POHANA

Maruška má bezpochyby velký potenciál dosáhnout v životě značných úspěchů. To se nicméně nevztahuje na oblast realitního makléřství. „Chtěla bych vás pozvat k sobě na chatu,“ nadhodila jednoho dne nad sklenkou vína a my s Honzou nadšeně souhlasili. „Je to tam ale dost punk,“ (citace pozměněna uplatněním práva na odpověď) dodala a nám zmizel úsměv ze rtů. Náš vytříbený charakter nám ale nedovolil nabídku odmítnout, navíc takové setkání bylo příslibem neskutečné zábavy. I přesto jsme náš příjezd na chatičku odkládali, co nám síly stačily. Raději jsme čelili nelehké výzvě v podobě kulturní vycházky, kterou nám Maruška naplánovala.

Jednoho by napadlo, že výlet mimo Prahu obnáší mimo jiné očistu od všech hipsterských podniků vyznačujících se pomalou a nepříjemnou obsluhou a mrkvovými pomazánkami v cenové hladině kaviáru – opak byl ale pravdou! Naším cílem byl hipsterský podnik na pobřeží vyschlé Sázavy, kde se Pítrová a Werner stali jedním tělem a duší a slíbili si lásku, dokud je Lukášův smrtelně náročný maraton nerozdělí. Ano, skutečně jsme tu popíjeli něco, co se jmenuje tonic expresso a k tomu si dávali chia pudink. Neb jsem starý pozér, mé nadšení neznalo z hranic. „Líbo, tady bych asi taky chtěla svatbu,“ řekla jsem celá rozněžnělá. „Tak se tady na nějakou stav,“ odpověděl mi můj drahý. Obhlídka rybníka, kde byla Mariana jednou bruslit, a svatebního kostela – dojemný, check!

Horký den si říkal o osvěžující koupel v řece. Řeku jsme sice měli, osvěžující ale ne. Byla to výzva pouze pro odvážné, kteří příliš neřeší osobní hygienu. Přirozeně se toho chopil Řízek, který později nepříjemně zapáchal. Byla to idyla, co si budem, žejo.

Všechno hezký ale musí jednou skončit. Přiblížili jsme se k oné exponované chatě a hovor a smích utichly. O to překvapenější jsme ale byli, když jsme zjistili, že docenti Pítrovi a bakalářka magistra Wernerová (nevím, jak je v této vlastnické struktuře zapojen Lukáš – máte předmanželskou smlouvu?) jsou vlastníky dvou luxusních haciend a malého bazénku. Svou příručku, jak se zbavit filcek, odhazuji v dál. Bazének jsme s Honzou okamžitě ovládli a k radosti všech přítomných předváděli tragickou scénu z Titaniku. Řízek s Jankem se tvářili nechápavě, Mariana zklamaná svými hosty odvracela zrak. Když už jsem se začala obávat, že je vše ztraceno, vyřítil se pan docent se sklenkami sektu na vskutku luxusním plastovém podnose. Takže za tohle dáváme na Bookingu 10/10 a velký srdíčko!

V chatičce vystřižené jak z Báječných let pod psa jsme zasedli k jednomu stolu a má noční můra v podobě deskových her dostala reálné obrysy. Obstrukce a klamání tělem mě tentokrát neochránily a stala jsem se členem týmu předurčeného k prohře – já, Maru, Honza. Přeci jen se mi nějak zdálo, že naše polovičky si nestihly zabít alkoholem tolik mozkových buněk jako my - jejich divoké polovičky. Hra založená na asociacích a přirozené inteligenci ukázala, že moje hypotéza je lichá. V momentě, kdy si tým málomluvících lidí začal spojovat komunismus s lokomotivou, jsem tušila, že se nám nikdy nemůžou rovnat. Bylo to tak, Řízek byl zdrcen a o to spokojenější jsme byli.

Abychom ho utěšili, nechali jsme ho zahrát na kytaru. Provedení oceňuji, selekce však pokulhávala. Chce-li si člověk udržet dobré sousedské vztahy, ale zároveň si pozve mě a Míču, nemůže tam přece narvat Slavíky z Madridu. Mezi naším hlasitým popěvkem „jajajajaja“ a hledáním kastanět se zcela přirozeně ozvalo: „Mariano, jsou dvě ráno, nejste tady sami! Lidi nemůžou spát!“ Jsme slušní lidé, a tak jsme se vyhnuli vulgaritám, zavřeli okno a pouze zpívali sprosté písně, v nichž ústřední roli hrála sousedka Hana, v tu dobu přezdívaná Pohana. Není zač, Marjánko.

