ZLATÝ VRCH

Co mají společného půlmaraton a hra Z pohádky do pohádky? Leccos, přinejmenším stopáž. "Tati, zahrajeme si tu dlouhou hru, jak ji nemáš rád, jo?" škádlí mě Hedvika, a tak si stoupnu na špičky, bolavá lýtka zaprotestují, zbytek těla se unaveně zvedne a z horního patra knihovny sundám nenáviděnou krabici, zatímco se venku šeří (až to dohrajeme, bude úplná tma nebo možná i ráno). 

Proč mi Z pohádky do pohádky vadí, i když jsem to kdysi z nostalgie sám koupil? Oficiální důvody jsou, že je to hrozně dlouhé, neintuitivní a zašmodrchané. Než se dostaneš k pokladu, pořád musíš koukat do pravidel. Nová verze hry navíc místo klasických a generacemi prověřených panáčků, které si pamatuju od svého dědy, bůhvíproč přináší kartonové postavičky princezen a rytířů na plastových stojáncích. Ty jsou jednak vachrlaté a mají tendenci se kácet, zejména je-li na stole přítomna kočka, jednak moc velké, takže se nevejdou na políčka (pokud by si to aspoň jednou zkusili zahrát, zjistili by to). 

Neoficiální důvod je, že Heda většinou strašně nenápadně fixluje a zatím moc neumí prohrávat. Dopředu vím, co čekat, že to bude nepříjemné a všem účastníkům protivné – a to je stejné jako s tím půlmaratonem.

A přesto jsem do toho šel, impulzivně, bez větších plánů a cílů. Na startu v Braníku jsem se svlékl do nátělníku minutu předtím, než začalo nepříjemně pršet (nepříjemně foukat začalo už dva dny zpátky) a pustil jsem se do toho zostra, jako bych hodil pětku (šestkou běžel kamarád Táda, který doběhne celkově čtvrtý v mimozemském čase 1:15). 

Odmítám hrát s těmi kartonovými padavkami, beru si místo toho jakousi figurku zlaté rybičky, kterou jsme kdysi bůhvíproč koupili v květinářství, ale soustavně házím jedničku. Hedvika se směje a její zelená princezna nezadržitelně postupuje k divotvorné sani skoro tak nebojácně, jako jsem dopoledne uháněl ke Komořanům. A jde dál, zcela osamocena, protože já pořád házím jedničky. 

Já jsem sám rozhodně nebyl: závodníci vytvořili jakýsi hrozen a já jsem byl tou stopkou vepředu, která měla za úkol udržovat tempo a především rozrážet vítr, a to nám, aniž jsme to v tu chvíli tušili, vydrželo skoro celý závod. Od nich to bylo nekolegiální až vyčůrané, ode mě vrcholně netaktické, ale zase svým způsobem hrdinské nebo spíš hloupé. 

Moje ryba předvádí leklý výkon, místo ní proto nasazuji kominíčka, který umí akrobaticky šplhat po žebříku (což v této hře nevyužijeme, ale zítra si možná dáme Hady a žebříky). Zato Heda hází další šestky i fóry a jde rovnou na poličko ježibaby. Oba se třeseme strachy, co ji tam čeká, ale pravidla kupodivu praví, že šlápne-li se přímo na bábu, nemusíme pást kouzelné koně ani oklikou k ptákovi Ohnivákovi pro zlatá jablka, ale můžeme pokračovat přímo.

Přímo! Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ta branická cyklostezka vlastně rovná a stvořená k závodění. Můj hrozen je pořád se mnou, jen se trochu zmenšil - jsem jak omlácená bardotka táhnoucí dva tři dvoupatrové vagony po přilehlém Pacifiku. Prší, fouká, ale políčka na hracím plánu postupně mizí za zády (a pak se stejnou cestou vrátíme).  

Princezna utíká ke Zlatému vrchu. Za ním je obávaný obr, který disponuje hned třemi červenými políčky za sebou (červená políčka ve hře obvykle znamenají průšvih. Výjimkou je třeba ta ježibaba, která je vlastně v pohodě). 

Proti mně běží obr Táda se svou čelní skupinou, která už se před pár minutami otočila na obrátce před Davlí. Jak v těchto místech řeka meandruje, opře se jihozápadní vítr přímo do obličeje a to je peklo. 

Ne, já nechci do pekla, zaúpím, ale červené políčko černého prasátka mě tam bez milosti posílá (a Heda se směje). Opět střídám: místo neúspěšného kominíka narychlo nasazuju hranatého minecraftového panáčka vyhrabaného z lega (vypadá trochu jako Filip Turek) a věřím, že společně stáhneme obří ztrátu.

Pomáhá nám, že Hedvika je v krizi. Nemůže se dostat ze Zlatého vrchu, obr ji soustavně sráží v rozletu úplně stejně, jako když si z ní někdy dělám legraci (a pak mě to mrzí). Má na krajíčku, ale něco je jinak než obvykle. Nesnaží se strašně nenápadně natočit kostku správnou stranou navrch ani nezahodí figurky a nenašpulí spodní ret a neuteče do pokojíku, nýbrž statečně bojuje dál. Je to inspirativní zrcadlo.

Statečně táhnu svůj nevděčný vláček. Už neprší a vítr je příhodný, ale k nevyžádanému pokladu v podobě případného osobního rekordu je to ještě osm nebo devět kilometrů. Trochu zrychluji, protože jinak to nemohu stihnout, a kolegové z vláčku to vezmou jako pokyn, že nemají dělat nic a pokračovat tak jako doposud.

A teď to přijde. Zatímco hranatý Turek se rozvláčně hrabe z pekla, závodnice-princezna konečně hodila pětku, opouští Zlatý vrch, ladně přeskakuje obrův kyj a draka, hada a další sviňárničky zanechává daleko za sebou a nezadržitelně jdeme do finále. 

Poslední krátký zlatý kopeček. Tempo už je pro mě hraniční, ale zbývá už jen pár set metrů a není na co čekat. Vláček se rozpadl, každý vagon míří do cílové aleje pod mostem Inteligence sám a v jiném rozpoložení. Na tohle už klasická kostka nestačí, beru desetistěnku, zatnu zuby a vylepšuju osobní rekord z letošního jara o celou minutu. 

Hedvika na první pokus vstupuje přímo do hradu a její princezna získává poklad, čímž překonává světový rekord ve hře Z pohádky o pohádky, který doteď činil asi dvě a půl hodiny. "Moc ti děkuju, jsi neuvěřitelný tempostroj," říká mi uřícená závodnice a další člen neformální skupinky se v cíli svěří, že jsem pro něj byl něco jako Apollo Creed pro Rockyho (nevím, co se na to říká, poněvadž jsem to neviděl, tak mu jen děkuju). 

Ale i prohrávat se musí umět. Ryba, kominíček i hranáč v hloučku rychle zanalyzují, proč to nevyšlo, ale pak jdou sportovně zatleskat a pogratulovat princezně. "Moc hezký výkon. Líbilo se mi, jak ses nevzdala a nevztekala, když ti to na Zlatém vrchu nešlo," nechá se slyšet kominík. Ryba mlčí a hranáč jen něco gestikuluje. Unavená princezna má tendenci se kácet, byl to dnes dlouhý den.

