VÍKEND HUBENÝCH KOŘISTÍ

Vynořil se z nějakého křoví a v hubě měl cosi. Pokoušel se o nenucenou chůzi, ale bylo znát, že se strašně chce pochlubit. Pak mu malá myška vyklouzla z tlamy do trávy a začala černobílá groteska. Pepan v roli nemotorného tlouštíka zcela přehlíží hlodavce, který se mu z deseti centimetrů nepokrytě směje do obličeje. Pak po něm zase chňapne a poponese ho do úkrytu v listoví. A myš zase prchne. A pořád dokola. Pak to toho mrštnějšího přestane bavit a zmizí napořád.

Je víkend hubených kořistí, ale to ještě nevíme. V neděli časně ráno nakládáme do auta dva prostorné koše na houby a tchána coby navigátora a jedeme do Křečovic, protože zrovna tam mají ten nejlepší houbařský les. Serpentinami k Neveklovu se kdysi hbitě proplétal tchánův trabant, jeho někdejší majitel na zadním sedadle pozoruje okolí a působí dojmem, že si výlet velmi užívá, i když jedu na jeho vkus moc rychle (ale opravdu si nemyslím, že jezdí jak sráč, což mi často předhazuje).

Jenže za Neveklovem je uzavírka, s čímž jsme nepočítali, a tak do Křečovic přijíždíme křivolace odjinud a tchán volá: To není země, ale zahrádka!

Zahrádka možná, jenže ten správný, voňavý a mlčenlivý les nemůžeme najít. Zatímco jinde v Česku lidé odnášejí z hvozdů posledních pár obřích hřibů a fotí si je na Instagram, zmateně popojíždíme po malebné krajině a jako Wabi Daněk hledáme místo, kde ještě kousek lesa zbyl.

Konečně parkujeme nedaleko (asi) bývalé hájovny, která svému původnímu účelu nejspíš neslouží, namísto toho k ní vedou šipky Svatba A+M. Možná Anička a Martin. Pokud je ženich gentleman, pustil svou nastávající na první místo cedulky. Ale taky to mohli pojmout čistě abecedně: Aleš a Martina třeba. Možná ještě dospávají svatební noc.

Přemýšlím o tom, zatímco bych měl nacházet houby. Jenže les je suchý, hřiby se mu vyhýbají. Já ani tchán v listí a mechu a jehličí nevidíme nic, jen Maruška sem tam najde babku, protože je nejmenší, a má proto nejlepší přehled (což už v životě při té příležitosti slyšela tisíckrát). Hej, a co když je to úplně jinak? Třeba je to Alice a Magda, Alfréd a Mirek...

Tchán konečně nachází aspoň klouzka a já malinké, ale krásné bedly. "Ty bedly bych být vámi nejedl," konstatuje Maruščin kolega, doktor historie a zjevně i amatérský mykolog poté, co mu žena zašle snímek kořisti. A zdá se, že má pravdu, bedly červenající, podle některých zdrojů jaksi jedovaté, zahazujeme, i když mi to trhá srdce. I bez nich však bude dost hub na chudší bramboračku pro dvě a půl osoby. Ostatně, celé jsme to vlastně podnikli zejména proto, abychom pak jednou našemu potomkovi řekli, že byl na houbách, když byl na houbách.

Cizí potomci jsou už ve věku, kdy vymýšlejí taškařice. "Babičko, řekneme Lukášovi, že jsme mu snědli tu jedinou švestku, co má na svým stromě," navrhovala před časem neteř.