Text už je sice dlouhý, ale ještě jsem slíbila, že Řízka pochválím za jeho organizaci výletu na Konopiště. Součástí jeho master plánu byl totální dopravní mindfuck, který spočíval v přesouvání aut, pěšců, vlaků zcela nemyslitelnými směry. Oběd v místním skanzenu tvořeném z lidí a smažených jídel. Smažák jsem do sebe nasoukala dřív, než kdo mrknul, se slovy „sorry, ale u smažáku rozhoduje každá vteřina, to víme přece všichni“.

Celkově hodnotím výlet velice pozitivně. Jen se bojím, že s ohledem na mou hlasitost a prořízlá ústa se chatkový pobyt vol. II příště uskuteční beze mě. Škoda, přitom takový skvělý lidi to jsou.

Výjevy jako Honza v roli převozníka Chárona, hnědý záda, Jan Čenský kupující meloun, grilování a v podstatě i Janko se mi do příběhu nepodařilo zakomponovat.

text a foto: Andre_Mdl (autorka je nejlepší přítelkyní majitele Řízkových stránek, blízkou důvěrnicí Marianky, majitelkou ochranné známky „Hovory z gauče“ a profesionálním hejtrem)

KRUHY

V sobotu mě před pátou hodinou ráno probudila žena a mávala mi před očima svým telefonem. Když jsem konečně zaostřil, přečetl jsem si esemesku ze zpravodajského servisu ČTK, že česká snowboardistka nečekaně zvítězila na olympiádě v jedné z lyžařských disciplín, což se u nás tradičně překládá trochu zjednodušeně jako "máme zlato". Vstal jsem a šel zjistit víc informací. Pochopitelně jsem už spát nemohl.

Ovšem nemuselo mě to mrzet; beztak by mě záhy vzbudil kocour.

Jako o den dříve. Nebo o den později. Pepan vypadá spíš jako lenochod nebo nutrie, ale ve skutečnosti je skřivan neboli ranní ptáče. Zkrátka obvykle prudí ještě za tmy. Třeba v noci na neděli v Koreji zřejmě nebyla žádná česká želízka v ohni, žádné zprávy o nečekaných úspěších nepřišly. Tentokrát mě ovšem v podobnou dobu probudil kocour, který si patrně přivstal na ranní trénink svého jednočlenného curlingového mužstva.

V polospánku slyším, jak šoupe svou misku s vodou po dlaždičkách a zanechává v chodbě hluboké louže. Jako obvykle jsem podlehl a šel mu nasypat pár granulí, načež kocour trénink přerušil a vylezl na parapet a koukal na zasněžený park. Samozřejmě, že už jsem neusnul. On spal prakticky celý den. Vlastně pořád, když zrovna nejedl.

Curling je jen jedna z jeho metod, jak si zajistit pozornost a potravu. Další Pepanovou olympijskou disciplínou jsou boby. Zatím trénuje jen starty, a to tak, že se rozběhne a vší silou se opře o pootevřené dveře v koupelně. S těmi plácne o futra. Vydá to zvuk, asi jako kdyby spadla skříň nebo obraz ze zdi. Nebo kdyby se někde poblíž srazily vlaky.

Kdo namítne, že se přece dveře dají zavřít, má pravdu. Jenže kocour umí hrát i na zavřené dveře. Akustický projev je trochu jiný, ale decibely jsou plus minus stejné. Těžko to přirovnat k nějakému sportu - vypadá to asi tak, jako kdyby plaval kraul, ale svisle a o dost hlučněji.

Jasně, člověk nad tím mávne rukou. My už nad tím máváme rukou skoro deset let a rýsují se nám z toho olympijské kruhy pod očima.

Spánku se mi často nedostává, nicméně nestěžuju si - anebo jen trochu. Ostatně spousta kamarádů má momentálně malé děti, ke kterým musí zřejmě několikrát v noci vstávat. A hlavně dělat všechny ty věci, proti kterým je vytírání mokrých dlaždiček, v nichž plavou černé chlupy, vlastně úplně pohodová záležitost.

