BOMBA

 
Je to hadička, která vede od sporáku. K bombě. Nebo od bomby ke sporáku, záleží na tom, jak se na to díváš. Musíš otočit kolečko ve směru šipky, je tam nápis "Otevřeno", nespleť to, jinak bys to zavíral. Akorát ta hadička asi bude zpuchřelá, protože tam deset nebo patnáct let nikdo nic nevařil. A co vlastně chceš vařit? My vás nakrmíme.

Tchánovy instrukce byly v podstatě přesné. Ve sklípku u chaty byly opravdu tři různobarevné plynové bomby, od nich vedla hadička a na zemi ležela plastová nádobka zachytávající vodu kapající odkudsi. V nádobce plovaly tři stejnobarevné mrtvé myši, taky zpuchřelé, o nichž se tchán nezmínil. Izolace v plastové garsonce vyplněné vodou zjevně jejich pohyb omezila natolik, že se utopily. Jednočlenný pohřební průvod k popelnici nechal kocoura kupodivu zcela klidným; manželku jsem ke krátkému pietnímu shromáždění nezval a nevzal.

Ne zrovna využívaná chata na vsi sousedící s domem rodičů mé ženy byla záchrana, jak se vymanit z počátečních příznaků šílenství lidí zakonzervovaných do 2+kk. Naše dříve hodnotné diskuse se začaly rychle vyčerpávat. "Víš, jak je taková ta aplikace, která pozná a ohodnotí víno? Škoda, že není něco podobného na druhy psů," říkala jednoho dne žena opřená o parapet při pohledu na lidi a psy a roušky dole ve frontě před řeznictvím a byla to jedna z posledních kapek. Bylo potřeba změnit prostředí.

Vlastně jsem zažíval i jakési těšení se z nadcházejících mikrodobrodružství:

Jak vlezu do temného sklípku, opřu se o poličku a všechno vyskládané jídlo spadne dolů do prachu (řekněme, že to byl prach). Jak se vrátím z ranního běhu a ve sprše zjistím, že z ní nic neteče (všechnu vodu vypily myši). Jak nám tchyně na neutrální území mezi oběma sousedícími pozemky přinese vynikajícího králíka na česneku anebo nejsladší mazanec na Benešovsku. Jak si uděláme vycházku na úplný vrchol Pyšel a cestou budeme v lese poslouchat ptáky. Jak je kocour nepochybně šťastný, i když nemá mimické svaly, když si lehl mezi bledule do jakéhosi ad hoc hrobečku. Jak si budu chtít udělat míchaná vajíčka na pánvi přímo na kamnech, protože tomu plynu fakt nevěřím. Akorát ta kamna se mi moc nepodaří rozpálit, protože ty špalky nejsou tak úplně suché, takže jsou to nakonec spíš sushi anebo tatarská vajíčka, ale jsou naše. Jak to večer působí dojmem, jako by kocour rozvalený v křesle jako pán zamyšleně koukal na hru plamenů v kamnech.

Na chatě získává i dystopie takový malebnější, ladovský nádech. Uprostřed konce světa stojím frontu před menším obchodem pro kutily. Všichni jsme tam přijeli, abychom se vyhnuli frontě před větším obchodem pro kutily. Všichni máme na papírcích propiskou napsané seznamy věcí na přežití apokalypsy. 2x Pepo, Jar, 5x lichořeřišnice, 2x sprchová hubice, 4x angrešt (nebo rybíz). Sázím keře místo těch, které mi uschly, a udržuju mezi nimi navzájem a tchyní bezpečnou vzdálenost. Plyn funguje! Dokonce mi sežehl chlupy na ruce.

Ráno najdu v košíku vedle kamen stočeného slepýše. Předstíral, že je proutí, a strávil s námi klidnou noc. Vypustil jsem ho na sluníčko. Koukám na velkého brouka, který se zjevil ve sprchovém koutě a octl se jak uprostřed mé hygieny, tak uprostřed boje o život (voda už teče). Když se odhodlám mu pomoct, smekne se mu několik nohou naráz a mizí v odtoku, který možná ústí do nádoby, kde jsem našel ty myši. Kdoví.

Chata taky mizí, kocour se na zadním sedadle postaví na zadní, předními se opře o dveře a smutně kouká(me) jejím směrem. Nebo to aspoň tak působí.

text a foto Řízek