Zaklapneme krabici i s novými figurkami a jsme oba svým způsobem šťastní a můžeme jít spát. Teda ne, ještě zuby a připravit oblečení na ráno do školky.

text Řízek, foto Lucka

LEVOBŘEŽNÍK V KRAJINĚ SCHODŮ

Chtěli jsme s Lukášem oslavit během předplatitele Deníku N, protože jich je hodně (a pořád přibývají). Vymysleli jsme si na to takovou blbinu, která se proměnila v nejdelší a nejstoupavější běh mého života. Usoudil jsem, že by to stálo za zaznamenání v písmenech a slovech. A vyšlo z toho deset ponaučení:

1.       Blbý začátek neznačí špatný konec

Začalo to vlastně celé úplně špatně. Na smluvenou dobu, pár minut po osmé, jsem dorazil na Zelenou lišku. Vůbec poprvé jsem se odhodlal zazvonit, neb jsem si myslel, že nikoho tou dobou nemohu probudit, vždyť Heda bude už ve školce a Maruška v práci (nevím, proč mě spíš nenapadlo, že ani jedna už po osmé nespí.) Zvonek jsem mačkal s jistou nejistotou, jmenovka Wernerovi je poněkud vyšisovaná, ale ujistil jsem sám sebe, že na dvojité W, které bylo jasně patrné, a -rovi (taktéž rozpoznatelné) nezačíná, respektive nekončí jméno žádné jiné partaje v domě. Dobrý, ozval se známý hlas.

Pak už to ale začalo být špatný. Když jsem uslyšel hlasy z kuchyně, slušně jsem pozdravil. Když jsem se zul, postoupil jsem dále do předsíně, po delším čase uviděl povyrostlou Hedu a jal se jí pochválit krásné, vlnité blond vlásky. Ne, na to už nedošlo. Spustil se hlasitý pláč, který nebyl k utišení. Nezabralo tatínkovo ujišťování, že jsem kamarád, ani prezentace důkazu skrze stejně oranžovou běžeckou obuv. Zabralo až moje odebrání se na toaletu za účelem převlečení se. Stalo se mi to, tuším, poprvé v životě, ale kdo mi to tady uvěří? (A ano, pamatuju si zcela přesně, že když jsem odcházel, tak už mi Heda věnovala opatrný úsměv.)

2.       Dobrý plán dlouho zraje

Plán na tuhle běžeckou bláznovinu se rodil dlouho. Věděli jsme, že rekordní počet předplatitelů Enka chceme znovu, stejně jako v březnu, oslavit během. S touto konkrétní podobou oslavy přišel Lukáš: vyběhneš z domu, máš za úkol nastoupat tisíc metrů, neběžet nikdy stejnou cestou a vrátit se zase domů. Trasu do mapy naklikával o sobotě, kdy se volební komisaři loudali s dodáním výsledků. Od té doby už jsme jen čekali, až budeme oba fit a najdeme termín, kdy budeme oba moct. Nechtělo se to dohromady nějak sejít. Středa minulého týdne ráno vyšla jako nadějný kandidát. Manažersky bezchybně jsme dokázali předchozí den zadat externímu grafikovi Petrovi namalování hned dvou titulních stran, poprosil jsem Michala, dalšího z mých dvou zástupců, zda by ve středu nevzal editorskou poradu, ještě večer jsem si nachystal věci. Ano, říkali jsme si večer, že si to ještě ráno potvrdíme, i tak mě závan pochybností v ranní Lukášově odpovědi na otázku, zda tedy jdeme, zaskočil. Z mé reakce bylo asi patrné, že bych fakt rád šel, takže jsme šli.

3.       Nastav správné, rozvážné tempo

Vlastně jsem vůbec netušil, co od toho čekat. Oba tak nějak tušíme, že nejjistější cestou k dobrému zážitku na konci je snížit na začátku očekávání. A tak jsme si krátce po vyběhnutí sdělili, po kolika kilometrech si myslíme, že skončíme. Lukáš po patnácti, já po sedmnácti. Věděl jsem, že mě s největší pravděpodobností čeká nejdelší běh života s nejvíce nastoupenými metry. Běžet sám, jistě jsem vyběhl rychleji. Tempo, které stanovil Lukáš, se však ukázalo daleko prozíravější. Zejména díky němu jsem přestával moct až někde na 27. kilometru.

4.       Schody, miluju schody (ocaď pocaď)

Plán trasy měl Lukáš stažený do hodinek. Odchýlili jsme se od něj nechtěně poprvé někde na čtvrtém kilometru. To neznamená, že bychom se do té doby už několikrát nevraceli. Navzdory rozvážnému tempu chvíli trvalo, než jsme si vycvičili postřeh a oči na nalézání i těch nejméně patrných cestiček odbočujících do kusů městské zeleně a kopců. Nejhledanějším místopisným úkazem se pro nás staly schody. Strmě se jimi stoupá (efektivita využití terénu je v této fíkovině klíč k úspěchu) a v Krči i Podolí jich je požehnaně. Podstatnou část běhu jsem prostě nedělal prakticky nic jiného, než že jsem hledal schody. A měl radost z každých dalších, které jsem objevil. A byl zklamán, když jsme některé z důvodu nedostupnosti vhodné trasy (jíž jsme ještě neběželi) za nimi museli oželet. Radost z nabídky schodů mi vydržela přibližně na 26. kilometr. Nepamatuju si už přesně proč, ale od té mety dál už jsem po schodech příliš netoužil.

5.       Krásné kusy Prahy, mně neznámé

Jsem lokál patriot, taky by se dalo trochu přesněji a případněji říct, že jsem lokální omezenec. Narodil jsem se v Dejvicích a domnívám se, že šestka je nejkrásnější a nejzelenější čtvrť Prahy. Že Šárka a Stromovka jsou nejkrásnější kusy přírody v metropoli a že Hanspaulka, Ořechovka a Baba jsou vilové čtvrti, nad které v matičce není. Tak ne, pozor, v Krči a Podolí je taky krásně a já to tam vůbec neznám. Čekal jsem městský výběh, měl proto i silniční boty, a my jsme v první půlce běhu strávili většinu času v zeleni (občas to podklouzávalo, trailovky by se užily). A těch starých, zrekonstruovaných i nových hezkých vil! A ty výhledy! No, levobřežník udělá dobře, když taky vyrazí na druhý břeh Vltavy.

6.       Dobeška je všech kopců královna

Krásné a zábavné to bylo úplně celé, přesto není těžké říct, co bylo z celých devětadvaceti kilometrů do dálky a devíti set metrů do výšky vůbec nejkrásnější. Tři výběhy na Dobešku. Každý úplně jiný: jeden víc parkový, jeden víc schodový a jeden skalní. Ten poslední, ve skutečnosti co do pořadí prostřední, byl pro mě top zážitek celého dopoledne. Výběh to pravda moc nebyl, na tu skálu jsme se v předklonu vydrápali pomalejší chůzí, ale jednak to bylo z pohledu nastoupání mimořádně efektivní, hlavně ten zážitek byl tak jiný a tak hodně blízko přírodě, nadto s odměnou krásného výhledu na konci, že nad něj nebylo.