Ale je to varování pro všechny, kteří by si třeba chtěli pořídit koťátko nebo podobného živočicha. Než si ho definitivně vezmete domů, je lepší s ním strávit noc. Na pozdější reklamace nikdo nebude brát zřetel.

text a foto Řízek

POD KARÍN A TANJOU

Ledva se červený peugeot překulil přes hranice a mobily výletníků zachytily tuzemský signál a ti se dovolali příbuzným, dozvěděli jsme se, jaká vlastně byla naše krátká dovolená v Rakousku. A jací vlastně jsme my. V pokojích byl divný smrad. - Jaký smrad? - Asi od těch krav. - Tam byly krávy? - No paní jich měla asi pětadvacet, ale mohla jsem si pohladit telátka! A postele byly hrozně měkké. A krátké. A hajzlík byl na chodbě a koupelna taky. A ve vesnici neměli pizzu. V šest hodin ráno navíc bimbaly zvony a vnuk paní domácí v noci řval "Óma óma óma!!!" - A co lyžování? - Lyžování dobrý.

Do Rakouska s Jirkou a Eliškou jezdíme už skoro léta, ale letos to bylo dobrodružnější než kdykoli předtím. Ne proto, že jsme s sebou vzali mého bratra Citróna, nýbrž z toho důvodu, že jsme museli narychlo hledat nové ubytování, protože v tom našem osvědčeném někdo zlomyslně byl. A protože jsem to ubytování hledal já. Tedy, napjal jsem veškeré lingvistické síly a vytvořil velmi zdvořilý mail v němčině, že jsme mladí, sympatičtí sociálové z Česka a že bychom rádi poznali jejich úspornou pohostinnost. A dva dny před cestou jsem obeslal asi padesát chalup v okolí Kaprunu.

Večeře pod dvěma kravskými diplomy

Když už to vypadalo, že pojedeme do slušně vypadajícího apartmánu s wifi, myčkou a snad i saunou v malebné vísce, ozval se ještě jeden, který zcela upřímně nesliboval žádný luxus, ale ostatní účastníky zájezdu ohromil cenou. Tak nás paní selka pozdě večer uvítala ve svém stavení v obci Uttendorf a rozdělila nám pokoje. Dospívající bratr zajásal, dostal dvoulůžák sám pro sebe, Košťálovi se přesunuli do hnízdečka s balkonem, jen ten náš pokoj vypadal jak z katalogu východoněmecké cestovní kanceláře z osmdesátých let. Kdyby na pokoji byly nějaké ostré, nebo naopak tupé těžké předměty, patrně bych hněv ženy nepřežil. Byť to bylo určitě útulnější než jiná naše dřívější spartánská dovolená.

Ale zvykli jsme si. Ostatně stejně jsme tam jeli hlavně kvůli lyžování, že jo. V neděli ráno jsme vyrazili do Saalbachu a tady se vycajchnoval Jiří a jeho tajuplné vouchery. Pokud bych Jirku nechal zařizovat i bydlení, taky by bylo patrně super a zadarmo. K tomu vládlo fakt nádherné počasí. Maruška se na mě navíc už nezlobila, drandila v oranžové protilavinové bundě a s pousmáním pozorovala můj bolestivý návrat na snowboard po snad desetileté přestávce.

Večer jsme uvařili kolínka s omáčkou a pod kravskými zvonci a diplomy pro úspěšné krávy (Karín nadojila za život přes 53 tisíc litrů a Tanja - považte! - dokonce 60 tisíc) jsme se navzájem porazili ve společenských hrách a největšího z nás poněkud přemohlo i pivo.

Druhý lyžovací den jsme se opět s pomocí Jirkových promokartiček vyvezli do střediska Hochkönig a bylo to snad ještě lepší a ještě víc zadarmo. V závěru už se Maruška spíš koncentrovala na opalování a bylo jasné, že my teda rozhodně zítra už lyžovat nepůjdeme (a šli jsme místo toho do lázní).

Poslední večer nás paní poslala do dvou pizzerií, z nichž jedna neexistovala a druhá byla uzavřena. Prošli jsme se podél hlavní silnice, zkonstatovali, že paní selka peče vepřové, a uvařili jsme si kolínka s omáčkou. Paní se pak odněkud vynořila a přinesla nám (super a zadarmo) domácí jablečný šnaps a příslib, že si Eliška může pohladit telátko.

