SMYSL

Někdy mám pocit, že to celé nedává smysl: z jedné hromady se přenášejí těžké staré předměty na druhou hromadu. Mezi nimi vzniká stísněný prostor, kterému táta říká – s nadsázkou nám vlastní – taneční parket. Mezi přenášením vzniká luxusní prostor na birell, rybízovou bublaninu, kafe a povídání. Tak se tu na chalupě bavíme.

Jednou tu prý bude dílna, ale dnes to rozhodně nebude, už je ostatně skoro tma a zatím jsou tu jen ty pestrobarevné hromady. Hodně kilo železa. Koukám skrz prach ven a najednou zahlédnu, jak se v mokré trávě před stodolou něco pohybuje, je to nějaký lehký mladý předmět. Je to ptáče. Hodně málo gramů peří. Stejně jako by se v dílně neměla dle mého nacházet obrovská a těžká sto let stará kamna suplující pracovní stůl, mám nejasný pocit, že by ptáci měli spíš létat než se batolit po trávě, natož úplně mokré.

Čípak seš a proč nelétáš? ptám se třesoucího se opeřence, který promáčenými křídly manipuluje podobně nešikovně a toporně jako já s těžkými předměty v příšeří budoucí "dílny". Nic neříká, umělá inteligence i živí kolegové říkají, že to je jiřička a že má problém.

A teď, co s tím. A tak volám na záchrannou stanici, kde už je záznamník. Dalo by se nedělat nic a nechat to na přírodě, tedy na potenciálních rodičích, jestli tu někde jsou, anebo na zubatých, nesentimentálních vesnických kočkách. Jenže tím bych popřel svou záchranářskou náturu (s Hedou vždycky někam jdeme, objevíme zvíře v domnělých nesnázích, přemístíme ho mimo cestu a pak si zpíváme, že jsme ti záchranáři šneků). 

Rozhodnu se, že je mi ta představa hebkého jiřiččího peří v tlamě kočky nepříjemná, a tak ptáče stráví noc v krabici. Táta, který je už mentálně nastaven spíš na závitky s křenem, moravský muškát a na zápas o třetí místo než na utkání o ptačí život, nakonec popadne svítilnu Parkside a obchází stodolu hledaje možné hnízdo. S Boženkou se pokoušíme lovit komáry a mouchy. Do krabice v souladu s internetem i kolegy umisťuji petku s teplou vodou, aby tam tvor měl teplíčko, beru ptáče a odcházíme spát.

V noci mě budí každý šramot anebo naopak jeho podezřelá absence. Ve dvě ráno měním vychladlou vodu za teplou, ale odhaduju, že se i tak oba vyspíme podobně mizerně. Zdá se mi o zachraňování ptáků, o kočkách v dílně, pak o zachraňování koček. Nějak se to celé proplétá.

Ráno se usušené ptáče ještě hýbe, ale ne moc. Na to, že by se samo vzneslo, obkroužilo kolem nás vítězné kolečko, zamávalo křidélky na pozdrav a zmizelo někde nad střechami, to nevypadá. Volají ochránci zvířat: v Kutné Hoře je sběrná stanice a ochotná paní.

Jedeme tam s krabicí, ptáčetem a tátou a těžko říct, jestli ho tahle obskurní záchranná mise naplňuje víc než přenášení věcí z místa na místo. Ale ví, že mě jo.  

Vypadá to, že je ptáček v dobrých rukou. Paní slibuje, že ho rozkrmí speciální pastou, a říká, že tam už má další přivezenou kámošku. Na to, že (zatím) nelétá, už se jiřička nacestovala dost: ještě ji čeká cesta do záchranné stanice ve Vlašimi. 

A vyrazím i já. Až skončí další slejvák, dopiju kafe a sním další buchtu, sednu na kolo a pojedu z chalupy na chatu. Tchyně mě zve na oběd, ovšemže bude španělský ptáček. Někdy mám pocit, že to celé dává smysl. Akorát ta dílna asi hned tak nebude.

text Řízek, foto Ř. a táta

Aktualizace: Jiřička je v pořádku mezi ostatními jiřičkami v záchranné stanici a daří se jí dobře.

ČERVENÝ A ČERNÝ

Lidem, kteří utekli z Ukrajiny před válkou, přece nemůžeš vyčítat, že nám jejich děti pravděpodobně snědly rybíz, říkal jsem si. 

Vedle chaty, kam jezdíme, je ještě jedna menší. Na její trochu zanedbané zahradě jsem onehdy zasadil pár ubohých keříků červeného a černého rybízu, mezi nimi možná ještě dva polochcíplé angrešty; prostě žádná velká plantáž, ale zasadil jsem si je sám a člověk tak nějak obecně má sklony ty nedokonalosti přehlížet, když je jejich spolupachatel. 

V menší chatě a na rybízové zahradě máme hosty z Ukrajiny a občas to vypadá, jako by tam byli odjakživa. Člověk má tak nějak obecně sklony zapomínat na ty šílené okolnosti, proč tu jsou, protože to působí skoro idylicky: taková trochu větší rodina na nekonečném víkendu.

