DVA LIDI

Když mají dva lidi, kteří spolu žijí, i nějaké společné zájmy, může to být fajn. Tedy spíš to odhaduju, nedá se říct, že bych o tom v praxi něco věděl; často se mi zdá, že naším jediným průsečíkem je naše dítě. Máme taky kočku, ale Maruška podle mě i po těch letech moc nechápe, co na nich ti lidé vidí.

A ne, běhání to není, ačkoli jsem s překvapením zjistil, že jsme za poslední dva měsíce běželi třetí společný závod. Ovšemže každý zvlášť, znáte mě. Maruška k běhu má vztah podobný jako ke kočkám, aspoň jsem si myslel.

"Mám radost, že jsem šla," šokovala mě cestou z Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. A to byly letos i na místní poměry vyloženě fekální podmínky: bláto, sníh a vlezlá zima, nadto na mě musela čekat v cíli. A mně se honilo hlavou, jak málo ji po těch sedmnácti nebo kolika letech vlastně znám. Možná pomohlo, že si na místě koupila krásné boty.

A je to vlastně hrozně fajn, že jsme aspoň občas opustili zažitý vzorec "tátu vysadíme mezi podobné pošuky a samy si na iks hodin půjdeme po svém a budeme si myslet své a pak ho po zbytek dne budeme chlácholit a obdivovat a jemně ho vyplísníme za to, že se všude válejí jeho hadry". Připadám si pak méně blbě, když se kvůli mé závislosti zkracují dovolené nebo divoce vymýšlí logistika, aby se stihl nějaký pouťák v Horní Dolní. 

Tak jsme na Nový rok vše uzpůsobili tradičnímu Novoročnímu běhu na Konopišti ne kvůli mně, nýbrž kvůli nám: vyrazili jsme z Vysočiny po kluzkých silnicích v době, kdy pyrotechnika leckde možná ještě doutnala, a k obědu jedli čočku s uzeným střídměji, než by bylo záhodno. 

Přistihnu se, že jsem z toho v rozpacích, když si společně připínáme startovní čísla a vymýšlíme, kudy se provlíkají ty proklaté jednorázové čipy časomíry. Tenhle typ zážitků nemáme úplně probádaný. Nesměle navrhnu, jestli se se mnou nepůjde rozklusat, pošle mě někam.

Ambiciózní vlčáci nejrůznějšího věku z místních oddílů stačili vystřízlivět a jsou připraveni. Nenáročnou trať doslova dvakrát kolem rybníka letos zdramatizují podmínky, dost to klouže a volba obutí byla podstatná. Ne tak pro nás, my jsme neměli na výběr, protože jsme si na výlet přibalili každý jen jeden pár (Maruška ty krásné). 

Pět kilometrů zvládnu o pár sekund rychleji než loni a jsem na úplném okraji bedny mezi zkušenějšími muži. Považuju to za úspěch, protože kupříkladu celkový vítěz se oproti loňsku na tom zmrzlém sajrajtu zhoršil o víc než minutu. Maruška se meziročně zlepší o senzační minutu a půl, a ještě u toho vypadá mnohem důstojněji.  

"Mám radost, že jsi šla," řekl bych jí, kdybych to uměl. 

Místo toho jsem se zeptal, jestli se mnou za dva týdny poběží závod na Blaník. A hádejte, co řekla? 

"V žádném případě. Už to stačilo." Ne, běhání to není, ale mohlo by být.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

KDO UMÍ

Děkuju za gratulace, byť si neskromně myslím, že se mi v životě povedly i pozoruhodnější věci než dožít se čtyřiceti let. Napadlo mě při té příležitosti, že bych třeba zkusil najít stejné množství věcí, které jsem rád, že jsem stihl/dokázal, nebo čtyřicet jiných, kterých bych chtěl dosáhnout/naučit se/změnit v těch dalších čtyřiceti letech (plus minus). 

A pak jsem se dlouze zamyslel a položil si otázku, jestli by to zajímalo i někoho jiného než mě anebo lidi na LinkedInu (které by to ostatně, hádám, taky ve skutečnosti nezajímalo, ale mohli by to lajknout). 