I tak si ale předpokládám, že napříště dáme přednost ubytování bez hospodářských zvířat. Pokud ovšem nebudou k dispozici nějaké vouchery.


text a fotky Řízek

JAK JSEM VAŘIL BOLTOVI

Londýn (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Jakkoli se to může zdát nestandardní, o 30. letních olympijských hrách jsem se rozhodl napsat i přes to, že jsem v jejich průběhu nepobýval v krásné univerzitní čtvrti na Russel Square s ostatními novináři, ale pod střechou obrovského stanu, ve kterém sportovci čerpali energii v podobě olympijské stravy.

Moje nadšení do práce v kuchyni, která zásobovala jednotlivé stánky olympijské Dining Hall, tedy European, African, Asian, Halal a Best of Britain, poněkud podkopávalo vědomí, že drtivá většina atletů, potažmo jejich podpůrných týmů, plní svá chřípí hamburgery zdarma v tamějším McDonaldu. Pokud jeho přítomnost na seznamu sponzorů některé (např. moji maličkost) šokovala, po pohledu na masivní fronty, ve kterých se medailisté sprintu snažili uprchnout medailistům boxu, aby dostali svůj junk food co nejdříve, jsem ze sebe vyrazil jen odevzdaný povzdech. Že Jana Železného jsem jinde jíst neviděl, snad raději nezmiňovat.

Pokud se v novinách dočítáte, že byly letošní hry skvěle zařízené, a zajímalo by vás, jestli novináři přehánějí, tak nepřehánějí. Rozhodně ne příliš. Na každém kroku (hromadné dopravě jsem se vyhýbal, a proto jsem jich udělal skutečně mnoho) bylo vidět, že starosta Boris Johnson a celý přípravný tým vzal svůj úkol vážně. Největším “průšvihem” her byl snad fakt, že obchodníci v centru se dostali do obrovských ztrát, jelikož všichni zákazníci se přesunuli do mamutího obchodního centra přilehlého k olympijskému parku (Westfield Stratford je asi 4,5krát větší než naše Palladium).

Strach z teroristického útoku mne sice opustil až při ohňostroji na závěrečném ceremoniálu (který jsem sice, jakkoli jsem byl tou dobou cca 500 metrů od stadionu, pouze slyšel, přesto mám z toho burácení zážitek na celý život), bál jsem se ale celkem zbytečně, protože nejenže je Al-Káida od smrti Bin Ládina neakceschopná, především ale byly celé hry zabezpečeny skoro až přehnaně úzkostlivě.

Tak například můj příchod do práce byl kvůli bezpečnostním prohlídkám prodloužen každý den o 15 minut a vždy mi byla odebrána lahev s vodou, i přesto, že můj spolupracovník tam celých 14 dní pronášel velkou sadu nářadí na snowboard (možná už se od dob keramických nožů detektor kovů nepoužívá). To byla však zřejmě jediná slabina; k pracovníkům s nápisem SECURITY na zádech, kterých bylo nepočítaně, se na většinu času připojila i armáda (která prý měla v Docklands horší ubytování než v Afghánistánu), a tak si člověk někdy přišel (a to zejména v těch několika málo parných dnech) jako kdesi v Iráku spíše než v srdci Velké Británie.

Ale jak jsem již řekl, vše probíhalo v naprostém pořádku. Dobrovolníci, ve zdejších novinách (které se po 14 dní zabývaly výhradně tématy Team GB, Usain Bolt a ztracená holčička Tia Sharp) tak opěvovaní, byli mnohdy až příliš nápomocní, policie byla natolik všudypřítomná, že jsem si na své cesty po městě raději nebral žádné návykové látky, a všechny medaile prý byly rozdány, kromě excesu běloruské mužatky, svým právoplatným majitelům.

Ptáte-li se, jestli bych práci na olympiádě pro příště doporučil, tak odpovídám, že ne, jelikož příští hry jsou v Riu, kde by byl plat zhruba pětinový. Nehledě na to však musím říci, že žít olympiádou je zážitek vskutku intenzivní a to i mimo stadion/pohovku před televizí. Byl jsem sice v olympijské vesnici, ze které to bylo ke stadionům, co bys medailí dohodil, přesto jsem však z celé té akce viděl jen 10 Boltových vteřin, a to pouze v televizi...