Heda volá "Děti, děti" pokaždé, když dva kluky a dvě holky, kteří řádí úplně stejně a ona jim rozumí jen o něco méně než nám, z vedlejšího pozemku zaslechne, a řítí se za nimi. Když byly potichu, možná měly zrovna plnou pusu rybízu. Nezlobím se na ně. Nemůžu. Ale ten rybíz bych si rád dal. Nebo bych ho rozšmelcoval do marmelády. Byly by jí tak dvě deci, ale byla by moje. 

Jedeme na výlet na jinou, tátovou chalupu, kde je báječně. Pořád se tam jí, dítě je nadšeno, dostalo k užívání tatrovku, stan a traktor a já, dost nečekaně, obsypané keře s rybízem. Moje žena a tátova přítelkyně trhají a auto se plní. Červený a černý je pravděpodobně román o sklizni rybízu.

Vracíme se do větší chaty, která sousedí s menší chatou. Abych svými nesmyslnými nápady zaměstnal fakt úplně všechny, tchyně shání u sousedů mlýnek na rybíz (a už možná tuší, že později v noci mi bude ještě prát pokecané kraťasy, abych měl zítra v čem jít do práce). Mlýnek, z jehož jednoho konce vytéká šťáva, zatímco z druhého vylézá takové nekonečné e-e, se jmenuje Tutti fruti a já jsem u vytržení, že lidstvo vymyslelo něco tak sofistikovaného jen kvůli blbému rybízu a že to sousedi schraňují jako oko v hlavě přesně pro tyhle vzácné příležitosti. 

Šťávy vypadá, že je hodně, zachvátí nás proto zcela zbytečná panika, že máme málo skleniček. Tchán hledá další zavařovačky a hele, tady jsou už jen čtyři okurky, ty se dají případně obětovat. Nezapomeň jednu skleničku schovat, abychom měli na Vánoce na linecký!

Je to strašně sladké. To proto, že jsme tam vysypali dvě kila cukru. Zachraňuji to kyselinou citronovou, kterou jsem tam, pochopitelně opatrně a po lžičkách, nakonec taky vysypal celou. Docílím samozřejmě jen toho, že ta hmota, které je mimochodem jen pár skleniček, je zároveň strašně sladká i strašně kyselá. Ale je moje.

Kromě toho, že budu mít ráno ještě vlhké kraťasy, je jisté, že k snídani bude marmeláda. Ale co s ní? Oksana odvedle vlastně včera přinesla nějaké palačinky. Vše odpuštěno.

text a fotky Řízek

PO VĚTRU

Uzlování a četné další tábornické dovednosti, jako třeba udržovat stan a osobní věci v aspoň zdánlivě ne úplně odporném plesnivém hnoji, mi nikdy nešly, zato v práci s mapou jsem když už ne exceloval, tak jsem si to minimálně myslel. Žádné vrstevnice a ty jejich triky, jestli vedou nahoru, nebo zase dolů, mě nedokázaly oblafnout, dokázal jsem dešifrovat tajuplné symboly skokanského můstku, větrného mlýna či hranice chráněné krajinné oblasti.

Je to magie v současnosti využitelná právě jen pro potřeby vytahování se v takovýchto zbytných textech – s malinkatým (skvělým) dítětem a pracovní dobou od nevidím do nevidím (a vidět je teď sakra dlouho) si člověk moc výprav do neznáma, kde by se hodilo neztratit se, neužije.

A když už, všechno za něj obstará mobil. Navigační aplikace v telefonu mám rád obdobně jako fyzické mapy, před víkendovým výletem k tátovi na chalupu jsem navíc nadšen zjistil, že Mapy.cz umějí plánovat výlety i v režimu pro silniční kola. Napodruhé se mi jednu z vygenerovaných tras podařilo i stáhnout do hodinek a mohlo se jet.

Teda ještě ne. Vypravit sám sebe mi trvalo bezmála stejně dlouho jako sedmdesátikilometrová cesta. Třeba v bidonu jsem našel živého slimáka a bylo potřeba ho přemístit do jiného výběhu, což mi zas trochu připomnělo ty tábory, bodování stanů a humus, který čas od času odněkud poněkud trapně vyhřezl.

Jenže když už jsem konečně jel, zjistil jsem, že ty internetové mapy ještě nejsou tak chytré, jako bych býval byl já, kdybych další dvě hodiny věnoval studiu cesty. Předně: silnicím, kde jsou tři pruhy, kruhové objezdy a složité křižovatky, kde na mě celkem oprávněně troubí autobusy, bych se propříště vyhnul.

Za další, je zajisté hezké jet po cyklostezce a oceňuji, že systém vybral ji, nikoli paralelně vedoucí dálnici D1. Jenže polní cesta s kořeny, třebaže disponuje žlutými cedulkami s číslem trasy, je něco zcela mimo komfortní zónu mého současného silničního kola, tudíž i mě.

Naštěstí jsme zpět na silnici, a to v logistickém areálu, kde ještě před pár lety byla jen pole. Otočím-li se, nebo pokud špatně odbočím, což se mi taky stalo, uvidím na obzoru pražská sídliště. Na opačné straně, kam mířím, se za šedivými halami skladů dá tušit zvlněná středočeská krajina, silničky s alejemi a křížky v pangejtech. Tak do toho šlápnu a trasa je chvilku zase fajn, protože mezi Světicemi a Mnichovicemi někdo uprostřed polí postavil jakousi cyklistickou dálnici.