A řekl jsem si, že začnu znovu, protože bilancovat se mi ukrutně nechce, navíc to určitě není povinné. A že jenom zaznamenám, co jsem ten den, když mi bylo čtyřicet, vlastně dělal. Jako to činím už od doby, kdy mi bylo asi patnáct. A že to třeba tak má být. A že to třeba někdy později dá dohromady nějaký smysl. 

Narodil jsem se v blbý den, na Nový rok nikdo soudný nechce slavit narozeniny. Tentokrát to schytala i tchyně, která se obětavě jala upéct mi v šest ráno dort, byť se octla ve zcela nešťastné konstelaci (na poslední chvíli ohlášená návštěva, silvestr, prosecco, prázdná lednice). 

Ráno jsem dostal Hedin dárek: obrázek krásného tříbarevného sněhuláka, podepsána AHED. Taky mi popřála Pražská energetika a jestli prý vím, že se ve stejném roce ČSSR vyhrála nějaké mistrovství v hokeji. A co má být? Ten nevinný vygenerovaný mail mě naprosto neúměrně popudil; hádám, že za to může stáří. Odhlásit z odběru se mi nepovedlo, protože po mně (rafinovaně) chtěli i číslo zákaznického účtu, což se mi teda fakt nechtělo hledat. PRE tohle mistrovství vyhrála.

Jeli jsme za tchyní a tchánem na chatu ve velmi neobvyklém rozpoložení - chystali jsme se s Maruškou (oba!) na běžecký závod. Pravda, bylo to vlastně jen dvakrát kolem rybníka, ale i tak to pro nás bylo sváteční.

Kromě nás také dnes běží na Dvojce novoroční koncert z Vídně, což je v Městečku tradiční program. Tentokrát jsme si našli teleskopické drbátko a hráli si na dirigenta, čímž jsme si to zpestřili. Čočka byla akorát tak kyselá a dort umně maskoval, že krém byl ve skutečnosti z pomazánkového másla a z prázdné lednice. Ale každý jsme nějaký. 

Vyrazili jsme pak na Konopiště a v autě naneštěstí hrálo něco, co prodělalo lobotomii a co se jmenuje Štístko a Poupěnka ("skáčeme, skáčeme, pořád skáčeme, a když doskáčeme, zase skáčeme"), na rybníku se bruslilo, Hedě vadil zvuk z repráků (aspoň vidí, jaké to je) a vlídní mufloni se pásli naproti restauraci, v níž lidé pojídali mufloní steaky. 

Na startu jsme si dali pusu, protože dál musíme každý zvlášť. Tedy, nemuseli bychom, ale mému návrhu, že se poběžíme spolu, se žena samozřejmě vysmála, neboť zná mě a mou legendární týmovost.

Pustil jsem se do toho nerozvážně, protože mě pata nechala celkem být, což jsem považoval za svým způsobem dárek. Zatímco dorostenci prchali, přede mnou se leskl led na hladině a šediny jiných závodníků. Pak jsem se na to už nemohl koukat, dostal jsem se před ně a najednou jsem byl sám, zamával jsem Hedě a babičce a pustil se do druhého kola. 

Nikoho jsem nedohnal, nikdo se ke mně nepřiblížil, jen několik pejsků na novoroční procházce. Taky jsem nezrychlil, ale ani nezpomalil. Což, jak jsem posléze překvapeně zjistil, vyústilo dokonce v pódiové umístění. O pouhý den jsem se posunul mezi "muže B". Snad poprvé v životě bylo datum narození nepochybně výhodou.

Popadl jsem Hedu a šli jsme podpořit Marušku do závěrečných metrů. A šli jsme spolu na čaj a tatranku, jako praví závodníci. Za třetí místo mezi beta samci a za mrznutí při čekání na vyhlášení jsem vyfasoval dva vstupy do saunového světa, čímž moje popularita v rámci užší rodiny skokově vzrostla. Se Štístkem a Poupěnkou ("kdo umí, nečumí, to se přece rozumí") jsme dojeli na chatu, umyli se a ohřáli a pokračovali domů. 