7.       Mluvím, dokud můžu

Nepovažuju se za vyloženě povídavého člověka, i když přiznávám, že jsou v mém nejbližším okolí lidé, kteří mě mají za kecku. Při tomhle běhu jsem spolehlivě fungoval jako otvírač slepých diskusních uliček. Otvírání i brzké uzavírání bylo naprosto logické. Lukáš potřeboval vlastně téměř permanentně sledovat mapu na hodinkách, což byla starost, která se mě netýkala. Přirozeně tedy vždy stáčel hovor k tomu, kam zahnout či zda bude přece jen potřeba se vrátit. Já se za dané situace nemohl „zbavit odpovědnosti“ otvírat k diskusi zcela nesouvisející (vzájemně a ani s během) témata, která potkával nevyhnutelný osud visení ve vzduchu a rozplývání se v něm. Vydrželo mi to dlouho, jako vytrvalci, přibližně do 25. kilometru, kdy jsem se odmlčel v naději, že pošetřené síly poslouží k mému doběhnutí zpět na Zelenou lišku.

8.       Dlouhý běh je dobrý běh

Když už jsme u té vytrvalosti, asi je to jedna z mých dispozic. Běhat jsem začal teprve před dvěma a půl lety, poslední zhruba rok se pokouším občasně docházet na tréninky na ovále na Děkance. Jsem v tom nedůsledný, letos jsem tam dlouhé měsíce nebyl, obrázek je nicméně stále stejný: utíkám co mi síly stačí sám, zatímco ostatní krouží kdesi daleko přede mnou. Měl bych se začít smiřovat s tím, že rychlost nebude zřejmě s padesátkou na dohled mojí nejsilnější stránkou. S vytrvalostí by to přece jen mohlo být jinak. Už před časem jsem vypozoroval, že běh se mi začíná líbit tak od devátého kilometru. Pochopitelně jsem nevěděl, zda tenhle dám, tušil jsem, že poběžíme vzdálenost, kterou jsem si nikdy nevyzkoušel. O moc dál už to nešlo, Lukášovo povídání z času, kdy jsme už byli jen kousek od jeho domova, že bychom mohli ještě podběhnout magistrálu a pokračovat, mě vyděsilo. I tak jsem si potvrdil, že dlouhé běhy by mi vadit nemusely.

9.       Stoupavý běh je zábavný běh

Stejně jako mě baví ty stoupavé. Mám tu výhodu, že bydlím na kopci (i když se jmenuje Suchdol). Běžet kousek dál znamená běžet z kopce a pak do kopce. Už ten les, co mám hned za domem, se rychle začíná svažovat k řece. Běhat nahoru a dolů je pro mě přirozenost, která mě baví. Tahle fíkovina s vertikálním kilometrem „na dvorku za domem“ je tak pro mě dostupná a vítaná zábava. Docela se těším, že ji někdy zopakujeme tady v okolí.

10.   Dobrý den začíná během

Nebudu předstírat, že jsem měl po doběhnutí dost. Ale zároveň to byl krásný pocit. A co je nejlepší, ten se mě udržel celý zbytek dne. Když to hodně zjednoduším, docela spolehlivě se dají rozlišit dny na ty, které začaly během, a na ty zbylé. První mají obvykle lepší start, s větší energií a ajfrem, které vydrží až do odpoledne. Nadšení právě z tohoto běhu bylo stejně dlouhé jako on a stejně se táhnoucí jako pár z kopců, které nám bylo dáno běžet.

text Pavel, foto Strava

KOLPORTÉREM

Nabídl jsem se, to jo, ale ve skrytu duše jsem doufal, že někdo řekne: "Luki, ty nemůžeš přece rozvážet noviny, potřebujeme tě v redakci, abys ty noviny vymýšlel a psal". Jenže oni se místo toho zaradovali a hned mě zapřáhli. Vyfasoval jsem seznam adres, balík čtvrtečníku, služební auto a vyrazil do ulic. Do terénu se ostatně vypravil i šéfredaktor; asi taky nikomu nechyběl.

Od nového roku mediální domy řeší velký problém s rozvozem tiskovin. Jeho příčinou je nedostatek pracovních sil u nového dodavatele, což ovšem abonenty navyklé u snídaně luštit křížovky či (v našem případě) luštit burzu pochopitelně nezajímá. Volají a kvapně ruší předplatné. Hrozí, že v tomto mezidobí prozří, že papírové noviny vlastně vůbec nepotřebují.

Vydavatelé to řeší různě, přičemž první na ráně jsou právě redaktoři a podobní zaměstnanci. Ti, kteří obvykle zastávají zcela odlišnou část výrobního procesu, než je objíždění bytovek ve Vršovicích v zoufalé snaze se dozvonit na někoho, kdo by mi proboha otevřel dveře do společných prostor, kde jsou schránky.

Spousta lidí má pochopení a smějí se na mě, nebo mně. Jiní moc ne. "To jste hodný, že nám nesete noviny, ale jsou tři hodiny odpoledne a ještě jsme nedostali včerejší a předvčerejší," vítá mě paní na vrátnici jakési firmičky a chce si o nastalé situaci povídat. "Ten pán, co sem jezdí bavorákem, taky nic nedostal, víte? Máte tam bordel!" Souhlasím s ní, že to není ideální. Chrlím omluvy a spěchám dál. Protože, jak zpíval Oldřich Janota: "Já přeci nejsem duchovní pastýř, abych snad řešení znal. Jsem kolpoltér Vlasty a musím jít dál".

Vybral jsem si Prahu 10, která - jak se posléze ukáže - je strašně velká. Někde okolo Krymské se mi povede vytáhnout zaměstnance zcela zabedněné banky od oběda, jen abych mu předal jeden výtisk. "Já totiž nejsem normální pošťák," prozrazuji mu zcela zjevné. Popřeju mu aspoň dobrou, i když vystydlou chuť. Ve smetištních Slatiňanech málem zahrabu služební oktávku do bláta a krátce potom se nečekaně setkávám s přítelem Vaškem, který na mě z prosklené budovy mává a ustaraně se ptá, zda mě degradovali.

Někdy se to prostě nedá. V opuštěném areálu deset minut pátrám po prodejně jachet, ale nenajdu ani stěžeň. Zato nejpsychedeličtější zážitek je průjezd sběrným dvorem, pohřebištěm novin a časopisů. A na druhém konci dvora nalézám schránku, kam odkládám přesně jeden výtisk. A slyším, jak ty slisované noviny na ty čerstvé volají hřbitovní heslo: "Co jsme my, budete i vy!"

Místo očekávaných dvou hodin strávím rozvozem na zhruba čtyřicet adres dvaapůlkrát tolik času. A to jsem celou dobu nic jsem nejedl, nepil ani nečůral. Příště to chce především zlepšit plánování a organizaci. A nechat spletitou a nepřátelskou Prahu 10 někomu jinému. Třeba tu jachtu najde.

Na páteční ráno si beru kus Prahy 4 a okolí. Sedmačtyřicet domů, bytů a firem. Pozdní čtvrteční večer proto trávím nad mapou, sestavováním dokonalého itineráře a promýšlením strategie. Cílem je razantně stlačit čas rozvozu - pro dobro nás všech. Čtenáři budou méně nadávat, když se k nim tiskovina dostane včas, a osazenstvo redakce jistě potěší, když se ve své normální práci objevím v devět, ne ve tři. Nejlepší nápad je napsat Milanovi. Ráno dorazí a pojedeme spolu. Jeden bude řídit, druhý vybíhat a omlouvat se. A pak se šábneme o zisk, tedy nula korun.

Bloudění

Milan sice brzo ráno přijel, ale noviny ne. Dorazily až v osm, s čímž jsem nepočítal. Měníme plán, Milan si bere venkov, já mířím do Modřan, Braníka a Hodkoviček. Ty jsou báječné, každá vila má popsanou schránku, dokonce i padlé děvy z tamního pasťáku jsou vzorné a nemusím na ně zvonit.