Pořádný stoupák, jak se ukazuje, je do Ondřejova, kde sídlí observatoř, protože to má blíže k nebesům. Jsem celkem srovnaný s tím, že budu muset zase rychle spadnout k Sázavě, jenže automat, který vyrobil mou trasu, mě z hezké venkovské silničky najednou poslal na stále se zužující a zhoršující polňačku, která snad nějakým kamenolomem a přes panely prudce spadla do údolí.

Vody je dost, asfalt je hladký a vítr, jak Jarina Sochorová, kterou máme s tátou rádi, správně předpovídala, je příznivý a vane téměř přesně tam, kam mířím, jako když se snažím Hedu trefovat bublinami z bublifuku. Kolo na rovině skoro letí a je to docela podmanivé. Kousek před Uhlířskými Janovicemi jsme kdysi cestou na chalupu viděli čerstvou bouračku, škodovku ve škarpě, táta se strejdou šli těm lidem pomoct a nás zahnali do auta.

Anebo si to celé blbě pamatuju, jako když pak na chalupě, kam v mezidobí motorizovaně dorazily obě holky, vyprávím historku, jak jsme došli ke dceřině jménu Hedvika – načež mě táta koriguje, že mi v dětství nos rozbil někdo úplně jiný a úplně někde jinde a že se takhle určitě nejmenoval. Kdoví. Ale historka je to pořád dobrá.

Fouká podle Jariny šest metrů za sekundu, možná víc, ale přijel jsem aspoň symbolicky pomoct (a sežrat řízky a bábovku), takže i přes očividně nepříznivé podmínky kácíme tři vzrostlé stromy nad plotem.

Přemýšlím o tom rozbitém nosu a tahám za lano, které má usměrnit pád kmenů, protože jablko nepadá daleko od stromu a strom nepadá daleko od plotu. Jenže zjišťuji, že jsem provaz špatně zavázal a zajistil, takže se povoluje a je zcela k ničemu. Volám a zuřivě gestikuluji, ale tátova pila řve a nekompromisně ukrajuje kmen, který se užuž chystá kamsi nekontrolovaně zřítit (na nás, na sousedova psa, na plot). Nakonec se mi přece jen povede dřevorubce včas zastavit a napodruhé už to vyjde a padne tam, kam má.

Jsem si téměř jistý, že tahle banalita jednou hypertrofuje do skvělého dobrodružného příběhu. Možná zase pomotám jména, jisté však je, že to uzlování mi vážně nejde.

text Řízek, foto Strava/OpenStreetMap

STROJ ČASU

"Máte tady ten sráč," oznámil otci jeho dvorní opravář vozidel a vraků. Neznamenalo to nic menšího, než že jeho skútr značky Čezeta, rok výroby 1959, je najednou schopen pohybu.

Obstarožní motocykl přezdívaný prase byl dárek k otcovým narozeninám; jenže dárek uspěchaný - tichý, nepojízdný. Přesto, že otec se strýcem (kdysi mívali vozidla stejného typu a rochnili se v nich) dali hlavy dohromady, na závadu nepřišli. Ani se k tomu vlastně moc nepřiblížili a čas plynul. Jen jsme o problému hodně mluvili a bylo to otravné. Přesněji řečeno, žena mi řekla, ať už s tím prasetem jdeme do prdele, a měla pravdu.

Teď tu ale stojíme na radotínské ulici, motor bublá, z výfuků jdou světlemodré jedy a zapatlaný mechanik chrlí další nadávky vůči nebohému stroji, pod nímž se nezadržitelně vytváří nedůstojná loužička. "Chčije z toho volej, nebrzdí to a to zdaleka není všechno," mávne rukou muž a přeje nám, potměšile, šťastnou cestu.

Skútr má bydlet na chalupě a druhý den ráno se ho tam pokusíme dostat. Je to zhruba osmdesát kilometrů. Táta je jezdec, má zářivě bílou přilbu jak dobrovolníci v Sýrii, kolem krku šálu a na rukou pracovní rukavice. Vypadá docela vyrovnaně na to, že na tom 35 let neseděl. Já jsem řidič doprovodného vozidla, jako mají na Dakaru. V kufru máme asi nějaké nářadí, pokud ho otec naložil, kromě toho i nealkoholické pivo, kdyby pilotovi z prachu cest vyschlo hrdlo. Za autem máme pro všechny případy přívěs, byť kolem toho proběhla výměna názorů: podle otce to skútr uráží, podle mě dojedeme nejdál do Břežan a pak za ten vozík budeme strašně rádi.

Kladu otci na srdce, ať jede pomalu. "Pomalu ne, to je nebezpečné," odtuší, motor, nebo spíš motůrek zaburácí, nebo spíš zaskřehotá a jezdec se nejistě dává do pohybu. Ještě méně jistě se otáčím s přívěsem, mezitím otec mizí, takže v nové roli doprovodného vozu poprvé selhávám.