Tedy nashle v Riu?

text a fotky Janek

KRÁLOVSTVÍ POŠUKŮ

Na poněkud zvláštní škole, kterou ještě stále občas navštěvuji, se seriózně věnujeme třeba i počítačovým hrám. Jasně, že na ten seminář chodí povětšinou ztracené existence s nezdravě bledou pletí a s evidentními potížemi v běžné realitě. To ovšem nebrání tomu, abychom jednou takhle v neděli nevyrazili na exkurzi.

Nedaleko od Prahy si několik pravděpodobně zámožnějších excentriků vybudovalo muzeum či spíš skladiště arkádových (tedy hracích, ale nevýherních) automatů.

V Červeném Újezdě na parkovišti u hradu výpravu bledých studentů, která přijela s naším vyučujícím autobusem, a nás čtyři vítá pán s kolotočářskou vizáží. Míříme do dřevěné budovy, jejíž původní účel jsem nerozluštil, platíme osm pětek vstupné – do automatů se pak už drobné nehází, to je ošetřené – a jak na pouti jsme puštěni přes zábranu z řetízku. Uvnitř je pěkná zima, podél stěn jsou seštosovány desítky starých hracích strojů a pán vypráví, jak k nim přišel.

Že se takové haraburdí nakupuje přes eBay v Německu a specialisté na něco a něco to pak tady opraví a postaví vedle ostatních klenotů. Nejstarší předmět je z roku 1974, záchody jsou kdyžtak na hradě. Pak už můžeme konečně hrát.

Prastaré vesmírné střílečky nás nebaví, vždycky se najde nějaká včelička, která tě po chvíli sejme. Zdržíme se u palby na policisty, když sešlápneš pedál, vrah se skrčí. Pistole o sobě dává pěkně vědět, kope do ruky a po chvíli těžkne ve zpocené dlani.

Pak mezi stroji s Romanem objevíme skutečný poklad, kolem nějž se kupodivu davy netlačí – hru Golden Axe. Jedním tlačítkem se kouzlí, druhým se mlátí, třetím skáče. Můžeš si vybrat mezi trpaslíkem, paní v plavkách a takovým slizkým týpkem v modrém, ale určitě si vezmi trpaslíka, má nejlepší sekyru.

Na automatu jsem to nikdy nehrál, ale na tři-osm-šestce jsme to s bráchou váleli obstojně. S přehledem se s Romanem (modrým týpkem) promlátíme a prosekáme i přes úroveň na krunýři želvy, ale pak najednou zničehonic Game over. Nechápeme to, ale ženy už jsou stejně zmrzlé, tak ještě dáme pár závodů terénními dodávkami (?), vylezeme ven do tepla a nechápavě mžouráme do světla. Byli jsme tam jen hodinu a půl a odcházíme první. Pedagog i studenti pokračují v exkurzi.

Kdo nikdy nesomroval od rodičů desetikoruny, aby je mohl do nitra takového přístroje navždy uklidit a vyměnit je za několik desítek vteřin střelby do emzáků anebo zběsilé jízdy po závodním okruhu, ten takové muzeum asi nedocení. Těm ostatním návštěvu vřele doporučuji.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Roman

TEČKA ZA TÁBOREM

Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, ale o rybnících to vůbec neplatí. Do Čimelic jsme letos dorazili na tábor už po xté a ledacos zůstalo při starém. Třeba komáři, vosy nebo ostuda starých vedoucích ve fotbale. A tak jako obvykle jsem i letos uspořádal fotky do dvou alb.

Kritici možná namítnou, že ta druhá část je tentokrát do počtu podstatně skromnější. A to namítnou správně. Jiní by si toho možná ani nevšimli, ale je to tak.

Je to asi hlavně proto, že i moje druhá polovina tábora byla podstatně kratší. Přesto mi trvalo neobvykle dlouho, než jsem se odhodlal k těm zbylým fotkám vrátit. Jestli to stálo za to, nechám na vás.