Dvě hodiny za námi a předposlední zastávka před jednou advokátní kanceláří. Schránku nevidím, zvoním na recepci. "Dejte to prosím za ten antický sloup," radí mi slečna. A já na to nic neřeknu, protože nejsem recenzent architektury, nýbrž donašeč tiskovin.

Zbývá poslední adresa, poslední firma. Jenže mi špatně spočítali noviny a jedny chybí. Jímá mě zoufalství. Já bych jim strašně rád ten výtisk třeba i koupil, kdyby tam byla nějaká trafika. Bohužel trafiky nejspíš vymřely. A nemůžu jim přece poradit, aby si to přečetli na internetu.

Trápí mě to, ale poslední adresát zůstal ten den bez novin. Ale na zítřek prý sehnali náhradní doručovatele, kteří to všem lidem dovezou.

A doufám, až jednou bude nedostatek novinářů, že to taky vezmou za nás.

text Řízek, foto Ř. a Vašek

V MYČCE

Můj tchán je sice velmi špatný řidič a co se týče otázek automobilismu, asi bych za ním pro radu nešel, ovšem v jednom jsem s ním zajedno: v zimě se auto prostě nemyje. Je jedno, jestli máte v techničáku modrou metalízu nebo základní bílou, po pár kilometrech po zimní dálnici jsou hnusně šedá všechna auta. To jsem ženě posledních několik dní opakoval, zatímco její hlasitost a naléhavost se postupně zvyšovala. Že to auto je tak špinavé (použila expresivnější výraz), že nevidí do zrcátek (jako by je normálně využívala). A že se se mnou rozvede, když to nevezmu do myčky. A tak jsem jel - a pak jsem v myčce uváznul.

Dokázal bych si to představit jako takový klaustrofobní sen, jenže se to opravdu stalo. Rachot kartáčů, sušiček a těch dalších udělátek najednou ustal. Na displeji stroje se nápis PROBÍHÁ MYTÍ změnil na poněkud zneklidňující ALARM ALARM ALARM. Zpozorněl jsem a došlo mi, že domluvené běhání s Milanem a Vaškem asi nestíhám. Vlastně asi nestihnu ani večeři ani být zítra v práci, protože jsem v pasti.

Vrata před vozem byla na první pohled hermeticky uzavřená, vrata vzadu rovněž. Stěny po stranách nepropustné. Nikde žádná obsluha, jsem ponechán napospas robotům.

Prolétl jsem instrukce na papírku, který mi paní čerpadlářka u pokladny dala při placení. Psalo se tam, že mám sundat anténu, ovšem na situace, kdy se člověk octne uzamčen v myčce, návod zapomněl. Po několika minutách váhání jsem vystoupil z vozu a seznal jsem, že celá robotická mycí souprava je zaseknutá o zadní stěrač krásně umytého vozidla. Takový golem, kterému vypadl šém a odkutálel se někam do odvodňovacího kanálku.

Robot stále tlumeně vrněl, jako by se měl každou chvílí rozběhnout, našamponovat mě, rotujícím kartáčem umlátit a následně mě nabalzámovat horkým vzduchem. Obešel jsem vůz a nesměle jsem zaklepal na vrata - na záběrech průmyslové kamery to bude vypadat hrozně zábavně. Nic. Stiskl jsem něco, co by mohlo být zvonkem. Nic. Našel jsem na zdi ovládací panel, na něm dvě šipky a drobné červené tlačítko s nápisem STOP. Mačkám - a opět se nic nestalo. Plechové dveře z boku jsou zamčené. Plynou další minuty a vypadá to, že nikomu nechybím ani já, ani funkční myčka.

Volám ženě, protože ona tohle zavinila, tak ať se snaží někoho splašit. Nějakou záchranu. Na pumpě to však nikdo nebere. Najednou se v zadních vratech otevřou malá dvířka (kterých jsem si prvně nevšiml), někdo vstoupí a zase rychle vyleze. Zkouším dveře otevřít zevnitř - a jde to. Nadechnu se na svobodě a pozoruju frontu aut, která se mezitím vytvořila. Řidiči automaticky předpokládají, že jsem idiot. "Vy jste při mytí vylezl z auta?" ptají se. Kroutím hlavou a krčím rameny. Přichází paní z obsluhy a místo mě starostlivě obhlíží stav mechanismu. Mé schopnosti odhaduje podobně jako nedočkaví řidiči. "Vy jste při mytí popojížděl, nebo couval?" zjišťuje. Už trochu uražen všechny dotazy neguji a ptám se, co budeme dělat a jestli je tu někdo, kdo dokáže vůz vysvobodit, nějaký odborník na zaseknuté myčky. Teď je uražená pro změnu paní, a to jsem rád.

"Já," odpovídá trochu namíchnutě. Přichází k ovládacímu panelu na zdi a namísto stopky tiskne bůhvíproč šipku dolů. Vrata, naprosto logicky, okamžitě vyjíždějí nahoru. Opatrně hladím plyn a včetně toho problematického stěrače opouštíme prostor, než se netvor probudí nebo než po mně bude někdo chtít něco zaplatit.

Tchán vlastně tak úplně pravdu nemá. Auto se v myčce nemyje v zimě, nýbrž nikdy. V zimě to napříště přežijeme s šedivým a po zbytek roku myju auto u potůčku, v bystřině, na louce či zahradě, prostě všude tam, kde mě nikdo nemůže uzavřít a ponechat napospas.

text a foto Řízek

P.S. Soundtrackem k tomuto textu je písnička od kapely Hm... s názvem V myčce.

BITVA U PŮLMARATHONU

"Až se budeme vracet, možná budu zvracet," reagoval Václav na můj dotaz, jak se cítí po prvních asi dvou stech metrech jeho prvního a našeho prvního společného půlmaratonu. Jeho předpověď se naštěstí nenaplnila a my jsme za další hodinu a tři čtvrtě mohli v cíli v euforii volat našim ženám, jež to naše sdílené hrdinství samozřejmě vůbec netankovalo a znamenalo to pro ně jen zasmrádlé auto a další zpocené hadry na praní. Ale pro nás to znamenalo hodně.

Ještě než se sociální sítě o víkendu málem protrhly pod vahou příběhů novopečených půlmaratonců, vypálili jsme jim všem rybník, neboť jsme na stejně dlouhou trať vyrazili už o dva dny dříve, tudíž všichni byli v podstatě opoždění. Vůz pořadatelů nás ve čtvrtek za soumraku odvezl na start u podolské porodnice, což mi jako symbolický začátek přišlo víc než vhodné (byť jsem se narodil na Vinohradech). Cíl je na stejném místě u auta a tam tu symboliku nevidím. Netřeba zastírat, že jsme oba byli nervózní z toho, co následující desítky minut vlastně všechno přinesou.

Po pomyslném výstřelu z pomyslné pistole jsme se mezi imaginárními špalíry fanoušků pustili proti línému proudu Vltavy. Bouřkové mraky se schovaly za obzorem, byl fakt nádherný večer, teplo jak na konci května, míjeli nás bruslaři i cyklisté, zato pomalejší běžce jsme předbíhali a tlachali jsme jak o závod. V tom jsou běhy s Václavem tak specifické, ale u tohohle delšího podniku pozitiva jednoznačně převládala - v tom vodopádu slov to hrozně rychle uteklo.