Najdu jej až u pumpy v Dolních Břežanech, které jsou oproti všeobecnému očekávání na kopci. Oproti mému očekávání na mě otec už nějakou dobu čeká. Návštěvník z jiných časů budí rozruch. Modrobílá čezeta v lidech vyvolává podobné sentimentální pochody jako jiné tuzemské vynálezy té doby, jako třeba kofola, Karel Gott nebo měnová reforma. Motorkáři při míjení natahují jednu nohu - buď tím otce zdraví, nebo jej upozorňují na nesklopenou stupačku.

Zase mi ujel. Při průjezdu Mukařovem proto bílou helmu na krajnici málem přehlédnu. Motorka utichla a stojí v pangejtu. Asi jsme dojeli, ovšem jako doprovodný vůz mám konečně šanci vyniknout. V praxi to vypadá tak, že otci podávám chlazený nápoj a sleduji, jak hasákem, nebo co to je, přidělává uvolněný výfuk. Asistenční služby vynalezli zřejmě mnohem později než čezety.

Výfuk nepadá a cesta odbočuje z hlavní silnice na rozbitou okresku mezi lesy, plnou zatáček a horizontů, ale skoro bez provozu. Tentokrát se držím na dohled a občas se přistihnu, že se nahlas směju. Skútr se na každé větší díře nebezpečně rozvlní a to zadní kolo rozhodně není ve správném úhlu, při náklonech tajím dech, ale cíl se rychle blíží.

Za vraty chalupy otec otvírá šampus, polévá karoserii a pár kapek sektu se v louži mísí s unikajícím olejem. Vlastně nevíme, jak skútr pokřtít. Podle otce by měl takový stroj mít indiánské jméno. Tedy jméno s příběhem, ale zároveň i přesahem. Zatím z toho vychází něco jako Ten, kterému v Mukařově upadl výfuk, ale nevzdal se a před obcí Nučice normálně v kopci předjel osobák.

text a foto Řízek
fotogalerie je zde 

SKÁCEL

Dalo by se na to nahlížet ze sentimentální perspektivy. Ve stínu už tehdy mohutného ořešáku jsme se s bráchou kdysi popelili na pískovišti na dvorku a pod jeho rozložitou korunou jsme si hrávali v nepojízdné Škodě 100 pokakané barvy, dokud škodovku nějaký blázen nebo nadšenec nekoupil a neodtáhl ji (to bylo slz!) a dokud jsme ze dvorku nevyrostli. Jeho ořechy jsme však i posléze sbírávali do lavorů a dalších nádob; byly prostě všude a byly jich stovky, kutálely se po střeše kůlny i za ní, zapadly i za kánoi. A pokaždé, když to pod nohou křuplo, cítil jsem se provinile, jako bych třeba zašlápl šneka. Vlašáky v jakékoli podobě nám potom lezly i ušima. Vlastně je od té doby moc nemusím.

Z praktického hlediska šlo naopak o problém. Zvrásněný strom, který za asi osmdesát let své existence dorostl do úctyhodné výšky i dalších rozměrů a plodil už jen posledních pár oříšků, bohužel kdysi zakořenil na blbém místě. Jeho košatá koruna se jako naschvál v jednom směru natahovala přesně nad střechu domu, další mohutné větve zase sahaly až nad sousedovic plot a pozemek a při větším nárazu větru hrozila katastrofa a kromě ní i přechodné zhoršení vztahů se sousedy, respektive s pojišťovnou. Bylo tedy nutno jednat.

Jednou z možností bylo nudně najmout specializovanou firmu, která by si nechtěným obrem snadno poradila. Druhou možností bylo přemluvit specializovaného Káju, povolat několik dalších laických kamarádů a příbuzných a ochotného dopravce Frantu a pustit se do toho zčásti svépomocně.

Jednoho nedělního dopoledne se tak na úpatí jednoho z radotínských kopců rozeznělo staccato motorovky. Předtím ale Kája z nitra oktávky vytahal kvanta rozličných lan, úvazů, karabin a postrojů, jakožto i dvojici pil. Celý proces oblékání odborníka trval desítky minut; bylo to jak příprava na ponor nebo na vesmírnou misi, ale mělo to zároveň i estetiku Spidermana, pokud si odmyslíme ty obstarožní maskáčové kalhoty a cyklistickou bundu. Ohromně poutavé. Vydržel bych na to koukat hodiny, ale pak to bylo ještě lepší.

Když se posléze dřevorubec vyhoupl do koruny, začala show, na kterou kromě nás, kteří jsme ho se založenýma rukama jistili, zírali i náhodní kolemjdoucí. Jak se obratně pohyboval mezi větvemi ve všech směrech. Jak si mnohokrát jako by podřezával pod sebou větev, ale vždycky patrně věděl, co má dělat. Ostré riffy benzínových dvoutaktů zněly mezi domy snad ještě déle, než trvá režisérská verze Formanova Amadea. Mezitím strom salámovou metodou pozbýval své koruny, některé větve s rámusem padaly přímo k zemi, jiné Kája na lanech něžně spustil. Do padlých větví se pustili ochotní kamarádi s pilami, kteří z ohlodaného velikána vytvořili nedůstojnou, ale praktickou stavebnici mohutných špalků.