Tam mi dvě břišní tanečnice předaly letenky do Istanbulu, kam pojedeme na výlet. Děkuju! Heda řádila na gauči s bronzovou medailí na krku a fotila selfíčka, kočka po ní střídavě skákala a jezdila na koloběžce, jedl jsem pomazánkový dort na střídačku s tatarákem, sledoval ten komorní mumraj a měl jsem najednou pocit, že se mi vlastně povedlo tak nějak všechno.

text Řízek, foto Ř, a Maruška

JÁ JEDU

Na konci léta jsme jezdili na Ivanův úštěcko-holanský triatlon v Milčanech a já jsem se strašně těšil, jak nás deset až patnáct statečných simultánně rozvlní stojaté zelené vody rybníka proudem vulgarit, protože naprostá většina z nás plavání upřímně nenáviděla a ti dva, kteří měli na sobě triatlonové kombinézy, byli málem považováni za zrádce. 

Vyhlížel jsem hlavně druhou disciplínu, tedy horské kolo, protože mi náročná trať seděla a zpravidla jsem dohnal všechny, kteří si s vodou rozuměli výrazně víc. A běh kolem rybníka už byl za odměnu. Mám doma někde poházené diplomy a vlastně je mi dost líto, že tenhle sportovní svátek něco, asi covid, zabilo.

Opravdický triatlon se skutečnými závodníky, ne kamarády, jejichž doménou byly jiné sporty, pokud vůbec, mě nikdy ani moc nelákalo zkusit, právě kvůli té plavací části. 

Letos se ale staly dvě věci, které to změnily: 1) kvůli chronickému zánětu v achilovce jsem hodně omezil běhání a s neskrývaným odporem chodím plavat do Podolí, navíc mám ze stejného důvodu konečně celkem naježděno na kole a 2) jeli jsme kolem plakátu na triatlon na Konopišti a zjistili jsme, že se nám to celkem hodí do našeho rodinného itineráře. A že je poslední den, kdy se člověk může přihlásit. 

V online bazaru jsem si našel obnošenou kombinézu, aby aspoň někdo z nás měl zkušenosti, a bylo to. V 38 jsem dal ve fotbale první hattrick, v 39 si dám první "sprint" triatlon. Já jedu! 

Potom už se stalo akorát to, že zrušili plaveckou část a nahradili ji kratším během. Když jsme pak běželi kolem zelenkavého rybníka, chápal jsem proč - strašně smrděl. Pochopitelně se ze mě za těch pár měsíců žádný plavec nestal, takže jsem rozhodnutím organizátorů nijak zvlášť neutrpěl. 

Kombinéza mi byla samozřejmě moc těsná, vypadal jsem v ní jako legenda české řekněme sportovní žurnalistiky Petr Pravda, když se kdysi řítil ze svahu na Monínci. Vlastně jsem ji vůbec nemusel mít, ale když už jsem si ji koupil, přece nepoběžím v triku. 

Kolem Konopiště jsem to moc nehnal v očekávání věcí příštích. První zádrhel nastal v depu. Mám ve zvyku utahovat boty na krev a zavazovat je na dva uzle. Nenapadlo mě, že se to celé nějak zašmodrchá a že se to pak bude tak dlouho rozvazovat. Strašně dlouho. Ještě bych se mohl trochu napít z flašky. Tu helmu mám nějak křivě. Zkrátka: to, co špička zvládla za půl minuty a kdokoli normální aspoň do minuty, mi trvalo dvě. To, že mi oblékání nikdy moc nešlo, ostatně potvrdí většina oslovených: kolegové, přátelé, manželka. 

Tak to doženeme aspoň na kole, jemuž Heda přiřkla jméno Červenáček. Jenže v polovině startovního pole, kde jsem se odhadem pohyboval, se hned od startu jel na moje poměry šrot. Trasa navíc neměla úplně odpočinkový profil, vlastně jsme jeli více méně pořád do kopce, což bylo zvláštní. Na otočce po deseti kilometrech se to mírně zlepšilo, jenže to už jsem zas moc nemohl. Nicméně zpět do depa jsem dojel, a to bez pádu, což se mi poslední dobou moc nestává. 