Nazrál čas ji utrhnout doopravdy. Stázina se úkolu ujala zodpovědně. Zatímco Pepan bloumá po zahradě a možná hledá myšího běžence a Maruška se těší na úspornou bramboračku, krájím jedinou švestku na malé kousíčky, aby se na každého dostalo. Je skvělá a je to důkaz toho, že čas od času ke štěstí stačí i hrozně málo, třebaže většinou fakt ne.

text a foto Řízek

JEDNA MÍNUS

Jednoho dne se narodil malý Vašek, který dostal přezdívku Jáchym. Určitě bude zdravý. O to se u hrdého otce doma postarala řada kamarádů, následně řada přípitků a nakonec nekonečná řada prázdných lahví, kterou přípitky a kamarádi společnými silami vytvořili. Někdy uprostřed noci jsem se nejspíš rozloučil a šel nebo jel domů. Navzdory tomu jsem ráno napsal švagrovi SMS, že teda jdeme na ten závod, jak jsme si tuhle říkali a jak jsme si oba mysleli, že se na to ten druhý vykašle. Když nás tam tedy Maruška odveze. Protože já budu moct řídit tak pozítří.

Švagr měl výhodu. Jeho tým byl stabilnější, neboť měl šest nohou - byl z poloviny psí. Navíc nezapíjel ničí narození. Navíc byl domácí. Nespecký běh totiž odstartoval od hospody, kde má švagr otevřený účet. To mně, přiženivšímu se přivandrovalci, v cíli paní ani nechtěla dát žlutou limonádu na dluh. Přitom jsem byl v podstatě medailista.

Naškrábal jsem naše jména do přihlášky, pak vystoupil starosta a kladl nám na srdce, ať jsme proboha opatrní, protože to klouže. Šestašedesát lidí a nějací psi vyběhli a kolem autodílny a plotu, kde má někdo vystavenou ukradenou ceduli z metra s nápisem Kačerov, zamířili k Sázavě. Spaluji etanol, jsem jako auto z rozvojové země, kde nemají dost benzinu. Místo kol mám kruhy pod očima. V kopci se ze mě začne kouřit. Ale jsem někde v popředí a to je podstatné, což je důležité.

Okolí Nespek dobře znám. Však jsem se tu ženil. Tyhle špičaté kopce ale vidím prvně. Sotva si na ně zvyknu, pouštějí mě šipky s přiblblými motivačními citáty prudkým krpálem zase k vodě. A znovu nahoru. Přede mnou není vůbec nikdo. Možná se ostatní domluvili, že na to dnes kašlou, a skončili po cestě v hospodě. Mně to ale zapomněli říct. Takže se neobčerstvuji, nemám čas.

Blíží se kostel v Ledcích, kde jsme si řekli Ano, ale ne! Blíží se ke mně taky nějaký chlap! Nemůžu se nechat dostihnout, přes pole to rozbalím a, jak zpívají Priessnitz, raději neohlížím se.

Nespečtí byli při vymýšlení trasy líní, vracíme se proto do značné míry po vlastních a i cizích stopách. Po seběhnutí do civilizace se mi začne vracet barva. Vbíhám do cíle a moderátor, který za hodinu, kdy jsme se neviděli, sehnal baterky do mikrofonu, se ke mně vrhá. Informuje mě, že jsem třetí. Já ho informuji, že mi není dobře, protože jsem zapíjel Vaškova Jáchyma. Ale že mám radost.

Budu teď znít asi upřímně jako takoví ti borci, co po písemce zahlásili "To bude průser, vůbec jsem se neučil" a pak dostanou jedna mínus, nicméně za celých 13 kilometrů mě ani jednou nenapadlo, že bych mohl být na pódiu.

A taky nejsem. Hodinu poté, kdy už dorazí i švagr a pes a oba za mě zaplatí žlutou limonádu, která mi zachránila život, je na stupně vítězů volán jakýsi Lukáš Werber, člověk, který není. Dostává diplom pro Lukáše Werbera a celou řadu různých slevových poukázek pro Lukáše Werbera.

Stal jsem se zkomoleninou. Před příštím závodem proto v posilovně potrénuji především vachrlatý rukopis, co kdyby náhodou. A doufám, že se zase někomu něco narodí, aby byla příprava opět optimální.

text Řízek, foto Lucie Tylingr