Když padl k zemi i kmen, Spiderman se svlékl do civilu, čímž dočista ztratil svou auru. V hospodě potom snědl burger, který vlastně tak úplně burger nebyl, jako by to udělal i běžný smrtelník. Náklaďákem jsme vytěžené dřevo odvezli na chalupu, jejíž studené zdi ořešák chtě nechtě prohřeje. Chalupu, v níž jsme si jako děti hrávali. Sentimentální kruh se uzavírá.

text a foto Řízek

SOUSTŘEDĚNÍ TALENTŮ (sledovali jsme online)

Hráči slavného fotbalového mužstva FC Forejt po roce vyrazili na soustředění na chalupu na Kutnohorsko. Jejich radosti a útrapy naši reportéři sledovali v aktualizované, živé až živelné reportáži:

14:16
Vážení potenciální čtenáři, náš online přenos pomalu končí. Naši hrdinové se řítí ku Praze, unavení předchozími zážitky i svíčkovou anebo kancem s osmi. Jejich další osudy budeme sledovat v běžném zpravodajství. Z dálnice D1 vám přejeme pěkný zbytek víkendu.

12:46
Máme hroznou žízeň. Právě nám však servírka oznámila, že zrovna narážejí sud. S limonádou. To se může stát jen nám!
 
12:44
Opravdu jsme v 31 stupních hráli fotbal. Staří bojovali jako lvi, ale prohráli v prodloužení. Fandily nám slepice. Pravděpodobně máme všichni úpal. Dokonce nikdo nechce teď v hospodě vyprávěním historek vyhánět ostatní hosty. Divil se tomu i pan vrchní.


8:58
Řada hráčů si na snídani stěžovala, že je bolí hlava. Shodli jsme se na tom, že to je patrně hlavičkováním při nohejbalu.

7:29
Dnes nás čeká kopaná na hřišti v Jindicích. Původně jsme tam měli trénovat už včera, jenže místní tam z nepochopitelných důvodů potřebovali mít dětský den.

7:27
Hezké nedělní ráno, milí případní čtenáři. Předně se omlouváme za drobné technické nedostatky při přenosu. Vysílání je experimentální a ne úplně odladěné a na úpravách se pracuje, pokud se zrovna nespí. A tady se zatím povětšinou spí.

1:30
U táboráku zůstává posledních pár vytrvalců-pěvců. A taky Láďa Křížek a předním i Země vzdálenááá. V dálce začali štěkat nějací psi. Rašovice na nás budou dlouho vzpomínat.

21:43
Diskuse, jestli v šesté třídě Jirka hrál basketbal v týmu s holkama, anebo s ním hrál i někdo jiný, zůstala bez jednoznačného závěru. Je to škoda, protože trvala asi hodinu a půl.

20:31
Hurá, jsme zpět na chalupě. A jsou tu s námi i roštěnky.

17:51
Hrajeme nohejbal už asi sedmnáct hodin. Sledují nás vidlácké děti, kterým jsme asi zabrali kurt. Ve hře nervů zatím nepolevujeme, snad budou muset jít na večeři anebo spát.

15:09
Jsme u rybníka Vidlák a hrajeme nohejbal. Na téhle hře se mi líbí, že aspoň vizuálně chvílemi vypadá jako sport, i když to hrají vemena jako my. Akorát tu dost smrdí rybina.


14:19
"Kdybyste mě hledali, tak jsem se ztratil." Jirka je unavený.

13:48
Prý jsme si odhlasovali, že becherovka není tvrdej alkohol. Připomíná mi to výroky Zemanova lékařského konzilia.

13:06
Dokázali jsme to. Vašek cestou udělal parakotoul, Kubča chrlil bonmoty. Po patnácti kilometrech jsme se šťastně shledali. Vaškovi už ani to pivo nechutná.

11:19
Start výběhu se neustále oddaluje. Vašek musí ještě dopít, dojít si na velkou a zásobovat nás nějakými moudry.


10:52
Nejlepší penaltu předvedl Vašek. Jmenovala se Pocem, kam jdeš, a on při ní upadl a míč skončil úplně mimo. Penalty vyhrál brankář Kuba.

10:44
Má to fakt úroveň. Jirka teď třeba přinesl dýni.

10:28
Dost mě překvapilo, že jsme sami od sebe začali hrát fotbal. Než Jirka zakopl míč na druhou stranu vesnice.


9:30
Přijel Kubča. Převezl nás, protože přijel vozidlem E, tedy vlakem.

8:55
Čekají nás velké věci. "Všichni si nastoupí v běžeckým," velí Vašek. Plán je, že poběžíme na 15 km vzdálené koupaliště. Můžete se vsázet, kolik nás dokončí. Jestli někdo.


8:16
Jirka vstal. Nabídl jsem mu čaj. "Dám si pivo, dík," konstatoval.

7:13
Dobré ráno, milí čtenáři. I dnes budeme bedlivě pozorovat naše hrdiny, kteří ale zatím povětšinou spí. Brzo je však vzbudí pinkání tenistů z blízkého kurtu, dejte na mě.

1:19
V určité fázi večírku nastane situace, kdy se vytahují divné historky z minula. Někdy se v nich souloží, častěji však zvrací, zřídka obojí. Dost často se ani nestaly, aspoň ne oficiálně. "Kdyby ten debilní kouř nekouřil!" posteskl si Jirka.

