dostala do citlivých míst certifikovaných pro měření teploty, i u takto majestátních živočichů.

Kocour postupně vyčerpal veškeré své typizované obranné reakce – proběhlo schovávání pod postel, zarývání drápů do mého kabátu a následné zběsilé vyšplhání na rameno ve výtahu (podobně jako Harry Hole zdviže nesnáší) i pouštění chlupů cestou na veterinu, jehož praktický smysl mi uniká. Tak už mu z jeho repertoáru zbývalo jen syčení a cenění na několika místech zjevně poškozených zubů. A to přišlo teď.

S Pepanem se známe skoro dvanáct let a leccos jsme za tu dobu pochopili. Třeba to, že když nejí, není to proto, že by sám sebe vyhodnotil jako otylého a obrazně řečeno se chytil za čenich. Když několik dní v miskách zůstávaly granule, dovtípila se žena, že by to mohly být zuby.

A byly to zuby. Kočičí tlama má v ideálním stavu tvar těch kleštiček, kterými asistentky ředitelů nadnárodních firem z důvěrných dokumentů před skartací vyndavají kancelářské sponky. Pepanovy kleštičky lékaři upravili tak, že zvíře přišlo o další svou chloubu. Levý horní tesák a další dva méně dominantní zuby mu pravděpodobně budou chybět méně než to, co mu veterináři uzmuli už kdysi dávno. Ale i tak to zřejmě zaregistroval.

Na přetrpěnou narkózu reagoval Pepan nečekaně. Několik hodin chodil po bytě a odmítal si byť jen sednout, připomínaje nespokojeného tygra ve výběhu. Na koberci se ostatně začala objevovat vyšlapaná cestička. Nakonec jsme to vzdali my a usnuli.

To (zvíře) si pak nějak sedlo. Avšak druhý až čtrnáctý den nastal jiný problém: dostat do něj antibiotika. Po dobrém, jak jsme zjistili, to nejde, takže jsem na něj musel zakleknout podobně jak Finanční správa a injekční stříkačku mu vrazit do nově vzniklého prostoru mezi zuby. A pak si ho udobřovat různými laskominami, protože tvrdé granule teď jíst nemůže.

I to bylo zpočátku složité. "Ten se bude mít," konstatovala prodavačka nad pestrou směsicí nejrůznějších paštik a kapsiček. Velká část z nich později skončila vyhozená, aniž by se jich kocour vůbec dotkl. Občas se mu ani nebylo lze divit: kombinace jehněčího s kuřetem je fakt trochu divná. Ale jinak to bylo složité a stěží odhadnutelné: Kachnu můžeme, husu vůbec ne. Mořské plody? S tím za mnou ani nechoďte. Klokan? Pštros? To se mi nezdá. Tuňák? Nikdy. Nemáte tam lososa?

Nakonec jsme logicky skončili u nejdražšího značkového krmiva v kapsičkách. Přivezli ho ve velké krabici, do níž se Pepan samozřejmě ihned uvelebil.

A funguje to, kocour se zjevně zotavuje. Včera byl na chatě a neuvěříte, co se stalo pak. Skrze prosklené dveře bylo vidět, jak se na zahradu připlížila konkurenční kočka zvaná Ferda. Jejich pohledy se skrz sklo střetly. A když došlo na cenění zubů, otočila se a pelášila pryč. Efektivní K.O. – Pepa zvítězil, aniž by se musel pohnout. Chybějící tesák ho tak nemusí mrzet, jeho nový trojzubec mu dodává respekt.

text a fotky Řízek

OBRANA DOKTORA Z HOR

V až nechutně malebné alpské vesničce Ellmau zachraňuje každý den životy i vztahy německy hovořících sousedů. Jezdí ve veteránovi a jeho nejčastější hláška zní: „Musím vám odebrat krev“. Doktor z hor Hans Gruber je takový MacGyver televizního zdravotnictví, který už dobré tři měsíce paralyzuje můj intelekt.

Co si budeme povídat – nemoci a jejich zázračné vyléčení jsou vděčnou tematikou filmů a seriálů už od Lumiérů. Kdo by si nepamatoval Byl jednou jeden život, který si někteří z nás pouštějí ještě ve třiceti, když se pokouší pochopit fungování vlastního mnohdy již chátrajícího těla. Na Doktora Martina koukají moji rodiče, na Chirurgy moji kamarádi a na Doktora z hor (přesným názvem Doktor z hor: Nové příběhy) koukám já.

Z prvotní „oddychovky“ se tento seriál stal posedlostí, jejíž sledování alibisticky obhajuju intenzivním učením se německého jazyka. Pravda je taková, že šest sérií jsem sledovala v češtině, dokud mi Ježíšek nedaroval tento mastičkářský opus v původním znění. Moje němčina se rázem zlepšila. Výhradně tedy v medicínském názvosloví (Herztamponade, Krebs, Blutdruck usw).

Pravidelná konzumace tohoto spektakulárního dílka ovšem přináší i značné nežádoucí účinky. Kromě závislosti třeba i toleranci dříve neodpustitelných zápletek v podobě výskytu plicního moru v Alpách či syndromu zlomeného srdce jako medicínou uznané choroby usw.

Pro mnohé diváky (a já nejsem výjimkou) zůstává záhadou specializace hlavního hrdiny. Onkolog to není, ale tumor a jeho prognózu odhalí vždy; genetik to není, ale dědičné choroby diagnostikuje pohledem. Kdo je tedy Hans Gruber, hlavní hrdina?

Odpověď na tuto otázku je klíčem k rozluštění záhady návykovosti tohoto pro mnohé nablblého seriálu: Hans Gruber je totiž lékař, kterého by si přál každý z nás. Nezpruzelý systémem a nedostatečným ohodnocením, empatický natolik, že kromě kuřího oka vydloubne i černé svědomí vašeho otce/matky/babičky/syna, které brání štěstí zbytku rodiny.

Ano, vím, že tato obhajoba je málo pro čtenáře těchto řádek, kteří sledují Allena a Lynche. Pro ně proto na závěr přidávám recenzi z ČSFD, která jen ukazuje, jak tento pořad spojuje:

Jednou jsem u toho vytuh po práci a dneska čuměl na jeden díl s babičkou... když jsem se jí nechápavě zeptal, kde v sobě ve stáří bere tu záhadnou vůli sledovat seriál vo nemocech tak odpověděla, že se jí líbí hlavně ta krajina:) Což sice nevysvětluje, proč čumí třeba i na Ordinaci a podobný píč*viny, kde si dospěláci hrajou na doktora (a přitom to NEJNI porno?!), ale tak dál jsem jí už nechtěl děsit, páč si to vždycky pozdějc děsně vyčítám.

text Maruška, ilustrační foto Ř.