Pochopil jsem, že depo opravdu nebude mou silnou stránkou. Okoukal jsem, že závodníci nechávali svoje tretry připnuté k pedálům a sami pokračovali v ponožkách až do míst, kde bylo možné kolo odložit a vzít si zase běžeckou obuv. Podle všeho tohle řešení mělo být nejefektivnější. Akorát že moje nohy mezitím úplně zapomněly, jak se běhá. 

Když jsem se po dvou kilometrech závěrečné disciplíny trochu stabilizoval, přišla zrada v podobě prudkého kopce. Přece nepůjdu pěšky jako okolí. Jenže když se to zas narovnalo, zdecimovaným nohám jsem nemohl vůbec vysvětlit, že bych potřeboval zas tempo kolem čtyř minut na kilák, ne pět třicet. Hodně lidí mě předběhlo, staří, mladí, dívky. Ale pak nás to zavedlo zpět k rybníku a uviděl jsem hlouček svých rodinných ultras a najednou to zase šlo. 

Skončil jsem přesně v polovině startovního pole (depo jsem měl vůbec nejpomalejší) a vítězové mi nadělili propastných šestnáct minut. Trochu jim závidím, ale jsem si skoro jistý, že si v cíli nedali čtyři skvělé utopence, pivo a naložené maso jako účastníci Ivanova triatlonu a neseděli u ohně u kytar až do pozdních nočních hodin. Jasně, vím, že jsem většinou odjel nebo šel spát první. Ale je škoda, že už to není. 

text Řízek, foto Maruška a Vašek Kolář

PRO BREJLE

Jednodenní výlet do Benešova a okolí
text a foto Řízek

Byla sobota, nikdo po nás nic nechtěl, a tak jsme vyrazili pro brejle. Čekaly na nás v Benešově, stačilo si je jen vyzvednout - a zaplatit. Spolu s nimi se na nás těšilo dechberoucí vedro, které se dokonce prodralo i skrze klimatizaci. Naštěstí lze vždy stáhnout okénko, když klika zrovna nezůstane v ruce.

Ve městě samotném asi do rána slavili, soudě podle odéru linoucího se z alejí. Ale to jen tak bokem.

Protože předání brýlí je obřad tajný a dobře vidoucí lidé se k němu nepřipouští, řidič musel zůstat na náměstí. A kochal se kašnou. Puberťáci jejím prostřednictvím prázdninově balili puberťačky, ty se jim však pod chladnou vodu dostat nepovedlo, k jejich a částečně i mé smůle. Naopak kudrnatý psík se vykoupal, jakožto i my, jen za dlouho a někde úplně jinde.

Když se Maruška vrátila s novými skly, koupili jsme si lehkovážně jahodovou obrzmrzlinu. Ta byla tak dobrá, že posléze zchladila i odpadkový koš.

Zdoláme Konopiště? Prošli jsme rozpáleným městem a nekonečným předměstím, přívětivým parkem s celou řadou chladných stínů a vzácných dřevin, kde si lze splést buk s dubem a tis s jalovcem, a také špalírem svateb. Bylo zrovna osmého osmý, zřejmě i takové estetické datum může hrát svou roli a přemluvit lavírující dvojici. Vlastík má šanci hned 9. 9., ale nevsadil bych si na něj.

Obdivovali jsme se nádheře nevěst, okázalosti jejich stafáže, a taky trochu medvědu v příkopu. Uměl docela pěkné kousky a měl rozkošnou barevnou podprsenku, přesto k němu nikdo nechtěl. Zato na lva se slečna ráda usadila, navzdory jisté podobnosti s mým kocourem, který ovšem nepatří mezi její favority. Ale je fakt, že pískovcová šelma nesmrdí, neskáče spícím lidem na obličej a nejí můry.

Konečně rybník. Nikdo se nekoupe, no a co. Zmocňuje se mě pocit, že na mém těle ulpívá jakýsi olejnatý film, avšak možná je to jen žabinec. Žena už je venku a třese se jak ratlík. Tak taky utíkám - čau, Benešove, díky a zase někdy.