0:35
Péťa konsoliduje oheň.

23:28
"Já kdybych nebyl strojařem, tak bych byl hvězdářem," prohlásil Luboš. Nebe je tu fakt úchvatné.

22:22
Vašek měl hrozně dlouhý proslov. Byl skoro dojemný. Mluvil spatra. Řešíme strategii a vize do budoucna. Buřty jsou dobrý. Paní v Bille měla pravdu. Říkala totiž, že dobrý jsou všechny. Jo a platil jsem je prostřednictvím MasterCard.


21:38
Opékáme buřty a řešíme zajímavé věci. Třeba iPhone. Podle Vaška je to telefon pro holky. "Hovno je telefon pro holky," reaguje Jiřina. A tak.

21:23
Tak jsme tady. Jiřina už stihl urazit mě i Péťu.


20:42
Šternberk.


20:23
Vozidlo A mezitím dorazilo do Rašovic. A přesunulo se do hospody.

19:59
Tak ještě mekáč. Ale už fakt jedeme.


19:23
První ostuda, konečně. Nakupujeme v Bille. Kupujeme dvacet buřtů a dvě kila točeňáku. Dva mladí muži nám nevěří, že jsme fotbalisté. "Nemáte takový účesy," odhalil nás. Vašek mu odpověděl, že jsme z "takový speciální ligy".

18:57
Dobrá zpráva. Sud už je na palubě vozidla B. Nebo teď nevím, možná je to A. Prostě to, ve kterém mám jet.

18:42
Řízek by si měl zabalit, ne cvakat do počítače.

18:37
Vyrazilo vozidlo D, jež není součástí výpravy. Sedí v něm Maruška, Pepan a dýně, která je z celé posádky nejtěžší. I když s kocourem to bylo o fous.

17:20
Řízek zkouší editor blogů pro telefon. A ono to půjde.

16:59
Na cestě ještě nejsme, ale už skoro jo. Za nějaké dvě hodiny vyrazí z Radotína vozidlo A složené z Jiřiny, Luboše, Marťase a kondičního trenéra Milana. Vozidlo B vyjede o něco dříve a poveze Péťu s Vaškem a pak i sud. Nakonec nabere i Řízka. Vozidlo C bude patrně autobus, kterým v sobotu přijede Kubča. Kubča není hráčem FC Forejt, ale nemá o víkendu do čeho píchnout.

16:56
Experti se shodli, že se v kufru Vaškova auta na soustředění poveze Kozel jedenáctka. Snad nebude kozel zahradníkem. Snad nebude nikdo zahradníkem.

16:45
Dobrý den, milí čtenáři. Velkoklub FC Forejt vyráží na své historicky třetí soustředění a vy můžete být aspoň symbolicky při tom. V reálu tam ale být nemůžete, protože jste nezaplatili příspěvky.

text a fotky Řízek

MÁME KOMÍN

Táta je stavař a kutil a byl jím odjakživa, minimálně odméhojakživa. Jako takovému mu vždy bylo nepříjemné svěřit práci, kterou může zastat sám, specialistům. To je samozřejmě krásné, ale má to i jisté nevýhody, třeba když vás jako dítě nutí do podobných kousků. Tahali jsme takhle třeba s bráchou kýble (a plíce) plné škváry po schodech z budovaného podkroví. Trpělivě jsme přibíjeli palubky, zatímco naši vrstevníci někde honili mičudu anebo holky a opravdoví řemeslníci možná neměli co žrát. Dvacet let poté se otec rozhodl na chalupě přebudovat komín. Samozřejmě vlastnoručně.

K jakýmkoli komínům mám respekt, zesílený praxí v černé kronice v jednom ze zpravodajských serverů (samé osoby otrávené zplodinami). Takže když mi otec na jaře oznámil, že je potřeba na chaloupce vytvořit uvnitř starého komína nový kouřovod, znervózněl jsem a doufal jsem, že to třeba vyšumí. Jenže můj otec takový není. Jakmile se dny začaly krátit a letní žár vyhasínal, nahromadily se na chalupě nejrůznější trubky, roury, tmely a kolínka a byl jsem povolán coby pracovní síla.

Hlavně bezpečnost práce.

Zvykl jsem si a nevadí mi to, že při podobných procesech jsem pouhá lopata. Naprosto nic netušící trouba, jehož úkolem je nepřekážet a mezi neustálými vydatnými svačinami poslouchat povely a v hrubých rysech pomáhat naplňovat tvůrčí představy mého otce. Ten třeba projektuje budoucí trasu kouře z kamen a cizeluje její jednotlivé zatáčky a křižovatky, zatímco já bouracím kladivem z Lidlu demoluji původní zdivo, abychom jím mohli protáhnout novou rouru, a snažím se moc neškodit. Teď mi jedna cihla spadla. Snad si toho nikdo nevšimne. "Hm, zničil jsi vymetací otvor. Ale to nevadí, já ho slepím, běž si zatím vzít švestkový koláč a kafe, jo?" konejší otec.