Za ledárnami v Braníku míjíme areál koňáků a vzpomeneme na Svatou Kristýnu, která na těchto místech někdy provozuje gymnastiku na koňském hřbetu. A jak se později dozvíme, Kristýna tam je a slyší a poznává nás. Probíháme "krásnou alejí" - mého spoluběžce trasa ohromila - a blížíme se k Mostu inteligence. Na sedmém kilometru přichází první problém, Václavovi se rozváže tkanička. Nadává, že nám to zkazí čas, zastavuje se a v novém rekordu usilovně šneruje.

Jak se blížíme ke Zbraslavi, cyklistů i veškerého provozu ubývá a začíná se šeřit. Pod Mostem Závodu míru přichází kýžená otočka a pár loků z lahviček, které vleču na opasku. A vracíme se stejnou cestou.

Čekám, kdy Václav začne tuhnout, vadnout, kdy se začnou protahovat pauzy mezi větami, zkrátka kdy se konečně objeví nějaký signál krize, ale on místo toho zrychlil, jako by už chtěl být doma. Jestli jsme před otočkou běželi kilometr průměrně třeba za 5:10, na cestě zpět zrychlujeme na nějakých 4:50 a řítíme se z pustých Komořan zpět do Podolí, zatímco padá tma. Davy lidí, které potkáváme, nás nezdraví a nezajímáme je, i když podle těch obrovských koláčů na břiše a zádech musí všem být jasné, že za sebou máme něco výjimečného.

"Kde je to auto?" ptá se kolega v pomyslné cílové rovince na nábřeží za porodnicí a v jeho hlase jsou slyšet nevyřčená slova "už", "sakra" a "pitomý" a potlačovaná naléhavost. Od startu uplynula hodina a tři čtvrtě. Drobná bílá tečka se nakonec opravdu vynoří, pomalu se zvětšuje, nabývá rysy naší fabie, najednou jsme u ní a v ní a radostně voláme těm ženám, že jsme celí a šťastní, a ty to nezajímá, ale to už znáte.

text a mobilní foto Řízek

DOBEŠKA VE VLTAVĚ

To víno je sice hrozně hnusné, ale o to víc tě mám rád, šeptal jsem Marušce ve třetí řadě na koncertě Vltavy na Dobešce. Co si šeptali členové kapely, kteří do rozlévaného červeného o přestávce taky chybně investovali, nevíme. Ale do celého sálu dvě hodiny rozlévali barevné a chutné písničky, pročež byl to parádní koncert.

Na Dobešce bych jednou chtěl bydlet, je to tam trochu snobský, trochu dekadentní (když si půjčím kus cizí písničky). Ta vilka by nemusela být moc velká. Chodil bych každý druhý den do divadla anebo do baru, kde bych potkával sklepáky. Starým dámám bych na dlouhém schodišti z Podolí, kam bych chodil plavat a běhat, pomáhal s taškami a na jeho vrcholu se kochal úžasným výhledem na Vltavu, byť ji trochu przní nevzhledný Barrandovský most.

Chci ten batoh!

Co teprve, když se Vltava vylije až na Dobešku! Ta rozpolcenost místa se projeví i tím, že ti snobštější (mají hipsterské brýle, svetry a jsou slavní režiséři) si vytáhnou skládací židličky, zatímco dekadenti s otrhanými batůžky či šátky ve vlasech trsají v uličkách. Cítím se někde na hraně, zůstáváme sedět a decentně tancujeme horní polovinou těla. Zejména v druhé polovině koncertu nabité letitými hity jako Prasátko, Marx Engels Beatles a zejména Bezvadnej chlap mě skládací sedátko vyloženě omezuje, a nebýt ti tančící lidé tak divní, hned bych se k nim přidal.  

Nemá smysl psát o tom, co Vltava hraje, ale spíš jak. Je to vybroušené, rafinované a hrozně zábavné. A díky sólové kytaře Petera Bindera taky úplně jiné než před x lety. Tentokrát si Robert Nebřenský celý koncert hýčkal akustickou kytaru a snad jako vstřícné, nebo vyčítavé gesto k převážně usedlému publiku kapela téměř celý koncert proseděla. Ale to neznamená, že by to nebylo strhující.

V první polovině koncertu Vltavští přehráli prakticky celou nejnovější desku, která je prostě tak dobrá, že si to zaslouží. Třeba songy Trosečník anebo titulní Láska je možná, to ti je tak našláplé! Neocenily to jen dvě děti, co seděly za námi, které se po třetí skladbě ptaly, jestli už je to poslední písnička, a uprostřed milostných písní usnuly. Takže neviděly ani házení podprsenek po muzikantech a neslyšely ty písničky o pejscích, prasátkách, kozách a zajících, které přišly později.

Já osobně bych jen místo písně Kristuša zařadil skladbu Socha, kdybych byl na místě koncertujících, což naštěstí nejsem. Ale nedožadoval jsem se toho nijak hlasitě, jako kdosi, kdo při přídavcích vyžadoval opus Orloj viděl chlapec. Což o to, je to pecka, ale kytarista Binder správně poznamenal, že je v kapele nový, a že ji tudíž neumí. Ovšem přislíbil, a to je důležitější, že příští rok bude nová deska, dá-li pánbů. A pánbů je prý jejich fanda.

Na úplný konec se musím přiznat k hrozné věci. Mezi těmi všemi posluchači a mezi tóny pravděpodobně poslední skladby Básník les jsme se sebrali a barbarsky utíkali na autobus. Zejména tomu pánovi, kterému jsem málem šlápl do piva, ale i ostatním fanouškům se omlouvám, ale jelo to už za tři minuty.

text a fotky Řízek

JAK JSME KOZU POTRKALI

Hanspaulská Koza znezaneřáděná onu neděli neměla svůj den. S podceňovaným FC Forejt prohrála 1:3. Kapitán oranžového týmu svým svěřencům, tedy hádavým ambiciózním veteránům, naopak tleskal za bezesporu nejlepší výkon sezony.

Z několika důvodů byl zápas Forejtu s Kozou více než tuctové osmiligové hanspaulské kopání tělnatých nemotorů. Předně Kozu máme rádi, jelikož se od založení turnaje účastní našeho Piškotova poháru.

Kozí hráči jsou v pohodě, navíc jejich zápasy často sleduje i moje sestřenka Hanka, kterou mám taky rád. "No mač se mi vůbec nelíbil, naši hráli jak ponocný," hodnotila po duelu Hanka. A měla trochu pravdu. Koza v nafukovací hale na oblíbeném hřišti v Braníku růžky vystrkovala jen sporadicky, spíš vůbec.

To náš kapitán nám i sobě po střetnutí gratuloval. "Rád bych všem poděkoval za dle mého soudu zatím nejlepší výkon letošní sezony," vyznal se Václav. Forejt nastoupil v prakticky nejsilnější sestavě, se všemi esy, trumfy, žolíky a spodky - a bylo to znát.

Hned po pár minutách Jirka poslal oranžové do vedení a nevídané odhadem tak osmdesátiprocentní držení míče Forejtu budilo naději na další góly.

Jenže pak najednou tři znezaneřádění hráči utekli naší obraně, včas vybíhám z branky, jsem u míče první, kontroluji situaci... ale balon se nějak divně odráží před prázdnou bránu přímo na nohy jinému hráči Kozy a je srovnáno.