Osmadvacet vybraných klenotů zobrazuje hlavně táborníky a jiné táborové muže při hrách a dalších zábavách, hledáček se prakticky vyhnul dívkám. Ale to taky není nic nového. Jsem jako Robert Vano, akorát ti muži jsou oblečení. To je samozřejmě vtip.

Je tam radost, trocha zklamání, bolest, nuda, vítězství, pohoda. A hlavně prosluněné i propršené dny, kdy škola a práce je ještě strašně daleko a kdy se jako jediný problém na světě jeví nutnost ráno vstát na rozcvičku a vlézt do ledového rybníka.

ALBUM JE TADY, JEHO PRVNÍ ČÁST ZDE.

text a fotka Řízek, za některé fotky v albu děkuji Frantovi a Alexovi

BUDOUCNOST SPORTU

Jaká je budoucnost míčových her? Nadpozemské výkony, technické fintičky, které si na internetu sjíždějí puberťáci, a strhující sexuální život nagelovaných sportsmanů propíraný bulvárem je hodně zajímavý. Ale je to opravdu něco, co bude bavit diváky třeba i za sto, sto padesát let? Zvlášť u tak sterilních sportů, jako je třeba fotbal?

Určitě ne!

Řešení je jinde. Totiž ve fúzích, kterými vznikají neotřelé kombinace. Stejně jako před časem někdo úspěšně spojil box se šachem, dá se postupovat takřka do nekonečna. Klasickou turisťáckou míchanou hrou je žvejkaná, pojmenovaná po svém duchovním otci.

Žvejkaná se hraje se dvěma míči, čímž se pravděpodobně odlišuje od všech ostatních her na světě. Do jednoho se fotbalově kope a druhým se házenkářsky hází. Pro případné televizní kamery je skvělé, že se jen málokdy stane, aby oba míče byly najednou v autu.

Tím pádem se pořád něco děje, vznikají hloučky kolem branek a obou míčů a sledovanost stoupá. Tuningová varianta počítá s tím, že vsítit gól kopacím míčem je pro neodborníky zpravidla složitější, a proto je taková branka honorována dvojnásobkem bodů.

Děti hru mají rády, a tak se hrává často. Možná i kvůli nesmírné divácké atraktivitě jsme tentokrát hráli všichni s nimi. Na jedné straně se tak borci typu metalisty Hory a Kokose, borce s nejbolavější střelou na světě, snažili spolu s jejich většími kamarády Milanem a Alexem neprohrát s námi. Já jsem byl hendikepován dlouhou zimou, sedavým zaměstnáním a cyklistickými podkůvkami, ale měl jsem kanonýra Páju a celou řadu nadějných hráčů žvejkané, třeba Vojtu a Torpéda. Po neuvěřitelně vyrovnaném průběhu jsme zvítězili asi 27:23, ale dyk je to jedno.

A proto se nenechte zmást tou fotografií nahoře. Skutečně je to přehazovaná (žvejkanou neměl kdo fotit). Přehazku však v budoucnosti velmi pravděpodobně nahradí její kombinace s ragby či něčím hodně nepodobným.

text a fotka Řízek

ONDŘEJ BANK A TI DRUZÍ

Indoor sjezd do špatného počasí
text Milan, foto Řízek

„Tati, až budu velkej, chci jezdit brutální sjezd!“ hlesl střapatý klučina a vzrušeně tahal tatínka za rukáv. Tatínek se jen usmál, uvelebil se na nepohodlné sklápěcí sedačce a zvednul ke rtům plastový kelímek s předraženým pivem. „Radši koukej, teď má jet nějakej Vojta Ryvola. Prej je dobrej.“ Na semaforu se rozsvítila zelená a tisíce lidí všude okolo začaly v tranzu povzbuzovat mladého závodníka.

Kromě toho, že jsme na poslední schůzce zničili frisbí, jsme také přivedli na svět novou stolní hru. Princip je jednoduchý – pingpongovým míčkem, kterým se smí manipulovat jen pomocí vlastních plic, tedy foukáním, se musí projet všechny branky v co nejkratším čase. Stihli jsme uspořádat dva závody, jeden dvoukolový a druhý jednokolový, oba plné nečekaných výsledků a překvapivých zvratů.