Na konci září už potřeba topit začíná být hmatatelná. Zvlášť ve staré chalupě s tlustými zdmi. Její obyvatelé se přes den hřejí na slábnoucím slunci a přes noc jsou zachumláni do peřin a zahříváni domácími zvířaty. V podkroví tma a prach, skelná vata zalezla i pod rukavice, na něž mi táta napsal Luky, abych k tomu dílu získal osobnější vztah. Komín je zhruba v polovině. Z otce sálá budovatelské nadšení, ale není to to komančské zprofanované, je to prostá radost - nakažlivá.

Trochu se nám to komplikuje. Tmel má tu nepříjemnou vlastnost, že je nejprve hustý a hrudkovitý jako šťouchané brambory s cibulí a slaninou, ale jen pár kapek vody z nich udělá nemocniční vývar, zatímco žádoucí by bylo něco jako pyré. Historická kuchyňská váha je sice krásná, ale ve stavebnictví nepoužitelná, jak zjišťujeme. Navíc odhození nepotřebné vodováhy při minulé fázi budování se mi nyní v mé oblíbené pozici pobitevního generála zdá chybou, ale nahlas si to říct netroufám. Komín zjevně není kolmý. Nu co, tak toho vybouráme trochu víc. Chaloupka se otřásá v kopulačním rytmu sbíječky a pod peřinami se třesou zmrzlé ženy a děti.

O týden později, na začátku října, přijíždím na vymrzlou chalupu a pod rychloměrem mi svítí kontrolka se sněhovou vločkou. Když odjíždím, z komína se pořád nekouří. Aby ne. Je jím potřeba protáhnout poslední metr a půl roury, která vypadá jako poslepovaná kremrole. Na to by bylo samozřejmě žádoucí si povolat experty, jeřáb anebo aspoň pracovníky s dobrou životní pojistkou. (O tu jsem nedávnou změnou zaměstnání přišel.) Na střechu však lezeme s kolegou Kajetánem po svázaných žebřících jištěni jen modrým nebem a tátovou důvěrou a na vše máme jen jediný pokus.

Když se o den později nad střechou jak nad Sixtinskou kaplí objeví bílý obláček kouře, chtělo by se zvolat: Habemus caminum! Máme komín!

"Mohl jsem si zavolat odborníky, kteří by to měli za den hotový," zamyslí se nakonec otec a já na chvíli zadoufám, že ho tahle zkušenost přeci jen změnila. Jenže on dodá: "Ale to by nebylo ono. Dej si ještě buchtu a kafe."

text Řízek, foto táta Luboš

JARO NA VSI

Matně si vybavuji, jak jsme kdysi s bráchou, sestřenicí a bratrancem coby kolednický gang o Velikonocích prošli vesnicí, kde máme chalupu. Nahoru ke kostelu po pravé straně a nevynechat žádný barák, jen u toho podivína nemá smysl zvonit. A od kostela zase dolů po druhé straně ulice. S vrchovatým košem vajec i dalších dobrot jsme se radostně spěchali pochlubit, načež brácha zakopl a všechny vykoledované věci z košíku vysypal a rozbil. Sice nás to chvíli mrzelo, ale zato to byla dobrá historka.

Na památku slavného koledování jsme tehdy na nejzazší okraj zahrady zasadili do bláta u potůčku pomlázky. Po nějakých dvaceti letech se drží už jen některé, avšak jejich zakroucené kmeny a bujné větve vytvořily solidní buš. Letošní pomlázky jsme tak z velké části vyrobili z vlastních zásob. Chvílemi na nás i sněžilo, což bylo přinejmenším divné.


Pletení pomlázek nám v rodině nikdy moc nešlo. Přemíra materiálu mi letos dovolila uplést hned dvě, obě takové zkroucené, každou jinak. Manželka cynicky podotkla, že moje výtvory trpí nemocí ALS. Utahoval si z nich ostatně i rodinný známý. To bylo troufalé, neboť on sám koledoval s opentleným klepadlem na koberce. Zato tvorba bratra Kuby se podobala kyji, neboť místo proutků se pokoušel plést z klacků. Ale nástroj dokončil, což obdivuji.


Otec zase uprostřed pletení zjistil, že na začátku omylem vyřadil jeden z proutků, a tak to šněroval jen ze sedmi. Nabízeli jsme mu pomocné ruce. "Nechte si je, budete je potřebovat na aplaus," odvětil.


Kocour Pepan byl samozřejmě nad věcí. Aby ne, když nemá mimické svaly. Byť si myslím, že některé velikonoční nápady úplně nedocenil.


Chalupa je mnohem zabydlenější než tehdy a asi i útulnější. Hlavně se tam výborně vaří. Se ženou přijíždíme vyhublí a odjíždíme tlustí. A vyuzení od netěsnících kamen v takzvané Petrově seknici (pastoušce pojmenované patrně po někdejším nenáročném čeledínovi), kde jsme přespali.


A druhý den přišli i koledníci. Sháněli se po vajíčkách, pentlích i po panácích. Tak jak to koledníci obvykle dělají, a každý je proto rád vidí.


Nejlepší byla tak trochu krojovaná partička s opravdovým dítětem na nádherném trakaři. Měli i obrovské řehtačky, které podle očekávání dělaly po roztočení obrovský bordel. Taková dřevěná zkouška sirén.