Václav tenhle omyl označil za "drobné škobrtnutí". Na moc dlouho nás to nezaskočilo a Marťas propálil náhradního gólmana soupeře a zase jsme vedli.

Velkou převahu jsme měli i v druhém poločase, ale uklidňující gól si myslel, kdovíjak není důležitý, a nechal na sebe čekat. Namísto toho z ojedinělé šance soupeře zvonila tyč naší branky.

Až Kajetán využil chaos při rozehrávce a završil skóre. Kromě střelců hrál parádně taky třeba Alex, ve kterém nám roste budoucí Messi. Já jsem se naopak zapsal do historie zápasu hlavně jedním povedeným výkopem, po němž míč nepochopitelně zůstal zaháknutý v síti pod střechou, a jen Kájova akrobacie jednoho z našich nalezenců zachránila.

"Rozdíl mezi tímto zápasem a ostatními zápasy byl ten, že jsme měli konečně i přechodovou fázi a nehráli jsme tak super zbrkle jako jindy," zamyslel se kapitán na klubovém webu. Chvílemi to tak opravdu vypadalo.

Forejt po pátém vítězství v sezoně přeskočil svého soupeře a vydrápal se na letos rekordní páté místo. Forma nám roste, takže je skoro škoda, že za týden sezona končí a po proflákané zimě to na jaře zase bude tradiční průser.

text Řízek, fotky sestřenka Hanka

HOU HEJ HOU

Naše fotbalová hanspaulská reprezentace neprožívá zrovna příliš úspěšnou sezonu. Popravdě řečeno, naše vítězné zápasy by se daly spočítat na dvou prstech jedné ruky. Kromě toho, že se oba tyto výjimečné zápasy odehrály na stejném hřišti v Braníku, měly ještě jednoho společného jmenovatele – týmovou kocovinu po nějaké párty. Asi nám to svědčí.

Zatímco poprvé jsme legendárně otáčeli po svatbě jednoho ze spoluhráčů, tentokrát jsme před zápasem potrénovali v novém bytě našeho bývalého kapitána a nynějšího pokladníka Péti.

K našemu překvapení je jeho nový byt na podobném konci světa jako ten předchozí, jen se nachází blíže bohnické léčebně, což může být za jistých okolností praktické. A taky je mnohem větší, dokonce má jednu vymoženost horních deseti tisíc – a sice dva záchody. Zatímco nás Péťa vítal, současný kapitán rozléval panáky a v televizi jsme zrovna prohrávali se Švédskem.

 

Během hokeje následovaly panáky a chlebíčky a panelová diskuse s experty na zajímavá témata, tedy především problémy subsaharské Afriky, etické otázky současné lékařské vědy a proč ten hokej hrajeme tak blbě. K tomu později večer následoval decentní hudební doprovod z nitra bizarní stanice TV Pohoda a CS Muzika a později z YouTube. A panáky. 

Anebo tenhle úlet. Protože jsem si vědom důležitosti funkce brankářské jedničky a vedoucího mužstva, přemluvil jsem Marušku, ať už rychle jedeme domů do hajan. To ještě nebyla ani jedna hodina ráno, policie ještě nevypnula proud a nezačala se dobývat dovnitř. Z vyprávění vím, že tím pak večírek už skončil; dá se jistě říct, že Péťa při budování dobrých vztahů s novými sousedy nezačal nejlépe.

Druhý den po obědě, který mnozí z taktických důvodů vynechali, jsme se pustili do mnohem fotbalověji působícího soupeře, týmu Godotovi čekatelé, na hřišti, kde máme dosud unikátní 100% bilanci. Teď, po druhém vyhraném zápase, už vlastně 200%. Chyběl nám jen kapitán, který si na kocovinu vzal místo brufenu kango a prý někde rozbíjel podlahu či co. Majitel kolaudovaného bytu dostal od Marťase, asi jako poděkování za skvělý večírek, nabídku na skórování, kterou nebylo možné odmítnout, a tak jsme šli do vedení. Sám Marťas pak přidal další gól, ale soupeři dokázali snížit.

Před druhým poločasem několik Godotů odešlo, asi na ně také někdo čekal. To nám určitě pomohlo. Marťas přidal další branku, oni snížili, ale pět minut před koncem završil hattrick. Volal jsem "Hoďte na hřiště čepice!" a někdo mě usadil, ať neřvu, nebo tam hodí něco jiného.

Každopádně jsme tedy vyhráli. 

Ne jako včera, kdy jsme narazili na mužstvo Kluků z Vršovic, které se ironií osudu octlo v našem těsném sousedství v tabulce, byť jeho projev horší polovinu tabulky nejnižší fotbalové ligy na planetě nepřipomínal ani za mák.

Rozvinuli jsme celoplošný presink (prostě jsme je okopávali, zuřivě to posílali pryč a nedostali se za půlku). Padali jsme do střel, hráli jsme fakt obětavě a bojovali jsme až do konce, jenže kvalita je nejlepší recept a z hovna bič neupleteš, že. Tak jsme si za celý zápas vytvořili jednu jedinou šanci a náhodně trefili tyčku, jinak nic. Soupeř se dlouho nemohl prosadit, udeřil až chvíli před poločasem a pak, jako tak strašně často, jsme dostali druhý gól až úplně na konci, v poslední vteřině, ale ten už moc důležitý nebyl, spíš jen tak zamrzel. 

Kluci z Vršovic byli letos druhým týmem, který bychom neporazili, ani kdybychom je nalomili Petrou Janů a sedmi diskžokeji.

Navíc jsme před zápasem nic neslavili, a to asi rozhodlo. Hou, hej, hou!

text a fotky Řízek

OTOČIT

Co všechno se dá otočit? Otočit se dá runda kořalky, otočit se dá postoj, otočit se dá mikina a spousty dalších věcí, do kterých patří otočení výsledku fotbalového zápasu. Před týdnem se nám to parádně povedlo, včera pak parádně nepovedlo.

Naše první utkání letošní sezóny s týmem Pragsterdamnu na hřišti Hamr v Braníku se nevyvíjelo dle našich představ, výsledek 3:1 v 18 minutě prvního poločasu nevypadal úplně dobře, ale věděli jsme, že máme dost času na to, abychom to otočili. Byli jsme trpěliví, nenechali se vyplašit a hráli svoji hru, šance se vršily, a to zejména na naší straně. Tyčka, neproměnění tutovky tváří v tvář brankáři, břevno - to všechno nás nerozhodilo a jeli jsme furt dál za svým cílem dát gól.

Náš cíl se ještě do prvního poločasu naplnil; snížení na poločasových přijatelnějších 3:2 nám dodávalo sil do druhého poločasu. O přestávce jsme ještě probrali, kde bychom měli zabrat a co víc hlídat, soupeři byli rychlí a nehráli vůbec špatně, ale my jsme si šli za svým.

Nedlouho po začátku druhého poločasu jsme srovnali, a pak dokonal obrat Kajetán. Po ideální nahrávce Vlastíka nádhernou střelou do pravé šibenice soupeřovy brány bylo skóre 4:3. Jen nepodléhat přílišné euforii, ještě není zdaleka konec, říkali jsme si. Soupeř se snažil, úplně neodpadl, jak jsme čekali (neměli nikoho na střídání). Jenom hrát svou hru, pečlivě obsazovat, aby soupeřův brankář neměl komu rozehrát, po ztrátě míče couvat na vlastní půlku pod balon, hrát především po zemi, nabíhat si, chtít nahrávku, chtít balon. Být aktivní.