„Vidíš to? On to zajel o půl minuty rychlejc než ostatní!“ burácel tatínek. „Ten je hustej, tati, viď?“ „Má velkej náskok, druhý kolo může jet v klidu a na jistotu, ale bude jiná trať, tak uvidíme, třeba mu nesedne.“
Vojta nezaváhal ani ve druhém kole a ze závodu si odnesl zlato.
„Půjdem zase příští víkend?“ „Jasně, a já si vsadím na toho Ryvolu, je o třídu jinde než ostatní.“

Zbývalo vymyslet název. Lesní sjezd už byl bohužel zabraný, tak jsme o tom zkusili nechat přemýšlet táborníky. Nakonec zvítězil Márův úderný a výstižný návrh brutální sjezd, takže kdyby se u vás někdy děti dovolávaly této hry, víte, o co běží.

Tatínek se synem po dlouhém hledání našli na přeplněné tribuně dvě volné modravé sklápěcí sedačky z umělé hmoty. „Dneska vyděláme balík!“ těšil se tatínek. „Pohlídej místo, jdu si pro pivko. Beztak teď jezděj teprve ty pomalý mátohy.“
Když se vrátil, právě se chystal ke startu poslední závodník - jeho favorit Vojta. Ale co to? Na trati se pohybuje neohrabaně, jako by brutálně sjížděl poprvé v životě, a na vítězství to rozhodně nevypadá.
„Co to dělá?! Tak jeď přece! Doprčicužale…! To je teda čas! Vždyť on… on je nejpomalejší ze všech! A vyhrál nějakej Pavel Veber! To snad není pravda, to je konec…“

No a to je vážně konec.

LAN PÁRTY V UVOZOVKÁCH

Brambůrky a notebooky
text Řízek, foto Žvejk

Co se týče propojování počítačů a vytváření sítí, nejsme nikterak zvlášť zruční. Dalo by se možná říci, že při organizování našich občasných herních sezení postupujeme spíše nahodile, snad až chaoticky.

I tentokrát jsme našli vhodný azyl (Milanův bejvák), pětici odhodlaných hráčů a několik desítek balíčků chipsů. Takže nám zdánlivě nic nechybělo. Snad až na tu síť. A když se nějaká pokoutně našla a pomocí Zdeňulíny se podařilo zajistit, že každý plejer měl i „vlastní“ počítač, mohli jsme už po necelých třech hodinách intenzivního propojování začít slavit. A pařit.

Nejprve si musíme připít, když se nám to tak pěkně podařilo spojit. Vychutnejme si tequilu a spusťme Counter Strike, který navzdory své relativní primitivitě přímo svádí k zábavné střelbě do hlav kamarádů, zvlášť když Vašek-terorista vypadá jako skutečný Vašek-policista.

Ale ouha! Sousedovic síť, kterou jsme si „půjčili“, se ukázala být příliš slabou. To, že počítačoví hráči sem tam levitovali vzduchem, by ani tolik nevadilo, koneckonců na ně byl i legrační pohled. Jenže dramatické přestřelky příliš často přerušovaly chybové hlášky provázené zastavením koloběhu virtuálního světa. A to vadilo více.


A tak jsme se posunuli poněkud dále v čase. Paralelní závody ve hře Stunts, vytvořené kdysi na přelomu siluru a devonu, sice nezúčastněnému pozorovateli mohou připadat jako mírně úchylné, ale aťsi. Nebylo to vůbec špatné.

Stejně jako následující letní olympiáda. Možná že se odehrávala v Pekingu, i když třeba to byl už Londýn – jisté je, že zahajovací ceremoniál byl vyladěn do růžové, létali tam holubi a pohybovaly se nějaké kostičky. Ukázalo se, že nejrychlejší pravé zápěstí má hostitel, a to bylo klíčem pro zisk většiny medailí. Ostatně, taky je to atlet – jeho klikáním poháněná postavička dokázala prolétnout čtyři sta metrů překážek za pěkných 26 vteřin. A to už je co říct.

Upoutal také skok do výšky, tedy opakované pády závodníků zády na tartanovou dráhu a jejich následná bolestná grimasa, a pak moje neschopnost projet byť jen jednu branku při parkuru a první zatáčku na divoké vodě. Ale co. Stejně jsem na konci v hodnocení národů bral stříbro. Ostatní borci se více méně jen zúčastnili, ale jak říkal pan Coubertin, vo tom to je.