Když jsme odjížděli, už nesněžilo, naopak bylo krásně. Dvě pomlázky jsme aspoň zabořili do hlíny a uvidíme, jestli z nich něco bude. Jen letos nikdo nic nevysypal ani nerozbil, bohužel.

text a fotky Řízek

PO VZORU VELKOKLUBŮ

Stejně tak jako tomu je běžné u všech velkoklubů, dokonce i středoklubů, ba co víc, již i minikluby mají svá soustředění. Tak se stalo, že i fotbalový FC Forejt měl své úplně první soustředění. To se odehrálo na začátku v malebném kraji Kutnohorska, v obci Rašovice, kde zároveň leží Wernerovic hospodářství.

Soustředění bylo koncipováno jako příprava na nadcházející sezonu s dvoufázovými tréninky a nácviky herních situací, se kterými se setkáváme i v „ostrých“ zápasech. Měli jsem k dispozici velmi hezké tréninkové prostředí spolu s hřištěm v nedaleké vesnici, které jsme využili prakticky celou sobotu.

Vyvážená strava je základ.

Soustředění ovšem nebylo jen a jen o nácviku herních situacích či hraní fotbalu. V dnešní době do každého týmu, jenž se chce neustále zlepšovat (a to je i náš případ), patří kondiční trenér.

Brigáda prověřila fyzičku hráčů.

Naším kondičním trenérem byl Milda. Bohužel nakonec nedošlo na velmi obávanou dvanáctiminutovkou (takzvaný Cooperův test), které se hodně lidí děsilo, ale odnesli jsme se informace o tom, jaký bychom měli mít tep při zátěži, jak optimálně trénovat a spousty dalších informací, jež se hodí k našim tréninkovým účelům.

Nepovinný ranní výběh

Samozřejmě se na soustředění nedá koukat jenom z perspektivy sportovní. Jedná se i o společenskou událost, kde se zpevňuje kolektiv, upevňuje se morálka, představují se cíle na nadcházející sezonu, hovoří se o preferovaných systémech hry, diskutuje se o tom, co je třeba zlepšit a co změnit a jak by měl klub fungovat.

Dvoufázový trénink

Nám se to všechno povedlo, a navíc jsme si užili perfektní víkend. Sezona už začala a naše výsledky... no, to by bylo na další tři články.

Třífázové spinkání

Všem díky za účast a díky moc Lubošovi a Radce.

Váš kapitán.

text Venál, fotky táta Luboš, Řízek a Jirka

NA HOUBY

Elektrizující atmosféra téměř vyprodané haly, stárnoucí hvězdy kanadskoamerického hokeje dočasně na českém ledě, osobní souboje a nasazení, až to praští, a hlavně nádherné góly. Tak o to všechno jsme minulou neděli přišli.  Hokejové šílenství totiž ustoupilo tomu houbařskému.

"Tys měl dva lístky zadarmo na Jágra a místo toho jsi šel na houby? A ještě k tomu jsi je ani nikomu nedal?" Péťa nevěřil svým uším. Ale bylo to tak. Místo Sparta – Kladno jsme se zúčastnili mače mezi praváky a hnědáky a nutno dodat, že jsme docela skórovali. No, skoro jako Plekanec v neděli.

Po sobotním mecheche v klubovně na počest Péti i o generaci mladšího Jindry jsme se rozjeli do Rašovic k tátovi a Radce. Popadli jsme košíky a hurá do tamních hlubokých lesů. Moc jsme si od toho neslibovali, protože minulá sezóna stála za houby.

Fábinu jsme jako správní Pražáci zaparkovali v podstatě uprostřed lesa nedaleko vsi Sudějova, co bychom se trmáceli, že jo. No a začalo to – nacházeli jsme spoustu plechovek a plasťáků. Odvahu nám dodalo pár výstavních muchomůrek a po čtvrt hodině jsme konečně ulovili první jedlou houbu. "Mám houbu!" řvali Werner junior i senior přes celý les a s nepsanými pravidly houbaření si hlavu nelámali.

My ženské jsme byly tišší, jak historie velí, o to úspěšnější. Do košíků jsme ve velkém sázeli babky, praváky a pozor – jednoho výstavního kováře, který se jmenuje stejně jako hokejový brankář. Až do otevření atlasu jsem byla přesvědčená, že je to satan, ale knížka z roku sedmdesát dala za pravdu Lukynovi, no.

Nechci se chlubit, ale musím – to nejlepší jsem ulovil já, když už jsem pomalu propadal trudnomyslnosti, našel jsem na kraji paseky hned u sebe tři obrovské praváky, které si tam někdo musel pěstovat, nebo nevím. Nebo to někdo natáčel.

Tolik nás to navnadilo, že jsme dnes vyrazili znovu – a tentokrát s Maruščinou famílií, někam na Voticko. I dnes to bylo ze začátku pro diváky dost nezáživné s minimem šancí, ale pak to naše lajna konečně rozjela a díky nenápadným, pod listím a větvemi schovaným hnědákům a parádním mladým pravákům jsme nakonec slavili přesvědčivé vítězství. To pak stvrdila neskutečná houbová omáčka a řízky.

Ať se Jágr jde klouzat.

text a fotky Maruška a Řízek