Podařilo se nám vsítit ještě gól a Kajetán mohl říkat: “Dal jsem hattrick.“ Radost jsme měli všichni, ale byl to jen první zápas, který nic neznamená, chceme-li splnit náš jasně vytyčený předsezónní cíl, tedy postup do 7. ligy, musíme makat dál, burcoval tehdy kapitán.

To, co se nám vyvedlo v prvním zápase sezóny, se pak téměř zopakovalo o týden později. Jen to tentokrát dopadlo blbě. Ne, neotočili jsme to.

Proti Buzuluku Úvaly, ještě tělnatějšímu a eufemisticky vzato zkušenějšímu týmu, než jsme my, jsme premiérově nasadili dvě mladé pušky - Tondu a jeho kamaráda Davida. Oba jsou to fotbalisti, žel je jim oběma asi patnáct a mají asi třicet kilo dohromady. Neměli to snadné, ale časem se klidně mohou stát hvězdami osmé hanspaulky, po čemž jistě každý teenager nesmírně touží.

Zase jsme brzo prohrávali, dokonce 0:2 - hlavička po rohovém kopu a Davidovo zazmatkování v obraně. Naštěstí jsme měli Jiřinu, který v závaru snížil, a do pomyslných kabin jsme šli opět s jednobrankovým mankem, jako minule.

Náš slušný a veskrze aktivní nástup do druhého poločasu ale zkazila bizarní střela, která po několika tečích prošla pod mými nešikovnými orgány a zlomyslně se zastavila ze svých tří kilometrů v hodině těsně za čárou. Rozhodl jsem se, že do příště budu vypouklý a narvaný v červeném dresu, vysoký a budu mít sluneční brýle jako kolega na druhé straně, pak mi to chytání půjde líp.

Tenhle úlet nám, pravda, trochu vzal vítr z plachet. Na senzační obrat to pak dlouho nevypadalo, byť jsme nehráli špatně (asi to byla ta naše hra, jak o ní hovořil Vašek) a příležitosti přišly. Až pár minut před koncem u mě začala nejpřímočařejší letošní gólová akce, kdy si Vašek s Lubošem vyměnili balón a druhý jmenovaný protrhl střeleckou smůlu.

Na Jirkovi nadopovaném červenou količkou, z níž usrkával během utkání, bylo pak vidět, že prostě vyrovná, a taky že jo - o pár vteřin později se to opravdu stalo, nacpal se hlavou před gólmana a snad v předposlední minutě bylo skóre 3:3!

Jenže pak se nám vymstila ohromná touha to otočit a vyhrát. Neuhlídali jsme další hlavičku, která se mi opět otřela o rukavici, což už byl takový refrén tohohle zápasu, a propukla radost, jenže na špatné straně. Gól padl v posledních vteřinách zápasu.

Kapitán Václav se to pak pokoušel analyzovat, ale u spoluhráčů se to nesetkalo s pochopením. Tak jsme šli aspoň zapít žal limonádou. I runda limonády se mimochodem taky dá otočit, když si dáte dvě. Pokud si ji doléváte kohoutkovou vodou, je však lepší ji odtočit.

text kapitán Venál 313 a Řízek, mobilní foto Řízek

PRVNÍ JARNÍ PADESÁTKA

Repase vidlice? Osm set plus materiál. Mytí čistého kola? Dvě stě pade. Nová kazeta - to jsou ty srandovní ozubená kolečka vzadu? Bez koruny osm set. Ale vytáhnout ve čtvrtek ráno líné tělo na vyjížďku, to je fakt k nezaplacení.

Své horské kolo GT jsem dával do servisu asi po dvou letech s vědomím, že je lehce zanedbané. Odborníci podolské opravny Krab cycles mě přesvědčili, že je zanedbané velmi a že hrozí jeho, a tím i má zkáza. A že je tedy fér, abych jim za tu záchranu zaplatil téměř pět litrů.

Pět litrů není málo na to, že po většinu času odpočívá ve sklepě, přemítal jsem, když jsem si stroj vezl domů. A tak jsem ho hned o dva dny později vytáhl na první jarní padesátku.

Z Pankráce to sviští. A na branické cyklistické magistrále seznávám, že investice se vyplatila, protože kolo nevrže, ale zpívá. Naducané pneumatiky vrní po asfaltu a maminy na bruslích se sotva stíhají vrhat ke straně. Slunce hřeje tak akorát, vítr neprudí, a mohl jsem být v práci. Tohle je mnohem lepší!

A teď na Točnou. Hrozně nepříjemný krpál. Ale nahoře na letišti na mě čeká žlutý dvouplošník a nějaké bagry. Nad letištěm musím chvíli dokonce tlačit, a to je potupné. Naštěstí mi dnes všichni dali košem, a tak to nikdo nevidí.

Sjíždím kamenitou polňačkou do Dolních Břežan. Ano, i vidlici pan Krab rozebral a složil dobře. Břežany jsou obec červených autobusů. Funí a nadskakují na zpomalovacím prahu, zrovna jako já.

Řítím se do Libeře, domova Libeřských lahůdek, které svého času dodávaly bagety do stánku na hlaváku. Jak já bych si dal bagetu!

Zahořanský potok má podivně moc vody. Cestou mě staví dvě postarší turistky, jestli projdou suchou nohou. Přiznám se, že nevím. Nějaké mosty jsem cestou viděl, ale do Zahořan se jezdí kvůli těm asi třinácti brodům. Asi jsem jim moc nepomohl.

Před Davlí už s mokrýma nohama na posezení pojídám citrónové sušenky z Rakouska, promiň, Maruško. A ono je skoro jedenáct, musím sebou hodit, protože ta práce přeci jen počká jen do odpoledne. Po červené do Oleška, to je strašnej kopec mezi šutry a chatkami! Plazím se nekonečné minuty na Večerníčkův převod a myslím na bagetu.

A pak už jen po asfaltu přes Vrané, Jarov a Braník domů - do jídelny u Melíška, které znalci říkají Pára. Smažený hermelín s bramborovým salátem mezi dělňasy je taky k nezaplacení. A pak hurá do práce. Víc takových výletů!

text Řízek, mapička z endomondo.com

MILHAUZOVA POBŘEŽNÍ HLÍDKA

 Neměl jsem v sobotu v osm ráno nic na práci - znáte to, vstanete si o víkendu tak ze zvyku v sedm, nevíte coby, tak si řeknete, že se podíváte do práce. Odpoledne bude teplo, tak jsem si řekl, že pojedu na kole, dokud je ještě ranní umrzlá rosa.

Začnu reklamou na nový díl cyklostezky z Braníka do Modřan, přímo po břehu Vltavy. Potkáte bagříky, Ukrajince a ceduli zákaz vstupu, kterou všichni zařadili do ignore-listu, tak jsem se společensky připojil.

Cesta je díky novému asfaltu republikovým unikátem, čili je vhodná i pro silniční kola, která na českých silnicích a chodnících s láskyplně namalovanou značkou cyklisty mají jinak asi velice dlouhou životnost, viděl bych ji tak na osmičku posléze ležatou.

Cesta je to adrenalinová, poněvadž ještě nejsou nainstalovány sítě podél golfového hřiště. Magistrát či osoba zodpovědná sa jistě včil stydí. Nicméně i přes lehce přehlédnutelný nádech nihilismu je to cesta romantická a po dokončení bude jistě příjemnou změnou, oproti industriálnější částí vedenou cestou současnou.

Na Přístavišti se flákalo pár policistů fotících kachny. Nic, co by člověka překvapilo či zaujalo. Když však připlouvala i policejní bárka, začal jsem mít pocit, že možná nepůjde jen o sobotní dýchánek zašívajících se strážníků. Všiml jsem si ležící osoby, která vypadala tak trochu, jako že dýchánek už nerozdýchá. Když přišli strážníci s černým pytlem, začalo to vypadat, že opravdu o piknik asi nepůjde. Začal jsem si připadat trochu jako v americkém seriálu typu CSI Přístaviště.

Všechno šlo rychle, precizně, foťáky ověnčené několika blesky, kufříky forenzních doplňků, dobře vypadající a slušně oblečení vyšetřovatelé. Bylo vidět, jak jsou zkušení, jeden odkryl osobu ve "spacáku", hned znovu zakryl, pokrčil rameny a fotil kachničky. Jednoznačně mluvili tajným policejním kódem, jelikož se bavili o kafi, o tom, co bylo včera a jak je na houby, že tam musí čekat na nějakýho blbečka.

Rybář o pár metrů vedle se nezalekl, s vidinou obdobného úlovku poctivě čekal s prutem v ruce a nervózními prstíky na navijáku. Flákající se strážníci si ovšem nevšimli neomalených labutí na břehu. Vydal jsem se k nim na výslech. Viditelně něco zatajovaly.

"Přiznej se, nebuď labuť!" pravil jsem zostra. Labuť zasyčela. Za ní se čistila druhá, nepochybně komplic zbavující se důkazů. Nemusím být policejní psychoveterinolog, abych viděl jasné znaky poukazující na podezřelé chování. Strážníky však jasně více zaujaly kachny, je fakt, že ty se tam taky seskupovaly jak nějaký gang. Uvidíme, kam vyšetřování povede dále. Jen aby labuť nemigrovala.

Cestu zakončím drive-inem na náplavce. Musím říci, že oproti loňským čtvrtečním trhům bylo množství stánků na farmářském trhu mnohem vyšší. Ovšem k půl deváté, kdy se stánky ještě částečně budovaly, bylo označení drive-in docela přesné, jelikož dodávkáři se vždy zastavili v uličce mezi prodejci. Zvlášť ten mrak čmoudu ze studených aut jako ochutnávka zdarma byl vážně vábný. Měl jsem už v této fázi to štěstí pospíchat, takže jsem ušetřil.

V práci jsem otevřel návštěvě a obdržel láskyplná slova Představoval jsem si to tu z fotek trochu jinak, ale to jsou holt fotky a realita. Na mou odpověď Tak snad se vám tu bude i přesto líbit se mi nedostalo reakce. Tak to mám rád.

text a fotky Milhauz

NA LOVU V DIGITÁLNÍ ÉŘE

Značná část mého příbuzenstva propadla démonu geocachingu. Závisláci. Dočista zblbli: s GPS přístrojem asi i spí, neznají jiné činnosti ani témata k hovoru. Došlo to tak daleko, že novomanžela své sestřenice neznám, nikdy jsem ho neviděl, ale z vyprávění vím, že už ukryl asi třicet takzvaných kešek, takže to nejspíš bude hustej borec jak kráva. Nicméně... stydím se to přiznat, ale ono je to docela zábavné.

I my jsme té masáži totiž částečně podlehli. Pro svět těch, kteří ve volných chvílích hledají po planetě schované krabičky, se jmenujeme Holky z marketingu. Prý je to z Viewegha, i tak je to ale pouze o fous méně strašné než Amatéři Radotín. A jako takové Holky z marketingu jsme dosud objevily třináct kešek. Tedy, do minulého víkendu jen sedm.

Je to bída? Zajisté. Ale naši kamarádi Vanessa s Kamilem jich mají ještě méně (a navíc zatím ani nemají keškařské jméno)! A tak jsme se domluvili a vyrazili jsme onehdy v sobotu společně na lov.

Slunce si ráno odkašlalo a nečekaně vykouklo ze smogu. V Normě jsme si koupili nápoje nevšedních značek a to, že už nejsme sami, jsme ihned poznali podle Vanessina řevu "Lukyyyyy!," který se linul od pokladen.

Vyrazili jsme na procházku k Jižní spojce, jak jinak než podél silnice. Žhavili jsme chytré mobily a namířili si to do míst, kde prý onehdy stávalo kino Oddech, než ustoupilo automobilismu. Nebudu vás napínat, byli jsme úspěšní, jen slimák krabičku našel dřív než my. V bordelu u protihlukové zdi. A šli jsme dál.

Po populární krčské cyklostezce jsme došli až do pálkařského areálu. Autoři dalšího pokladu chtěli, abychom se dozvěděli něco o softbale. Přestože jsem si předsevzal, že si takovými ptákovinami nebudu zaplevelovat hlavu a že to posléze okamžitě zapomenu, můžete se mě teď klidně zeptat, jaké jsou týmové barvy Eagles Praha, kolik je u nás mužských sofbalových lig či kdy tady bylo mistrovství v baseballu. Už jsem v tom kovanej.

U těch hřišť jsme našli ještě jednu. Tedy Maruška, když už jsme ztráceli naději, vytáhla z břečťanem zarostlého křoví rafinovaný pytlík od cviček. Nepoznával jsem ji! Takové věci dřív nedělala.

Vanessa měla furt nějaké problémy a Marušce byla zima, a to naopak není nic nového. Přesto jsme pokračovali dál, k branickému hřbitovu. Keška byla ukrytá stejně lajdácky jako metal za tenkými zdmi zkušebny v garážích naproti. Náhrobky rezonovaly. Přijely i dvě hlídky policistů a asi keškovaly za garážemi. Nebo co tam vlastně dělaly.

Kolem nablýskaných warťasů a úžasného dětského hřiště jsme vylezli do Jiráskovy čtvrti - nahoře na kopci se na sešlých fasádách starých vil i šedivých domečků drolí nápisy upomínající na literátova slavná díla. Mezi nimi jeden hnusný panelák a obrovská sídla a audiny lidí, co Jiráska možná neznají, zato znají, jak vydělat mamon! Neúmyslně jsme se tamtudy prošli dvakrát, podruhé po trase vícenásobné kešky. Zase tam byly vily sešlé i honosné i panelák.

To už nám ale docházely síly i šťáva v telefonní navigaci. Vanessa taky s grácií sobě vlastní rozhrabala kameny v pomníku padlých hrdinů, zatímco skrýš byla přece v dutém stromě a našel jsem ji já. (Je to s podivem, ale ta radost objevitele je návyková. A nebýt těch pokladů, na procházku bychom nešli a seděli bychom doma jak buchty.)

Poslední, šestou krabičku s propiskou a zápisníkem jsme nalezli na okraji lesa. Teda vlastně já, já jsem ji našel. Seběhli jsme listím k pustému branickému pivovaru a autobusovou vyhlídkovou jízdou jsme se asi po čtyřech hodinách vrátili na pankrácký kopec.

Takže jsme na třinácti; ještě tak dva a půl tisíce a bude mě zbytek rodiny brát vážně.

text Řízek, mobilní fotky Vanessa